Grónsko (2025)

Pádlování v Grónsku, to chceš! V zemi, kde vzniknul kajak. No dobře, není to přesné, kajaky dělali Eskymáci i jinde. Ale zkrátka, země vody, ledu a kajaků, to bylo velké lákadlo. A letos se uskutečnilo. A zážitek byl takový, že tam chci znovu.

Začalo to nevinně. Jezdím už nějakou chvíli na mořském kajaku a postupně si troufám to podmínek, nad kterými bych dřív vůbec neuvažoval. Třeba Grónsko. Pádlování tu není obtížné jako takové, ale spíš podmínkami, které mohou nastat. Když přijde tlaková níže, může několik dní v kuse foukat a pršet a teplota se držet třeba kolem 5 stupňů Celsia. Teplota vody v moři kolísá mezi 1 a 5 stupni Celsia. Na to už je potřeba být připravený jak mentálně, tak materiálně. Mobilní signál je pouze v blízkosti obydlených osad, silnice tu prakticky nejsou a i dostupnost zdravotní péče je problematická. V případě vážnějších problémů posílají doktoři místní obyvatele letadlem do dánské Kodaně. Nehledě na to, že bez signálu se pomoci nedovoláte, ještě tak můžete zkoušet zalarmovat nějaký místní motorový člun, pokud zrovna pojede kolem. Letecká doprava tu funguje podle počasí, je třeba se připravit na to, že do poslední chvíle nevíte, jestli poletíte nebo ne. Ale o tom potom.

Na letošní sezónu vypsal Ondra Nikl „expedici“ do Grónska a mně bylo jasné, že nastal ten správný čas. Teď nebo nikdy :). Během zimy se naše sestava ustálila na výsledných 7 členů – Ondra s Míňou, Já, Jíťa, Jenda, Martin a Vlasta. Ondra nás uklidňoval, že to bude „v pohodě“. Ale to on tak dělá, dopředu v pohodě a na místě nás pak stresoval tím, jak nám můžou ublížit ledové kry, když se zničehonic rozhodnou přetočit nebo rozpadnout. Zkrátka ode všeho trochu, asi abychom nebyli relaxovaní až moc.

Plán byl jet autem do Kodaně a odtud letecky do Narsarsuaqu v jižním Grónsku. Tam si půjčíme kajaky a odtamtud taky poletíme o 10 dní později zpátky. Narsarsuaq je bývalá americká letecká základna a v současnosti tam kromě letiště a hotelu skoro nic není. Pár obytných budov pro místní rybáře, dvě „kavárny“ – jedna lepší pro turisty a druhá, kam se chodí místní nalévat pivem. S alkoholem to mají místní asi jako Indiáni v Americe – mají ho rádi, ale nesnesou moc, takže jsou hned opilí. Proto tu alkohol nekoupíte ráno před desátou nebo třeba v neděli.  No a letiště v Grónsku, to je taky kapitola sama pro sebe. Vesměs nejsou vybavená na létání ve špatných povětrnostních podmínkách, takže pokud padne mlha nebo je nízká oblačnost, může se klidně stát, že vám zruší let (tak jako nám na zpáteční cestě).

Letecká doprava je taky omezující v tom, že si s sebou nevezmete moc věcí. My měli každý 1 odbavené zavazadlo do 20 kg a jedno příruční do 8 kg. Některé z nás  v Kodani převažovali i s příručním zavazadlem, některé ne. Kromě toho jsme si vezli v jednom extra zavazadle vlastní pádla. Nakonec ale bylo dobré, že jsme věcí nemohli táhout tolik, i tak byl trochu oříšek se do kajaků nabalit.

A teď den po dni.

úterý 8.7. 2025, 10 km

Přistáváme v Narsarsuaqu podle plánu. Neprší, svítí slunce a je tu o tři hodiny méně než doma. Venku chodí lidi s moskytiérami na hlavách. Sem tam vás obklopí mušky, co lezou do očí i do uší, ale jak foukne, jsou hned pryč. Zatím se to dá bez té moskytiéry vydržet.

Čeká na nás holka z turistické agentury, je to Němka, pracuje tu přes léto. Má pro nás nachystané kajaky a také nás zaveze autem do přístavu a cestou do obchodu. Není to daleko, necelé 2 kilometry, ale s našimi taškami jsme rádi, že nás odveze. V obchodě to vypadá jako na konci osmdesátých let někde u nás v sámošce na vesnici. Pečivo žádné, balené pití minimum. Naštěstí je v přístavu pitná voda, jenže zase ne všichni počítali s tím, že si nekoupí žádnou PETku, do které by tu vodu mohli nabrat. A ještě zapalovač! Plynovou kartuši i tekutý líh do vařiče mají na prodej v agentuře. Tak to bychom měli.

Na břehu u kajaků nás Ondra popohání, asi už se vidí na vodě. Po moři plují ledové kry, slunce prakticky nezapadá, je tu krásně. Akorát ten spěch.. no narval jsem své věci do kajaku jakž takž, teď je budu pár dní přerovnávat a zjišťovat, kde co mám. Pak šup s kajakem na vodu a dějí se věci! Zaberu pádlem a … nic. No ty koky, to je teda tanker. Plastový kajak oproti karbonu, na který jsem zvyklý, vůbec nejede. Druhá věc, že Zegul, ve kterém skoro všichni jedeme, má relativně nízký profil. Moje hamstringy nejsou v kondici, čeká mě pár dní utrpení, než si zvyknu.

Za chvíli bude šest hodin (doma je už devět večer). Ondra na nic nečeká a beze slova vyráží ke vzdáleným krám. A asi si myslí, že se ho budeme všichni držet. Takže tu máme třetí věc – suché kalhoty a suchá bunda jsou sice super na spadnutí do vody, která má jeden stupeň, ale nedýchají. Jak zaberu, potím se jak kůň. A to přesně teď nastalo. Ale i tohle se zlepší, pár dní aklimatizace a bude to cajk.

