Krakonošova 100 (2016)

Aneb pohádka o Pepíčkovi, kterak si myslel, že to půjde, a ono to nešlo

pátek 17.6. – sobota 18.6. 2016

Byl jednou jeden pochod. Ale nebyl to obyčejný pochod. Byl to Krakonošův pochod. A jeden mládenec z Brna se tam vydal a pak v Polsku bloudil a do cíle dorazil za víc jak patnáct hodin. A ten pochod se mu tuze nelíbíl.

Tak to bylo loni. A ani nevím proč, ale usmyslel jsem si tehdy, že to zkusím ještě jednou. A to by v tom byl čert, abych tuhle prý lehkou stovku nezaběhl rychlejc. Však já jim všem ukážu, zač je toho loket!

A tak jsem běhal a běhal a běhal. A když jsem neběhal, tak jsem aspoň četl o tom, jak se má správně běhat. A pak už tu byl červen. A za mnou přišla nějaká škaredá paní a usadila se mi na průduškách. Ale skoro jsem o ní nevěděl. Až když už se blížil start téhle stovky, jsem se najednou začal cítit čím dál hůř. Žena to okomentovala, že to pozoruje vždycky před nějakým mým pochodem, tak nevím. Každopádně už došlo i na chemii a ještě v pátek dopoledne jsem tu paní zkoušel odehnat acylpyrinem.  Že bych odpískal stovku, jsem moc nepřemýšlel. V nejhorším to odejdu turisticky, výlet na Sněžku mi přece nemůže uškodit. Ale ono to půjde. Proč by to jako nemělo jít, ha? Čistý vzduch z Krkonoš mi udělá dobře.

Jak usmyslel, tak udělal. A fakt. Na startu ve Vrchlabí mi bylo docela dobře. Kdo by vzpomínal na to, že ještě den předtím jsem se cítil tak, že bych nevyběhl a do práce jsem jel radši na kole? Teď jsme tady a teď a bude se závodit. Tak.

Původně jsem chtěl odstartovat v devět. Ale na startu jsem potkal několik známých, co se všichni tvářili, že startují už v osm, ať jsou brzo v cíli. A pak se kolem čtvrt na devět dal celý ten dav z náměstí do pohybu, tak jsem se nechal strhnout a vyrazil jsem též. Aspoň je větší šance, že uvidím východ slunce na Sněžce.

Nestihl jsem předstartovní breafing, a tak jsem stále přemýšlel, kde si mám jako na startu odpípnout čip. Pochodníci kolem mě tvrdili, že až někde na mostě na konci Vrchlabí, tak teda jo. Nikam nespěchám, stejně je to furt do kopce a jestli to poběžím nebo ne, nehraje tak velkou roli. Radši pošetřím síly na později.

Ze začátku to celkem ubíhá. Kopec na Žalý ještě za světla (ten start v osm má něco do sebe). Sil dost, je teplo, paráda. Z Rovinky do Horních Míseček toho většinu běžím, loni jsem tu už dost chodil. Obíhám se furt s Kristýnou Hájkovou, tak to je pohoda. Před Mísečkama se stmívá a dělá se mlha. Hmm. To si té čelovky na hlavě moc neužiju, budu ji tahat hlavně v ruce. Je to sice otrava, ale aspoň je něco vidět.

Na kontrole dobrat vodu a jedeme dál, ať se práší za kočárem. Těsně za Mísečkama odbočuje cesta doleva k chatě a na ní, asi deset metrů ode mne, stojí uprostřed srnka a kouká na mě a ani se nehne. Blízká setkání třetího druhu.

Jenže Mísečky byly asi poslední místo, kde jsem se cítil ještě docela dobře.  Následná zelená značka úbočím Kotle mi už přišla nějaká únavná. Aspoň že na Kotelském potoce bylo rozptýlení v podobě zábavného brodu, který se mi nějakým zázrakem podařilo přeskákat téměř suchou nohou. Zrovna mě tu předbíhal Pepa Rajče a komentoval to tak, že vody si ještě užijeme až až.  Na Dvoračkách mě předběhl Radek Brunner, co startoval v devět. Tak to mi na těch 25 kilomerech nadělil tři čtvrtě hodiny. To není moc motivační, ale on zkrátka běhá jinou ligu. Ostatně já dnes taky. Nějaké mám ucpané trubky. Ani z kopce to už nejsem schopen dostat pod 5:15 na kilometr.

