18.6.2004
Tak takhle brzo jsem ještě na služebku nejel. Ve třičtvrtě na čtyři musím na Zvonařce nastupovat do busu směr Olomouc, a zrovna dnes musím do Kladna předvádět čtečky. Nu co už, neústupně trvám na odjezdu v půl šesté k obrovské radosti kolegy, který má tu čest jet se mnou. Čtečky kupodivu jely a ani mě moc netrápili, odjíždíme zpět ještě před jedenáctou, chrochtám blahem.. Ale ne dlouho, průjezd Prahou delší než jindy, na D1čce pro změnu řidiči nadržení z nadcházejícího víkendu vytváří aktivně vyhlídkové kolony. A tak. Stihnul jsem to na Zvonařku s vyplazeným jazykem deset minut před odjezdem autobusu. Batoh, stativ, brašnu s foťákem. Nemám rád dálkové autobusy, do vlaku bych se s tím narval bez větších problémů. Takhle mě ještě řidič upozorňoval, že s tím nemám nikomu ublížit, asi by nedostal prémie, či co. A nebo ještě neviděl stativ, he. No, ono, po pravdě řečeno, můj stativ má skoro pět kilo a je to bytelná konstrukce z ocelových trubek připomínající rotační kulomet.
Asi po půl hodině jízdy autobusem, si uvědomuji, že stativ tahám zbytečně, protože jsem doma zapomněl upínací destičku na foťák. No to budou mít kluci radost (taky že měli). Nevadí, jsem profík, budu fotit duchy z ruky.
Hurá, po hodině cesty busem vylézám v Olomouci. Koukám kolem, hledám kluky, měli mě tu vyzvednout. No jo, nejsou tu, tak mobil..
„Haló, tady medúza..“
„Tady Alexandr. Kde ste?“
„No, měli jsme tu takovou menší kolizi…“
Jsou před Mohelnicí. Jdu na kafe. Nechápu, k čemu je v Olomouci autobusové nádraží, nic tu není, teda kromě těch nástupišť.. Jó, to v Brně, tam se dá koupit spousta potřebností, od botasek za 150 korun až po hamburger s tatarečkou. Nic, hurá na vlakové nádraží. Nechávám batoh v úschovně a jdu na nákupy. Sotva jsem nakoupil a přecpal se dobrotami made in Albert, kluci přijíždí. Mazda 121 je už teď tak nacpaná, že mi není jasné, jak se tam vlezu. Samozřejmě nadávají na stativ a už to vypadá, že mě pošlou zpátky do Brna. Ale já se jen tak nedám, cpu se dovnitř a nohama drtím hromadu lahváčů.
Někde za Frýdkem Místkem stavíme u hospody a jde se na večeři. Ceny venkovské, interiér světový, ideální kombinace. Akorát záchody jsou v části s výčepem, to asi aby střední třída neztratila kontakt s třídou dělnickou. Nadávám si, že jsem slepě utrácel za laskominy v Albertovi, takhle si dám palačinky a jsem KO. Ostatní si pochutnávají na kuřecím masíčku, křidýlkách a tak podobně. A dávám si pivo. Že prý dnes už můžu. Já jsem totiž záložní řidič pro případ, že by Ondra ztratil oči (má je nandávací a dvakrát to už vypadalo, že budu muset fakt řídit) nebo trpělivost..
No a pak už jezdíme po lese. Sice tu nikde nikdo nebydlí, ale jsou tu autobusové zastávky, cesty jsou asfaltové, lemované lampami, které vetšinu noci svítí.. Jezdíme asi půl hodiny, až najdeme flek, na kterém nestojí žádné auto a usuzujeme, že tady by to šlo. Zastavujeme, hurá ven, syčí lahváče, konečně večer mimo civilizaci.. (Obr. Já vedle autíčka, všimněte si stativu pohozeného v nákladovém prostoru, hihi.) Po pěti minutách přijíždí auto, v něm holka a kluk, ale hola hej, my jsme čtyři a jsme tu dřív, he. Hošan rychle chápe situaci a řadí zpátečku. Pak už je až do rána klid.
19.6.2004
První ráno celkem v pohodě, v noci nepršelo, vyrážíme směr celnice, tuším v Jablunkově. Celnice liduprázdná a asi se hodně nudili, protože se nás ptali, kam jedeme, chtěli doklady od auta a nebýt té unie, asi by nás prolustrovali i v nákladovém prostoru. Takhle paní asi po pěti minutách uznala, že na nás nic nemá a musela nás milostivě pustit nach Poland. A tady to začlo.. Chrrr, chrrrr. Oni jak tam mají takové vlnité silnice, tak to nacpaná mazdička moc nerozcházela a dřela a dřela. Naštestí jen zástěrkami, byť tomu Ondra ze začátku nechtěl moc věřit. A to jsme ještě netušili, že v Krakově to bude horší, že tyhle pohraniční silničky jsou vlastně docela dobré. A tak zatím nejhorší byly zatáčky s kočičími hlavami. To se tak řítíme z kopce, blíží se zatáčka a najednou hup, místo asfaltu jsou tyhle hlavy, zuřivé brzdění, klení, zástěrky jsou permanentně na zemi.. a je tu konec zatáčky a s ním i kočičích hlav. No veselé to bylo. A pak už si toho moc nepamatuju, jen, že řidiči náklaďáků jezdili často odvážněji, než osobáci a že kolem cesty byly furt nějaké domky, to asi abychom jim nemohli okukovat tu skvělou přírodu.