Tož teda pádluju. Scenérie parádní. Vlevo skalní stěna, před námi v dálce kry. Jo ty dálky, tedy vzdálenosti… Všechno tu vypadá blíž, než je. Jeden by si řekl: „za chvíli jsem tam“. A ono ne. Druhý břeh fjordu vypadá, že je tak kilometr dva daleko, a ono je to třeba pět šest kilometrů.  Minuli jsme několik ledových ker, ale i po hodině pádlování je jich stále většina někde v dálce před námi. Už toho mám dnes docela dost, den byl dlouhý a mám hlad. Ale mlčím a pádluju. Nakonec Ondra točí ostře k pravému břehu, tak snad už bude brzo konec.

Díky téhle podvečerní robotě jsme si užili sluníčka a ker hned po příletu. Zítra má pršet, to už takové výhledy nebudou.

Taháme kajaky vysoko na břeh kvůli přílivu a jdeme stavět stany. Slunce ještě svítí, ale už se těším do spacáku. Z Ondrova vyprávění jsem myslel, že se tu budeme bořit po kolena do bažin, ale není to tak zlý. Asi letos málo pršelo. V noci mě párkrát budí zvuky jako by někde venku hřmělo, podle všeho to byl telící se ledovec 15 km odtud.

středa 9.7. 2025, 30 km

Předpověď fakt nekecala! Od rána je zataženo a prší. Docela oříšek sbalit se do kajaku tak, aby zůstalo maximum věcí suchých. Vyrážíme v 10. Kolem nás čas od času projíždí motoráky převážející lidi mezi Narsarsuaqem a Narsaqem a lidé z nich na nás skoro vždy mávají. Po pár kilometrech míjíme velkou kru a všichni zastavují, aby si ji vyfotili. Ondra se rozčiluje, že chtěl udělat záběr na skupinu projíždějící kolem kry a skupina se mu přitom rozpadla na fotiče. No jo no, je to pro nás grónské nováčky pořádná exotika.

Kolem oběda přestává pršet, zastavujeme na šikmém skalním stupni, odkud se dá vylézt na travnatou terasu. Prý je tam převis, pod který se vlezeme, ale nacházím jen jeden hodně zarostlý, pod který se vlezou pohodlně tak tři až čtyři lidi. Nás je sedm. Většina skupiny teda zůstala dole na skalní plotně.

Cestou dál míjíme několik ostrůvků, kolem kterých léta orel. A já mám v mapě zakreslený vrak lodi. V jeho místě je hloubka jen do 20 metrů, ale z kajaku nic nevidím. Míňa posílá do vzduchu dron, prý byla vidět dvě místa, kde by vrak mohl být, ale nic jistého. Jestli značka v mapě ovšem neznamenala mělčinu – skalnatý ostrůvek v jejím místě je během přílivu celý pod vodou.

A pádlujeme dál a dál. Na břehu momentálně není moc míst k přistání, to je pravda. Tyčí se tam kopec Nunasarnaq. Až ho obepádlujeme, můžeme zahnout do zátoky na druhé straně kopce, kde jsou prý louky a spousta potůčků s vodou. Pádlování nejde moc rychle, fouká proti nám vítr a je trochu cítit i proud, asi kombinace přílivu a větrem hnaných vln. Nakonec přistáváme chvíli po šesté hodině. Jsem rád, dnes to bylo 30 kilometrů. Těším se na teplou večeři.

Je zataženo a táboříme na ledovcové moréně. Vaříme všichni ze zásob sušeného Adventure Menu. Ondra dělá táborák, tak kolem něj chvíli posedáváme. Ale dneska usnu ještě dřív jak včera, jsem si jistej.

čtvrtek 10.7. 2025, 19 km

Ráno se budím ještě před sedmou do úchvatného slunečného dne. Dánové prý říkají „efter regn kommer solskin“ – po dešti přichází slunce. A dnes to platí bez výjimky. Normálně bych se ještě válel, ale dnes vylézám a fotím. Jíťa už taky bloudí venku, ale tolik si to neužívá, prý ji bolí hlava, oujé.

A ukazuje se platnost dalšího pravidla – se sluncem vylézá i havěť. Tedy mušky a komáři. Včera večer po nich nebyla ani stopa, dnes ráno chvílemi natahuju na klobouk moskytiéru. Ale oproti některým pozdějším dnům je to ještě zlatý.

V deset jsme zase na vodě. Vysílač před Narsaqem je vidět už z dálky. Vypadá blízko, ale přistáváme před ním až po 2 hodinách a 10 kilometrech pádlování. Jak jsem už psal, ty vzdálenosti jsou tu vizuálně úplně jiné než jsme zvyklí z Čech.  Vaříme oběd a užíváme si sluníčka a dlouhou pauzu. S Ondrou je oběd vždycky nejmíň na 2 hodiny. Úplně se tomu nebráním, má to své výhody. Někdy se ke konci trochu nudím, ale dnes je to fajn. Je tu krásně, teplo, radost pobejt. A Narsaq už je za rohem.

V Narsaqu přistáváme vedle muzea o půl paté. Převlékáme se z vodáckého do civilního a mastíme do města. Tedy… oficiálně to město je, ale žije tu jen 1300 obyvatel. Supermarket je o trochu líp zásobený než sámoška v Narsarsuaqu, kupujeme paštiky a chleba. Taky čínské polévky a pivo. Snídaně na dalších pár dní máme teda z krku. Pak nám ještě někdo radí nedalekou hospodu. Jmenuje se to teda „Café“, ale dělají tam burgery (výborné) a prodávají místní pivo Qajaq. A chodí tam hlavně místní. Koukali na nás trochu jako na zjevení, ale skoro všichni umí trochu anglicky, není problém se domluvit. A všude se dá platit kartou.

Když už se nám s Jíťou zdá sezení v hospodě dlouhé, vydáváme se zpátky ke kajakům. Chceme ještě dokoupit něco v supráči, ale to neklaplo, mají už zavřeno. Pravda, je už půl sedmé… No co už, musí stačit to, co jsme nakoupili před návštěvou místní café putyky. Ostatně co nemáš, to nepotřebuješ, že.

