To zas bylo letos na jaře odvahy, když jsem se přihlašoval na stovky. Sice jsem ještě nikdy nedal ani stomílovku, nejdelší byl pro mě Štefánik Trail, ale je třeba nových výzev. Takže jsem se přihlásil na 100 MKMK, a to rovnou na trasu „Shadow Warrior“ 208km. Přišlo mi to jako fajn nápad. A věřil jsem si ještě na začátku srpna i přes tréninkové manko. Plán trochu se rozběhat a přidat jako kompenzaci kolo vycházel až do chvíle, než jsem víkend před tímto „podujatím“ lehl s teplotou. Venku vedro, v práci klimatizace, k tomu chlemtání ledových nápojů, to snad ani nemohlo dopadnout jinak.
Takže sobotu i neděli jsem proležel se zánětem průdušek a teplotou kolem 38. V pondělí teplota ustoupila, ale jinak jsem se cítil jako moucha a kašel ustával jen velmi zvolna. Ale nechal jsem finální rozhodnutí na středu.
A ve středu to sice ještě stále nebylo ideální, ale říkal jsem si, že „šak to půjdu na pohodu“, nebudu se nikam hnát, to půjde. Hmmm. No to byla zase jednou blbost.
Ale nic. Ve čtvrtek jsem se doma v klidu sbalil, abych v pátek už nemusel stresovat, a tak jsem den na to večer na startu užíval relativní pohodu. Taky denní vedro mírně ustoupilo a venku byl přijatelný chládek. Startovat se mělo v deset večer z náměstí ve Chtelnici. Před startem ještě Slavo Glesk jasně zdůraznil, že to není závod, ale podujatie, a že to nemáme přehánět :). Tak nějak jsem to měl v úmyslu i já, takže potud dobrý.
Jsem rád, že opět potkávám známé tváře, zvlášť Pavla Fexu jsem dlouho neviděl, tak švitořím, až skoro přicházím o hlas. Po startu jdeme relativně zvolna, což mi velmi vyhovuje, nikam se neženu. Ale i tak jsem ho asi po osmi kilometrech nechal běžet, nějak se mi zajídá i to moje sedmičkové tempo. Nic nebolí, jen prostě nějak chybí síly. Ale z kopců mi to jde pěkně a vždycky pár lidí zase předběhnu. Taky nikde nekufruju a poměrně rychle si zvykám na spolupráci s itinerářem. Ono totiž tohle podujatie je značeno poměrně spartánsky, a hlavní je orientace podle turistických značek.
Noc tak nějak uplynula podle plánu, myslel jsem, že na 50. km před Zárubami bych mohl být za svítání. Což vyšlo dokonale. Ještě když jsem stoupal na Záruby, všechno bylo v cajku. A pak najednou střih – z ničeho nic hlaďák jako kráva. Cpu se rychle želé bonbóny od GU, zapíjím vodou a jakž takž situaci ustávám, ale teda vystrašilo mě to pěkně. Aspoň že je na co koukat, kolem mě po hřebeni a po lese běhají velká stáda muflonů, určitě tak aspoň 30 kusů.
Akorát že po tom hlaďáku už to šlo celé nějak z kopce. Sice ještě klušu, ale už to není žádná hitparáda a musím dělat přestávky. Na občerstvovačku na Jahodníku se vysloveně těším. A jak tam jsem, usedám na lavečku a není síly, co by měl odtud vyhnala. Dávám párky a nakonec i rajskou polívku, která přede mnou přistála a nikdo se k ní neměl. Taky v klidu na záchod a tak nějak fakt nikam nespěchám a jsem tu skoro půl hodiny.
No a pak teda dál. Vytahuju sluneční brýle a sluchátka do uší, budu si pouště muziku, třeba se ten můj stav zlepší. Ze začátku to celkem funguje. Asi tak do Plaveckého Mikuláše. Tam už pěkně vypeká, obloha vymetená, slunce žhne… A v kopci na Javorinku kapituluju a vytahuju svou pouštní kšiltovku. Sice si nejsem jistý, co je lepší, trochu se mi pod ní paří hlava, ale to slunce fakt smaží o sto šest. No a začíná stávkovat moje mjůzik. Přehrávač v mobilu se rozhodl, že musí zrovna teď za každou cenu zkontrolovat licenci, což by nebyl takový problém, kdyby tu byl datový signál. Ale je tu s bídou GPRS a několik pokusů o ověření licence selhalo. Pak pro změnu selhaly moje nervy a já pustil Google Play přehrávač. Byť teda zrovna výběr muziky, co mám tam, mě úplně neuspokojoval, ale aspoň něco.
