Východ slunce na Králičáku

pátek – sobota 20.–21.1. 2017

Letos je zima jiná, než předchozí roky. I v Brně je sníh a celý leden řádná kosa z nosa. Tak si tak jednoho dne řeším, co s načatým životem a najednou střih, pojďme se zase mrknout na východ slunce na nějaký kopec. No, „pojďme“ je tak trochu eufemismus, nenapadá mě nikdo, kdo by se podobné taškařice chtěl zúčastnit. V Brně klesá v noci teplota někam k mínus patnácti a i když jsou na horách hromady sněhu, je jasné, že kosa prostě bude i tam. Tak ale na stovky chodím sám, v noci, lesem… Vybavení by se taky nějaké našlo ještě z dob, kdy mě moje drahá laškovně titulovala „reklama na Hudy“… Tož když už jsem to pokúpil, tak ať to k něčemu je, no ni? Třeba zimní spacák jsem nepoužil už dobře přes deset let. Tak ale jsou to plasty, nemá se na něm co zkazit. Tedy ujednáno, vyrazím sám, aspoň se s nikým nebudu muset dohadovat

V pátek po práci akorát vyvenčit psa a pak šup do auta a hurá směr Starák. Úplně jsem si nebyl jistý, kde nejlíp nechat auto, ale nakonec parkuju na luxusním parkovišti pod sjezdovkou ve Stříbrnicích. Je devět večer a venku je mínus osm. Jasná obloha plná hvězd slibuje romantiku (mráz) až na kost. Plán je jasný, po modré od kostela rovnou do kopce a pak tak nějak přejít na červenou a po ní až ke slůněti. V batohu táhnu dvě termosky s vařícím čajem, nějaké to jídlo, spacák, žďárák, karimatku… Jen ten spacák mohl být menší, batoh je skoro tak velký jako já.

No a celé to šlapu na sněžnicích. Není to sice v tom prašanu nejrychlejší, ale dá se. Vždycky, když se zastavím, nemůžu se nabažit toho ticha kolem a hvězd nad hlavou. Je to úplně jiný svět, než ten dole kdesi v Brně. Jdu jen tak ve flísce, pěkně se mi na rukávech dělá jinovatka. Na to, jaký je mráz, je mi celkem teplo, jen se nesmím zastavovat na moc dlouho. Dělám si vlastní stopu hned vedle té běžkařské a je mi parádně.

Nad Adéliným pramenem se napojuju na širokou cestu z Návrší a tam už to tak dobře nejde. Cesta je urolbovaná pro běžkaře a sněžnice mají zespoda celkem velké zuby, takže se po tvrdém povrchu moc dobře nechodí. A cesta je bohužel urolbovaná celá a hned za okrajem je už svah. Takže jak je příležitost, tak celkem bez přemýšlení za zatáčkou odbočuju na polskou zelenou značku přímo po hranici.  Sice je to kratší, ale zato hezčí. Ideál pro chodce. Nahoře před Stříbrnickým sedlem je prašanu tolik, že se občas i se sněžicemi propadám až po kolena. Taky tu někdo jezdil na skůtru nebo na čem. No a pak v tom sedle… se zastavuju, vypínám čelovku a čučím. Snad pět minut nasávám atmosféru kolem. Ticho, trochu mlha, ale ne tolik, aby nebyly vidět hvězdy, kolem pláň, ze které se vynořují pahýly stromů, a téměř bezvětří. Díky sněhu není úplná tma, ale taková šedá. Prostě zimní hory v plné kráse. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli této chvíli se vyplatilo sem vyrazit. Ani už není taková zima, vypadá to, že se oteplilo.

