Konečně nějaká bunkrácká výprava tento rok!
Čím jsem starší, tím menší cavyky se dělají s přípravou. Vydali jsme se letos do severní Itálie, ale nakonec akorát s Ondrou, protože z ostatních pravidelných účastníků zájezdu nikdo nemohl. Co se týče programu, tak jsme v podstatě jen vyzobali neuskutečněný program z minulých let plus poslední den došlo na improvizaci v podobě využití databáze objektů italských bunkrologů a italské wikipedie. Ani jsme se moc nedomlouvali, kdy se jako sejdeme a co kdo vezme, protože za ty roky už je tak nějak jasné, jakou má kdo na výpravě roli a co případně zařizuje dopředu.
neděle 11. září 2016
A tak mě Ondra v neděli ráno vyzvedl u baráku a jelo se nach Süd. Před Mikulovem jsme zastavili na benzínce na kafe a koupit známku do Rakous, a pak už to bez zádrhelů odsejpalo až do Korutan. Před výpravou jsem navrhl, že bych se rád znovu podíval do rakouského bunkráckého muzea ve Würzenpassu. Byli jsme tam asi před pěti nebo šesti lety a pamatuju si, že tam měli na stěnách mapky s dislokací jednotek nebo oblasti s pevnostními objekty… Zkrátka něco takového. A také jsem si chtěl trochu ujasnit, jaké používali protiletadlové kanóny v opevnění. Na jaře jsem totiž pro tyhle kanóny objevil nějaké bunkry u Dunaje severně od Vídně, ale bylo jich víc typů a mě zajímalo, jestli se to dá v bunkru podle něčeho poznat, jaký kanón tam byl.
Ondra s mým návrhem souhlasil, a tak hlavní dnešní program spočíval právě v návštěvě tohoto muzea. Kolem třetí hodiny už jsme parkovali na jejich parkovišti a celí natěšení se vydali do kopce k bráně. Na rozdíl do naší předchozí návštěvy nás tentokrát uvítal průvodce, který vypadal, že se v bunkráckých věcech orientuje. Tak jsem se hned ptal, jestli by nám neřekl, kde je baterie Haberberg. A že jasně. A dokonce to vypadalo, že to musíme bez problému najít. Jen jsem si nějak nezvládl poznamenat, kde přesně to bylo a o týden později, když jsme tuhle baterii cestou zpátky domů hledali, už to tak jasné nebylo. No ale o tom potom. Průvodce nás taky nabudil příslibem, že jeho kolega má nějakou databázi objektů a že je to na Internetu a že to zjistí. Uff. Tak to by byl kardinální úspěch. Ale hned dodám, že ve výsledku se jednalo o nějakou webovou stránku s několika linky na nám již známé zdroje včetně například fóra unterirdisch.de. No co už. A mapy, co jsem si pamatoval, tam už taky neměli. Expozici v provozní budově totiž totálně překopali a tentokrát se tam nacházely fotky z devadesátých let z období války v Jugoslávii.
Ale jinak v muzeu přibylo mnoho nových exponátů včetně například nízkotlakého bezzákluzového kanónu Bofors M40 ráže 106mm. Pro ten se v prvních fázích výstavby objektů stavěly samostatné objekty, včetně například poměrně známého bunkru u Jetzelsdorfu jižně od Znojma (i když tam to zrovna není asi vhodný příklad, protože se de facto jedná o bunkry dva a zrovna střílna, která je vidět na první pohled, byla pro ruský protitankový kanón ráže 76mm. Ten mimochodem mají ve Würzenpassu taky.
Také jsem měl při prohlídce muzea pocit, že je zpřístupněno více úkrytů než posledně. Dokonce jsem prolezl zevnitř šachtou i do malého pozorovacího bunkru, co je nad tím velkým barákem se spoustou kanónů, co postavili při budování muzea. Ale pozorovací objekt je velmi úsporný, ani se to nedalo kloudně vyfotit, jak tam bylo málo místa. Děti by návštěva muzea mohla taky bavit, do některých tankových věží lze vlézt a dokonce jsme si točili s věží Centurionu. Přibyly i exponáty v podobě klamných tankových věží.
Před odchodem jsme si ještě chvíli povídali s průvodcem. Například nám vysvětlil, že modré plastové roztrhané nábojnice jsou na čištění hlavní. Jestli jsem to správně pochopil, tak se z kanónu odpálila plastová střela, která se ještě v hlavni roztrhla, tlakem při výstřelu se pěkně zaryla do drážkování hlavně a cestou ven to vytřela. Ale prý to bylo moc drahé, tak nakonec čistili kanóny vojáci klasicky postaru. Také bylo zajímavé, když jsem se ptal na objekty na severu u Dunaje u Zwentendorfu, tak průvodce zmínil, že tam byly původně instalované věže z M24 Chaffee (jednu takovou mají v muzeu taky). Prý je ale přezbrojili na větší a výkonnější věže z Charioteerů. Jenže vznikl problém, že při výstřelu nové věže nadskakovaly na šachtách. Jak to vyřešili ovšem netuším.
Cestou z muzea jsme ještě zabrousili na malý kopeček u cesty, kde bylo podle komínků zřejmé, že se tam schovává bunkr. Nakonec se z toho vyklubal úkryt Eternit se dvěma tubusy. A super to bylo, protože ty tubusy byly spojené do jednoho úkrytu! Už jsme takový úkryt viděli na severu u Krems, ale zatím nikdy jsme se nedostali dovnitř. A dole u parkoviště jsme se vydali ještě kousek po jiné cestě směrem do předpolí a našli jsme další dvojitý úkryt Eternit. A zase otevřený a částečně vybavený. No paráda!
Tak to by bylo. Hlavní část denního plánu splněna. Teď už jen zakempovat někde ve Slovinsku. Ale slunko ještě nezapadlo a bunkrů není nikdo dost, tak Ondra naplánoval malou zajížďku k železničnímu tunelu Karavanky ve vesnici Hrušica. Tento asi osm kilometrů dlouhý tunel spojuje Slovinsko s Rakouskem a z bunkrologického hlediska je zajímavý tím, že na jižním portálu je přistavěný jugoslávský bunkr. Střílny má typické jugoslávské jako bunkry Rupnikovy linie, ale na Internetu jsem v jednom fóru našel zmínku, že tyhle bunkry v blízkosti železničních portálů a případně mostů se stavěly až od roku 1941. Tím by se vysvětlilo umístění na portálu, které mi pro útok tunelem z Rakouska nepřijde moc logické. A bylo by to tedy již na vrub Italům. Tak jako tak je to docela hezký bunkr. A prý že tím tunelem projede denně až 80 vlaků, my tu však neviděli ani jeden.
A slunko nakonec přeci jen zalezlo, takže už jen sjet do kempu. Kousek odtud směrem k italským hranicím je kemp Kamne, tak jsme tam zahnuli. Už bylo skoro sedm hodin večer a nechtěli jsme riskovat, že bychom se snad neubytovali kvůli zavřené recepci. Hned jak jsme zastavili, už nás zdravila paní recepční. Tož super. Ten zbytek už méně. Hned po vstupu do recepce mě sprdla, že za sebou nemám zavírat dveře, které nám otevřela, že prý otevřené dveře znamenají, že tam je, zavřené, že tam není. Hmm.
Platit kartou možno, ale rozhodně ne Mastercardem. To se mi v bývalé Jugoslávii nestalo poprvé, tak až mi zase budou v bance tvrdit, že Mastercardy dnes v Evropě berou všude… Uff. Tak hotově. Na stan prý musíme nalepit samolepku s nějakým číslem, které si paní poznamenala (aby věděla, že máme zaplaceno). Co na tom, že už je skoro tma a ráno v šest balíme. A pak přišlo vyvrcholení – víc jak půlka kempu je už „zavřená“, protože se tam zítra bude „pracovat“. Podle mě to jednoduše zazimovali. Jako jasně, kdyby ten zbytek neznamenal, že si postavíme auto do řady jiných aut a za ohradu vmáčkneme svůj stan na malou hrbolatou loučku plnou jiných stanů. To celé za bedlivého dohledu paní recepční. K sousedům to máme asi půl metru. Na všechny strany. Uff, to je teda kemp. Směrem k hranici byl ještě jeden kemp na rovině, ten asi zkusíme příště. Na druhou stranu, u stolečku pod stromem se kecalo docela hezky.
pondělí 12. září 2016
A ráno hurá do Itálie. Resp. ještě jsme si večer u cesty všimli takového betonového blockhausu u železničního mostu, tak ještě malá zastávka u něj. Železnice už nepremáva, na jejím tělese je krásná cyklostezka. Až vymyslím, jak sbalit děti i kola, tak sem někdy vyrazím na rodinnou výpravu. Po té cyklostezce se dá dojet údolím Felly až poměrně hluboko do Itálie a scenérie jsou tu parádní – vysoké a strmé vápencové skalnaté svahy všude kolem. Ondra tvrdí, že tyhle bunkříky byly stavěné kvůli partyzánům. Tenhle neměl ani betonovou střechu, jen střílny v obvodových zdech z betonu. To je taky to jediné, co se dochovalo, navíc je to dnes všechno dost zarostlé.
