100 Míľ Krajom Malých Karpát (2019)

Repete!

Jak bych to jen… Tak asi takhle.

Nikdy jsem neběžel oficiální maraton. Rovnou jsem hupsnul na stovky. Taky jsem nikdy nedal stomílovku. Nejdelší můj počin po vlastních nohách byl Štefánik Trail, což dalo bratru nějakých 147 km. Ale limity se mají posouvat, ni? Na Slovensku Slavo Glesk pořádá parádní „podujatie“ 100 MKMK s trasou 210 km. Ony tam teda jsou i kratší trasy, ale já mám takovou blbou povahu, že jdu vždycky po tom největším zážitku. Takže Hrabčák se musí přihlásit rovnou na 200+ trasu.

Už loni. Jenže to tehdy nevyšlo, zabalil jsem to v půlce. Namlouvám si, že to bylo tím, že jsem byl po nemoci (po zkušenostech letos jsem usoudil, že to tím opravdu bylo). Ale svůj díl zřejmě udělala i hlava, která nebyla úplně nachystaná na pomalé tempíčko. Nicméně jsem si řekl, že to tak nenechám, a letos v lednu jsem se přihlásil na reparát. Asi že jsem Beran. Protože jinak mě nenapadá, proč jsem to jako udělal. Tou dobou jsem skoro neběhal, v hlavě mohutná krize motivace, ostatní stovky jsem ignoroval… A tak. Namlouval jsem si, že do léta času dost, to ještě rozběhám.

A pak klasicky šel jeden měsíc za druhým a já to rozběhání stále víc odkládal. Jako jóooo, sem tam jsem si šel zaběhat, ale nebylo to nic, co by i jen vzdáleně připomínalo přípravu na 200 km trasu. Vždycky bylo něco důležitějšího. Je teda fakt, že jsem toho za poslední rok zažil hodně, ale to tu nechci rozebírat, bo běhu se to vůbec netýká a pochodů taky ne.

Ale jak říkám, jsem Beran. Tak přeci se nebudu odhlašovat z takových malicherných důvodů jako je nedostatek přípravy. Jen jsem se snažil připravit hlavu na to, že to bude pomalé a dlouhé a nebude to vůbec ubíhat. A že tempo z loňského roku, které mi připadalo tak zoufalé, je vlastně krásné. A já mám vlastně tu turistiku rád.

Takže jsem se v pátek 16. srpna dostavil na start v Chtelnici s přibližně 470 km naběhanými od začátku roku. V batohu nějaké staré gely, co mi doma zbyly po velkých plánech v minulosti a namazané housky se šunkou. To byl můj plán proti pokaženému žaludku v důsledku pojídání gelů a podobných sportovních výmyslů. Hodinky jsem nastavil na logování každých 10s místo obvyklé 1s, abych nemusel během trasy dobíjet. Sice to má vliv na přesnost, ale vsugeroval jsem si, že nějaký ten kilometr sem nebo tam nehraje roli.

Na startu se mi líbilo. Kolem se motaly staré známé tváře, které jsem už snad rok neviděl. Úplně jsem cítil, jak se mi do žil zase vrací motivace k dlouhým trasám. V šatně jsem si chvíli povídal s jedním Holanďanem, který vyzvídal, co znamenají ty barvy tras na mapě. To v Holandsku nemají. A kopce taky ne.

V deset večer to Slavo odstartoval a dobrodrůžo začalo. Já se nikam nehnal. Původně jsem chtěl jít normálně chůzí, ta úvodní asfaltová část na Výtok mi loni moc zábavná nepřišla. Ale všichni klusali a když už jsem byl skoro poslední, tak jsem se teda taky rozběhl. Ale pomaličku, na pohodu. Trochu mě překvapilo, že se na mé úrovni držel i Mišo Šranc. Takovou milou společností jsem ovšem nemohl pohrdnout, takže jsme celou tu asfaltku klusali spolu a stále o něčem kecali. Aspoň to rychle uběhlo :)

