Francie (2006)

29.6.2006, čtvrtek

Vyjíždíme odpoledne s Ondrou z Ústí nad Orlicí směrem Praha a Plzeň, kde je v plánu přespání u Michala. V Praze konečně vidím, kde bydlí Dub. Sídliště na kopci, přes které létají dopravní Boeingy, naproti přes ulici paní z balkonu nadává na novou dopravní vyhlášku, zjevně jí jízda podle předpisů dělá problémy.
Dubovi máma nasmažila řízky a vločkové karbenátky, budeme se mít dobře.

30.6.2006, pátek

Brzo ráno vyrážíme směr Rozvadov, Ondra je trošku nervózní z toho, že narozdíl od Honzy, který mu obvykle dělá navigátora, já stále nestuduji mapu při průjezdu přes Německo. Ale i tak jsme do Francie kolem druhé hodiny odpoledne dojeli. Hned při prvním bloudění ve Wissembourgu jsme narazili na avant post ve věži Poudriére, který chtěl Ondra vidět a prezentoval ho jako velkou zvláštnost.
Také jsme ukuli bojový plán, který spočíval v objíždění okolních vesnic a vyhledávání dalších chuťovek v podobě velitelských podzemních postavení STG, blockhausem STG se střílnou Pamart-Lemaigre pro 25mm kanón a dva kulomety u obce Hunspach. Zároveň jsme si prolezli několik místních kasemat CORF a kolem šesté hodiny odpolední zamířili na další cíl – samostatné kasematy na pravém křídle tvrze Hochwald.
Hochwald má dvě křídla, mezi kterými je linie samostatných kasemat propojená masivním protitankovým příkopem. A přes tuto linii prochází na každé straně kopce turistická značka, ze které se dá část kasemat obhlédnout. Narozdíl od levého křídla, které jsme viděli v roce 1998, kasematy na pravém křídle jsou v dost hrozném stavu, prakticky všechny odstřelené. Světla bylo už dost málo, fotit se rozumně daly snad jen zvony, které zůstaly na svých místech.
V místním lese jsem taky zažil dost hrozný zážitek – navzdory tomu, že jsem se poctivě dopoval už několik dní masivními dávkami vitamínů B, zakouslo se do mě klíště. To by ještě nebylo tak překvapivé, kdybych jich během půlhodinové návštěvy lesa ze sebe nesetřepal asi třicet. Stačilo lehce se dotknout nohou trávy a už jich po mně několik lezlo, fuj.

Po prohlídce kasemat jsme vyrazili směrem na Lembach, kde jsme chtěli přespat. Slunce už se chýlilo k západu zrovna, když jsem navigoval zkratkou kolem povrchu tvrze Four-a-Chaux. Kluci sice ze začátku nadávali, kudy to naviguju, ale když viděli na louce vedle nás otočné věže a zvony, hned zmlkli a další půl hodinu nás čekalo focení tvrze v zapadajícím slunci.

Po prohlídce jsme provedli zrychlený start, abychom unikli traktoru, který se po úzké cestičce blížil k místu našeho parkingu. Povedlo se a my celkem bez problémů dojeli na spací místo u Lembachu. Po zážitku z Hochwaldu jsem stále kontroloval klíšťata, spal jsem postříkaný repelentem, ale vitamín B asi přeci jen zabral, protože za celou dobu jsem narozdíl od ostatních už nechytl ani jedno klíště.
V noci kolem nás chodila stáda lesní zvěře, dupala v listí, ale jinak se nám nic zlého nestalo.

1.7.2006, sobota

Ráno jsme vstali krátce po šesté, abychom už v osm prováděli průzkum blízké tvrze Lembach. Tvrz je to hezká, bohužel stále zavřená. A také musím říct, že v dubnu byla podstatně lépe fotitelná. Navíc z hlediska focení je zjevně lepší podvečerní doba, střílny pod betonem jsou ráno v protisvětle.

Z Lembachu jsme vyrazili směrem na Bitche. Cestou byla podle Ondrových obskurních podkladů plánována zastávka na kamenné rozhledně Grand Wintersberg, do které je vestavěná pozorovatelna MOM. K pozorovatelně vede asi desetikilometrová lesní asfaltka. Pozorovatelna MOM není nic víc, než jeden betonový pozorovací průzor uplně nahoře, ale aspoň je odtud krásný výhled na Vogézy.

V jedenáct hodin už jsme byli u Bitche. V plánu byla prohlídka úkrytu Freudenberg. Toto abri je zajímavé tím, že je spojeno podzemní chodbou s pozorovatelnou téhož jména, která je již v linii samostatných kasemat (abri, tedy úkryty byly stavěné většinou v týlu za linií kasemat). Zaparkovali jsme u křižovatky nad vchoďáky Schiessecku a vyrazili k Abri de Freudenberg kolem Abri de Reyersviller. Všechny hlavní vchody do obou abri jsou bohužel zavařené.
U Abri de Freudenberg jsem si ale vzpomněl na jedno abri na okraji vojenského prostoru na druhou stranu od Bitche, kolem kterého jsme procházeli na jaře. Abri mělo nouzový východ odvodňovací štolou. Tak jsem nahnal kluky hledat odvodňovačku do svahu pod objekty a fakt, našli jsme ji i tady a dalo se skrz ni vlézt dovnitř. Poprvé v abri, zaujala mne široká schodiště s krásnými zábradlími do vchodových objektů, zbytky vybavení kuchyně, kasáren… Navíc tu fungovala klimatizace, narozdíl od venku, kde touto dobou bylo už ke třiceti stupňům.

