Letos jsme těch bunkráckých výprav naplánovali požehnaně, všechny ale na jaro až brzké léto. Jako typická jarní akce mělo být italské Vallo Alpino v Dolomitech a rakousko-uherské forty tamtéž a v okolí Trenta. Sestava typická, jelo se přes Plzeň se spaním u Michala, pouze rok od roku děláme jarní akce delší a delší. Dřív se jezdilo na prodloužený víkend, teď už jezdíme na týden.
26.5.2007, sobota
Ráno jsme plně nabaleni vyjeli od Michalova domu směrem k Albertovi dokoupit pečivo. Na parkovišti jsem si přitom všiml, že Michalův červený šíp má nějak podezřele měkké pravé přední kolo, skoro to vypadalo, že je píchlé. Do smíchu nám nebylo, nakonec bylo jen málo nahuštěné, ale i tak nás to donutilo oproti plánu jet ještě na nejbližší benzínku.
Cesta přes Německo, dokonce přes Mnichov, proběhla vcelku bez problémů. Akční to začalo být až v Brennerském průsmyku, kde se na dálnici začaly zuřivě předjíždět kamióny. Akční hlavně proto, že dálnice tu vede celkem prudce do kopce se spoustou zatáček, je zúžená a navíc co chvíli přejíždí údolí po viaduktu pěkných pár metrů vysoko… Naštěstí jsme krátce za průsmykem z dálnice sjeli za prvními bunkry a mohli jsme tak šílené řidiče kamiónů nechat jejich osudu.
Podle podkladů se měla nacházet velká opera u křížení železnice s dálnicí u obce Colle Isarco (Gossensass). Křížení jsme našli jednoduše, bunkry ve stráni jsme také viděli okamžitě, ale chvíli nám trvalo, než jsme se k nim dokázali po úzkých silničkách v údolí domotat. Opera číslo 6 Salve je částečně postavená pod dálničním viaduktem, krásně ovládá celou obec, má zachovalý pozorovací zvon i poválečné ventilační zvony, které údajně měly odolávat i útoku napalmem. Bohužel opera byla po válce díky modernizaci uzavřena (což je škoda, protože je poměrně rozsáhlá s mnoha objekty). Sice to vypadá, že ne na zámek, jenže i přes mohutnou improvizaci s různými nalezenými věcmi jsme dveře nedokázali otevřít. Přitom by stačil obyčejný čtyřhranný klíč správné velikosti s dostatečně velkou pákou. Někde mám snad doma ještě velikost hranolu z těch dveří, sám jsem zvědavý, jestli příště už budu připraven :). Na druhou stranu, drtivá většina modernizovaných oper, co jsme viděli, byla rovnou zavařená a tam nějaký klíč nepomůže. Tam už zbývá jedině ve slušnosti počkat, jestli to zase někdy někdo neotevře.
Naštěstí hned u silnice, kde jsme parkovali, byla malá operka Arno s jedním objektem, která byla také modernizovaná, zato ale otevřená, takže nějaké to vybavení jsme přeci jen viděli.
Odpoledne pokročilo, podle Ondry tak akorát čas na jednu velkou operu s objekty pro 100mm houfnice, a sice Col dei Bovi nedaleko Franzenfestu (neceké 2km vzdušnou čarou jihovýchodně). Opera doslova provrtává kopec nad údolím, objekty jsou kolem dokola a aby to bylo dokonalé, kopec provrtává i železniční tunel. Přímo pod vchodovým objektem se nachází parkovišťátko pro několik aut s funkčním hydrantem, super truper.
Ve vchodu do opery na nás čekalo překvapení, díky kterému jsem se za břicho popadal, protože mi to přišlo vtipné. Někdo si vystavěl v přístupové galerii opičí dráhu. Různé vertikální překážkyz desek a palet, zavřené dveře, které šly otevřít pouze o čtvrt metru, protože za nimi byla v zemi zarážka, pneumatiky z traktoru napříč chodbou… Docela legrace, hlavně když člověk neví, kolik těch překážek ještě bude a zda se nebude nutné vracet stejnou cestou. Nicméně české bunkrology to zastavit nemohlo.