Asi kilometr od Chtelnice jsme doběhli Standu Körbera. Uff, když už i on byl přede mnou, tak buď přepálil start nebo jsem tentokrát já ten pomalý slimák :). Se Standou jsem loni šel na Petrklín a pak průběžně i za ním. Do Harmónie dorazil v mnohem zuboženějším stavu než já, ale přesto se po nějaké době odšmajdal dál, zatímco já to zabalil. A on to došel až do cíle, i když krátce před limitem. Takže jsem si letos říkal: „chlapče, toho se musíš držet, ten má vůli v pořádku, v nejhorším tě tam nějak dotáhne“. Jenže Standa mi letos utekl už za Výtokem, ouje.

Naštěstí hlava letos držela a nic jsem si z toho nedělal, že mě lidé předbíhají. Šel jsem si své vlastní „podujatie“. Hlavně užít. Když to šlo a byla chuť, tak jsem popoběhl, když chuť zrovna nebyla, tak jsem jen šel a nic si z toho nedělal. Zvláštní je, že když jsem se díval na svůj loňský záznam na Stravě, tak jsem prvních cca 80 kilometrů dal zhruba stejně rychle. Jak je ten svět relativní…

Před Rozbehy (jak jsou tam na hřebenu nad obcí ty větrné elektrárny)  začala trochu orientační nejistotka. Loni tu byla občerstvovačka, letos nic. Až u hřbitova za obcí nějaké svíčky, ale moc jsem toho nepochopil a šel k větrníkům. A kontrola furt nikde. Doběhl mě Mišo Šranc a stejný problém. Naštěstí za chvíli přibyl běžec, co nás navedl – za hřbitovem se muselo doprava. Olalá, aspoň že tak.  Sice kufr, ale krátký.

Dál po trase, kousek od nádrže Buková jsme pak potkali borce, co to taky minul, a rozhodl se vrátit. Přiznám se bez mučení, to bych mentálně asi nedal. Jako vrátit se několik kilometrů kvůli občerstvovačce, když na další je to zhruba stejně daleko… Radši bych se smířil s případnou penalizací nebo i diskvalifikací. Tím nechci říct, že schvaluju chození mimo trasu nebo zkracování. Ale pokud minu kontrolu neúmyslně a nějak zvlášť si tím nepomůžu, tak čert to ber.

Před zárubami, svítá a v údolí se válí mlhy.

Před zárubami, svítá a v údolí se válí mlhy.

Miško Šranc před Zárubami. První noc za námi, nálada zjevně dobrá.

Mišo Šranc před Zárubami. První noc za námi, nálada zjevně dobrá.

Za Bukovou byla možnost jít buď po úpatíčku a pak kolmo šturmem nahoru do sedla nebo po hřebenu přes Záruby. Po hřebenu jsem to bral loni, letos jsme s Mišom zvolili variantu „úpatíčko“.  Nahoře v sedle na Zárubách nás u kontroly dohnala Lidka Závodská. Na rozdíl od nás šla odvážně po hřebeni. S kopce dolů do bral Mišo rozvážně, tak jsme s Lidkou utíkali napřed.  Pak mě sice poslala taky k šípku (jako že nemám čekat a mám valit dál), ale ženské jsou narozdíl od chlapů neúnavné, a tak mě stejně za Jahodníkem ve stoupání na Černou skálu zase dohnala. Asi jsem vypadal zuboženě, když mi pak nechtěla utéct :).

Pohled z trasy (Jelenia skala) na Plavecký hrad.

Pohled z trasy (Jelenia skala) na Plavecký hrad.

Ale ve dvou se to lépe táhne a hlavně to rychleji utíká. Tedy aspoň tentokrát mi to tak přišlo. V Plaveckém Mikuláši nám na občerstvovačce dával vodu sám Ľubomír Okruhlica. Takový nenápadný sympatický a ochotný pán, až pak za občerstvovačkou mi Lidka řekla, s kým jsme měli tu čest, že pán je kapacita na léčbu drogových závislostí. Asi se budu opakovat (jsem už starší, tak si musím věci opakovat, abych je nezapomněl ;-)), ale toto mám na ultra komunitě rád. Že je v ní spousta chytrých a přitom nenamistrovaných lidí.

