Hurá, konečně zase stovkařím!
Letos jsem byl přihlášený už na dvě stovky, ale ani jedna nakonec nevyšla (státnice v jiném termínu, než jsem původně myslel a oslava kamarádovy 50ky jsou zajisté důležitější akce). Tak až tato. Podzimní Javorníky jsou nádherné, a tak mě nemohla zastavit ani absence rozumného tréninku (rozuměj, skoro neběhám!). A že mám v životě třeba i nějaké starosti? Dvojnásobný důvod jít na stovku – hlava dostane pořádný reset. No… A vzhledem k absenci tréninku asi nejen hlava, ale to je teď vedlejší 
Po zvážení všech možných variant, jak se dopravit na start do Čadce, jsem použil ověřený model – v sobotu brzo ráno z Brna autem na start a v neděli vlakem z cíle z Lysé pod Makytou zpátky pro auto do Čadce.
sobota 8.10.2022
Na startu jsem potkal pár známých a dav neznámých lidí s batůžky na zádech. Kupodivu snad poprvé na startu téhle stovky mi nebyla zima. A v sedm hodin hurá na jih!
Před pěti lety jsem běžel nedaleko čela až do míst, kde zelená značka odbočuje ze sídliště na louku, letos to tak lehce nešlo a indiána jsem nasadil už po prvních schodech ještě na začátku sídliště. Ale stresy jsem z toho neměl, bylo mi jasné, že to bude tentokrát pomalejší a hlavní cíl byl si to užít a přežít.
Východ slunce nad Čadcou.
Louky plné ocúnů.
Fantastické výhledy.
Samozřejmě taky běh! Je to závod, ni?
Počasí parádní (slunce), scenérie neméně (mlhy v údolí), teplo tak akorát na běh v tričku. Jen ty kopce se mi zdály nějaké delší než jsem si je pamatoval z dřívějška. No a pak někde kolem 12. kilometru lup lup a křeče v lýtkách. Dřív jsem na ně trpěl, pak dlouho nic a teď najednou už tak brzo. Ouje… Že by mě to zastavilo, to ne. Dobře vím, že když nic jiného, tak při chůzi je mít nebudu. Počítám, že to jsou křeče z námahy. Terapie byla tedy jasná – zpomalit do kopce (žádné vybíhání) a lupnout do sebe pár solných tablet. Ještě párkrát jsem na následujících kilometrech cítil náběh na křeče, ale jinak potom až do cíle nic. Takže to bychom měli.
Někde v té době jsem si potřeboval odskočit, předběhla mě přitom parta chalanů a jeden z nich furt mlel pantem. Doběhl jsem je, dotyčný se otočil a že „ahoj Radek“. Se picnu, Maťo Šibík. Tolik energie ;-). Ale uznávám, šel jsem chvíli s nimi a člověk jak kecá, tak na nic nemyslí a cesta ubíhá Pak mi někde zmizeli, jak jsem furt zastavoval kvůli focení.
Radost utíkat takovou krajinou.
No a kolem 25. kilometru další problém! Krize. Moje. Motivační. Najednou jsem měl pocit, že to nejdeeeee. Zase nic, co by mě zastavilo, ale tyhle krize dřív přicházely až kolem 40. kilometru :-). Tož co, tož nic. Lupnul jsem do sebe pišingr a do uší narval sluchátka, čímž jsem mozek zaměstnal a krizi odstranil. Se sluchátky jsem pak vydržel až za Semeteš a docela se zase trochu posunul.
Někde kolem 30. km. Fotil Peter Mečiar.
Na Semeteši (50 km) jsem do sebe hodil v rychlosti těstoviny a asi jsem to s tou rychlostí trochu přehnal, protože v následném stoupání mi bylo dost těžko od žaludku. No ale neuplynulo ani 30 kilometrů a už mi těžko od žaludku zase nebylo :-). Kecám, dřív samozřejmě…
Modrou značku do Makova (Kopanice) jsem si z před pěti let pamatoval jako pěkný lesní trail. Tentokrát už mi to tak nechutnalo, stehna v klesání už dostávala trochu zabrat. Navíc se ke slovu začal hlásit puchýř na patě (velikosti mexického dolaru). Já si totiž koupil nové boty a sice jsem si v nich dal před stovkou 10 km, ale šak dobré, ne? No tak asi néééé. Dole v Makově na zastávce jsem to přelepil tejpou, což trochu pomohlo, ale na Portáši jsem musel intervenovat znovu a víc. Z Makova jsem nikam nespěchal, šak kopec a za ním ještě větší kopec a asfalt… A ani vidina „tajné“ kontroly v sedle pod Lemešnou mě nezrychlila.
