Pádluj o sto šest v roce dva tisíce dvacet šest. Pěkně se to rýmuje, že? Nebo taky do třetice všeho dobrého (i zlého).
(První pokus jsem popisoval hír, druhý pokus hír.)
Pořád ta stará loď, pořád ta stejně nedokonalá technika záběru… A pořád ten stejný bláznivý závod na dlouhých 106 říčních kilometrů pořádaný Ondrou Niklem.
Je to jako s ultratraily. Během závodu se střídají chvíle světlejší a tmavší, chvíle, kdy ze mě prýští endorfiny a eurofie a chvíle, kdy zatínám zuby a říkám si, jestli mi to za to stojí. Z toho, co jsem zažíl v minulosti, se zdá, že to k sobě neoddělitelně patří. I ti nejlepší říkávají, že taky trpí a taky je to někdy bolí. Dlouhé tratě nejsou jen o svalech a fyzičce, ale taky hodně o hlavě. Když hlava začne stávkovat, svaly mnoho nezmůžou. A naopak to platí taky, když je silná hlava, svaly můžou být slabší, aby se dosáhlo téhož 
Když jsme se na jaře s Jíťou na tenhle závod přihlašovali, ani jeden z nás neměl od Nového roku najeté objemy, které by stály za řeč. Těch asi 200 kilometrů do konce března to fakt nevytrhne. V duchu předchozího odstavce jsme nad tím ale mávli rukou, pojedeme to tak nějak „z podstaty“. Prostě tělo si snad pamatuje něco z předchozích let, ne? Navíc na tomhle závodu pro mne bedna obvykle nehrozí, první místo bere Mojža (Petr Mojžíšek) následovaný s několikahodinovým odstupem smečkou pádlerů na Borách (loď od KickTheWaves). Až pak se v cíli objevují lidé na normálních mořských kajacích jako jsem já. Což neznamená, že jedeme vysloveně pomalu, letos jsme udrželi docela pěknou průměrku 7,7 km/h. Pro představu – na plastovém mořském kajaku jezdí normální turisté rychlostí kolem 5-6 km/h. V ženách je situace jiná, tam Jíťa obvykle bere první místo.
Poslední minuty před startem. Fotila Míňa.
Dnes stále s úsměvem, hlavně se nevyklopit. Fotil Ondra.
Drobné změny jsme udělali v taktice. Z pátku na sobotu jsme si zaplatili ubytování v Týně nad Vltavou. Dva předešlé pokusy o přespání přímo na loděnici nebyly ani jednou ideální. Například loni mě neustále budil hluk dopravy z nedalekého mostu přes Vltavu a taky párty na protějším břehu.
Spaní mimo se mi letos osvědčilo, na startu v šest ráno jsem byl nepoměrně odpočinutější než ty předchozí roky. A jinak vlastně už nebylo moc co řešit. Na oblečení triko (cokoliv víc by mě uvařilo zaživa), na jídlo dva zavakuované rohlíky se šunkou a sýrem (kompaktní a dobře se to jí), gely a na oběd rizoto. Do vaku vesty na záda vak s neperlivou Magnézkou. Možná bych příště využil možnosti nechat si poslat dropbag na hráz Orlíka a do ní láhev minerálky a to rizoto na oběd – vezl bych prvních padesát kilometrů o dvě kila míň.
Apropos, v pátek navečer jsme ještě vyleštili spodky našich lodí, ať to co nejmíň drhne. On tam totiž přisychá různý bordel. A vůbec, lineární proudění je to, co chceš, ne vlnky a turbulence. Přitom jsem po dlouhé době viděl zblízka škrábance na mé lodi a začínající fleky v povrchové úpravě. Asi to bude výhledově chtít nějakou údržbu.
Stáááááárt. Fotila Míňa.
V pátek pršelo, přitom bylo teplo, takže nás v sobotu na startu logicky vítá mlha. Ještě že už vím, kudy se jede a navigace v první fázi není moc potřeba. Jak jsem se ji snažil zapnout, Ondra najednou křičí „stáááárt“ a mně nezbývá než rychle začít pádlovat, aby mi všichni neujeli.
