Letos jsem měl na výběr z vícero zahraničních akcí. Jednak s osvědčenou cestovkou Filip and comp. zdolávat Alpské opevněné vrcholy, nebo zůstat věrný domovskému klubu na K5ce a jet s nimi do Francie již v květnu, resp. ne ani tak do Francie, jako hned na Normanské ostrovy. Dilema. Vyřešil jsem ho nakonec – v létě pojedu vést děti k lepším zítřkům na letním táboře, v květnu pojedu s k5kou.
11.5.2005
Původně jsem měl jet s ostatními Tranzitem. Toto řešení přepravy se relativně osvědčilo před dvěma lety při výletu do Normandie, a to hlavně ekonomicky. Psychicky toto řešení již bylo závislé na vzájemné snesitelnosti jedinců vevnitř, což ale nebyl ten hlavní problém. Horší bylo, že grupa lidí v jednom autě se obvykle tím hůře rozhoduje, čím více těch lidí je. A tak v Normandii sešlo z velkolepých plánů na cíle v Bretani na úkor koupání v Atlantiku, hledání zubaře, procházek po přístavních městech, apod.
Maje toto na paměti, letos se mi do Tranzitu moc nechtělo. Původně to vypadalo, že mi nic jiného nezbyde, než to přežít, leč později se ukázalo, že jet na ostrovy dvěma Tranzity, jak bylo původně v plánu kvůli velkému počtu lidí, je ekonomická sebevražda v důsledku vysokých cen za trajekt, takže nakonec jsem se celkem rád nakvartýroval ke Kočičákovi do Eskorta. Sice Kočičák pro změnu musel být v Praze již příští pátek, narozdíl od osádky Tranzita, která plánovala příjezd až v neděli, ale vynahradili jsme si to tím, že jsme vyjeli o dva dny dříve, což se nakonec ukázalo z bunkrologického hlediska jako poměrně výhodné.
Nepředbíhat. Tento den mě čekal jen poměrně jednoduchý úkol – přesunout se po práci do Prahy. Docela jsem se těšil na cestu ECčkem v půlce týdne, neb jsem očekával, že bude poloprázdné a cesta bude příjemná. Hmm. EC hapala. Zpoždění se postupně protahovalo z 10minut až na 2 hodiny. Pak nádražní rozhlas ohlásil, že z důvodů neočekávané události na trati bla bla bla… mají jet cestující do Prahy rychlíkem přes Havlíčkův Brod. Hmmm. Tři hodiny courákem bez klimatizace… Asi už stárnu 
Po vejití do Kočičákovic obydlí mi bylo poměrně rychle jasné, že Kočičákovci zdaleka ještě nezačali s balením, což mě udivilo, neboť příští den v šest ráno jsme měli vyrážet směr Rozvadov.
12.5.2005
Hurá, vyrazili jsme. Sice jsme cestou bloudili u Plzně, následně jsme navštívili Přimdu, neboť Kočičákovci usoudili, že nám chybí důležité potraviny (tuším pečivo a pivo), ale jinak celkem bez problémů (pokud nepočítám bloudění po Saarbrickenu, před kterým jsme nezvládli odbočit na francouzskou A4) jsme projeli přes Německo až do Francie, kde jsme si v šest odpoledne dali na Maginotově linii na Bambeschi řízek ze zásoby nasmažené Evikem na bůhvíkolik dní. (Řízky byly už i na oběd v Německu, a nakonec vydržely jen dva dny.) Tady už jsem byl trošičku ospalý, a to jsme byli teprv v půlce cesty. Tak rychle hurá na Paříž. Do té jsme nakonec vjeli kolem půlnoci. Vzhledem k tomu, že jsme neměli kloudnou mapu, jen výpis sjezdů z Internetu, nechali jsme si ujít první sjezd na vnější okruh kolem města a řítili se do centra. Asi na čtvrtém kilometru A4 začal Kočičák přesvědčovat Evika, že kvůli ní pojedeme se podívat na Eiffelovku. Toho jsem se děsil a poměrně záhy jsem odmítl navigovat, páč v autě byla už dost tma a navíc jsem tušil, že jak sjedeme z dálnice, bude nám naprd i ten soupis sjezdů z Internetu. Kočičák si ale nedal říct, takže započalo naše půlhodinové bloudění noční Paříží. Naštěstí jsme se nezvládli dostat víc jak dva kilometry od té dálnice a nakonec jsme na ni dokonce dokázali nějakým zázrakem najet zpátky, takže to celkem dobře dopadlo. Eiffelovku jsme samozřejmě neviděli.
Někdy nad ránem, zhruba na půl cesty mezi Nantes a St. Nazaire jsme se rozhodli najít místo na spaní, což byla taky sranda, protože jednak díky blízké Loiře byla dost mlha, jednak byly cesty lemované pěknými živými ploty, díky kterým bylo prd vidět. Nakonec jsme dojeli mezi ploty blízko k řece na místo, kde se dalo dokonce otočit auto. Normálně bych na takovém místě asi nespal, ale únava byla veliká, postavili jsme stan a tradá do hajan.
13.5.2005
Vstávalo se kolem desáté. Chápal jsem to, jenže to jsem ještě netušil, že se takhle bude vstávat každý den. Přeci jen jsem zvyklý, že s kanceláří Filip se vstává nejpozději v sedm, načež začne honba za bunkry. Takže než se osádka stříbrného Fordu plně připravila k odjezdu, stihl jsem prozkoumat široké okolí, pokochat se pohledem na Loiru v ranní mlze, najíst se, převléct se, přijmout a odeslat sms. Do St. Nazaire jsem odnavigoval celkem bez problémů, ty nastaly až když jsme přejeli správný sjezd do města. Ony sice mapy Michelin 1:200000 jsou celkem fajn, ale jak jsem zjistil, v případě městských aglomerací jsou víc než obecné a nezbývá nic jiného, než si zvyknout, že reálná situace vypadá úplně jinak i v případě půl roku starých map. Výsledkem bylo i to, že jsem poměrně záhy vzdal bludné představy, že v případě přemíry volného času bychom mohli zajet omrknout třeba továrnu, kde se montují Airbusy.
