Otrokovická stovka (2024)

sobota 4.5.2024

Letos někdy po Novém roce na mě na fejsbůku vyskočila nová stovka v nedalekých Chřibech. Říkám si, dlouho jsi nebyl na žádné stovce, je na čase oprášit boty. Navíc, Chřiby, to jsou takové ty ne moc vysoké kopce, ne? Jediné, z čeho jsem měl trochu obavy, byly jejich cyklostezky. Nevím proč, ale já měl zafixované, že podobně jako vedlejší Ždánický les, i tady je to samý asfalt.

Přípravu jsem pojal jednoduše – tělo si přece musí něco pamatovat z minula, však bude stačit poběhat v dubnu. Nakonec jsem „poběhal“ přesně třikrát. Poprvé jsem málem vypustil plíce, pak už to bylo lepší. No, takže přípravu bychom měli zajištěnou a ambice na top 10 opět odložíme na příště. Zbývá pseudo-shakespearovská otázka: silničky ano či ne? Nakonec jsem si vzal trailovky, asi naštěstí. Podobné to bylo s hůlkama. Staré dosloužily, nové jsem si ještě nekoupil. Poslední dobou kupuju hlavně pádla, tak přece nebudu pořizovat hůlky kvůli Chřibům. Škoda no, dost by pomohly.

No a jak to teda probíhalo? Tentokrát dálkoplazecky.

Vystartovali jsme o půlnoci v počtu asi 200 kusů od sportovní haly v Otrokovicích doprovázeni blikajícími vozy Městské policie směrem k lávce přes Moravu. Tu jsme přeběhli a hurá do kopců. Na můj vkus bylo dost vedro, asi 14 stupňů. Měl jsem jen triko a kraťasy. Nad ránem jsem si za jednou občerstvovačkou na chvíli oblíkl větrovku, poprvé jsem cítil trochu chladno. Ale po 200 metrech jsem ji zase vysvlékl, bo vedro bylo zpět. Takže jsem si celou dobu říkal „moc to nehoň, ať to žaludek v tom teple vydrží“. No a teda přiznávám, kondice už taky není, co bývala, takže ono to ani moc nešlo se hnát dopředu ;-). Ale jinak plus mínus v pohodě. Sem tam kopce, sem tam skály. A prvních pár desítek kilometrů byla i nějaká energie, takže cajk.

Jenže zhruba od třicátého kilometru se začínalo ozývat pravé koleno. Teda, spíš nějaké vazy. Loni na Malohanácké stovce se mi to stalo poprvé, od té doby s tím zápasím. Ale zajímavé, že jenom na stovkách. A jen při sebězích, po rovině a do kopce je to vcelku ok. Tak nevím, únava materiálu? Nebo se mi snaží vesmír naznačit, že pokud chci chodit stovky, měl bych zhubnout? A třeba i víc běhat?

Takže jsem zpomalil, smířil se s tím, že to bude víceméně chodecká stovka a začal si užívat na občerstvovačkách. Párky a pívo a tak :). Jestli bylo v noci vedro, tak přes den přišel pařák a došlo i na nákup nanuka. Poctivě jsem na občerstvovačkách pil Colu, to mi pomáhá na žaludek. V druhé půlce trasy taky sem tam malé pivo nebo rádlera. Apropos, na první občerstvovačce bylo luxusní domácí pečivo z pece. Ten chleba bych jedl i suchej!

Za půlkou jsem nasadil asi na dvanáct kilometrů do uší sluchátka. Podle očekávání to subjektivně výrazně pomohlo. Mozek přestal myslet na to, jak mi to nejde a já začal opět popobíhat. Jenže stinná stránka věci je, že když se bere nad rámec zásob, někde to bude znát. A taky že jo, po těch dvanácti kilometrech jsem zase odkvetl a zařadil se tam, kam patřím.

Ony teda k tomu taky dost přispěly ty kopce. Trasa nevedla jen po turistických stezkách, ale i po všelijakých pěšinách po skalnatých hřbetech. Krása na pohled, ale na běhání s padesáti kilometry v nohách už nic moc. Tedy… ona ta běžecká příprava má něco do sebe, tělo neoblafneš, žeee. Krásný hřeben byla třeba rezervace na Holém kopci. Nebýt stovky, tak sem bych se asi nikdy sám od sebe nevydal. A o hodně bych tím přišel :).

Na osmdesátém kilometru na občerstvovačce měla stánek zdravotnice. Tak jsem se zeptal, jestli náhodou neumí tejpy. Že by mi koleno zatejpovala. A že ne, ale ochotní dobrovolníci hned povolali nějakého kamaráda z nedaleké hospody. Ten pohrdnul mým kusem tejpy a nůžtičkama z lékárničky, vytáhl své balení tejp a velké nůžky a začal tejpovat. Jenže to nedrželo. Chlupaté zasolené koleno se prostě rozhodlo, že se na nějaké tejpy může vykašlat. Tak mě napadlo, když už jsem tomu věnoval ten čas, že to aspoň obvážu kompresem. Toho se ochotně ujala zdravotnice, která pro změnu pohrdla mým malým kompresním obvazem a donesla svůj velký. A koleno zkušeně obvázala. Obvaz vydržel až do cíle a aj se s tím zase dalo znovu běžet. Děkuju! I za ty pokusy o tejpování.

S novým kolenem to ze Salaše až na rozhlednu Brdo uběhlo coby dup. Taky zase pomohla sluchátka do uší. Jenže pak mě po obvyklých asi deseti kilometrech zastavila absence kondice a někdy od devadesátého kilometru už jsem zase jenom šel. Asi pět kilometrů před cílem jsem za sebou viděl přibližující se čelovku. Už jsem to nechtěl hrotit nějakým úprkem a počítal s tím, že mě za chvíli dožene a předežene, ale nestalo se. I ostatní mají své limity, čelovka se vždycky přiblížila, pak zase vzdálila, pak úplně zmizela, a už mě nikdo nepředehnal.

Strávil jsem na trase hodně času na občerstvovačkách, celkem možná i dvě hodiny. Tolik asi k závodním ambicím. Poprvé jsem taky vyzkoušel navigaci v hodinkách s mapou a hodně dobrý. Odpadlo neustálé kontrolování mapy v mobilu, byť teda trasa byla značená docela dobře. Ale bylo pár míst, kde mi navigace pomohla se zorientovat, kudy dál. Blbý je, že na ty hodinky začínám nějak špatně vidět. Nakonec nezbude, než začít na stovky nosit čočky. Žaludek vydržel, tělo nakonec taky. Takže tak, konec dobrý, všechno dobré. Z těch 200 lidí na začátku asi 50 do cíle nedošlo, já skončil na 102. dálkoplazeckém místě. Celkem 112 kilometrů za necelých 22 hodin.

Chřiby příjemně překvapily přírodou. Krásné skály, některé i s místy na bivakování. Krásné bukové lesy. Rezervace Holý vrch nebyla úplně běžecká, tedy byla to dost kozí stezka, ale takhle na jaře nádhera. A jak bylo teplo, i to tu dost vonělo. Ono vůbec ty bukové lesy byly dost pěkné. Jen jsem si nadával, že jsem si nevzal aspoň staré hůlky, po zimní pádlovací přípravě bych je zúročil dvojnásob.  Myslím, že se sem někdy vydám na vandr.