Hlavní lákadlo – objekty pro 100mm houfnice – byly relativně zajímavé (ale když to srovnám s nedělním výletem na Kokořín…). Resp. nejzajímavější byla asi obrovská díra střílny v objektech pro 100mm houfnice Škoda model 16/19. Opera je vcelku rozsáhlá, kromě houfnic měla ve výzbroji i 75mm kanóny stejného typu jako v dělostřeleckém srubu na Soči z loňské akce ve Slovinsku. Na vršku kopce se nachází dva pozorovací zvony (jeden z nich krásně maskovaný) a čtyřstřílnová kulometná kopule. Příhodné místo na sobotní procházku, což? My jsme zde strávili asi hodinu a půl času, a to jsme ještě spěchali, protože se schylovalo k bouřce a také čas pokročil a ještě bylo třeba najít nějaký kemp.
Kemp jsme našli v Brixenu, typický tyrolácký, s hospodou i kapličkou. Italsky tu prakticky nikdo nemluví, jestli si dobře vzpomínám, tak i většina nápisů byla německy. Trošku jsme se divili, proč se tu Karlu Havlíčkovi nelíbilo, takové krásné hory kolem. Kdosi přitom nadhodil, že tehdy se lidem v horách tolik nelíbilo, nebyli takoví adventuristé jako my teď. Inu proč ne, třeba je to tak.
27.5.2007, neděle
Kemp je strašně fajn zařízení. Teda, hlavně na západ od našich hranic. Super sprchy s teplou vodou, na záchod se nemusí do lesa, často bývá k dispozici hospoda nebo alespoň nějaké posezení (v St. Avoldu jsme s Frantíkama sledovali i fotbal). Dřív jsme spali hlavně pod širákem a sem tam v kempu, se vzmáhající se ekonomikou České republiky spíme hlavně v kempech a sem tam pod širákem. A za deset let… to už třeba dosáhneme až na penzióny. (I když v Polsku už jsme taky spali na ubytovně).
Ráno jsme se probudili prozaicky do deště. Ondra měl v záloze nějakou operu severně od Franzenfestu, ale tu jsme nenašli (a v tom dešti se ji nikomu ani nějak důkladně hledat nechtělo). Tak jsme aspoň zvenku ze silnice očuměli Franzenfest samotný. (Uvnitř zavřeno. Čím to, že podobná zahraniční muzea mají často otevřeno jen několikrát do roka.)
Takže jsme se rozhodli přesunout se do další oblasti – do údolí jezera Landro, o nějakých 50km, tam třeba pršet nebude, že.
BTW, slušné podklady o Vallu Alpinu v této oblasti se poslední dobou objevily kupodivu na italské wikipedii, škoda jen toho jazyka.
V údolí Landro opravdu nepršelo, tedy pršelo, ale v zápětí přestalo. Déšť zjevně nevadil cyklistům, kteří zde jezdili nahoru i dolů ve velkém množství. O pár dní později nám došly souvislosti, možná to bylo zapříčiněné tím, že se ve stejnou dobu v Dolomitech jela Giro di Italia.
Opery na straně údolí od Dobbiaco a Toblachu jsou sice všechny modernizované, ale také beznadějně zavařené. Takže jsme obdivovali akorát maskování (například vchodu) a střílny. V horní části údolí směrem na Cortinu už jsou opery přístupné (ale nikoliv modernizované). Ve svahu na levé straně se nachází nad sebou dvě impozantní opery série 15000, krátce po betonáži. Posádka našich vozů však neměla sil dobýt jich za chodu, musela být nařízena přestávka na sežrání salámu a uvaření kávy.
V jedné z oper Dub ujížděl na sintrovém vodopádku, já zase ujížděl venku nad střevíčníky pantoflíčky, které jsem viděl poprvé v životě, ale že zase začalo pršet, kluci pro mě neměli pochopení.
Kousek dál se nachází starý rakousko-uherský fort Landro, do kterého je v jeho horní části integrovaná další italská opera série 15000. Nějaký vtipálek z ní udělal skladiště ostnatého drátu, nás to naštěstí nezastavilo. Ze střechy horní kanónové baterie je docela hezký výhled a také je odtud vidět ona integrovaná italská opera.
Z údolí Landro jsme se vrátili zpět k Toblachu do údolí Pusteria na úsek Dobbiaco. Údolí zde přehrazuje devět oper, z nichž většina byla modernizovaná. Mapy, které jsme měli, ukazují nějaké další objekty, ale podle stavu v terénu byly buď pouze plánované nebo se jedná o polní postavení, které už dnes není vidět.
