Už loni jsem se chystal, že vylezu v zimě na Tetřeví horu v masívu Sušiny a nafotím si linii řopíků v zimních podmínkách. Před pár lety tam díky polomu došlo k velkému odlesnění a celá linie se nachází na planině, kdy objekty jsou krásně viditelné a navíc je odtamtud parádní výhled na celé Jeseníky. Tetřeví hora je také stranou hlavních turistických tras, tudíž jsem se i těšil, že si odpočnu od civilizace.
Většinou se na Tetřeví horu (1251m.n.m.) dostáváme s kamarády z našeho základního tábora na K5ce, nevýhoda je, že to znamená zhruba sedm kilometrů neustálého stoupání, což zvláště v zimě prověří kondici více než dostatečně, zvlášť když už nepoužívám lyže, ale maximálně sněžnice. Dodnes mi není jasné, jak se tam kluci před pár lety dostali na průzkum, když tvrdili, že se místy propadali po pás do sněhu (šli pěšky). Anebo jsem změknul, i to je možné…
22.1.2004
Tento víkend měla na K5ce probíhat brigáda, já už ale dopředu avízoval, že pracovat nebudu a půjdu na Tetřeví horu, že si potřebuji odpočinout (byl jsem týden předtím nemocný). Navíc začalo konečně po Novém roce sněžit. Ve čtvrtek a v pátek jsem s napětím sledoval vývoj počasí. Moc optimisticky to neznělo – neustálé sněžení, vítr na hřebenech v nárazech až 130 km/h… Ale v sobotu se už vítr měl uklidnit na „pohodových“ 70 km/h a od neděle se měla začít trhat oblačnost.
Na K5ku jsem tentokrát dojel neobvykle vlakem již v pátek večer v osm, což bylo moje štěstí. Ono totiž sněžilo. A to je něco, s čím České dráhy zjevně už dlouho v zimě nepočítají. V sobotu ráno volal Dub, že vlak neprojel z Mladkova a že to otáčí zpět. Radek z Uničova sice z Hanušovic dojel, ale také říkaj, že do Podlesí pro ně musela přijet lokomotiva, aby je odtáhla… Lobo pro jistotu ani nevyjel z Brna.
Takže nás tam moc nebylo, venku fučelo a sněžilo a pracovat se nikomu nechtělo (z brigády beztak nakonec nic nebylo). Všichni hnili ve spacácích. Nutno přiznat, že ani mě se vstávat moc nechtělo, a tak jsem vyrážel z K5ky asi až kolem desáté, což, jak jsem podvědomě tušil, není příliš brzy.
Vybavený jsem byl opravdu dobře. Termoska s čajem, tatranky, čokoláda, náhradní bunda, lékarnička, fotobrašna, stativ, sněžnice, hůlky… Díky mé „Hudy výbavě“ jsem s počasím neměl nejmenší problém, naopak jsem nastavoval záda větru a chrochtal jsem si, jaké je to drsné počasí, že je to úplně krásné a nikde nikdo… Jo, až na ten těžký batoh. Dodnes řeším dilema, jestli u těžkého stativu převažují pozitiva v podobě fotografické kvality, nebo negativa v podobě jeho hmotnosti, kterou je potřeba neustále někam tahat.
Nevím, buď to bylo tím, že jsem byl po nemoci, nebo tím, že už jsem se víc jak půl roku knedlil za počítačem, aniž bych vyjel na hory, ale faktem je, že jenom na K4ku jsem šel asi hodinu. No, abych si našel i nějakou výmluvu, sněžil samý prašan a i se sněžnicemi jsem se propadal po kotníky. Výstup vypadal asi tak, že jsem ušel deset kroků, opřel jsem se o hůlky a zhluboka jsem se vydýchával (a namlouval si, že se kochám okolím).
