Loudání (2016)

Je za mnou další Loudání a můj mozek se zapomněl kdesi v západních Čechách. Prý se tomu říká „vyloudaná hlava“. Projevuje se to různě. Třeba stojím přede dveřmi od bytu a přemýšlím, který ze dvou klíčů mám strčit do zámku, abych tam po několika sekundách zkoušel marně narvat ten špatný.

Loudání je takový bikepacking, ale extrémní. Extrémní v tom smyslu, že pokud se člověk nechce loudat moc, tak si nesmí nic zabalit. No ale něco se zabalit musí, takže je tu velký prostor pro zkušenosti z různých survivalů, kempování v přírodě apod. Větší šance má ten, kdo je schopen snášet různá nepohodlí. A k tomu všemu je ještě potřeba jakási fyzička, protože trasa má vždy přes 600 kilometrů a bývá to směs všeho možného od asfaltu až po skalní lezení nebo brodění řek.

Nevím proč, ale už několik let se na tento závod vracím. Přiznám se, že mnohá místa na trase mě nebaví a dobrovolně bych se tamtudy s kolem nevydal. Různé strmé, bahnité, kamenité, zkrátka neschůdné pasáže. Jenže kolem závodu se pohybuje parta skvělých lidí. A pak je tu jaksi samovolné posouvání si vlastních limitů a ona vyloudaná hlava na konci trasy. Posilující vědomí, co všechno jsem schopen zvládnout. Dokonce už jsem natolik změnil svůj stav mysli, že mi letos přišlo, že trasa byla poměrně jezdivá a tlačilo se relativně málo, byť někteří mi tvrdili něco jiného. A vo tom, vo tom to je.

Registrace a kvalifikace

Dostat se na start je jednoduché jen pro dvacet nejvyloudanějších loudalů, kteří si za těch devět let, co se Loudání jezdí, vyjezdili nejvíc bodů. My ostatní musíme buď rychle klikat, ale to je spíš o štěstí, protože letos takto šlo získat jen pět startovních míst a bylo hotovo za míň jak sekundu od začátku registrace, nebo zvolit jiné způsoby, jak si zasloužit místo na startu. Třeba ulovit jednu z několika Loudalských keší nebo být jedním z několika vylosovaných šťastlivců nebo dostat za zásluhy tzv. divokou kartu. No a nebo na jistou – nasbírat co nejvíc bodů v takzvané vrchlolové kvalifikaci. Ta probíhala od začátku registrace v listopadu do konce roku a spočívala v tom, že v každém kraji ČR bylo možné získat body jakožto rozdíl nějaké vrcholové kóty a nějaké kóty v nížině (maximálně však dvě dvojice kót na kraj). Na obou kótách se adept na Loudání musel vyfotit s kolem a heslem „Chci moc 16″. Touto cestou jsem se vydal i já a celkovým počtem 16447 metrů alias bodů jsem si vyjel své místo na startu.

Kvalifikace to byla sice náročná, jak fyzicky, tak logisticky, ale odměnou mi byly nádherné zážitky ze zimních hor. No však posuďte sami.

Připravy

Letos vlastně žádné zvláštní nebyly. Jen jsem v květnu během chladných dní vyměkl a rychle si koupil ještě lehoučký spacák od Warmpeace. Sbalený se mi pohodlně vleze do batohu na zádech. Hmm, že bych teda nechal doma podsedlovou Everbike brašnu? Takže na kole zůstala jen brašnička s nářadím a v kokpitu malá brašnička (fuel tank) na jídlo plus jeden pytlík na jídlo na řidítkách. A mapník, samozřejmě.

Na kole (26″ HT od Pellsu) jsem preventivně vyměnil kazetu, řetaz, pláště, středové složení a řadící lanka s bowdeny a víc jsem to neřešil. Vlastně jo, ještě jsem ze skříně vyhrabal svoje první sedlo, na kterém jsem odjezdil několik let a hodně tisíc kilometrů. Sice jsem si od té doby koupil několik novějších, lehčích, prý lepších, ale taky tvrdších sedel. A já chtěl mít letos zadek v měkkém. Tak jsem ho tam vrazil (a vyplatilo se). Ve středu před odjezdem jsem ještě znejistěl ohledně počasí a pro jistotu na sedlovku připnul i zadní blatník. A dobře jsem udělal!

Všechno ostatní jsem vezl v batohu na zádech, nějakých 18-20 litrů. Spacák, membránový žďárák, alumatku, funkční tílko a jedny náhradní ponožky, náhradní elasťáky, pertexovou cyklovestu a lehoučkou super prodyšnou membránovou bundu s kapucí. K tomu malou lékárničku, masti na zadek a nabíjecí články do čelovky a powerbanky. (Nevozím powerbanku jako takovou, ale zvlášť nabíjecí články, které podle potřeby strkám buď do čelovky nebo do jednočlánkové nabíječky, která se dá použít jako powerbanka.)

A jak to teda probíhalo?

středa 1.6.2016, čtvrtek 2.6.2016

Z Brna do Slaného by to bylo nejpohodlnější autem. Jenže se mi nechtělo nechávat auto ve Slaném (jako by to v Brně na sídlišti bylo bezpečnější), a tak jsem se rozhodl přidat se k Honzovi Klvačovi, který chtěl jet vlakem. Cesta probíhala celkem v klidu, jen z Kralup nad Vltavou do Slaného jsme celou cestu jeli v totálním slejváku. Bylo jednoduché si představit, jak asi budou vypadat cesty. Navíc, když jsme vylezli z vlaku, tak samozřejmě ještě pršelo, takže na start u zimáku jsme dorazili už provlhlí. Já navíc pár dní před startem někde pochytil nějakou divnou infekci průdušek či co. Vyléčit se mi to nepodařilo, ale jediný projev byl, že se mi blbě mluvilo, žádná teplota nebo tak, tak jsem to moc neřešil. Jenže několikahodinová cesta vlakem ty moje nakřáplé hlasivky dorazila a já už ve Slaném tušil, že druhý den budu spíš mutovat než mluvit. Ale o tom potom.

Na startu jsem se pozdravil se známými tvářemi, sem tam prohodil pár slov a už jsme fasovali mapy. Žůžo! Prý někde kolem 50. kilometru bude asi 20 brodů. Poslední hodinu jsem strávil posledními přípravami – nachystat prvních několik map do mapníku, sbalit nepotřebné věci na převoz do cíle atd. Těsně před startem ještě zkouším pláště a zdají se mi nějaké měkké. Už ve vlaku jsem je měl znatelně měkčí než Honza, který mi tvrdil, že fouká na 1.8 barů. Tak jsem ještě vybalil pumpičku a rychle začal dofoukávat, abych nemusel v tom bahně řešit pozdějc nějaké defekty.