Hlavně Dubovi se v tomto údolí líbilo, protože travnaté svahy po dešti skýtaly spoustu zábavy a hlavně záruku fyzické námahy. Do modernizovaných oper jsme se prakticky nedostali s výjimkou té nejzajímavější, kterou pro nás byla opera číslo tři. Ta byla při modernizaci rozšířena o objekt pro poválečnou kulometnou kopuli a tři věže z amerických tanků Sherman M4 s kanóny 76/55. Opera byla definitivně italskou armádou opuštěna podobně jako jiné modernizované opery až na začátku devadesátých let minulého století a podobně jako jiné byla důkladně zavařena (tak důkladně, že jsou zavařeny například i vnitřní dveře vedoucí do šachty kulometné kopule, kterou se dovnitř tak jako tak nedá dostat nebo všechny dveře do šachet tankových věží, kterými se dovnitř také v současnosti nedá dostat).
Operu jsme hledali asi půl hodiny a poté, co jsme našli objekt s tankovými věžemi, jsme dohledávali zbytek podle plánku z knížky Bunker, který měl Honza uložený v PDAčku. Vedle kulometné kopule jsme také našli nouzový výlez z podzemí, který byl zaházený větvemi a světe div se, nebyl zavařený. Ve staré části podzemí je krásně dochovaný systém vodních nádrží, turecké záchody nebo pancéřová vstupní strážnice, v nové části jsou zase relativně nové instalace (včetně jističů Siemens). Zpětně jsem některé předměty identifikoval ve zmiňované knížce, která obsahuje mj. i fotky právě z této opery, například telefonní rozvaděč.
V této opeře jsme strávili hezkou hodinku. Mezitím se asi padesát metrů od ní na odpočívadle vedle lesní cesty usadila rodinka turistů a začala si užívat pohodlí. Dost se divili, když se postupně z lesa vedle nich, jak jsme vylézali nouzákem z podzemí, postupně vynořovalo šest divně mluvících a zaprasených lidí. Nu což, bunkry jsou holt všude.
To už bylo po půl sedmé a my ještě chtěli stihnout opery na protějším horizontu. Dub to již odpískal a čekal u aut, ale zase tak o moc nepřišel (když nepočítám výhled do údolí). Do žádné opery jsme se nedostali, i když do opery číslo 9 na horizontu by to asi možné bylo (vchod do podzemí byl pouze překrytý prkny, aby tam nelezly ovce). Chvíli jsme kolem hledali pozorovatelnu, kterou tam Ondra avizoval, ale neúspěšně. Úspěšný byl naopak obrovský bernardýn, který se přihnal od nedalekého stavení a zjevně okolí opery považoval za své teritorium. Už bylo stejně skoro osm hodin, tak jsme raději zahájili sestup k autům.
Pro spaní jsme si vybrali camp Olympia v Toblachu (ale ty nahaté baby v sauně, co mají na stránkách, jsme tam teda rozhodně neviděli). Příjemné bylo, že na recepci mluvili anglicky, v kempu je i obchod, kde jsem si ráno nakoupil čerstvé pečivo a šunčičku (není nad to se na výpravě sem tam dobře najíst a opovrhnout konzervami). Vybrali jsme si plac na stany, vybalili piva a začla komedie, protože posádka Mazdy zjistila, že nemají hůlky od jejich nového, jednou použitého stanu. Nejdříve si mysleli, že je to náš kanadský žertík, ale nebyl. Nechali je ráno při balení v dešti v kempu v Brixenu. Ondra byl vysloveně nadšený, ale nakonec to rozdýchal a Mazda se vydala zpět do Brixenu (to ještě nevěděli, zda tam hůlky jsou, jen doufali). My jsme se zatím s pivem a Michalem prokecali až někam k půlnoci, čehož jsem pak trošku litoval, protože u toho byla strašná kosa a já jsem se nachladil a druhý den mi nebylo moc dobře a nejspíš jsem měl i horečku…
28.5.2007, pondělí
Ráno jsme se před kempem opět setkali s posádkou Mazdy, která úspěšně strávila noc v kempu v Brixenu nad nalezenými stanovými tyčkami. Plán dne byl jasný, turistický výšlap ze sedla Kreuzbergpass, které bylo mohutně opevněno operami série 15000 a hlavně rozsáhlou operou s dělostřeleckými objekty vybudovanou ve skalní stěně nad průsmykem. Dub opět klasicky nadával, když jsme se vydali šturmem rovnou po sjezdovce směrem k nejbližšímu bunkru. Přitom byla pěkná kosa, těžko víc jak 10 stupňů a mlha. Ale byla vidět opera číslo 11 přímo nad sjezdovkou, a to se pak hned lépe stoupá. Bohužel beznadějně zavřená jako všechny ostatní modernizované opery v okolí.
