Stockholmské souostroví na kajaku (2026)

Před dávnými a dávnými lety jsem si vysnil… kecám.

Ale tak trochu pro mě tahle dovolená byla výjimečná. Dvanáct dní pádlování na moři (i když to chvílemi vypadalo spíš jako jezero) pod vlastní taktovkou. To znamená „sami naplánovali, sami realizovali“. Bez agentury, bez cestovky. Jasně, pro někoho normální stav. Ale znám i lidi, co by rádi něco podobného zažili, a sami si netroufají. A jsou to i lidé, kteří s pádlem strávili v životě mnohem víc času než já.

Proč Stockholmské souostroví? Protože poskytuje spoustu možností reagovat na nepřízeň počasí. Většinou se to teda u pádlerů týká větru. Prostě je kam se schovat když bude vítr příliš silný. Zároveň jsou pořád mezi ostrovy kilometry vody, takže to není úplné jezero. A jsou tam bunkry. A vyhřáté kameny, ze kterých se dají hodiny pozorovat západy slunce… Nevýhody jsou tu teda taky. Třeba miliarda chatiček, u kterých se nesmí kempit. Jak je to blízko Stockholmu, tak tu Švédi rádi tráví víkendy a prázdniny. Pozor je dobré dávat i na lodní provoz. Mezi ostrovy jezdí pravidelné linky, a to dost rychle. Občas i velké zámořské trajekty. A samozřejmě motorové čluny a jachty. Ale ty si pádlerů většinou všimnou a vyhnou se. (Pokud se ovšem netrefíte do oslav Slunovratu, to pak jezdí Švédi i opilí a s tím vyhýbáním je to horší.)

Před dovolenou jsem měl jednoduchá, ale zároveň trochu sebevědomá očekávání. Bude teplo, zažijeme spoustu slunce na vyhřátých kamenech na březích ostrovů. Bundu s dlouhým rukávem si ani nebudu brát, před dvěma lety taky nebyla potřeba. Stačí s krátkým, pro jistotu. A snad nám to souostroví nebude malé, když budeme denně pádlovat 40 km…
Realita byla jiná. Místo léta nás čekal spíš podzim. Teploty přes den maximálně kolem 15 stupňů, vesměs zataženo s deštěm, bouřky, vítr a i mlha nás jednoho dne zahalila. Ve finále to bylo jedno velké karmické školení. Stačilo říct „dneska vůbec nepršelo“ a do půl hodiny přišla smršť. Nebo „dnes je ten vítr v pohodě“. A hned přišlo pár poryvů, které nám ukázaly, kdo je tady pánem. Zažili jsme sice i nějaké to sluníčko, ale byly to spíš jen takové oddechové pauzy na nabrání sil před další zkouškou. I tak jsme napádlovali 330 kilometrů. Ze souostroví jsme viděli jen zlomek, k vnějším malým ostrůvkům jsme si kvůli větru netroufli. I když, jak jsme si postupně na vítr zvykali, ke konci jsem byl ochoten se vydat někam dál od pevniny i v 10 m/s. Tak třeba příště. Od místních pádlerů mám tipy, kam se vydat. Myslím, že tak ještě dvě výpravy do téhle oblasti by do budoucna mohly klapnout.

Do Švédska jsme se dostali autem s kajaky na střeše a trajektem z Gdaňsku do Nynäshamnu. Najít parkování kolem Stockholmu mi zabralo několik dní gůglení. Drtivá většina parkovišť je buď drahá nebo tam není možné nechat auto na dva týdny. Takže jsem nakonec našel dvě parkoviště až u přístavů východně od Norrtälje. Z nich jsme vybrali parkoviště v Räfsnäs.  Jak se ukázalo, tohle parkoviště je mezi místními pádlery hodně oblíbené. Kromě nástupu a výstupu jsme se tu dvakrát zastavovali cestou a vždycky jsme tu potkali nějaké kajakáře, kteří buď končili nebo se chystali na vodu.

Pádlerů jsme vůbec tentokrát potkávali celkem dost. Občas, když nebylo zbytí, tak se s námi i bavili – to když jsme se potkali na pevnině. Na vodě to bylo většinou jen „ahoj, ahoj“ a našel se i pádler, který nás minul o pár desítek metrů a ani nezamával.

Co se týče spaní, dvakrát jsme využili práva spát na divoko, po zbytek nocí jsme spali na oficiálních kempovištích (zadarmo) zřízených na ostrovech s přírodními rezervacemi (seznam tutaj: kempy a kempoviště Stockholmského archipelaga).

Konec vykecávání a hurá na deníkové záznamy!

2. července 2026, čtvrtek, 4 km
Den první, ve kterém Jíťu bolí hlava a já objevuji dělovou věž

Kolem poledne jsme přistáváme v Nynäshamnu. Celní kontrolou jsme procházíme hladce, celníci nám přejí hezké prázdniny. Následuje hladký průjezd Stockholmem a cesta na východ. Opravdu si ale oddechuju až po příjezdu do Räfsnäs, kde se ukázalo, že parkoviště je velké a místa pro auto je tu dost. Jíťu po cestě trajektem bolí hlava, tak jsme zvolili jednodušší přejezd na nejbližší tábořiště na ostrově Lidö, což by mělo být něco přes 3 km pádlování. Varianta č. 2 byla asi 15 km, ale tak to si necháme na jindy.

První záběry na vodě jsou klasicky neohrabané. Kajak naložený doplna, trochu vlnky a setrvačnost udělá svoje. Ale to rychle odezní.

Cestou na Lidö jsme viděli další kajakáře, fííha. Dva roky zpátky jsem tu neviděl ani jednoho a teď toto. Po příjezdu do zátoky na Lidö zjišťujeme, že zátoka funguje jako kotviště jachet, toho času převážně německých. Místo pro stany je kousek bokem, ale ve Skandinávii se přece nekrade, kajaky zůstanou přes noc na břehu a nečekám, že by se něco ztratilo. Zítra má pršet, a tak večer navrhuju kilometrovou procházku na severovýchodní cíp ostrova, kde je bunkr s dělovou věží. To je objekt z období druhé světové války. Věží bylo původně víc (podle všeho čtyři), dochovala se jen jedna. Interiér bunkru je bohužel nepřístupný, Švédové s jejich klasickou pečlivostí zabetonovali všechny vstupy a co nešlo zabetonovat, zasypali kamením. Chtěl jsem se i porozhlédnout kolem, jestli najdu další objekty, ale pustili se do mě komáři, tak jsem rychle zahájil ústup.

Nad ránem přišla dle předpovědi bouřka, ale ve stanu se nás to moc nedotklo.