Přejeli jsme tedy správný sjezd. Vracet se nešlo, protože jsme jeli v celkem živém provozu na dvouproudové rychlosilnici. Tož co, tož nic, sjedeme dál, projdeme se po pobřeží, hlavně Evik s Kočičákem to uvítali. Mezitím vysvitlo slunce, situace začínala vypadat růžově. Zaparkovali jsme u maríny asi deset kilometrů západně od St. Nazaire, hezká pláž lemovaná hotely, oceán, ale žádné bunkry. Kočičák s Evikem okukovali lodě v Maríně, vydrželo jim to asi hodinu.
Následovala cesta podél pobřeží směr St. Nazaire. Chvílemi jsem se snažil vyhlížet bunkry, ale v zástavbě a při Kočičákově rychlosti jízdy to bylo bezpředmětné. U baterie na mysu se starým fortem Eve bylo naštěstí velké parkoviště a bunkry byly vidět z dostatečné vzdálenosti, takže jsme stihli zastavit. Evik byla taky šťastná, protože se mohla procházet po pláži. Já s Kočičákem jsme zatím oběhali baterii, fotili o stosedm. Skončili jsme taky na pláži, kde buldozer rozhrnoval písek sem tam. Kromě desítek mumifikovaných hvězdic tam bylo i několik velkých medůz vyvržených na břeh. Dotknout jsem se jich nezkoušel…
Počasí se průběžně kazilo, příjezd do St. Nazaire byl již doprovázen hustým deštěm. Rychle jsem zjistil, že s Michelinkou se můžu tak leda ovívat, a tak jsme se snažili držet pobřeží a doufali, že ponorkový bunkr nepřehlédneme. Nepřehlédli jsme. Je volně průchozí, uvnitř je pár stánků, turistická kancelář a záchody. Naproti supermaket, bezdomovci se zde drží na stejných místech jako u nás. Ve stánku s pohledy a knížkami měli i mapy IGN 1:25000. Po té jsem toužil, neboť jsem tušil, že jediná naděje, jak najít bunkry s českými zvony spočívá ve vlastnictví této mapy. První pokus o placení kreditkou na této výpravě nevyšel. Paní se zatvářila rozpačitě a snažila se vyslovit slovo change. Došlo mi vcelku rychle, že má na mysli cash, nu což, výprava teprve začíná, peněz je dost…
Ještě jsme vylezli po schodech na strop ponorkového bunkru, je tam hezká stálá expozice velkoformátových fotek k historii bunkru. Nejvíc mě asi zaujala fotka bunkru po náletu. Okolí přeorané, z domů nezůstalo nic, bunkr v podstatě nepoškozený. Inu, hora betonu. V mapě jsem našel Guindreff, je to park asi kilometr dlouhý, vede kolem silnice. O přesné lokalizaci bunkru s českým zvonem nevím nic. Taky je vedle supermarketu dolmen, ten chce vidět Evik. Ji vůbec bunkry moc nezajímají. Ani se nedivím, jsem zvědavý, jestli s námi ještě někdy pojede…
Dolmen bylo pár šutrů mezi baráky. Focení v dešti jsem si nechal ujít a hltal jsem novou mapu. Navigování podle ní byla hračka, prostě jsem odpočítával ulice po pravé straně, sedělo to fantasticky. Guindreff jsme našli, zavelel jsem zastavit na prvním rozumném místě pro parkování a hle, bunkr byl na svahu asi 20 metrů od silnice a 30 od našeho auta. Bunkrologická intuice. Následovala obvyklá blesková smršť. Škoda, že pršelo… V autě jsem neustále navrhoval, ať se podíváme i na ten druhý bunkr s českým zvonem, doufám, že jsem moc neprudil. Nicméně zde byla lokalizace ještě nepřesnější, věděl jsem jen, že je to někde, kde se to jmenuje Condé a zhruba polokruh. Takže jsem asi deset minut jezdil očima po mapě, až jsem našel dva baráky s tímto názvem a dalších pět minut jsem trávil tím, že jsem se ujišťoval, že žádný s tisíce dalších názvů na mapě už není Condé. Navrhl jsem, že když tam ten bunkr nenajdeme, tak to zabalíme, co mi taky jiného zbývalo…
První průjezd kolem Condé nám moc nevyšel, z té silnice se nedalo nikde sjet, ani parkovat. Takže jsme se vrátili asi 3 kilometry zpátky na nájezd na takovou skoro polní cestu, kolem po které jsme projeli kolem baráků Condé, silnici lemoval vlevo val té rychlejší silnice, vpravo jiný val, který ji odděloval od pole. Zahlédl jsem v tom valu vpravo kus betonu, tak jsem navrhl, že se tam podívám. Bylo to dost zarostlé, ale dalo se přesto vlézt dovnitř. Tak jsem tam sjel a když jsem narazil na zvonovou šachtu, bylo jasné, že jsme se opět trefili. To už vylezl i Kočičák, započala další série focení. Evik tentokrát zůstala v autě, a to i přesto, že na poli před bunkrem byl obrovský menhir.