Nahoře na sjezdovce se však začala trošku trhat mlha a na chvíli v dálce nad námi vykoukla i skalní stěna s operou číslo 10, naším hlavním cílem. Stoupali jsme k ní další hodinu, ale i Duba zaujala natolik, že neremcal a statečně stoupal také. To už mi začínalo být jasné, že mám zřejmě horečku, měl jsem na sobě prakticky všechno oblečení, co jsem měl s sebou, pěkně mě to štvalo. Opera číslo 10 má několik dělostřeleckých objektů pro houfnice ráže 100mm (opět polní verze), několik kulometných objektů, pozorovatelny a asi čtyři vchody. Podzemí je sice prázdné, ale velmi rozsáhlé. Jedinou nevýhodou bylo, že do několika objektů včetně pozorovatelny na skalním ostrohu vedou pouze schodišťové šachty s dřevěnými točitými schodišti, které po několika desítkách let chátrání vypadají všelijak, jen ne stabilně a spousta schodů už je opadaná. Ale i objekty pro houfnice byly úžasně impozantní, hlavně zvenčí, když bylo vidět, jak jsou obrovské. Některé dělostřelecké objekty opery byly projektované i s kulometnými kaponiérami. Na protějším svahu průsmyku by měly být další dělostřelecké sruby, ale k těm jsme nedokázali autem dojet a na pěší výstup jsme díky počasí (opět déšť) už neměli sil. Tenhle průsmyk ale rozhodně stojí ještě alespoň za jednu návštěvu někdy v budoucnu.
Za zmínku u opery číslo 10 ještě stojí napojení objektu na úpatí skalní stěny na podzemí opery. Převýšení už je docela velké, ale Italové nepoužili šachtu, nýbrž schodišťovou galerii s asi 320 schody, která se stáčí pouze jednou asi ve třetině a je dost prudká. Samozřejmě bez zábradlí. Tak si představte, že stojíte v chodbě o sklonu třeba 45 stupňů, před vámi je 200 schodů a vy se nemáte čeho chytnout. Sakra jsem se snažil, abych nešlápl vedle (už po několika desítkách schodů jdou člověku nohy kolem) nebo neuklouzl, protože jsem tušil, že bych se zastavil až dole a nebyl by to hezký pohled.
Zpátky dolů do sedla jsme se vydali oklikou po původní přístupové cestě. Nad sjezdovkou jsme našli ještě další dvě modernizované opery a pak ještě dvě přímo dole u cesty, ale to už začalo zase pršet a navíc byly všechny zavřené, takže to byla jen taková bleskovka, když nepočítám operu číslo 4, která byla zajímavá hlavně tím, že ke vchodu měla přibetonovanou a přizděnou umělou jeskyni (a byla samozřejmě zamčená).
V autech byla porada. Zkusili jsme nejprve dojet na druhý horizont na dělostřelecké objekty, ale neúspěšně, asfaltka přecházela v polní cestu ještě dobrých pár kilometrů od objektů a pěšky se nikomu nechtělo. Tak Ondra navrhl, že se aspoň podíváme po objektech pro tankové věže u výjezdu z průsmyku. Objekty jsme našli, samozřejmě zavařené. Zdroje se trošku rozchází v určení věží, které zde měly být, hovoří se jak o věžích z tanků M26 Pershing, tak M47 Patton (vůbec je zajímavé, že Italové věřili hlavně americkým tankům). Brouzdání mokrou trávou po loukách kolem průsmyku se ale vyplatilo, protože se nám podařilo najít i poválečnou čtyřstřílnovou kulometnou kopuli. Objekt opět zavařený, ale i tak rarita, kterou dosud moc lidí nevidělo. I tady bychom asi měli trošku problém nebýt toho, že jedna bočnice maskovací budky byla vyklopená. Jinak to vypadalo jako typická lesnická boudička na bordel u lesní cesty díky tomu, že zbytek objektu už byl poměrně solidně zarostlý travou.