Přicházíme ke kajakům a ejhle – voda. Vrcholí příliv a co vypadalo jako bezpečné místo na trávě zase tak bezpečné není. Dorazili jsme právě včas. Akorát Míně už vedle kajaku plavou její boty. Zachraňujeme co se dá, mezitím už přichází i ostatní. Proces převlékání do vodáckého a vyplutí je tentokrát mnohem rychlejší než obvykle, proč asi.

A pak už se jen posunout někam za město na přespání. Ondra se rozhodl, že vystoupíme na skále na poloostrově za Narsaqem. Chvíli na něj koukáme z vody, co to tam vyvádí, ale myslí to vážně. No tak jo. Tahat naložené lodi po té skále nahoru je teda dost pakárna, ale travnatý plácek nad tím je na místní poměry hodně dobrej. A výhledy jsou tu taky famózní. Na stranu k Bredefjordu spousta ledových ker v zapadajícím slunci, na stranu k Narsaqu místní smeťák. Každému, co jeho jest.

A je tu mobilní signál! Včera v Eriksfjordu nebyl, navzdory slibujícím mapám pokrytí od Tussasu (operátor). Předpověď počasí na další dva dny je příznivá, až pak se to má začít kazit. Tak fajn.

pátek 11.7. 2025, 20 km

Ráno fakt svítí slunce. Krásný den. Vyrážíme – pozór, překvapení – v deset. Napříč fjordem mezi krami. Poprvé takhle zblízka. Držíme se pohromadě, Ondra nás varuje, ať ke krám moc nejezdíme. Vypadá to ve slunci mírumilovně, ale o pár dní později uvidíme pár ker se přetáčet a taky rány, co budou kry vydávat, když se rozpadají, klidu nepřidají. Každopádně je dobré sledovat své okolí. Přetáčení se dá vysledovat, začíná obvykle zvolna. S rozpadáním už je to horší, to může přijít raz dva. Taky potkáváme první skupinu tuleňů. Nadšeně výskáme, ale Ondra nás zpraží, že máme být zticha. Pravda je, že místní tuleni jsou dost plaší. Mají proč, jsou tu za lovnou zvěř.

Na oběd stavíme na protějším břehu už o půl dvanácté. Je odtud krásný výhled na Bredefjord a jeho severní část Nordre Sermilik, plnou ker. Vlastně všechny ledové kry kolem pochází odtamtud. Od západu se ozývají rány – místní lovci střílí na tuleně. V televizi jsem viděl dokument, jak Inuité zpracují z ulovených zvířat všechno, ale není to vždycky pravda. Při zpáteční cestě jsme našli na dvou různých místech na břehu mrtvé tuleně stažené z kůže. Prostě lovci berou kůži a zbytek vyhodí. Jiný kraj, jiný mrav.

Po obědě pádlujeme napříč přes Bredefjord. Na ostrově po levé straně by měly být výchozy s žílami s uraninitem. Teď na to není vhodná příležitost, ale jednou se sem vrátím. Vidět podobné věci in situ je pro geologa jako med pro vosu. Vůbec je to tu fascinující. Před Narsaqem jsme proplouvali kolem masivu sodalit-nefelinového syenitu, na druhé straně fjordu od letiště byly pro změnu karbonatity. Obé pro české geology spíš exotické horniny. A stáří 1,2 miliardy let. Téměř dvakrát tolik než horniny v českém masivu. A na zpáteční cestě přes hlavní město Grónska Nuuk potkáme horniny staré 3 miliardy let. Och, ach.

Toliko geologické okénko. Nejvíc mě prudí, že vývoz kamenů je bez povolení zakázaný. Ale stejně to zkusím a do tašky nějaké ty šutry narvu :).

Cestou mezi ostrovy několikrát děláme kompars a necháváme se Míňou natáčet z dronu stejně jako Ondrou jeho kamerou. A vidíme i kompletní přetočení kry od začátku do konce. Pěkný zážitek.

Odpoledne se před námi čím dál jasněji zjevuje za kopci vykukující pevninský ledovec. Náš cíl. Ale asi až zítra, ještě je to k němu trochu daleko. Pro dnešek končíme po asi 20 kilometrech v zátoce s muškami a komáry. Při přistání tam teda žádná hmyzácká chamraď nebyla, ale stačilo pět minut na břehu a jejich tam-tamy roznesly, že večeře dojela. Nezbylo, než nasadit moskytiéry.

Takže vaříme. A koupeme se! V moři, kde jinde. Voda je čistá, jen trochu studená. Pojídání večeře je trochu oříšek, nakonec u toho pochoduju po břehu, abych to nejedl i s muškama. Ale už jsem teda v životě při jídle zažil i větší pohodu ;-).

Dneska jsme skončili brzo. A i po večeři je stále brzo. Tak přišel bláznivý nápad, pojďme na kopec! Vyrážíme s Jíťou, vypadalo to jako snadná akce. Ale zdání klame. S moskytiérou na hlavě, s broděním říčky a prodíráním se hustými porosty zakrslých břízek… nelituju vycházky, ale v moři jsem se asi dnes koupal zbytečně, jsem zpocený až na zadku. No ale konec dobrý, všechno dobré. Tříkilometrový výlet volným terénem je zajisté zajímavá zkušenost.

Už jen vybít mušky, které se infiltrovaly při zalézání do stanu a spát.

sobota 12.7. 2025, 24 km

Dnes nás čeká výlet k ledovci. Je zataženo, ale neprší a má se to přes den roztrhat. Snídaně a vůbec balení jsou poněkud akrobatické záležitosti. Nemít s sebou moskytiéru, tak se asi zblázním. Převlékání do vodáckého oblečení prověřuje mentální odolnost. Ta chvilka bez moskytiéry a bez trička není zadarmo.

