Saar Challenge LONG (2016)

Loni se na Vysočině objevil nový běh. Saar Challenge v Hlinsku. Hezká krajina, spousta skal, nejdelší trať na 64 kilometrů, samá pozitiva. Tak jsem si to poznamenal a letos jsem se přihlásil na tu nejdelší trasu. A pak už jsem se jen těšil. Navíc letos to vyšlo jako náhrada za Brněnský masakr, který byl o týden dřív a kterého jsem se nemohl zúčastnit. Kilometráž prakticky stejná a převýšení menší, jen nějakých 1300 metrů, to je skoro zadarmo.

Pak se mi do toho zamotala ještě v pátek v předvečer závodu afterparty Loudání ve Slaném, no ale to stíhám, ne? Ale aby to nebyl v sobotu úplný propadák, tak jsem se odebral z afterparty do tělocvičny na přespání zodpovědně jako první už v jedenáct večer. Odjezd ráno v pět, to máme krásných šest hodin na spánek. Jenže ouha. Hned vedle tělocvičny byla „dydžina“. Takže tuc tuc až do rána. V jednu ráno jsem to vzdal a aplikoval jsem špunty do uší, které jsem měl původně strach použít, abych slyšel budíka. Nakonec jsem díky nim naspal aspoň dvě hodinky. Panika se nicméně nekoná, už jsem zažil i úplně probdělou noc před závodem a prvních padesát kilometrů šlo… Takže, hurá do toho.

sobota 24.9.2016

Cesta ze Slaného do Hlinska začala pocitem „kam mě to ta navigace zase žene?“, ale dobře to dopadlo, nakonec vcelku pohodová cesta přes Pardubice. Jen když o půl osmé ráno před Hlinskem teploměr ukazoval tři stupně, tak jsem přemýšlel, co si tak asi obleču. Na parkovišti před startem jsem obsadil jedno z posledních volných míst a šup na registraci. Vyfasoval jsem startovní číslo, plachtu s mapou a trasou, a kontrolní kartu. Mapu jsem hned odložil do auta, poněkud nepraktický plakátový formát, já raději spoléhám na navigaci v hodinkách a zálohu v podobě GPSky s mapou v mobilu. Ale synovi se mapa mooooc líbila Taky jsem musel podepsat reverz, že jako to trápení v podobě běhu podstupuju dobrovolně. Přemýšlím, jestli už jsem něco podobného kdy podepisoval, ale zrovna si nevzpomínám.

V šatně jsem trochu rozproudil atmošku tím, že první ze všeho jsem píchnul do zásuvky holící strojek a začal jsem se holit. Když ve Slaném v tělocvičně nebyla zásuvka a chci vypadat na fotkách dobře :). A pak už jsem jen poslouchal debaty o tom, že nejlepší jsou barefootové boty a že ty odpružené jsou vlastně jen marketing firem a podobně. No nevím. Já mám barefooty rád, ale na ultra bych si v nich zatím netroufl. Zvlášť, když jde trasa hodně po asfaltu jako tady. Takže jsem nazul své již poněkud roztrhané NB Leadville, oblékl si trenky a tričko a hotovo. Do ledvinky nějaké ty gely a drobnosti, do ruky flašku na vodu a pak už jsem se jen klepal venku zimou při čekání na start (ale na sluníčku to už šlo).

Start popisovat nebudu, chrti vyrazili napřed, já na pohodu někde kolem 5 minut na kilometr. Tak nějak jsem očekával, že to stádo přede mnou zpomalí a slabší kusy budou záhy odpadávat. Navíc po tom krátkém zahřívacím kopci hned za Hlinskem. Jenže najednou jsem ještě musel řešit špatně zavázanou botu („je čas, to doženu“), pak nastavení hlasitosti hudby do sluchátek („je čas, to doženu“), pak mi přišlo divné, že mám tepy nějak vysoko (že by tím nevyspáním?), a to už jsem začínal mít pocit, že mi ujíždí vlak.

