Tak na tuhle 69 km dlouhou taškařici slibující celkové převýšení skoro 3 kilometry jsem se přihlásil hned někdy po Novém roce, když byla spuštěná registrace. Po volných místech ve startovce se jen zaprášilo, a to i přesto, že startovné 1000 Kč není zrovna láce. Ale pořadatel sliboval nějaký ten textil na památku a hlavně od lidí, co tento závod běželi v minulých ročnících, jsem věděl, že je to docela trailové. Zavánělo to stovkařskou kvalitou, tak jsem zkrátka chtěl poznat, jestli to bude opravdu tak zábavné, jak to vypadalo na Internetu. A v neposlední řadě jsem nikdy nebyl v Jizerkách, čas to napravit.
Přípravu jsem nijak zásadně neřešil, jen poslední týden jsem se snažil se moc neodrovnat a spíše relaxovat. Neřešil jsem ani ubytování a nakonec jsem usoudil, že nejjednodušší bude, když pojedu z Brna autem rovnou na start a po závodě zase pěkně zpátky do postele do Brna. Aspoň bude v neděli čas být s rodinou a v pátek nebudu muset pospíchat z práce, ani se stresovat někde v kolonách na D1.
sobota 16.7.2016
Jak naplánoval, tak udělal. Po konzultaci s navigací jsem usoudil, že když vstanu ve čtvrt na dvě a do půl hodiny se vypikuju z domu, tak bych to měl na pohodu stihnout do Josefova dolu na šestou ranní na začátek registrace a zároveň mít dost času se nachystat na start v sedm hodin. Ráno to klaplo. Snídaní jsem neztrácel čas, nachystal jsem si ji večer s tím, že to sním v autě. Ještě natankovat a koupit kafe a ve dvě ráno už jsem najížděl za Brnem na D1.
Cesta v noci po dálnici ubíhala až příliš hladce. Takže ve výsledku jsem přijel ke startu pod sjezdovkou v Josefově Dole už pět minut před pátou ranní. Trochu brzy, ale co už. Zase jsem aspoň vychytal parádní místo na parkování a i ještě stihl i trochu podřímat.
Teplota kolem deseti stupňů dávala tušit, že se poběží dobře. I tak se mi ale zdálo docela teplo a vyhodil jsem z batůžku i návleky na stehna, co jsem tam měl nachystané právě kvůli případné zimě. No, trochu jsem toho pak litoval, ale opravdu jen trochu. Víc jsem litoval toho, že jsem si vůbec bral ten batoh (resp. vestu). Původně jsem zvažoval i ledvinku a láhev do ruky, a to se mi ve finále zdálo jako lepší varianta. No tak příště. Jinak jsem přípravu na start zvládl rychle, a tak jsem měl čas sledovat cvrkot kolem sebe. Občas to bylo docela zajímavé, například jsem viděl Martina Haňavce (aspoň myslím, že to byl on), jak si zabouchl klíčky od auta v autě a pobíhal kolem v oblečení, které se tomu, co nosili ostatní běžci, vůbec nepodobalo (jestli trasu nakonec absolvoval v tom, v čem jsem ho viděl naposledy, tak teda všechna čest).
Těsně před startem pořadatelé zkoušeli představit závodníkům poslední změny na trati, ale nebylo jim moc rozumět. Jen jsem pochopil, že přes jez, na který jsem se těšil, se nakonec nepůjde. Prý moc pršelo a nebylo by to bezpečné. Takže místo toho oklikou. Sice lepší cesta, zato delší. Taky jsem prohodil pár slov s Mírou Šmatolánem. Ale těch pár minut do startu uběhlo rychlostí blesku, a tak nakonec nezbylo, než abychom běželi i my. Teda, až poté, co se vyhrabeme na vršek sjezdovky. Aspoň se rychle zahřejeme. Je to stejné jako v autě, když je rozjezd do kopce, motor se zahřeje mnohem rychlejc. Jestli mu to dělá dobře nebo ne, je druhá věc.