Někde v kopci mezi K4 a K3 mi už bylo jasné, že takhle si o Tetřeví hoře můžu jen nechat zdát a hledal jsem nový cíl. Tak aspoň dojít k řopíkům úseku Chlum, co jsou nad K2kou. Uff, v lese kolem K3 a K2 to bylo pěkně drsné, vždycky jak foukl vítr, tak se ze stromů začaly sypat haldy sněhu a různě se to tam valilo tím lesem. Prašanu už bylo víc, bo tady nebyl sníh ufoukaný, takže jsem se místy propadal až do půl lýtek. Stativ jsem proklínal (si zase někdy koupím takovou čtyřkilovou hajtru na hory..) Kupodivu, došel jsem až na cestu pod řopíkama. Tady jsem se dal trošku dohromady – horký čaj z termosky a muesli tyčinka udělaly divy (tuhle zkušenost mám už z Roháčů, ať jsem jakkoliv unavený, stačí si dát horký čaj a něco kalorického a najednou jsem schopen ujít dalších x kilometrů…) a já měl najednou plné oči toho, jak se vyšplhám až k béčku, co je na horním okraji mýtiny asi kilometr odsud. Takový fotogenický řopík to je, alespoň v létě, nějak automaticky jsem to extrapoloval i na zimu.
Po chvíli jsme hned u cesty narazil na atypický řopík 201 (A-160-Z), následovala fotografická extáze. Hlavně donést aspoň nějaké fotky! Hned jak jsem shodil batoh ze zad, běhal jsem se sněžnicemi s větrem o závod. Fotím samozřejmě ze stativu, zkouším zachytit poletující sněhová mračna… Pak přecházím na jiné místo, stavím stativ, na něj foťák a žuch, ze stromu nade mnou padá kupa sněhu na mě a na foťák. Od této chvíle kapuci už sundávat raději nebudu.
Tak hotovo, vydrápat se nahoru k béčku (B2-100, č. 267) a zpátky na K5. Batoh už nechávám dole u cesty, beztak jsem dnes ještě nikoho nepotkal, těžko ho někdo vezme. Stativ přes rameno a hurá nahoru. Teda, prašanu je tu tak metr, místy se bořím po kolena, nic moc. Naštěstí řopík není moc daleko. Ale z focení nic nebude, je to jedna hrouda sněhu. Není mi jasné, jak by tu vojáci v zimě vegetovali. Od západu se žene další fronta sněžení, není proč otálet, rychle fotím pohled do údolí, následně balím kufry a zpátky dolů.
Tak, bláhově jsem si myslel, že to nejhorší mám za sebou. Leč rozhodnutí vrátit se po linii řopíků místo typickou cestou kolem srubů ještě všechno zvrátilo. Brzy jsem ty řopíky vzdal, strašného sněhu, bořil jsem se a ani čokoláda už nepomáhala. Navíc jediný řopík, ke kterému jsem dorazil, byl naprosto nefotitelný (houští a sníh), vracím kurz na louku mezi K3 a K4, ale dobře hodinu mi trvá, než jsem se na ni přes ty závěje a oklikou probil. Z kopce kolem K4 to už pak celkem šlo. Ještě se na chvíli zastavuji u našeho vloženého řopíku, ale světla valem ubývá, tak honem na bunkr, převléct a alou na večeři do hospody (celý den jsem se na to těšil)…
22.1.2004
Tetřeví hora mi nedá spát. Sněhové podmínky jsou stále dobré a já mám volný víkend, rozhoduji se opět vyrazit. Po neúspěchu před čtrnácti dny volím lehkou variantu – na jeden den, vlakem ráno tam, večer zpět, bez čtyřkilového stativu, jen s malou fotobrašnou a hlavně, nezvyklým směrem – ze Starého Města pod Sněžníkem.
Ráno na nádraží v Brně jsem to málem vzdal, protože České dráhy se neobtěžují rychlík Praděd avízovat na svých světelných tabulích, ani na plakátech odjezdů, ba ani v jízdních řádech. Byť odjíždí z Brna, první zmínku o něm jsem našel na trati z Nezamyslic, díky tomu, že až do Nezamyslic je spojený s Beskydem do Žiliny. Nechápu to, před pár měsíci jezdil stejně spojený s Beskydem a avízovat ho šlo, teď už to nejde. Hromada zmatených lidí, o to asi drahám jde.