No a pak už nás vypustili. Stádo jezdců. Nejdřív dolů po schodech před zimák a pak kolem rybníka kamsi směr západ. Někteří jezdci na čele ty schody sjížděli, ale to mi přišlo jako zbytečná frajeřina, akorát bych si koledoval o průšvih (třeba jako Pepa Děda, který tam prý uklepal upínák předního kola). Hned u rybníka jsme potěšili svým průjezdem těch pár rybářů holdujících klidu, abychom se hned o pár metrů dál poprvé ponořili do bahna. Jako bahno jsem čekal, ale už půl kilometru za startem? Není to přeci jen příliš brzy?

No nic, jede se dál. Šlapalo se mi celkem dobře, držel jsem se relativně vpředu, noc byla teplá. Tak jsem si trochu rozepnul dres. A tím jsem si to pokazil. Hned za Přelícem, pár kilometrů od startu, jsme odbočili do takového úvozu na zelenou turistickou značku. A tam mi za ten dres vletěla vosa a než jsem stihnul zastavit a vyhodit ji ven, tak jsem schytal žihadlo. Což je pro většinu lidí bezvýznamná patálie. Ne tak v mém případě. Jsem totiž na vosí jed alergický a po posledním bodnutí loni v létě jsem skončil na pohotovosti. Kdyby to i tentokrát mělo stejný průběh, tak bych asi skončil a vzhledem k místu a pozdnímu času bych nejspíš volal sanitku. Na druhou stranu s vosama je to tak, že mi nikdo neřekne, jak bude moje tělo reagovat příště. Může to být horší nebo i lepší, a tak jediná možnost je zkrátka vozit s sebou léky a být připraven na nejhorší :).

Takže jsem si od plic zaklel, narval do sebe briskně tři pilule antihistaminik (normální denní dávka je jedna pilule) a zvolna vyrazil dál. Nějaké tempo jsem přestal řešit, protože fyzická námaha následky jen zhoršuje, a tak mě mezitím předjely davy. V mapě jsem sledoval, kudy se pojede, abych věděl, kde se tak asi musím nejpozději rozhodnout, co dál.  Ale reakce tentokrát byla relativně mírná, dokonce jsem ani nemusel použít celou škálu medikamentů, co jsem pro tenhle případ vezl :o). Hodinu po bodnutí jsem kromě oteklého vpichu nepozoroval žádné jiné příznaky, a tak jsem začal věřit, že tentokrát to bude v pohodě a můžu pokračovat dál. I když teda bez myšlenek na nějaké závodění a pěkně piánko.

V Lašovicích za železniční zastávkou přišla první zábavná vložka v podobě brodu. Ona sice modrá značka vedla vpravo po lávce, ale té jsem si všimnul až když už jsem byl v půlce říčky. No a samozřejmě jsem nabral vodu do obou treter. Nevýhoda malých kol. Snažil jsem se si z toho nic nedělat, měl jsem na paměti, že o kus dál bude těch brodů ještě dvacet, takže vlastně není co řešit. A od té doby až do konce Loudání jsem měl boty durch a nohy v suchu jen na pár hodin v noci ve spacáku.

Od hradu Krakovec přišla na řadu ona zábavná pasáž údolím říčky Javornice. Naštěstí bylo v itineráři psáno, že máme jet po „hlavní“ cestě a nemusíme důsledně po červené značce, díky čemuž jsem předjel pár nešťastníků, co si toho buď nevšimli nebo to byli masochisti. A už tady byl i první brod. Obvykle jen pár metrů dlouhý, hluboký tak akorát, abych nabral vodu do bot. Ale mě to bavilo!  Hodina a půl po půlnoci v mlze v opuštěném údolí, brodění říčky, to byla atmosféra! A u předposledního, největšího, brodu čekal Čépa a natáčel a fotil závodníky. A že prý už jen jeden brod a bude konec.

Dál mi to splývá. Já to v těch končinách neznám, takže jsem se jen držel trasy v mapě a vůbec nemám představu, kudy jsme jeli. Jen si pamatuju, že nad ránem v Plasech bylo ještě moc brzo na to, aby byly otevřené nějaké krámy a já potřeboval doplnit vodu. A uspěl jsem na nádraží, kde jsem si za 5Kč zaplatil použití záchodu :). Sešli jsme se tam hned dva, oba až za ušima od bahna. Bidony od bahna, nohy durch, Loudačka jak vyšitá. A tou dobou už jsem začal úplně ztrácet hlas, takže bylo trochu psycho si o cokoliv říkat, třeba v krámě nebo tady v pokladně na zastávce o klíče od záchodu. Taky když mě míjeli ostatní Loudalové, tak jsem byl rád, když jsem ze sebe dokázal zasípat, že nemám hlas a když už se pak na nic neptali. Ale říkal jsem si, že hlas ke šlapání nepotřebuju, tak vlastně o nic nejde.

Pár kilometrů za Plasy na mě plně dolehla ranní krize. Zrovna jsme se objížděli s Honzou Zídkem, který měl zjevně podobný problém. Tak jsme tam chvíli společně stáli na nějaké lesní křižovatce, on baštil chleba a koukal do lesa, já do sebe tlačil slaninu, co jsem vezl jako rezervu na pozdějc a koukal jsem do lesa…  Pak slanina došla a mně nezbylo než vyrazit dál. A tak jsem šlapal a šlapal a ve vesnici Čeminy jsem si všimnul před koloniálem zaparkovaných loudalských kol. Osm hodin ráno, snídaně by se šikla, hups tam taky! A náhle jsem se ocitl v ráji. Ochotné prodavačky z nás byly úplně paf a vařili nám kafe. Koupil jsem si tam čerstvé chlebíčky a pak ostatní Loudaly udivoval tím, že jsem dokázal splácat čtyři najednou (jsem cvičenej z firemních snídaní, zvládl jsem jich takhle i sedm :)). Ještě jsem si koupil na cestu Colu a rohlíky se salámem a hned se mi jelo o poznání veseleji.