Tímto okamžikem jsme opustili program opery a nabrali kurz na rakousko-uherské forty. Prvním byl hned dole nad Sextenem u silnice z Kreuzbergsattelu fort Mitterberg. Taková ruina vedle silnice to je. Nejdřív jsem myslel, že je zajímavý jen zbytkem pancéřovaného kulometného střeliště. Ale pak se ukázalo, že má (a že proto jsme tam jeli) zachované pancéřové kasematy pro 12cm kanóny (totéž zvenčí), které jsou jinak na všech dalších rakousko-uherských fortech v této oblasty vytrhané. Lézt dovnitř byla sice trošku indiánština, protože fort vypadal jako že je částečně využívaný pro uskladňování harampádí z vedlejší usedlosti, ale nakonec po nás nikdo nekřičel, takže to dobře dopadlo.
Počasí bylo stále hnusné (déšť) a už bylo půl sedmé, odpískali jsme tedy denní program a vydali se opět do kempu Olympia strávit další noc před přesunem západním směrem. Ani už si nepamatuju, jestli jsme nějak pařili, tuším jsem zalezl do spacáku a snažil se vyležet svou nemoc.
Podobně jako o Vallo Alpinu i o rakousko-uherských fortech je k dispozici stručný popis na wikipedii, tentokráte německé.
29.5.2007, úterý
Ráno už mi bylo podstatně líp, navíc byl v plánu přesun na západ k Trentu, což znamenalo, že minimálně hodinu dvě si ještě posedím v teple v autě, tedy nadějné vyhlídky.
Vyjeli jsme celkem podle plánu, nicméně v plánu jsme neměli to, že nás o půl dvanácté zastaví policie s tím, že před námi pojede Giro di Italia a my musíme čekat. O dvě auta za námi zastavila Felicie s českou značkou, tak jsme šli pokecat ve stylu „to je vopruz, co“. Borci ovšem odvětili, že s tím počítali a že jsou tady právě kvůli tomu, čímž nás převezli. Tak nám nezbylo, než stepovat na křižovatce až skoro do půl druhé, kdy konečně cyklisti během minuty projeli a my mohli opět pomalu pokračovat v cestě. Zajímavé bylo množství doprovodných vozidel (rozhodně víc jak cyklistů). Kromě toho nejmíň třetina doprovodných vozidel byly Škodovky.
Vydali jsme se tedy dál na cestu, ale bylo nám jasné, že nemá cenu spěchat, protože cyklisté měli stejnou cestu jako my ještě minimálně 20 kilometrů. Tak jsme se cestou zastavili ještě na fortu Corte. Další kamenná ruina u silnice, nalézt cestu na stropnici byl vysloveně kumšť takřka pro horolezce. Za sto let se to nebude nijak lišit od dnešních středověkých zřícenin. Kdo by řekl, že to kdysi mělo na stropnici pancéřové otočné dělové věže?
Dál v cestě jsme jeli přes nejvýše položený průsmyk Dolomit průjezdný pro automobily – Passo Pordoi (2239m.n.m). Dole v údolí už bude za chvíli léto, tady přes noc nasněžilo 20cm čerstvého sněhu. Zase se mi dělalo trošku šoufl, když jsem viděl, že cesta z průsmyku vede po skalním ubočí na silnici, kde kdybychom prorazili svodidla nebo se kus cesty utrhl, tak skončíme minimálně o sto metrů níž bez šance na zastavení. Ale to je tím, že bydlím v nížině a Králický Sněžník už považuju za jóó kopec.
Další zastávkou měl být fort Dossacio. Honza měl v GPSce jeho souřadnice, říkali jsme si, brnkačka. Jenže v okamžiku, kdy jsme od něj měli být pár set metrů, byla vlevo od silnice strmá skalní stěna a nám bylo jasné, že taková legrace to nebude. Nakonec se z toho vyklubal pětikilometrový výšlap. Cesta k fortu je sice značená, ale obtáčí celý kopec s fortem, asi aby nám nebylo líto, že jsme neviděli kus přírody. Fort samotný je docela zachovalý, zajímavá je pseudopoterna do předsunutého objektu (postavená z kamenů na povrchu a posléze obsypaná). Na stropnici má betonové makety věží pro 15cm moždíře, které Rakušané demontovali během války a makety postavili místo nich pro zmatení nepřítele. Fort je jinak (vzhledem k tomu, že je kamenný) vcelku zachovalý a znamenal pěknou tečku za nepříliš náročným dnem.
