Repete!
O Pádluj o 106 jsem už psal. Loni. Upádlovat 106 „říčních“ kilometrů (takže asi 96 reálných, pokud se správně „řežou zatáčky“) z Týna nad Vltavou (staničení 206) k lesnímu tábořišti Nebřich (staničení 100) na Slapech. Je to sice Vltava, ale neteče, protože na tomto úseku jsou jen vodní nádrže – Kořensko, Orlík, Kamýk a Slapy. Loni jsem si dokázal, že to upádluju, na letošní rok jsem měl původně velké plány. Že to upádluju na rychlejší lodi a s wingovým pádlem. Jenže nějak nezbyl čas na pořádný trénink, a tak jsem se vrátil ke stejné variantě jako loňský rok, tzn. karbonový Vegaøyan a europádlo.
31. 5. 2025, sobota
Předpověď počasí vypadala docela slibně. Slabý až velmi slabý vítr (což je nejpodstatnější), pouze odpoledne bouřky. A tedy teplo, ale naštěstí ne hned třicítky, ale jen asi 26 stupňů. Ovšem dost na to, aby bunda zůstala doma. Bude mi muset stačit triko. S dlouhým rukávem, abych se nespálil. Co vzít s sebou jsem řešil o dost míň než loni. Nějaké gely a snickersky (jen co se vešlo do vesty), namazaný rohlík se šunkou a sýrem, do camelbaku tři litry vody s GU tabletami a do kokpitu láhev Coly (kterou jsem nakonec neotevřel). A zavakuované kuřecí rizoto na oběd na Orlíku (kdyby byla zavřená hospoda v kempu Popelíky).
Za chvíli startujeme. Fotila Míňa Preislerová.
Dlouhá chvíle na startu. Fotila Míňa Preislerová.
Start a jedééém. Fotila Míňa Preislerová.
Zkrátím to, ráno v šest na vodě! Ondra křičí „Stáááárt“ a my vyrážíme. Přijde mi, že jedu víc na pohodu než loni, ale Strava zpětně ukazuje, že těch pár kilometrů do Kořenska jsem valil kolem 9km/h. Na kajak mého typu asi dobrý. Za Kořenskem to mám už nějaký zamlžený. Vedro, zelená voda a na dohled před náma Libor na paddleboardu a Chobotničák na kánoi. Někdy od Zvíkova se zvyšuje frekvence motorových člunů a lodí, ale letos to skoro neřeším. Pamatuju z loňska u zámku Orlík vlny od člunů, letos nic zásadního. Každopádně posledních pár kilometrů k hrázi Orlíka vůbec neubíhá. Je vedro! Dal bych eskymáka na osvěžení, ale voda mi přijde nějaká zelená, nemám odvahu. U Orlíku nás s Jíťou dohání Vítek Růžička na Limboo. Vypadá, že má sil na rozdávání a já se začínám smiřovat, že letos mi to prostě nejede. Jenže on nás vždycky předjede a pak zvadne a zase je za náma. Za celou trasu nejmíň třikrát.
Zvíkov a olej v okolí.
U hráze v Popelíkách jsem rád, že musíme čekat na výtah. Zlatá pauza. Vyrážíme nahoru do hospody, ale ouha, dnes soukromá akce a zavřeno. Ještě, že máme to rizoto! To byl geniální nápad. Takže akorát rychlý studený birell v kiosku pod hospodou a ani nevím, jak to rychle uteklo, už abychom zase mastili dál.
Orlík.
Kamýk… O poznání studenější a čistější voda, než na Orlíku. Ale nechutná mi to. Jíťa to mastí vpředu jako robot a já se v závěsu trápím. Mistr Limboo nás zase předjíždí, ale před hrází Kamýku vysedá dlouho před a provádí dlouhou portáž s kolečky. My s Jíťou vysedáme až těsně před hrází a kajaky přenášíme na rameni. Ale i tak je to dlouhé a na konci jsem rád, že to můžu hodit zase do vody. Odrážím od břehu a vidím, že nás dohání i Viky. Jede to poprvé, ale na Boře, tak jsem tak nějak od začátku čekal, že bude v cíli před náma.
A máme tu Slapy. Čekal jsem bouřku, mraky jsou vidět, ale nějak se daří se jí vyhýbat. Naštěstí.
No ale nejede to. Nebo mi to tak aspoň připadá. Slapy znám, tak aspoň něco, sem tam to poznávám. Někde za Vesteckým mostem vidím před námi pádlera. Vlastně Paddleboardistu. Že by Libor? Tak leda že by krize. Vlilo mi to krev do žil, začalo stíhání vlčí smečky. Asi i trochu zpomalujeme, nebo mi to tak aspoň přijde. Nechci to přehnat, zatím to vypadá, že ho dáme a není třeba se při tom vyšťavit.
Jak se kolem motají bouřky, tak občas foukne vítr a občas i protivítr. Libor na paddleboardu v protivětru vždycky viditelně zpomalí. Nám na kajaku to tolik nevadí a u Županovic nastává kýžený okamžik a naše skupina se dostává do čela.
Pořád ti samí. Viki, Jíťa, já a zezadu nás zase jistí Vítek Růžička.
Klasicky na konci je třeba držet hlavu. Už mi to moc nejede a jak se zezadu někdo přiblíží, mám tendenci ho mentálně pouštět před sebe. Šak závod, ni? Ale v téhle fázi už ani pronásledovatelé nemají sil na rozdávání. Nakonec držíme basu s Jíťou a Vikim, Vítek nás sice dohnal, ale už nějak nemá sil jít do vedení a zpomaluje. Do cíle dojede 10 minut po naší trojce.
A cíl?
Radost v cíli. Fotil nevím kdo Míniným foťákem.
Z břehu nás hecují, že máme ještě závodit, ale s naším časem (dvě hodiny za těmi rychlejšími) je to takový spíš sranda závod a držíme basu a cíl projíždíme společně. Nakonec je to pro mě a Vikiho dělené třetí místo s bramborou v mužích, Jíťa je v ženách první. Čas 12:48, reálná kilometráž asi 95 kilometrů. O půl hodiny rychlejc než vloni, tak paráda. Letos mi to přišlo těžší (bylo dost teplo a chvílemi foukalo proti nám), tak o to víc jsem rád.
Přebírám ceny. Viki zbaběle prchnul už v sobotu večer.
Důkaz místo slibů.