Je to tady, hlavní cíl dnešního dne, Wegierska Górka. Tady se Poláci urputně a zbytečně bránili německým vojskům (místní tomu říkají, že „ty svině šly támhle přes les“). Vezmeme to od dělostřeláku, bunkry jsou tu v linii, chceme vidět všechny, jak jinak, když jsme ti 100%ní bunkráci, že. Ale kde to je? Konec vesnice, tady už asi ne, tak otočit, nacpat se do řady maluchů a hurá zpět a ještě větší silou. Dub nám vykládá, že už tu byl, ale nó to se šlo někde do kopce a ono už je to dávno…
Přejíždíme řeku, tady někde už to bude, tak hurá do toho, jedna cesta, les.., tak zpátky, druhá cesta, domky, zpátky, he, tady sedí děda, zeptáme se. Posílá nás nahoru, že prý tam taky jde, óoo, v Polsce jsou též bunkrologové, super. V ruce má lahváče. Vyjíždíme, ale po dvou kilometrech usuzujeme, že to není to pravé, zpátky. Potkáváme dědu. Nenašli? Eh.. Konečně rozumné slovo. Zaparkujeme a zkusíme štěstí pěšky. Vyrážíme prudkou pešinou do lesa, děda jde dál někam nahoru po cestě, ale jdeme přeci jen dobře, dělostřelák Waligóra je náš. Chvíli si užíváme klidu lesa a prvního betonu, ale pak se z lesa přiřítí (je půl deváté ráno) banda Poláků s batohy na zádech a okupují miláška. Tak nic, jdeme dál. Kousek odtud má být další dělostřelák… Taky že je, ale je na něm postavený barák. Ale hlavní je, že se konečně chytáme a odteďka půjde hledání rychle od ruky.
Další bunkr, Wedrowiec. Památník, muzeum bojů.. a tak. Děda venku, co tam má rozložené na lavečce knížky a pohledy, nás odchytává a už musíme jít dovnitř, byť Dub tvrdil, že už tam byl a že tam mají prd. Takhle to máme za frfeň na osobu s výkladem. Klučina, co nás prováděl, v tom měl dost bordel, ukázal na nástěnku s okopírovanou stránkou nějakých zbraní, co tam používali a snažil se nám namluvit, že ty Hotchkissy a Browningy jsou české zbraně, nuž, nevyšlo mu to, Dub pracuje v archivu a jen tak obalamutit se nenechá. O betonovém zvonu tvrdil, že tam měl být kanón, ale tomu už jsem nevěřil ani já, nakonec se nechal přemluvit, že tam možná byl kulomet. Jinak docela pohoda, dědovi venku se líbilo, že má návštěvu z takové dálky a vyprávěl a vyprávěl. Že létal na LIMu 15, což je vlastně MIG15, věděl, že se u nás Migy vyráběly ve Vodochodech a říkal, že Poláci je taky vyráběli, ale že všechno muselo být označeno „Zdelano v ZSSR“ a ze jsme nemeli kupovat Grippeny, ze nejlepsi by bylo, kdybychom spolecne vyvijeli vlastni letadlo.. Pak vypravel o historii kraje, ze se meli nejlip za Habsburku, ze Rus byl spravedlivy a ukazoval, kudy se splavovalo drevo na vyrobu uhli… Ufff, po pulhodine se nam dari namirit si to k dalsimu bunkru. Jo, ještě se nás ptal, co jsme zač. He, historik, advokát, programátor, ekonom, to je grupa, to nečekal :o). Taky říkal něco v tom smyslu, že máme skvělé samopaly, Škorpiony a že lepší už je jenom UZI. A že by chtěl mít doma pod polštářem Magnum a nad hlavou na zdi Kalašnikov. Inu proti gustu..
Brzdíme na konci vesnice, další bunkr by měl být kousek. Další děda se potácí kolem. Jsem slušný, pozdravím.. „Dzien dobry..“. A to jsem nemel delat.
Panove jdou na spacir?
Tak.
A odkud jste?
Z Ciech Vschodnich…
Následoval patnáctiminutový rozhovor, ve kterém líčil, jak tam za války Němci útočili, a pak , v 68mém jak tam létaly vrtulníky a letadla…
Ale pustil nás, a tak jsme ten den ještě k Wawózu přeci jen došli. Celkem hezký, z jedné strany modelka, z druhé garáž. Něco jako K-S 2. Kocháme se výhledem na bouřkové mraky nad údolím a vyrážíme k poslednímu místnímu bunkru. Wyrwidab už se ničím neliší od našich rozmrdlých pěchoťáků. Fotíme tunel napříč troskami a rychle k autu, začíná být dost nesnesitelné vedro.