Zkoušeli jsme pak najít i odvodňovačku od Abri de Reyersviller, což se nám sice podařilo, ale byla odstřelená a dovnitř se skrz ni vlézt nedalo.

Kluci přemýšleli, co by, když už tu jsme, tak jsem je ještě zavedl do kasematy Freudenberg u křižovatky. Tady jsem zažil překvapení v podobě Lobovy matrace z jarní akce, která byla stále na svém místě. Ještě jsme zaskočili na Schiesseck, kde klukům do úplnosti chyběla minometná věž B1.

Tím jsme prakticky (pokud nepočítám zajímavý dvoupatrový avant post Ferme des Tuileries severně od Simserhofu) vyčerpali program u Bitche a vydali se na další přesun kolem Rohrbachu směrem na západ na linii samostatných kasemat CEZF v prostoru Sarre, na nichž jsou v některých případech osazené vzácné zvony GFM typ C. U vjezdu do Rohrbachu jsme udělali zastávku v supermarketu, za kterým stojí krásné Abri de Rohrbach. Sice zavřené, ale krásně fotogenické. Navíc se u něj schyluje k nějaké výstavbě, kdo ví, zdali přístě bude ještě možné jej vyfotit.

K první CEZF kasematě u vesnice Audviller jsme dorazili asi o půl čtvrté. Sice ji někdo obývá, ale žlutě natřený zvon působil proti modré obloze docela dobře. V pět hodin jsme měli za sebou všechny CEZF kasematy s osazenými zvony a přišla na řadu dobrodružná akce v podobě hledání pozorovatelny Guessling. Z té je vidět jen zvon Digoin a kromě názvu, který se shoduje s obcí, u které pozorovatelna stojí, jsme věděli už jen to, že někde kolem vedou dráty vysokého napětí. Asi půl hodiny jsme objížděli obci ze všech stran a hledali pravděpodobné místo, kde by mohla stát. Dub už byl značně vyšťaven a unaven a prohlásil, že jsme šílenci a že mu to za to nestojí.
Zarputilost se ale vyplatila a o půl sedmé jsme pozorovatelnu přeci jen našli na hřebínku severně od vesnice.

Bunkrologicky uspokojeni jsme vyrazili do St  Avoldu do kempu a modlili se, aby byl v sedm ještě otevřený.
Kemp jsme našli celkem bez problémů, jen vjezd byl srandovní. uprostřed silnice brána (zavřená), u ní mluvítko. Francouzka před námi zvonila, hlásila něco do mluvítka, a pak nám říkala, že budeme chvíli čekat, že asi někdo přijde. Nikdo nešel, tak zvonila podruhé a pak už nám jen ukazovala, že nikdo nepřijde, že ale máme projet 2,10 metrů širokým průjezdem vlevo od brány. Se sklopenými zrcátky a navigací zepředu jsme to po chvíli naštěstí dokázali, ale bylo to zajímavé. Kemp samotný byl suprový, jednotlivá postavení pro stany oddělená živým plotem a s dřevěnými stolky, u kterých jsme poseděli dlouho do noci. Francouzi ten den vyhráli fotbalový zápas na mistrovství, já vypil láhev portského a nějaká ta piva, poklábosili jsme o všem možném, krásný večer. Stan jsme nestavěli.

2.7.2006, neděle

Ráno jsme po sobe uklidili baterii sklenic a plechovek a se zpožděním vyrazili v devět hodin směrem na Barst jihovýchodně od St. Avoldu, kde měl být podle Ondrových podkladů protitankový posuvný uzávěr. Ten jsme nakonec našli. Byl to obyčejný železniční vagón, ovšem přeměněný v jeden veliký betonový kvádr, ze kterého na všechny strany čouhaly kolejnice. Kromě tohoto uzávěru se v okolí nachází i několik zrekonstruovaných STG kasemat a systém zákopů. Bohužel v době naší návštěvy bylo zavřeno.

Na seznamu obskurních cílů zůstával ještě jeden – pozorovatelna Tattenholtz se zvonem Heronfontaine. Bohužel, jediné co jsme měli, byla fotografie se stromořadím, podle kterého jsme pozorovatelnu chtěli najít. A ještě údaj, že hned vedle by měla být jiná pozorovatelna. Podle slepé mapy z Truttmana jsme usoudili, že by mohly stát někde v prostoru Lixingu. Povzbuzeni úspěchem s Guesslingem z předchozího dne jsme začali objíždět okolí, hledat vhodný prostor se stromořadím, později i bez stromořadí, ale s výhledem… Nakonec naše pokusy skončily po několika hodinách a asi šesti nachozených a desítkami naježděných kilometrů fiaskem. Okolí Lixingu jsme zato poznali velmi detailně. (Zpětně jsme doma zjistili, že pozorovatelna se nachází až u Tetingu.) Ve tři hodiny odpoledne jsme při teplotě asi 32 stupňů usoudili, že Tattenholtz je asi opravdu jinde, a vyrazili na pěchotní tvrze Maginotovy linie, které Dubovi s Ondrou ještě chyběly do úplnosti.