Moc jsme se nezdrželi a upalovali do té Itálie. Hlavní plán dne byl prozkoumat poválečný uzávěr Sella Somdogna v jednom z horských údolí nedaleko Valbruny. Ale než se tam dostaneme, tak ještě cestou vybrat nějaké drobky. První z těch drobků měl být poválečný objekt pro tankovou věž (M26 Pershing) u dálnice za Tarvisiem v místě, kde z okresky odbočuje na jih silnice na Valbrunu. Do poslední chvíle to nevypadalo moc nadějně v tom smyslu, že bychom se k bunkru vůbec dostali, aniž bychom museli přelézat oplocení kolem dálnice. Ale nakonec to šlo, bunkr samotný je mimo oplocený prostor. Čekalo nás tu hned několik překvapení. Jednak že maskovací kopule na střeše, odkud je krásný výhled na auta vyjíždějící z dálničního tunelu (a která je také krásně vidět z dálnice), stále ukrývá poválečnou kulometnou kopuli. Tanková věž byla osazená o úroveň níž, ale ta na svém místě už každopádně nebyla. No a dostali jsme se dovnitř, i když jen tak napůl. Vevnitř bylo dost vody a bez gumáků to jaksi nebylo ono. Takže jsme viděli jen asi půlku bunkru a do té kulometné kopule jsme se nedostali.
Letos poprvé jsem si vzal pracovní rukavice, abych podobné průlezy do podzemí přežil s čistýma rukama. Perfektně se mi osvědčily. V podzemí se často leze po nějakých rezavých nebo i mastných žebřících a kdo má pak těma rukama sahat na foťák, že. No a po návštěvě tohoto bunkru začínám přemýšlet i nad tím, že si příště přibalím i gumáky. Nedávno jsem koukal na fotky z podzemí starých dolů a tam většinou průzkumníci nějakou tu vodu neřeší a trajdají v tom hlava nehlava. Tak si vzpomínám hned na několik situací, kdy bychom se v minulosti s gumáky bez problémů dostali do některých částí podzemí, kam jsme kvůli vodě nešli (přitom to nebyly žádné velké záplavy, ale třeba jenom 20 cm hladina).
Když už to nevypadalo, že bychom ještě učinili nějaké nové objevy a i záběrů z každého místa jsme měli víc než dost, tak jsme vyrazili na další postupovou zastávku – modernizovanou tvrz číslo 5 starého Alpského valu v uzávěru Ponte del Cristo. Pokud si dobře vzpomínám, tak si Ondra chtěl vyfotit vstupní objekt schovaný v jakési kapličce, jinak už tam byl. Já tam ještě nebyl. Navíc to mělo být hned u cesty, tak vlastně proč ne, že. Od té cesty se ovšem ke vchodovému objektu muselo šplhat krátkou kozí zkratkou přímo na násep bývalé železniční tratě nad cestou. Naštěstí Ondra věděl kudy, já bych to asi jinak nedal, nechal bych se odradit vysokou opěrnou zdí bývalé železnice a vůbec by mě nenapadlo, že tím křovím vedle to nějak půjde.
Vevnitř byla opera docela hezká, měla několik objektů, část z nich byla po válce přezbrojená z kulometů na kanóny, ale jinak nic, kvůli čemu by se se člověk musel štráchat přes půl Evropy. Ani Ondrovi ta fotka vstupu z kapličky moc nevyšla, jednak to bylo zarostlé, jednak na tu ruinu na kraji lesa zrovna smažilo slunko, takže docela kontrastní scéna. Co mě pobavilo, že po cyklostezce na náspu občas projeli cyklisti. A tomu poslednímu se musel naskytnout zajímavý pohled, když se těsně před ním z houští náhle vynořili dva chlapi s foťákama a čelovkama na hlavách.
A odtud už jsme měli jet přímo na uzávěr Sella Somdogna. Z Dogny je to nějakých 18 kilometrů údolím stejnojmenné říčky pořád na východ. Úzkou horskou cestičkou se serpentinami, na které se na spoustě úseků protijedoucí auta jen obtížně vyhnou. Vedla tam dřív cesta i ze západu od Valbruny, ale příroda se zařídila po svém a dnes už je schůdná jen pro pěší. Těch 18 kilometrů trvá i autem nejmíň půl hodiny, málokdy se rychlost vyšvihla nad 40 km/h a padesátkou jsme snad vůbec nejeli.
Asi v půlce údolí Ondra najednou zabrzdil a že to je prý ta stěna se střílnami, co připravil taky do podkladů. Ve skutečnosti se ve svahu nad námi nacházela soustava zákopů s tunely a úkryty a také nějakými kavernovými kasematami pro kanóny. Co nikdo z nás netušil bylo to, že zde nedávno byla zřízená naučná stezka se spoustou zastavení a tabulí. A tak jsme poválečný italský uzávěr Vallo Alpina odložili a vydali se nejdříve prozkoumat tuhle atrakci z první světové války. Ondra celou dobu tvrdil, že je to Rakouské a že tu byli tak dobře zabarikádovaní, že se ti Italové údolím vůbec nedostali. Jen jak jsem nad tím potom dumal, tak jsme asi po dvou dnech dospěli k tomu, že to muselo být přesně naopak a že tím údolím se naopak snažili dostat Rakušáci. Inu i mistr tesař se utne.
Strávili jsem tu oproti původnímu plánu nakonec nejmíň dvě hodiny, ale bylo to docela zajímavé. Spousta betonu a i něco málo podzemíčka. Na parkoviště na konci údolí jsme tak dorazili až po poledni. Svítilo sluníčko, byť nad okolními kopci se už začaly trochu sbírat nějaké ty bouřkové mraky. Dali jsme oblíbený bunkrácký oběd v podobě studených klobás s chlebem a potom vyrazili do prudkého svahu hledat poválečné italské bunkry.
Hned vedle zemědělské usedlosti (jediné, co tu je) jsme už z dálky viděli kulometný objekt M2 maskovaný typicky betonem jako balvan. Objekt je hned vedle turistické trasy, a tak není divu, že je poctivě zašpérovaný. A stejně tak i ostatní objekty na této straně. Ale aspoň je fotogenický, takže jsme tu opět každý napráskali mrtě fotek. Taky jsme se pokochali výhledem do údolí pod námi a kopcovitou scenérií kolem a rozhodli jsme se, že se nejprve vydáme do předpolí k objektu M1 (kulometné hnízdo spojené s úkrytem). Nevěděli jsme, co od toho čekat, protože Ondra měl informaci, že bude potřeba alpinistické vybavení. Lano i sedák jsme sice měli, ale dole v autě, protože jak jsme od parkoviště viděli ty svahy, tak se nám ani jednomu nechtělo s tím tahat. Ale tak zkusíme a uvidíme.
Cesta byla poněkud dobrodružná, protože tu správnou pěšinu jsme samozřejmě našli až cestou zpátky, a tak jsme se několik set metrů prodírali zarostlým strmým terénem jen tak podle směru z GPSky. Pod skálou v jednom místě jsem našel utržené dno od italského 149mm dělostřeleckého granátu z první světové války. Takové těžítko doma na stole jen tak někdo nemá, a tak jsem se s tím nejmíň pětikilovým kusem železa následně tahal po celé téhle straně údolí a nakonec si ho k velké radosti mé ženy dotáhl až domů.
Asi v půlce cesty k M1 jsme narazili konečně i na původní přístupovou pěšinu. V jednom místě překračovala strmý žlab, kudy na jaře tečou vody do údolí. Nějaké to lezeníčko bylo, ale byl to jen slabý odvar toho, co jsme spatřili, když jsme konečně dorazili až pod M1. Pěšina prostě skončila a mezi námi a vchodem do skály, který jsme viděli asi třicet metrů před sebou byl jen prudký svah o sklonu nejmíň 60° a dlouhý nejmíň sto metrů. A žádné výstupky, za které by se dalo zachytit. Původní přístupová cesta prostě celá ujela někam dolů do údolí a zůstal jen tobogán až do suťoviska na úpatíčku. A na skále na druhé straně toho žlabu kulometné hnízdo. Tak jsme tam tak postávali a chvíli mudrovali, kudy tudy a že jedině shora, kde byla trochu vegetace. Ale shodli jsme se, že bez lana by to bylo o hubu už jen proto, že tam nebyl prostor na žádnou chybu. Tak jsme udělali jen pár fotek z dálky přes ten žlab a pokorně se vrátili zpátky.