Míra zmizel několika skoky kdesi vpředu, já se snažil se neutavit. Za sjezdovkou následovalo ještě stoupání po asfaltu, kde se mi postupně vzdalovala z dohledu první žena a předběhl mě tu Radek Brunner. A ještě jsem zahlédl pár dalších tváří, co znám z jiných závodů nebo z Internetu. Ale to už se stoupání zlomilo u Pekla do dlouhého seběhu do Josefova Dolu. Všichni to napálili, a já místo toho zápasil s mobilem. Usoudil jsem, že je čas si pustit do uší něco na povzbuzení. A kvůli té chůzi s mobilem v ruce nemám fotku ze začátku seběhu, asi jsem vypadal málo akčně.
Ale pak už jsem to taky pustil dolů za davem a pěkně uháněl. Docela jsem se podivil, když jsem na hodinkách viděl čas kolem 4 min/km. No ale je to závod, tak šupaj dole, ať to stojí, co to stojí. Navíc mě nic nebolelo, tak to je paráda. Za Bukovou se běželo mírně z kopce po takové krásné louce, fotili nás tu, běželo se nádherně, endorfiny stříkaly ušima. Z Bínova vrchu před Jiřetínem vedla trasa pro změnu lesem dolů takovou prudkou pěšinou. Kořeny, kameny, křoví, všeho dost. A kupodivu jsem tam letěl dolů a předbíhal lidi! Prostě mě to bavilo to dolů rozjet. Užíval jsem si, že mě nebolela noha – to mě trochu limitovalo na stovkách na jaře a toto je teprve druhý ultratrail letos, kde jsem v sebězích neměl problémy. Dole pod kopcem jsem přeběhl trať tak rychle, že zase nemám fotku od fotografa, co tu byl. Jen jsem slyšel cvakat zezadu závěrku. Dolů na silnici sbíhám od lesa po louce s úsměvem. Mě to tak bavilo!
Ale zase, před Jiřetínem je to teprve jedenáct kilometrů z trasy, chleba se asi bude lámat později. Do Jiřetína po silnici obíháme brod, držím pětkové tempo a stále znovu a znovu se nestačím divit, kolik lidí fandí cestou. Kam se hrabe Brněnský masakr. Dokonce mě povzbuzovali i lidé, co šli s taškou do obchodu.
Tak a potom jsem uviděl další pasáž trasy. Přede mnou se vztyčil Tanvaldský Špičák. Nějakých 300 metrů převýšení rovnou šturmem nahoru podél vleku nebo lanovky nebo co to je. Pár lidí jsem i tady předběhl. Ale žádná sláva. Jen dýchat a šlapat. Tempo kleslo v horní nejprudší části někam k 17:30 min/km. A tak nějak vlastně vypadal celý JUT. Někam se vyškrábat a pak to zase seběhnout. My z jihomoravských rovin máme trochu handicap.
Ale co. Při seběhu ze Špičáku jsem se posbíral a už začal vyhlížet první občerstvovačku před Mariánskými schody. Jakmile jsem k ní doběhl, tak se mi ti milí lidé hned vrhli na láhve, že mi je doplní. Ještě trochu Coly, do ruky meloun a jedeme dál, země se točí…
Od Mariánských schodů jsem nečekal žádné záludnosti, a podle toho to dopadlo. Nakonec jsem to neustál a musel jsem sbírat sebe i meloun. Naštěstí bez následků, jen trochu špinavé trenky a meloun od hlíny. O kus dál jsem kolem dalšího fotografa proběhl už zase se ctí. I ten meloun jsem snědl.
Další část si moc nepamatuju, až stoupání po červené kolem Černé Desné. Tady mi to moc nešlo, docela dost lidí mě předběhlo, navíc mě začala trochu chytat křeč do lýtka. Aspoň jsem zastavil u vodopádů, že si je vyfotím. K tomu tyčku do pusy, a pak už zase hybaj dál, nejsme tady na výletě.