První takovou tvrzí byla tvrz Mottenberg v sektoru Boulay. Má tři objekty, z toho dva prakticky zahrnuté a jeden odstřelený. Tím odstřeleným se ovšem dá vlézt do podzemí. Schodišťová šachta postrádá zábradlí, což sestupu přidalo na dobrodružnosti. Dub sestup odmítl. My ostatní jsme u spodního konce šachty museli ještě prolézt kolem mrtvé krávy, která tam spadla z horního patra, kde se zjevně čas od času dobytek schovává před nepřízní počasí. Podzemí bylo naprosto vybílené, jediná zajímavá věc byly nánosy sintru na podlahách, které již dávno ucpaly kanalizaci, a tak jsme chodili v potůčcích vody.

S prohlídkou jsme byli rychle hotovi a vyrazili jsme směrem na Denting. Tato malá tvrz je již podstatně zachovalejší, vevnitř jsou spousty vybavení včetně dieselagregátů, filtrů a zařízení kulometné věže. Tady už jsme prohlídkou strávili asi hodinu času. Po Abri de Freudenberg jsem si tady podruhé uvědomil fotografickou zajímavost schodišť a meziprostorů.

Poslední dnešní tvrzí měl být Behrenbach vedle velké tvrze Anzeling. Objekty jsme podle Atlasu CORF našli snadno, velkým překvapením ovšem bylo nedokončené podzemí, či spíše šachty do něj. V bloku 2 nás překvapila traverza napříč schodištěm. Po jejím přelezení a sestupu po schodech šachty (opět bez zábradlí) až úplně dolů jsem zjistil, že podzemí neexistuje. V šachtě bloku 1 už nebyly pro jistotu ani schody, ale pouze železný žebřík, který jsme ale už nezkoušeli, přeci jen železo po sedmdesáti letech ve vlhku obvykle ztrácí svoje původní vlastnosti. Interiér obou bloků je poměrně slušně vybavený se zbytky kulometné věže, dieselagregáty, filtry…

Třetí objekt tvrze se má podle podkladů nacházet vedle fotbalového hřiště v přilehlé obci. Zvon tam vyčuhoval, ale po příchodu blíž jsme zjistili, že se jedná o klasickou dělostřeleckou pozorovatelnu. Navíc vevnitř není ani stopa po nějaké šachtě do podzemí, tak je otázka, jestli to patří k tvrzi Behrenbach, nebo jestli jsou špatně podklady…

To už bylo osm hodin večer, začali jsme hledat místo na spaní. Kluci mě úplně zmátli, když jsme jeli kolem odbočky na malou tvrz Bousse, tvrdili, že už tam byli (správně), ale tvrdili taky, že to je Abri de Hestroff. Kolem toho jsme měli jet, ovšem taky leží na jiné cestě. Takže jsme si jeli, já myslel, že správně, pak jsme projížděli vesnicí, která na mapě nebyla, ale nepřišlo mi to vůbec divné, říkal jsem si, že v té mapě mají chyby. A pak najednou za vesnicí asfaltka bez varování končila a za ní už jen polní cesta. Tož to asi nebude správná cesta… Nakonec jsme tu správnou našli a spali v týlu za kasematami Edling s výhledem na pozorovatelnu Hestroff. Dub si zalezl do trafačky, o které se všichni ostatní domnívali, že už je na spadnutí, ale jemu to nevadilo.

3.7.2006, pondělí

Ráno jsme vstali po šesté hodině a vzápětí po snídani jsme vyrazili kolem tvrzí Hobling, Michelsberg a Mont de Welches na malou tvrz Coucou. Vyrazili jsme k ní dříve než zemědělci na okolní pastviny, což bylo dobře. Pahorek s tvrzí obklopuje linie hustého křoví, trvalo nám asi čtvrt hodiny, než jsme našli průchod. Tvrz se skládá ze dvou objektů – jednoho vchodového a jednoho oboustranného pěchotního srubu s kulometnou kopulí. Tady se zdálo, že nouzovým východem v diamantovém příkopu by se dalo dovnitř, no ale jak se tam dostat, že. Vchoďák byl zavřený. Kromě toho je na podzemí tvrze napojené stejnojmenné Abri, ale to bylo také zavřené.
Cestou zpátky k autu jsme prodiskutovali nápad na lanový žebříček, který budeme příště vozit s sebou, aby se dalo slézt jednoduše i do nepřístupných míst. Smyčky budou jen z lana, tudíž bude skladný, pomocí karabiny bude snadné jej kamkoliv uchytit, hadice v ocích usnadní našlapování, jednoduchost a funkčnost sama.

O půl desáté jsme zakotvili před vchoďákem Hackenbergu. Kupodivu zde byla posádka a vytáhlý Francouz se mě přišel zeptat, jestli chceme na prohlídku. Ne, děkujeme, mesieur, my přijeli jen kvůli vašim záchodům, hihi. A pak rychle nakoupit do Thionville a hurá na forty. Všechny ostatní tvrze Maginotky v tomto úseku kluci už viděli, zato neviděli fortovou pevnost Epinal. Z Thionville do Epinalu se dá s výhodou jet po dálnici, která v tomto úseku není placená.