Ale aspoň to zatím nebolí a na kontrolu pod Mumlavskými vodopády stále dobíhám v mnohem větší pohodě než loni. Loni jsem tady už měl odvařené nohy z dlouhého seběhu po asfaltu, taky jsem hledal značení ke kontrole… Letos nic z toho. Dokonce jsem si dělal plány, že na kontrole jen sbalím chleba do ruky a poběžím dál. Ale když oni tam měli ten dobrý horký čaj. To nešlo. Taky tam seděl s pivem Martin Hlaváč a tvářil se zkroušeně. Tak jsem tam teda chvilku pobyl. S tím čajem. Ale pak už jsem ho dopil a nezbylo mi, než hnout kostrou.

A to znamená asi desetikilometrový kopec nahoru. Vodopády hezké, dokonce se to kdosi přede mnou v té tmě snažil fotit. A zase mě někdo předběhl. Jako, vůbec mě letos nějak moc lidí předbíhá. A tak si tak šlapu do teho kopce a najednou mám pocit, že je všechno špatně. Že mi to zkrátka nejde. Sice mě nic moc nebolí, ale cítím se, jak kdybych v autě furt šlapal na plyn a ono nic. A ke všemu tepy stále docela vysoko. Tak jsem začal dokonce přemýšlet, kde by se to dalo nejlíp zabalit.

Ale pak si říkám, máš sluchátka, dej si sluchátka. Tož jsem si dal sluchátka, pustil do nich na plné pecky Horkýže Slíže, vypnul jsem hlavu a šlapal jsem a šlapal. A už mě nikdo až skoro k Vosecké boudě nepředběhl. Jen jeden člověk. To zkousnu. Ale stačilo na Vosecké boudě na chvíli zastavit, abych se přioblíkl před hřebenovkou a hned tu byli další asi čtyři závodníci. A mě byla nějak podezřele zima. Na to, že jsem byl navlečený do dvou triček a větrovky, na hlavě čepici a na rukách rukavice… No co už, víc toho nemám, musím nějak vydržet.

Křeče nikde, tak že bych popoběhl po tem hřebenisku? Jenže ouvej, ono je to chvílema víc do kopce, než jsem si to pamatoval. No dobře, tak aspoň z kopce že bych popoběhl? A po těch chodníkách, co jsem se na ně těšil? Loni mi to na nich docela šlo :)

Letos mi to taky šlo. Do chvíle, než jsem na mokrém šutru uklouzl. Pak už jsem se bál. Chvíli na to mě předběhl Martin Hlaváč s dalšími běžci a prý jestli mě bolí nohy, že se tak vleču. A že oni ještě neuklouzli, tak proto se nebojí. Ale i tak jsem si celkem držel pozici a na Petrovce jsem byl rychlejc, než jsem se nadál. Odtud na kontrolu na Lužické boudě už je to kousek, už jsem se viděl na polívce. Na kontrolu přibíhám za 6:25 od startu. Tak jako na to, že hodinky neukazují ani padesát kilometrů, nic moc čas, ale furt je to přesně o hodinu rychlejc než loni, takže jakž takž. Nemůžu chtít všechno, že?

Polívka super, až jsem byl udivený, že paní z kuchyně nedala jinak, než že mi všechno donesla na stůl až doslova pod nos. Včetně ošatky s rohlíky. Chvíli na to si přišedl Robert Frohn, startoval taky až v devět, ale tentokrát vypadal zničeně. Že prý blije. Jako, kam se hrabe moje paní na průduškách. Já do sebe nacpal s chutí polívku i rohlíky a nechal jsem ho tam. Ještě jsem se pozdravil s Mirkem Šmatolánem. Ten taky dnes běžel jinou ligu. Do kopce mi beznadějně utíkal, tempo jsem dokázal držet jen na zelené z Lužické boudy.