Za Souší na modré značce mě začala dotahovat skupinka asi čtyř běžců. Jeden povídal cosi o testování běžeckých bot. Po stezce tu tekla voda, sem tam bažinky, no měl jsem brzo vlhko v botách. A ten „tester“ si najednou začal zpívat „Voda má, vodá má rozpuštěné vlasy..“. Uff. To na mě bylo moc. Zapnul jsem znova hudbu do sluchátek a i když mi to moc nešlo, tak jsem kopnul do vrtule a trochu jim cuknul. Naštěstí pak přišla Jizerka a ty horské louky s chaloupkami nasvícené slunkem mě tak uchvátily, že jsem okamžitě zapomněl na zpěváka v zádech a jen jsem se kochal. Tady bych chtěl bydlet, to by byla paráda!
A na Jizerce byla i další občerstvovačka. Zase ochotní lidé a hlavně, palačinky! Jako ty byly! A ještě mě pobízeli, ať se pořádně najím. Tak jo. K tomu zase Colu, doplnit vodu, palačinku do ruky a jedééém. A ještě mě tu doběhla další žena (Klára Jakešová). Sice SK Babice, což mám zafixované, že jsou jako běžci, takže to není taková potupa, když se jimi nechám předběhnout, ale i tak. Je to indikátor, že zpomaluju. A to je na 29. kilometru brzo, ne?
Z Jizerky jsme běželi, resp. šli (ono je to do kopce) po žluté. Na Jizerce jsem váhal, jestli si tu krajinu, co se mi tak líbila, nemám vyfotit. A nevyfotil, abych neztrácel čas. A teď, když jsem procházel kolem řopíku, jsem pocítil povinnost fotku udělat. Prostě bunkry, to už se se mnou povleče nafurt.
Z Vlašského hřebene to byly asi dva kilometry z kopce po široké šotolině. Tempo šlo nahoru až někam ke 4:30 min/km. Celou cestu už od startu jsem po očku sledoval hodinky a najednou vidím tepy 170. Uff, vyděsilo mě to, zvlášť když jsem žádnou extra zátěž necítil. Ale zrovna jsem valil z teho kopce, tak jako možný to je. A začínalo být teplo. Mám na paměti, co se mnou teplo dělalo pár týdnů zpět, tak jsem hned zvolnil. Půl minuty na to tep 130, tak to asi blbnul tepák. A když pak tepák chvíli na to vysadil úplně, tak už to bylo jasné. Nejspíš jsem se jen nechal vyděsit slabou baterkou v hrudním pásu. Takže znova přidat a ať už jsem pod kopcem.
Za Souší vedla trasa dál po širokých lesních cestách. Kouknul jsem na hodinky na trasu a co nevidím, jsem mimo. Ale značení trasy bylo jednoznačné a nebyl jsem teda zdaleka sám, kdo běžel tudy. Trasa podle GPSky měla odbočit doprava na nějakou pěšinu, místo toho to bylo značené poněkud oklikou po panelce. Na křižovatkách zase fandí lidi, tak ti by tady nečekali, kdybychom byli špatně, ne? Díky obíhání brodu u Jiřetína, této oklice a pak ještě ne moc přesně změřenému doběhu do cíle narostla celková délka trasy na nějakých 75km. V cíli jsem se bavil s několika dalšíma lidma a všichni, co měli Suunta, tak naměřili kolem těch 75.
Ale zpátky na trasu. Bylo to tu takové do kopce z kopce až na Smědavu, kde je nás čekala další občerstvovačka. Zase mě dotáhla skupina se „zpěvákem“. Ale naštěstí už nezpíval. V jedné mokré pasáži jsem běžel za nima a koukal, jak váhají v místech, kde se to dalo přeskákat jen s trochou snahy suchou nohou. Doběh na občerstvovačku byl z kopce lesní cestou a posléze pěšinou. A zase ty palačinky. Tý jo. Já vlastně jedl hlavně ty palačinky. Když nepočítám kolečko salámu v Hejnici.