Ale na vodě mušky nejsou. Míříme k ledovci, hladina je skoro jako zrcadlo, pohoda. Když to máme k ledovci asi 3 kilometry, otevírá se před námi pěkná skalní scenérie. V dálce před námi ledovec, po stranách skalní stěny, minimum vegetace, klidná modrá voda… Nádhera. Míňa se chystá dronovat, já zatím nasávám genius loci. Pak pádlujeme dál a za rohem se otevírá pohled na velký vodopád. Ledovec v těch místech už ustoupil a po skalní stěně se od něj dolů valí voda. Je jí tolik, že v moři vytváří proud a lehké vlnky kolkolem. Odvážnější z nás popojíždí nablízko, proud vody traverzují na druhou stranu a celkově si užívají. Já raději vyčkávám opodál, do proudu se mi moc nechce. Moc dobře si pamatuju své pokusy s najížděním do proudu na divoké vodě a úplně dnes nemám náladu na koupání, voda tu má nejvýš jeden stupeň. Stačí, že na mě padá vodní tříšť z vodopádu.

Martin vyráží k roklince o kus dál (o kilometr, ach ty místní vzdálenosti) podívat se, jestli by se tam nedalo přistát na oběd. Po chvíli mu jedeme naproti a Martin říká, že přistát se tam dá. Tož dobrá, jde se obědvat. Jinde to totiž široko daleko na přistání nevypadá, takovou příležitost je třeba chytit za pačesy.

Roklinka nebo spíš rokle je místo, kde ještě nedávno kraloval ledovcový splaz. Ale za posledních pár let odtál. Šikmé skalní stěny okolo jsou posypané balvany, které tam ledovec zanechal. Některé vypadají, že se na ně stačí jen škaredě podívat a spadnou. Raději ke stěnám moc nelezu, i když se mi tu někteří nejmenovaní jedinci budou nejspíš smát, že jsem strašpytel. Každopádně je tu hezky a svítí slunko. Jen od ledovce vane chladný vzduch, ideální oblečení je péřovka a zimní čepice.

Po obědě pádlujeme dál podél skalních stěn. Hnízdí na nich stovky racků. Někteří létají rozčíleně nad našimi hlavami, ale naštěstí bez náletů a bombardování. Ondra slibuje, že dnes budeme kempit u ledovce ve vedlejší zátoce. Prý v noci bude nejspíš i mrznout. Tak jsem zvědavý.

A neuplynuly ani dvě hodiny pádlování a opět nám chladný protivítr dává najevo, že někde před námi je ledovec.  Jenže… On jaksi není tam, kde ho Ondra čekal. Taky odtál. A ne zrovna málo. Už nesahá do moře. Ale je velikééééj, to zase jo. Tak nic, dnes zakempíme na dohled a zítra ráno se na něj podíváme zblízka.

Na břehu vaříme na šikmých skalních plotnách. Jsou v nich vidět krásné velké krystaly živců, občas i zdvojčatělé. Zkouším se podívat kolem, jestli nenajdu nějaké vyvětralé, ale nic jsem nenašel.

 

 

No a navečer zkouším vysílačku. Není tu žádný mobilní signál a poslední předpověď počasí jsme viděli včera ráno. To je jak před rokem. Místní pobřežní stanice vysílají čtyřikrát denně předpověď počasí na námořních VHF kanálech. A já s sebou táhnu VHF vysílačku, jen ji moc nepoužívám. Na začátku výpravy jsem u Narsarsuaqu zkoušel poslouchat tu jejich předpověď a vůbec jsem jim nerozuměl. Oni to totiž vysílají kromě angličtiny ještě dánsky a grónsky. Ženský hlas to odemlel bez jakýchkoliv pauz a než jsem se zorientoval, bylo po všem. Tak tedy že by dnes další pokus?

Nebudu to moc rozmazávat, skončilo to fiaskem. A můžu si za to sám. Dnes jsme nejblíž stanici v Narsaqu, která vysílá na kanálu 24. Akorát že moje vysílačka nejde na kanál 24 přepnout. Teda jde, ale ne v regionálním nastavení, které na ní momentálně mám. A přepnutí do jiného nastavení není dost intuitivní na to, abych na něj přišel bez návodu. Grrrr. Bych si nafackoval za takovou přípravu. Kanály místních pobřežních stanic mám vypsané, ale zkontrolovat si, jestli se na ně můžu přepnout, mě předem nenapadlo. Takže nic. Ale zkušenost pro příště dobrá.

neděle 13.7. 2025, 25 km

Ráno je obloha šedivá, ale neprší. Vaříme snídani, balíme stany, klasika. A pak hurá k ledovci. Nejsme jediní, kdo se na něj chce podívat zblízka. Poblíž jsou dvě provizorní mola, zjevně se sem turisté občas nechávají dovézt motorovými čluny. My vysedáme standardně na plochých balvanech. Vlasta se svou operovanou nohou nemůže skákat po šutrech, a tak zůstává poblíž kajaků, my ostatní se vydáváme pár set metrů k ledovci. Musíme přitom přelézt pár balvanů, ale najít cestu není těžké. Jsou tu šlápoty od turistů a i odložená zimní čepice by se našla. Ale tu tam necháváme, je tu dost kosa a třeba se bude hodit někomu dalšímu 😉

Ohromně si to tu užívám. Obdivuju glacifluviální uloženiny i ledovec samotný. Vegetace tu není prakticky žádná, jen na jednom plochém balvanu už se uchytil suchopýr. Vůbec se mi odtud nechce, ale asi je třeba se posunout dál. V tuto chvíli se naše výprava obrací zpět směrem k Narsarsuaqu. Tedy ještě to pár dní potrvá, ale začal pomyslný návrat.

Před námi je malý ostrov Qeqertarsuaq. Blížíme se k němu rychlostí asi 7 km/h, docela dost na naložené plasťáky (kajaky). Už mám docela hlad, těším se na oběd. Trochu jsem doufal, že zastavíme až na dalším ostrově, kde jsou uranové žíly, ale časově ani kilometrově to nevychází. Holt sem fakt ještě někdy budu muset jet

Během oběda začíná trochu krápat, ale naštěstí zůstane u toho a budeme mít další den bez deště.

Po obědě nás čeká přejezd Bredefjordu. Je to pěkné, kolem plave spousta ledových ker. A asi je teplo, poměrně často slyšíme rány, jak se kry rozpadají, občas se nějaká přetočí, je na co koukat. Také tuleni se objevují, tentokrát docela blízko našim kajakům. Ale než vytáhnu mobil, abych je vyfotil, už jsou zase v bezpečné vzdálenosti.