A že prý tu jsou ještě jakési uzávěry, kde jsou stejné bunkry, ale nepoškozené. Tak hurá na ně. Projíždíme přes Zywiec, před pivovarem se motá spousta lidí s kelímkem v ruce, asi nejaký BierFest. Dojíždíme do Korbielówa, domky na obou stranách silnice, za domky houští a za houštím svah. Hmm… „Dzien dobry, proše pana..“. He, jazyk radí, kam se máme vydat. A opravdu, je tam. Bezejmenný srub pracovně označený jako Korbielów 3. Hezký, nepoškozený, jen dodnes nechápu, jak jsme ho v tom houští našli. Asi to má něco společného se 100%ním bunkráctvím. Dub tvrdí, že už tu byl kdysi dřív s Goťákem, ale že to nenašli.
Super, další dva jsou na protilehlém svahu. Prý dva mostky, pak požární zbrojnice.. všechno sedí, místní asi věděli, o čem mluví. V dálce vyčuhuje srub, vypadá krásně. Ale je to dost daleko. Takže někde tady musí být další. Tráva po prsa, dva z nás jsou alergici, paráda. Naštestí jsem se ráno nadopoval, tak dělám hrdinu a vrhám se na průzkum. Dost dlouho to vypadalo beznadějně, ale první den mám ještě dost sil, a tak to zkouším, jestli to není za tímhle houštím.. Není, tak a co za tamtím? A tamtím? Ha. Mám ho, začínám houkat, snad mě uslyší. To jsme vymysleli na Maginotce, kde jsme běhali po lese a hledali bunkry, jedno soví houknutí je poziční, dvě znamenají nález. Vypadalo to úžasně, když jsme běhali po lese a ze všech stran se ozývalo hůůů, hůůů. Ale teď je to vedlejší, vtipné je, že se z toho nepozná, že jsme cizinci ;o). Za chvíli jsou u mě ostatní a já zažívám zadostiučinění, že se taky musí prodírat tou džunglí. Všichni rovným dílem. Tak. Ale stálo to za to, docela hezký bunkr. Korbielów 2. Má střílny do třech stran.
Zbývá už jen bunkr, co se na nás šklebil z dálky. Sečou kolem něj trávu nějací místní, tak je obcházíme velkým obloukem, aby si zase nechtěli povídat. Ale i tak na nás divně koukají, cože to tam v tom houští šukáme. Korbielów 1. Super srub. Kam se hrabe Maginotka.
Popojeli jsme do Przyborówa, má tu být další uzávěr. Hmm. Ale kde? Jean Paul se vybíhá zeptat místních a nastává sranda. Jeden z nich je aktivní, vrací se s Honzou a asi pětkrát se nám snaží nacpat do auta, že nás tam doprovodí. To tak. V autě už teď není místo, borec má skoro dva metry, je zasranej jak jetel a vypadá jak Ukrajinec. Prcháme přibližným směrem. Parkujeme u řeky, už tam stojí dvě auta, nějací člobrdové si tam dělají u brodu piknik. Vyrážíme pěšky do kopce, rozcestí. Co teď? Napadá nás, že se zeptáme těch lidí u řeky. Ondra vybíhá, za chvíli se vrací, divně se šklebí a že prý nevěděli. A že na něho ta ženská divně koukala, když na ni spustil, že šuká bunkr. Nebyli to Poláci, byli to Slováci, bodejť by nekoukala, hehe.
Ale našli jsme ho i tak. Przyborów 2. Ty střílny vlevo jsou taková miniaturní týlová kaponiérka. Zbývá už opravdu poslední srub, má být hned vedle pekárny zpátky ve vesnici. Parkujeme před pekárnou, jediná cesta za pekárnu vypadá jako vjezd někomu na zahradu, nakukujeme, hmm, to nevypadá. Zpátky k autu, co takhle to zkusit obejít.. Jde se. Potkáváme našeho starého známého Ukrajince, v kapse má lahváč a žene nás zpátky, že ta cesta byla ta správná, a že to je v pohodě, že nás nikdo nevyžene a tak. Prdlajz. Bunkr tam sice byl, ale zavezenej svinstvem a hned se tam objevil štěkající vlčák a chlap, co nám naprosto nekompromisně navrhoval, že ho na nás pustí. Nu, asi nemá rád bunkráky.
Co teď? Jsou asi tři hodiny odpoledne, že bychom popojeli na Krakow? Krakow je totiž velká rakousko-uherská pevnost z přelomu 19. a 20. století a my plánujeme, že tam od zítřka budeme běhat po fortech. Tak jo. Dost nudná cesta, samé domky kolem cesty, štrůdl Maluchů a Polonezů, horší jak letní karavany do Chorvatska. Těsně před Krakowem začínáme řešit, kde budeme spát. Favorit číslo jedna je fort Skotniki. Dub tvrdí, že se dá zajet autem až ke kasárnám. Nuž nedá se. Navíc Poláci zakryli dělostřelecké věže, na které jsme se nejvíc těšili, plechem, takže nejsou zvenku vůbec vidět. Óooo, Peruna na vás. No co už, tak aspoň lezeme dovnitř kasáren. Ondra a Honza na nás křičí, že jsou zadělané vlezy do věží. Hmm. Ale Dub se přesvědčit nenechal, jde se po nich podívat. Jdu s ním, a dobře jsem udělal. Zvenčí jsou věže zakryté, ale zevnitř nee. Vyrobeno ve Škodě Plzeň 1898, heč.
