Okolo Krku za tři dny (2025)

Mořský kajak už nějakou dobu tvoří neodlučnou část mého života. Miluju na něm tu schopnost uvézt hromadu věcí, které zpříjemňují pobyt v přírodě a možnost dopravit se na místa, kam se po souši dopravit nedá. Západ slunce z opuštěné pláže kdesi na ostrově prostě jen tak něco nepřekoná.

Letos vyšly květnové státní svátky docela dobře na čtvrtky, s jedním dnem dovolené čtyři dny volna v kuse. To už se skoro vyplatí vyrazit pádlovat do Chorvatska, říkal jsem si, a domluvili jsme se s Jíťou, že vyrazíme na Krk. Sice předpověď slibovala u části pobřeží nepříjemný vítr a za čtyři dny jsem to na obligátní obeplutí neviděl, ale ono je vlastně lákavé i jen tak objevovat aspoň část pobřeží. Takže jsme ve středu večer nabalili věci a kajaky na auto a vyrazili. Cestu  na noc sice moc nemusím, člověk je druhý den rozbitý jak čínské hračky, ale volna není neomezeně a nějakou tu obět je asi třeba přinést…

čtvrtek 8.5. 2025, 39 km

Ráno v pět hodin po únavné cestě přistáváme vedle přístavního mola v Pinezići na ostrově Krk a prakticky hned jdeme spát. Budím se o půl osmé a naznávám, že by nebylo od věci sundat ze střechy kajaky a tak nějak se celkově posunout k vyplutí, když už jsme teda tady. Že by se mi dvakrát chtělo, to se mi teda nechce. Je mi zima, obloha je zatažená a chce se mi spát. Co už.

Pomalu skládáme věci do kajaků, naštěstí se otepluje, ale obloha stále zůstává šedivá. Vezeme jídlo i vodu na celé čtyři dny, dohromady to dělá 22 litrů vody, dvě láhve vína, dvě piva, 2 litry Coly a 2 litry minerálky.  Kajak není úplně lehký, ale pořád je to slabý odvar proti loňskému nástupu na vodu ve Stockholmu. Nebo jsem si zvykl, taky možnost.

O půl desáté je auto na parkovišti a kajaky na vodě, hurá na to. Vyrážíme proti směru hodinových ručiček směrem na Bašku. Plán je, že ještě někde za Krkem (městečkem) zkontroluju předpověď počasí a uvidí se, jestli pojedeme dál nebo to otočíme.

Vyrážíme, moře klidné, vánek slabý, lodě žádné, jen v dálce trajekt u ostrova Cres. Na úrovni Krku se vítr trochu zvedl, ale pořád maximálně pět metrů za sekundu. Jen nás to zpomalilo, takže záliv máme za sebou až po dvou a půl hodinách od vyplutí. Máme za sebou 14 kilometrů a já mám hlad, je čas oběda. Vybíráme první pěknou pláž a hurá do jídla. Taky kontroluju předpověď počasí. Opravdu větrno má být kolem Bašky až od pátečního odpoledne a potom v sobotu. Dnes je čtvrtek, to bychom měli stihnout, k Bašce to bude něco přes 30 kilometrů a ráno v pátek od rána do poobědí má být v těch místech okno s větrem do 5 metrů za sekundu. Tak jo, rozhodnutí je učiněno, zkusíme to. Nejhorší, co se může stát, že za Baškou na pláži zůstaneme až do neděle, ta už má být téměř bez větru. Nebo doběhnu pro auto…

Moře už není tak klidné jako ráno, ale stále se jede fajně. Také slunce mezitím vylezlo a svítí, scenérie jsou nádherné, nálada dobrá. Vlastně si teď uvědomuju, že od obědové pauzy až do večera už jsme nikde nepřistávali, jen před Senjskými vraty jsme udělali krátkou pauzu na vodě. Ještě jsem cestou jednou kontroloval předpověď, na dnešní večer by to mělo být v průměru jen 3 m/s vítr, to vypadá v pohodě.

Až do Bašky šlo všechno podle plánu a předpovědi, za Baškou se najednou zdvihnul vítr odhadem tak 6 až 7 m/s a na vlnách se začaly objevovat bílé čepičky. Hodinky ukazují půl páté. Komentujeme to tak, že to jsou chorvatské 3 m/s a jedeme dál. Časově jsme na tom dobře, u zátoky Velka Luka se rozhodujeme, že ještě obeplujeme cíp ostrova až do zátoky Mala Luka a tam zakempíme. V pátek ráno má foukat trochu víc a z Malé Luky to bude blíž do bezpečí (směrem k SZ se měla situace zlepšovat).