Tedy, skutečnou tečkou byla až návštěva italské pizzerie v kempu Valle Verde, kde nám přátelská obsluha připravila skvělou pizzu (v Brně jsem tak dobrou ještě nikde neměl), pivo bylo možné si objednávat i česky, protože jeden borec odtamtud strávil nějaký čas v Praze a překvapoval nás českými výrazy. No a nakonec jsme dostali pozornost podniku – po panáku nějaké místní pálenky podávané na stylovém dřevěném panákovníku. No zkrátka tento kemp, tedy hlavně jeho restauraci můžu jen doporučit :).
30.5.2007, středa
Ráno nás uvítalo krásným počasím. Dnes jsme se hodlali přesunout ještě více na západ k Trentu na „planinu sedmi obcí“. To je taková náhorní oblast mezi obcemi Folgaria, Lavarone a Lusern, kde před první světovou válkou Rakušané postavili několik svých fortů – vesměs z betonu, některé již poměrně slušně modernizované. Bohužel forty velmi utrpěly italskou těžbou oceli ve třicátých letech minulého století, takže dnes vypadají, jako by prošly kobercovým bombardováním. V posledních letech byly některé z nich vyčištěny a opatřeny informačními tabulemi.
Prvním z fortů, který jsme navštívili, byl fort Lusern. Zničený těžbou oceli, ale vyčištěný a uvnitř jsou umístěné tabule s dobovými fotkami, popisem bojů apod. Zdá se, že informace z tabulí se objevily i v některých českých časopisech 
U fortu Lusern jsou dvě předsunutá postavení – Oberwiesen a Viaz. Moc z nich opět nezbylo, ale u Viazu je zajímavá přístupová cesta, která prochází minimálně 100 metrů dlouhým tunelem vyraženým ve skále.
Vtipné byly naučné cedule kolem polní cesty vedoucí k fortu Lusern. Asi kdyby turistům ta okolní příroda připadala málo hezká, tak aby se nenudili – cestu lemují cedule, které učí správné metodě „e;Nordic walking“.
Počasí bylo výjimečně hezké, říkali jsme si, ideální příležitost k výšlapu na kopec Spitz Verle, kde Rakušané postavili pozorovatelnu (takový malý fortík) Spitz Verle. Sice převýšení pár set metrů (600, mám-li být přesný), zvlášť Dub vypadal ve spodních partiích, že dostane infarkt, ale nakonec jsme se nahoru dostali všichni a i když pozorovatelna samotná byla dost rozbombardlá, tak odtud byl úžasný výhled na sever k jezerům Caldonazzo a Levico. Směrem dolů jsme to pak s Michalem stihli za rekordních 15 minut. Na fortu Verle pod kopcem jsme pak čekali na zbytek výpravy, ale kupodivu se objevili všichni poměrně rychle. Takže jsme udělali společnou fotku, nakoukli do rozvalin (uvnitř bývají kupodivu tyhle forty relativně zachovalé, byť to zvenčí vypadá jako hromada kamení) a pádili zpátky k autům najít dnešní kemp.
To se nám nakonec nepodařilo, protože hned první měl zavřeno až asi do 15. června, druhý zavřel v sedm a my přijeli cca 7.10. Babka, co tam byla ubytovaná, nám poradila, ať zavoláme na číslo z nástěnky vedle recepce. Rada k nezaplacení, zvlášť když tady už mluví všichni italsky. Takže jsme se upíchli na nenápadný plácek naproti kempu a spali tentokrát takzvaně „na hulváta“. Mě osobně se spalo velmi dobře, protože ve stanu jsem byl vždycky ve spacáku celý propocený, tentokrát jsem měl teplotu pod širákem akorát.
31.5.2007, čtvrtek
Ráno jsme začali den výpravou na fort Sebastiano. Kolem se ještě válely mlhy, ale od auta to bylo jen asi kilometr, taková příjemná procházka. Fort vypadal standardně, tzn. ruiny obklopené informačními tabulemi. Vevnitř docela zachovalý. Objevili jsme i podzemní prostory, které si zřejmě posádka vyrubala podobně jako to dělali za první světové války u Verdunu.