Ultra není jen o běhu. Pohodička na Javorinke (když už tam někdo dotáhl lavičku, tak si sednu, ni?).

Ultra není jen o běhu. Pohodička na Javorinke (když už tam někdo dotáhl lavičku, tak si sednu, ni?).

No ale čas běží, stovka běží a na Vápenné přišel čas se rozloučit, Lidka mířila na nejkratší trasu, já přesně naopak. Slunko svítilo, mně se šlo dobře, tak co bych směrem dolů nepopoběhl, že. Přede mnou šla skupina lidí s dětmi, slyším, jak na ně volají, že nemají s kopce utíkat, ať si neublíží. A do toho vrouuuumm, Hrabčák proletí kolem jako kulový blesk. Trochu jsem jim tu výchovu narušil. O kus dál zase turisti pokřikují na nějakou paní, ať si mě chytí, že konečně bude mít s kým turistikovat :o). To jsem na chvíli zpomalil, ptali se mě klasicky odkud a kam… Miluju ty udivené pohledy, když někomu sdělíte nějaké hausnumero typu „100 kilometrů!“ nebo „200 kilometrů!“… Jen pro normálního turistu už je to asi stejně představitelné jako „10000 kilometrů!!!“.  Co už. Dnes by to šlo, tak je toho třeba využít.

Před Petrklínem jsem dohnal Miša Šrance. Z Jahodníka zmizel dřív než já, ale na Petrklín se mu zjevně moc nechtělo. Já letos oproti loňsku dával Petrklín „na pána“. Nahoru i dolů. A bez vlka. Dál tu asfaltovou část na Vývrat jsem ale šel pokorně pěšky. Připadala mi nekonečná. Stejně jako rok předtím. Jediný rozdíl byl, že tahle občerstvovačka letos fungovala jako živá a měli tu jednu dobrotu vedle druhé. Utkvěly mi v hlavě třeba rozpůlené opečené špekáčky. Wow! Mňam!  Úplně mě to nakoplo a na Vysokou jsem se vyplazil o několik hodin dřív než loni! Na vrcholu jsem se nechal vyfotit od nějakých mladých žab a mastil jsem to dál.

Na vrcholu Vysoké.

Na vrcholu Vysoké.

Za Vysokou mi ale sklaplo, když jsem zjistil, že se mám letos trmácet přes Skalnatou. Uáááá, došla krize. A jaká! Sunul jsem se příkrou strání vzhůru jako šnek. Nahoře mi to nedalo a zkácel jsem se na šutr, že jako spočnu. Vyzouvám boty, užívám pohody. Ale jen do chvíle, než se z lesa po levé straně začalo ozývat praskání, jako by tam chodil medvěd. Hmm. Radši jsem se zase obul a trmácel se dál. Po lese byly osamělé telegrafní sloupy ještě z dob těžby antimonových rud. A vůbec, ale vůbec to neubíhalo.  Z Rybníčku do kopce po žluté se prochází opět kolem průzkumných štol na anitomové rudy. Je to světoznámá lokalita zelených granátů goldmanitů. Ale tehdy mi to bylo jedno.  Víc jsem vnímal podivné tvary pařezů kolem cest. Místy jako by se proměňovaly ve skřítky. Třeba konečně poznám, co jsou to ty halucinace.

Do Harmónie jsem se doplazil na pokraji sil. A občerstvovačka furt nikde!  Hlavně, abych ji někde neminul, to by mě asi piclo.