To je taková zábavná trailová vsuvka ta zelená značka. Asi pět kilometrů kořenovo kamenité pěšiny, na většině míst rozbahněné a po deštích připomínající nápadně potok. Dokonce si tu prý kdosi přede mnou zlikvidoval kotník. Což by mě nepřekvapilo. Já si tu hopkal z kamene na kámen, docela mě to bavilo a najednou jsem předběhl asi pět lidí. Jenže stačilo doběhnout na žlutou značku pod Pielgrzymy a byli všichni zase zpátky. No co už, tak hlavně ať už jsme na další kontrole v Domku Mysliwskim.

Tam to bylo móooc útulné. Dřevěná chata uprostřed lesů, teplíčko, sympatičtí organizátoři, snad i kafe by se našlo. Ani se mi nechtělo ven, zvlášť když nás čekalo jen stoupání. Jediné, co jsem litoval, že nás poslali dál po jiné cestě, že prý modrá kolem plesa Maly Staw je zavřená. Ale jak jsem pak vylezl před chatu, tak už mi to bylo jedno. Dala se do mně totiž taková zima, že jsem byl rád, že jsem rád a jen jsem dupal do kopce a čekal, kdy to přejde.

Stoupání k hotelu Strzecha Akademicka.

Stoupání k hotelu Strzecha Akademicka.

Východ slunce od hotelu Strzecha Akademicka

Východ slunce od hotelu Strzecha Akademicka

U hotelu Strzecha Akademicka jsme se opět napojili na původní trasu a já si začal víc užívat výhledy. Na východě zrovna vycházelo slunce, kolem krásné horské svahy, paráda. A do kopce to sice nešlo, ale už jsem to moc neřešil. Prostě jsem jen šlapal, jak to šlo a že mě lidi předbíhají, už mi nevadilo. I jsem začal trochu fotit. Sem tam jsem zkoušel do kopce popoběhnout, ale nikdy z toho nebylo víc než pár stovek metrů. Moc námahy. Možná to bylo tím, že jsem to vzdal psychicky (ale v budoucnu se nikdo nebude ptát, čím to bylo).

Slezský dům na polské straně Sněžky. Na vrchol ještě asi 200 výškových metrů.

Slezský dům na polské straně Sněžky. Na vrchol ještě asi 200 výškových metrů.

A byla mi kosa. Když jsem se v listopadu drápal na Sněžku od Slezského domu s kolem, tak byl všude sníh a teplota mínus deset a byl jsem v pohodě. Teď byly asi dva nad nulou a mě byla zima. Ono teda dost fučelo. Turisté, co scházeli dolů z vrcholu, se v zoufalství balili do igelitových pláštěnek. Nedokážu si představit sem jít v tomhle čase třeba s dětma. Asi už bych je na hory nikdy nedostal :o).

Obří sedlo na severní straně Sněžky.

Obří sedlo na severní straně Sněžky.

No jo. Tak jsem prostě šlapal pomalu na Sněžku po těch schodech a přemýšlel, co tak asi mohlo ochranářům loni vadit, že nechtěli pustit pochod přes Sněžku. Nic tu neroste. Všude jen kamení a zase kamení. Taky jsem sledoval na hodinkách výškoměr a utěšoval se, že už jen 200 metrů. Pak už jen 100, 50… a je to tu! Jsem na vrcholu! O půl šesté ráno. Uff.

Sněžka! Aneb severní pól byl dobyt.

Sněžka! Aneb severní pól byl dobyt.