3. července 2026, pátek, 31 km
Den druhý, ve kterém nás provází bouřka s deštěm a přichází vítr

Ráno ze stanu moc nespěcháme. Čekáme, až se noční bouřka vzdálí a přestane úplně pršet. Den začínáme rutinou – uvařit čaj, sníst od večera namočené vločky, uvařit kafe. Je zima a obloha téměř zatažená. Jen chvílemi vykukuje slunce. Není moc důvod se válet, rychle balíme a vyrážíme na vodu. Tady na severu má podle předpovědi foukat, zkusíme teda jet do jižnějších částí souostroví. A cestou se stavíme v Räfsnäs, Jíťa si v autě zapomněla kartáček na zuby.

Než se Jíťa vrátí od auta, vařím na břehu čaj. Samozřejmě potkáváme kajakáře, co se vrací z dvoudenního výletu. Jeho kajak je i naloženej řádově lehčí než ten můj. Bych se nad sebou měl zamyslet.

Obloha se mezitím vyčišťuje a začíná svítit slunce, tak je to takové pozitivní a cesta dál se odehrává v optimistickém duchu. Kolem terminálu trajektů u Kapellskäru projíždíme na pohodu, v dohledu nejsou žádné velké lodě. Jižně od terminálu vede plavební trasa velkých trajektů ze Stockholmu. Na tu nás svorně upozorňovali sami od sebe všichni místní kajakáři, se kterými jsme se dali do řeči. Ale máme mapy a o téhle lodní cestě moc dobře víme. Asi kilometr za terminálem stavíme u písečné pláže na oběd. Stavěli jsme tu i před dvěma lety cestou do Helsinek. Kromě písečné pláže je tu i trávník a lavečky se stolky, na kterých vaříme oběd a kafe.

A jak tu tak sedíme a vaříme a sluníme se, na západě začíná obloha tmavnout a je jasné, že tam nahoře nad námi se kuje něco nepěkného. Na konci naší obědové pauzy už je i slyšet hřmění. Balíme vysušené věci a já ještě koukám narychlo na poslední předpověď a na radar. A z něj je jasné, že do dvaceti minut je u nás bouřka ze severu, kterou jsme zatím přes stromy neviděli.

A taky že jo. Přichází slejvák a hromy blesky, pádlování se prozatím odkládá, do bouřky se mi nechce. Navlíkám na sebe přes vestu stormcag a stoicky čekám, až to nejhorší přejde. Jíťa to nese hůř, sice má na sobě membránovou bundu, ale začíná jí být zima. Když to nejhorší přejde a už jen tak normálně prší, rozhodujeme se, že popojedeme. Před námi by měla být v bouřkovém pásmu malá mezera, kterou snad proklouzneme. A celkem to i vychází, akorát se snažím držet blízko břehu, nechci provokovat blesky. Půl hodiny na to i tak jeden blesk šlehne do lesa blízko nás zrovna když stavíme na záchod. Úplně nadskočím. No ale naštěstí to bylo poslední rozloučení s bouřkou a dál už se obloha pomalu čistí.

Ale i tak jsme kvůli bouřce ztratili dost času a myslím, že budeme rádi, když to na noc zapíchneme na ostrově Ängsö. Jak se k němu blížíme, zvedá se čím dál větší severní vítr. Přímo u ostrova už fouká podle předpovědi nějakých šest metrů za sekundu, ale mám podezření, že skutečnost je horší. Na ostrově je prý nejstarší švédský národní park, založený už roku 1909. Tábořiště mám v mapě, což je jediné štěstí, protože ani při blízkém průjezdu kolem břehu není vidět žádné místo, kde by se dalo přistát. Nakonec zajíždím s větrem v zádech do takové rákosové zátočiny a přede mnou se objeví několik metrů volné vodní plochy s přístupem na břeh. Vytahujeme kajaky a jsem rád, že jsme na břehu. Je zima a fučí vítr, a tak se těším na suché oblečení, večeři a stan.

 

Jdeme se teda po večeři ještě projít kousek po ostrově, protože podle mapy je asi kilometr od nás značený vodní zdroj, ale nestálo to za to. Příroda pěkná, ale vodním zdrojem byla jen studna s nepříliš čistou vodou, kterou bychom museli filtrovat. A jsme na začátku, zatím máme dost vlastní vody, tohle oželíme. Aspoň teda baštíme borůvky, co nedaleko rostou.

4. července 2026, sobota, 31 km
Den třetí, ve kterém konečně zažijeme slunečný závěr dne na pláži

Ráno svítí slunko. Ale fouká. Vypadá to na nějakých 6 m/s od severu. S balením nespěcháme. Ať děláme, co děláme, od probuzení do odražení od břehu to trvá obvykle tak dvě a půl hodiny. Nebo i tři. Tak ale však jsme na dovolené, komu by vadilo, že vyrážíme až v jedenáct, žeee?

Přes noc jsme na tábořišti byli sami. Také včera jsme tábořili sami (když nepočítám jachty zakotvené u břehu). Od teď tomu už tak nebude, další dny budeme vždy tábořiště sdílet s hikery a občas i dalšími kajakáři.

Před jedenáctou doráží po souši početná skupina Švédů, kteří si tu chtějí udělat piknik. Starší hlava rodiny se s námi dává do řeči a nezapomene taky upozornit na „ferry line“, že máme dávat pozor. Ano, budeme dávat pozor :). Ony ale ty trajekty nejezdí celý den, většinou spíš brzo ráno nebo navečer. Přes den dominují motoráky a jachty. Ale i na ně radši dáváme pozor.

Před dvěma lety jsem litoval, že jsem bez povšimnutí minul malý ostrůvek Kyrkogårdsön s pevností Siaröfortet. Byli jsme tu s kamarády na bunkrácké výpravě v roce 2010. Jíťu jsem navnadil na kafe v místní kavárně, bo ji jinak bunkry nezajímají. Ona je tu teda i restaurace, ale popravdě jsem jejich systém neodhalil, nevypadá to na klasickou restauraci v našem českém stylu, v nabídce měli jen dvě jídla a ani jedno z nich mě nezaujalo.

Musíme teda před návštěvou ostrůvku přejet už několikrát zmiňovaný plavební kanál, ale v onom místě je to úzké, s bídou několik stovek metrů. Ostatně už před lety jsme fotili z bunkru projíždějící trajekt.

Na ostrůvku míříme nejdřív na to kafe. Taky mám hlad, ale obsluhují tu brigádníci a jak už jsem zmínil, jejich systém nabídky jídel jsem nepochopil, tak nakonec bereme zavděk kávou a ciderem. Nejspíš bez alkoholu, protože ani na můj prázdný žaludek to se mnou nic neudělalo. Pak už jen rychlá prohlídka povrchu bunkru (dovnitř to ani nezkouším) a pádíme dál močálem temným kolem bílých skal.