Nakonec byla občerstovačka až u rozcestníku pod Medveďou skalou severně od Harmónie. Dorazil jsem asi půl hodiny před půlnocí. A kohopak tu nevidím – Standu Körbera. Tentokrát měl nějakou krizičku on. Balil se do alufólie a tvářil se, že má problémy se žaludkem. Párky mu moc nejely. Zato do mě zahučely jak ruda do drtiče. Doplnil jsem zásoby a asi po dvaceti minutách vyrážím dál na Medvediu skalu. To už točím druhou noc a nemám představu, co to se mnou udělá. Ostatně jeden z důvodů, proč mě dvoustovka tolik lákala, byly i ty dvě noci za sebou.  Nějakou tu spánkovou deprivaci jsem zažil už dřív na Loudání, ale vždycky v tom nakonec aspoň pár hodin spánku bylo.

A od Medvedej skaly jsem měl nového parťáka. Už si to úplně nepamatuju, ale myslím, že to byl Ivan Barin. O trase toho moc říct nemůžu. Výstup na Medvediu skalu si ještě pamatuju, pak jen tak útržkovitě, že nás předběhl jako vítr Jaro Kováč a celé to bylo směšné, protože na rozcestí  asi 50 metrů před námi bez zastavení pelášil špatnou cestou. Takže jsme se opět potkali asi za 500 metrů. Celkem mě ani neudivilo, že ačkoliv do Doľan dorazil dřív než my, tak na občerstvovačce o něm nevěděli.  Když už jsem u té občerstvovačky, spací krize vrcholila, tak jsem se tam zhroutil do křesílka, že jako na dvacet minut zaberu. Ale nezadařilo se. Pak si ještě vzpomínám na nekonečnou cestu do Jahodníku a stoupání kolem jeskyně Driny za ním. Tam jsem se zhroutil pro změnu na lavečku a zkoušel usnout vsedě, ale taky to moc nevyšlo. Nicméně tam už jsem se držel vzhůru fakt zuby nehty.  Celou noc jsme s Ivanem prakticky jen pochodovali a kecali o všem možném. Ke konci už spíš asi mlčeli a za Smolenickým zámkem, jak začalo svítat, tak už jsem to nevydržel a přidal do kroku, abych byl na další občerstvovačce co nejdřív. Tam jsem se zase na půl hodiny zhroutil do křesílka. Dvě noci vzhůru mi daly pěkně zabrat.

Ale hlavně jsem se už pěknou řádku kilometrů upínal k tomu, že se tam přezuju. Já totiž ze startu vyrazil v silničních botách, co v nich běhám celý rok kolem Brna. Po 50 kilometrech v Jahodníku byly provlhlé a mě nenapadlo nic lepšího, než se přezout do trailových Leadvillů z dropbagu. Jenže v těch už jsem drahnou dobu neběhal. A výsledkem byla totálně rozbolavělá chodidla. Kolikrát já se za ten nápad po cestě proklínal! Prožíval jsem masakr s hotspoty a puchýři. Po dalších 50 kilometrech od Jahodníku v těch botech už prakticky nešlo běžet.  Takže přezutí do mých starých dobrých silničních bot ve Smolenici bylo jako zázrak. Vůbec mi nevadilo, že už jsem neměl suché ponožky. A že jsou nohy trochu opuchlé a boty těsné. Ale z občerstvovačky šlo zase běžet! I když teda mi bylo jasné, že po těch kilometrech už to žádná sláva nebude a puchýře se samy nevyléčí.  Jo a abych nezapomněl, vlk se taky dostavil.

Kdesi před Naháčem.

Kdesi před Naháčem.

Ze Smolenic už bylo světlo, a tak jsem svou pouť viděl náhle v růžovějších barvách. Po nějaké době jsem získal i nového parťáka, byť teda s pocitem, že to žene a že to takhle rychle nedám. V Naháči nás čekala samoobčerstvovačka v altánu na zahradě rodinného domu. Domácí nebyli doma, ale jinak bylo k dispozici vše důležité. Tak se mi tam líbilo, až jsem si zapomněl nalepit samolepku do kontrolního listu. Slavovi to ale nevadilo, jeho největší starost byla, jestli jsem tu občerstvovačku našel a využil. Prostě zlatý chlapec.