U M2ky jsme trochu spočnuli a opět se pokochali scenérií, a pak jsme vyrazili do týlu na druhou stranu k objektům M3 a M4. M3 jsme našli hned, je v kleči necelých dvě stě metrů daleko. M4ka byl podstatně větší oříšek, tu jsem našel jen díky své tvrdé hlavě, kdy jsem se po počátečním neúspěchu ještě vydal přímo šturmem z úpatíčka nahoru do míst, kde jsem měl pocit, že jsme ještě nebyli. A ten bunkr jsem fakt našel. Ale byl zavřený stejně jako M3, takže je otázka, jestli to stálo za to štrachat se sem kvůli zarostlé hromadě betonu maskujícího pancéřovou polokopuli. Asi bych měl podotknout, že jsme nehledali jen tak naslepo, ale měli jsme přibližné GPS souřadnice. Jenže v houští a prudkém svahu, navíc obklopeni ze všech stran horami, ten signál skáče tu padesát metrů sem, tu padesát metrů tam. A padesát metrů, to je místy i na několik minut.
Tož tak. Dvojici objektů M10-11 kdesi v týlu na této straně kopce jsme po zkušenosti s hledáním M4 odpískali a vrátili se k autu, odkud jsme záhy vyrazili do protějšího svahu ke kulometným objektům M5 až M8 a úplně nahoře skoro na hřebeni ještě M9 s úkrytem.
M5 a M6 byly oba fotogenické, opět pancéřové kulometné polokopule maskované betonem. M5 dokonce otevřená. Scenérie hezká, kolem dokola pole kráterů od dělostřeleckých granátů (asi z první světové války). I ta bouřka se nakonec vybouřila jinde a zůstalo jen sluníčko a pohoda liduprázdných hor. Jen to šplhání do kopců mě nějak zadýchávalo (co to?), a to jsme nebyli ani 2000 metrů vysoko.
Objekt M7 za křižovatkou lesních cest jsme museli chvíli hledat. Už to nebyla pancéřová polokopule, ale normální regulérní kulometný objekt vykutaný ve velkém skalním balvanu. Dveře zavařené, ale jsme prťaví, a tak jsme se tam oba nasoukali střílnou. M8 o kus výš ve svahu vypadal podobně, ale tam už to ani tou střílnou nešlo. Kulometný objekt M9 jsme našli víceméně po čuchu, posledních sto metrů jsme postupovali sice zjevně po původní přístupové pěšine, ale místy jsme se museli doslova plazit po čtyřech hustou klečí. Objekt M9 byl v mapě značený spolu s úkrytem. A oba jsme byli překvapení tím, co jsme našli. M9 bylo obyčejné otevřené betonové kulometné hnízdo (s maskovací stříškou, pravda, ale tak proti dešti). A úkryt? Tak ten tvořila normální dřevěná chata na skalním ochozu vysoko nad údolím. Odolnost to moc velkou nemělo – na střechu tomu spadl balvan z nedaleké skalní stěny a eufemisticky řečeno té chatě dost ublížil. Přesto jsme si to tu docela užili. Poseděli jsme na zápraží a čučeli do hloubky na kasárna v údolí pod námi. Moc pěkné orlí hnízdo.
A to by bylo vše, co se týče bunkráckého programu. Dole v údolí jsem sice Ondru ještě přemluvil, že přeci jen zkusíme najít objekt M10-11, ale přes poměrně velké úsilí a kamzíkování po prudkém zarostlém svahu jsme museli odtáhnout s nepořízenou. Utěšovali jsme se, že to beztak bude zase jen nějaké takové kulometné hnízdo jako M9 nebo M1. Později na začátku prosince, dva měsíce po akci, mi Ondra poslal schematické plánky oper starého Alpského valu z roku 1940 z tohoto sedla. Z nich bylo zřejmé, že všechna ta kulometná hnízda a opery se střílnami pod betonem jsou jen opravené staré tvrze. A M10-11 je podle všeho malá opera se dvěma střílnami v nějakém skalním bloku. Museli jsme běhat přímo pod nimi.
Mimochodem, průzkum uzávěru Sella Somdogna odhadoval Ondra v itineráři původně na 3 hodiny. Nakonec jen cesta údolím tam a zpět zabrala hodinu a chozením po objektech jsme strávili nejmíň čtyři hodiny. Pak už jsme jen jeli autem do kempu u jezera Cavazzo, kde jsme spřádali plány na další den.
Vlastně bych málem zapomněl na obskurní zastávku o objektu pro věž z Pershingu jihozápadně od Campiola v údoly Felly. Ondra odněkud vyhrabal lokalizaci objektu, který jsme ještě nevíděli. Hned vedle hlavní cesty. Stačilo zastavit na malém odstavném (a rozbitém) plácku. A bunkr byl hned vedle auta v křoví obklopen hromadami různých divných předmětů počínaje krabičkami od cigaret a konče dámskými vložkami. Dovnitř jsme se nedostali, fotku jsem z povinnosti udělal, ale dokud to někdo neopraví aspoň do stavu z roku 1990, tak nemá smysl tam zastavovat.
úterý 13. září 2016
Ráno jsme si užili asi patnáct minut jízdy po dálnici k Udine, kde jsme odbočili na Cividale del Friuli. Kousek od něj se u vesnice Castelmonte nachází jeden z mála dochovaných uzávěrů poválečného Vallo Alpina (Alpského valu). Objekty jsme tentokrát našli hned, kanónový objekt P3 s pancéřovou polokopulí byl hezky nasvícený ranním sluncem (resp. ta zarostlá betonová maskovací skořápka, co je vidět zvenku), ale dovnitř jsme se nikam nedostali. Aspoň jsme si u čelní kulometné polokopule objektu M3 vyzkoušeli Ondrovu novou skládací pilku. Jako malí jsme si oba chtěli říznout. I když nutno poznamenat, že v tomto případě rozdíl mezi fotkou zarostlého betonu a nezarostlého betonu zase tak velký není. Přímo v parku nad parkovištěm pro turisty jsme ještě zkoukli čtyřstřílnovou poválečnou kulometnou kopuli objektu M1 momentálně maskovanou jako tabule ukazující turistům směry k okolním atrakcím. Z kopule není vidět ani centimetr čtvereční železa. A vchod je zasypaný a nepřístupný. Na kulometný objekt M2 v týlu jsme se nakonec vyprdli úplně, podle podkladů to mělo být podobné kulometné hnízdo jako objekt M7 na čele uzávěru. To znamená podzemní zákop s kulometným hnízdem a plechovou střechou.
Přemýšleli jsme, jak se odtud vymotáme, v okolí je to taková pahorkatina se spoustou vesniček a malých úzkých silniček a my se potřebovali dostat dál na jih. Nakonec jsme to riskli nevracet se do Cividale del Friuli a místo toho jsme to zkusili po těch silničkách. Navigoval jsem přímo k vesnici Craoretto, kde Ondra vytipoval, že by mohla být zajímavá návštěva velitelského objektu uzávěru S. Martino. A bylo to v pohodě, minimální provoz a silničky zase tak moc úzké nebyly.
Poválečný uzávěr S. Martino se sice stal v minulých letech terčem rabování pancéřových prvků podobně jako drtivá většina ostatních uzávěrů v okolí, nicméně u velitelských objektů je celkem šance, že vytržením jediného pancíře v podobě pozorovacího zvonu nebudou nějak zásadně poničeny. Navíc se obvykle jedná o největší objekty uzávěru. V cílové oblasti jsme zaparkovali na place hned vedle původních kasáren. Pár metrů od auta jsme s překvapením objevili poměrně novou naučnou ceduli týkající se daného uzávěru, dokonce s mapkou ze stejné knížky, ze které jsme čerpali i my. A prakticky přes silnici byla vidět zdánlivě nepoškozená týlová stěna objektu pro čelní kanónovou polokopuli, kam se Ondra vzápětí vydal na průzkum. Trvalo to dost dlouho, protože kromě týlové stěny byl celý bunkr obrostlý hustou spletí ostružiní a podobné havěti. Závěr však byl, že polokopule je vytržená.