No ale co s tím spaním? Za chvíli se setmí, tady se spát nedá, tak že pojedeme na Bodzów. Totálně rozmrdlý fort, jehož jedinou výhodou je to, že je relativně bokem civilizace. Což ovšem neznamená, že sem nikdo nechodí, střídají se tu pomerně svižně milenecké dvojice. A taky se blíží bouřka a déšť. Nu co, na spaní je ještě brzy, ať žije zapářka. Do desíti sedíme v autě, popíjíme pivo, vzpomínáme na minulé akce, okénka se vesele mlží… Pak už není moc co pít, tož hajdy do hajan. Ale máme jenom jeden stan. Volím mezi nacpaným stanem a nocí v autě, vyhrává auto. Nakonec to nebylo tak strašné, sedadlo se dalo solidně sklopit, i jsem se prospal. Jenom v půli noci najednou šleha jako prase, blesk někde blízko. Přemýšlím, jestli je lepší být v autě nebo ve stanu… Není mi dvakrát do smíchu.
20.6.2004
Ráno se dozvídám, že mi kluci ve stanu záviděli, měli strach, aby tyčky nepřitahovaly blesky. A leje. Blbé, komu by se chtělo prodírat se džunglí v dešti. Ale nic není ztraceno, máme náhradní program. Pojedeme do Wieliczky, do solných baní. Spousta parkovišť, samozřejme placených, v hlavní budově několik pokladen, u každé fronta, průvodci v uniformách.. 38 zlotých, fííha. No snad to bude stát za to. Platím kartou, néni problém.
Ani dlouho nečekáme a pouštějí nás dovnitř. Normální chodba, na konci dřevěné schodiště kamsi dolů. Koukám uprostřed, jak je to hluboko a točí se mi hlava, spodek v nedohlednu, inu slušné. Tak poslušně capeme, doufám, že to samé nebude i nahoru. Vylézáme do dalších chodeb asi 70 metrů pod zemí. Zatím tedy nic moc, normální chodby. Sice jsou tu sochy ze soli, ale mě ty sochy svatých zase tolik neberou a ona ta sůl taky nevypadá moc jako sůl, je to takovej obyčejnej šedej šutr. Ale chodeb jsou tu mraky a sem tam se konečně vynoří i něco, co mě zaujme. Třeba šikmá sluj, kde slézáme postupně po dřevěných schodech asi 20 výškových metrů. Nakonec vylézáme v podzemní chrámové lodi, ale to už čučím naplno i já. Normální regulérní kostel, akorát že 90 metrů pod zemí. Než jsem se přestal stačit divit, začíná nás průvodce protahovat dalšími a dalšími slujemi, s podzemními jezírky slané vody (ponořil jsem ruku a pak jsem si ji dost dlouho cucal, docela švanda). Ve slujích schodiště, podpěry, všechno z miliard kubíků dřeva, nechápu, jak to tam dokázali všechno natahat a že se jim s tím chtělo stavět… A když říkám sluj, tak sluj, mělo to na výšku běžně víc jak 20 metrů. Jak jsem pochopil, tak v dřevních dobách tu sůl nejdřív kopali, postupem času s nástupem techniky, ji rozpouštěli a nahoře ji z té slané vody odpařováním dostávali.
Postupně jsme se dostali asi po hodině a půl chození až na nějakých 135 metrů pod zem, kde se s námi průvodce rozloučil, že prý následuje restaurace, taneční sál, bar, atd.. a že až si užijeme, tak tam jsou výtahy, kterými se dostaneme na povrch. A že kdo chce, tak má ještě možnost na další skoro hodinu v ceně možnost omrknout podzemní expozici důlní techniky. Tož když už jsme tady, tak jsme šli. Procházíme podél vrátnice, průvodce podepisuje nějaký glejt.. Super, ještě lepší věci, než předtím. Obrovské dioráma Wieliczky, plány, mapy, všechna možná důlní zařízení ze středověku. Třeba výtah byl dost maso, nahoře na povrchu, chodili koně kolem žentouru, poháněli lano, na kterém byli navěšení horníci, jako hrozen.. Jinak dole běžně žili koně, jednou je tam spustili, kůň tam pak makal dokud neumřel a na světlo už se nikdy nedostal. Fuj. A v sálech s expozicemi na židličkách úplně stejné důchodkyně jako v Národním muzeu.