Do Epinalu jsme přijeli akorát před druhou hodinou odpolední. Přitom od dvou do čtyř je otevřený fort Uxegney. Na druhou hodinu tam kromě nás přijel ještě jeden francouzský manželský pár. Dub průvodci hned podstrčil naši českou knížku o K-S 5, francouzi pochopili, že jsme bunkráci a nechali nás fotit dle libosti (např. kuchyně, strojovna) a nehonili nás od dělových věží rychle pryč. Fort postavili Francouzi v druhé polovině osmnáctého století a před první světovou válkou prošel modernizací, při které byl zesílen betonem a byly na něj osazeny dvě dělové věže – Galopin pro dva kanóny ráže 75mm a pro kanón ráže 155mm (stejná jako je na fortu Douaumont). Kromě nich je na valu ještě několik pozorovacích zvonů Digoin a malých pěchotních pozorovacích zvonů a také dvě kulometné věže. Vůbec celý povrch fortu je úžasně fotogenický, včetně kasematy Bourges i s kanóny, prohlídka za pět Euro stojí rozhodně za to, byť je výklad pouze francouzsky.

Po zážitku v Uxegney jsme se vydali na opuštěný fort Dogneville sv od Epinalu. Ze zajímavých věcí jsou k vidění například pojízdné propadliště ve vstupu (to je ale vidět na spoustě fortů), průraz v betonem zesíleném stropu kasáren, oboustranné kaponiéry.

Po prohlídce fortu jsme se rozhodli, že už to nebudeme hrotit a v klidu si přejedeme do kempu. Ten se měl nacházet asi osm kilometrů západně od Epinalu. Kempy jsme našli asi tři, všechny kolem jezera. V prvním vládl chaos, nebylo možné sehnat nikoho z recepce, tak jsme to vzdali a jeli do kempu na farmě. Tam nás uvítal pán farmy v podroušeném stavu a jeho černošská žena, které jsme museli několikrát opakovat, že i když jsme přijeli čtyři v osobním autě, tak máme jen jeden stan. Zjevně by nás ráda zkásla víc. Pasy nechtěli, pohoda. Stan jsme zase nestavěli a pán farmy se na nás po ránu potutelně usmíval, jak prý se nám spalo. Nuž, dobře, jsme zvyklí. Pro bunkráky je zajímavá velkoformátová kopie speciální mapy se zakreslenými objekty severozápadního a západního křídla pevnosti Epinal, která visela v kempu vedle dřevěných jídelních lavic.

4.7.2006, úterý

Na dopoledne byl velký plán s fortem Longchamp, který měl původně asi 4 věže pro kanóny 155mm, z toho tři v externích pancéřových bateriích propojených s fortem podzemní poternou. Fort jsme našli, jednu baterii taky, bohužel zrovna tu, ze které se do fortu nyní už nedá dostat (minimálně ne bez horolezeckých výkonů). Další asi tři hodiny jsme strávili obcházením fortu a hledáním druhé baterie v místech blízko té první. Hledání v hustém trní, prolezli jsme to skrz na skrz, ale do fortu jsme se nedostali. Teď by se nám zatraceně hodil ten lanový žebříček, co jsme vymysleli den předtím. Těch asi šest a víc metrů do příkopu po obvodu fortu jsme se slézt neodvážili, museli jsme odtáhnout s nepořízenou. A samozřejmě jsme zpetně z domu zjistili, že tu druhou baterii, ze které se údajně dá dostat do fortu, jsme hledali asi o dvěstě metrů vedle. Bohužel, v tom hustě zarostlém nepřehledném terénu (kdo už hledal bunkr ve francouzském trnitém hlohu či podobných chuťovkách, tak ví) je dvěstě metrů nepředstavitelně velká vzdálenost.

Jako náhradní cíl jsme zvolili nedaleký fort Deyvillers. Cestou jsme zažili zpestření cesty v podobě skřípajícího levého předního kola. Dost nás to vyděsilo, představa, že sháníme servis Mazdy v zemi, které vládnou francouzská auta a francouzský jazyk, kterým příliš neovládáme, nebyla lákavá. Auto pak během dne skřípalo ještě několikrát, ale vydrželo.

Deyvillers byl zajímavý asi jenom klimatizací. Fort nebyl nijak masivně modernizovaný (pokud nepočítáme kasematy Bourges) a momentálně se nachází v hustém lese, což spolu s poledním časem a bezmračnou letní slunečnou oblohou znemožňuje jakékoliv rozumné fotografování.

Po prohlídce jsme vyrazili dále na jih k uzávěrovému fortu Chateau de Lambert, který má mít jako jediný dochovanou pancéřovou kasematu Mougin pro kanón ráže 138 mm. Trošku jsme o cíli diskutovali vzhledem k tomu, že fort se nachází asi 1000m vysoko a vzhledem k našemu skřípějícímu kolu. Ale Ondra nakonec usoudil, že kolo to vydrží a tak se jelo. Cestou jsme se ještě zastavili na uzávěrovém fortu Arches. Podle Ondrových obskurních podkladů neměl být nijak extrémně zajímavý, byla to spíše náhrada za Longchamp. Když jsme dorazili pod fort, venku už bylo dobrých 33 stupňů ve stínu a k fortu se muselo asi kilometr a půl pěšky do kopce. Všichni se tvářili otráveně, tak jsem musel trošku agitovat, že je škoda tam nejít, když už jsme ujeli takovou dálku. Tento argument byl nakonec uznán a šlo se. Naštěstí.
Vevnitř jsme strávili asi dvě hodiny. Fort je modernizovaný, byť všechny dělové věže byly vytržené, a je uvnitř docela zajímavý. Překvapivá byla například schodišťová šachta z podzemí do výpadového objektu pro pěchotu před čelem fortu. Také jsme se zde poprvé setkali s podzemním muničním patrem, a to dost nenadálým způsobem. Náhle se před námi na zemi rozevřela výtahová šachta s točitým kovovým schodištěm končícím někde v nedohledné hloubce (metodou padajícího kamene změřeno asi 25 metrů, Ondra metodou sčítání závitů schodiště a měření výšky schodu vypočítal asi 18 metrů). Schodiště po zhruba sto letech rezavění už nevypadalo dvakrát přitažlivě, tak jsme ho nezkoušeli. Na druhém křídle fortu jsme pak našli ještě jednu takovou šachtu. Tato už ale měla i nosné traverzy pro nákladní výtah a schodiště vypadalo v lepším stavu, kromě Duba jsme po něm všichni slezli dolů. Vlezli jsme do světa muničních sálů, kde se teplota pohybovala stěží kolem pěti stupňů. Také jsme zjistili, že přímo pod hlavní poternou vede z týlu fortu přímo od propadliště ve vchodu šikmá chodba právě do tohoto podzemního skladiště. V dalších fortech už jsme pak vždy hledali takovou chodbu a výtahové šachty jsme si nechávali ujít.