No a když už jsme tu byli, tak jsme nakoukli i do těch opuštěných a zarostlých kasáren. Urbex jak vyšitý. Otevřená okna prázdných místností zvenku porostlá břečťanem, pod vypínači nálepky zdůrazňující vhodnost šetření elektřinou… Sice pro bunkráka málo betonu, ale tím, že se jednalo o kasárna pevnostní posádky, tak tu určitá dějová propojenost byla :o) Vylezli jsme ven, ale furt ne a ne se dostat k tomu velitelskému objektu. Pro změnu se nám totiž postavil do cesty jiný objekt s kulometnou polokopulí. Teda původně. Protože při rychlém průzkumu jsme taky rychle zjistili, že podobně jako u kanónového objektu i tady proběhlo trhání. Tím jsme definitivně pochopili, že asi nemá smysl obcházet jiné objekty než původně plánované PCO (tedy velitelské stanoviště).
Také zvon velitelského objektu byl podle předpokladů vytržený. Ale jinak je celý objekt pod zemí a další škody neutrpěl. Dokonce jsme relativně záhy našli i otevřený vchod. Před trháním zvonu někoho napadlo zavřít průlez v ocelovém roštu ve zvonové šachtě, a tak se ani dovnitř nedostalo moc zeminy, kterou šachtu po vytrženém zvonu zasypali. Jen v porovnání například s PCOčky na uzávěru Monte Pridolna nebo Subici, co jsme viděli minulý rok, byl tento maličký. I hlavní sál se stolky a lavečkami byl sotva poloviční.
Venku cestou k autu jsme narazili ještě na nějaký starší úkryt, který ani nebyl na plánku. Našli jsme ho jen díky poválečným ventilačním komínkům. Zdá se, že i výstavba zdejších uzávěrů probíhala na etapy s modernizacemi. A posteskli jsme si, jaké to bylo super v podzemí. Už bylo kolem poledne a teplota venku se mezitím vyšplhala někam ke třiceti stupňům. Přeci jenom už jsme byli dost na jihu…
A jak říkám, už bylo skoro poledne, tedy čas oběda. Ten jsme si dali u frekventované silnice před obcí Capriva del Friuli. Je tu takový památník padlým ve válce s kostelíkem. A kolem kostelíka jsou rozestavěné různé kanónky včetně protitankových kanónků používaných v bunkrech Vallo Alpina. Tak jsem to cvakl mobilem, ale už jsem byl netrpělivý, protože jak přijde na řadu jídlo, tak to já neznám bratra. A copak měli bunkráci k obědu tentokrát? Utopence! To je oběd, co?
Po jídle jsme plni sil hned za další silnicí provedli několik ukázkových obrátek o 180 stupňů, než jsme zjistili, která z těch silniček mezi baráky vede pravděpodobně k dalšímu vytipovanému velitelskému objektu, tentokrát uzávěru Mossa. Vzhledem k husté zástavbě jsme si tam nakonec nedovolili zajet autem a místo toho jsme mezi políčka a vinice vyběhli narychlo pěšky. Smysl to valný nemělo, velitelský objekt hned vedle bývalých kasáren byl během ničení uzávěru poctivě zasypán včetně vchodů. Ale nevadí, další cíl byl nedaleko. Hned za vesnicí Villanova.
Čekal nás objekt italské kasematní baterie Monte Fortin vylámaný v bohatě zvrásněné a lámavé skále místního kopce. Střílny a hlavní tunel byly vybetonované a nedávno vyčištěné. Střílen to má celkem šest a za první světové války z nich Italové stříleli po Rakušácích z kanónů ráže 149mm a 210mm. Čištění se provádělo kvůli nějaké slávě a viděl jsem na italských stránkách fotky z prohlídky. Všichni návštěvníci měli na hlavách pěkné bílé pracovní helmy. Jen průvodce měl místo toho vojenský klobouk. Asi lepší oddíl. My helmy neměli vůbec a v betonových partiích podzemí jsem si i tak připadal v bezpečí. A opět jsem jednou ulovil chodební fotku s letícím netopýrem. Už mám za svou kariéru bunkráka asi tři takové.
Nahoru na Monte Fortin jsme to brali pěšinou lesem, dolů pěkně po cestě okrajem vinice.
Nedaleko je San Michele del Carso. Taková nenápadná vesnička s nápisy ve Slovinštině, kterým Češi ihned porozumí, třeba „pozor na psa“. Pro bunkráky zajímavá hlavně tím, že se zde nachází obranný uzávěr poválečného Vallo Alpina, který s výjimkou jednoho kulometného objektu unikl nedávnému rabování a šrotování. Loni jsme to tu pěkně prošli, i když jsme nebyli uvnitř velitelského objektu, který dnes funguje jako muzeum a určitě stojí za návštěvu. A taky se v okolí nachází různé italské kavernové baterie z první světové války. A o jedné z nich jsme se dověděli až právě na místě během našeho loňského průzkumu a už jsme ji nestihli navštívit. Důvod pro to vydat se sem letos znovu.
Tahle baterie se jmenuje Monte Brestovi (podle kopce, na kterém stojí). Ondra ještě dohledal, že by tam měly být i nějaké novodobé úkryty, takže další důvod se tam vydat. Trochu jsme se obávali, zda bude kde zaparkovat, ale nakonec se našlo útulné místečko hned vedle kontejneru před něčím barákem. Sice je tu několik turistických cest, ale s parkovišti pro turisty se jaksi nepočítalo. Zvlášť pro takové, jako jsme my, kteří by rádi dojeli k atrakci co nejblíže, aby neztráceli drahocenný čas pěšími přesuny a místo toho mohli navštívit víc betonových zajímavostí.
Od auta k baterii to vycházelo myslím asi na kilometr a půl po příjemných lesních cestách. Co už bylo příjemné méně, bylo počasí. Sice sluníčko a tak, ale teplota kolem třiceti stupňů nám pěkně zatápěla. Zvlášť, když kvůli trní a různé havěti jako správní bunkráci chodíme v dlouhých kalhotách.
Monte Brestovi, jak už název napovídá, je kopec. Je z něj pěkný výhled na východ. Takže jako dělaný na tu kavernovou baterii. Nicméně na povrchu jsme nejdřív narazili na povědomé větrací komínky, co je známe z modernizovaného Vallo Alpina. Stačila chvíle a už jsme čmuchali kolem vchodu do jednoho z úkrytů. Dokonce byl otevřený, čehož jsme ihned využili k infiltraci. Uvnitř však nic nebylo, kromě fungující „klimatizace“. Tedy, aby mi bylo rozumět, nebyla tam skutečná klimatizace. Ale takto si vždy pochvalujeme, jaký je v bunkru příjemný chládek.
Venku stačilo popojít od komínků pár kroků ke skalní hraně a hned se vynořila jedna pozorovatelna a kus pod ní druhá. K té jsme ani nelezli, byla dost pod námi a muselo by se trochu po skalách, houštím a tak. Raději jsme se vydali obhlídnout ten tunel s dělovými střílnami ve skále, kvůli kterému jsme sem hlavně šli. A dočkali jsme se překvapení. Portály opravené a řekl bych i přestavěné, a vevnitř jakési pseudo instalace z rezavých plechů, které měly návštěvníkům pomoci si uvědomit, že válka, kvůli které se to tu stavělo, znamenala utrpení vojáků. Nápad dobrý, umělecké provedení jsme však neocenili, protože tím zprznili objekt baterie. Osobně dávám přednost naučným tabulím s fotkami a textem. No však mrkněte na fotky, snad bude jasnější, o čem mluvím.
Na druhé straně tunelu jsme našli i ty zbylé poválečné úkryty, bohužel už pozamykané, a tak nezbylo než se vydat zpátky k autu. Ale den ještě neskončil a plán také ještě nebyl splněn. Nedaleko odtud se totiž nachází další dochovaný uzávěr poválečného Vallo Alpina Devetachi, který jsme měli ještě před setměním v úmyslu celý obejít.
Objekty uzávěru Devetachy jsou rozprostřené na poměrně velké ploše. Bojové objekty jsou většinou po dvojicích – objekt pro věž z Pershingu, případně pro kanón v polokopuli a objekt s kulometnou kopulí jakožto obrana proti pěchotě. Kromě toho se zde také ovšem dochovaly klamné objekty, což si myslím, že jsme zatím jinde na Vallo Alpinu neviděli. V podstatě se jedná o plechové boudičky, úplně stejné jako maskovací boudičky na skutečných objektech. V jednom takovém objektu jsme byli a zajímavé bylo, že boudička byla nalepená na skálu, ve které byla vykutaná malá navazující kaverna. Na jihu se potom nachází ještě obligátní velitelské stanoviště s krásným pozorovacím zvonem. Dost času nám zabralo hledání objektu P3 pro věž z Pershingu, kolem kterého se podle fotek povaluje rozložená maskovací boudička. Bohužel jsme ho nenašli. Respektive jsme k němu nenašli cestu. Tento objekt je totiž skoro ze všech stran obklopen těžko prostupným trnitým hustníkem a při představě, že bychom se tím měli probíjet těch asi 300 metrů, co ještě zbývalo, jsme to vzdali.