Takže konec podružnostem, fakt budu muset i běžet. Dav už dávno zmizel a nikdo neodpadá. Deja vu z mého prvního Brněnského masakru. Taky všichni vyrazili a kupodivu tempo udrželi a já se v cíli nestačil divit.

První kontrolu jsem jen cvakl kartu a valím dál, občerstvovat netřeba, všeho dost. Už nějaký ten kilometr se mi daří držet pozici, teplo akorát, žaludek drží. Ale co to? Pravá noha dává znamení, že se mi dělá puchejř. Jak to? Já puchejře nemívám, to je divné… Zdá se, že moje natrhané Leadvilly poněkud změnily vlastnosti. Zkusil jsem narovnat ponožku, a pak už jsem to dál neřešil. Sice se to moc nezlepšilo a mohl bych to aspoň zalepit, ale puchejř z boku nějak vydržím, nechci ztrácet čas. Přeskočím na chvíli do cíle – vydržel jsem. Ale výsledkem byl několikacentimetrový krvavý pryskejř a namožené stehno druhé nohy, to jak jsem se snažil té druhé ulevit. No co už.

Z první občerstvovačky je to dlouhým táhlým stoupáním kolem Žákovy hory. Pořád držím pozici, ale není to zadarmo. V Medlově u hotelu mě začínají chytat křeče do lýtek, tak musím trochu zvolnit.

Ale jinak běžím celkem podle plánu. Až do Kadova na  další občerstvovačku. Tady už doplňuju vodu a něco málo jím. Jenže přitom zapomínám cvaknout kontrolní kartu. A zjišťuju to až v lese na kopci skoro kilometr za občerstvovačkou. Nadávky se derou na jazyk, ale co zbývá? Kdo nemá v hlavě, má v nohách, takže rychle zpátky. Akorát když vidím, kdo všechno mě kvůli tomu předbíhá, tak se loučím s ambicemi na čas pod sedm hodin, bo motivace se kousnout se kvapem vytrácí. Tohle cvakání lampiónů na občerstovačkách si mě nezískalo. Ze všech závodů nebo pochodů, co jsem zatím absolvoval, jsem zvyklý, že podobné věci zajišťují dobrovolníci na občerstvovačce a teď se mi to vymstilo. Na občerstvovačce mám totiž obvykle úplně jiné myšlenky.

A díky tomuhle kiksu mě dohnal i Pepé Janča. Jeho první ultra a běží dost dobře! Přiznávám, nevěřil jsem moc tomu, že tempo udrží až do konce, ale je to prevít a udržel. A nakonec tam byl dokonce o šest minut přede mnou. Ale taky si necvakl jednu kontrolu a dostal penalizaci, takže ve výsledkách je až za mnou :).

První půlku mě taky naháněl Pepa Matoušek, se kterým se stejně jako s Pepém známe z Loudání. Ale tenhle Pepa odflákl trénink a před Malínskou skálou si uhnal krizi, kvůli které nás už pak nedohnal.

Následuje pro mne asi nejhezčí úsek trasy kolem všech místních skal – od Malínské přes Lisovskou na Devět skal, Čtyři palice, Milovské perníčky, Zakletý zámek… U kontroly pod Malínskou skálou se turisté ptají, podle čeho poznáme, kam máme běžet. Podle lampiónu čekají nějaký orienťák, ale nikdo z běžců netahá mapu. Tak světácky vysvětluju, že mám v hodinkách navigaci a následně vyrážím špatným směrem. Naštěstí mě Pepé hned vrátil do reálu a navedl na správnou odbočku :).

Tady ty trailové úseky kolem skal jsem si užíval. I jsem předběhl nějaké ty soupeře, jen cestou dolů z Devíti skal asi tři. Takové pasáže mi vyhovují, mám je rád. Cestou dolů z Devíti skal se přede mnou vynořuje fotograf a už pálí blesky. Nechápu, jak to dokázal, ale na té fotce není ani jeden z turistů, kteří se tam zrovna motali. Vůbec kolem všech těch skal byli dnes samí turisté. Když jsem si tu byl zaběhat v srpnu během rodinného pobytu ve Svratouchu, tak jsem nepotkal ani nohu.