Se spaním jsme se opět rozhodli nic nehrotit a přespat v kempu blízko Thillotu, odkud jsme měli v úmyslu vyrazit ráno na fort Chateu de Lambert. Kemp jsme našli bez problémů, byl poměrně komfortní, poloprázdný, levný, pasy opět nikdo nechtěl, pohoda. Seděli jsme na karimatkách a pozorovali zvětšující se bouřkový mrak… Ten se nakonec rozpadl, a tak jsme spali opět pod širákem.

5.7.2006, středa

Ráno jsme vstávali v šest hodin před blížící se bouřkou. O půl osmé už jsme parkovali u místního supermarketu, abychom si ověřili, že tak brzo Francouzi opravdu neotvírají. Kdo nadává na otevírací doby českých obchodů, měl by vyrazit do Francie.

A tak jsme vyjeli bez zásob na fort Chateu de Lambert. Z této oblasti už jsme měli jen mapu Michelin 1:200000 (na ostatní oblasti je pro navigování autem výborná mapa 1:100000). V místech, kde jsme čekali fort, jsme našli značku pevnosti, ok, nevadí, že se tam jede 10 km po vrstevnicové silničce ze sedla. Fort měl být opuštěný, o to víc nás překvapilo, když jsme na jeho místě našli radarovou věž postavenou přímo na fortu a plot s ostnatým drátem a čerstvými cedulemi zvěstujícími vojenský prostor. Nu což, zanadávali jsme si na Francouze a kvalitu jejich podkladů, usoudili, že věž je tam teprve krátce a jeli jsme zpátky. Doma jsme zjistili, že to, co jsme viděli, je fort Ballon de Servance. Takže příště. Cestou zpátky jsme to brali po hřebínku a náhradou se stavili alespoň na fortu Rupt.

Francouzi mají v oblibě zazdívat vstupní brány do opuštěných fortů, zde to mu bylo nejinak a muselo se nejdřív slézt do fortového příkopu a pak kaponiérou dovnitř. Dub to klasicky odmítl. My ostatní neodolali a tak jsme si v rychlosti prošli jeden z uzávěrových fortů, které nebyly modernizované. Taky to podle toho vypadalo, kamenné klenby chodeb a kasáren se už na více místech propadaly, ale zase měl kasárenský dvůr s kapradím a prosvítajícím slunečním světlem jistou poetiku.

Po nepříliš úspěšném ranním programu navrhl Ondra, abychom se stavili na původně neplánovaném uzávěrovém fortu Frouard severně od Nancy. K němu jsme přijeli kolem druhé hodiny odpolední. Opět se muselo slézt do příkopu, tentokrát po chybějících kamenech (obtížnost tak 3 podle horolezeckých stupnic). Kromě Duba s tím nikdo z nás neměl problém. Dub nejdřív rezignovaně nadával, ale pak se dolů taky dostal díky improvizovanému žebříčku, který jsme mu přinesli. A to bylo štěstí. Ve fortu jsme strávili dlouhých pět hodin, asi by ho čekání u příkopu nebavilo.

Frouard má dosud osazené všechny věže, což znamená věž 2x155mm Mougin, 2x75mm Galopin, 3x kulometnou věž, 1x otočnou věž pro světlomet, bunkr pro světlomet pod betonem, spoustu Digoinů… Většinu podzemí jsme prošli dost rychle. Do věže Mougin se zevnitř dá vlézt pouze po kovových točitých schůdcích, po kterých se s dávkou opatrnosti a našlapováním po krajích dalo vylézt. Věž samotná je uvnitř obrovská, není výsuvná, ale pouze otočná, přičemž se otáčí na spoustě malých valivých koleček. Kanóny sice osazené nejsou, ale i velikost lafet dává představu, o jaká monstra se jednalo. Samotná věž má boční pancíř asi 60cm silný, horní již podstatně slabší, v době, kdy byla konstruovaná, se neočekávaly dělostřelecké útoky horní skupinou úhlů. Najít k věži cestu zvenčí po povrchu trvalo také asi čtvrt hodiny díky hustým porostům na celém valu.