Máme vítr do boku, což zvlášť Jíťa oceňuje. Zarputile odmítá si nechat na kajak namontovat kormidlo a skeg nemá. Takže v situacích jako jsou tyhle jí nezbývá než makat jednou stranou víc než druhou, aby udržela směr. Já teda kormidlo taky skoro nepoužívám, ale občas, když jsem unavený, to už nevydržím, a kormidlo spustím do vody. Rozdíl bývá dost znatelný.

Pak už jen pokračujeme podél pobřeží velkých ostrovů Norra Ljusterö a Sodra Ljusterö. Těšíme se, že západně od toho druhého budeme mít vítr v zádech, ale jak se blíží podvečer, vítr se utišuje. Takže ve finále nám sice fouká do zad, ale jen mírně.

Končíme na ostrově Grinda. Vylézáme z vody na krásné malé pláži na severním pobřeží. Sušíme věci, vaříme, koupeme se… Jen tu strašně řvou racci. Říkám jim uřvanci. Spací plac je odtud několik stovek metrů a už tam stojí několik dalších stanů. Louky pro stany jsou ale dost velké. Taky je nedaleko pumpa s dobrou pitnou vodou.

5. července 2026, neděle, 13 km
Den čtvrtý, ve kterém kličkujeme mezi bouřkami a spíme mezi krávami

Ráno balíme stan a snídani už absolvujeme klasicky na pobřeží u kajaků. Pořád přemýšlím, kam jet. Jíťa se mě snaží přesvědčit na Vaxholm (kvůli tomu, že jsem si tam označil v mapě nějaké bunkry). Jenže dnes už od oběda hlásí předpověď bouřky. A směrem do vnitrozemí k Vaxholmu větší a víc. Ranní balení podle toho vypadá, na vodu se dostáváme až po jedenácté, když už na severozápadě tmavne obzor. Nakonec vyrážíme pryč od pevniny k ostrovům na jihovýchod. Taky se chci podívat, jak vypadají další tábořiště. Nejbližší je nějakých šest kilometrů v přírodní rezervaci Gällnö, tak navrhuju, že tam uvaříme oběd.

Jak vymyslel, tak udělali. Jen když přistáváme u břehu, tak už nad námi hřmí, bouřka přišla fakt rychle. Vaříme oběd, pak Jíťa navrhuje, že postavíme stan a přečkáme bouřku ve spacáku. Ok, to není tak špatný nápad. Ještě rychle vařím kafe, to už si vypijeme ve stanu.

Jenže bouřka nás těsně minula a kromě chvilkového krápání z deště nakonec nic nebylo. Furt koukám na předpověď a na radar, má být asi dvouhodinové okno před další bouřkou. Tak navrhuju, že stan zase sbalíme a přesuneme se na další tábořiště (zase do 10 km).

Chvíli nám to balení zabere a celou cestu nás pak stíhají z povzdálí hromy a blesky. Na tábořiště na ostrově Lådnaön dojíždíme už v dešti. Fouká od severovýchodu přímo na břeh s tábořištěm. Taková místní klasika asi. Vítr se má navíc stupňovat a zítra ráno má fičet 7 až 8 m/s. Ale aspoň nemá pršet prý… Každopádně se má ochladit. Ráno bude s bídou 13 stupňů, přes noc míň jak 10.

Na zemi jsou všude kravince. V lese i na 100 metrů vzdálené loučce, která je určená pro stany. Ale dnes už nikam nepojedeme, tak tam stavíme stan. Jíťa už zalezla do spacáku, já ještě běhám kolem kajaků. Když se blížím ke stanu, vidím z dálky krávu s teletem. Ouje. Mám před těmi tupými těžkými zvířaty respekt, jako malý kluk jsem viděl krávu skákat přes plot. Takže představa, že by třeba zakopla o provázek od stanu, mě moc neuklidňuje. Tak tahám větve a kolem provázků stavím zábrany. Asi zbytečně, ale dušička se trochu uklidnila.

Skoro celou noc prší a fakt se ochlazuje.

6. července 2026, pondělí, 30 km
Den pátý, ve kterém fouká tak, že měníme plány a motáme se mezi ostrůvky

Ráno opravdu svítí slunce, předpověď nelhala. Jenže zároveň je kosa a fouká. Takže o nějaké pohodové snídani na vyhřátých kamenech nemůže být řeč. Navíc v tom nejlepším se v lese vedle našich kajaků objevuje stádo krav i s telaty, která se mezi sebou radostně pošťuchují. Jíťa si to vesele užívá zatímco já se snažím krávy usměrnit někam mimo kajaky. Jedna tupá kráva se ovšem nehne ani o píď a vypadá to, že se se mnou bude chtít přetlačovat. Ach jo. Nakonec se nám daří zrychleně pobalit a odrazit beze škod. Ale táboření mezi krávami fakt nemám rád.

Včera jsme se rozhodli, že dnes by bylo dobré nakoupit nějaké bašty. Chleba, vajíčka.. (vezeme z Čech špek, cibuli i pánvičku). Supermarket nehrozí, ale podle mapy to vypadá, že v marínách na ostrovech jsou občas malé krámky se vším možným. Jeden takový bude po cestě, tak to tam zkusíme.

Vyrážíme s větrem v zádech, tak to jde snadno. Akorát teda cestou na nákup dvakrát minu správnou odbočku. Tak to je asi znamení nebo co. Ale jinak je náš cíl na ostrově Norra Stavsudda perfektní. Zátoka s marínou je schovaná před větrem, svítí sluníčko a s kajakem se dá z vody pohodlně vylézt hned vedle krámu. Kolem chodí místní usedlíci nakupovat, každý druhý se nás zeptá odkud jsme. Zajímavé je zjištění, že českou vlajku nikdo nepoznává.

Obchůdek je perfektní, nabízí všechno, co chceme. Kupuju i dvě piva, kus bratru za 40 českých korun, i když má jen 3,5%. Po večeři přijde k dobru. Místo oběda baštíme čerstvé pečivo se šunkou, což je proti naší sušené expediční stravě dost výrazná změna.

Ale čas ubíhá, přichází okamžik, kdy je třeba se hnout dál. Po notném přemýšlení představuju plán dopádlovat dál na jihozápad až na velký ostrov Nämdö. Mám na něm značená hned dvě tábořiště. Akorát je to asi 30 kilometrů, tak uvidíme, jak to půjde. Přece jen už bylo poledne…

Hned za Stavsuddou potkáváme na vodě místní bílý lodní autobus. Valí to teda dost rychle, odhaduju nejmíň 20 uzlů, vlna od něj podle toho taky vypadá. Odteď je jasné, že těmhle obludám bude taky dobré se vyhýbat.