Do Starého Města pod Sněžníkem dorážím o půl desáté. Na můj vkus bych raděj vyrazil dříve, ale dostat se sem z Brna je celkem kumšt. Republika má sice hustou železniční síť, jak psal jeden chytrý pán od železnic v jedné odpovědi nad dotazy cestujících v čísle 4/2004 jejich občasníku, ale s návazností spojů už to tak růžové není. A když už něco navazuje, tak ve 40% případů stresuju kvůli zpoždění, že mi přípoj ujede. Tuhle sobotu jsem stresoval celkem dvakrát.
Ale dost už, to byl jen takový povzdech vzniký z toho, že jsme do Staráku dojeli samozřejmě, jak jinak, se zpožděním. Vyrážím rychlým tempem směr pevnůstky pod Štvanicí na úbočí Tetřeví hory, kde mám být podle svého harmonogramu zhruba o půl dvanácté, jestli mám stihnout vlak z Červeného Potoka ve třičtvrtě na šest. Vyrážím nejpřímější cestou, což je super, protože se tak rychle zbavím zástupů běžkařů, kteří se též vyrojili z vlaku. Celou cestu hýkám blahem, paří slunce (fakt, musel jsem si sundat i čepici, je teplo, ale zase ne tolik, aby se stihnul roztopit sníh). Sněžnice se boří do deseti centimetrů, jde se celkem dobře. Fotím řopík s hřebenem Králického Sněžníku a Tetřeví hory v pozadí. A pak už do kopce, z kopce… Pod Štvanici dorážím přesně podle plánu, je tu fůra lidí, bo je tu vlek. To jsem vůbec netušil. Už jsem trochu unavený, ale v tomhle počasí to přeci nevzdám. Utěšuju se, že už jen ten pársetmetrový (výškově) výstup na Tetřeví horu a bude pro dnešek konec s kopcema.
Moc tu neotálím, je tu fakt dost lidí, a tak vyrážím šturmem na Tetřeví horu. Nástup je prudký, oddechuju co dvacet kroků, pak se to zvolňuje, otevírají se výhledy do údolí, ale vrchol stále v nedohlednu. Optimistický plán předpokládal, že nahoře musím být nejpozději ve dvě. Celý výstup délkově nění víc než kilometr, ale po zkušenostech z neblahého pokusu před čtrnácti dny to nechci přehánět.
Asi po půlhodině se začíná měnit složení lesa, buky už tu nerostou, jen samé smrky, totálně povlečené sněhem a čím dál menší. Ha, vidím probleskávat světlo, že bych už byl snad nahoře? Svah je stále prudší a prudší, místy musím lézt skoro po čtyřech a i ve sněžnicích s ozuby musím aplikovat výstup stromečkem. Uff, ale fakt už je to vrchol. Tady hýkám blahem úplně maximálně. Nikde ani noha, nade mnou azurově modrá obloha, všechno obalené sněhem, bezvětří, paráda, idyla.. Navíc jsem se trefil přímo na linii řopíků, což je celkem úspěch, když si vezmu, že jsem to šel poprvé. Asi šestý bunkrologický smysl…
Vybaluju foťák a začíná smršť. Každý řopík fotím minimálně dvakrát, všechno s polarizačním filtrem kvůli barvičkám a oparu v údolí… Řopík s Jeseníky v pozadí… Řopík bez záhozu… Zavátý řopík s výhledem na linii… Čas mám perfektní, a tak se najde chvíle i na svačinu. Také vytahuju z batohu plyšovou ovečku, kterou jsem vzal na výlet, ukazuji jí všechnu tu krásu kolem a nechávám ji slunit se. Sníh je krásně ufoukaný, se sněžnicemi chodím, jako by tu žádný nebyl. Světla je tu taky víc než dost, tak doufám absence stativu nebude takový problém.