Za cípem (Rt Sokol) se vrací od skalnatého pobřeží odražené vlny, takže nás čekají asi dva kilometry v rozbitých asi půlmetrových vlnách. Je to otravné, ale nic víc. V dálce vidíme útes Veli Grad. Ideální by bylo se dnes dostat až k němu, ale je to ještě 12 kilometrů a to bychom tam dojeli až se setměním… A osobně už nejsem po probdělé noci nejčerstvější, platí teda konec v Malé Luce. Tam trochu pofukuje přes hřeben, ale hladina je tu klidná, břehy travnaté a i rovný plácek na stan se najde. Nádhera. Je šest hodin odpoledne, máme za sebou 39 kilometrů.  Vaříme večeři, ale na nějaké dlouhé vysedávání venku to nevypadá, je docela chladno. Po osmé hodině stavíme stan a hajde, zítra ráno nás čeká robota.

pátek 9.5. 2025, 40 km

Ráno se probouzím a kontroluju předpověď počasí. Oujé, zhoršila se. Původní varianta říkala, že nad ránem bude foukat do 7 m/s, ale od devíti se to má tišit a od desíti až do tří odpoledne má foukat jen 5 m/s a vlny asi 0,8 m. Nově to vypadá, že okno nebude a od rána má foukat stabilně asi 6m/s, vlny těch 0.8 m.  Což Jíťa komentuje tak, že pokud měly být včera večer 0,2 m, tak to dnes nechce vidět.  Ale je jasné, že to zkusíme projet. Oba už jsme takové podmínky zažili a od odpoledne se má situace zhoršovat, čekat nedává smysl.  Ostatně na výjezdu ze zátoky bude jasné, co nás čeká a kdyžtak to otočíme, kdyby to bylo extra drsné.

Takže snídaně – míchaná vajíčka, čaj, kafe, sbalit se a vyrazit. O půl desáté jsme opět na vodě a vyrážíme vstříc ústí zátoky. To je za rohem, takže zpočátku nevidíme, co se tam děje. Ale dlouho to netrvá a zatáčíme. A vidíme, že je to přesně podle předpovědi. Po hladině Vinodolského kanálu se valí zhruba metrové vlny. Mnoho z nich má bílé čepice. A fouká těch 6 m/s, v nárazech až 10. No potěš. Najíždíme do vln a oba si říkáme, že zatím dobrý. Chce to furt dávat pozor na vlny. Eskymovat snad nebudu muset, naložený kajak se naštěstí ve vlnách chová dobře. Jen to prostě bude trvat, čeká nás asi 10 kilometrů, kde je záhodno se nepokoušet o přistání (ale podle mapy i tam nějaká místečka jsou).

Vítr jde z boku a navzdory vlnám držíme docela slušnou rychlost skoro 7km/h. Nejdřív jedeme vedle sebe, ale v jednu chvíli se přiblížíme tak blízko, že si oba říkáme, že takhle by to nešlo. Vyrážím tedy kupředu a jen si periferně kontroluju, že Jíťě moc neujíždím. Několikrát se vlna začala rozpadat přímo přede mnou, to byl dost zajímavý pohled. Člověk najednou kouká na kopec vody a přemýšlí, jak se na něj asi tak dostane.  Cítím respekt a jsem vděčný za všechny chvíle, kdy vítr na chvíli polevuje a z vln postupně mizí bílé čepice.

10 kilometrů k Velkému Gradu nám nakonec trvalo asi hodinu a půl. U něj jsou již vlny o poznání menší, obloha jasnější (dokonce začalo svítit slunce) a je jasné, že jsme vyhráli. Na 99% už nás dnes nic podobného nečeká. Blíží se poledne, čas oběda :). Bereme před Vrbnikem zátoku Kozica. Je tu krásně a relativně liduprázdno. Jsme tu asi hodinu, dáváme si studený oběd, já pivo. Přijíždí cyklisté a starší Slovinec se zajímá o kajaky. Že prý má taky, ale jen plastový Prijon. Obdivuje naše karbonové lodě od Ondry Nikla. Svět je po obědě nějaký slunečnější a my vyrážíme neohroženě napřímo zálivem u Vrbniku k Šilu. Bílé čepice už zmizely, zůstaly jen sotva půlmetrové vlnky, ze kterých si nic neděláme. Nikde moc nepřistáváme, jen jednou na čůrání.

Za Šilem je už vidět Krčský most, ale je ještě dost daleko. V rukách máme už 26 kilometrů a jsou teprve tři hodiny odpoledne. Tak to asi ještě něco upádlujeme, nechce se nám válet na pláži. Vítr, již notně zesláblý, nám vane do zad, tak toho využíváme. Podle mapy je před mostem ještě jedna zátoka – uvala Slivanjska, kde by se třeba dalo spát. Tak k ní míříme. Ale moc nás nenadchla. Pláž plná naplavenin a na břehu křoví. Moře je klidné, času máme zatím dost, tak se rychle shodujeme, že to dáme až k mostu.