Dalším fortem byl fort Sommo. Opět vyčištěný a zbavený veškerého železa. Tento fort již byl poměrně moderní, kromě hlavního bloku s dělovými věžmi a kasárnami jej tvoří dalších pět detašovaných objektů spojených s hlavním objektem podzemními betonovými poternami. Zrovna, když jsme se blížili k fortu, tak na povrchu pracoval nějaký bagřík a zakopával tam kabely pro lyžařský vlek na nedalekém kopci. Asi padesát metrů od bagříku jsme zmizeli v zemi jedním detašovaným objektem a už jsme se nevynořili. Tedy, ne v dohledu bagříku. Detašované objekty s podzemními chodbami už evokují typickou tvrz, nebo něco na způsob německých festů.
Předposledním fortem tohoto dne byl fort Serrada. Zase se budu opakovat – kupa rozvalin. Asi čtvrt hodiny nám trvalo, než jsme zjistili, že se dá kupodivu vlézt dovnitř a že tam je vcelku dost zachovalých prostor. Klukům se dokonce podařilo najít vstup do poterny spojující hlavní objekt s čelní kaponiérou a od ní ještě ke kulometnému objektu ve skalní stěně v předpolí. Celý vnitřek hlavního objektujsem asi dvakrát prošel pečlivě hledaje, kudy kam zmizeli, ale neúspěšně. Holt, kdo umí… Ta poterna je úžasný nález hlavně kvůli tomu, že zatím všechny zdroje, které jsem viděl, mluví jen o tom, že spojuje hlavní objekt s kaponiérou. O propojení kaponiéry s nějakými dalšími objekty ve skalní stěně ani čárka. Holt, pánové historici nemají dost kuráže na prozkoumávání poteren, zdá se. Já taky trošku lituju, že jsem tam nebyl, když kluci vylezli, už nebyl čas tam zase na půl hodiny zalézt, protože jsme chtěli stihnout ještě muzeální fort Gschwent.
Gschwent byl naším posledním fortem tohoto dne. Je vcelku zachovalý, má vyrobené betonové makety pozorovacího zvonu a dělových věží a uvnitř hlavního objektu pevnostní expozici. Také je možné si zevnitř projít všechny detašované objekty, díky nimž je opět celkem moderní, nebo příkopovou kaponiéru. Dorazili jsme asi hodinu před zavíračkou, vstupenky prodávala fešná Italka, až jsem si říkal, že to je hrůza, že musíme strašně smrdět po dvou dnech běhání po ruinách. A koupil jsem si tu dvě knížky o místních fortech. Sice v Italštině, ale nekup to, když je to tak blízko a třeba sem ještě někdy pojedu, že. V expozici měli i past na lidi, předpokládám, že se to používalo před minami a vypadá to jak past na medvědy. Prostě dvě zubatá železa, která se po našlápnutí scvaknou dohromady. Nepříjemná záležitost. Taky mě zaujala márnice, nebo spíš zinkové rakve, které tam měli. Ty jsem zatím nikde neviděl a popravdě, ani to jako rakve nevypadá.
Absurdní expozice byla v jedné místnosti. Imitace louky s rozkvetlými kytkami a ve vzduchu visící (letící) granáty. V místnosti ve stejném místě, ale o patro níž, byla už místo trávníku hlína a kytky byly poházené po zemi. Mělo to jako zdůrazňovat, že házení dělostřeleckých granátů po krajině není dobré :).
Večer jsme prokecali v kempu Punta Lago. Docela hezký, byli tu strašně drzí ptáci, nebáli se skákat půl metru kolem nás a vysloveně si říkat o žvanec. Naproti přes uličku kempovali Holanďani a zírali na nás celý večer. Totiž typická situace, přijedou Češi, uvaří v jednom ešusu pro čtyři lidi, pak se kolem toho na trávníku ty čtyři lidi shrknou a pustí se do jídla. Já si otevřel lahvinku vína a sýr a též jsem si večer užíval. Kecali jsme nejmíň do jedenácti o všem možném. Teda, mě to vždycky nejvíc baví o bunkrech, ale někdy mám pocit, že ostatní stárnou
1.6.2007, pátek
Ráno sice nepršelo, ale že by bylo hezky, to tedy také ne. Nu což. Vyrazili jsme k blízkému fortu Colle Delle Benne. Cestou začalo i pršet, a to tak hustě, že jsme seděli skoro hodinu v autě u přístupové cesty k fortu a čekali, až se to zlepší. I zlepšilo se, začalo pouze mrholit. Ale když už jsme tu, tak jsme tedy vyrazili. Cesta lesem k fortu byla jak z horroru. Šedavé přítmí plné mlhy, škoda, že jsem neměl stativ, byly by to úžasné fotky. Kamenný fort na první pohled nevypadal nic moc (typická téměř ruina). Kupodivu na střeše měl betonové makety věží pro 15cm moždíře (prý postavené při odzbrojení fortu ještě před první světovou válkou). Fort jsme si prohlédli, já jsem i pofotil. Například týlovou kasematu připomínající kočičí uši. Tím focením jsem se ale zdržel a hlavně Dub už byl nepříčetný, že se loudám, zjevně se mu v deštivém počasí přílis nelíbilo.