Na druhé straně fjordu jsme až kolem šesté hodiny odpoledne, je čas porozhlédnout se po místě na spaní. Přitom plašíme racky, kteří na břehu hodují na mrtvém tuleni. Není to pěkný pohled, tuleně tu nechali lovci. Stáhli kůži a zbytek vyhodili. O kus dál uvidíme ještě jednoho, ale ten leží na dně pod vodou.

Na první místo, co Ondra našel, se moc netváříme, tak pádluje dál do zátoky. Tam je pěkná oblázková pláž, kde se dá pohodlně přistát, a nad ní travnatá louka. Co na tom, že je částečně podmáčená a jsou tu komáři a mušky… Ve stanu nám vadit nebudou, no né?

Po nějaké době do zátoky připlouvá na motor ještě jachta s českou vlajkou. Máváme z břehu, ale asi nepochopili, že jsme taky Češi. Kotví o kus dál a nevšímají si nás. Tak rozjíždíme párty bez nich. Sedíme na břehu, už po večeři a koluje láhev Jacka Daniel’se. Jo, dneska by to šlo.

A je tu zase po několika dnech mobilní signál!

pondělí 14.7. 2025, 13 km

Ráno je plán jasný. Směr Narsaq! Obchod, hospoda a tak. Je zataženo a dost kosa. Asi proto jsme na vodě už o půl desáté. Vyrážíme mezi krami napříč fjordem. Domečky Narsaqu vidíme od začátku, ale je to ošidné, jsou od nás asi 8 km daleko.

Trvá to, ale prostředí je pěkné. Projíždíme kolem ledových ker, tohle se neomrzí. Zvlášť když pomyslím, jaká jsou u nás doma momentálně vedra. Neměnil bych.

V Narsaqu přistáváme na stejném místě jako posledně. Jen tentokrát právě začal odliv, což znamená, že budeme řešit spíš opačný problém. Lodě nám neuplavou, zato bude potřeba je nosit dlouhé metry k vodě. Si nevybereš.

Když už jsem u toho – v Narsarsuaqu po příletu jsem si vyfotil tabulku přílivů a odlivů. Výborná věc! Používám denně když někde přistaneme. Člověk hned ví, jestli se má strachovat o loď nebo ji může nechat hned na břehu. Kromě časů, které by snad šly vyčíst z nějaké aplikace (pokud funguje i offline!) jsou v tabulce i hladiny. To aby jeden nezapomněl, že stopy na břehu po včerejším přílivu nemusí být dost průkazné a že dnes třeba bude příliv výš a dál. Fakt praktická věc.

Takže dnes budeme nosit. Ale to počká, nejdřív do města!

Ondra nám prozradil, že dnes bude easy day, máme času neurékom. Nejdřív do hospody. Na pivo se těším, ale jinak mě to moc nebere. Ovšem jen do chvíle, než svolím, že si teda dám i burger. To byl výborný nápad! Po týdnu na sušené stravě je burger s hranolkami jako jídlo z jiného světa. K tomu pivo Qajaq s domorodým kajakářem na etiketě, co víc si přát.

Ale čas plyne a když už tu sedíme přes dvě hodiny, začíná mi být dlouhá chvíle. Domlouváme se s Jíťou a vyrážíme na prohlídku Narsaqu. Nazval bych to pracovně od supráče k supráči. Jsou tu dva, zkoušíme ten vzdálenější, ale náš obvyklý u břehu je lépe zásobený tím, co potřebujeme. Třeba plynové kartuše. Už dochází, protože furt vaříme. Vodu na jídlo, vodu na čaj, vodu na kafe, čaj do termosky… Furt něco.

O půl třetí míříme nakonec i do muzea hned vedle místa našeho přistání. Nic si od toho neslibuju, ale škoda, že jsme tam nešli dřív, je to tam parádní. Bohužel zavírají ve tři, takže prohlídka je v cuku letu. Dva pracovníci nás tu provádějí, ten mladší je prý historik. Když zjistil, že jsme z Čech, hned na nás spustil, že místní meteorologická stanice byla důležitá pro předpověď počasí za války, když spojenci vysazovali do protektorátu parašutisty. Dokonce na nás vybalil i jména Gabčíka a Kubiše a atentát na Heydricha. Fakt mi bylo líto, že jsme tam měli tak málo času a nemohli pobýt dýl.

V expozici měli i kajaky a průvodce na mou otázku hned vyprávěl, že původně byly potažené tuleními kůžemi, ale někdy od 16. století tulení kůže postupně nahrazovalo plátno na plachty, které po napnutí na konstrukci kajaku natírali barvou, aby bylo vodonepropustné. Zatímco potahy z tuleních kůží dříve impregnovali proti vodě tulení krví.

Samostatnou expozici tvořil i domek s geologickou výstavkou. U Narsaqu se totiž nachází velké ložisko uranu a prvků vzácných zemin. Momentálně se jedná o těžbě prvků vzácných zemin (niob, cer..). Uran to komplikuje, protože Grónský parlament si před pár lety odhlasoval, že uran nesmí nikdo těžit a povolené nejsou ani průzkumné akce v tomto směru. Takže přemýšlí, jak z vytěžené rudy odstranit uran a deponovat ho na místě. Nehledě na to, že ne všichni místní obyvatelé jsou z představy těžby nadšení. Přece jen je tu teď relativně klid, což by se asi změnilo. Ale expozice moc pěkná.

Čas neúprosně běží, nakukuju ještě do rekonstruovaného příbytku Inuitů. Je to taková napůl zemljanka. Domek zvenčí obložený travnatými drny, vevnitř zařízený jako běžná chata někde na horách. Jen je to mrňavé, i já se musím vevnitř pohybovat skloněný. Ale moc se tu nezdržuju, jsou tři hodiny, muzeum zavírá. A zároveň se ke kajakům trousí zbytek naší skupiny. Najednou všichni spěchají na vodu. Ještě jsem plný dojmů z muzea, a tak zatímco se převlékám do vodáckého, najednou koukám, že jsem skoro poslední, kdo ještě není ready.  To, že jsem dostal výtku za to, že jsem nepomáhal nosit ostatním kajaky, už je jen taková třešnička na dortu. Tyhle šoky nemám rád, když se buď nic neděje nebo se šturmuje a nic mezi tím. No jo, co už.