Bunkrologicky uspokojen jsem byl ochoten se podřídit téměř jakémukoliv dalšímu programu. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme po pobřeží směrem na Lorient a někde na tom pobřeží zkusíme najít místo na přespání. První zastávka byla v šest hodin na Pointe de Kervoyal. Byl tu sice bunkr (zabetonovaný), hezké skalnaté pobřeží, ale jinak příliš civilizováno, jede se dál. Nakonec jsme našli docela hezké místo na pobřeží asi o dvacet kilometrů dál. Večer byl velmi pohodový, seděli jsme na trávě na břehu, popíjeli francouzská vína, pojídali francouzské sýry, koukali na záliv se zakotvenými jachtami, na obydlené ostrovy… Akorát jsme ta vína neměli tak míchat, ráno mě i Kočičáka bolela hlava a Evikovi bylo pro změnu špatně od žaludku…
14.5.2005
Hlavním dnešním cílem měl být Mont St. Michel na severu Bretaně. Kočičák měl zjevně špatné svědomí kvůli Evikovi a průjezdu Paříží. Ale aby to zase nevypadalo, jako že mě St. Michel nezajímá, i já se docela těšil, při předchozí návštěvě byl zahlcen turisty a nic jsem z něj neměl. Po snídani jsme ještě chvíli koketovali s myšlenkou zajet k Lorientu hledat československý protitankový kanón, ale celkem rychle jsme usoudili, že jednak nemáme mapu, jednak by byl nahnutý St. Michel, takže jsme to zavrhli obligátním „někdy jindy“. Kolem 11 hodiny projíždíme Rennes, zmateně hledáme na okruhu kolem města benzinku, ale nenacházíme, takže musíme dovnitř města. Po krátkém zdržení vyrážíme opět na dálnici směr sever, asi 40 km před St. Michelem stavíme u jiné benziny. Na kafe. Venku zatím přistává Ferrari s volantem na pravé straně, vedle něj nějaký anglický sporťák podobné vizáže… Češi mají aspoň na co koukat. Taky jsem si po krátkém váhání koupil atlas Francie 1:200000. Pro příští bunkrovýpravy, Francii jsem si docela oblíbil. Katastrofální zkušenost znamenaly záchody. Nechápu, proč francouzi nepoužívají prkýnka. Ale tady jsem se s tím setkal poprvé, navíc jsem seděl nalepený nosem na dveřích a venku už funěli další čtyři lidi ve frontě. Mám raděj klid, tohle byl horror.
St. Michel jsme si nejdřív vyfotili z dálky z pobřeží. Pak i zevnitř. Tentokrát to bylo celkem příjemné, jednak svítilo slunce, jednak zjevně nebyla ještě hlavní sezóna, lidí bylo uvnitř snesitelně. Dostali jsme se bez čekání i do katedrály, kde před dvěma lety stála fronta lidí po schodech až ven. Tehdy jsem přemýšlel, zda počkat, ale kdybych věděl, že k pokladnám je to ještě tak třista metrů, rozmyslel bych si to. Teď bylo vevnitř místy tak málo lidí, že jsme některými sály procházeli sami. Na focení ideální. Užívali jsme si na Michelu pár hodin, v jednom z obchůdků jsem koupil Vierikovi suvenýr z cest (zase nechtěli brát kartu), turistů po obědě trochu přibylo, ale pořád to bylo celkem snesitelné.
Jakmile jsme se nabažili (tj. jakmile jsme dostali hlad a žízeň, rozhodli jsme se vyrazit dál směrem na St. Malo. Plánoval jsem zastavit na baterii … na mysu. V bunkrech ve skalách se tam dochovaly dva 5cm kanóny. Resp. jedno torzo a druhé ještě větší torzo. Leč bunkry na povrchu byly zabetonované a obklopené hordami turistů, zjevně turisticky úspěšné místo. Bodejť by ne, byl odtud takřka panenský výhled na oceán. Hnán touhou objevit ty dva bunkry s kanóny, přemluvil jsem Kočičáka s Evikem ke slezení po útesech dolů k vodní hladině, že ten poloostrov obejdeme. Hezké šplhání po útesech, akorát Evikovi se to opět moc nelíbilo – neměla vhodnou obuv. Když už jsme obešli větší část poloostrova, aniž bychom narazili na nějaký bunkr, přestávalo to ostatní pomalu bavit. Navíc se před námi objevila roklinka, která se už díky zvedajícímu se přílivu prakticky nedala přejít suchou nohou. Kočičák s Evikem zvolili strmý výstup šturmem, já se rozhodl s fotobrašnou a čtyřkilovým stativem pokračovat. Nejdřív jsem zkoušel roklinku oblézt suchou nohou, ale horolezecké mládí už je pár let za mnou a já nenašel dost morálu na vylezení asi pětimetrové stěnky. Namlouval jsem si, že bez stativu a foťáku by to asi šlo… Ale vzdát jsem se nechtěl, nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si vyzul boty, vyhrnul kalhoty a přeskákal roklinku po zaplavených balvanech. Sice jsem musel taky vylézt na druhé straně stěnku, ale už jen necelé dva metry. Nakonec jsem našel jeden bunkr, zrovna ten s tím horším torzem, navíc se k němu zespoda nedalo kloudně dostat, shora z vyhlídky to přitom byl kousíček. Tak jsem aspoň udělal pár fotek, namlouval si, že budou fantastické a vzal to taktéž šturmem nahoru. Tam už se chýlilo k bouřce, která zezdola z pobřeží nebyla vidět. Druhý bunkr jsem už hledat nezkoušel, holt „někdy jindy“. Do St. Malo jsme dorazili kolem půl osmé večer, ještě jsme našli otevřený supermarket, kde jsem si koupil kysané mléko a celé ho najednou vypil. Všechny to udivilo, ale mě to vysloveně udělalo dobře. Taky jsme řešili, kde budeme spát. Nabízel se kemp v Cité d’Aleth nebo pobřeží. Hlasy byly padesát na padesát, nakonec jsme se rozhodli spát na pobřeží. Leč vhodné místo jsme našli až na Capu Fréhel, dobrých 30 km od St. Malo. Resp. nejspíš bylo vhodné místo i blíž, ale hledejte to na té jejich 1:200000 mapě… I na Capu Fréhel jsme měli problém najít místo na zaparkování, ale podařilo se na místě s krásným výhledem, skryté keři od okolí, hned vedle plotu s cedulí, která říkala, že za plotem už se nesmí nic. Pařba jako předchozí noc se ovšem nekonala, protože bylo divné počasí, vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Spal jsem opět pod širákem a ráno jsem ho měl durch. Kupodivu pořád hřál, takže mi to až tolik nevadilo.