Dál byl v plánu fort Mattarello. Podle Ondry jeden z nejzachovalejších, protože byl dost dlouho obsazený (asi armádou) a zavřený. Na internetu jsem viděl, že v jedné místnosti byly naházené staré gumové čluny, z naší návštěvy už si na něco podobného nevzpomínám. Taky už jsme měli částečně vybourané zazděné dveře vedoucí na venkovní schodiště na stropnici. Vnitřek byl jinak čistý a zachovalý (včetně například původního schodiště do kaponiéry), jen nás udivilo množství černobílých očíslovaných kartiček, kterými byly přelepeny tenké provázky. Vedlo to po celém fortu, kartiček byly tisíce. Napadly nás jen dva důvody, buď nějaká hra nebo něco se statikou, ale zase že by se statici lepili s tisícem kartiček se mi nezdá.
Denním vrcholem měl být bájný fort Valmorbia. Snažil se nám stále unikat, neboť nejdřív jsme opět potkali Giro di Italia, naštěstí tentokrát nás to stálo jen asi půl hodiny. Navíc začalo hustě pršet a poté, co jsme ujeli už dost kilometrů po serpentinách kamsi do kopce, nás přivítal zákaz vjezdu na silnici, po které jsme potřebovali jet a museli jsme to objíždět několik dalších kilometrů. Ale úsilí se rozhodně vyplatilo.
K fortu od parkoviště vede asi dvoukilometrové stoupání po cestě skalním úbočím, která několikrát prochází krátkým tunelem. V jednom z těchto tunelů ústí menší tunel z kaveren, kterými je celý kopec provrtaný. Ušli jsme těmi chodbami několik set metrů a vylezli na druhé straně kopce nad fortem. S fortem samotným je to též propojené, ale přes momentálně zatopenou část.
Fort samotný nebyl dokončen, koncepci má velmi moderní (je ale otázka, nakolik to byla z nouze ctnost, protože jednotlivé objekty jsou pouze betonem zesílené kaverny vylámané ve skále). V podstatě jde o skalní ostroh skrz naskrz provrtaný chodbami ústícími kolem dokola v různých kulometných a dělových objektech (nedokončených). Nahoře na temeni kopce je postavený základ pro mohutný dělostřelecký objekt s třemi věžemi. Bohužel na focení zvenku to moc nebylo, protože většinu času, co jsme na fortu byli, dost hustě pršelo. Určitě by se sem vyplatilo jít ještě někdy, když bude hezky, protože z fortu by měl být super výhled do celého údolí.
Návštěvou Valmorbie jsme vyčerpali bunkrologický plán výpravy, zbýval už jen návrat. Kvůli pozdnímu odpoledni jsme se rozhodli tento den přesunou pouze do osvědčeného kempu v Brixenu. Cestou po dálnici do Brixenu se ukázalo, že PMR vysílačky nejsou příliš použitelné v zalidněných oblastech. Dneska už je má kdekdo a třeba na dálnici nám do toho co chvíli hučela nějaká hysterická Němka, co neuměla česky, nebo nejaká děcka (lidi to též používají jako chůvičky).
Cestu další den přes Německo už nemá smysl popisovat, klasika bez problémů, tentokrát už frajersky s převahou přes Mnichov. Tedy, pouze před Brennerským průsmykem jsem se zadostiučiněním pozoroval mnohakilometrovou frontu kamionů odstavených v pravém pruhu díky tomu, že nějaký jiný trotl se před nimi s kamionem vymlel a chvíli trvalo, než dálnici celou uvolnili.
Pingback: Severní Itálie – Vallo Alpino a forty (2014) | Tady je Alexovo