A od této chvíle začalo zoufalé procházení všech možných i nemožných chodeb v různých pořadích při hledání věže pro 75mm kanóny a hlavně otočné věže pro světlomet, což je celkem rarita. Nakonec jsme se začali hustým porostem probíjet na cestě kolem hlavního valu, přičemž se podařilo najít v šest hodin věž pro 75mm kanóny. Vedla z ní poterna někam ke středu fortu, bohužel po pár metrech zatopená. Val jsme obešli celý, jinak bezúspěšně.
Tak jsme s Ondrou provedli hrdinný a zoufalý výpad skrz propadlou střechu kasáren v čele fortu na hlavní val, kde jsme se probíjeli křovisky směrem do týlu po střeše kasáren. Rychlost postupu byla v hustém hlohu asi pět metrů za minutu.
Dub čekající v kasárnách už to psychicky nevydržel a poslal SMS do Polska Jarkovi Chorzepovi s dotazem, jestli neví, kde je na Frouardu věž pro světlomet. Ve stejné chvíli jsme s Ondrou prováděli už asi dvacátou dedukci, kde se tak může nacházet. Dali jsme si dohromady zatopenou poternu z objektu pro věž 75mm, místa, která jsme již prošli, a usoudili, že se musí nacházet někde na hlavním valu, vlevo od věže Mougin a vyrazili zpátky k Dubovi. Ten nám kupodivu naši hypotézu potvrdil, neb Jarek Chorzepa ještě více kupodivu odepsal a věděl.

Vrátili jsme se do příkopu pod hlavní val a v místech, kde jsme tušili věž, jsem vyrazil odvážně vpřed do šípkového a jiného trní. Rychlost postupu už byla místy stěží dva metry za minutu, bylo to asi to nejhorší, co jsem zažil a nemít za sebou pět hodin zoufalého hledání a roztržené kalhoty, nešel bych do toho. Ale věž tam byla. Upravená z kulometné věže. A samozřejmě, že je kousek od věže Mougin, ke které se dá jít relativně v pohodě. Co už. Hodiny odbíjely půl osmé.

Vyrazili jsme přespat na jednu malinkou ouvrage jihozápadně od Toulu. Ani jsme moc dlouho neflámovali. Francouzi vyhráli další fotbalový zápas, v noci byly slyšet rachejtle.

6.7.2006, čtvrtek

Dopoledne jsme vyrazili severovýchodně od Toulu na fort Vieux-Canton a hlavně Ouvrage Est jihovýchodně od tohoto fortu, na které je osazena dělová věž Bussiére model 1893 pro kanóny ráže 57mm, předchůdce věže Galopin pro dva kanóny ráže 75mm (podle francouzských podkladů to navíc vypadá, že v roce 1909 byla i tato upravena pro kanóny ráže 75mm). Škoda jen, že je vše pozamykané a nedá se vlézt dovnitř.

Fort Vieux-Canton je modernizovaný, val má porostlý především trávou, velkou část podzemí ale zatopenou a všechny dělové a kulometné věže vytrhané. V kontreskarpě je poterna spojující oboustranné kaponiéry, bohužel také zatopené.

Po obědě na odpočívadle jsme se přesunuli na uzávěrový fort Liouville ve směru na Verdun. Cestou několikrát poměrně slušně sprchlo. U fortu jsme zjistili, že se o něj stará jakási místní asociace, která zde i provádí, bohužel dovolat se na jejich telefon a francouzsky si domluvit prohlídku s uskutečněním v následujících hodinách jsme shledali nereálným. Tak jsme drze pronikli z příkopu na hlavní val, že se podíváme aspoň po povrchu, fort má mj. věž Mougin 155mm, ovšem bez vrchlíku a zalitou betonem, ze kterého čouhají kusy lafety a kanóny. Jinak je povrch dost rozstřílený, fort asi týden odolával německým vojskům, než jim Němci rozbili obě věže (kromě Mougin má i Galopin 2x75mm). Val vypadal dost hrozně, rozhodně bych ve fortu nechtěl být během ostřelování.

Pro představu, na nástěnce před fortem byl francouzsky popis bojů o fort:

Činnost fortového dělostřelectva Liouville ve dnech 22.-29. září 1914

V těchto dnech fortové dělostřelectvo intervenovalo ve prospěch jednotek bojujících v prostoru Woevre a současně vedlo protibaterijní palby vůči dělostřelectvu ostřelujícímu samotný fort.

Od Liouville jsme vyrazili dále na Verdun, kde jsme chtěli přespat v kempu.
Cestou byl v plánu ještě uzávěrový fort Genicourt. Dojeli jsme autem až téměř ke vchodu. Prošli jsme asi kolem dvou cedulí upozorňujících na vojenský prostor. Na silnici se válely vystřílené nábojnice do samopalu ráže NATO, což nás poněkud znejistělo (cedule voj. prostoru jsou obvykle kolem spousty jinak opuštěných pevností, Francouzi tím naznačují, že se tam nemá lézt, ale obvykle je to spíše z bezpečnostních důvodů, člověk neznalý pevností může lehce někam zapadnout).

Do Genicourtu jsme nahlédli a podle stavu (fort byl vyčištěn) jsme usoudili, že armáda sem čas od času chodí cvičit. Navíc nebyl modernizovaný a začalo hustě pršet, čímž hlavní důvod návštěvy – jednostřílnové pancéřové kasematy Pamart rozeseté někde na valu – ztratil smysl (prodírat se hustníkem budiž, ale prodírat se mokrým hustníkem už by vyžadovalo dávku sebezapření, kterou jsme neměli). Vrátili jsme se tedy zpět k autu a vyrazili do kempu s tím, že pokud nebude pršet a bude čas, mohli bychom ještě stihnout nějaký Verdunský fort, třeba Souville.