Při průjezdu přes Kladruby itinerář zmiňoval moje jméno, že prý tam jsou nějaké bunkrové atrakce. No ale vždyť já vím Sice během Loudání jsem těm bunkrům nevěnoval pozornost, ale zrovna v Kladrubech a Stříbře jsme byli ještě v devadesátých letech na výpravě s kamarády. Na poli kousek od Kláštera byl tehdy hezky dochovaný řopík s heraklitovou maskovací kůlnou postavenou během studené války. Všechny bunkry v okolí mají také tak zvanou protiatomovou úpravu vchodu. Lidová armáda se je snažila připravit na útok jadernými pumami a tahle úprava měla zvýšit odolnost proti tlakovým vlnám. Že kvůli tomu hrozilo pohřbení posádky zaživa v případě útoku konvenčními zbraněmi už se tolik neřešilo. Hmm, ale když tak koukám na mapu, tak aspoň ten známý řopík pod mostem ve Stříbře jsem si mohl zajet vyfotit… Tak jindy

Místo toho jsem ve Stříbře vyrazil vykoupit benzínku. Tyčinky, Birell, bagetu, vodu, co nejvíc toho spráskat a hybaj dál. Po červené značce v údolí Mže začaly i nějaké ty typické loudací úseky. Třeba si tak jedu po pěšině a je mi divné, že jsem dlouho neviděl značku. Mrknu do mapy a no jo, vždyť tady už bych měl být někde dole u řeky pod skalama. Tak znovu a lépe. A tak jsem chvíli na to už slézal strmým svahem dolů a snažil se nesjet po zadku i s kolem až do vody. Pokračování za Milíkovem bylo taky výživné, proložené houštím a popadanými stromy. Předjel mě tady Vašek Brož, ale se svým nakřáplým hlasem jsem moc nepokecal. Tak hlavně na nic nemyslet, vypnout mozek a „keep moving“. Kolem Mže byly i nějaké tlačící úseky, když se značka drápala pryč od řeky, ale na to jsem byl psychicky připraven, moc dobře si pamatuju ty terény z bunkrácké výpravy v devadesátých letech.

Chvilku jsem si odpočinul po asfaltu, přemýšlel, jestli zase nedoplnit vodu, ale nakonec jsem to odpískal s tím, že cestou nějaká bude a ona se blížila bouřka a lepší neztrácet čas a jet. A tak jsem opět opustil civilizaci a vjel do údolí Úterského potoka. V Mydlovarech (taková chatová osada) jsem chvíli obdivoval krásnou šestatřicítku na kopečku nad chatama (nebyla to žádná ženská, ale kulometný objekt vzor 36 z třicátých let :o)). A taky jsem začal sledovat barometr na hodinkách. Přečetl jsem si, že bouřkové alarmy v hodinkách fungují asi tak, že sledují, zda nedojde k poklesu o 4 hPa během tří hodin. Nic takového se nedělo, pokles byl jen o jeden hPa, tak jsem zůstával celkem v klidu a jel dál. Je to asi blbost, ale jindy bych se tou bouřkou mnohem víc stresoval.

A voda už mi došla a tak trochu jsem se začal spoléhat, že bude možné nabrat ze Studánky lásky, co byla značená v mapě o kus dál. Na tuhle studánku jsem teda spoléhal jako na jistotu už nejmíň deset kilometrů. Ještě jsem se ale měl vyhrabat na zříceninu Gutštejna. Cestou dolů zpátky na červenou značku jsem čekal, jestli nepotkám další loudaly, ale nic. A nakonec přišla i ta bouřka. Resp. slejvák, blesky nebyly skoro žádné. Zrovna když jsem dojížděl ke Studánce lásky. Naštěstí zde byl přístřešek, tak jsem se měl kam schovat. Už jsem byl docela grogy, přestávka přece nemůže uškodit.

Ze studánky se vyklubala perfektní vajcová minerálka. Vypadalo to jako dubový sud zaražený do země a v něm bylo vidět bublinky stoupající ode dna a od stěn. Pach sirovodíku nebo čeho byl taky dost zřetelný. Nabral jsem si do obou bidonů, posvačil jsem a dokonce jsem si na pár minut zdřímnul. Probral mě až nějaký loudal, který se taky přišel podívat na studánku. A najednou se těch loudalů vyrojilo víc, a to jsem naznal, že asi jako stačilo, že se přeci nenechám takhle předjíždět a je na čase zase pohnout trochu kostrou.

Zrovna přestávalo pršet a pěkně se vyčasilo. Sice cesta pokračovala takovým terénem s velkými drny a popadanými stromy, ale byl to jen kousek. Jak jsem dojel na asfaltku, tak jsem před sebou viděl Honzu Zídka ještě s jedním loudalem. Pěkně potichu jsem je dojel a v tlačenici pod hradem Krasíkov i předběhl. No a pak jsem ještě ve výjezdu na samotný hrad dojel a předjel dalších asi pět loudalů, čímž jsem snad vyrovnal bilanci od Studánky lásky. Zase tu operoval Čépa, ale bylo to myslím naposledy, co jsem ho na trase viděl.

Z Krasíkova dál to relativně ubíhalo, když teda nepočítám orientační zaváhání na modré značce před Domaslaví. Ta nenápadně odbočovala doleva k potoku, zatímco vyjetá dálnice pokračovala dál. Takže jsem si zajel, ale jen kousek. Další orientační oříšek byl za Domaslaví před rozcestníkem U Školky. Modrá vedla dost jinudy než na mapě. Bylo to proto, že vedla původně místy, kde někdo postavil oplocenku. Vlastně jsem na to, že jedu jinudy než mám, přišel náhodou, a tak mám s výjimkou území té oplocenky projeté obě varianty :o)

Vůbec už začínala úřadovat únava a začaly se množit orientační kiksy. V údolí Kosového potoka to vyvrcholilo tím, že jsem minul odbočku zelené značky do Osady Kosového potoka na křižovatku s červenou značkou. Původně jsem chtěl ještě po červené dojet  přes Vížku a pak podél Mže kam až to půjde, ale když jsem viděl, jak se přestávám orientovat, tak jsem to nakonec zabalil v Osadě Kosového potoka, kde jsem si ustlal na verandě jedné chaty. Ostatně bylo už deset večer a říkal jsem si, že si zasloužím odpočinek. Budíka jsem nastavil na ráno na dvě hodiny a během chvilky jsem byl v limbu. Ujel jsem za dnešek nějakých 245 kilometrů, včetně kufrů.

pátek 3.6.2016

Ráno mě probudil zvuk pískajících brzd. Jen mi přišlo divné, že je nějaké šero. Koukám na hodinky a už byly skoro čtyři. Tak to ten budík moc nezafungoval. Asi jsem byl utahaný víc, než jsem si myslel. Taky začalo pršet. Takže jsem se sbalil, navlíkl si nepromokavou bundu a vyrazil. Hned ze začátku jsem se rozehřál na červené značce kopcem před Vížkami a pak za nimi v údolí Mže u Černého mlýna dalším parádním strmým krpálem. Asi abych v tom dešti nevychladl. A pak už to tak nějak bez vzrušení pohodově ubíhalo až do Plané. Tam jsem dojel těsně před šestou. Zajel jsem na náměstí, jestli nenajdu nějaký otevřený kšeft, ale potraviny, co vypadaly nadějně, otevíraly až o půl sedmé, a to se mi čekat nechtělo, tak jsem to už dál neřešil a pokračoval. Trochu vody jsem ještě měl a nějaké ty tyčky se taky našly, snídani dám holt pozdějc.