Asi půl hodiny jsem běhal různě po té planině, než jsem se odhodlal k dalšímu postupu po linii řopíků směrem na Podbělku. Vyrážím, dokonce jsem našel i lyžařskou stopu, ale tou já se nenechám zmást a vyrážím rovně směrem, kterým si myslím, že mám jít. Totiž, před pár lety jsem tu byl v zimě na běžkách a stopa byla vedená tak zmateně, že ten, kdo ji vytvářel jako první, očividně nevěděl, kam chce jet. Od té doby věřím spíš svému úsudku. Ten byl také tentokrát korunován úspěchem a já narážím na bunkr. Tedy… Spíš na hromadu sněhu. Bunkr nebyl vůbec vidět. Fotím to jako dokument zimních podmínek a pak se jdu prohrabat do té hromady, abych se ujistil, že jde fakt o bunkr. A je to tak, byl to řopík. Sem tam jsou vidět střelecké průseky, ale to je tak asi vše. Postupuju skoro hodinu zasněženým lesem od hromady k hromadě. Sníh už není ufoukaný a mě začíná postup zmáhat, ještě že tu je tak hezky. Lyžařská stopa mezi Sušinou a Podbělkou odbočuje v jednom místě doleva dolů. Ale mě se to ještě nezdá, podle mého je na to moc brzo, půjdu dál. A taky že jo, musel jsem ujít ještě dobrý kilometr, než přišla ta správná cesta dolů. Tady už byly stopy jen jednoho lyžaře, a ten ještě cestou dolů pěkně bloudil.
Užívám si psychicky ten relax – sluncem prozářené sněhové ticho… Z Podbělky scházím dolů kolem chaty Babuše. Tady si fotím turistický rozcestník. Jako fotografický předmět sice nic moc, ale je hezky nasvícený a hlavně je na něm vidět, kolik je tu sněhu. S Brnem se to věru nedá srovnat. Na rozcestí pod Babuší řeším dilema. Buď pokračovat po linii přes Chlum, nebo to švihnout doprava a sejít kolem sjezdovky a pak pěšky přes celou Dolní Moravu až do Červeného Potoka. To je sice štreka, ale zase po silnici můžu jít bez sněžnic, a tak sázím na jistotu a mířim ke sjezdovce. Beztak jsem většinu filmu vypráskal na Tetřeví hoře, zbývá mi jen pár fotek. Zkouším přímý záběr na slunce, kde v pozadí leze z údolní mlhy vrchol Suchého vrchu s rozhlednou.. Pořád je teplo, ale dole už to vypadá na pěknou kosu, až se mi tam nechce.
Na horní stanici vleku mě zastavují dva postarší běžkaři a ptají se, odkud jsem přišel. Vůbec to tu neznají, tak sondují, kam se dá dojít. Tak jsem je aspoň navnadil, že na Sušině je sněhu dvakrát víc než tady, z čehož byla hlavně paní u vytržení. No a pak už jsem si to rychle šupajdil kolem sjezdovky dolů. Šlo to celkem rychle, v některých prudkých místech víc, než mi bylo milé. Ale dokázal jsem to. Dole balím sněžnice na batoh a vyrážím pěšky na vlak.
Začíná být pěkná kosa, mrzne až praští. Cestou doháním starou škodovku. Vevnitř sedí pán, zoufalá postarší paní se ho snaží roztlačit a za tím vším běží dva ratlíci neurčité rasy. Ho, říkám si pomůžeš jim. Totéž si asi říkal ten pán a že prý se mám jít ohřát, vtipálek. Samozřejmě myslel zahřát se tím, že jim zatlačím. Tož potlačil jsem, co to šlo, auto už jelo podstatně rychleji, než před chvílí, ale nic. Tož co, tož du dál. Když dorážím před Randysovy, tak už to vypadá, že jsem mírně ve skluzu, ale záchrana v pravou chvíli, přijíždí Skibus, který zadarmo vozí lidi mezi Králíky a Dolní Moravou. Na nádraží se vezu pěkně v teple a dorážím v úplně pohodovém čase.
Ale to už je všechno jedno, dokázal jsem si, že to se mnou ještě není tak zlé, zdolal jsem Tetřeví horu i bez lyží, udělal jsem spoustu fotek řopíků, je na čase začít vymýšlet další podobný plán.