Tak se také stalo, povrch Souville byl právě čerstvě posekaný, prolezli jsme objekt s parní věží Bussiére i všechny tři kasematy Pamart. Na informačních cedulích jsme se dočetli zajímavé informace, například že v rámci rozšiřování byl ke konci první světové války parní pohon věže nahrazen elektrickým. Jednotlivé objekty byly propojeny podzemím, které ovšem nebylo vybetonované a dnes je vstup do něj vzhledem k jílové půdě dost nebezpečný. Ostatně pohled do šikmé štoly vedoucí z objektu pro dělovou věž, hovoří za vše. Dá se vlézt i do jedné z kasemat Pamart, ale hned v prostoru vchodu je vevnitř ústí svislé štoly napojující objekt na podzemí. V podstatě je třeba varovat před lezením kamkoliv, pokud člověk alespoň trochu netuší, co jej tam může čekat. A bez spolehlivého světla je to prakticky sebevražda.

7.7.2006, pátek

Ráno jsme vyrazili z Verdunu směrem na Longuyon, kde jsme chtěli přejít z fortového programu zpět na Maginotovu linii, a to nejprve zvláštnůstkami typu objekt s kasematou Pamart (ten jsme našli), objekt s kasematou Digoin (ten jsme nenašli). Také jsme v Longuyonu nenašli benzínovou pumpu, z čehož byl nervní obzvlášť Ondra. Naštěstí nás první oslovený místní Francouz poslal asi pět kilometrů směrem na Lucembursko, tam že prý snad pumpa je. A byla. Ondra se uklidnil a my mohli pokračovat dál na malou tvrz Ferme Chappy. Tu jsme viděli pouze zvenčí. Od ní jsme postupovali po linii směrem na východ k další námi neprozkoumané tvrzi Mauvais Bois.
Přístup k ní lze srovnávat s očistcem. Šlo se lesem asi 700 metrů a celou dobu na nás útočila v rojích hovada. Myslím, že už si dokážu přestavit, jak je dobytku na pastvě. Naštěstí tvrz samotná stojí na poli, kde profukovalo a hovada jako zázrakem zmizela. Dovnitř se dá vlézt vchodovým objektem, ovšem klasicky po schodech pokrytých všelijakým bordelem v šachtě bez zábradlí. V podzemí je to něco mezi Dentingem (relativně vybaveno) a Mottenbergem (úplně vyrabováno).

Zajímavý pohled se nám otevřel v bloku 3 s kulometnou věží. Věž se někdo pokusil odřezat a vyzvednout, zřejmě pováleční sběrači šrotu. Ovšem podařilo se jim odvézt pouze vrchlík, vnitřní zařízení věže se zřítilo do šachty, kde dosud visí na několika traverzách. Zvenčí je možné nakouknout na kusy věže i s pozůstatkem lafety pro kulomety. Schodiště do tohoto objektu pro změnu trpí vápennými nánosy, které vytváří povlaky připomínající vzhledem jeskyně.

Vylézt ven se dá i kanónovou střílnou bloku 2. Také schodiště tohoto objektu je bezpečnější, narozdíl od schodiště vchodového objektu má zábradlí.

U blízké vesnice Morfontaine jsme měli v plánu podle Ondrových obskurních podkladů najít pozorovatelnu s osazenou věží ze spojovacího tanku Renault FT. Možností bylo celkem asi šest, kupodivu jsme objekt našli hned napoprvé. Resp. jeho zbytky. Na stránkách www.lignemaginot.com je ještě fotografie vcelku, mezitím věž ovšem někdo vytrhnul.

Z malých tvrzí zbývala podle plánu ještě tvrz Aumetz.
Dva ze tří objektů malé tvrze Aumetz jsou zasypané, třetí objekt má misto kanónové střílny pod betonem díru, kterou je možné vlézt dovnitř. Zajásali jsme, kromě Duba, který se neodvážil překonat diamantový příkop, jsme tam všichni nalezli. Na tvrzi se očividně podepsalo poddolování celé oblasti, srub je celý poněkud našikmo, schodišťová šachta je odtržená od základů objektu a je posunutá o pár desátek centimetrů. Zábradlí samozřejmě chybí, což by ovšem nevadilo tolik jako to, že o pár metrů níž v šachtě chybí i celý jeden díl schodiště podél zdi. Přes zející díru jsou položené tři železné tyče s kusem plechu, do zdi zavrtaný šroub a k němu připevněné autolano s několika oky má sloužit k jištění. Čím jsem starší, tím jsem opatrnější a zde už byl nepříjemný pocit z adrenalinového zážitku tak velký, že jsme to raději obrátili a vrátili se zpět na povrch. Možná někdy příště s lepším zajištěním, až už nebude na Maginotově linii co objevovat…

Ráno při přesunech autem si Dub vzadu pročítal žlutého průvodce po Maginotově linii od Vladimíra Kupky, kde je fotografie kasematy Fond d’Havange, která je zajímavá tím, že je to jeden z mála objektů, kde byl použit minomet ráže 50mm ve střílně pod betonem. Najít kasematu v Atlasu CORF bylo dílem okamžiku, nachází se několik kilometrů východně od tvrze Aumetz. Zdála se být relativně blízko cesty, času bylo téměř nazbyt, tedy jsme se rozhodli se k ní vydat. Kasemata se nachází na horní hraně rokliny, minomet zřejmě kryl hluché prostory směrem k další kasematě.