Po startu přichází záhy co se dalo čekat. Mojža na pohodu za máchání svýma dlouhýma rukama vyrazil svou téměř 12tikilometrovou rychlostí vpřed pronásledován Borami. Netrvá to dlouho a mizí zbytku pelotonu v mlze. Naposledy si z téhle skupiny pamatuju Petra Berčáka na půjčeném Fenixovi někde kolem soutoku s Lužnicí. Na Kořensku už jsou všichni nenávratně pryč. Přitom ke Kořensku jsme si to hrnuli tou dobou docela slušných 9 km/h.
Mlha se nás drží první dvě hodiny závodu. Za mě je teda lepší, když není, protože mám vždycky tendenci se dotahovat na lidi přede mnou. A když před sebou nikoho nevidím, závodím akorát sám se sebou, a to funguje míň. Tak ale zase jedeme to z té „podstaty“ (jakože nemáme najeto) a celou dobu jsem říkal Jítě, že pojedeme spolu. Což znamená, že zase tak moc nezávodíme. I tak skřípe zubama, když občas zaberu víc. Říká tomu, že mi bouchají saze. Snažím se myšlenky na hoňku za závodníky před námi a vlčí pud poslat zpátky do nevědomí, dnes by to zkrátka nefungovalo.
Pod hrází Kořenska nás na konci rampy čeká kamenné pole. Najet do proudu se dá, ale oklikou kolem výpustí elektrárny. I tak mi na lodi přibyl jeden nový škrábanec od šutru. Kvůli tomu se taky následujících pár kilometrů držím poměrně striktně v plavebním kanálu a nestříhám zatáčky moc blízko břehům. Společnost nám dělají můj spolužák ze základky Michal Peškar (taky na Vegaoyanu) a Libor Žlab na paddleboardu. U Michala mám podezření, že neví, zač je toho loket a bude v cíli dřív než my (což se potvrdilo). U Libora naopak odhaduju, že letos to nebude tak žhavý, protože pořád něco řeší s uložením věcí na palubě. Ale nenechte se zmást, tenhle paddleboardista není vůbec snadný soupeř, v roce 2024 si nás namazal na chleba o víc než o hodinu.
Jíťa moc nemluví, o to víc pádluje.
Mlha před Podolským mostem. Na SUPu Libor Žlab, před ním nám už pomalu mizí v dálce Michal Peškar.
A my pádlujeme a pádlujeme, zastávky pro focení neděláme, řopíky kolem řeky už taky necvakám jako dřív, u mostů zastavujeme jen výjimečně… Před Zvíkovem si začínám zpívat námořnické písně a bezděky zvyšuju tempo. Trvá to jen pár minut a Jíťa zezadu cosi volá. Nejdřív nerozumím, až pak pochopím, že mě posílá napřed. Prý jedu moc rychle. Jak jsem zaměstnal hlavu, najednou zrychluju. Krví kolují endorfiny, zrovna by to šlo. Jenže já moc dobře vím, že to nebude trvat věčně, takže zklidňuju tempo a přestávám zpívat. A opravdu, netrvá to ani půl hodiny a nabíhá krize. Jak říkám, vlny. Dám rohlík, to mě zachrání.
Sem tam kolem projede ve skluzu motorový člun, ale vlny nejsou nikdy takové, aby nás ohrozily. Za Zvíkovem dokonce předjíždíme jachtu jedoucí na motor. Jíťa se ptá kapitána na rychlost, prý jede 7,5 km/h. A ten čůrek vody, co šplíchá vpravo vzadu z trupu je prý chlazení motoru. Michal je tou dobou už někde vepředu. Ráno se narval těstovinama, a tak nepotřebuje dělat zastávky kvůli jídlu a čůrání. Jako jo, ty gely a rohlíky, co cestou pojídáme, by taky šly konzumovat za jízdy, na druhou stranu naše zastávky jsou často jen na minutu nebo maximálně na dvě, to asi sneseme. Až budu jednou velkej závodník, tuhle taktiku taky změním, ale dnes ještě ne.