Do kopce z občerstovačky už jsem neběžel, maximálně chvílemi na indiána. Ještě před odbočkou na žlutou na Paulově pasece křižovala trasa linii opevnění, ale tentokrát jsem si žádného řopíku nevšiml. Od Paseky po žluté na těch slatích s dřevěnými chodníky se to konečně zase začínalo víc podobat běhu. Ale zároveň jsem se přiblížil k jedné z nekrásnějších částí trasy – Poledním kamenům. Přírodní rezervace se skalami. Tam to zrovna moc běhatelné není, tamní žlutá značka je taková kamzičí stezka, ale krásná. Neodolal jsem a zastavil kvůli focení. A z kopce v technickém kamenitém trailu jsem zase předběhl hafo lidí. Až se sám sobě divím, že se mi to dařilo bez zvrtnutého kotníku. Ale strach jsem necítil, tentokrát jsem si věřil a šlo to. A ten seběh časem přešel na širokou lesní cestu, která furt klesala a klesala. Až skoro do Hejnice na další občerstvovačku.
Dotáhla se tu na mě zase Klára, ale z kopce mi neuteče Spíš naopak. Jinak občerstvovačka v Hejnici byla oproti Poledním kamenům o víc než 600 výškových metrů níž. V Hejnici to bylo nekonečné, značka se kroutila podél potoka, občerstvovačka furt nikde a Klára v patách. Až když jsem u kostela vyběhnul po schodech na náměstíčko, jsem v parku uviděl stan s občerstvením. Ale ještě jsem se musel proplést mezi právě odjíždějícími svatebními vozy.
Na občerstvovačce jsem si dal to kolečko salámu a ještě podobné věci jako sýr. Tím kolečkem vysočiny jsem si ovšem nejdřív natřel vnitřní strany stehen. Už jsem je měl trochu dodřený a přestávalo to být příjemné. Vazelínu nevedu, tak ale sádlo ze salámu taky dobrý. Bylo tu hezky, ale teleporty ještě nevynalezli, tak se za chvíli dávám zase do pohybu. Ale žádný běh. Podle profilu, co byl na startovním čísle, bylo zřejmé, že co jsme seběhli, budeme zase muset vyšlapat. Byl jsem nachystaný, že bude megakrpál na Ořešník, skoro 400 metrů převýšení. Proč já si jen nepořídím ty hůlky? Tak jsem aspoň během výstupu sledoval na hodinkách ubývající výškové metry. Tempo o fous rychlejší, než při stoupání na Tanvaldský Špičák, ale zase v nohách víc kilometrů, takže jsem měl stejně pocit, že se plazím jako šnek.
Naštěstí každý kopec jednou skončí a já si pro změnu užíval další technický seběh po žluté značce na tajnou kontrolu u Černého Štolpichu. Zároveň to znamenalo, že přede mnou je poslední větší kopec, po zelené na Hřebínek. Tak to už nějak doklepu. Ve stoupání lesem na Hřebínek za mnou jeli cyklisti, ale teda svou chůzí jsem je stále dokázal držet za sebou Taky jsem jsem měl tempo asi 11 min/km, to je něco málo přes pět kilometrů za hodinu. A když jsem na Loudání jel na kašpárka na kole do podobného kopce, tak to bylo taky kolem těch pěti km/h. Takže cajk.
Kontrola s občerstvovačkou na Hřebínku byla vidět už z dálky. Takže parádní motivace, abych aspoň ten konec kopce před občerstvovačkou běžel. Je to přeci běžecký závod, ne? Občerstvovačka měla avízovanou jen vodu a jonťák, ale měli i Colu, tak to bylo překvápko, to si určitě dám. Jinak jen doplnit vodu, označit kontrolu na mapě a hurá do finále. Odtud už žádné velké kopce (jen z Bedřichova, ale to je kousíček).