A pak nás nahnali k těm slibovaným výtahům. He, normální hornická klec. Ale super. Skupina před námi odjela, slyšel jsem nejaké pištění holek, a to už jsem začínal tušit, že bude zle. A taky že jo. Přijíždí výtah. Teda spíš padá. Ale nějak to dokázali zabrzdit a nahnali nás do té klece, asi do tří úrovní nad sebou. Namačkaní jak sardinky, pak za náma zavřeli dvířka a hybaj nahoru. Tma, svištění vzduchu, během asi 15 sekund jsme byli z té 135metrové hloubky na povrchu. Ty jo, zážitek bez varování. Ještě, že se někdo v té horní úrovni nepoblil, byli bychom všichni. Jo, jinak prý je tam chodeb, že prý bychom to chodili bez přestávky dva měsíce, říkal pan průvodce. Prohlídka mohla mít takových čtyři až pět kiláků..
Venku jsme asi po třech hodinách. Už neprší, no super. Tak mažeme na forty, kvůli nim jsme tady, né? Sice doly byly taky v podzemí, ale neměli tam žádnej beton.
Prokocim. Krásný, zarostlý, fort. Vlastně první tohoto typu, co jsem navštívil. Teda když nepočítám festy kolem Thionville nebo Verdun, tam to vypadalo podobně, ale uznávám, kolega Kupka by namítl, že to jsou přeci úplně jiné typy… Ale já jsem spíš na ten beton, tak si tyhle staré stavby sypu všechny do jedné škatulky ;o). V té džungli jsme nakonec našli i vstupy do kaponiér v hlavním příkopu. A v kasárnách byl ještě zazděný sponzon. Taková pancéřová polokopule. Škoda, zvenku by byl jistě hezčí. Navíc v té tmě si nikdo z nás nevšimnul toho sešrotovaného nárazníku, co v něm ležel na zemi, takže máme všichni stejně zmršenou fotku. Ale pancéřových prvků už je tam málo, takže jsme to prostě museli vyfotit a čert vem blatník.
Další na řadě jsou Jugowice (Lapianka), teda, ne tak úplně, stavovali jsme se někde cestou, ale tam nás nepustili.
Jugowice fungovaly jako nějaký sklad či co, je tam fůra budov, ale všechno opuštěné. Na focení nic moc, dost svinčík. Akorát strážnice se fotit dala. Hybaj na Borek.
Tady chtěl Dub včera spát. Jenže když jsme jeli okolo, tak vjezd byl zatarasen betonovými květináči, takové ty velké chodníkové typy (Dub tvrdil, že Goťák to tehdy odtáhl a projel škodovkou dovnitř až ke kasárnám.). Navíc tam zrovna parkoval nějaký člověk, co vyrážel od auta s fotákem do areálu, asi bunkrák. Takže jsme tam nespali, což nám Dub dnes pěkně vyčítal, protože noc ve stanu se mu nelíbila.
Hned před kasárnami je hezký blockhaus, zjevně tu nahrazoval strážnici. Fotím kasárna, roste tu fůra bolševníků, to se to bude krásně prolézat. Fort je to dvouvalový, honí se tu nějaká místní omladina a když mizíme vevnitř, tak nás s povykem následují a snaží se nás špehovat. Ale hoši, na nás nemáte, my jsme vybavení, mizíme ve tmě a v džungli, poměrně brzy ztratili stopu. Nahoře na vnitřním valu mají být pancéřové pozorovatelny. Tak ty jsme našli, jsou na vstupech do kaponiér. Kdybych věděl, že ještě uvidíme dvě v mnohem lepším stavu, tak bych to asi nefotil. A nebo možná jo, bunkráctví je posedlost ;o). Na bunkrácké výpravě nesmí být moc lidí, protože pak se všichni poflakují v záběru a všichni chtějí fotit a výsledkem je katastrofa. Čtyři se ještě dají snést. Na povrchu jsme také našli několik hezkých úkrytů, ale zato jsme nenašli vlez do čelní kaponiéry. Ehm.. prý byl na vnějším valu, no tak to se nedivím, tam jsme nebyli.
Tak co teď? Už se připozdívá, tak zkusíme ještě Kosciuzsko. Takový fort obestavěný kolem umělého kopce. Nechápu, proč tam ten kopec stavěli, ale vypadá to dobře a je z něj dobrý rozhled. Ale to už byla jenom taková odpočinková akce, fotím holuby, kochám se krajem. Svahy kopce jsou příkré, shodujeme se, že sletět dolů, tak jsme jistí. Vlezné pět frfňů. Ale stálo to za to. Nakonec zalézáme do fortové kavárny, dáváme si zapiekanky (bageta zapečená se sýrem, kečupem, kořením, velká, levná a dobrá…), kebab, kafe… abychom pokračovali opět v dešti směrem k autu. Tak dnes už to na forty nevypadá, jdeme šukat kemp. První kemp jsme obklíčili z té nejblbější strany, jet z naší Mazdou po polní cestě nebyl žádný med. A kemp byl drahej a neměli chatky. Ve stanu kupodivu nikdo z nás spát nechtěl. Po půlhodině hledání jsme našli jiný kemp, asi za 240 korunek na osobu se ubytováváme v chatce s televizí, koupelnou, záchodem… super. Miluju kempy. Dokonce je tu venku kuchyňka v altánku s pračkou. Vaříme kafe, večeříme párečky… Koupeme se a vyrážíme na pivo. Slečna z recepce nás poslala dozadu do parku. Hospodu nalézáme, ale vypadá to jako Lány a zrovna tam probíhá jakási zahradní slavnost pro kravaťáky. Tož to asi nebude to pravé pro nás, zahýbáme kolem BMW a Audin a mizíme v jakési ulici, kde doufáme najít jinou hospodu. No ale v Polsce to zdaleka není s hospodami tak slavné jako u nás, pro nic za nic nemáme to prvenství v pití piva. Nakonec jsme jakous hospodu našli, pijeme Ziwiec, Dub neustále běhá na záchod a borka pije pivo na barpultu brčkem… Ale asi je to tam normální, na druhou stranu, po dvou hodinách odcházíme a ona cucá furt to jedno.