Lemroidní den zakončíme hned za vysílačem v Eriksfjordu asi po pěti kilometrech pádlování. Aspoň že je tu pěkná suchá louka na stany.

úterý 15.7. 2025, 19 km

Ráno je krásně. Svítí slunce, radost pohledět. Vyrážíme ve třičtvrtě na deset. Místo obědové zastávky je na dohled, ale moc se nepřibližuje, je to nejmíň 10 kilometrů. Někdy zhruba po hodině pohodového pádlování dobíráme s Jíťou vodu do jednoho vaku přímo z kajaku – po pobřežní skále padá dolů do vody malý vodopádek. Nemáme moc vody a tahle příležitost se nabídla sama. Ohlašuju to Míně, Ondra je někde daleko vepředu. Vždycky vyrazí a jede a jede a jede a najednou jede sám. Co čert nechtěl, zrovna teď se Ondra rozhodl, že se bude natáčet dronem. A my s Jíťou na záběrech nebyli, protože jsme byli opoždění nabíráním vody. A prý proč jsme neřekli před vyplutím, že potřebujeme vodu. No co už, zase jsme viděli tuleně, které ostatní neviděli

Na oběd stavíme na břehu na opačné straně zátoky než jsme spali na začátku výpravy cestou k Narsaqu. Jsou tu obligátní mušky, ale když se vyleze na skálu nad zátokou, profukuje tam větřík a mušky mizí. Obědová pauza je dlouhá, svítí slunce, a tak dojde i na koupačku v moři. Hygiena, ne? Zbytek času vyplňuju hledáním zajímavých kamenů. Nakonec beru kousky namodralého nefelinického syenitu (v UV světle září krásně oranžově, jako kdyby hořel) a zelené kousky něčeho, co je nejspíš kvarcit. Jeden kousek vypadá jako ledová kra. Jestli ho provezu, bude mi připomínat Grónsko na pracovním stole.

Od Narsaqu začíná foukat a na moři se objevují vlnky, čím dál více s bílými čepičkami. Prý že počkáme, až to přejde.

Ve čtvrt na pět sice pořád ještě fouká, ale bílé čepičky už zmizely, tak konečně vyrážíme dál. Obědvali jsme v závětří, takže vyplout znamená se nejdřív probít asi 500 metrů proti vlnám a větru. Teprve pak to můžeme otočit o 180 stupňů a vyrazit s větrem v zádech vstříc dobrodružstvím.

Jenda jede vzadu a tváří se zarputile. Mám z toho divný pocit, radši jedu poblíž, kdyby nějak moc zápasil. Ale jinak je to žůžo, zvlášť potom s větrem v zádech, to to jede skoro samo. Mastíme to průměrkou přes 7 km/h skoro zadarmo. Až je mi líto, že už po hodině pádlování zahýbáme k nedaleké pláži a končíme. Na druhou stranu je fakt, že dál je úsek, kde není ideální přistání a je už půl šesté. Znamenalo by to jet další asi hodinu a půl… Nicméně být tady sám, tak jedu.

Místo toho nás čeká obvyklá procedura. Postavit stan, uvařit večeři, najít vodu. To poslední se ukazuje jako oříšek, žádný pěkný pramen tu není, jen takový malý líný potůček. Ale vody máme už málo, tak nabereme hrníčkem a přefiltrujeme, když už ten filtr s sebou táhneme. Ostatní jsou na tom podobně. Je mi líto Vlasty, kterému se při vaření podařilo vylít poslední malou zásobu vody. Pěkně ho to psychicky rozložilo. No ale ta filtrovaná byla v pohodě a stejně všechno převařujeme. Teda někteří :). Převařujeme proto, že kolem chodí občas ovce a taky sem tam narazíme na nějakou mršinu. Třeba orla (čtvrtý den za Narsaqem).

Je tu signál, koukám na předpověď. Zítra má pršet. A v noci se má otočit vítr, to znamená, že zítra bude foukat proti nám. Zase jednou zažijeme grónské počasí. Bo nejsme tu na dovolené, ale na expedici. To jen Ondra tvrdí, že my jsme tu na dovolené a on v práci. Má to nějaké pomotané ;-).

středa 16.7. 2025, 18 km

Je to tak, ráno nás vítá deštěm. A fouká proti nám. Ale zatím to není tak zlé, bude to jen trochu namáhavé.

Jenže vítr postupně zesiluje a postup vpřed se zpomaluje. Martin jede úplně vlevo podél břehu a zdá se, že je to tam rychlejší. Ale zase v rozbitých vlnách, a to nemám rád. Možná ne moc chytře, ale radši se prodírám kousek dál od břehu v místech, kde jsou vlny pravidelné i za cenu většího protiproudu. Nikam moc nespěchám, jedu si svoje tempo. Což ale ve skupině moc nejde. Na jednu stranu Ondra mizí někde vepředu a měl bych teda přidat, na druhou stranu je mi blbé nechat vzadu Jendu s Vlastou. Vlastovi ta dřina podle mě už moc nechutná a Jenda se sice stále tváří, že je v pohodě a užívá si to, ale křečovitý výraz v obličeji taky dost vypovídá. Když jsou vlny největší, objevuje se Ondra, který se za námi vrací. Ale sotva se přiblížil, řve na nás, že máme zabrat a pořádně pádlovat. Aháááá, trénink! Tak teda trochu přidávám a vydávám se stíhat Jíťu. Vlastu s Jendou nechávám Ondrovi.