Jen vítr už neduje dozad, ale proti nám. Stočil se a fouká od pevniny. Na úrovni ostrova Bockholmen makáme naplno proti němu a říkám si, že takhle nevypadá předpovědí avízovaných 6 m/s. Stačí na chvíli přestat pádlovat a hned je člověk s kajakem o pár metrů zpátky. Přehodnocujeme plány – proti tomuhle, případně s tímhle do boku pádlovat 20+ km, navíc v oblasti s provozem větších lodí… To mi prostě v danou chvíli přestává dávat smysl. Další problém je, že zítra sice má být relativně méně větrno, ale hned od dalšího dne má fukejř trvale zesílit na nějakých 10 m/s. Takže by nás z Nämdö čekala prakticky stejná cesta zpátky.

Měníme teda plány a směr. Pomotáme se mezi místními ostrůvky, však je to tu docela pěkné. A pak zamíříme na severových na ostrov Finnhamn, tam jsme taky ještě nebyli.

Po pár kilometrech stavíme na ostrůvku s vyhřátými kameny, že uvaříme kafe. To se povedlo. Jen na závěr přišla přeháňka! Jak to? Předpověď říkala bez deště! Ale už si tak nějak začínáme zvykat, že tohle léto se na předpověď dá spolehnout jen orientačně a zároveň se podmínky rychle mění.  Tak teda balíme a pádlujeme.

Za další hodinu přichází dokonce bouřka doprovázená malou smrští. Naštěstí jsme zrovna u břehu ostrova, a můžeme zajet za balvan a odtamtud sledovat, jak to kolem nás fičí nejmíň 15 m/s. Patnáct minut po téhle epizodě svítí sluníčko a fotím duhu. Jako by se nic nestalo.

Na Finnhamn dojíždíme jak jinak než v dešti. Je to další situace typu „ještě že mám tábořiště v mapě“. Má u něj být malá pláž, ale v dané zátoce je vidět jen rákosí. Ještě 20 metrů od břehu bych nedal zlámanou grešli za to, že za rákosím je místo pro stany. A ono jo. Stačilo se přemoct a vystoupit do zasmrádajícího pobřežního bahýnka, proklestit se metrem rákosu a před námi je krásná loučka s anglickým trávníkem, grilem, stolky… Prostě vším komfortem, co táborník ocení. Jen jak je loučka ve stínu, tak tu víc než jinde otravují komáři.

7. července 2026, úterý, 31 km
Den šestý, ve kterém prcháme z míst, kde má zítra foukat ještě víc

Dnes prý má foukat málo. Nakonec je z toho zase nějakých 5-6 metrů za sekundu. Takže to sedí. Každopádně zítra se má vítr rozdivočit o dost víc, takže plán je přímočarý – vrátit se zpátky na Grindu. Mohli bychom teda přímo na sever, ale tam zase nevím, co bychom dělali další dny. Pořád se snažím nějak do plánu zakomponovat ostrov Arholma, na kterém bych rád navštívil muzeum v dělostřelecké baterii Arholma Norra. Jenže zrovna kolem Arholmy fučí průlivem mezi Švédskem a Finskem celé ty dva týdny, co tu jsme severák. Někdy silnější, někdy slabší, snažím se to zahrnout do plánu.

Takže z naší „pláže“ vyrážíme směr východ. Hned zkraje jsme svědky toho, jak jachta jedoucí na motor narazí na nějaký šutr (je tu místy dost mělko). Zvuk to není pěkný a z jachty pak deset minut extaticky ječí nějaký ženský hlas. Ale asi to dopadlo dobře, po krátkém couvání se jachta opět vydává kupředu, záchrana tonoucích z potápějící se lodi nebude nutná.

Kolem oběda se zatahuje a je pošmourno. Jsem unavený, a tak jen roboticky pádluju a pádluju… Až se objevila myšlenka, ani nevím, kdo s ní přišel, že bychom mohli zase nakoupit. A ono jo, na jihu ostrova Svartsö je v maríně krámek. Máme to skoro po cestě, hurá k němu. Nálada stoupá, a tak mi ani nevadí, že na nás zase míří bouřka (nakonec nás těsně mine).

V maríně je docela šrumec, ani se tam nedá rozumně vystoupit, lezeme z kajaků do lesíka sto metrů za marínou. Přímo v maríně to zaparkovali u mola dva kajakáři, ale jsou nějací divní. A zjevně něco utopili, při našem odjezdu mají kajaky už vytažené na molu a koukají zoufale do vody vedle.

Před obchůdkem se zase cpeme houskou se šunkou a zapíjíme to jogurtem. Piva si schovávám na večeři. Koukáme při tom na nákladní loď Grimm, která přirazila k hlavnímu molu a čile nakládá a vykládá různé balíky, které přiváží a odváží místní lidé auty nebo na čtyřkolkách.

Cílem dne je ostrov Grinda. Aby pádlování nebylo moc krátké, bereme to různými oklikami. Čím blíž Grindě, tím víc potkáváme kajakářů. A také čím dál víc fouká, chvílemi určitě víc než 6 m/s avizovaných předpovědí na zítřek. Kajakáři vypadají na turisty, co si lodě půjčili v místní půjčovně. Zdá se, že počasí, potažmo vítr, tady při pádlování řešíme jenom my

Grindu obeplouváme kolem dokola. Ze západní strany ji ještě neznáme a krom toho noc je ještě mladá. Aspoň přibudou ještě nějaké kilometry. Co se týče kempování samotného, navrhuju, že vystoupíme přímo u stanové loučky. Není to sice tak pěkné místo jako pláž, kde jsme byli posledně, ale budeme mít kajaky kousek od stanu a na pláži bude stejně tentokrát foukat severák.

Na kempovištích přibývá každým dnem hikerů, dnes vidíme dalších asi šest stanů. Ale místa je dost a rozhodně se na sebe nelepíme. Během vaření se zastaví na kus řeči starší holka. Od ostatních se liší tím, že poznává českou vlajku. Aby ne, když z ní posléze vyleze, že je z Drážďan. A říká, že letos o prázdninách jsou slevněné lístky na ty lodní autobusy, tak asi proto potkáváme tolik hikerů. Vždycky projdou celý ostrov a pak se přesunou lodí na další.

8. července 2026, středa, 33 km
Den sedmý, ve kterém se probíjíme proti větru zpátky na sever a potkáváme kajakářky

Ráno chvílemi svítí slunce, ale azuro si představuju jinak. A podle předpovědi fouká. Od severu. A my jedeme na sever. Ale počítáme s tím, podle předpovědi to je na dnešek nejschůdnější varianta, pořád to směruju k víkendové návštěvě Arholmy. Na snídani smažíme vejce, vaříme čaj a kafe, klasika.

Při převlékání do vodáckého oblečení si nacházím dvě klíšťata, na každé noze jedno. Nemám rád klíšťata. Tak ještě zdržuju s vytahováním a pak s instalací GoPro kamery. Čekám, že pádlování proti větru by mohlo probíhat i proti vlnám a bude to cákat dost na to, aby to na videu vypadalo akčně. No… na cákání ve vlnách sice došlo, ale na videu z kamery to vypadá jako že se nic neděje. Prostě pohoda na Mácháči. Asi zůstanu u focení, to mi jde líp.