Zajímavé, jak ta paměť funguje selektivně. Modrý trail dolů se mi tentokrát už tolik nelíbil, zato krpál z kontroly nahoru na hřeben, který jsem si pamatoval jako hustokrutopřísný, mi tentokrát přišel vcelku v pohodě a až jsem byl překvapený, jak byl krátký. Možná i proto, že jsem ho absolvoval ještě s jedním závodníkem a část stoupání jsme prokecali (šak závod, ne?).
Hřeben Javorníků mezi Kasárnami a Portášem.
Moje klasická fotka před Portášem (nebo před Kasárnama? kruciš, nevím!), každopádně tady mě to nikdy nedá a musím cvakat :-)
Na Kasárnách (cca 70km) jsem do sebe lupnul jednoho rádlera… Červený hřeben dál jsem si celkem užil, byť teda ke konci před Portášem už jsem nemohl uvěřit, že to fakt bylo takové dlouhé. Nakonec jsem musel vytáhnout i čelovku asi kilák před Portášem. No ale dočkal jsem se. Venku paní volala už z dálky „všichni závodníci jsou borci!“. Úchvatné uvítání, díky za ně ;-).
Západ slunce na Malém Javorníku.
Na Malém Javorníku, za mnou právě zapadá slunce…
Právě jsem se doplazil na Portáš. Fotil někdo z občerstvovačky (Linda Němcová?).
No a vevnitř už žádný stress, kdo by se taky hnal na Makytu, žééééé. Takže pěkně v klidu polívku, kafe… chipsy.. a hlavně přelepit puchejř. Kecal jsem u toho s nějakým maďarem (myslím), který trochu nevěřícně koukal, co s puchejřem dělám, ale já v tom měl celkem jasno – prostřihnout, přelepit puchejřovou náplastí, pak dvakrát tejpu, ať to drží a ať se práší za kočárem. Puchejř sice velkej, ale naštěstí na dobrém místě, kde moc nevadil, takže nic, s čím by se nedalo běžet.
Dál pak už není moc co popisovat. Nekonečné stoupání na Makytu následované nekonečným seběhem do Beňadínu na kontrolu. Na sjezdovku jsem byl psychicky připravenej, ale že těsně před ní povede trasa jinudy než posledně a ta sjezdovka tam tím pádem bude nejmíň dvakrát, to už se mým stehnům pranic nelíbilo. Dole už jsem věděl, že schody budou ještě nějakou dobu můj nepřítel. Ale co už, do cíle zbývá 9 km, to už nějak doklepu. Resp. doběhnu, ni?
Odpočívám při focení, bo kopec (Makyta).
Jo, to jsem si myslel do chvíle, než jsem špatně došlápl a málem si vyvrtnul kotník. Takže jsem zasakroval, zanadával si do všech možných oněch, že mám dávat pozor a tak… Následně jsem zezadu zaslechl běžící rychlík. Pomyslel jsem si, co tady vyvádíš, šak vidíš, že jiní pošetřili mnohem víc sil než ty. Dotyčný mě minul, povzbudil, že už jen kousek a zmizel ve tmě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že šak to nemohl být závodník. Takže jsem se trochu uklidnil a v rámci mírného pokroku pelášil dál. Ale teda ty kamenito-blátivé seběhy mi už pranic nechutnaly.
No a pak už vesnice, to už byla pohoda. Do cíle jsem dorazil v čase 16:05 hodin (105 km s převýšením cca 4300 m). Doufal jsem na startu, že bych se mohl vlézt pod 15 hodin, ale nakonec na tu bídu docela dobrý čas. Holt na sobě budu muset víc zamakat ;-).
Děkuji pořadatelům ze Slovak Ultra Trail za skvělou stovku, parádní trasu a vynikající občerstvovačky! Mám to tu rád.
Důkaz místo slibů.
Startovní číslo.
Kontrolkarta.
A ještě kontrolkarta z druhé strany.