Tou dobou mě vždycky do kopce předběhl Pavel Příhoda. Z kopce jsem dal zase já jeho, zdá se, že ty seběhy mi celkem jdou. Ale bál jsem se to pořádně rozbalit, abych si neodvařil stehna. Jinak ta Javorinka stála za to. Nahoře totálně zarostlá pěšina, slunce smažilo, každou chvíli jsem se pro jistotu díval na mobil, jestli nebloudím. No a o mém stavu vypovídá zjevně i to, že jsem vůbec nezjistil, že trasa vedla kousilínek od Plaveckého hradu. Taková krásná zřícenina! Víc jsem se upínal k občerstvovačce v Plaveckém podhradí. Už mi docházela voda, síly, prostě všechno.
Ale ještě se musela projít celá vesnice. Zase jsem si to ovšem pěkně užil. Nachomýtl jsem se zrovna v okamžiku, kdy paní domácí donesla na stůl velkou PETku vychlazeného piva. Tak se ušlo i pro mě. Ta lahoda!!!. Vůbec jsem se nemohl dopít. V tom vedru jsem byl vděčný za cokoliv s chutí a bublinkami. A mimochodem, kuřecí polévka taky přišla více než vhod.
Žádný spěch. Ještě převléct tričko a ponožky. A to je co říct, protože to obvykle nedělám. Ale v tom vedru už byly propocené až běda a bál jsem se, co to udělá s mými panskými nožičkami. Taky trochu dobít hodinky a mobil… A tak.
Když jsem pak konečně vyrazil, tak jsem se cítil celkem dobře a optimisticky. Jenže… jak přišlo stoupání na Vápennou, tak najednou odešel i můj optimismus a já postupoval šnečím tempem zavěšený do hůlek. Vůbec jsem nechápal, co se děje, ale prostě to nešlo. Nahoře jsem se nechal od Daniela Mártona vyfotit, vymačkal jsem ze sebe nějaké zbytky sil na popobíhání směrem dolů, ale pak přišel Petrklín a situace se opakovala. Pouze s tím, že kus za mnou šel Standa Korbel, který na tom byl ještě hůř. Nadával na celou horu, raději jsem si držel odstup :-). No a nahoře na vrcholu jsem si akorát nalepil samolepku z kontroly do kontrolkarty a svalil se do trávy. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam ležel, jen vím, že jsem podřímal a kromě Standy, který ležel v podobném stavu vedle mě, už byli všichni dávno pryč.
Nakonec jsme se se Standou taky zvedli a vydali se sjíždět dolů po trase. Sice jsem byl o fous rychlejší, než on, ale zase jak jsem tam ležel v té trávě, tak se mi totálně rozpařil zadek a já si připadal jako pavián. Zpruzená prdel pálila jako čert a mě bylo jasné, že takhle nedojdu ani na další občerstvovačku, ne tak ještě až do cíle. Mast jsem žádnou neměl, zásyp v dropbagu na 170. km mi byl platný víte jako co. Jak jsem tak o tom přemýšlel, tak si říkám, že hlavní přece je, aby se ty zpruzené části zadku netřely o sebe a už jsem tahal z batohu lékárničku. Oblepil jsem kýžené části leukoplastí a hurá dál. Až mě samotného překvapilo, jak dobře to zafungovalo, po pálení ani památky. Trochu jsem se sice bál, že tam ta leukoplast dlouho nevydrží, ale to byla zbytečná obava, kvalita předčila kvantitu
Tak mě to pozitivně naladilo, že jsem se trhnul Standovi a vyrazil kupředu. I když teda, poměr klusu a chůze byl tak 1:10. Utěšoval jsem se tím, že i ta chůze je stále přes 5km/h. Po asfaltu na slunku jinak nic moc zážitek. Opět docházela voda, začínal jsem se upínat na samoobčerstvovačku před Vývratem. Bylo to nekonečné, ale došel jsem tam. A vody tam fakt byly. A taky pokyn, že na osobu jsou cca 2l tekutin a byly tam zmíněné nějaké dvě studnánky dál po trase. Ty jsem se snažil zapamatovat, bo nás čekalo stoupání na Vysokou a pak ještě celkem štreka do Modry a mě bylo jasné, že s tím necelým litrem a půl s sebou asi nevystačím.