Přijíždíme ke Zvíkovu, mlha už je pryč.
Voda v Orlíku je letos relativně čistá, loni byla o dost zelenější. Taky poslední úsek k hrázi mi letos odsejpal relativně rychle. Přiznávám, trochu jsem to možná hrotil, Libor na paddleboardu byl zrovna před námi, a tak zafungovat trochu jako urychlovač. Před hrází dokonce v dálce před námi vidíme MIchala. A do kempu u hráze dorážíme letos o deset minut dřív než loni. Trochu překvapeně zjišťuju, že v kategorii K1 už jsou za námi jen tři kajaky – Pavel a Jarda s Dášou. Lidi nějak nemají odvahu na dlouhé pádlování nebo co. A nebo jsme pomalí, to je taky možnost :-).
Ve dvě odpoledne najíždíme do výtahu na hrázi a před půl třetí nás rozhodčí pod hrází na druhé straně vypouští zpátky na trasu. Kamýk mi nikdy nechutná, ale letos aspoň nevlaju za Jíťou jako loni. I tak už se těším, až uvidíme hráz. Voda je tu studená (a díky tomu čistá), na výtoku z Orlíka má prý asi devět stupňů.
A pak už jsou tu Slapy. Při přenášení hráze Kamýka ještě dole na vodě spatříme odrážet Michala. Ale to je naposledy, co ho před cílem vidíme. Na Slapech na nás najel ještě asi 20 minut, což je brutální.
A tak opět pádlujeme a pádlujeme. V jednu chvíli vidím na hodinkách, že naše rychlost klesla na 7 km/h, asi krize nebo co. Taky zrovna trochu fouká proti nám. Nic zásadního, ale rychlost to nepodpoří. Jíťa začíná mít řeči, že to je tím, že jsem to na začátku moc hrotil. Mlčím a cpu do sebe gel. Zabralo, za chvíli zase mastíme 7,5 km/h. Jítě mezitím umřely nové hodinky (jako fakt se Garmin Fenix 8 dokážou vybít už po 8,5 hodinách aktivity s navigací ????), mně na Corosech (taky používáním navigaci) na konci zbývalo ještě přes 70% baterky.
Posledních deset kilometrů hlásím průběžně zbývající vzdálenost a průměrné časy. Vypadá to, že v cíli bychom mohli být před osmou večer. Před Živohoští nějací rybáři remcají, že jim lidi brzo budou jezdit až po břehu, ale když máte v rukách 90 kilometrů, tak chcete jet obvykle co nejkratší trasou. A zrovna tyhle jsme objížděli docela obloukem. Mimochodem, mám rád, když rybáři používají barevné vlasce, ty jsou aspoň vidět.
Poslední metry před cílem, stále s úsměvem. Fotil Ondra.
A pak už je ťu Živohošť a za ní most přes řeku. Cíl na dohled a nad sebou slyšíme dron. Tak to o nás asi vědí. Zrychlujeme a cílovou páskou projíždíme minutu před osmou. Celkem jsme těch 106 říčních kilometrů srazili na 95,5 skutečných kilometrů. Trvalo nám to letos 12 hodin a 39 minut. O celých devět minut lepší čas než loni. A stejně to v kategorii K1 muži stačilo až na předposlední místo. Zato Jíťa ve své kategorii obhájila první místo
S odstupem několika dnů se mi to docela líbilo. Nějaké krize byly, dokonce jsem Jítě v jednu chvíli říkal, aby mi další rok připomněla, že už to nechci podstupovat. Ale zpětně jsem všechny tyhle chvíle z hlavy vymazal a zbyl pocit, že to vlastně nikde moc nedřelo a ani po závodě letos nejsem moc zbořený. Svaly, ruce, záda, všechno funguje. Tak že bych příští rok najezdil nějaké objemy a zkusil pořádně zazávodit?
Ti, co vydrželi v cíli až do neděle :).
Důkaz místo slibů.