Cesta na sever probíhá přesně podle očekávání, prostě robota proti větru. Celkem to jde, ale rychle teda nejedeme. Linku trajektů střihneme napříč u Bammarbody. Čekáme, že se u pevninského břehu trochu schováme před dujícím severákem, ale stejně to čas od času dostáváme zboku, když si zkracujeme cestu napříč zátokami. Nejzajímavější to je v místě přívozu na ostrov Norra Ljusterö. Přivoz přistává na protějším břehu, ale my to máme ještě pár stovek metrů na jeho úroveň. Ale říkáme si, že když zabereme, tak to stihneme. Tak makáme, pádlujeme, naše rychlost atakuje 9 km/h… Po očku koukám po přívozu napravo a mám obavy, že to nestihneme. No a zrovna když už jsme teda na jeho úrovni, tak z pevniny začíná funět vítr v pěkných nárazech. Zvlášť Jíťa bez kormidla si ten boční vítr musí vysloveně užívat. Naštěstí jsme to stihli, ale byla to šichta. Když se přívoz vydává na zpáteční cestu (co mu trvá jen pár minut), jsme už asi sto metrů za úrovní jeho dráhy.

Ještě před přívozem, v místě, kde je plavební kanál nejširší, jsme viděli na druhé straně plastový debl (kajak). Štrádovali si to v něm přímo do kanálu, kde tou dobou operovalo asi sedm  jachet na plachty. Vždycky chvilku pádlovali, pak stáli, pádlovali, stáli… Ale bylo jasné, že se naše cesty neprotnou, na první pohled jsme byli rychlejší než oni. Jen si vždycky v takových chvílích říkám, jestli věci jako plavební kanály a počasí neřeším až moc, když vidím, že místňáci na to docela pečou. Na druhou stranu jsme se bavili s jedním jachtařem a ten se o kajakářích vyjadřoval s mírným despektem. Že je nemá rád, protože nejsou na vodě pořádně vidět. U nás byl zjevně překvapený, že tu bezpečnost bereme vážně a že máme dokonce i vysílačku.

U ostrova Väringsö, na kterém by se dalo spát, se shodujeme, že je ještě brzo (je teprve asi pět hodin odpoledne). Pojedeme až na nám už známé tábořiště na Ängsö.

No to jsme si dali! Je to ještě skoro 10 kilometrů, jenže u Väringsö zrovna svítilo slunce a svět vypadal tak pozitivně… Hodinu poté vítr divočí čím dál víc, obloha se zatáhla a Jíťa skřípe zubama, že ji to už nebaví. Zvlášť poté, co asi dvakrát opravuju její navigaci (zbaběle s využitím GPSky v mobilu). Přece jen už jsme unavení a máme toho dneska docela dost.

Když už se konečně blížíme k Ängsö, vidím v dálce před námi kajakáře. Hmm, kam tam? Skoro to vypadá, že ani dnes na tábořišti nebudeme sami… A zrovna tady jsem myslel, že tam spíš zase nikoho nepotkáme…

U břehu už sebevědomě najíždím do rákosí, kde před sebou vidím čtyři postarší kajakářky. Zabraly nejlepší místo pro vystoupení z vody a nevypadají, že by s těmi kajaky chtěly uhnout. Naopak mě mávnutím ruky posílají do takové bažinky, že mám jako vystoupit tam. Ale už je mi to dneska fuk. Čtyři švédské kajakářky 60+ se vydaly na svůj každoroční výlet. Vybavené jsou docela dobře, všechny mají kompozitové kajaky, náhradní pádla, houby, pumpy… na sedátkách kožešiny. Ale zdání klame. Prý jezdí hodně – dvakrát do roka. Z našich dnešních 30 kilometrů jsou překvapené a eskymáka taky ani jedna neumí. Prý se mořský kajak stal populárnější během Covidu. Objely v okolí kde co, ale když se zhorší počasí, tak mají pro jistotu v záloze manžela jedné z nich, co pro ně dojede motorovou lodí.

No a kromě kajakářek jsou tu tentokrát další nejmíň čtyři stany. Fakt nechápu čím to bylo, že jsme tu druhou noc naší výpravy byli sami.

9. července 2026, čtvrtek, 24 km
Den osmý, ve kterém pokračujeme ve větrné oddysee na sever, zatímco kajakářky volí raději pěší túru

Předpověď počasí na dnešek vyšla. Fouká severák, silněji než včera. Má foukat 7-8 m/s, ale budou místa, kde to bude i víc. Na kajakářky ze včerejška už je to moc, ráno vyráží na pěší výlet po ostrově. Ještě z nich tahám rozumy o nějakých pěkných místech na přespání směrem na severovýchod. Osobně si myslím, že budeme kempit ještě před Kapellskärem. Je tam rezervace Riddersholm, tudíž žádné chatky. Jen si nejsem jistý, jestli se tam může spát, když na ostrovech s rezervacemi a oficiálními nocležišti je to kromě vyhrazených míst zakázané. Ale podle jedné z kajakářek v rezervaci Riddersholm to jejich právo dvou nocí využít můžeme. Zjevně mají různé stupně ochrany přírody a zrovna tahle rezervace má nižší (ověřila gůglením).

Tak jo. Nás vítr nezastaví, po jedenácté odrážíme od břehu. Jen po chvíli Jíťa říká, že ji bolí hlava. Oujeeeee. Vrátit se zpátky odmítá, prý to zvládne. Ale je teda na ní vidět, že si to moc neužívá. Asi následek včerejšího namáhavého dne. Cílem toho dnešního je propádlovat se co nejdál ke Kapellskäru a cestou nakoupit. Nabízí se krámek v marině na ostrově Högmarsö, je to skoro po cestě. Asi kilometr před ostrůvkem kolem nás profičí plnou rychlostí vojenský motorový člun. Dělá docela vlnu, ještě že to nebylo úplně natěsno.

Přístav samotný zdálky vypadá trochu jako zjevení. Připomíná staré doky. Vedle sebe jsou tam uvázané staré rezavé rybářské lodě. Jedna z nich má nástavbu připomínající kapitánský můstek ponorky a celému tomu vévodí velká čínská loď s obytnou nástavbou a drakem na přídi. Hned za tím je marína pro jachty. Nikde ale nevidíme místo pro vylodění z kajaků, tak pokračujeme dál podél pobřeží a na tvrďáka použijeme malou plážičku u chatky, kde zrovna nejsou majitelé. Ke krámku je to asi 100 metrů.

Nákup je tradiční – vejce, šunka, chleba, sýr a nějaké to pivo. Jsme tu v závětří a jak svítí slunce, je na tom světě docela hezky. Nicméně všechno jednou končí, nezbývá než se vydat dál.