Při obcházení jsme prošli i kolem kasáren. Ta jsou sice opuštěná, ale stále je u cesty zaražená vojenská cedule přikazující zastavit a vyčkat na identifikaci. Jakoby kasárna opustili před půl rokem a ne před dvaceti lety. Když tak koukám na záběry ze satelitu, tak v případě nenalezeného objektu P3 (a nedalekého kulometného M3) jsme zkusili všechny směry (z jihu, od západu i od severu) kromě toho jediného správného od východu. Škoda, podle satelitu to vypadá přímočaře. Těžko říct, proč jsme na něj nekoukli. Ale ono už se začínalo šeřit, byli jsme unavení… A taky jsme se na tomhle uzávěru nikam nedostali, všechno zavařené (ale některé objekty poněkud fórově, na ty by možná stačily i pákovky z Lídlu).
Při návratu k autu jsem cítil kouř a zdálo se mi, že se lesem začíná valit taková trochu mlha. Tak jsem znervózněl, bylo to všechno dost suché a nerad bych tu utíkal před požárem (nebylo moc kam). Nakonec se ukázalo, že to byl opravdu požár lesa, ale naštěstí o pár kilometrů dál směrem k pobřeží. Viděli jsme ten hořící kopec u Monfalcone cestou do našeho oblíbeného kempu na pobřeží za vesnicí Duino.
středa 14. září 2016
Ráno jsme se moc nezdržovali, fofrem sbalili pět švestek a vyrazili směrem na Monte Grappu. Už byla v plánu několikrát, ale jednou lilo a bylo málo času, jindy zase nebyl ten čas, protože Monte Grappa je poněkud stranou hlavních bunkráckých atrakcí. Takže tentokrát se Ondra konečně dočkal. Jen jsme teda špekulovali nad klíčovou otázkou „kudy ?“. Navigace totiž slibovala dvou a půl hodinovou cestu, což se Ondrovi nezdálo. Tak jsme v několika různých programech zkoušeli zadávat všelijaké průjezdní body a výsledkem bylo, že to prostě rychleji fakt nejde. Tož co, tož nic, tož jeď. Zpočátku po dálnici to šlo rychle, nejdřív po E70 kolem Palmanovy a pak po A26 kolem Pordenone. Nějak jsme se propletli totálně obydlenou oblastí až před Bassano del Grappa a z obce Semonzo začali stoupat úzkou silničkou se spoustou serpentin na tu magickou horu. Jen jsme předtím ještě v nějakých místních potravinách uskutečnili bunkrácký nákup v podobě tašky pečiva a piv. Nevím, proč se pak prodavač zajímal, jestli nejsme Poláci
Pro vystoupání toho více než vertikálního kilometru jsme zvolili méně frekventovanou silničku (obvykle se nahoru jezdí po širší silnici z Bassana). Asi i proto si ji zjevně oblíbili i cyklisté, cestou nahoru jsme jich předjeli snad padesát.
A proč jsme tam vlastně jeli? Monte Grappa je taková italská národní památka. Poté, co se po neúspěchu v bitvě u Caporetta na podzim 1917 Italové stáhli za řeku Piavu, tvořil tenhle kopec spolu s řekou Piavou poslední obrannou linii před Benátkami. Rakušané si tak věřili úspěchem v další bitvě, že nechali vyrábět i vyznamenání za dobytí Benátek. Útočili pak právě přes masív Monte Grappy. Jenže Italové se tu překvapivě udrželi (s pomocí spojenců ze západu). Ovšem za vysokých ztrát desítek tisíc padlých vojáků. V roce 1935 pak bylo na vrcholu postaveno ossarium, kde byly uloženy kosti padlých vojáků posbírané v okolí.
Kvůli tomu jsme tam ale nejeli. My se zajímáme především o bunkry. A jeden z důvodů, proč se zde Italové nakonec udrželi, bylo, že se zde solidně zakopali a opevnili. Celý hřeben hory je prokutaný jako ementál a dokola kolem kopce bylo do skály vyraženo více než sto střílen pro kanóny i kulomety. Menší část podzemí je přístupná spolu s malým vojenským muzeem (zdarma), část byla během Studené války přestavěná a využitá pro spojovací chodbu z kasáren radarové základny NATO pro účely nedaleké raketové základny protiletadlové obrany s raketami Nike. Dost velká část podzemí je v současnosti zasutá (o tom potom) a část je přístupná takzvaně „na hulváta“.
My jsme si nejdřív prošli muzeum a oficiálně přístupné podzemí. Poté jsme si na parkovišti za chatou dali další ze série bunkráckých obědů, při kterém jsem si připadal trochu jako bezdomovec (špinavý a propocený sedím na asfaltu, baštím klobásu s kusem chleba a kolem jezdí a chodí vymódění a vyvonění Italové a Italky…). S klobásou v žaludku jsme pak plni elánu vyrazili směrem k opuštěným kasárnám radarové základny. Chvíli jsme tam na plotě obdivovali sbírku cedulí se zákazy vstupu, načež jsme se infiltrovali dovnitř (poté, co odešel Taloš, který se cedulemi nechal odradit). Záhy jsme našli i spojovací podzemní chodbu z kasáren k radarovým postavením. Kasárna jsou solidně vyrabovaná, dochovalo se jen trocha technického zařízení v suterénu, jinak nic, ani okna. Jinak navzdory zákazovým cedulím tu běžně chodí celkem velké skupiny lidí, na druhém konci radarové základny je totiž vyhlídková věžička a celý areál je už dlouho opuštěný. To jen tak na okraj, že není pravidlem, abychom automaticky ignorovali zákazové cedule. Vždy tak nějak podle aktuální situace. Často se zákazové cedule na podobná místa umísťují jednoduše proto, aby se stát nebo majitelé zbavili odpovědnosti za úrazy nenechavých návštěvníků.
Jen co jsme se přiblížili k oné vyhlídkové věžičce, už na nás vzrušenými posunky mávala shora nějaká Italka. Když jsme za ní dorazili, tak jsme pochopili, že jako máme koukat na kamzíky – nedaleko se jich tam páslo stádo asi pěti kusů. Italka nám vnucovala i svůj dalekohled, ale my měli svůj vlastní. Chvíli jsme tam teda okouněli, ale brzo převládla touha zaplout zase někam do podzemí, a tak jsme se nekolegiálně vytratili směrem do týlu.
Měli jsme souřadnice několika neoficiálních vstupů do podzemí, ale myslím, že bychom je našli i bez souřadnic. V muzeu jsme si též ofotili plánek celého podzemí (ať žijí smartphony, vůbec nechápu, jak jsem bez něj mohl tolik let přežít). Bohužel se pak během průzkumu ukázalo, že plánek je velmi schematický a část chodeb buď neexistuje nebo byla zazděna, případně vede jinudy. Také se ukázalo, že není příliš bezpečné lézt tam, kde nebyl strop zesílen betonem. Podzemí bylo totiž vyražené v hodně lámavém vápenci. Také mu zřejmě neprospělo dělostřelecké ostřelování během první světové války. Zkrátka, pár úseků bez betonu jsme viděli, ale rychle jsme z nich vycouvali s obavami, aby to na nás nespadlo. V závěru podzemní infiltrace jsme se podívali i z druhé strany k mřížovému uzávěru galerie na konci oficiálně přístupného podzemí (naštěstí tam zrovna nikdo nešel, asi by koukal).
Nakonec jsme si venku obešli i to ossarium. Kolem dokola zde jsou k vidění desky se jmény padlých, není problém najít ryze česká jména. Také jsme zde našli malý pomníček s českým nápisem věnovaný střeleckým spolkem z Brna. Slunce se sice už pomalu blížilo k horizontu, ale když už jsme tady… Tak co kdybychom ještě prozkoumali samostatnou baterii s podzemíčkem na jihovýchodě? Je to hned vedle ossaria, na plánku podzemí byla vyznačená jako samostatné podzemí…
Zahráli jsme si tedy ještě na kamzíky a pobíhali chvíli po prudkém travnatém svahu. Našli jsme minimálně jeden vchod, ovšem zasutý až po strop, a pak ještě několik střílen. Ale stačil pohled dovnitř a bylo jasné, že pokud nepoužili beton (jakože to nevypadalo), tak podzemí už nejspíš neexistuje. Je teda pravda, že zpětně jsem na jedné fotce z dálky (ani nevím, jestli naší) viděl, že tam bylo ještě několik lépe dochovaných střílen, které jsme neviděli, což by mohlo indikovat nějakou tu přítomnost betonu, ale znova už tam kvůli tomu asi nepojedu.