Voda se vzápětí vyřešila sama, na zelené značce za Michalovými horami je několik studánek s minerálkou. Já nabíral hned u první, u Čiperky. Míň vajcová, než včera, tentokrát spíš železitá. Tohle se mi líbilo, fakt dobré minerálky místo studánek. Dojel mě tu Honza Břenek, ptal se, jestli jsem tu spal, tak jsem se jen snažil naznačit, že jsem doplňoval vodu. Na zmínku o vynikající minerálce už mi hlasivky bohužel nestačily. Za Martinovem před Mariánkama jsme ještě dojeli Karla Babku, který spal v Plané a pěkně společně jsme potom projeli Mariánkama až ke kolonádě (ještě že tak, sám bych to snad nenašel, vůbec jsem neměl představu, jak asi tak může vypadat zpívající fontána a ptát se někoho svým přitroublým hlasem by nám oběma mohlo způsobit psychické trauma).

Pak se Honza někam vytratil a já s Karlem jsme se vydali hledat otevřenou pekárnu. Předtím jsem ovšem ještě dostal nápad navštívit i lékárnu. Tam mi sympatická mladá magistra prodala na můj nehlas nějaké pastilky, co jsou prý nejlepší. Sice mi vůbec nepomohly, ale aspoň se dobře cucaly. A nakonec přišla ke slovu i ta pekárna. Měli tam úžasné obložené bagety, kaiserky a jiné pečivo. Tak jsem si koupil sadu obložených kaiserek a nějakých housek se šunkou na cestu, na snídani čtyři maxichlebíčky, nějakou tu Colu a pití a spokojený jsem se vypotácel ven. Půlku jsem toho hned sežral, druhou půlku zabalil a mohlo se jet.

Při objíždění vesnice Tři sekery jsem nostalgicky zavzpomínal na jinou bunkráckou výpravu kdysi v minulosti, kdy jsme tu objevovali tehdy totálně neznámé poválečné bunkry z betonových prefabrikátů. Krásná lokalita, kde se nalézají všechny typy od úkrytu přes kulometný objekt až po bunkr pro kanón v tankové věži. Kdyby to snad někoho zaujalo, tak o tomhle tématu vyšla dobrá knížka v Mladé Frontě: Utajená obrana železné opony.

Moje rozjímání netrvalo dlouho, bo přišel nejvyšší bod expedice Dyleň. A abychom se před výstupem ještě trochu víc vyčerpali, tak jsme si pěkně v dešti dali ještě blátivý sjezd po cestě rozrubané od lesáků až na hranici s Bavorskem. Potom chvíli kličkování mezi kameny potokem po hraniční stezce a pak teprve tlačenka na Dyleň. Na vrcholu jsem trochu posunul brzdové destičky a hurá dolů. Dva parádní sjezdy po singlu nejkratší cestou dolů. Brzdy v permanenci. V půlce jsem na chvíli zastavil vydechnout a v tom dešti slyším jen „tssssss“, „tsssss, tssss“. Kapky dopadající na brzdové kotouče. Taky dojíždím Karla Babku, už od rána se objíždíme, akorát teda moc nepokecám, no.

Začínají signálky. Rozpálit to z kopce dolů a pak na kašpárka frekvenčně nahoru. Furt dokola. V jednom místě si říkám, kruci, máme jet po zelené, jak to, že je tu červená? Karel už byl sto metrů přede mnou, tak chvíli brejlím do mapy a říkám si, že jedu špatně. Vrátil jsem se asi půl kilometru, pouštím GPSku a koukám, že jsem jel dobře, jen prostě jedu pomalejc, než jsem myslel a jsem jinde. Ach jo. Karel je dávno v trapu, a tak jedu zase sám a sám až do Pomezí nad Ohří, odkud se posílá další SMSka. Ony se totiž každých asi 50 kilometrů posílají SMSky s popisem stavu a všeho možného, aby měli fanoušci doma u bedny zajímavější sledování vývoje závodu.

Na hlavní cestu před Pomezím dojíždím kolem půl druhé odpoledne. V motorestu u hlavní silnice před Pomezím se právě zvedá loudal s Velo dresem (David Stella), ale strategicky se k němu nehlásím, ještě by si chtěl povídat a co pak. Místo toho pokračuju na Aš. Záměr koupit v Pomezí něco na zub na cestu a doplnit vodu mi jaksi nevyšel, kromě toho motorestu a pár baráků jsem nic neviděl. Takže to počká do Aše. Ostatně byl jsem tam v cuku letu, jen za nějaké dvě hodiny :). V Aši je hned několik benzínek, a tak jsem tak dlouho vybíral, až na mě zbyla ta poslední v centru. Benzínky jsou moje záchrana, člověk si vybere, co chce a nemusí si prakticky o nic říkat. Navíc vidím furt na kolo u vchodu a i různých nekalých živlů se kolem benzínek pohybuje jaksi méně, takže je šance, že mi to kolo neujede.

Aš, to je takový konec světa. První, co jsem viděl, byly prostitutky. Nijak zvlášť hezké. Kolem jedné ušlejší jsem projel tak blízko, až jsem cítil, jak je prohulená. Jako, ona smrděla víc jak já, a to je co říct. Ale jinak než já, pravda. A poznávací znamení? Deštník v ruce. I když už asi dvě hodiny nepršelo. Druhý vjem byly Asiamarkety. A třetí? Všudypřítomní cigoši. Bandy snědých mladíků, někteří i na rozvrzaných kolech…

Tak do téhle pohraniční obce jsem bez problémů zapad. Svalil jsem se vyčerpaně na chodník vedle benzínky a cpal do sebe bagetu s Kofolou. Jinak ale nebylo o co stát, u tohohle místa mám mentální poznámku „jednou stačí“.

Za Aší mě trochu znervóznilo syčení z vidlice, ale pak jsem usoudil, že to syčí z pravé nohy a dofukuju levou, tak to bude v pohodě. A přestal jsem se tím zabývat. Užíval jsem si krajinu. Cesta se měnila postupně z asfaltky až na pěšinu a nakonec zmizela i ta a zůstaly jen koleje vyjeté v trávě. A to už jsem byl zase někde jinde, než jsem chtěl. Takže zpátky, znovu a lépe. No nakonec jsem se na ten nejzápadnější bod ČR proloudal, ale byl to porod. Ale zaujala mě chatička na břehu rybníčka. Zvlášť za komunismu to musel být perfektní úlet jezdit sem na víkendy. Ona je totiž už v Německu, stejně jako rybníček.