Asi půl hodiny na to se objevuje malá pláž jako stvořená na obědovou pauzu. Taháme lodě na břeh a v dešti vaříme oběd. Za rohem jsou tu krásné slepence, po břehu běhají ovce a výhled máme na pěknou velkou modrou ledovou kru. Taky tu teče potůček, tak dobíráme vodu, které už mají všichni málo. A asi po dvou a půl hodinách se vydáváme zase dál proti vlnám. Jak prší, tak se ztišuje vítr a docela to jde. Ale jsou to spíš takové přeháňky a hned jak déšť přestane, vítr se snaží dohnat, co zameškal. Vane to sem hodně od ledovce na severozápadě fjordu.

Před námi je cíp pevniny, za kterým se trochu schováváme před větrem. Za ním se linie pobřeží stáčí víc k severu a vítr tam duje zboku. Ondra sonduje, jak na tom jsme, jestli jedeme dál nebo nee. Nikdo se moc netváří ani že jo ani že ne, ale nadšení vypadá jinak. Nakonec přichází pokyn – vystoupíme z kajaků a podíváme se z břehu, jak to za cípem vypadá. Tam vidíme boční vlny s bílými čepičkami. Ondra teda rozhoduje, že se vrátíme kus zpátky a pro dnešek zakempíme tady na břehu. Asi bych na jeho místě udělal to samé. Dnes to nebylo zadarmo a unavený člověk dělá víc chyb.

Jedeme teda pár set metrů zpátky, kde bylo jednodušší vytahat kajaky až na trávu a jali se vystupovat. V mém případě to není úplně ukázkové, při vystupování z kajaku mi na šutru uklouzla noha a já zajel jednou nohou skoro po pás do vody.  No jo no, nikdy jsem netvrdil, že jsem borec, co umí všechno bezchybně. To jen ostatní ten pocit občas mají z toho, jak furt vedu chytré řeči. Nenaděláš nic.

Na břehu probíhá podvečerní klasika – stany, večeře.. Půjčuju vlastovi Trangii (vařič). Kartuše se u ní napojuje hadičkou, je jednodušší vypálit zbytky plynu z kartuše. Vlasta má radost jako dítě, že ještě na svém zbytečku plynu může uvařit. A dost tu fouká. Se stany to lomcuje tak, že několikrát napínám všechny šňůry a doufám, že to střešní tyčka přežije a nezlomí se.

Zítra nás čeká poslední den pádlování, mám smíšené pocity. Jako vždycky, když něco končí.

čtvrtek 17.7. 2025, 16 km

Ráno nás vítá ocelově šedá obloha, ale fouká jen mírně. Sem tam přijde přeháňka. Je to trochu logistický oříšek nabalit se zpátky do kajaků, aby suché věci zůstaly suché. Řeším to nakonec jako Ondra a převlékám se rovnou do vodáckého. V tom pak běhám po břehu a vařím snídani. Na vodu máme jít v deset, ale už v devět postávájí všichni připravení kolem kajaků. Úplně se na to hodí Jendova hláška „nevytvářejte atmosféru napětí a strachu“. Jíťa je poslední na břehu ještě v normálním oblečení a nelibě nese, že to vypadá, že všichni čekají jen na ni. Jako pravda je, že do desíti hodin je času dost. Trochu mi to připomíná březnový odjezd z Rujány, kdy se taky řeklo, že odjíždíme v sedm, ale pak nás ostatní honili už ve třičtvrtě a ani nás nenechali dojíst snídani.

Dnešním cílem je vesnice Qassiarsuk. Prý tam prodávají ponožky z ovčí vlny. Básnil o nich v Čechách divoch Jarda. Z Qassiarsuku je to přes fjord už jen nějakých pět kilometrů do Narsarsaqu, kde musíme vrátit kajaky. Ale to předbíhám.

Pádlování probíhá celkem v poklidu, jen před Qassiarsukem začíná od břehu trochu foukat. Ale oproti včerejsku nic, co by stálo za řeč.

Qassiarsuk je malá vesnička založená roku 1924 jako první místní ovčí farma. Dnes tu žije jen asi 30 obyvatel. Je tu sámoška, benzínová pumpa, hostel a malá kafeterie, což je směs obchodu se suvenýry a bistra. Jdeme se tam najíst a dát si pivo. Kávu jsem si nedal. Asi hodinu a půl si užíváme pohody kafeterie, a pak už se se vydáváme ke kajakům, abychom přepádlovali posledních 5 km do Narsarsuaqu.

Zpětně je mi líto, že jsem se nešel projít k vikingským ruinám. Netušil jsem totiž, na jak významném místě se nacházíme. Je to kousek, pár stovek metrů. Osada Brattahlíð – pozůstatky prvního Vikingského osídlení založeného Erikem Rudým před rokem 1000. Koneckonců dánské pojmenování fjordu Eriksfjord vychází z jeho jména. Tak ale aspoň mám další důvod se sem vrátit.

Odrážíme od břehu chvíli po dánské kajakářské dvojici, se kterou se tu míjíme. Ale nejsou moc komunikativní, ani nemávnou na pozdrav. Oni míří k jihu, my na druhou stranu fjordu. Máme vítr v zádech, zase to chvíli jede skoro samo. Jen je mi líto, že pádlování v téhle pěkné krajině končí.

Při vracení kajaku zjišťuju, že čelní přepážka v kokpitu byla celou dobu posunutá do šikma. Štěstí, že jsem se kajak nesnažil utopit, mít zaplavenou přední komoru vodou z kokpitu fakt nechceš. Jinak si na kajak v zásadě nemůžu stěžovat. Na nízký profil jsem si zvyknul. Pomalejší než kompozitové lodě to bezesporu je, ale zase to beru jako daň za odolnost při tahání kajaku na břeh.

Konec dobrý, všechno dobré. Spát dnes budeme u hostelu. Můžeme využít jeho sprchu a kuchyňku, ale stany venku, pokoje mají už plné. Ráno letíme do Nuuku a odpoledne do Kodaně.

pátek 18.8. 2025, epilog

No a dnes je všechno jinak. Ráno nás správce hostelu odvezl s našimi taškami na letiště. Zavazadla jsme odbavili a asi hodinu před odletem nám Air Greenland oznámila, že let byl zrušený kvůli špatné dohlednosti v Nooku. V průběhu dne nám pak oznámili, že poletíme až v pondělí odpoledne. Do té doby budeme bydlet na náklady aerolinek v místním hotelu, na jídlo dostaneme stravenky na oběd a večeři, snídaně jsou hotelové. Okééééééj.