15.5.2005
Ráno jsem se vytratil s foťákem a stativem na pochůzku po vřesovišti a blíž k majáku, Kočičák s Evikem tradičně vyspávali. Zvláštní atmosféra vřesoviště byla fajn, počasí ovšem již méně. Zataženo.
Dnes jsme se měli také potkat s druhou skupinou, která měla dorazit s Tranzitem kolem poledne. Všechno zhatila SMSka od Peldy, kterému se nějak nepodařilo se domluvit se společností provozující trajekty a napsal nám, že odpoledne nic nejede a že jediný trajekt na Guernsey jede ráno po jedenácté. Takže jsme se zoufale domluvili s Tranzitem, že sraz bude před desátou v St. Malu. Tam jsme se viděli na mostě s přílivovou elektrárnou, bohužel z našeho směru se nedalo odbočit na parkoviště. Zastavili jsme o kus dál za zatáčkou, posílali SMSky a čekali, že nás dojedou. Půl hodiny nikdo nejel. To už jsem zkoušel volat, nejdřív měli všichni vypnuté mobily, až po chvíli volal Lobo. Pořád čekali na tom parkovišti, no sranda. Za chvíli byli u nás, vyjeli jsme rovnou do přístavu. Tam jsme nemohli najít terminál trajektů, zoufale jsem lovil zbytky svého dvouměsíčního učení se francouzsky a vybalil jsem na kolemjdoucího otázku, kde je přístav trajektů. Kupodivu mi porozuměl a bez mrknutí oka anglicky vysvětlil, jak se tam dostaneme. Dostali jsme se. Odbavovací hala jako na letišti, večerní spoj samozřejmě jel, potvrdil jsem si existenci rezervace, Pelda je plašan. Nu což, spousta času, tak se podíváme do Memorial muzea ve fortu Cité d’Aleth. Podle Jirky Vaněčka mají mít zrekonstruovanou L1čku. Pořád prší.
Osádka Tranzitu vaří polívku přímo na parkovišti pod Memorialem, kolem proudí lidi… Zhruba po půl hodině jsou všichni najedení, jen Kubova skupina ještě dojíždí zbytek polívky. Nikdo ji už nechce, Kuba to řeší svérázně tak, že polívku vylévá do odpadkového koše, ze kterého se pak valí pára…
Bunkr s L1čkou je narozdíl od poslední návštěvy zvenčí krásně opuštěný (posledně jsme udivovali obyvatele stanu postaveného před ním svým zájmem o tu počůranou stěnu s kanónem). Ale taky je na první pohled vidět, že s rekonstrukcí kanónu to nebude tak žhavé. Návštěva muzea byla docela zajímavá, chlapík nás prováděl anglicky, zjevně jsme ho zaujali, že jsme přijeli až z takové dálky. Akorát neuměl vyslovovat h, takže nás zahrnoval výrazy jako „ívy artilery“ apod. Stal se z toho hit naší výpravy, na záchodě pak kluci produkovali zásadně „ívy smól párts“. Taky nám ale chlapík řekl, že rekonstrukci kanónu sice plánují, ale neví se, zda na to budou peníze a že má výbuchem roztrženou hlaveň zespodu. Tož co, tož nic.
Kolem páté vyzvedáme lístky na trajekt, dokonce se mi podařilo na hezkých stevardkách vyzvědět instrukce, co máme dělat, abychom se nalodili, nikdo z nás ještě trajektem neplul…Trajekt připlouvá asi za hodinu, je to takový ten rychlý dvoutrupý katamaran, otevírají se vrata a pohlcují jedno auto za druhým. Vevnitř si to řídí zkušení drsní hoši a dívky, všichni na to zíráme s otevřenou pusou.
Na palubě máme sedadla v lepší části, na videu probíhá školení o tom, kde najdeme záchranné vesty, že ze za chvíli otevře duty free shop a tak. Točí Stellu za dvě a půl libry, loď vyplouvá, vír za šrouby je čím dál tím větší, všichni si to fotíme, je to hukot. Zhruba po hodině přistáváme na Jersey, venku se stmívá, je mlha.. Také hlásí, že non-european obyvatelé se mají shromáždit venku na horní palubě. Tedy, venku je pěkně hnusně, nezávidím jim to. Za námi též přichází imigrační úředník, ptá se, kam plujeme, co tam chceme dělat, asi dvakrát se ujišťuje, že tam nechceme pracovat, ale je celkem v pohodě.