Byl jsem zvědavý, jestli se tu nepotkám v protisměru s nějakým Loudalem a ono jo. Cestou zpátky se právě od Aše přiřítil Karel. Někde jsem ho předjel, ani nevím jak. Tak jsem trochu kopnul do vrtule a vyrazil k dalšímu hraničnímu bodu – Trojmezí. Tam se zase jelo kus tam a zpátky stejnou cestou, tak to byla další šance zmapovat stav pořadí loudalů před a za v rozmezí asi půl hodiny. Ale potkal jsem zase jenom Karla, přičemž bylo vidět, že jsem trochu zvýšil náskok. Jo a ještě jsem před Trojmezím potkal tátu se synem na kolech, synovi mohlo být tak šest až osm let. A jeho táta mi byl povědomej, podle mě  se mnou v Brně buď pracuje ve stávající firmě nebo pracoval v té minulé. Ale je to už ohraná písnička, nemohl jsem mluvit, tak jsem jen zamával na pozdrav, přestal se tím zabývat a valil jsem dál.

V Hranicích jsem si vyfotil kostel, což teda normálně nedělám, ale tady to bylo tak hezky upravené a zrovna nasvícené podvečerním světlem, že mi to nedalo. A pak dál už zase byly jen nějaké lesní a šotolinové cesty, další déšť, minerální pramen, který jsem přejel a vodu si nedobral s tím, že za chvíli bude pramen Bílého Halštrova. A ten byl, ale po bouřce barvou nevypadal dvakrát pitelně, takže jsem si vodu zase nenabral, ale pořád jsem si z toho nedělal těžkou hlavu. V altánku tu byla parta turistů a hned na mě, že už pár podobných lidí jaká já dnes potkali a co je to za akci. Tak jsem ze sebe něco vysoukal, oni pochvalně zamručeli jako že dobrý a já se vydal dál do civilizace. U golfových hřišť před Hazlovem mě napadlo, že bych mohl zkusit koukat po nějakých míčcích, že by to kluci doma určitě ocenili, ale hřiště vypadala upraveně, nikde nikdo, žádné příkopy, kam míčky tak rády padají. Tak jsem to odpískal a místo toho valil dál, protože to vypadalo, že bych ještě za světla mohl stihnout Skalnou, odkud se posílala další SMS, a tak zjistit aktuální stav pořadí.

Před Skalnou jsem ještě zmerčil otevřenou benzinku a doplnil jsem bagetu na ráno, Colu, tyčky, zkrátka proviant. SMSku jsem poslal ve třičtvrtě na deset s tím, že za Skalnou vezmu zavděk prvním místem k přespání. Dohnal mě tu Karel a že prý má domluvené spaní v Lubech. Ale nechtělo se mi hnát se s ním až tak daleko, tak jsem ho nechal jet. Taky jsem si nevyměnil mapu, je to přeci furt po červené, ne?

No… Červená jako jo. Ale těmi lesy v mlze po celodenním dešti jsem musel každou chvíli brejlit do GPSky, jestli jako jednu správně. A místo na spaní furt nikde. Chtěl jsem něco se střechou pro případ deště. V lese snad raděj ne, v té mlze a vlhku bych se asi moc nevyspal. Skoro už jsem se uložil na vlakové zastávce ve Velkém Luhu, jenže jsem si v jízdním řádu všiml, že ještě přijede nějaký noční vlak. A dělat lidem atrakci nehodlám, tak jsem sice ztrápeně, ale vyrazil dál. Už mě to nebavilo. V mlze a tmě těžká orientace, z vyčerpání se o mně chvílemi pokoušela zimnice, no jel jsem dál vysloveně na morál. V Lomničce u kostela stál krásný velký altánek, tam by se spalo dobře. Jenže nějaký čokl za plotem přes cestu začal štěkat jako pominutý a ne a ne přestat. Ta to zase prrr.

Nakonec jsem na křižovatce hned v další vesnici, ve Vackově, viděl autobusovou zastávku. Nesvítilo do ní, vevnitř relativně čisto, tak jsem neváhal a zabivakoval tam. Byla hodina před půlnocí a zastavil jsem akorát včas, asi deset minut po mém příjezdu začalo zase pršet. Ještě jsem se najedl, zkoušel podobíjet logger, mobil i hodinky na další den a budíka jsem nastavil na čtvrtou ráno. Už žádné šturmování, bedna z toho tentokrát zase nekouká, tak proč se honit. Zvlášť když mi přišla SMS, že Martin Vít je už v cíli a pokud chci dojet v limitu, musel bych tam být další den těsně po poledni. Rychlou úvahou jsem dospěl k názoru, že i kdybych se okamžitě sbalil a vyrazil bez odpočinku dál, tak za těch asi 13 hodin zbývajících 240 kilometrů nedám. A na limit plus 24 hodin se zase tolik honit nemusím.

Dnešní bilance: 198 kilometrů.

sobota 4.6.2016

Tentokrát jsem se vzbudil sám ještě před budíkem. V klidu jsem posnídal, sbalil se a někdy kolem půl paté vylezl z autobusové zastávky. V mlze na druhé straně křižovatky postávala nějaká paní a hned na mě volala: „Dobré ráno!“ Pozitivní start dne. Do Lubů jsem přijel poměrně rychle, ale beznadějně brzo na jakýkolik nákup. Aha, já vlastně před chvílí snídal bagetu, tak nevadí. Jedeme dál. Po asfaltce to celkem pěkně ubíhalo, hlavně ten sjezd od Libockého dolu. U odbočky na modrou značku údolím Studeneckého potoka jsem se zase srazil s Karlem Babkou a dál jsme jeli pěkný kus cesty společně. Ve stoupání po zelené za železniční zastávkou Rotava jsme ještě dohnali Davida Stellu. Tak to jsme skoro komplet.

Zelená značka nás vyplivla z lesa rovnou na nějaké rotavské sídliště. A hned otevřená pekárna, paráda! Narozdíl od Tondy Liebela jsem tu neměl s našimi hnědočechy žádnou lapálii, do pekárny chodili převážně bílí důchodci, a ti se o naše bajky vůbec nezajímali. Prodavačky se zajímaly, pro ně jsme byli zpestřením dne. Chvíli po nás dojel ještě Ríša Majer s Milanem Sunkovským. Pěkně se divili, kolik lidí je od večera předjelo. Tož narval jsem do sebe obří koláč, dalších několik koláčů do batohu, Colu na cestu, minerálku do bidonů a šup šup, ať se práší za kočárem.