Bereme to zkratkou na východní straně ostrova, kde je prokopaný úzký kanál. Cestou nám ze břehu mávají obyvatelé dalších chatek, je to příjemné. Idyla ovšem končí pod silničním mostem na západní straně ostrova Svartnö. Severák v úžině mezi ostrovy zesiluje a fouká přímo proti nám určitě aspoň 10 m/s. Probít se vpřed lze, ale je to dřina. Nic jiného ovšem nezbývá. Střídavě se schováváme za výběžky ostrovů, ale následujících asi pět kilometrů nám dává zabrat. Končí to trochu až když jsme u pevniny, odteď bude vítr už jen občas a z boku.

Před Östernäs zastavujeme spočnout na malé pláži. Vařím čaj. Jíťa vypadá o dost líp než ráno.  Válíme se tu na sluníčku asi třičtvrtě hodiny, pak se přichází koupat nějaká místní rodinka, tak vyklízíme pozice. K rezervaci, kde chceme někde přespat, jsou to už jen čtyři kilometry, to nejhorší už máme dnes asi za sebou. V mapě jsou značené dvě pláže, zkusíme to na nich. Hned první vypadá velmi dobře – u pláže je malá loučka s grilem, stolkem a lavečkou. Celé je to obehnané elektrickým ohradníkem, zjevně aby sem nemohly krávy. Tak to by šlo. Je tu klid, nikde ani živáčka, pro dnešek končíme a stavíme stan.

Navečer kolem jezdí jeden trajekt za druhým. Motory bývají slyšet dopředu a po projetí následuje vlnobití na břehu. Spí se tu dobře.

10. července 2026, pátek, 25 km
Den devátý, ve kterém zažijeme opalovačku na kamenech i mlhu hustou tak, že by se dala krájet

Ráno se za ohradníkem objevují krávy.  Jsem celkem v klidu, ale jenom do okamžiku, než se jedna chytřejší kráva odhodlává do moře a vodou obchází ohradník, který je vedený ještě asi 10 metrů směrem od břehu, aby nešel obejít. Tak zjevně obejít jde. Chytám nerva, protože co dokázala jedna, dokážou i ostatní a už je vidím všechny na naší loučce. Naštěstí si kráva nechala domluvit a vydala se poměrně dobrovolně stejnou cestou zpátky za ohradník k ostatním krávám.  Další už to naštěstí nezkoušely, tak se uklidňuju a svolím k tomu, že se teda nasnídáme tady a ne až někde dál.

Na vodě jsme tentokrát nezvykle brzo, už v deset. Před Kapellskärem vidíme na terminálu velký trajekt. Kouří se mu z komínů, je slyšet hlášení z ampliónů, kdypak asi odjíždí? Naše dráha se kříží s tou jeho, ale přetlačovaná v tomhle případě určitě neskončí v náš prospěch. Zapínám rychle internet a zkouším googlit nějaké časy. Nachází mi to odjezd v 10:45, to je asi za patnáct minut. Stíháme? Jenže v tom se trajekt dává do pohybu a vyráží. Odjíždí dřív! (Náš trajekt do Gdaňsku na zpáteční cestě taky vyrazí asi o 20 minut dřív, asi je to normální.).

Tak aspoň se vyřešilo dilema, jestli nás přejede nebo ne. O kus dál děláme obligátní přestávku v Räfsnäs. Já vařím čaj a Jíťa mi zatím jde do auta pro novou šprajdu. V té staré se mi vždycky udělá louže a při vystupování to na sebe celé vyleju, takže jsem permanentně mokrej.  A potkáváme tu dalšího kajakáře. Neumí moc anglicky a ptá se mě na předpověď počasí. Když se ptám, jaký má plán, odpovídá, že žádný plán nemá. Chce jen dojet na Håkanskär, což je místní oblíbená destinace. Mapu nemá, jen mobil. Na sobě bavlněné triko, na nohách žabky. Když vyráží, tak to bere napříč rovnou k dalšímu ostrovu přímo mezi jachtami a motoráky, kterými se to tu kolem přístavu docela hemží. O pádle se Jíťa vyjádřila, že to drží jako prase kost. Dnes má v daném místě foukat kolem 8 m/s. Zase další chvíle, kdy přemýšlím, jestli ten divnej jsem já nebo on.

 

Obloha byla ráno zatažená, ale vyčasilo se a momentálně svítí slunce. Využíváme závětří a vyhřátých kamenů a děláme zastávku na opalovačku na ostrově Lidö. Vaříme oběd a kafe, je tu pohoda. Navíc momentálně na místní poměry skoro nefouká. Míříme na Arholmu, tam se to má navečer zhoršovat, ale jen do slabých asi 7 m/s. Ovšem už zítra tu má foukat 9 metrů! O důvod víc si konečně užít chvíli pohody.

Asi po hodině vyrážíme dál. Koukám, že v dálce jsou nějaké divné nízké mraky. Ha! To nejsou mraky, to je mlha! Prostě odpoledne padla mlha. Z jihu z koridoru trajektů je slyšet pravidelné troubení mlžného rohu nějaké větší lodě. Tak to bychom si měli pohnout, před Arholmou nás čeká ještě nějaká volná voda, ať to nejedeme v úplné mlze. Přemýšlíme, co asi dělá náš kajakář v žabkách, ten už v té mlze musí dávno být.

Nakonec se daří, i když teda zase fouká místy víc než tvrdila předpověď. Arholmu chci obeplout proti směru hodinových ručiček, mám totiž v úmyslu provést krátký výsadek na ostrůvku Ovanskär. Za Studené války tu Švédové měli postavený bunkr pro 105mm dělovou věž. Spolu s věží na vedlejším ostrově Arholma tvořily dělostřeleckou baterii chránící přístup ke Stockholmu před komunistickými hordami. Na Arholmě je muzeum, kam se zítra snad podíváme (koupit lístky přes internet byl trochu porod, ale nakonec se zadařilo). Druhou věž na Ovanskäru ovšem Švédi sešrotovali. I tak mě ovšem zajímá, jak to postavení vypadá, byť se nedá při jejich důkladnosti při zabezpečování čekat, že by se někam dalo vlézt.

Výpadek na ostrov proběhl poměrně úspěšně, našel jsem jak postavení pro věž, tak i pro dálkoměry. Podzemí samozřejmě totálně zabezpečené.

Mezitím mlha docela zhoustla. Břeh vedlejší Arholmy je sice vzdálený jen asi 200 metrů, ale při startu z Ovanskäru už přestává být vidět. Potřebujeme obeplout severní skalnaté pobřeží Arholmy a dostat se až na západní stranu, kde je další oficiální tábořiště.