Jak jsme byli nabuzení tím vším podzemím, tak jsme ještě cestou dolů několikrát zastavovali kvůli průzkumu všelijakých děr a kaveren, co jsme viděli buď přímo z cesty nebo ještě dalekohledem shora z vrcholu. Sice to za to nestálo, ale to je tak vždycky – co by kdyby a když už tady jsme… Takže čas utěšeně utíkal a k našemu dalšímu cíli, odpalovací základně raket Nike o pár kilometrů dál, jsme se dostali až když už slunce téměř zapadalo. Naštěstí to tolik nevadilo, protože ze základny zbyly doslova jen betonové plochy, na kterých kdysi jezdily vozíky s raketami. Zbytek buď zahrabaný buldozery, případně ještě rozbitý na cimpr campr (do jednoho bunkru se dalo vlézt z týlu, ale uvnitř byla jen suť a zborcené stěny).
Původní plány na to dojet do kempu až na Gardu jsme vzdali a spokojili se s bližším kempem u jezera Levico ještě před Trentem. I tak jsme tam dojeli už potmě, Taloši cestou zavřeli jeden tunel a asi desetikilometrová objížďka po okolních kopcích nás moc neurychlila.
čtvrtek 15. září 2016
A ráno na tu Gardu! Taky plán postupně odkládaný už během několika minulých akcí v severní Itálii.
Přesun po dálnici byl tak rychlý, že jsme málem zapomněli sjet na správném sjezdu. Do Gardy jsme přijeli tak tak, právě se začínala na příjezdových silnicích štosovat auta, my to zvládli ještě relativně bez kolon. Počasí sice už nebylo tak hezké jako předchozí dny, ale zase zatažená obloha vytvořila na fotkách dramatičtější náladu a dalo se fotit z více stran.
Krev jsme si rozproudili stoupáním na fort Garda. Funguje tu muzeum, ale otevřeno je jen o víkendech a myslím v pátek. Aha, takže ve čtvrtek zavřeno. Hmm. Ondra mě utěšoval, že tam stejně nic není. A je pravda, že i zvenku to bylo hezké.
Pak jsme ještě vystoupali kousek nad fort, kde byla dřív samostatná pancéřová baterie s dělovou věží. Nejspíš jsme ji našli, ale je totálně zasypaná a normální člověk by si ničeho nevšiml. Též jsme se trním prodrali do nějakého úkrytu, ale opět to za to nestálo. Tož co, tož se přesuneme autem na druhou stranu Gardy a vyrazíme pěšky k obranné pozici Ponale?
Jo. Plán dobrý, ovšem začal zadrhávat na totálně ucpaném městě, kde nebylo kde zaparkovat (rozuměj nejlépe zadarmo). Ale nejsme socky, tak jsme nakonec skončili v placeném parkovacím domě kousek od začátku cyklostezky. Za těch pět hodin, co jsme běhali po bunkrech, nás to vyšlo na deset éček, no nekup to. Od baráku k začátku cyklostezky asi 500 metrů a pak ještě kilometr po cestě, kde každou chvíli prohučel nějaký zběsilý cyklista na horském kole.
Ponale je v podstatě rakouský systém podzemních chodeb z první světové války s kavernami a střílnami ve skále a venku na útes nalepenými objekty pro kulomety, pozorování, stráže, lanovku a tak dále. Vzhledem k tomu, že se nachází přímo na té frekventované cyklotrase, tak se není co divit, že je to pozavírané. Údajně tu nějakou dobu fungovalo i muzeum, ale jak je to teď netuším. My oběhali nejdříve samostatné objekty na útesu nad jezerem. Údajně by se jedním z nich mělo dát dostat do podzemí, ale jaksi jsme si žádné takové možnosti nevšimli, tak to nedokážu potvrdit ani vyvrátit. A nakonec jsme se do podzemí infiltrovali blockhausem na čele. Jedna střílna o rozměrech tak 40x40cm nebyla zamřížovaná, takže jsme toho bez dlouhého rozmýšlení využili a oba dva jsme se do ní vmžiku nasoukali. Býti malým a štíhlým bunkrákem se často vyplatí. Tlustí by tu měli taky šanci, ale museli by nejdřív vylézt na střechu a pak dírou ve stropě u skalní stěny. Ta ovšem zezdola nebyla vidět, tak člověk nemá žádnou motivaci se tam drápat, že.
Tak a do podzemí jsme se sice dostali, ale bohužel ne do celého. Ono totiž není souvislé. Vstupy jsou z tunelu na té cyklostezce a jaksi nejsou propojené navzájem. Z té naší části podzemí vedla i šikmá chodba kamsi nahoru. Byla čím dál prudší. V jednom místě ústila na povrch, kde se dalo pokračovat po kramlích strmým zářezem k dalšímu tunelu. Tam už byl regulérní tobogán, ale stále ještě relativně bezpečně prostupný. Nahoře končil u šachty s dalšími kramlemi, po kterých jsem se vydal nahoru. Ale nakonec jsem to vzdal v místě, kde jsem viděl asi desetimetrový komín na povrch vystrojený už jen starým autolanem bez kramlí. I na těch kramlích jsem si musel dávat dost pozor, byly daleko od sebe a nerad bych se válel dolů šachtou a pak tím tobogánem. Jak tu ti vojáci chodili nechápu. Leda by tu měli aspoň nějaké dřevěné žebříky. Později z dálky jsme v těch místech na skále viděli nalepenou zeď se střílnami, tak předpokládám, že to vedlo někam tam.
Na Ponale to sice nebylo úplné fiasko, co se týče infiltrace, ale hlavní podzemí, údajně i s pancéřovou střílnou, jsme neviděli. Tak co říká mapa? Mapa ukazovala nějaké obranné zdi ještě víc na jih. Ondra chtěl furt vidět nějaké tunely, tož jsme to zkusili. Sice turistický ukazatel varoval před nějakou Via Ferrata, na což jsme nebyli vůbec vybavení, ale tak uvidíme, kam dojdeme. Stoupání pěšinkou jak někde v Tatrách, do toho chvílemi pršelo, pěkně. Aspoň že cestou byly i nějaké ty betonové atrakce. Domek se střílnami přilepený na skále, opět s chodbou tobogánového stylu (tentokrát jsme to vzdali po pár metrech), o kus výš zbytky stanice lanovky… A nakonec jsme došli i k té „obranné zdi“. V podstatě takový zákop u paty skalní stěny, s betonovým stropem a střílnami. A počasí se horšilo natolik, že se přeháňky změnily v souvislý déšť. Takže jsme další atrakce už nevyhledávali a otočili to zpátky k autu. Ondra toho měl tak jako tak dost, prý koleno.
Ani jsme dnes nezvládli náš oblíbený bunkrácký oběd. Být s náma Dub, tak už by snad padaly šutry ze skal od těch nadávek. Tož co takhle vyrazit pryč z Gardy na nějakou další atrakci a najíst se tam? Původně plánovaný výstup k rozestavěnému fortu Altissimo na druhé straně jezera jsme odpískali kvůli časové náročnosti, a tak zbyl jen nedaleký fort Tombio. Byl na naší straně Gardy, díky čemuž jsme se ven z města propletli během chvilky. Také mezitím přestalo pršet, vysvitlo sluníčko, začal jsem se těšit i když Ondra varoval, že na fotkách byly nějaké ploty a ovce a možná je tedy fort na soukromém pozemku…
Pár kilometrů před vesnicí pod fortem najednou proti nám jel krokem ošuntělý pickup a chlapík z okna mával rukou, jako že máme zpomalit nebo snad i zastavit? Nechápali jsme o co jde až do chvíle, kdy jsme si v úžasu všimli, jak jiný chlapík kus za ním hnal přímo po silnici stádo ovcí. Takže jsme zastavili a ovečky se pěkně rozprostřely všude kolem nás. Bečely a žraly trávu z příkopů a bylo jim jedno, že auta chtějí jet. Naštěstí ten chlapík s rákoskou v ruce nelenil a ovečky pěkně nasměroval dál ke křižovatce, a tak i my mohli po chvíli pokračovat.