Docela jsem to smažil, protože jsem nechtěl, aby mě Ríša s Milanem hned dohnali. Ale pak přišlo stoupání na Javorník před Nejdkem a zase jsem musel zpomalit. Trocha toho tlačení, trocha kašpárkovin po pěšině, slalom mezi travními  drny a bahenní zábaly, všeho dost. Dojel jsem tu zase Karla s Davidem, kteří z Rotavy vyráželi dřív než já. David se na sedle furt vrtěl, jako by ho bolela prdel. Jo, panáčku, je to ještě kus cesty, bude hůř. Aspoň že po každém výjezdu přijde většinou i sjezd. A ten do Nejdku jsem si docela užil.

V Nejdku se David vypařil a my s Karlem pokračovali dál. Cestou jsme zamávali dalším loudalům před obchodem a chvíli na to už jsme bloudili a hledali ten správný výjezd z města. Itinerář sliboval trail podél trati, nicméně ve finále z toho byla spíš taková polní cesta. Ale jelo se po tom dobře, to zase jo. Můj výkon kolísal, tak jsem nechal Karla jet napřed a zařadil jsem svoje normální ultra tempo. Ani jsem netušil, že se blížíme k sokolovské hnědouhelné pánvi. Moje představa byla, že hnědouhelné doly jsou měsíční krajina a že bych byl pár kilometrů od nich a nevěděl o tom, to se přeci nemůže stát.

Za Novou Rolí jsem na chvíli zastavil u křižovatky s polními cestami, abych promazal řetěz. Vtom se z jedné té polní cesty vynořil obří náklaďák velikosti menšího paneláku a pokračoval kolem mě někam na druhou stranu směrem, kde jsem měl v mapě rybník.  Tak není to normální rybník, těží se tu kaolín. A tyhle náklaďáky jsem viděl v životě už dvakrát a pokaždé to bylo při Loudání. Jednou bych je chtěl ukázat mým klukům, určitě by čuměli.

Za obcí Mírová jsem přejel železniční trať a objevil se přede mnou brod a rovná panelová cesta kamsi nahoru do nebe. Akorát jsem si nachystal mobil, že si to vyfotím, když mě zezadu dojel David, tak mám akční fotku i s ním. Nahoře na obzoru byl vidět jako malá bílá tečka Karel. Ale tentokrát to nebyla žádná signálka. Celá tahle hora je Loketská výsypka – vytěžená hornina z nedalekého hnědouhelného dolu Družba. Dnes už rekultivovaná tím, že na ni byla navezený nějaký humus, aby tu i něco rostlo. Na začátku osmdesátých let, když výsupku teprve zakládali, se jim nedaleko místa, odkud jsem fotil, začala sesouvat směrem na tu železniční trať. Byl to tehdy pěkný průser, měli asi dva týdny na to, aby sesuv zastavili a nemusel být zastavený provoz na trati. Na Internetu je k tomu docela hezké čtení.

Po sjezdu z výsypky už to bylo jen pár kilometrů po asfaltu a dojel jsem do Lokte. To jsem čuměl. Krásný hrad uprostřed zeleného údolí. Tak tohle bych už vůbec nečekal vedle hnědouhelného dolu. Dost jsem si musel poopravit svoje představy o západních Čechách. Posílám SMSku a dobře naladěn vyrážím podél Ohře plné vodáků směrem na Karlovy Vary. Asi po sedmi kilometrech je u Svatošských skal úzká dřevěná lávka přes řeku. Cyklisti po ní chodí pěšky, ale mi to přijde bezpečné přejet, tak nesesedám a jedu. Zákazu jízdy na kole jsem si jaksi nevšiml.

A za lávkou jsem dohnal Karla. A hned se mě ptá, jestli jsem byl na náměstí u sloupu. „Cože?!“ No, na náměstí. Ufff. Jak se mi nevleze do mapníku celá A4ka, tak vždycky překládám instrukce itineráře. Jaksi jsem si nevšiml, že tam byla podstatná zmínka o tom, že máme zajet na náměstí. V mapě to sice bylo taky vidět, ale s hlavou vyloudanou se takové věci přehlédnou raz dva. Tak co už. Loni jsem jeden takový kufr neřešil a byla z toho penalizace na 2 hodiny, tak kdo nemá v hlavě, má v nohách. Jedu zpátky.

Cestou jsem minul houf asi čtyř Loudalů v čele s Ríšou Majerem. Ty už asi taky nedoženu… No zkrátím to. Na náměstí jsem dojel, celý ten vtip s návratem na náměstí a zpátky ke Svatošské lávce mě stál asi 45 minut navíc a nějakých 14 kilometrů. Naštěstí po rovině a nádhernou krajinou. A nabral jsem si další minerálku do bidonů, tentokrát myslím s názvem „Horčička“. Docela dobrá. Tohle se mi tu fakt líbí, z těch pramenů tečou mnohem lepší minerálky, než se dají koupit v obchodech, navíc zadarmo. Ale jinak mě výlet zpátky docela ubral šťávu. Zmizela radost z jízdy a zůstaly jen útrapy. Celé to začalo kulminovat za Březovou. Sice jsem dojel Davida, ale někde u Dlouhé Lomnice jsem usoudil, že takhle by to dál nešlo a zastavil jsem, abych do sebe něco napráskal.

To jsem udělal doslova za pět minut dvanáct. Kdesi jsem nedávno četl, že pokud při ultra člověk zažívá negativní pocity, nebaví ho to, je mu střídavě zima a teplo, začíná mít myšlenky na vzdávání a podobně, tak to jsou většinou příznaky snižující se hladiny cukru v krvi. A řešení je prosté, víc jíst. A opravdu, koláč zalitý Colou mi zlepšil náladu a krize začínala pomalu odeznívat.

Ještě jsem ale furt byl dost grogy, když mě dojel Pepa Děda Groder. A předjel. A pak jsem zase dojel já jeho a prý jestli nemám pumpičku. Má pomalý defekt a nemá odvahu vyndat kolo z vidlice, protože jede už delší dobu bez upínáku, který uklepal na schodech na startu. Tak, pumpičku mám. Využívám chvíle k pojezení dalšího koláče. Nakonec se domlouváme, že mu pumpičku půjčím a on zkusí kolo v Bochově opravit a pak až mě dojede, tak mi ji vrátí. Jasně, v pohodě, zas o tolik nejde, já obvykle nepíchám Jen mě trochu deptá, že se třetí den objevují odkudsi zezadu jezdci jako on – plní sil, kteří mě předjedou jakoby nic a nevypadá to, že bych se chytal.