Samotná kasemata je velmi fotogenická, byť pomalu zarůstající vegetací. Kromě minometné střílny jsou na západ situované i střílny pro kanón a kulomet, krakorec je členěný ozuby. Ovšem dveře jsou zavřené a nešly otevřít. Což diskvalifikovalo Duba, ne tak nás ostatní, chtivé po prohlídce. V diamantovém příkopu se válel trubkový žebříček. Pravda, jedna příčka byla přivázaná provázky, ale to nás přeci nemohlo odradit. Slezli jsme tedy do příkopu, žebříček postavili na římsu pod kanónovou střílnu, po žebříčku vlezli do střílny a už jsme byli vevnitř. Což rozhodně stálo za to, vevnitř jsou zbytky původních maleb a nápisů, pozůstatky vybavení (filtrovna, zařízení kulometné kopule apod.).

Pozitivně naladěni jsme probírali plán pro zbytek dne. Jako perlička akce měla přijít prohlídka velké tvrze Rochonvillers. Tvrz byla ještě v devadesátých letech minulého století obývaná armádou (Francouzi zde v podzemí dělali něco podobného jako československé Ministerstvo vnitra v osmdesátých letech na Haničce) a byť je již opuštěná, její návštěva stále nepostrádá prvky dobrodružství. Provedli jsme nejprve motorizovaný průzkum bojem, kdy jsme projeli po silnici kolem tvrze, abychom se mohli přesvědčit, že cedule označující prostor tvrze vypadají stále poměrně čerstvě (bodejť by ne, když jsou z pozinku a fólie) . Při průzkumu jsme také náhodou narazili na kulometnou věž bloku 9, která byla vysunuta do prostoru mezi bojové objekty a vchodové objekty. Kolem věže stojí dodnes signální plot, ovšem vzhledem k otevřeným vratům už asi nepříliš funkční.

Protože na asertivní stání u poměrně frekventované komunikace hned vedle prostoru tvrze jsme neměli s českou poznávací značkou potřebnou dávku drzosti, zaparkovali jsme asi dva kilometry vzdušnou čarou u lesa. Zmíněným lesem jsme se pak dostali do polí do míst, kam nebylo vidět ze žádné okolní silnice a přímo přes pole se vydali k tvrzi. Nebudu napínat, viděli jsme všechny objekty, opravdu tu už pěkných pár dní nikdo nehlídá ani necvičí. Co nás překvapilo, tak náhodou nalezené podzemní vedení tekutého kyslíku vedoucí oním lesem, kterým jsme se přibližovali, a vedoucí směrem k tvrzi. Pobyt v prostoru tvrze nám zpestřil také Dub, který zde dostal sračku.

8.7.2006, sobota

Dnešní den měl být víceméně odpočinkový, po obědě jsme se plánovali vydat na cestu zpět do Plzně, kde bylo opět plánované přespání u Michala.
Ráno to chvíli vypadalo na návštěvu další velké tvrze Molvange s podobnými osudy jako tvrz Rochonvillers, ale déšť nás od tohoto úmyslu odradil. Představa brodění se vysokou mokrou travou nikoho nelákala. Místo toho jsme zvolili jako náhradní program jízdu po linii směrem na Thionville s občasnými zastávkami na focení. Stavěli jsme se na malé tvrzi Immerhof, kde mají jako jednoho z členů sdružení i vlastní kočku. Tvrz je zajímavá také dvěma objekty pro kulometné věže stojícími vedle sebe. Vedle Soetrichu jsme hledali (a našli) objekt, který je v Atlasu CORF zaznačený jako pozorovatelna a úkryt Route de Luxembourg. Bohužel se jednalo pouze o jeden objekt, ale s vcelku zachovalým vybavením.

U vesnice Boust jsem inicioval zastávku na focení chladících věží největší francouzské jaderné elektrárny Cattenom u Thionville. Nicméně ranní pohled v mlze z kopce nad Immerhofem byl mnohem působivější. Přímo v lese sousedícím s elektrárnou jsme zajeli i k monobloku Bois-Karre a jako rozloučení s Maginotovou linií jsme se vydali na prohlídku samostatných kasemat Basse Parthe Východ a Západ v tomtéž lese. Zrovna kasemata Západ z této dvojice byla opět zajímavá množstvím vybavení (přímo před ní se válí vložka ze střílny pro kulometné dvojče). Kasematy jsou navíc skryté v hustém lese připomínajícím zelenou džungli.

Po převlečení do civilního oblečení jsme se s těžkým srdcem vydali v jedenáct hodin směr Německo. Aby nebyl přechod do civilizace tak bolestný, vymysleli jsme ještě zastávku v německém Besseringenu, kde se nachází jediný zachovalý B-werk Západního valu. Sice jsme nevěděli, kde přesně, ale bunkrologové našeho formátu to přeci musí po čuchu najít raz dva.

Nakonec jsme při hledání B-werku byli tak úspěšní, že kromě něj jsme našli i vytrženou kopuli z jiného objektu, která slouží v jiné části Besseringenu jako dětská prolézačka. Úchvatné dílo. B-werk byl sice zavřený (otevřeno až od 14 hodin), ale zrovna bylo celkem hezké nebe na fotografování, takže jsem rozhodně rád, že jsme se zastavili.

1234►