A už je za mnou polovina trati, občerstvovačky jdou teď po sobě v kratších intervalech, samé sociální jistoty. Hodinky ukazují, že přes všechny pesimistické pocity z běhu po kiksu v Kadově a únavě z nevyspání jsem zatím zaběhl svých nejrychlejších 50 km, i když jen o deset minut.  Tak to nakonec není tak zlé. Pepé je sice přede mnou, ale stále na dohled. Maže jako robot, stále stejné tempo kopec nekopec. To já jdu do kopce v téhle fázi už spíš indiánem. Pomáhá mi psychicky, že se snažím držet krok s Pepém a pak taky s Alexanderem a Kirillem ze štafety „Lenochodi“, se kterými se stále předbíhám. Vždycky mi cuknou, ale pak zpomalí a přechází do chůze, takže je postupně dotahuju a předběhnu. A takhle se to opakuje stále dokola. Z poslední občerstvovačky dolů z kopce ženou tak rychle, že se je ani nesnažím uviset. Ale zase jim to dlouho nevydrželo a nakonec jsem slavil já, když jsem je utrhl v závěrečném kopci dolů do Hlinska.  Za Dědovou v lese jsem kopnul do vrtule a u Ratajských rybníků už po nich nebylo ani vidu ani slechu. Tohle nahánění se mi moc líbilo!

 

 

No a v Hlinsku jsem dohnal dalšího běžce (Michal Jurzykowski) a s vidinou blízkého cíle jsem ho předběhl a uháním pryč. Jenže najednou baráky skončily a zase jsme někde v pustině. Uff. A lávka přes řeku a hodinky ukazují rovnou čáru, tak peláším dál, ale vidím kříž značící, že tudy ne! Na lávku, kruci. Takže se Michal zase dostává do vedení a já, když vidím to rumiště na druhé straně řeky, přičemž nemám představu, jestli to je do cíle sto nebo tisíc metrů, už nějak nemám sílu ho zase dobíhat a předbíhat. Takže Michal je v cíli nakonec dvanáct sekund přede mnou. A Pepé, ten tu už šest minut oddechuje. Na první ultra všechna čest.

Jo. Pěkné to bylo. Čas 7:16, podle hodinek jsem naběhal skoro 67 kilometrů. Škoda toho kiksu u Kadova, mohlo to být kolem sedmi hodin.  Takhle to stačí 20. pozici v jednotlivcích absolutně (v kategorii 10.)  z celkem asi 50 startujících na trase LONG. Oproti loňsku konkurence pěkně nabobtnala, takže bedně jsem se moc nepřiblížil ani ve své kategorii nastávajících veteránů.

Organizačně byl závod zvládnutý dobře, značení trasy uspokojivé, nikde jsem nebloudil. Trasa vedla krásnou krajinou. Sice bych ocenil méně asfaltu, ale musím přiznat, že jsem věděl, do čeho jdu, takže na tohle si stěžovat nemůžu. Z mapy to totiž bylo zřejmé už dopředu.  Jen prostě jestli bude nějaké příště, tak silničky s sebou! Letos jsem váhal a nakonec jsem vzal takové polotrailovky. Terénu na trailovky se ale moc nenašlo, většina trasy vedla buď po už zmíněném asfaltu nebo po pohodových lesních cestách. Z toho asfaltu mám jinak solidně dobitá stehna. A nebo neumím běhat, což je taky možnost

A asi bych měl zmínit ještě aspoň jídlo v cíli (prý zdravá výživa Pohanka). Docela mi to sedlo (a chutnalo!) a počítalo se i s vegetariány. Rýže s luštěninami okořeněná tak nějak do Indie. Akorát teda když koukám na fotky, tak bych se měl v tom jezení víc krotit (takže organizátoři, příště radši nějaké blafy, ju?). Bo s takovou se na tu bednu nikdy nedostanu, kruciš :).

Tož díky a třeba někdy zase ahoj na startu.