Je to chvílemi docela psychedelické. Ze severu od moře fouká, vlny se rozbíjí o balvany na pobřeží. Kolem břehu je mělko, na to je potřeba dávat pozor a nejet moc blízko. Ale taky ne moc daleko, abychom pobřeží neztratili z dohledu, to by v té mlze nebylo moc dobré. Celkově to všechno vypadá úplně mysteriózně. Na severním pobřeží je několik zátok, využívám mobil s GPSkou, abych se zorientoval, kde jsme. Na tábořiště dorážíme úspěšně chvíli před tím, než se mlha zase úplně rozplyne. Asi to byla nějaká vesmírná zkouška. Plácek pro stany je tentokrát malý a zamořený komáry. Stanů je tu dost, ale pro ten náš se ještě místo najde. Cestou na pláž, kde vaříme, jsou úplné plantáže borůvek. A nikdo je tu nesbírá, to se divím.

Navečer se jdeme projít do přístavu zjistit, jak má otevřeno místní krám, a pak na opačnou stranu k dělostřelecké baterii. Když jsme tu byli s klukama před šestnácti lety, tak to bylo relativně opuštěné, teď jsou kolem baterie turistické chatky a chodí tu docela dost lidí. Ale pořád je to tady krásné.

11. července 2026, sobota, 25 km
Den desátý, ve kterém navštěvujeme podzemí a pak opět prcháme někam, kde bude zítra vítr snesitelnější

Ráno vstáváme zase docela brzo, stan nahřálo slunce a nedá se v něm vydržet. Smažíme ke snídani vejce a přemýšlíme, jestli do muzea na čtvrt na dvanáct jít pěšky nebo to vezmeme na kajaku. Zvítězí druhá varianta, pádlování není nikdy dost.

Fouká od severu (jako obvykle). Nic, co by nešlo překonat, ale klidné moře to není. O to víc nás překvapuje v zátoce u muzea deblkajak s očividně nezkušenou paní vzadu a dítětem vepředu. Pomáhám jim na vodu. Tam už se nějakou dobu snaží další dítě ukočírovat single kajak. V zátoce u muzea totiž tyhle kajaky půjčují, jen mě překvapuje, že se tihle začátečníci chtějí vydat na moře s vlnami a větrem. Koukáme na ně s Jíťou jak se vzdalují a přemýšlíme, jestli nebude potřeba je zachraňovat. Ale po chvíli mizí za rohem do vedlejší zátoky, tak je pouštíme z hlavy. (Přežili, po prohlídce muzea jsme je viděli, jak se vrací, i jim to už docela šlo.)

Prohlídka podzemí byla zajímavá, bohužel celá ve švédštině. Zajímavé bylo, že bunkr pro samotnou věž a podzemí jsou dva samostatné objekty, byť v podzemí propojené. Také jsem nikde neviděl protiplynové filtry. Podle průvodce tu vojáci měli nějaký regenerační systém s vnitřním okruhem, tudíž filtry nebyly potřeba. V současnosti nasávají vzduch do ventilace zvenčí a pouze ho vysoušejí a ohřívají. Při pohledu na aparatury jsem si uvědomil, jak rychle tyhle věci zastarávají. Ve své době to bylo všechno moderní, ale stačilo dvacet let a současná technika je úplně jinde. Ale jako zajímavé to bylo, ne že ne.

Po prohlídce muzea se rychle převlékáme zpátky do vodáckého a vyrážíme do krámku nakoupit chleba. Přistáváme přímo před  krámkem v pěkném mumraji – místní chystají nějakou sešlost. Hned se s námi dává do řeči postarší Švéd a radí jeden nedaleký ostrůvek na kempování. Bohužel je to moc blízko, chceme dnes ještě nějaké ty kilometry napádlovat, tak to neklapne. Nakoupíme a svačinu tentokrát nejíme hned, ale mizíme na malý ostrůvek asi kilometr dál, pryč od těch davů.

Vzhledem k zítřejšímu větru se vydáváme do vnitrozemského kanálu Björköfjärden, zítra zajedeme do Älmsty koupit do supráče vodu. Foukat má od severovýchodu, tak snad budeme aspoň trochu schovaní. Cestou stavíme na pláži v rezervaci Marums. Je velká, krytá před větrem a ve vodě se tu rochní spousta lidí. Ale teplý písek, slunce, to chceš. Zastavujeme a vaříme kafe. Ke kafi skořicový šnek z krámku na Arholmě, joj, jaká to dobrota!

Před pláží jsme potkali i dalšího místního kajakáře. Ale byl divnej, ačkoliv nás míjel jen asi na 50 metrů, ani nezamával.

Spát dnes budeme někde na divoko, jen nevíme ještě kde. Nakonec spíme na malém ostrůvku Bergholmen. Na břehu je skalka, na které se dá sedět i vařit, stan postavíme někde v houští nad ní. Ještě při rekognoskaci kolem projíždějí dva kajakáři, navzájem si máváme. A pak už je klid. Teda… naproti přes vodu v lese je postavená větrná elektrárna. Jediná široko daleko. A svistot jejích lopatek slyším celou noc. Nakonec to nevydržím a dávám si do uší špunty, pak už se to dá vydržet.

12. července 2026, neděle, 42 km
Den jedenáctý, ve kterém je veskrze větrno

Už od rána fouká. Chvíli víc, chvíli míň. Vajíčka na snídani už nemáme, musí stačit zrní. A je kosa. Skandinávské léto asi. Není důvod se tu moc zdržovat, snad jen ty borůvky. Zase rostou všude kolem.

Dnes má foukat 8-9 m/s. Míříme do supráče v Älmsta, takže nás čeká asi 10 km proti větru. Snažíme se schovávat u břehu co to jde, ale někdy to prostě nejde. Taky mám podezření, že fouká víc než tvrdila předpověď. V kanále před městečkem je proti nám i proud. Chvílemi jsme rádi, že držíme rychlost kolem 4 km/h, těšíme se, že zpátky to pojede samo. Včera se mě Jíťa snažila přemluvit, že bychom jeli kanálem dál na sever až k ostrovům kolem Singö, ale po dvou hodinách dřiny proti větru už se tahle otázka neobjevuje.