Cvaknout kontrolu  a honem dolů pryč z té Sibérie. No a pak to přišlo. Padesát metrů pod vrcholem najednou koukám na tu nádheru kolem, a tak mě to vykolejilo, že jsem začal brečet. Ty nekonečné dálavy s kopečky v ranním oparu, do toho slunce, dokonce trochu přestalo foukat, no emoce na maximum. Tak takovéhle pocity jsem ještě během ultra nezažil. Ona je to de facto všechno chemie, málo cukru, hodně námahy a tak. Ale prostě jsem tam tak stál, čučel do dálky a snažil si ty momenty vrýt do paměti a byl jsem úplně moc vděčný za to, že tam zrovna v tu chvíli můžu být. Jo. Pár dní zpátky jsem zrovna dočetl knížku jednoho cyklisty o závodu napříč Amerikou přes Skalisté hory. Popisoval, jak ke konci několikrát nezvládl situace, kdy si volal s manželkou a prostě jí brečel do telefonu. Tak myslím, že ho už začínám chápat.

A to je ta krásná země česká, domov můj...

A to je ta krásná země česká, domov můj…

Asi pět minut jsem tam tak stál a koukal na tu krásu a když se pocity ustálily, tak jsem vyrazil dál. Myslel jsem, že popoběhnu, ale nevím, kdo tam vymyslel tu debilní cestu s příčným šutrovým dlážděním a schody jak pro dvoumetrové chlapy. To se běžet nedalo, ty schody jsem musel napůl skákat, akorát to bralo síly. Pak o kus dál v kleči jsem pro změnu přemýšlel, jestli je to normální, že na levé oko skoro nevidím. Ale byl to naštěstí jen takový optický klam způsobený sluncem z blbého úhlu. Předběhlo mě tu asi deset dalších lidí, ale už mi to bylo opravdu všechno jedno. Až když byl terén opět schůdnější, tak jsem se snažil aspoň s kopce běžet, ale že bych si to nějak zvlášť užíval, se říct nedalo.

Na Pomezních boudách svítilo sluníčko, na kontrole dva milí a usměvaví pánové. Prý jsem asi 54. Super. Až na to, že se během pěti minut vynořilo dalších šest závodníků, takže mi bylo hned jasné, že jakékoliv představy o pořadí jsou tady hodně iluzorní. A radši jsem si dal chleba a dokonce trochu piva (chtěl jsem nealko, ale dostal jsem normální a koneckonců proč ne, že). Jeden ze závodníků měl dlouhé zateplené elasťáky z Decathlonu. Přesně takové mám taky, běhám v nich v zimě, tak jsem se ho ptal, jestli mu není krapet vedro. A on že ne a že má perfektní termoregulaci a že přeplaval Beringovu úžinu.  Akorát mi přišlo, že mluví nějak zpomaleně. No a už vím proč. On to totiž byl Jack Bright. Asi podle jména poznáte, že to není rodilý Čech. Já to teda na Pomezkách nepoznal. Takže Jacku, good job! Pak jsem ho viděl ještě za Pomezkama, předběhl mě a jako stroj pádil do dáli. Už jsem ho víc neviděl.

A předbíhali mě tu i jiní. Ale co s tím. Radši fotím panorámata. Pak se ještě otočím a vidím dalšího běžce. Tak že by fotka s běžcem? A on to není běžec, ona je to Eliška Kaniová. Sýýýr. A ona se tak hezky usmívá, joj, radost fotit :)

Kuk zpátky na Sněžku od Pomezních bud.

Kuk zpátky na Sněžku od Pomezních bud.

Tak už mě předbíhá i Eliška Kaniová. Kousek za Pomezníma boudama.

Tak už mě předbíhá i Eliška Kaniová. Kousek za Pomezníma boudama.

No jo, ale když jsem ty panorámata vyfotil asi třikrát a běžci už jsou taky všichni v trapu, tak stejně nezbylo, než se pohnout dál. A ať je jak je, s kopce zvládám poklusávat. Takže not so bad. Sice ještě párkrát musím zvládat podobné návaly emocí jako na Sněžce, ale už to není tak silné. Taky trasa je teď taková monotematická. Buď krpál dolů nebo krpál nahoru a prakticky žádný technický terén. V Peci pod Sněžkou furt čekám, kde je ta kontrola, abych už mohl zase spočnout a ono stále nic. Ale v dálce vidím před sebou pochodníka a ten nikde neváhá, tak doufám, že ví víc než já a valím za ním. A nakonec i ta kontrola byla, až úplně na konci Pece. S posezením na terase na sluníčku, paráda. Malinovku, chlebík s marmeládou, jaj, tam bylo krásně. A přede mnou už jen jeden kopec. A do cíle kousek, snad 15 kilometrů. Loni za hodinu a padesát minut, letos asi pomalejc (nakonec nějakých 2:12), ale co už.