Parkování ve vesnici pod fortem byl trochu oříšek. Původní plán nechat auto u fotbalového hřiště přímo u přístupovky byl geniální, ale nevyšel. Jednoho z mála volných a rovných míst využili místní pro skládku stavebního materiálu, a tak jsme nakonec zůstali v zatáčce nad vesnicí hned vedle hromady posypového štěrku. Kolem nás co deset minut projel bagr s plně naloženou lžící, ale my se tím nenechali znervóznit a konečně se pustili do poněkud opožděného oběda (už byly asi čtyři hodiny odpoledne). Fort je totiž klasicky na kopci a bylo třeba nabrat sil na výstup.
Kromě fortu samotného byl na hřebínku kousek od něj postaven menší obranný objekt (Tombio Piccolo, taková zmenšenina fortu). Oboje se opravdu nacházelo za plotem, ale brána byla otevřená a na ní jen cedule, že psi mají být uvázaní na vodítku. Také v mapě byla značená turistická stezka až nahoru k fortu, tak snad se odtud lidé nevyhazují.
Nejdříve jsme si prohlédli ruiny oné baterie. Moc toho nezbylo, všechny železné prvky byly odtěžené, předpokládám ještě před druhou světovou válkou. Prolézali jsme tu ruinu v naději, že najdeme nějaké podzemíčko. A i našli. Takový tobogánový sešup do nějaké kaverny, prý snad válečný vchod. Ani jeden z nás tam ale neměl odvahu vlézt, bylo to tak padesát na padesát. Dolů v pohodě, nahoru bůhví jak.
Fort samotný na tom byl podobně – z hlavního bloku zbyly jen ruiny. Poničená byla také vnější kaponiéra na čele fortu, ale v porovnání s hlavním objektem byla ještě relativně fotogenická. Také poterna do fortu byla stále průchozí a kdo má rád lezecké vložky na závěr, může do fortu tamtudy. Ve fortu samotném jsem opět prolézal ruiny a plynule se po sutinách přesouval mezi horním a dolním patrem. Udělal jsem pár fotek typu „genius loci“ a čekal na Ondru, který mezitím vylezl na strop fotit šachty po vyrvaných dělových věžích. Zpátky k autu jsme slezli ještě za světla, ale do setmění zbývala maximálně hodina.
Dost dlouho jsme debatovali o tom, kam jet dál. Původní plán vzít nějaký kemp až v Trentu by znamenal, že tam dojedeme až kolem osmé a rozhodně potmě. A vzhledem k tomu, že tam žádný osvědčený kemp neznáme, tak jsme se jakž takž shodli, že to nebudeme riskovat. No a pak se nabízelo několik kempů různě po cestě. Tak jsem po chvíli dohadování (stále se opakující otázky „jak je to daleko?“, „ukaž, kde to je?“) píchl jeden z těch kempů do navigace a vyrazili jsme. Ale hned v první vesnici po asi třech kilometrech jízdy najednou cedule „Camping“. A vlastně proč ne? Tak jsme tam zatočili, po chvíli sehnali i majitele a pak už to šlo ráz na ráz. Dokonce wifi zdarma byla.
no images were found
pátek 16. září 2016
Tak a ráno opět ve znamení přesunu, tentokrát až na sever k Brixenu. Rakušáci tam v devatenáctém století postavili velkou pevnost Franzensfeste. Už jsme kolem několikrát jeli, ale až tentokrát jsme naplánovali návštěvu. Ono taky dřív nebývalo moc otevřeno, pevnost byla v držení armády, která zde provozovala muniční sklad. Dnes už je to regulérní a poměrně dost (aspoň v době naší návštěvy) navštěvované muzeum. Bohužel expozice se povětšinou týkaly jiných věcí než pevností a i ta pevnostní byla moderně pojata hlavně tak, aby bavila děti a i lidi, co se o pevnosti vůbec nezajímají. Takže pár emotivních textů, spousta komixů a důraz na design. A také zbrusu nové záchody v nerezu i v místech, kam turista zavítá jednou za měsíc. K tomu moderní výtahy, asi kvůli vozíčkářům. Až po nějaké době nám došlo, že celá ta investiční paráda tu neproběhla kvůli pevnosti jako takové, ale především díky tomu, že nedaleko odtud se z hory vynořuje nově stavěný železniční tunel pod Brennerem. A pevnost využili pro výstavbu informačního centra a vůbec místa, kde se dají při té příležitosti pořádat prohlídky, rauty, semináře a kde se tak dají lidé přesvědčovat, že ta megadrahá díra do země možná k něčemu bude. Onen tunel (Brenner Base Tunnel – BBT) by měl být dlouhý 64 kilometrů a jestli jsem to správně pochopil, tak bude nejdelší v Evropě. Dokončený by měl být v roce 2025, do té doby se čas od času pořádají exkurze, tak jestli vás zajímá podzemí, tak si pohněte :).
Asi po dvou hodinách šmajdání z mezi kasematami a různými nádvořími pevnosti jsme naznali, že bylo dost kamene a nastal čas přesunout se k betonu. Měli jsme v plánu se postupně až do večera přesouvat údolím Pusteria směrem na východ se zastávkami na několika vytipovaných uzávěrech Alpského valu. První z nich byl hned za Franzensfeste, Ondra vypsal několik větších objektů uzávěru Rienza. Nedaleko opery č. 38 jsme poobědvali italský sýr a už jsme mašírovali. Opera 38 byla docela hezký monoblok, bohužel v soukromých rukou, takže zamčený. Ale zase byl aspoň kolem posekaný trávníček, takže se to dalo fotit. Na střeše se nacházela kulometná kopule. Dalo se tam vydrápat, ale nechal jsem si to ujít – bunkr stál zhruba uprostřed mezi sloupy el. vedení vysokého napětí a díky prověsu vypadaly dráty nad bunkrem už docela nízko. Italská databáze objektů ukazovala ještě několik okolních oper a my jsme samozřejmě neodolali a vyrazili ještě na nedalekou operu č. 36, ale nic jsme nenašli. Zato opera č. 39 na druhé straně linie byla vidět už z dálky. Opět monoblok, kousek nad cestou. Tak když už jsme tam byli, tak jsme se k ní též vyškrábali. Vchod byl ovšem opět zašpérovaný. Chvíli jsem špekuloval, že by se vstupní dveře daly přelézt, nahoře pod stropem bylo tak 40 cm místa, ale pak jsme to s Ondrou odpískali s tím, že stejně nevypadá modernizovaná a raději ten čas strávíme na dalších plánovaných bunkrech. A těch bunkrů jsou tu v okolí desítky! A i podkladů už je k dispozici docela dost, nebylo by od věci to někdy vzít systematicky sakumprásk.
Takže jsme se uklidnili, vrátili se zpět k původnímu plánu a přesunuli jsme se autem o kus dál k opeře č. 9. Měla být největší. A aby taky ne, když se jednalo o dělostřeleckou tvrz. Sice jsme neměli žádný plánek podzemí, ale jeden objekt byl vidět od silnice a zbytek nějak najdeme, ne? Jen to bylo takové cvičení v infiltraci, kolem byly i nějaké louky a pole a nechtěli jsme místní sedláky dráždit pobíháním po jejich pozemcích. Takže jsme rychle zapluli do nedalekého lesa a pokračovali odtamtud. Vchodový objekt jsme neviděli, protože nám tak nějak vycházel do prostoru, kde se momentálně rozkládá jakási farma. V lese jsme přemýšleli, kam bychom tak asi ty střílny pro děla umístili. A když jsme přišli na hranu srázu, tak to bylo celkem jasné. Co jasné nebylo, jak se tím srázem dostaneme dolů. Ona to totiž byla víc skála než prudký svah. Ale nakonec se zadařilo a dole na úpatíčku jsme našli budoucí objekt. On tam totiž byl jen výkop a z něj díra do skály. Tím se také najednou ukázalo, že ta tvrz asi nebyla úplně dostavěná.
Vlezli jsme dovnitř a začalo typické chození. Naštěstí podzemí už bylo z velké části vybetonované. Bohužel týlová část zřejmě i s částí objektů byla zatopená, takže co se týče podzemí, tak jsme viděli jen budoucí dělové objekty, šachtu do pozorovatelny a kasárenské sály. Zpátky na povrch jsme vylezli jiným výkopem a k autu už jsme to vzali na drzo krajem louky – teď už bylo jedno, jestli nás někdo vyhodí nebo ne.