Ale nakonec jsem byl v Bochově stejně jako on, cestou kdesi zabloudil. Posílám SMS, ale jinak nezastavuju u skrumáže loudalů na náměstí a jedu dál. Ale jen do chvíle, kdy vídím na konci ulice logo Benziny. Hmm, tam bych zajet mohl. Kromě obvyklých propriet jsem se tentokrát rozhodl podpořit vyhnání krize jedním půllitrovým Shockem. Krize fakt odezněla, akorát mě z něj další hodinu pálila žáha

Když jsem se chystal odjet od benzínky, tak zrovna přijeli nějací nabouchaní pepíci a okomentovali za pochvalného mručení můj totálně zabahněný vzhled: „pýčo, to byl ride!!“. Jo! To teda byl, to si pište.

Nastal jeden z těch okamžiků, kdy ultra vůbec nebolí, všechno je parádní a cesta odsejpá. Mírně z kopce jsem to valil po lesní cestě a cítil jsem se krásně. Dokonce ani do kopce mi to nevadilo. Navíc přišla relativně odpočinková pasáž po asfaltkách podél vojenského prostoru Doupov. Ale do cíle ještě pořád daleko, asi mi to nevydrží.

Někde Za Albeřicemi jsem dojel Pepu Matouška. Jede s klipsnama, to musí být v terénu pošušňáníčko. Prý myslel, že jsem před ním. No jo, to byla ta benzínka v Bochově. Je rád, že nepojede sám, ale já nic neříkám. Po rovině a s kopce se drží, do kopce mu mizím. To komentoval i Karel, že do kopce mi nestačí. Tak ale mezi mnou a Karlem je rozdíl 40 kilo, tak se není co divit Pepa ve Valeči staví v hospodě, já jedu dál.

Paří slunko, bahno na kole uschlo a mě začala blbnout přehazovačka. Vydává divné zvuky a nechce pořádně přehazovat. Zrovna se mi chtělo čůrat, a tak mě napadlo, že když to funguje v zimě, mohlo by i v létě a pustil jsem to na přehazovačku. Člověk se nesmí upejpat :). Pěkně jsem tu hazku umyl a najednou přehazovala jak nová.

Za Doupovem trasa odbočila z asfaltu po žluté ke Skytalskému vrchu. Že jsem musel slézt z kola, to bych přežil. Tlačení trním taky. Ale ten záhul, co přišel, to bylo něco. Na úpatíčku v místě, kde se měla žlutá značka lámat vlevo, se zlomila přesně na opačnou stranu. Doleva byla vidět stará pěšina, tak jsem to vzal podle mapy po ní. Mírný sjezd lesem po šutrech se ještě dal. Ale pak přišla džungle kolem rybníka následovaná loukou s ohradníkem. Stopy v blátě prozrazovaly, že nějací loudalové tudy sice jeli, ale moc jich nebylo. Kolem louky jsem chvíli tlačil mezerou mezi trním a ohradníkem, ale pak jsem naznal, že to je marná práce, přehodil jsem kolo přes ohradník, hupsnul za ním a za chvíli už jsem jel na lehké převody loukou ve stopách loudala přede mnou. Když jsem na severní straně Skytalského vrchu narazil na novou žlutou, hned mi bylo jasné, že si ji neužiju a budu muset pokračovat na východ podle mapy, dokud nenajdu modrou značku v Mlýneckém lese.

No a když už jsem tu modrou našel, tak jsem musel absolvovat poměrně vyčerpávající stoupák k odpočívadlu pod Kružínským vrchem. Ve finále opět tlačenka ne moc sjízdným terénem. Tak jsem se vyčerpal, že jsem na odpočívadle zastavil a  posvačil. Kružínský vrch pak už byl jen takovou malou třešničkou na dortu. Při tlačení nahoru se mi obě kola obalila mazlavou hlínou, co pak nechtěla za žádnou cenu dolů. Inu strasti loudala. Vlastně nic speciálního. Dolů jsem letos skoro všechno jezdil a sám považuju za zajímavé, že jsem se u toho ani jednou nevysekal. Nejinak tomu bylo i cestou dolu z Kružínského vrchu.

V Dětaňi na mě z jedné zahrady volali, jestli jedu Loudání. A prý ať se zastavím, že mi dají pivo. Tak to by mě nepřesvědčilo. Pak přidali, že si můžu doplnit vodu, a to mi přišlo jako dobrý nápad. Tak jsem tam přeci jen zahnul. Než mi jeden stačil naplnit bidon vodou, druhý už mi vysvětloval, že obora v Dětaňském Chlumu patří jemu a prý jsou tam ploty a po značce podle mapy se nedá (ty ploty byly fakt vysoké, to bych nedal ani bez kola). A hned ukazoval, kudy to mám objet přes Dvérce. A třetí už u mě stepoval s tím pivem. Tak jsem ho do sebe taky vyklopil. Jinak můj zaskřípnutý hlas komentovali, že prý nesmím to ledové pivo tak chlemtat :). No jo no. Z předchozího úseku jsem byl tak jetej, že jsem rezignoval na dodržování značky a vzal to přes ty Dvérce, i když se tam dala najít varianta důsledněji kopírující trasu v mapě. Třeba David Kočkinsz Moučka to podle mě objel takřka ukázkově, v podstatě jen obešel tu oboru a hned se napojil na původní cestu.

Aspoň že dál to bylo skoro zadarmo po asfaltu. S krátkou přestávkou v parku v Krásném Dvoře. Mílová alej s obeliskem na konci působila monstrózně. No a pak zasej ten asfalt. Tak nějak jsem vypnul mozek a zapnul udržovací tempo. Úplně jsem se lekl, když mě před Libořicemi dojeli David s Pepou a že prý se mám připojit a užít si jejich vláček :o). Tak chvíli jsem za nimi vlál, ale pak jsem je nechal plavat. Ani oni už koneckonců moc sil neměli, a tak jsem je za chvíli i tak dojel a pak jsme se různě objížděli až do Měcholup, odkud se posílala předposlední SMSka.  Pepa s Davidem se tady z nějakého důvodu zasekli, já už zastavovat nechtěl, tak jsem vyrazil dál bez nich.

Tou dobou už jsem si užíval parádní změny nálad. Snažil jsem se ládovat každou hodinu nějakou sladkostí, ale i tak. Nebo mi bylo střídavě zima a vedro. Ultra jak vyšité. Taky trénink morálu, třeba stoupání po lesní asfaltce z Nového Světa na Výrov bylo místy tak prudké, že jsem musel tlačit, protože ujet to bez přestávky na jeden zátah jsem už nezvládal. Ani na kašpárka. A když jsem se po téhle vysilující pasáži dostal konečně do Pnětluk, nečekalo mě nic jiného než zelená značka kolmo na vrstevnice na kopec se zříceninou Pravda.