Tak teda pádlujeme. Jde to dobře, ale před poloostrovem naproti Jadranovu se najednou zvedá vítr od pevniny a valí na nás. Klidně to mohlo být těch ranních 6 m/s. Tak si říkáme, co to jeeee? Nějaký chorvatský podvečerní větr? A zase na vlnách bílé čepice, naštěstí jak je tu kanál málo široký, tak jsou vlny malé. Zpomalujeme až na nějakých 5km/h, ale tohle už nás nezastaví. Máme vyhlédnutou pláž v zátoce Voz na druhé straně poloostrova. Už jsme minuli maják, když se k nám od severu blíží motorový člun. Chlapík zajíždí až k nám a že prý kam jedeme a že prý je tam windy a je to dangerous. Když jsem mu řekl, že jen na pláž z druhé strany poloostrova, tak se uklidnil, že prý ok, a jel dál. V dálce směrem k Rijece sice byly na vlnách zase vidět čepice, ale v duchu jsme si říkali, že horší než ráno to určitě nebude.

No ale to už dojíždíme k pláži, kde není ani noha, jen sem tam někdo přijede vyvenčit psa. Zase je tu krásný plácek na stan, slunce svítí, bude koupačka. Je pět hodin odpoledne, máme za sebou 40 km. A podle předpovědi počasí je jasné, že zítra to dáme k autu, je to už jen nějakých 32 km. Vaříme a úspěšný den slavíme chorvatskou Graševinou.

sobota 10.5. 2025, 37 km

Zátoka, kde spíme, je geniální. Svítí tu slunce večer i ráno. Opět trojboj míchaná vejce, čaj a kafe. Na sluníčku v křesílkách, to miluju. No a pak už jen sbalit a hurá dál.

Zase jsme na vodě zhruba o půl desáté. Míříme pod most. Za ostrovem svatého Marka zahýbáme podél břehu doleva. Vane čerstvý ranní vítr od pevniny, momentálně přímo do zad, tak to je paráda. Jede to skoro samo. Brzdíme až za terminálem Omišalj, kde se dostáváme do závětří ostrova.

Když jsem na internetu četl reporty o obeplouvání Krku, hodně lidí si stěžovalo na škaredý terminál. Já nic takového říct nemůžu. Břehy jsou zarostlé stromy a hlavně, při plavbě severojižním směrem máme výhled spíš na pobřeží u Malínské a na ostrov Cres, než na terminál za našimi zády. Takže za mě dobrý.

Hladina je tady jako zrcadlo, a tak navrhuju, že bychom mohli celý záliv u Njivice a Malinské střihnout až někam k Poratu. Tak že prý klidně, tak tedy jo. Ke konci se trochu zvedá boční vitr, ale stále nic zásadního. Po téměř 3 hodinách od vyplutí a 17 kilometrech přistáváme v opuštěné zátoce Polovica u Poratu. Čas oběda, no ni.

Pobřeží je tu krásné. Lesy a pěkné opuštěné pláže. Voda modrá, slunce nad hlavou. Jen z vysílačky Chorvati varují před mlhou. Ale až prý zítra a jinde. Proplouváme kolem Glavotoku, v kempu jsem strávil pár dní, ale z vody z kajaku mi to přijde nějaké jiné. A kolem břehů začínáme potkávat šnorchlisty. Ale profi, kompletně v neoprénech, s dlouhými ploutvemi a tahajícími za sebou bójky nebo celé plovoucí brašny.

Je teprve sobota, domů pojedeme až zítra, ještě si užijeme romantický večer někde na pláži. Ale navrhuju, že dojedeme k zátoce, kde máme auto, ať je jasné, že jsme to dali za tři dny. Pak se otočíme a vrátíme se k zátoce, kde přespíme. Přímo u auta je to dost civilizované, tam by to nebylo ono.

Směrem k cíli přibývá i lidí. Je víkend a teplo, turistas vylézají z nor. O půl paté po 32 kilometrech konečně dorážíme do zátoky v Pinezići. Dělám fotku, ale moc tu neotálíme a vyrážíme zpátky užít si poslední večer.

První vhodná pláž asi po třech kilometrech je oblepená papíry s nápisy PRIVATE, tak tady asi ne. Tak ještě asi kilometr a půl a nacházíme pláž, kde je lesík s místem pro stan a i kajaky budou schované ve stínu. A nevede tu žádná cesta z vnitrozemí, tak tu asi budeme sami. Co dál? Koupačka, večeře, prosecco na oslavu obeplutí, západ slunce…

neděle 11.5. 2025 5 km

Dnes už jen sbalit a k autu. Zase sbalit a domů. Shodujeme se, že to bylo parádní a domů se nám nechce. Původně jsem za a) nečekal, že obeplujeme celý Krk a za b) nečekal, že ho obeplujeme za tři dny. Ale nebyly to žádné galeje, jen jsme prostě nikde moc nezastavovali a už vůbec ne v civilizaci. Každý, ať si to udělá, jak mu to vyhovuje, nám se to líbí takhle, žé. Celkem kolem Krku nakonec asi 111 km, když připočítám zajížďku k poslední pláži na spaní, tak to vychází na asi 120 km napádlovaných. Dovolená podle mého gusta. Díky za to.