neděle 12. 2. 2023
Nikdy není pozdě na to zkusit něco nového. Na podzim jsem se dozvěděl, že kamarádi jezdí pravidelně Jizerskou 50ku a že prý, jestli nechci jet s nima. Tož proč nééé, běžky už mám od loňska, jdu do toho. Sebevědomí mi nechybí, šak stovky, ni? To pude.
Od podzimu času spousty na trénink, jen sníh jaksi chyběl. Tak jsem aspoň sem tam běhal… Týden před Jizerkou jsem si dal Hanáckou stovku, týden předtím Ludovu 50ku na Slovensku, šak to půjde. Dokonce jsem vyjel v lednu i na běžky na Paprsek, byť teda jsem dost promazal a nakonec z toho bylo jen asi 17 km. Já mám totiž klasické běžky s hladkou skluznicí, které je třeba mazat. Šak to je nejlepší, neeee? :))) Co na tom, že při dnešním globálním oteplování to furt klouže.
V týdnu před závodem jsem ještě dostal množství nevyžádaných rad od Standy Topolovského. To je ten chlapec, co mi na favoritce s nosičem a blatníky vyfoukl první místo na Alleycatu v Brně v roce 2013, ten musí vědět, jak na to. Přiznávám, do té doby jsem vůbec netušil, že je záhodno běžky mazat i kluznými vosky podobně jako sjezdovky… Z dřevních dob mého mládí si pamatuju, že jsem to našudlal vždycky jen uprostřed pod vázáním a ono to nějak jelo. Tak dobře. V pátek ráno před odjezdem do Bedřichova jsem začal obvolávat brněnské servisy, jestli mi někde nepřipraví běžky… V prvních dvou mě poslali někam, ale pak jsem zkusil vodák-sport a už tak jen ze srandy jsem se zeptal, jestli je šance, že by mi ještě připravili běžky na Jizerku. A jupíííí, prý ano. Takže nakonec jsem měl luxusně připravenou skluznici, na kterou stačilo jen naaplikovat stoupací vosky.
Na čele osmé startovní vlny.
No a to byl další kámen úrazu. V Bedřichově totiž celou noc před závodem pršelo. Přišla obleva. Ono teda začalo trochu mrholit už v sobotu. Byli jsme se zeptat na startu u Swixu, co mažou… A oni prý mažou různě i podle jednotlivých startovních vln. Úplná rocket science. No tak ale jasná věc je, že to chce nějaký klistr, žeeeee. Taky jsem od kamaráda pochopil, že ty základní vosky od Swixu (červený, fialový…), co se prodávají ve všech obchodech a podle barvy se jim říká sádlo, si můžu namazat tak leda na chleba. A prý kupovat zásadně VR vosky, když už. Pravda je, že kdykoliv jsem je napatlal na skluznici, tak to nejelo :)))
No nic, zpátky ke klistrům. Ve sklepě našeho ubytování jsme v sobotu navečer mazali a zažehlovali… Swix Nero na teploty kolem nuly. Spát jsem šel brzo, bo párty předchozí den mě trochu vyčerpala. Tak aspoň spánek před závodem byl vydatný, skoro 9 hodin, jupí.
Ráno na startu tisíce lidí, to normálně moc nemusím, ale zase česká hymna zpívaná pěvkyní a pak během poslední minuty před startem z ampliónů zvuk tlukoucího srdce, to bylo působivé.
Vzhledem k absenci jakýchkoliv předchozích závodů na běžkách jsem startoval z poslední, osmé, vlny. Tak ale co už. Měli nás tam pouštět až 9:11, start v 9:26, pustili nás už ale kolem 9:05. Tak jsme toho s kamarádem využili a narvali se úplně dopředu. Závodník vedle mě se zeptal, co mažeme, tak jsem řekl, že Nero na celou stoupací část, načež začal narychlo domazávat na svoje běžky klistr. A pak už zvuk tlukoucího srdce a bum, výstřel, jedeeeeem.
Hned jsem pochopil, že to nebude procházka růžovým sadem. Do kopce mi běžky chvílemi dost střílely. Chvílemi držely… Stopa rozježděná, sníh rozbředlý…. Později na trati i kaluže… A davy. Davy. A ještě jednou davy… No co už. Na první občerstvovačce jsem nestavěl a do prvních kilometrů jsem se snažil. Jenže už ve stoupání z Bedřichova jsme záhy dojeli sedmou vlnu a probíjet se přes ni dopředu bylo dost vysilující. Byl tam i špunt v podobě malého sjezdíku, kde se přímo přede mnou složila nějaká paní, naštěstí se mi ji podařilo objet a držku jsem nehodil.
Sem tam jsem pozdravil kamarády, pokud jsem si jich všimnul. Někdy si všimli oni mě. Před Jizerkou mě začal plácat někdo hůlkou po zadku. Si říkám, asi chce předjíždět, a on to byl Jirka Křejčí, vtipálek.
Zkušenosti – přejezdy mezi stopami a kličkování mezi závodníky bylo v pohodě, z toho jsem obavy mít nemusel. Moje kondice na běžkách už tolik v pohodě nebyla… cítil jsem svaly, které z běhání necítím. Kolem 40. kilometru mi začalo cukat i v prsním svalu, tak to byla veselá představa, tam jsem křeč ještě nikdy neměl. Celkem jsem předjel 812 lidí, 126 předjelo mě. Nejrychlejší kilometr jsem měl asi za 2:30, nejpomalejší ve stoupání na Smědavu za nějakých 14 minut. To už je hodně, ale rychlejc mi lyže nedovolily. Může být i špatnou technikou, si nedělám iluze. Ke konci jsem se soustředil víc na odrazy a ony ty lyže zase trochu držely. No ale sníh nestál za nic, každých sto metrů jiná kvalita, stopy rozježděné.
Vyčerpaný soupaží v cílové rovince.
Co dál… na soupaž bych uživil asi trochu delší hůlky. Mít s sebou cokoliv v ledvince je blbost, nebyl čas to odtamtud tahat. Chápu gely přilepené na dresu, příště to udělám stejně. Pití je dost na občerstvovačkách. Z kopce jsem píchal jak o život, jel jsem dost často rychlejc než ti okolo, a stejně mi to přišlo pořád pomalé. A přede mnou lidi v pluhu, to jsem nechápal. Proklestit se kolem takových nebylo chvílema úplně snadné.
O čase jsem celou dobu neměl ponětí, ale myslel jsem, že to dám pod pět hodin. Na původní cíl pod 4 hodiny to moc nevypadalo. Nakonec cílový čas 5:06:00. Dost času bych ušetřil na občerstvovačkách, kdybych do sebe hrknul vlastní gel dopředu a jen si řekl o pití, abych se nemusel tlačit ke stolkům s jídlem. Na Jizerce mě takhle zavřeli okolo stojící závodníci, různě si šlapali po lyžích, chvíli mi trvalo, než jsem se z obklíčení probil. Jo a asi se vyplatí mít nacvakávací hůlky, já mám Leki, které nejdou vycvaknout, nevýhoda je, že když jsem chtěl cokoliv podat rukou, mával jsem hůlkou široce kolem sebe.. což je v davu dost nepraktické.
Ale jo, líbilo se, myslím, že bych to příští rok dal rád zase.
Daj-li medaili…