Cíl byl nicméně dojít až ke slůněti, kde to určitě bude taky super, a tak se po chvíli zase vydávám na cestu. U Francisky jsem asi půl hodiny před půlnocí a pořád nikde nikdo. Za celou dobu jsem neviděl ani živáčka, ani žádné zvíře. Všechno někde odpočívá. No a kolem půlnoci dorážím konečně ke slůněti. Nakukuju i do sklípku, ale nikdo tam není. Tak to je super. Nikdo neruší tu atmosféru kolem. Asi půl hodiny fotím slůně s hvězdami. Přímo nad ním září Orion a vlevo od něj Sirius. Prý nejjasnější hvězda naší oblohy. Zkouším různě dlouhé expozice a doufám, že na těch fotkách bude něco vidět. Na displeji vidím prd, tak se to dozvím až doma. Slůně ozařuju čelovkou.

Kolem půl jedné naznávám, že už by i stačilo a je na čase vyhledat nějaké to místo na spaní. Nechci být rušen dalšími turisty, co by se sem mohli nad ránem vydat, a tak mířím trochu dolů ze svahu ke smrčkům. Za jedním z nich si v závěji vydupávám rýhu, do které vzápětí uléhám. Boty si beru s sebou do spacáku, už jsem tu jednou spal v záhrabu a tehdy jsem je nechal venku. Ráno to pak bylo dost utrpení a nohy mi rozmrzaly asi dvě hodiny. Tak tentokrát chci mít ráno nohy v teple. Taky pečlivě uvolňuju řemínky vázání na sněžnicích a čistím je od sněhu, ať s tím nemusím ráno moc zápasit, až to všechno zmrzne na kost.

A tak si tak ležím ve spacáku a nedaří se mi usnout. Ale to nevadí, je mi teplo a přímo nad hlavou mám hvězdy. Nakonec přeci jen usínám, i když jen asi na dvě nebo tři hodinky. Budím se kolem šesté, budíka jsem nastavil na půl sedmou, a tak si ještě do té půl užívám tepla spacáku. Pak jsem naznal, že teda je čas se vyhrabat ven, takže jsem rozepnul spacák i žďárák, posadil jsem se a… zatajil se mi dech. Všude kolem je inverzní moře a jen  v dálce z něj vystupuje hřeben Jeseníků. Úplně jasně je vidět Praděd. A nad hřebenem hor je taková lehce oranžová záře blížícího se dne. Tak to je probuzení roku! Ani zima moc není, hodinky tvrdí něco o mínus čtyřech stupních. Co nejrychleji balím svých pět švestek a pak už jen běhám kolem s foťákem a snažím se tu nádheru zachytit.

Odněkud zezdola slyším hlasy lidí, co se sem vydali z Návrší podobně jako já na východ slunce. První z nich doráží tak dvacet minut před východem pěšky. Představuje se jako Rosťa a prý mu zamkli na Návrší lyžárnu :). A pak už se to tu plní ráz na ráz. Tři kluci z Ústí nad Orlicí a banda běžkařů opět z Návrší. Hodinky hlásí, že slunce má vyjít v 7:41. Tak si chystám foťák a fakt! Na minutu přesně se kousek od Pradědu objevuje malinký záblesk, který se pomalu ale jistě zvětšuje. Žádný opar, žádné mraky kolem obzoru, prostě vylezlo rovnou z hor. Paráda! Doslova záplava pozitivních emocí. Nejraději bych tu seděl ještě aspoň hodinu, ale slíbil jsem doma, že budu do oběda doma, a tak se nakonec jako jeden z posledních vydávám taky dolů. Běžkaři z Návrší zmizeli jako první, spěchají na snídani

Na sněžnicích to jde z kopce podstatně líp jak do kopce. Sem tam fotím na mobil scény v protisvětle. Na displeji sice není skoro nic vidět, ale doma pak zjišťuju, že některé vyšly docela hezky.  A na té zelené polské zkratce po hranici kus nad Návrším se nořím do té inverze. Končí slunce a nastává typická mlha, co jsme ji v Brně mívali minulé zimy celé měsíce. Celou cestu do Stříbrnic čekám, kdy potkám v protisměru nějaké ty běžkaře, ale zase ani noha. Jen na loukách nad Stříbrnicemi potkávám tři lidi na sněžnicích. Tak jim dodávám energii zprávou o tom, že nahoře je azuro, a pádím k autu. A pak už jen domů, do Podolí, do lékárny… a tak dál. Dál už je to nuda