Na Guernsey připlouváme už potmě, Tranzit je někde vpředu, popojíždíme štrůdlem aut, když vidíme odstavený Tranzit a vedle něj lidi v uniformě, ostatní jedou dál. Tak zastavujeme za Tranzitem, hned se k nám žene nějaká borka a kde prý budeme spát. Kluci v Tranzitu nevědí, odkázali ji na naše auto, protože ubytování jsem zajišťoval já. Naštěstí jsem měl domluvený kemp, ukazuju prospekty, mává rukou, že prý oukej a můžeme jet. Hurá. Nastává sranda s jízdou vlevo, pak nějaké objížďky, ale nakonec jsme do kempu trefili. Je tu mrtvo, po loukách běhají divocí králíci… Čekal jsem, že nás v recepci bude někdo čekat, když je to domluvené, ale nikde ani noha. Jen na dveřích lístek pro návštěvníky, že pokud přijedou pozdě, že si mají postavit stan a přijít se nahlásit ráno, až bude otevřeno. Ze začátku šokující flegmatický a důvěřivý přístup nám po pár dnech začne připadat normální, chovají se tu tak všichni. Pohodová země. Každopádně po několika měsících plánů jsme skutečně tady. Super pocit. Mimochodem, po loukách kolem kempu běhali králíci.
16.5.2005
Ráno jsme skočili do kanceláře přihlásit pobyt a zaplatit, zatím pouze na dva dny (mysleli jsme si, že třeba ušetříme a jednu noc budeme spát někde na pláži..). Přihlášení proběhlo bez komplikací, nechali nás vyplnit jeden formulář, stačil jim jeden pas, vzali si pět liber na osobu a den a have a nice day.
Program dne byl jasný, navštívit Richarda v Muzeu okupace. Těsně před desátou jsme zaparkovali na parkovišti před muzeem a hned si všimli pevnostního kanónu odloženého v koutě parkoviště. Nastal poprask, všichni si ho ošahávali, fotili, zkrátka byli jak u vytržení. Trošku méně pozornosti jsme pak věnovali ostatním exponátům vystaveným před muzeem – protiletadlové 88ce, námořní mině, 10,5cm kanón z Jäger kasematy (specialita Normanských ostrovů), hlavni z L1čky.. a už jsme se hrnuli do muzea.
Přivítání s Richardem bylo srdečné, ještě si nás pamatoval. Pouze se omlouval, že je tam sám a že s námi nemůže muzeum procházet a mnoha gesty naznačoval, že jako ať si vše prohlédneme. Hned při prvním pohledu do vitrín nás udivilo množství zbraní včetně československých kulometů a nábojnic do pevnostního protitankového kanónu vz. 36. Uprostřed místnosti zbrusu nový 2cm německý flak, v rohu figurína vojáka u kulometu v protiletadlovém postavení… Spousta exponátů přibližujících život obyčejných lidí během německé okupace, tady už to ovšem chtělo alespoň trošku umět anglicky, aby si člověk mohl přečíst popisky.
A pak samozřejmě exponát, na který jsme se těšili asi nejvíc – československý pevnostní protitankový kanón vz.36 v parádním stavu. Navíc nám bylo dovoleno přelézt plotek, který ho ohraničoval, a kanón si doslova ošahat. Součástí muzea je i malá kavárnička, kde Richard podává zákusky a kávu či čaj. Tady si k nám přisedl jeden Richardův přítel z Anglie, který nám popisoval, jak jako dítě prožíval v Londýně nálety V1.
Richard také určil náš další plán tím, že nám nabídl průvodce v osobě Ernieho Gaveyho. Také se nás ptal, co bychom chtěli vidět. Tedy, plán pevností Guernsey jsem měl, ale prakticky všechno bylo zajímavé, takže situace nakonec skončila tím, že Ernie se s Richardem dohodl, že nám ukáže baterii Mirus. To bylo nakonec perfektní rozhodnutí, protože baterie se nachází v zastavěném území a bez místního průvodce bychom ji hledali velmi těžce, navíc bychom se asi neodvážili do objektů proniknout.
Ernie vzezřením připomínal motorkáře s jedinou vadou, poněkud huhlal, bylo velmi těžké pro nás neangličany mu porozumět. Na motorce nás navedl do prostoru Mirusu. Projížděli jsme právě ulicí lemovanou po obou stranách živými ploty, když Ernie zastavil a zmizel v houští. Tak jsme taky zastavili a zmizeli za ním. Asi 15 metrů od silnice, ovšem v šíleném hustníku se před námi objevilo palebné postavení číslo 4. Čtyři postavení baterie Mirus pro kanóny ráže 30,5cm nejsou jen povrchové betonové točny, ale zároveň obrovské bunkry, které v sobě ukrývají prostory pro ubytování posádek, skladiště munice, strojovny apod. Postavení číslo 4 je nejvhodnější pro focení zvenčí, zevnitř je prý však mnohem lepší postavení číslo 2, ke kterému jsme v čele s naším průvodcem vyrazili. Vyrazili jsme přes silnici na druhou stranu, přes pole k lesíku, kde se postavení totálně zarostlé skrývá. Podzemí je docela velké, s dochovanými malbami na zdech. Například ve strojovně je na zdi krásná kotva s nápisem „Wir fahren gegen England„.
Venku nám pak ještě Ernie ukázal na kopci betonová skladiště munice a rozloučil se, v jednu hodinu měl být už jinde. Nakonec náš pobyt dopadl tak, že přes den jsme měli vlastní program, a v podvečer si nás vyzvedli členové CIOS (Channel Islands Occupation Society) a provedli nás po různých zajímavostech, které bychom sami nenašli nebo které jsou obvykle zavřené.