Další zastávka měla být u Chiusa di Rio Pusteria. Kolem téhle malé obce s hradem je také několik oper. Jen jaksi vytipovaný parkplatz u hlavní cesty nezafungoval a provoz na cestě byl tak velký, že ani nešlo se nějak rozumně otočit a hledat místo jinde. Tak jsme to po chvíli vzdali a jeli dál. Koneckonců těch bunkrů je tu fakt hodně a všechno jsme stejně stihnout nemohli. Bohužel nám nebyly nakloněny okolnosti a za Bruneckem se prakticky zastavila doprava. Nějak jsme nepočítali s tím, že se hlavní silnice v jednom místě opravuje a vytvoří se tu několikakilometrová kolona, která se bude jen velmi pomalu posouvat. Takže čas ubíhal a abychom to aspoň trochu zachránili, tak jsme z kolony sjeli předčasně na jih k uzávěru Braies, ke kterému jsme sice neměli žádné velké podrobnosti, ale aspoň souřadnice od Talošů z webu a k tomu Ondra během stání v koloně narychlo dohledal na wikipedii něco málo údajů o tom, které objekty byly modernizované.
Na místě jsme nejdřív vyrazili k opeře č. 1, která byla podle mapy kousek od silnice. Po válce byla modernizovaná (obdržela kódové jméno Gaeta) a byla vyzbrojena mj. protitankovým kanónem a minometem. Co z mapy nebylo dopředu jasné, v jakém terénu se opery nachází. Začalo to tím, že jsme zjistili, že až skoro k opeře se podle předpokladu z mapy dá opravdu dojet autem, ale nedá se tam zaparkovat. Takže jsme museli trochu improvizovat a nechat auto kus zpátky u nějakých baráků. A pak opět klasická infiltrace stížená tím, že ten terén představoval poměrně strmé svahy. A to mimojiné obvykle znamená, že italské souřadnice nesedí. Ono seknout se v takovém terénu horizontálně o pár desítek metrů už je docela problém. Stala se z toho otázka cti a my hledali a hledali, až jsme operu přeci jen našli a i to stálo za to. Kromě této opery už jsme zvládli jen operu č. 2, v lese kousek od cesty. A tam to bylo rychlé, protože byla zavřená. Tato opera byla po válce též modernizovaná (kódové jméno Mirto) a vyzbrojená mj. jedním protitankovým kanónem. Ostatní opery jsme vyloučili, znamenalo by to běhání po docela velkých kopcích a na to už jsme neměli tolik času.
Abychom se vyhnuli té koloně na hlavní silnici, tak jsem to až do Toblachu odnavigoval po vedlejších silničkách kolem bývalých pevnostních kasáren. A v Toblachu už byl provoz bez problémů. Akorát už se začínalo šeřit. Přispělo k tomu i počasí, olověná zatažená obloha, ještě že aspoň nezačalo pršet už v pět hodin, jak slibovala předpověď. Takže rychle do Versciaca. Tam při rozšiřování lyžařského areálu byla před dvěma lety zničená opera číslo 22. Ale zůstala po ní na parkovišti pancéřová kulometná kopule.
Tak. A jak to asi může dopadnout, když k něčemu, čeho si normální lidé vůbec nevšímají, dojedou dva bunkráci a začnou tu věc obcházet a fotit ze všech stran? Netrvalo dlouho a přišel k nám pán a začal se s námi německo-italsky bavit. O bunkrech. A radil nám, že ve vedlejší vesnici Winnebach (uzávěr Prato Alla Drava) jsou některé otevřené a hezké. Bohužel nedokázal říct, která z těch mnoha na naší mapě by to měla být. On z něj taky docela táhnul alkohol, a tak nás následně trochu překvapilo, když bez zaváhání zamířil zpátky ke svému autu a odjel pryč. No co už, taky jsme nakonec odjeli. Ale ne daleko. Jen asi půl kilometru dál na východ, odkud jsme vyrazili do lesa k opeře 20-21 uzávěru Versciaco. Ani už nevím, proč jsme ji vytipovali. Na wikipedii byla fotka nouzového výlezu, kterým se zjevně lezlo do podzemí. Tak asi proto, protože byla tím pádem šance, že bude otevřená. A byla modernizovaná.
Sám se divím, že jsme ten nouzák v lese našli. Akorát, že byl zavřený docela novou mříží. Uff. Tak to bylo hloupé. Ale už začínala být tma a stihnout ještě jinou operu nebylo moc reálné, tak jsme aspoň sklouzali prudkým svahem dolů k řece, že zkusíme najít vchod. A našli. A byl otevřený! Uff, tak ještě že tak. Infiltrovali jsme se dovnitř a strávili tam příjemnou nejmíň půlhodinu. Už číslování naznačovalo, že se jedná o dvě opery. A ukázalo se, že během modernizace byla využita stará opera Alpského valu, přičemž bylo podzemí rozšířeno a byly postaveny i nějaké nové objekty. Tak asi proto. V jednom objektu jsme našli nápisy a podpisy italských vojáků z osmdesátých let. Další zajímavostí byly tři kasárenské sály za sebou, každý se svým vlastním klimatizačním agregátem. Nebo ventilátor čistě na motorový pohon. U těchto oper bývá vždy jeden ventilátor u každého střeleckého objektu, ale až doposud jsme viděli jen ventilátory na ruční pohon. A ten motorový z něj zjevně vycházel (byl tvarově podobný), jen neměl žádnou kliku, zato elektromotor.
Též jsme v podzemí našli šachtu do pozorovacího zvonu, hned vedle šachty do onoho zavřeného nouzáku. A co v takovém případě udělá bunkrák? Pokusí se ten zvon nalézt i zvenku Stejně jsme se museli vydrápat od vchodu zase zpátky nahoru k tomu nouzáku, protože spodem kolem řeky nevedla žádná pohodlná cesta. A nakonec to ani nebylo tak těžké, zvon jsme našli prakticky hned. Trochu složitější bylo ho vyfotit v té tmě a za nastávajícího deště. Fotky na výstavu by z toho nebyly, ale na web to musí stačit.
Tak. A to už bylo asi sedm hodin, tedy tma, navíc už jsem zmínil, že začalo pršet. Tak tedy pro dnešek asi opravdu vše a čas na jízdu do kempu. O rakouských kempech jsme toho moc nevěděli, tak jsme vsadili na jistotu a vrátili se do Toblachu, kde už jsme v kempu několikrát přespávali. Dostali jsme útulné místečko hned u vchodu, obklopené karavany, a strávili jsme večer v dešti pobíháním mezi autem a stanem :o)
sobota 17. září 2016
Ráno jsme vstávali pěkně brzo, v plánu byl přesun domů. Stále pršelo, a tak jsme při nošení věcí ze stanu do auta neustále zavírali dveře, což vyprudilo našeho souseda. Starší pán v karavanu se švýcarskou značkou chtěl ráno v šest asi spát nebo co a začal na nás cosi hulákat přes okýnko svého domečku. To je tak, když chce mít někdo klid, ale pak šetří a jede spát do nacpaného kempu
Cesta probíhala celkem v klidu, brzy ráno v sobotu byl minimální provoz. Jen ten déšť nebyl moc příjemný. V Rakousku na dálnici nás místy čekaly doslova průtrže. To bylo hloupé hlavně kvůli tomu, že jsme se u Griffenu chtěli ještě zastavit a pohledat dělostřeleckou baterii Haberberg rakouského poválečného opevnění. Už jsem na začátku zmínil, že průvodce ve Würzenpassu nám ukázal, kde by to mělo být. Měl jsem za to, že jsem si ten popis chtěl napsat do mobilu, aby později nebyly nějaké pochybnosti, ale v mobilu jsem nic nenašel, tak z toho asi sešlo. A ty pochybnosti se samozřejmě objevily. Mělo to být nad tunelem za Griffenem. Ok, ale ty tunely (nad dálnicí) jsou tam dva. Oops. Aspoň, že když jsme se blížili k danému místu, tak trochu přestávalo pršet. I tak Ondra nadával, že v dešti nikam nepůjde.
První z těch tunelů vypadal nadějně. Ale ani po hodině běhání po povrchu jsme nic, co by vzdáleně připomínalo bunkry, nenašli. Zajeli jsme pak ještě i na ten druhý tunel, ale tam jsme dopadli stejně. Tak to teda bylo pěkné fiasko. Tahle baterie je asi zakletá nebo co. Ještě průvodce říkal, že je na soukromém pozemku, ale to je v těchto místech skoro všude, tak to také příliš nepomohlo.
Takže sobota nakonec proti plánu už bez bunkrů. A nás čekal jen přesun domů. Uběhlo to rychle, jako vždy.