Návštěva supráče je taková srážka s civilizací. Všude hodně lidí. Kupujeme kromě jiného balík vod, které hned před supráčem přeléváme do vaků. Ale co s těmi petkami? Je mi žinantní to cpát před zraky všech lidí do koše, když jsou zálohované. Ptám se jedné paní, co právě vychází ven, co s tím, a ta mě posálá za supráč z druhé strany, že prý tam se to vrací. Tak jo. Nacházím automaty na vracení a před nimi frontu lidí s plnými taškami PET lahví a plechovek od nápojů. Tak té poslední v řadě vrážím do ruky našich šest lahví a jdu si zase po svých. Nevím, na kolik tenhle systém funguje, odpadkové koše na ostrovech s tábořišti byly stejně plné plechovek od piva…

Cesta zpátky probíhá dle očekávání. Jede to skoro samo, v kanále držíme bez problémů rychlost skoro 9 km/h. Jenže pak kanál končí a i vítr se utišuje. Jíťa poněkud nepokorně prohlásí, že skoro nefouká a ani vlny moc nejsou. A netrvá to ani půl hodiny a přichází pořádné poryvy a i vlny se ukazují. Nakonec je to robota i s větrem v zádech. On totiž není přesně do zad, ale trochu z boku a pěkně nás to stáčí. Po deseti kilometrech rodea už toho mám docela dost a jsem moc rád, že můžeme zastavit na naší oblíbené pláži v rezervaci Marums. Vaříme kafe a jíme k tomu šneky. Skořicové. Mňam. Hodina odpočinku přišla dost vhod. Jen ze břehu pláže to klasicky vypadá, že na vodě se nic neděje. Žádné vlny, žádný vítr…

Varianty jak dál jsou dvě. Buď dojedeme až na Lidö nebo to zapíchneme dřív v kempu, který by tam měl být. Tak prý zkusíme to Lidö. Prvních pět kilometrů podél břehu to jde. Vidíme cestou orla, máme ho pěkně zblízka. Mimochodem Jíťa tvrdí, že viděla i vydru, ale už nevím, který to byl den. Já také zahlédl nějakou hlavičku a šplouchnutí, ale byl to mžik, ruku do ohně bych za vydru nedal.

Finální 3km přiblížení k Lidö od ostrůvku Krokholmen bude přes volnou vodu. Sice s větrem do zad, ale za to s vlnami mírně zleva od Arholmy. Měřím podle mapy azimut, abychom měli jistotu, že pojedeme správně. Poslední kontroly a jedéém. Na volné vodě je vítr silnější a vlny větší. Jíťa mě posílá před sebe, že prý abychom se nesrazili. Tak díky za důvěru. Nejvíc se snažím, aby nás to nesneslo někam, kam jet nechceme, jinak to celkem jde. U břehu Lidö se to uklidňuje a dojezd na tábořiště je už v oddechovém módu.

Na místě kotví dvakrát víc jachet než posledně. Kajakáře jsme dnes žádného nepotkali a i jachtaři se diví, když říkáme, že jsme upádlovali 40 kilometrů. Že prý to byl i pro ně hard sailing :).  No nic, uvařit čaj, večeři, postavit stan a … spát. Vlastně ještě s procházkou před spaním do přístavu. Byl jsem zvědavý na avizovaný větrný mlýn, ale neměl lopatky, tak jsem to ani nefotil.

13. července 2026, pondělí, 39 km
Den dvanáctý, ve kterém nám ten vítr už začíná připadat normální

Pořád má foukat. Sice o fous míň než včera, ale dost na to, abych si nechal zajít chuť na pádlování směrem do moře. Tak uděláme velký trojúhelník kolem ostrova Vätö. Část cesty budeme stínění ostrovem, zpátky pojedeme s větrem v zádech, to by šlo.

Vyrážíme po snídani. Libuju si, jak to jede s větrem v zádech. Sice mělo foukat z boku, ale kdo by se tím zaobíral, když ty předpovědi nesedí, žeeeee. Vůbec mi to nepřichází divné, když v tom Jíťa oznamuje: „jedeme na jih“. Kruci! Jak to? Máme jet na západ.

Takže tak. Vůbec mi nepřišlo divné, že máme vítr do zad, že před sebou vidím obzor s volným mořem, když máme jet směrem na pevninu… Na tohle si musím dávat pozor! Jak je člověk víc dní na vodě, začíná mít pocit mazáctví a ve spojení s únavou jsou podobné záseky hned.  Naštěstí jsme obrátili poměrně časně, kufrování vlastně ani nestálo za řeč.

Takže vítr z boku, ano, teď už to sedí. Přestávku na kus žvance děláme až po více než 15 kilometrech. Je to krásné místo – ploché kameny, loučka s anglickým trávníkem… A spoustou kravinců! Nemám rád krávy! Odmítám vařit kafe nebo cokoliv jiného, kvůli čemu bychom museli rozkramařit kajaky. Slupneme kus chleba se sýrem a hurá dál. Já vím, hrotím to, ale tak každý má své démony.

Podjíždíme most a jak se blížíme víc a víc k severnímu cípu ostrova, vítr zesiluje. Dole foukal jen kolem šesti metrů za sekundu, nahoře se musíme prát o každý metr. Klidně to může foukat kolem 10 m/s. Aspoň že svítí slunce, tak to není tak ponuré jako včera, kdy jsme to jeli celé pod mrakem. Jakmile máme vítr konečně v zádech, začínáme si to užívat. Sem tam surfujeme na vlnách, jde mi to o dost líp než včera. Až je mi skoro líto, když vzápětí už potřetí tento týden dojíždíme na naši oblíbenou pláž v Marums. Jen dnes nemáme skořicového šneka, musí stačit chleba s paštikou. A samozřejmě kafe!

Dál od pláže jsou už vlny i vítr menší. Plán je opět přespat na Lidö. Zítra už nám jede trajekt zpátky, tak ať to nemáme daleko k autu. U Lidö ještě trochu křižuju ve vlnách a snažím se najít správné místo na vyfocení dělové věže na pobřeží. Jíťa na mě kouká zpovzdálí a nechápe, co se děje. Jenže ono to není jednoduché najít záběr, aby třeba hlaveň nebyla schovaná za stromem. Zvlášť když vás vlny a vítr neustále ženou někam jinam, s čímž je třeba taky při výběru místa pro focení počítat.

Na tábořišti jsou s námi další dva kajakáři, ale družit se nechtějí. Jinak klasika – uvařit, postavit stan a spát. Shodujeme se, že si na ten skandinávský vítr už docela zvykáme. Ještě pár dní a klidně bych se vydal někam dál na moře vítr nevítr.

14. července 2026, úterý, 8 km
Den třináctý, ve kterém tohle pádlovací dobrodružství bohužel končí

Je to tak. Ráno svítí slunce a nás čeká už jen přesun k autu. Do Prahy, do Podolí, do lékárny… Zrovna teď, když míň prší a víc svítí slunce. Když i teploty na slunci odpoledne začínají atakovat 20 stupňů. Kdo by odjížděl?

Aby to nebylo úplně krátké, dáme si to kolem ostrova proti hodinovým ručičkám. A Jíťa že prý se ještě potřebuje vykoupat. No tak jo teda. Jenže ani tyhle zdržovačky nic nezmohly proti neúprosnosti času. Před polednem vystupujeme v přístavu v Räfsnäs (zase potkáváme dalších pět kajakářů, kterým jejich dobrodružství teprve začíná!). Před jednou hodinou odpoledne už máme sbaleno, kajaky navázáné na autě, dobrodružství končí. Cestu trajektem a autem už popisovat nebudu, dopadlo to dobře. Kurnik, já bych pádloval!