Od baterie Mirus jsme tedy již na vlastní pěst vyrazili k západnímu pobřeží do Rocquaine Bay. Tady jsme viděli první objekt pro L1 vestavěný do pobřežní betonové protitankové zdi, což je specifikum Normanských ostrovů. Objekty byly hned dva, mezi nimi objekt s uřezanou kulometnou kopulí (Wn. Grüne Düne). V květnu to vychází tak, že přes den je odliv, z pláží se daly objekty celkem hezky fotit. Kanónové střílny jsou působením slané mořské vody dost orezlé, doslova z nich opadávají velké kusy.
Po svačině jsme se přesunuli na severní okraj zátoky Rocquaine do prostoru Stp. Langenberg. Prakticky všechny mysy na okrajích zátok s plážemi jsou silně opevněné. Typickým objektem, který se zde dá nalézt jsou tzv. Jäger kasematy pro 10,5cm kanóny střílející podél pobřeží. Kromě toho u paty mysu byly obvykle stavěny objekty pro československý pevnostní kanón ráže 47mm (L1), ať už samostatný nebo vestavěný do protitankové zdi, opět střílející podél pobřeží.
Součástí Stp. Langenberg je také věž pro řízení palby námořních baterií MP2 (Marine Peilstand). Tyto věže jsou dalšími typickými objekty Atlantického valu na Normanských ostrovech. Na Guernsey jich bylo postaveno pět, většinou na pobřeží. V každém patře byli pozorovatelé jiné baterie, na vrcholu věže je místo buď pro protiletadlový kanón nebo kulomet, do vnitrozemí mívá věž jednu až dvě kulometné střílny a u paty je obvykle přistavěn objekt pro ubytování posádky. MP2 je zajímavá tím, že byla postavena na Martello věži (tyto kamenné pobřežní obranné věže byly stavěné britským impériem od konce 18. století, na Guernsey se jich dochovalo několik desítek). Zevnitř bohužel není MP2 přístupná.
Aby byli uspokojeni i milovníci nebunkrologických krás, přesunuli jsme se od Langenbergu na jižní skalnaté pobřeží na mys La Corbiére se Stuetzpunktem Rabenstein. Bunkry byly dost zarostlé, zato skalnaté pobřeží s vysokými útesy bylo fantastické. Západním směrem byla vidět i armádní věž M5 pro řízení palby (podobné jako věže MP, ale menší).
Pomalu se schylovalo k večeru, zamířili jsme do kempu, kde jsme se měli setkat s místními členy CIOS. Přijeli včas a hned jsme vyrazili za dalšími bunkry. Nejprve jsme zamířili na severní pobřeží na Stp. Grossfels u zátoky Saline Bay. Kromě krásné Jäger kasematy je tu i kasemata pro L1 (místní tomuto kanónu říkají „four point seven“). Taky se začali trošku divit, když jsme pořád chtěli jen vidět nějaké kanóny pro L1. Trošku jsem zkoušel napravit reputaci tím, že jsem tvrdil, že nás opevnění zajímá obecně, ale nevím jestli se mi to podařilo. Ostatně, v mém případě to platí, ale někteří jiní z výpravy na to nevypadali. Hned ve vedlejší zátoce Cobo Bay jsme skoukli další L1čkovou kasematu zabudovanou do přístavní zdi v rámci Stp. Coboufer. Ale jen proto, že to bylo cestou k baterii Gneisenau. Ta se podobně jako Mirus nalézá v zastavěné oblasti, na jednom z postavení dokonce stojí rodinný domek. Místní průvodci nás se vzali především kvůli jednomu úkrytu (který bychom bez nich opět neměli šanci najít), ve kterém se dochovaly úžasné německé malby.
V osm hodin večer byla domluvená prohlídka muzejního objektu námořního komunikačního bunkru u přístavu St. Peter (Naval Signal Headquarters Bunker). Špičkově vybavený včetně kotelny (tohle měli Němci celkem promyšlené, dodnes mi není jasné, jak by například českoslovenští vojáci přežívali zimu ve svých bunkrech). Podařilo se mi tu utratit asi dvacet liber za pevnostní literaturu. Doufám, že ne zbytečně, chtěl bych se sem někdy vrátit a podívat se i na ostrovy Alderney a Jersey.
Večer jsme pak v místní hospodě navazovali družbu s našimi průvodci. Byl to docela zážitek, teda alespoň pro nás. Zajímavá zkušenost je taky s britským pivem, dvě pinty byly tak akorát. Zpátky do kempu jsme se vezli na korbě Landroveru, místní si to po uzoučkých cestičkách jezdí zhruba dvakrát rychleji, než my suchozemci…
17.5.2005
Na tento den odpoledne byla domluvena návštěva muzeální Jäger kasematy na fortu Hommet severně od Vazon Bay. Do té doby se naše výprava rozpadla na dvě nezávislé frakce – podle aut. Já s Kočičákovci jsme vyrazili poměrně brzy do St. Peter Portu na prohlídku pobřežní pevnosti Castle Cornet, zatímco osádka Tranzitu se poměrně dlouho knedlila v kempu, než vůbec někam vyrazila. Prvním problémem v přístavu bylo místo pro parkování. Všichni zde používají papírové hodiny položené na palubní desce, na kterých si nastaví čas příjezdu. Na všech značkách pro parkování je zároveň časový údaj, jak dlouho je možné na daném místě stát. Strážník pak může lehce kontrolovat, jak dlouho zde auto stojí. Papírové hodiny jsme neměli a také nám chvíli trvalo, než jsme vydedukovali, jak celý systém funguje. Skončilo to nakonec tak, že Kočičák napsal časový údaj na kus papíru zároveň s omluvou, že nemáme hodiny.