21.6.2004
Zase forty. Zaškrtali jsme si zástěrkama směrem k fortu Grebalow. Cestou jsme potkali rozlomenej náklaďák, kabina dolů dopředu a fůra s pískem dolů dozadu. Jo, kdyby si spravili silnice, náklaďák moh ještě fungovat a naše Mazda nemusela škrtat na každým hupu o zem.
Fort stál za plotem, běhal tam vlčák a štěkal. Tak si tak stojíme před branou a přijela dodávka, vystoupil pán a jal se odemykat. Tak hned kluci naběhli a proše pana, jestez mozno zrobit prohlidku fortu. Tak že jestli chceme zariskovat se psem, že prý když před ním budeme utíkat, tak nám půjde po zadku. Hmm, bunkrologie si žádá oběti, tak že chceme. Tak. Pustil nás dovnitř, pes po nás skočil, ale zatím jen takový průzkumný skok, asi chtěl zjistit, jestli se ho bojíme. He, nebojíme, jdeme v sevřené formaci, uznal naši převahu, a běhá si jen tak kolem nás. Fotíme krásný tradytor (to jako dělostřelecký objekt), pak běháme kolem kasáren. Pán jde dovnitř, mají tam konírnu, že až budeme chtít jít pryč, tak za ním máme skočit, že nás pustí před bránu. Super. Pes zůstal venku. Honza s Ondrou jdou hledat jakousi zvláštnost do hlavního příkopu, ale na to já dnes ještě nemám tu pravou náladu. Od rána provokuju, že chci konečně vidět nějakej pořádnej bunkr. He. Následuje objíždění severních sídlišť a fortů v nich umístěných. Fort 49 Krzeslawice. Hezky opravenej, nahoře jedna ruina úkrytu, ale kaponiéry jsou beznadějně pohřbeny v zahrádkářské kolonii. Fort 48a Mistrzejowice. Tady zase běhají po parapetu místní puberťáci, evidentně za školou, a jejich největší zábava je lézt nám furt do záběru. Pak zalézají dovnitř, my za nima, leč ouha, vevnitř není podlaha a puboši jsou rozlezlí po traverzách, které ji kdysi držely a pokřikují na nás. Blázínci. Si myslí, že za nima polezeme, když tam není nic k vidění. Vlezli jsme dovnitř z týlu přízemím, ale prvotní dojem byl správný, nic k vidění. Už abychom byli pryč. Další fort je ukryt v parku, jsou to Batowice. Moc hezkej, spousta úkrytů, kaponiéry (jen tu pravou jsme ne a ne najít). A poblíž hlavního úkrytu zase omladina, tentokrát i holky, běhaly tam s lahváčema a chtěly se družit. Houkali za náma do poterny k čelní kaponiéře, pak když jsme vylezli, tak na nás holka začala mluvit, he, tak jsem ji chvíli poslouchal, zeptala se, jestli mluvím anglicky. Tož yes. A pak začala, odkud jsme, tož do je secret. Ha. I like you.. Ale když to nezabralo, a my odcházeli, přitvrdila. I love you. Ale kluci viděli furt jen ten fort, tož přeci nebudu trhat partu, že.
Že prý zkusíme fort Tonie. Že je sice zavřený, ale dochovala se tam spousta pancéřových prvků a co kdyby nás pustili dovnitř. Přijeli jsme k bráně, po chvíli přišel pán a už to začalo. Proše pana.. A že prý na to musí být povolení od města. A že odkud jsme. Vnutili jsme mu český leták o K-S 5, že jsme z muzea a že jsme z východních Čech. Pro jistotu se zeptal, jestli zdaleka. Tak. A že co s námi má dělat. Tož, pojďte.
Nejdřív, že prý věže jsou zasypané či co, zavedl nás ke kasárnám, my začali fotit a on, vida to nadšení, něco se v něm zlomilo, a že prý máme chvíli počkat, že jde pro klíče. Co přišlo, se moc nedá popisovat. Odemknul bránu a začal nás provádět fortem. Nejdřív k dělovým věžím zevnitř, pak zvenku, cestou ukázal fortové záchody, pozorovací věž, unikátní kopuli pro kulomet … Celé to vypadalo tak, že bez mrknutí běhal v kalhotech a polobotkách tou džunglí na povrchu od objektu k objektu a my za ním a sršely blesky (fotografické) a mrholilo a my se přiblble usmívali a pořád přicházely další a další super objekty. Až nakonec nás zavedl do tradytoru, který byl napojen na levou stranu kasáren. Střílny sice byly vytržené, ale zase se tam zachovaly zbytky muničního výtahu. Bunkrologická extáze, na tomhle fortu jsem vyflákal skoro celý film a ještě dost dlouho poté jsme chrochtali blahem. Vnutili jsme našemu průvodci knížku o řopíkách na Kraličáku, k tomu jednu Plzeň made in Polska a bylo.
