Jsem jaký jsem. Jsem prostě Alex. Teď už to můžu prozradit, tahle přezdívka vznikla podle myšáka Alexandra ze Včelky Máji. Prý jsem mu podobný. Jsem na světě už pár desítek let a za tu dobu mě zaujala spousta věcí a činností. Když jsem byl malý (to jsem vlastně pořád), tak jsem sbíral všechno možné o letadlech a snil jsem, že jednou budu buď pilot, nebo minimálně letecký mechanik. Taky jsem si představoval, jak jednou budu obsluhovat nějaký složitý stroj, nejlépe ovládací pult jaderné elektrárny. No ale pak přišel rok 1991 a já jsem spatřil svůj první bunkr. Normálně to s lidmi nic neudělá, ale u mě se to v hlavě nějak secvaklo a bunkry mě zajímají doposud, zatímco letadla jsem pomalu opustil. Ostatně, kdybych si sám sebe všímal ještě dřív, než mě začala zajímat letadla, mohlo mi být hned jasné, že spíš než oblačné výšiny mě v budoucnu zabaví nějaká přízemní věc. Nevýhoda je, že uživit se bunkrologií lze jen obtížně, a tak mi nezbývá, než se v civilním životě živit něčím jiným. Jadernou elektrárnu sice neřídím, ale on počítač je vlastně taky docela složitý stroj, nebo ne?
Nějakým zázrakem jsem vystudoval, usadil se v Brně a pak už to jelo jak na drátku. Manželka, pes, auto, dvě děti, dokonce ta dovolená v Jugoslávii jednou byla. Pak přišla krize středního věku a s ní další škola, tentokrát geologická. Holt někdo po večerech čučí na telku, a kdo ji nemá, tak se třeba učí.
Dříve celkem pravidelně, teď už méně, vyrážím v průběhu roku s kamarády objevovat krásy (no dobře, každý tomu říká jinak) různých opevnění, bunkrů, fortů, pevností, tvrzí apod. Nedám se přitom zastavit žádnými (téměř) překážkami. Času je čím dál mín, a tak nezbývá než ignorovat nepodstatné záležitosti jako nepřízeň počasí, tma (v podzemí je to stejně jedno), nízká teplota (budu se opakovat, ale v podzemí je to stejně jedno).
O těch výpravách si tady můžete počíst. Jsou to takové kombinace zrychlených přesunů a zběsilého pobíhání po více či méně neobvyklých místech. Občas nemám čas na nic jiného, že zaostřit, vyfotit a honem na další bunkr! Ani nevím, co mě na tom nejvíc baví. Nejspíš do dobrodružství objevování. Většinou dopředu nevíme, co nás na místě překvapí.
Kromě bunkrů mě poslední dobou zajímají šutry, to už bystřejší z vás asi pochopili z té druhé školy. Vlastně je to dost podobné těm bunkrům, je to tvrdé a většinou pod zemí. A neméně dobrodružné. Trochu mi to připomíná hledání bunkrů v devadesátých letech, kdy jsme ještě nevěděli, kde přesně jsou a bez GPSek běhali po lesích ve směru střílen.
A když už je řeč o běhání… Ani nevím, jak to přišlo, asi s věkem. Chtěl jsem si dokázat, že zvládnu urazit pěšky víc než 50 kilometrů. A zajímalo mě, jestli to zvládnu rychleji než když jsem na gymnáziu dal padesátku za 7 hodin (a pak týden nemohl pořádně chodit). Takže to začalo Brněnským masakrem (63 km) a pokračovalo Brněnským vohruhem vokolo štatlu (100 km), kde jsem si říkal, že tohle teda už nikdy. Jenže se to nějak zvrhlo a dálkové pochody spolu s běháním se staly pravidelnou součástí mého života.