Do Castlu Cornet se platí kolem pěti liber vstupné, za což pak lze volně navštěvovat různé výstavy a momentální expozice uvnitř hradu a samozřejmě hrad samotný. My se byli podívat na expozici o historii ostrova, do námořního muzea a do muzea RAF. Kromě toho je velkou atrakcí polední výstřel z pobřežního kanónu. Návštěva se sice betonových bunkrů týká pouze okrajově (součástí hradu je několik německých betonových protiletadlových postavení), ale je celkem zajímavá a rozhodně za těch pár liber stojí.
Ve dvě hodiny již byla celá posádka shromážděná před fortem Hommet. Richard nás přivítal ve své kasematě, opět nás ji nechal celou prochodit. Jäger kasemata je prakticky celá zrenovovaná včetně originálního 10,5cm kanónu K331(f). Plány CIOS byly původně mnohem větší, chtěli například opravit i nedalekou kasematu pro L1 (kanón, který jsme od Richarda dostali, byl původně určen právě sem), ale časem nějak ztratili síly (pro srovnání, CIOS zpřístupňuje místní objekty od konce šedesátých let, perfektně vybavené objekty stylem „Březinka“ včetně hromady vitrín narvaných exponáty mají v současnosti čtyři). Poslední dobou se nedostává dobrovolníků, a tak jsou bohužel objekty přístupné veřejnosti obvykle jen dvě odpoledne v týdnů (na přeskáčku tak, aby každý den bylo přístupné alespoň něco). Při renovaci jdou tak daleko, že v době naší návštěvy uvažovali o zakrytí střílen kasematy zvenku dřevěnými deskami tak, jako byly zakryté během války. V prostoru fortu Hommet jsou další tři opuštěné Jäger kasematy, objekt pro světlomet, strávili jsme tu něco přes hodinu na prostoru asi 100×300 metrů.
Odtud jsme se přesunuli nejprve jižně do Vazon Bay na Stp. Rundturm s kasematou pro L1 a následně na severní část ostrova k zátoce L’Ancresse Bay, kde se nachází další objekty pro L1, krásně dochované (bohužel nepřístupné) Martello věže, dále od pobřeží protiletadlové bunkry, vše krásně přístupné po golfovém hřišti. Odtud jsme se volně podél pobřeží přesunuli k Le Dehus Dolmenu. Zvenčí vypadá jako malý travnatý kopeček, uvnitř je ovšem z kamenů vyskládaná jeskyňka. Dolmen vznikl jako neolitické pohřebiště asi 3500 let p.n.l. Úžasné na tom je, že je uvnitř zavedená elektřina, aby se mohl každý kolemjdoucí pokochat. Pouze u vchodu je malá cedulka, která prosí návštěvníky, aby po sobě světlo zhasnuli. Úžasné místo plné energie, strávili jsme vevnitř skoro čtvrt hodiny.
K večeru nás naši průvodci vzali na prohlídku německého tunelového úkrytu Ho 1(Hohlgangsanlage 1). Tento leží na pozemku jednoho z členů CIOS, patřil k největším úkrytům, byť nebyl nikdy dokončen a je veřejnosti nepřístupný. Nicméně nás sem vzali spíše kvůli sbírce uskladněné v tunelu, než kvůli úkrytu samotnému. Mají tu například 60cm německý světlomet, 2cm německý rychlopalný flak, oboje v naprosto perfektním stavu. A také jeden československý OT810 připravený na renovaci.
Spaní na pláži jsme nakonec vzdali a skončili opět v kempu, jednak byla dost zima na spaní pod širákem, jednak jsme nedokázali najít pláž, kde by se nevyskytovali lidé do pozdních večerních hodin. Vůbec celý ostrov je hodně zabydlený a civilizovaný, představa, že bychom spali na divoko někde v přírodě vzala celkem rychle zasvé.
18.5.2005
Ráno jsme vyrazili na prohlídku dalšího místního muzea, výjimečně nespadajícího pod CIOS, a to podzemní nemocnice (Underground Hospital). Němci ji začli budovat ve vzájemně propojených podzemních tunelových úkrytech Ho 40 a Ho 7. Podzemní prostory jsou zde poměrně rozsáhlé, bohužel s minimem exponátů, což je ovšem pochopitelné vzhledem k tomu, že je zde vysoká vlhkost vzduchu (větší než například v podzemí Boudy). Po prohlídce podzemní nemocnice jsme se po pobřeží pomalu začali přesouvat k jihozápadnímu cípu ostrova, kde jsme měli na odpoledne naplánovaný další fortifikační program s CIOS. Krátkou přestávku jsme udělali ve Vazon Bay s výhledem na fort Hommet. Bylo to celkem příjemné, seděl jsem na pobřežní zdi, koukal na Atlantik a azurově modré nebe a posílal své drahé do Čech provokativní SMSky, jak je tu krásně.
Krátce po poledni jsme dorazili k věži MP3 (Marine Peilstand), kterou má opět v držení CIOS (cedule vás budou směrovat na tzv. Pleinmont Tower podle názvu cípu ostrova. Pleinmont patřil za války k nejvíce opevněným místům ostrova. Na poměrně malém území se nacházelo množství úkrytů, zákopů, minových polí (dodnes prý je možné na ostrově nalézt pěchotní miny z války), další věž pro řízení palby MP4 a hlavně dělostřelecká baterie Generaloberst Dollmann. Ta byla vyzbrojena čtyřmi 22cm francouzskými kanóny Schneider Model 1917 v otevřených postaveních. Jeden z těchto kanónů je opět na svém místě, dokonce se z něj příležitostně vypalují rány.