Motal se tu kolem jeden Maďar, až mi to přišlo vtipné. Odcházel z občerstvovačky když jsem přicházel já ještě s jedním chalanem. A vždycky, když jsem koukl do lesa, tak jsem zahlídl toho Maďara. Stále bloudil kolem a hledal cestu. Největší sranda byla, když jsem asi po dvaceti minutách pokračoval dál, tak jsem na něho zase narazil, jak se vrací z nějakého nesmyslného směru a čučí do mapy. Tak jsem na něj jen houkl, že ještě kousek a ukázal jsem mu, kde v té mapě jsme, a tím jsem ho vrátil zpátky na trasu.
Ale pak mi utekl. Resp. jsem ho nechal pelášit. Pokecat jsme neměli jak, anglicky moc neuměl a já zase neumím maďarsky. A hlavně i s tím blouděním měl zjevně o dost víc sil než já. Na mě zbyla strategie „šnečím tempem vzhůru“.
Zkrátím to. Na Vysokou jsem se vyškrábal, ale už jsem nedokázal běžet ani dolů. Takže z Vysoké jsem jen prachsprostě mašíroval až do Modry do Harmónie. Pod Vysokou v sedle Hubalová jsem doplnil u studánky vynikající studenou vodu. Ale jinak nebylo o co stát. Ta cesta totiž ale vůbec neubíhala.
To už jsem taky věděl, že jaksi není můj den a ani absence tréninku nevysvětlovala, jak to, že mi 100 kilometrů trvá přes dvacet hodin. S největší pravděpodobností následek nedávné nemoci a taky vedra. I po západu slunce se ve vyschlých lesích teplota držela proklatě vysoko. A aby toho nebylo málo, po setmění se všude kolem začínalo ozývat takové pomalé bzučení. Když jsem pak u kontroly č. 20 pod tím bzučením odhalil sršáňa, moc mi to nepřidalo. Oni jdou totiž po světle a moje čelovka byla tou dobou jediný světelný bod široko daleko. A já jsem alergický na vosy, přičemž sršni mají podobný jed.
No jo. Takže když jsem konečně dorazil na kontrolu do Harmónie, tak moje první otázka byla, jestli se odtamtud dá nějak rozumně dostat do cíle. V podstatě jsem byl rozhodnutý skončit. K jídlu jsem měl už jen gely a i když GUčka zvládám dobře, tak v tom vedru už žaludek začínal protestovat i proti nim. Představa, že bych měl v tomhle stavu šmajdat dalších 7+ hodin až do svítání na další občerstvovačku… na to jsem zkrátka už neměl mentálně. No ale ještě jsem si poseděl skoro dvě hodiny v křesílku. Obletovaly mě tu ze začátku takové dvě mladé (10-) holky a neustále mi nabízely buď chleba s masťou nebo tabletky magnézka :). V mezičase jsem vymýšlel, kam to zabalím na přespání, kdy a kam vyrazím ráno na vlak a tak. Až se mě zželelo Tomáši Karasovi a vymyslel, že odveze stolečky z kontroly Slavovi na start a mě teda sveze :-). Nakonec se přidal ještě Filip Drazdík, který to tu zabalil stejně jako já.
Takže tak. Z plánovaných 208 km jsem ušel oficiálně 106, podle hodinek 110 km. Čas lehce pod 24 hodin.
Dostal jsem na prdel, ale beru to pozitivně. Prostě je potřeba se příště lépe připravit. A nepokoušet štěstí po nemoci. Jinak trasa byla pěkná a docela jsem si to užil. I jsem leccos pofotil a doufám, že se se sem ještě vrátím. Pozitivní je, že jak mě tělo nepustilo to moc hrotit, tak dva dny po stovce jsou svaly úplně v pohodě a já můžu běhat.