Nahoře na Pravdě tábořili nějací lidé. Asi se divili, když jsem tam vyšlapal na kole, sotva pozdravil, počkal pár desítek sekund kvůli intervalu GPSky (ať tam mám zaznamenaný nějaký bod) a hned se vydal beze slova zpátky dolů. Na rozcestí pod Pravdou jsem se trochu motal a zatím se sem výdrápali i David s Pepou. A moje drahá mi poslala SMS, že těsně za mnou jsou tři lidé (ještě Karel Andrle). Kruciš. Tak to šup šup dál, teď už snad žádné kopce nebudou a ať jsem aspoň v první dvacítce.

Phe! Ta modrá zeď, co přišla vzápětí, to bylo něco! Úplné kololezení. Nahoře na Malém Hradisku už padla tma a nevím proč, ale furt jsem se tam motal po té lesní asfaltce a nemohl jsem se zorientovat. Zadařilo se asi až po pěti minutách, kdy jsem konečně pochopil, že nemám odbočovat nikam do lesa a prostě pokračovat po té asfaltce. Čekal jsem, že mě kluci každou chvíli doženou, ale do cíle jsem jim nadělil nakonec přes dvě hodiny, tak na tom byli asi mnohem hůř než já.

Dál už mi utkvěla víc v paměti jen vůbec neubíhající a nekonečná panelka ze Lhoty pod Džbánem směrem na Třeboc. Taky mi došla voda, jídlo by ještě bylo. V Třeboci jsem viděl otevřené dveře hospody a za nimi záchody. Hospoda už zavírala, bylo určitě kolem desáté, ale záchody jsem ještě stihl a nabral do bidonu vodu. Teď už mě nic nezastaví. Z hospody zrovna vylezli dva chlapi a že prý mysleli, že to jsou hasiči (moje blikačka) a on to kolista

Modrá značka z Třeboce vypadala jako poslední vážnější terénní vložka a docela jsem se jí bál. A nakonec to byla relativně pohoda. Asi je to většinou mírně z kopečka, přišlo mi, že po ní doslova letím. Na Stravě sice koukám, že jsem se s bídou chvílemi dostával na 20 kilometrů za hodinu, ale v noci  a s více než 200 kilometry v nohách mi to přišlo jako nadsvětelná rychlost.

Z Milého po asfaltu už to nebylo ničím zajímavé. Valil jsem to skoro pořád na velkou pilu s obavami, že mě každou chvíli někdo dojede. Jen v kopci do Jedomělic jsem jednou zastavil za zatáčkou s tím, že spočnu a zatím si do navigace přenesu nový cíl. To se mi napoprvé s mapy.cz nepovedlo, tak jsem se s klením vydal dál a odložil to na později. Po příjezdu do Tuřan jsem udělal druhý pokus, tentokrát s Locusem, a to už šlo hladce. A taky jsem udělal zpětně nepochopitelný navigační kiks. Poslední mapa číslo 36 končila v Tuřanech. Pak jsem našel mapu průjezdu Slaným do Haciendy. To bylo číslo 38. Vůbec mi nedošlo, že mezi tím by mělo být ještě 37. Podle detailu Slaného a konzultaci s GPSkou jsem si myslel, že bych měl asi po nějaké té polní cestě projet dál z Tuřan směrem na Studeněves. Což se mi teda ale zároveň nechtělo, protože terénu už jsem měl až až a taky jsem si myslel, že zezadu už se musí každou chvíli vynořit kluci.  A pořád jsem tak nějak myslel, že poslední mapa byla ta 36. A tak jsem to vzal z Tuřan na Slaný přímo po hlavní silnici.

A tu mapu 37 jsem pak doma samozřejmě našel. Pozdě, ale přece. Hmm. Vyloudaná hlava, co na to říct.

Do cíle jsem dorazil pět minut po půlnoci asi půl hodiny po Milčovi a s 240 kilometry v nohách. Guláš, pivko, úleva, že už nikam nemusím. Že jsem to zvládl. Sice jsem původně pomýšlel na top 10, ale čert to ber, vždycky se prostě nezadaří. Zkušeností a zážitků jsem i tak pobral až až. Trochu jsem litoval, že nejsem místní, asi bych měl menší starosti s mapováním. Viděl jsem to na sobě loni v Jeseníkách. Tam to celkem znám, a mapu jsem sledoval jen orientačně. Zvlášť v noci to může být výhoda.

Update září 2016: tak organizátoři konečně rozdali všem penalizace za nedodržení trasy na různých místech a navzdory kiksu s předposlední mapou jsem se posunul výš na krásné patnácté místo

Cesta domů

Trochu jsem v cíli pospal a v neděli ráno zkontroloval vlaky. Bylo to nějaké divoké, ale hned po jedenácté měl jed do Prahy přímý vlak s názvem Cyklohráček. Tak proč ne. Umyl jsem kolo, pomalu jsem se sbalil, se všema se rozloučil a hurá na ten vlak.

Hned se na mě u něj vrhla sympatická mladá holka s klukem coby „hrajvedoucí“ a že prý, jestli jsem s nima už jel. No ochotní byli tak, že by mi snad do toho vlaku i kolo vynesli. Zážitkový vlak pro rodiny s dětmi pro podporu turistiky. Super. Dostal jsem cyklomapu Prahy, nějaký letáček s kupóny na slevy ve Slaném a modrou reflexní pásku. A hlavně tam bylo dost místa na kola.

V Praze jsem přešel na hlavák a pak už to byla jen nuda v podobě dvou hodin čekání na rychlík do Brna. Zpestřením byl takový ošuntělý chlapík, který když mě viděl, tak se hned ptal, jestli prý jezdím taky závody. Tak říkám „jo, teď jsem jeden jel. Loudání, znáš to?“
„Hmm (takže asi ne). A kolikátej si skončil?“
„Asi sedmnáctej.“
„Dobrý! (jako že týý jo, fakt dobrý) A z kolika?“
„Asi šedesát“
„Co? (wtf? nuda, fakt tak málo?) Šest set? (blbě jsem slyšel?)“
„Ne, šedesát. Šest set to bylo kilometrů“
„Cože? (nevěřícný výraz) Tý jo, fakt dobrý! To musím zavolat kámošovi! On taky jezdí závody. Fakt dobrý!“

Takže tak

 

A úplně nakonec.
Milí organizátoři, jestli tohle čtete, děkuji vám za ten krásný závod. Mám vás za to rád.