Můj nový parťák mě dál vedl místními lesy přes Katarínku – zříceninu Františkánského kláštera, kterou se snaží nějaká mládežnická organizace opravit. Pěkné to tam bylo. A pak přes Dobrou Vodu na Výtok. To už bylo kolem k poledni a solidně vypékalo slunce. Obloha jak ze žurnálu a na loukách za Dobrou vodou se nebylo kam schovat. Pamatuju si jen úmorné šlapání a těšení se na lesní stín.

Katarínka a můj dočasný parťák.

Katarínka a můj dočasný parťák.

A pak Výtok. Parádní občerstvovačka na chatě v lesích. Člověk se svalí do křesílka a jí a pije a v tu chvíli nikam nemusí. Prostě chvíle intenzívní pohody.

Jenže mě ještě čekalo závěrečné asi 30tikilometrové kolečko k mohyle míru M. R. Štefánika. A pak ještě z Výtoku do Chtelnice. Parťáka jsem nechal jít, šel na mě moc rychle. Byl hic pic a mě nějak opustil optimismus. Sice lesem po červené kolem Klenové jeskyně to bylo pěkné, ale vůbec to neubíhalo. Navíc se mi stále urputněji ozývaly hotspoty na chodidlech z předchozích bot. Nakonec jsem hodil ručník do ringu a u protipožární věže se vyzul a věnoval čas tomu, abych si pořádně oblepil chodidla a paty tam, kde to nejvíc pálilo. A pak už jen zatnout zuby a mašírovat (běh jen výjimečně s kopce) po lesní asfaltce do Brezové pod Bradlom. Slunce vypekalo a vypekalo a já si čím dál víc připadal jako špekáček. V Brezové jsem měl jedinou myšlenku – chci zmrzlinu! Ať to stojí, co to stojí. A nevadí, že smrdím, jak slepičárna.

Bradlo a mohyla M.R. Štefánika.

Bradlo a mohyla M.R. Štefánika.

Srpnová výheň za Bradlem.

Srpnová výheň za Bradlem.

Vůbec to kolečko přes den bylo hodně o tom vypnout mozek a prostě šlapat. Útrapy na chvíli přerušila milá malá občerstvovačka za Bradlem. Ale jinak si pamatuju hlavně slunce, před kterým nebylo kam utéct a ze kterého jsem měl pocit, že se mi zapéká mozek. Já vlastně neměl ani čepici. No to byla zase blbost… A pak ještě zhoršující se vlk a zoufalé pokusy namazat si zasolený zadek mastičkou proti opruzeninám. Ale všechno zlé jednou skončí a kolem osmé večer jsem se dotrmácel potřetí za toto podujatie na Výtok aniž bych na závěrečném kolečku přes Bradlo potkal jiného závodníka.

Z Výtoku do Chtelnice to nešlo ani pohodově, ani rychle. Hlavou se mi honila myšlenka na medvěda, který se tu prý v poslední době toulá. A možná, že to byl ten samý, co ho potkala Lidka nad ránem před Dobrou Vodou. To a myšlenka na blížící se cíl mě ale nakopávaly a já s kopce chvílema i běžel. A kromě toho mě vytáčely ty mušky a hmyzáci, co se kolem mě začaly ve velkém rojit když jsem zastavil nebo zpomalil. Vůbec byl ten závěr takový psychedelický. Už začínající třetí noc způsobila, že jsem viděl strašidla tam, kde nebyly. Halucinace se tomu asi ještě říkat nedalo, ale když máte pocit, že u cesty stojí velký pes, aby se z toho po přiblížení stal malý keřík, tak takových pocitů jsem měl už dost.

Ale konec dobrý všechno dobré, do cíle jsem dorazil v čase 48 hodin a 11 minut. Rychlost nic moc, ale ten hřejivý pocit, že jsem to nevzdal a užil si to až do konce, ten je k nezaplacení. A víte co? Asi je to návykové, já bych si to rád někdy zopakoval.

Šťastně v cíli.

Šťastně v cíli.

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>