Chvíli jsme se vzpamatovávali z úspěchu, pojedli společně z konzervy a vydali se hledat další fort, měl být asi kilometr vedle. A taky že jo. Fort Pekowice. Věže už sice neměl, ale zato krásné předpancíře s ražením Škodovky Plzeň. Třeba pro pozorovací věž. A pak pro dělovou věž. Tam jsem udělal bunkráckou chybu, couvání s foťákem. Málem se to stalo osudné Ondrovi na Koenickmarkeru u Thionville před šesti lety, spadl tam do odvodňovací šachty, ale stihnul se chytit a vylezl ven. Ja si pěkně oškrabal tovární ražení, aby mi to rostlinky nehyzdily, ha, trošku si couvneme pro lepší záběr a hup, byl jsem jednou nohou o půl metru níž, šlápnul jsem přímo do zarostlého komínového průduchu. Ani jsem si nic neodřel, ale představa, jak málo stačilo ke zlomené noze.. Fuj. Ale jinak celkem hezký fort. S hezkou strážnicí.
Zpátky k autu jsme šli přes zahrádkářskou kolonii a potkali jsme staršího pána. A že jestli jsme byli na fortu. Tož tak. A už to jelo. Historie, tady byly baterie, pak že když patnáct minut počkáme, že nás doprovodí přes město svým autem k dalšímu fortu, který jsme chtěli navštívit, a to Mydlniki. No, čekat jsme nechtěli, protože takovéhle kamarádčofty nás obvykle stály fůru času. Tak nedal jinak, radil nad mapou, kudy kam. Akorát že si zapomněl brýle, tak toho moc neviděl, půjčil si Dubovy, ale byly mu prd platné, bo přes ně nic neviděl, hihi. Pak nás kus vyprovázel a když Dub zahýbal k autu, tak na něho zavolal „Okularniku, ..“ a kam že jde, že ještě má jít za ním, he. Kluci se shodli, že to byl ten samej, co ho tady potkali před čtyřmi lety. A byl oblečenej v zeleným, tak jsme usoudili, že to byla bývalá guma, perfektně by to sedělo na jeho chování ;o).
No, Mydlniki jsme samozřejmě nenašli, ale zato jsme našli Olszanicu. Hezký fort, spravený, uvnitř ubytovna (noc za necelou naši stovku), hospoda, shodli jsme se, že až sem příště pojedeme, budeme spát místo v kempu tady. Jo, akorát kdyby pán věděl, že jsme mu běhali po trávě, to by se mu nelíbilo. Ale co by člověk neudělal pro fortové libůstky. Byla tam totiž pancéřová pozorovatelna. No a je čas ukázat, co to znamená, když všichni fotí totéž a mnozí ještě navíc několikrát. Tutéž pozorovatelnu můžete vidět taky tady nebo tady a nebo tady. To aby bylo učiněno zadost dokumentační mánii. Samozřejmě minimálně stejný počet záběrů existuje i z druhé strany.
Tak a kam teď? Pohled na mapu, přemýšlíme, kde je IS-III/2, to je takové kulometné hnízdo vyrubané do skály. A zase jsme se trefili napoprvé. Nuda. No jo, jenže vnitřek je celý vypálený, takže k horní střílně sestupujeme strmou schodišťovou šachtičkou tak, abychom se neotřeli o stěny, k dolní se nedostaneme vůbec, nejsou tam schody. Škoda, spodní je zajímavější. Tak aspoň zvenku. Prudký svah, Dub úpí a nadává, ale nedá mu to, musí to vidět. Ke spodní střílně se dostáváme, klučím trávy, ale stejně to moc nepomohlo, je tam málo místa a nedá se to vyfotit tak, aby v tom byl prostor. K horní střílně z druhé strany skály jsme se vůbec nedostali, je strašně zarostlá trním, chtělo by to mačetu. Kolikrát už jsem si říkal, že bych ji s sebou měl vozit, ať se dá fotit. Byla by rozhodně lehčí než stativ, na druhou stranu, v Krakově bych asi s mačetou působil zajímavě.