Cesta z Hřebínku vedla lesem, taková hezká, houpavá. Jen těch sil se už jaksi nedostávalo. Neměl jsem na to, abych běžel souvisle po rovině. Jediné, na co jsem se zmohl, byl takový indián. Z kopce to ale šlo ještě hezky. Dole u hráze přehrady Bedřichov jsem znejistěl, kudy dál. Byl jsem tak vymletej, že jsem prostě neviděl fáborky. Naštěstí mám hodinky s navigací, tak jsem kouknul tam a hned to bylo jasnější. A hned jsem taky viděl i ty fáborky. Stalo se mi to ještě párkrát. Ale v Bedřichově mě ani navigace nezachránila. Běžím z kopce, vidím občerstvovačku, ale trasa uhýbá doleva. Hmm. To jako nebyla naše občerstvovačka? Pak na silnici vidím celou kolekci šipek, že musím doprava. Ale není kde. Až od chaty mě nějaký pán vrátil, že musím odbočit. A že mi to ukáže
A fakt. On tam byl takový malý tunýlek v houští ke hrázi rybníka a za ní už byla ta občerstvovačka, co jsem viděl před chvílí. Zrovna doběhli k odbočce další běžci a jeden se přímo přede mnou v tom tunýlku natáhnul a trochu si rozsekl koleno (jestli on to dokonce nebyl ten „zpěvák“…).
A zase ty palačinky. Už bylo docela teplo a žaludek nezvládal tolik, co na začátku. Ale stejně jsem neodolal a zase si vzal tu super palačinku na cestu. Ve stoupání na Královku jsem pak měl co dělat, abych ji rozkousal a snědl. Možná jsem si ji už mohl odpustit, do cíle to nebylo daleko, podle itineráře jen nějakých pět kilometrů a kousek (no, nakonec to bylo šest a kousek), ale to je pořád nejmíň půl hodiny a na bednu už to stejně nevypadalo, tak co bych si neužil.
Taky jsem se pomalu rozloučil s původním plánem dát to pod devět hodin (ale zase, to byl plán na 69 km, že). Z Královky dolů to ale docela odsejpalo, co kdybych to teda zkusil aspoň pod 9 a půl? Jenže pak se z asfaltky odbočilo na další trail lesem a já zjistil, že i tak sebou budu muset hodit. Pěšinka se klikatila borůvčím, pod nohy se pletly klacky, šutry a louže… Jak cítím blízkost cíle, tak už ale na nějaké louže kašlu a šlapu do nich hlava nehlava. Od přehrady Josefův Důl trail začalo přituhovat a mě bylo rázem jasné, že to bude víc jak 5 kilometrů. Ale aspoň jsem tu předběhl ještě jednoho běžce. Další (ten z rozseknutým kolenem) si ovšem udržel odstup, tak toho už asi nedám.
Trvalo to věčnost, ale konečně se vynořil mostek přes Kamenici a na něm bylo napsáno, že prý „Finish strong“. Tak teda jo. Lidé tu fandili a že prý je to už jen kousek. Ale to já vím, tady to poznávám. V rámci možností utíkám ke sjezdovce. Těsně před ní fandili lidé i u obrovské kaluže přes celou cestu. Šla by sice oběhnout zprava, ale boty jsem měl stejně durch, tak hurá prostředkem.
A hurá jednou bránou a pak ještě hurá do druhé, kde se konečně snímá čas a kruh se uzavřel. Stihl jsem to za necelých 9:28 na celkově 44. místě.
A to je vše. Móoooc se mi to líbilo. Bylo to teda těžké, takové do kopce z kopce a hodně technických trailů. Ale už jsem trochu vytrénovaný ze stovek a tohle se jim dost přibližovalo, takže za mě palec nahoru. Hodinky mi naměřily 75 kilometrů a 2900 výškových metrů převýšení. Nohy unavené tak nějak přiměřeně, na rozdíl od jiných závodníků, co doběhli kolem mě, jsem po doběhu chodil relativně normálně :). Počasí vyšlo parádně, teplota ideální, sluníčko, ale ne vedro. Nejtepleji bylo v Hejnici, tam bylo kolem 18 stupňů, jinak maximálně 15-16. Chvíli jsem si užíval nálady v cíli, ale pak už jsem se pomalu převlékl a vyrazil zpátky do Brna. No a v devět večer už jsem byl v posteli.
Jestli se ukážu i příští rok, to je otázka. Původně jsem to v plánu neměl, v tomto termínu je víc zajímavých akcí a já bych rád zkusil i ty ostatní. Ale trasa byla hezká a když to dal Míra za 8 hodin, tak to by v tom byl čert, abych ten svůj čas ještě nedokázal posunout. Tak uvidíme.