Tady si dovolím krátké odbočení. Na konci 2. světové války bylo množství německých zbraní na Normanských ostrovech sešrotováno, spousta jich byla navezena do německých tunelových úkrytů, odkud byly v průběhu padesátých let vyváženy také k sešrotování. Hlavně velkorážných kanónů dělostřeleckých baterií jako Dollmann, které údajně nedokázali rozřezat, natož sešrotovat, byly shozeny do moře u pobřeží ostrova Jersey. Mimochodem, na ostrově se nedochoval ani jeden z několika desítek původně nasazených československých pevnostních kanónů vz. 36, všechny v současnosti se zde nalézající kusy, byly po válce dovezeny z Francie či Holandska. Osm tun vážící hlaveň 22cm kanónu Schneider byla vyzvednuta od paty útesů na Jersey v roce 1995. V roce 1997 bylo vyčištěno palebné postavení číslo 3, kam byla zbraň posléze nainstalována poté, co podle plánů z francouzského archívu kompletně znovu vyrobili lafetu.
Po obědě u radarového bunkru pro radar Freya jsme se ve dvě hodiny (obvyklý začátek otevíracích dob zpřístupněných bunkrů CIOS) vydali k věži MP3. Opět precizně vybavený bunkr včetně funkční optiky v jednotlivých pozorovacích patrech. Na nástěnkách také byla zachycena historie zpřístupňování německých bunkrů na ostrově Guernsey. Zvlášť zajímavé pro nás bylo vidět Richarda za mlada (v roce 2005 to byl již šedesátník). Co se týče exponátů, ve velké míře byly různě přemišťované z jiných ostrovních objektů, například mnoho elektrických vypínačů prý pochází z baterie Mirus.
Podél jižního skalnatého pobřeží vede krásná pěšinka pro pěší, pěkně podél postavení baterie Dollmann, stanoviště řízení palby baterie, věže MP4 (Richard říkal, že prý ji chtěl také koupit, ale nedaří se mu koupit pozemek, což je škoda, protože tato věž je atypická.). Všechny tyto objekty jsou volně přístupné, resp. kolem postavení baterie s kanónem je natažený špagát a cedulka se zákazem vstupu, ale my měli privilegované postavení a mohli jsme se podívat pěkně zblízka. Po pobřeží jsme si udělali pěknou dvouhodinovou vycházku až k věži M5, která byla ovšem zavřená.
Poslední večer na ostrově jsme měli tu čest být pozváni na prohlídku sbírky zbraní jednoho z členů Guernsey Armouries. Část sbírky, kterou jsme viděli, je pěkně v bezpečí v německém železobetonovém bunkru. Před vstupem jsme museli odevzdat všechny zapalovače a zápalky a vypnout mobily, protože onen člověk zároveň ve svém volném čase pracuje jako ohňostrůjce (jak jinak nazvat člověka, který se živí ohňostroji?) a prý kvůli bezpečnosti, neboť má uvnitř uskladněné i náplně do rachejtlí.
Vešli jsme dovnitř a pak už jen víc jak hodinu valili bulvy. Zvlášť Kryštof, který neumí ani slovo anglicky, si kupodivu nějak s naším průvodcem porozuměl a nemohli jsme ho odtamtud dostat. Co jsme viděli, se nedá nijak popsat, musí se to zažít. My navíc ono zažívání zakončili opět v místní hospodě pokecem s našimi průvodci.
19.5.2005
Odjezd. Smutný den. Na ostrově bylo parádně, stihli jsme podle mě tak třetinu dochovaných bunkrů. Ráno jsme ještě naložili do Tranzita vyvažovače pro L1čku, rozloučili se s Richardem, udělali poslední společnou fotku u kanónu a vyrazili do přístavu na polední trajekt do Francie. Tam se opět rozpojily cesty Tranzita a Eskorta. Zatímco Tranzit ještě mířil na dva dny na Maginotku, mě s Kočičákovci čekala už jen celodenní jízda nach Tschechai. Doufám, že na Normanských ostrovech jsem nebyl naposledy…
Praktické poznámky
Doprava po ostrově je nejpraktičtější autem. Nebo maximálně autobusem, ale to už se člověk stává hodně závislý. Chodce potkáte prakticky jen v přístavu a okolí.
Ostrov je hodně zabydlený a civilizovaný. Spát se dá za cca 5 liber na osobu a den v kempech (od května). Byť se jedná o britské území, na ostrově funguje samostatný stát s vlastními bankovkami (budou vám platit v celé Británii, ale v Čechách vám je údajně zpětně žádná banka nevymění, to byste museli mít Bank of England a ne The States of Guernsey. Ale kdo ví. Ostrovní oficiální stránky jsou na serveru www.gov.gg, kde najdete i odkazy na ubytování, místní autobusové linky apod. (My měli dobrou zkušenost s kempem Fauxquets Valley Farm Campsite.)
Jediná kloudná mapa, kterou se mi podařilo sehnat přes Internet, byla The Official States of Guernsey wall map v měřítku 1:25000 v mém oblíbeném mapovém obchůdku themapshop (dá se platit kreditkou, do ČR posílají letecky do druhého dne od objednání, je to levné a sehnal jsem tady i francouzskou IGN mapu, která byla vyprodaná i na eshopu samotného IGN).
V roce 2005 byla jediná možnost přepravy na ostrov spolu s autem na trajektu firmy Condor Ferries. Cesta parádní, akorát osobní auto se čtyřmi lidmi vyjde bratru na deset tisíc korun (zpáteční jízdenka na Guernsey), pro dodávku se šesti lidmi to vyšlo skoro na 25 tisíc.
Bunkrologické stránky týkající se Guernsey lze nalézt na adresách www.occupied.guernsey.net, baterie Dollmann nebo Festung Guernsey.