Vyrážíme na Skalu. No ale jak jsme přijeli, tak jsme odjeli, je tam hvězdárna (to jsme věděli, ale doufali jsme, že bychom se s nimi třeba domluvili). Hned na bráně několik cedulí, že vstup zakázán a vstup povolen pouze pro zaměstnance, či co. A už jsme neměli to pravé odhodlání. Tož jedeme na Krepak. Rozprostřený fort, má tady být zbytek kulometné kopule. Přijíždíme ke kasárnám, ze zatáčky vylézá hippík a čučí, co se bude dít. No co by se dělo, zavíráme auto a prosteš pana… Jo, že v pohodě, dokonce nám ukázal vnitřek. He, on v tom bydlí. V první místnosti umývárka s obitou pračkou, pak několik neidentifikovatelných místností, kde se na zemi válí odpad jednoho druhu, v každé jiný. Vlhko, smrad a on nás vede pořád dál a dál až k šíjové kaponiéře. Otevírá dveře a ukazuje malou místnůstku se střílnami naplněnou počítačema. Počítače už nejsou nejnovější, ale běží. Jinak před kasárnami stojí polovrak Polonezu, na zemi fůra součástek a nářadí, mezi tím příručka a hippík se v tom hrabe. No a ty počítače, na zdi mu visí cedulka, že je poskytovatel Internetu. A taky že jo, kus dál, kudy nás poslal na tu kopuli, stojí nový sloup s mikrovlnnou anténou. Asi jediná moderní věc, co jsem tu viděl ;o). V čele fortu opět pancéřová pozorovatelna. Shodli jsme se, že ochranu to mohlo poskytovat tak proti létajícím šutrům. Zleva Dub, Jean Paul, Ondra. O kus dál nacházíme i uřezanou kulometnou věž. Docela zajímavé, byť normální člověk nepochopí, co se dá vidět na takové trosce. Ale je tu i krásný výhled do údolí.
Filozofujeme, co dál a kde budeme spát. Tak že zajedeme do centra na jakési forty s kočičíma ušima a cestou se stavíme na maxmiliánské věži. He, tentokrát to chlapci na předních sedadlech nezvládli. Motali jsme se po městě asi třičtvrtě hodiny, nakonec jsme se tedy k té věži dostali, ale moc mě nezaujala, jednak se nedala kloudně vyfotit, jednak už je to na mě moc staré. Na ty kočičí uši už samozřejmě nezbyl čas. Tož co, padla. Že prý budeme spát opět na Bodzowě.
Přijeli jsme na Bodzow, na naše oblíbené místo pro dělo, je hezky, to bude krásná noc. Piju okočim, docela ujde. Večer vypadá tak, že sedíme na zbytku kasáren, kecáme, pijeme a je nám dobře. Padá dost rosa, vypadá to na pohodovou noc. Jo, hihi. Jak pro koho. Duba nejdřív budí jakési auto, co se chtělo nacpat k nám do dělového postavení, přijeli až po půlnoci, ale byli jsme tu první, takže akorát Dub si stěžoval, že ho chtěli přejet. Já o ničem nevím, spal jsem sice jen dva metry vedle, zato ale jako dudek. Pak si Dub stěžoval pro změnu ráno kolem čtvrté, že prý se probudil a měl úplně mokrý spacák a byla mu zima. Zase o ničem nevím.
22.6.2004
Mě vzbudili až v šest s tím, že prší. A fakt. Normální hnusný regulérní déšť. Za chvíli to nejhorší sice přešlo, ale ze spaní už nic nebylo. Tak si zkouším spravit náladu focením. Fotím mlhu nad Vislou (kruci, tady by se hodil ten stativ..), nebo kasárna jinak než dokumentárně. S počasím to není nic moc, tak v sedm vyrážíme na německé postavení v Rudawě.
No, v Rudawě to sice byly regulérní železobetonové bunkry, ale to hledání v chráchu nic moc. navíc žádné střílny, jen úkryty, maximálně tobruky, zdá se, že Němci už tady měli dost naspěch. Tady už to Dub nevydržel a čeká v autě. Ještě přemýšlíme, jestli se nestavíme v Mikulově, mají tam být polské schrony se zvony. Ale nakonec rozumně usuzujeme, že toho bylo dost a raděj se zastavíme zase u Frýdku v naší oblíbené hospodě.
Cestou se snažím sem tam nadhodit, že bychom se mohli stavit v Osviecimi, ale nikomu se tam nechce, že prý by dostali depresi a že nejsme vhodně oblečeni a kdesi cosi. No tak nic, tak se sem stavím jindy. Pak jsme jeli kus po polské dvouproudovce. Hihi, před námi Matiz s blondýnkou, jela asi osmdesát. Tak jsme ji předjeli, ale to jsme asi neměli dělat. Přidala plyn a za chvíli předjela ona nás. Načež opět zpomalila a jela si svých osmdesát. Tak jsme ji asi třikrát předjeli, načež naposled se málem srazila s nějakou audinou, co odbočovala na naši silnici zleva. A pak už přestalo být veselo, protože my odbočovali na Český Těšín. Škoda, mohli jsme ještě něco zažít, takhle nás čekalo akorát asi dvacet kilometrů v řadě aut, bo druhý pruh se už několik let opravuje. Kdo si stěžuje na opravy na D1čce, měl by se vydat sem. Cestou polská domobrana v maskáčích a s jasně oranžovýma motorkama… a tak. Pak už se nic moc nedělo, až na to, že jsem v Olomouci čekal asi hodinu a půl na vlak, ale dobře mi tak.
