Pádluj o 106 (2024)

Další stovka! (Pro zvídavé odkaz híííír).
Ale pozor, chození tu moc nebylo, jak už název napovídá, tentokrát se hlavně sedělo v lodi a pádlovalo. Úkol byl jasný – vyrazit z Týna nad Vltavou, přeplout Orlík a Kamýk a co nejdřív upádlovat těch 106 říčních kilometrů až k Lesnímu tábořišti u Nebřichu na Slapech. Povolené jsou sériové vyráběné kajaky a paddleboardy. Nesmí být rychlostní. Já to jel na mořském kajaku od Ondry Nikla. Kdo chce, může i běžet, ale popravdě, on ten kajak taky není zrovna lehká věc na běhání.

Dlouho jsem se trápil pomyšlením na nevyřešenou logistiku – jak zařídit, abych dostal kajak do Týna a auto do Nebřichu, abych v neděli už nemusel nic řešit a mohl vyrazit rovnou domů. Nakonec se to vyřešilo samo čtrnáct dní před startem během Seakajakářského pokecu na Pryglu, kde jsem potkal bandu podobných bláznů a mezi nimi i Gastona, který se ochotně nabídl, že mě v pátek v Nebřichu vyzvedne i s lodí a společně dojedeme do Týna.

Původně jsem měl v úmyslu odjet závod v sobotu s wingovým pádlem. Je lehoučké, na specifický záběr jsem si taky už zvykl. Ale Ondra Nikl mi jen tak mezi řečí vysvětlil, že tohle pádlo je dělané na kolmý záběr a ve spojení s mořským kajakem už to taková paráda není. A že mě z něj budou bolet ramena a předloktí. Což jsem teda pozoroval, jen jsem si myslel, že to je následek dlouhého pádlování. No tak dobře, zpátky na stromy, v sobotu pojedu s normálním pádlem.

sobota 1.6.2024

A je tu ráno, startuje se v šest. Už od čtvrt na šest Ondra vykřikuje každých deset minut něco jako „třicet minut do startu!!!, dvacet minut do startu!!!“. Prostě kdo nebude v šest na vodě, má smůlu a všichni mu ujedou. Předpověď počasí se měnila poslední dva dny ze dne na hodinu, v noci pršelo. Vzal jsem si bundu, ale byla to blbost…

V šest hodin volá Ondra „Staaaaart!“ a 25 závodníků na kajacích a paddleboardech vyráží o 106 na sever. Byla to teda jízda, první kilometr rychlostí skoro 10 km/h. Rychle jsem pochopil, že bunda musí dolů, jinak se uvařím ve vlastní šťávě. Ale abych se nezdržoval, odkládám to na hráz přehrady Kořensko, kterou jsme měli za pár kilometrů přenášet.

Na Kořensku mě dojíždí Jíťa. Sympatická holka, se kterou jsem se poznal kde jinde, než na kajaku. Věděl jsem, že máme podobné tempo, taky si co říct, takže nakonec jsme jeli celou trasu spolu.  Hned za Kořenskem na mě kouká ze břehu řopík, to si ovšem nemůžu odpustit, a tak fotím. Ostatně to tentokrát neberu moc jako závod. Vzhledem k tomu, že takto dlouhou distanci na kajaku jsem ještě nejel, beru to spíš jako test toho, co vydržím a co to se mnou udělá. Hlavní a jediný cíl je dojet. Když to půjde dobře, závodit budu příště

Z Orlíku jsem měl obavy, ta nádrž je zatraceně dlouhá. Ale odsýpá to skoro samo. Počasí parádní – zataženo, chvílemi mrholení, ale jen málinko, taky slabý vítr do zad. Značka ideál. Rychlost stabilně přes 8km/h, to je taky hodně pěkné. Jasné, čelo závodu jede 10+ km/h, ale s těmi se nemá smysl porovnávat.

U hradu Orlík se prý láme polovina závodu. Čekal jsem únavu, ale dobré to je, cítím se pořád v pohodě. Jen je tu trochu frmol a motorové čluny to tady brázdí zleva zprava, je potřeba dávat pozor. Za Orlíkem poprvé doopravdy oceňuju nápad použít navigaci v hodinkách. Mám v nich mapu a v ní čáru ideální trasy. Když se od ní vzdálím, hodinky začnou vibrovat a pípat. Trasa mě vede kamsi doprava, nebýt toho, jel bych rovně, kde to vypadá mnohem víc jako pokračování přehrady. Takhle nebloudím, i když to tu neznám. Taky v mlze nebo v noci bych mohl celkem v pohodě jet. Prostě technika jde kupředu.

Hráz Orlíka vidíme už z dálky. Vyhlížím výtah, ale nic jako klec tam není. Zátoka kempu taky není vidět, ale říkám si, že když má být vidět výtah, musí být někde blízko, tak pádluju dál. A je to tak, po obeplutí ostrohu jsem na břehu zmerčil kajaky, tak to jsme tu správně. Rozhodčí říká, že výtah přes hráz pro nás bude až za hodinu, tak to je paráda, vyrážíme s Jíťou do hospody, ať nemokneme hodinu tady na břehu. Závod, při kterém zvládnu jídlo v hospodě, to si dám líbit!

Výtah samotný je taky pěkný zážitek. Pán, co to řídí, se snaží nalákat Jíťu na kafe, že prý  budou jezdit spolu. Ale to nééééé, my závodíme. Nebo ne?

Rozhodčí pod výtahem nás vypustil prakticky hned, Jarda s Dášou museli ještě 6 minut počkat, aby byly zachované rozestupy z příjezdu do kempu. Tak do toho odpočatí a s plnými žaludky bušíme co to dá. Dokud se dá. Na hrázi Kamýku doháníme Radka Křenka. A Gaston je prý jen 10 minut před náma, hmmm. Radek pádluje podivným stylem, pádlo má z Decathlonu, ale pořád ho nějak nemůžeme dohnat. V cíli se ukázalo, že prý dělá triatlon. Tak tím se to vysvětluje, prostě má lepší fyzičku.

Asi dvakrát doháníme jiného pádlera, resp. pádlerku, ale vždycky se z toho vyklubal  nezávodník. Jinak Slapy jsou nekonečné! Nejhorší mi přijdou dvě asi dvoukilometrové rovinky mezi Cholínem a Živohoští. Prostě pádluju a nic se nemění a čas běží. Nevidět na hodinkách čísla s rychlostí, tak si myslím, že stojíme na místě. Pořád ale držíme rychlost kolem 7 km/h, tak to je fajn. Trochu cítím úpony kolem zápěstí a dlaně, ale nic, co by mě zastavilo. Vlastně jsem překvapený, jak to zvládám, žádná krize, tělo drží, hlava taky, paráda. Strava v podobě GU gelů a rohlíků se salámem a hořčicí zapíjená Magnézkou a Colou se osvědčila, jen toho příště nemusím tahat tolik.

Před půl devátou se před námi konečně objevuje most, za kterým už cítím cílovou rovinku. Zrychlujeme, zrychlujeme… a je tu cíííííl. Krásných 96km (106 říčních je prostředkem řeky, my samozřejmě stříhali zatáčky) v čase 13:07 (po odečtení nucené pauzy na hrázi Orlíku).

Jsem spokojený, nadšený, plný endorfinů. Tohle chci zažívat. Díky Ondro a Míňo za závod, díky Jíťo za společnost, bylo to moc fajn. Do přihlášky jsem napsal poznámku, že do cíle dojedu, kdyby na chleba nebylo, tak naštěstí se to podařilo.