Pohled zpátky z kopce za Pecí (pod Sněžkou).

Pohled zpátky z kopce za Pecí (pod Sněžkou).

V tom krpálu za Pecí jsem vyzkoušel novou techniku stoupání – chůzi pozpátku. Kupodivu jsem podle hodinek dospěl k názoru, že je to rychlejší. Tak jsem to pak střídal, ať si svaly odpočnou. Taky jsem furt valil do sluchátek bomby, ale nepříjemné bylo, že mě čas od času míjelo auto a já to dopředu nevěděl.  Od Hrnčířských bud jsem snad i trochu zrychloval, bylo to dost z kopce a já už cítil cíl na dohled. Sice mě furt předbíhali další a další lidi, ale nakonec to přišlo a doklepal jsem to tam i já. Ještě si mě vyfotil pan fotograf, akorát jsem pak fotku nenašel v galerii, tak jsem asi vypadal hrozně, jinak si to nedokážu vysvětlit :)

No a jaká? Hodinky naměřily 14:36 (zapínal jsem u DDM), oficiální časomíra nějakých 14:30. O hodinu rychlejc než loni, ale loni jsem tu hodinu probloudil v Polsku, takže vlastně žádná změna. Což je vlastně špatně, protože na jiných stovkách jsem se dost zlepšil. Nezbývá než konstatovat, že není každý den posvícení. Nakonec je hlavní, že se to obešlo bez následků a i ty průdušky už se mi zlepšují, tak asi vzduch z Krkonoš přeci jen pomohl a vlastně pohoda jazz. Nepočítám teda rozbitá stehna druhý den po pochodu. Ze schodů sice chodit můžu, ale nějaká hitparáda to není. Takhle rozbité svaly po stovce jsem už dlouho neměl.

A chtěl bych říct, že oproti loňsku, kdy jsem z téhle stovky byl hodně rozpačitý, u mě nastal mentální posun či co a letos nemůžu na stranu organizátorů říct křivé slovo. Občerstvovačky super, pocitově lepší než loni.  Možná i proto, že už jsem věděl, do čeho jdu :).  Ale spíš myslím, že to prostě bylo letos lepší. A i nálada lidí byla lepší, loni to bylo dost poznamenané tím, že se nešlo na Sněžku. Vlastně se mi to letos docela líbilo, i když mé ego trpělo tím, jak se vleču.

Jo a kilometráž! Já myslím, že to nemá 99 kilometrů, ale jen asi 93. Věřím svým hodinkám, jinde měří relativně přesně. Taky ostatní s GPSkami naměřili obdobně. No možná kdyby se odpočítaly pseudooficiální zkratky, tak 94 km. A převýšení nějakých 3600 m. Zase, vzhledem k tomu, že hodinky mají i barometr a vždycky, když jsem kontroloval na kótách výšku, co mi hlásily, tak se to lišilo maximálně o pár metrů, tak tomu údaji docela věřím. Taky by se tím trochu vysvětlilo, proč je ta stovka tak rychlá :o).

Každopádně mi tu zbyl jeden otevřený účet. A to jsem měl původně v plánu si to letos zaběhnout naposled. Ale plány jsou od toho, aby se měnily, tak uvidíme, co bude příští rok. Třeba zase ahoj ve Vrchlabí.

V cíli. A to břicho nemám, jen příště nesmím dát foťák zrovna Honzovi Suchomelovi ;o)

V cíli. A to břicho nemám, jen příště nesmím dát foťák zrovna Honzovi Suchomelovi ;o)

Důkaz místo slibů

Důkaz místo slibů

Kontrolkarta, z druhé strany mapa.

Kontrolkarta, z druhé strany mapa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>