Teprve teď člověku dochází, jaká prdel světa to tu je. Je tu teda ještě muzeum. Dost velká část je věnovaná historii letiště – vzniklo to tu za války jako americká letecká základna. Podle toho to tu taky vypadá. V širokém okolí jsou rozeseté betonové ruiny baráků. Na místě nemocnice se stačí projít mimo cestu, aby člověk pochopil, že likvidace proběhla klasicky jako ve všech armádách světa – rozjezdili to s buldozery. Ze země čouhají kusy cihel, radiátorů, eternitových střešních destiček… Příroda to všechno pohltí.

Abychom se tu nezbláznili, jdeme se v pátek projít na Signal hill (kopec nad letištěm, kde býval vysílač) a v sobotu přes 10 kilometrů na sever k ledovci. To je tak jediný trek, který se tu dá podniknout, Jinak na jihu pláň s letištěm uzavírá moře a skalní stěna, na severozápadě ledovcová říčka s tekutými písky.  Naštěstí v neděli dopoledne Air Greenland píše, že nám zařídili extra letadlo do Nooku už na neděli. Tak hurá!

Letíme teda do Nooku, tam musíme přespat a do Kodaně už v pondělí po obědě.

V Nooku je letiště nové a v neděli úplně prázdné. Po asi hodině čekání se dozvídáme na informacích, že nás ubytujují v hotelu Aurora. Tak jo, převáží nás tam dva taxíky. Akorát že recepční v Auroře je zmatená jak lesní včela a prý mají jen dva apartmány. Jeden asi 500 metrů odsud, druhý v centru. A že snídaně není v ceně. A my na ni nemáme stravenky, ale to prý napíše na letiště a vyžádá si je.

No dobře, nějak jsme to zvládli. A pak ještě večeři v docela fajn restauraci za stravenky včetně piva a vína. Což byla asi jediná šance na alkohol – obchody jsou tu sice otevřené někdy až do devíti večer, ale alkohol vám v neděli neprodají. Na ulicích to vypadá všelijak. Kontrastují tu plechové hangáry s novými bytovkami. Mezi nimi starý hřbitov a minimum zeleně. Působí to na mě neutěšeným dojmem, ale asi za to může ten chaos v Auroře.

Konec dobrý všechno dobré. Hlady jsme neumřeli, to spíš naopak. Draho tu je, ale přišlo mi to srovnatelné se Skandinávií. A ten rozdíl není zdaleka tak velký, jako když Češi vyjeli za hranice v devadesátých letech. Po obědě jsme odletěli do Kodaně velkým Airbusem A330.

Jsem Ondrovi vděčný za to, že tuhle výpravu zorganizoval. Vím, že se sem chci ještě někdy podívat. Příroda nádherná, geologie ještě víc. Pohybovat se v divočině bez lidí a signálu mi vyhovuje.

Materiál, co fungovalo a co ne

plovací vesta (PFD) – měli jsme půjčenou spolu s kajaky. Velikost cajk, ale jen jedna kapsa a nula úchytů. Nešikovně se na ni připínala vysílačka. Přístě bych si vzal svou vlastní.

čelovka – zbytečná věc, ani v noci není tak tma, aby nebylo vidět. Tahal jsem ji jen kvůli mizivé šanci, že potkáme nějaké štoly.

vařič trangia s plynovým i lihovým vařičem – geniální věc. Stabilní a je na výběr mezi palivy. Na místě se dal koupit jak líh, tak plynové kartuše. Líh je levnější (litr asi za 250 Kč), ale vaření s ním je na dýl.

pohory – na chození po břehu fajn, ale zbytečně robustní a neskladné řešení. Příště  budou stačit nějaké horolezecké nástupové boty.

vaky na vodu – ano! nejmíň dva, kdyby jeden tekl. Nespoléhat na to, že se na místě bude dát koupit nápoj v PET láhvi. Někde se dá, někde ne.

moskytiéra – nezbytnost. jsou místa a dny, kdy se bez ní na břehu protrpíte k šílenství

káva – nechtělo se mi tahat zrnkovou a mlýnek s náčiním na vaření. zkusil jsem instantní arabicu od manucafe.cz a výsledkem byla docela pitelná káva. Nic, co by se podobalo klasické instantní kávě ze supermarketu.  Osvědčila se, příště zvolím zase.

spaní – tyvek pod stan nebo jiná podlážka místy nutnost. Takhle se dal stan postavit i v zakrslých břízách bez propíchnutí podlážky. Ze stejného důvodu vozím pod nafukovací karimatku ještě tenkou evazotku od Gossamer Gear

vodácké oblečení – polosuché oblečení (suché kalhoty a bunda) stačilo. K tomu vysoké holínky.

oblečení na břeh – na převlečení rozhodně péřovku a zimní čepici. Nebudete potřebovat každý den, ale čas od času ano. Jen je dobré mít přes to ještě nějakou nepromokavou vrstvu pro případ deště, to budu muset vyladit.

elektřina – solární panel (25 – 30 W) na dobíjení drobné elektroniky. Za slunečných dní bezproblémově během zastávek dobije mobil i powerbanku.

mobil – v Grónsku nefunguje klasický evropský roaming. Buď si můžete koupit grónskou  e-sim kartu (a budete mít navíc zadarmo lokální volání a sms) nebo si předplatíte balíček dat. Třeba od O2 5GB za cca 4 stovky. Mně těch 5GB nakonec bohatě stačilo, stejně je signál jen v blízkosti osídlení. Stačí zajet za kopec a máte prd. Nevýhodou je drahé volání, ale naštěstí volat nebylo třeba.

placení – prakticky všude brali karty. Teda až na chvíli poslední víkend, kdy globálně spadly terminály. Takže nějakou hotovost není od věci mít po ruce. Jen je problém ji mimo Dánsko vyměnit.