Jesenická stovka (2016)

Tak tuhle punkovou stovku jsem původně vlastně vůbec nechtěl běžet. Nejsou na ní žádné pořádné obžerstvovačky! A startuje se na noc, kdy se má spát! A to jsem ještě nevěděl, že to organizují orienťáci, takže kontroly budeme cvakat kleštičkama u lampiónů a na cestu dostaneme plachtu s mapou. A na hřebenech v květnu ještě bývá sníh. A vůbec.

Jenže je to v Jeseníkách a na východ slunce na Keprníku jsem chodíval už jako kluk z nedalekého tábora v Adamovském údolí. A taky spolužačka z gymplu svolala sraz na sobotu odpoledne 7. května do Zábřeha na Moravě, a to je přeci za rohem. Tak že bych si to přeci jen zaběhl, když už tam budu? Stovka startuje v pátek večer, do soboty času dost.

Tak nějak se mi mlelo v hlavě a celkem rychle jsem se rozhodl se zúčastnit. Navíc, na konci dubna jsem běžel Lazovku, takže natrénováno bude, tělo je v zápřahu, žádné lemrování. Jen jsem v týdnu před startem polevil v aktivitách, abych si jako odpočinul. Šunta sice tvrdily, že bych si měl válet šunky o dva dny dýl, ale to už jsou detaily.

Na start do Šumperka jsme vyrazili autem z Brna spolu s Tondou Gricem v pátek navečer před sedmou a než jsme vyčerpali všechna stovkařská témata, už tu byla tělocvična učiliště a kolem spousta lidí navlečená do lycry a kompresních návleků. Tak to budeme asi správně. Tož jsem se odprezentoval, vyzvedl si suprácké tričko, nad kterým se pobavila dokonce i moje drahá žena (a to už je co říct) a odjel jsem se převléct a najíst k rodičům. Po převlečení jsem si ještě z mapy ultra velkého formátu vyrobil tři malé mapičky do kapsy pro ultra (vystřihl jsem si jen pár úseků, kde to neznám). Zbytek jistí mapa v GPSce v mobilu. A v deset večer už jsem byl zpátky v tělocvičně.

Tam se mezitím závodníci nějak rozmnožili, hlava na hlavě. Tak si sedám k Pavlovi Fexovi a Jirkovi Linhartovi a kecáme. Sedí tam taky Jirka Helleší s Honzou Suchomelem a asi díky těmhle favoritům mám pak další fotku od Olafa. On to totiž pojal reportážně a fotí si hvězdy. A to já nejsem. Zatím ;o) Takže kecáme a já zjišťuju, že papírek do tomboly můžu zahodit, protože bundu Tilak jsem zase nevyhrál. Jasné to znamení, že mě má žena ráda, aspoň že tak.

No a pak jsem málem projel i start. Venku na ulici v davu si mě našel Michal Peškar. Chodili jsme spolu na základku v Postřelmově. Jen trochu kecáme a už se startuje. A přede mnou je celý ten dav natěšených závodníků. Tak se loučím s Michalem a probíjím se postupně vpřed. Na konci Šumperka vidím před sebou rovnou cestu mírně stoupající k lesu a po celé délce štrůdl čelovek. Takže čelo už asi nedoženu :o) Ale po pravdě na to jsem ani nepomýšlel. Zatím zůstávám při zemi s tím, že jsem maximálně spokojený, když mě nepředběhnou žádné holky. (Což mi teda letos dost kazí Petra Mücková :o)).

Takže si tak klušu do kopce, tempo vlažné, ale i tak pořád předbíhám dost lidí. V tom kopci je podle funění krásně vidět, kdo jede na dluh. Pak už doháním i nějaké ty známé tváře, třeba Tomáše Svobodu, tak snad to bude dobré. Ke zrychlení se nechávám strhnout jen, když mě předběhne Pavel Fexa :o). Ale ono je občas fajn měnit tempo, přijde mi, že je to pak míň únavné. A potom zrychluju ještě v Rejcharticích. U cesty stojí nějací fandové, tak to se přece nepovleču, no ni?

A na konci vesnice už odbočuje žlutá doprava do kopce po loukách, přes pastviny a ohradníky, lesy, pole… Aspoň se to roztahá. Po nějakých patnácti kilometrech můžu už i zastavit na čůrání, aniž by mě mezitím někdo předběhl. Na startu nějak nebyl čas. Na jedné z těch luk mě dobíhá Honza Pavelek z Opavy a že prý, jestli se může přidat. Běží první stovku, má to jako rest z minula. A prý má v kýblu záda, tak to bude i stovka poslední (ale moc mu to nevěřím, taky tvrdil v kuse, jak trpí a pak byl v cíli dřív než já). Kus před kontrolou Nad sv. Annou nás při seběhu předbíhá Petra a říká cosi o tom, že ty seběhy jsou přece zadarmo. Asi že se vlečeme. Jako, přiznávám, z kopce a zvlášť v noci nejsem žádnej odvážlivec. Zkoušel jsem s ní chvíli držet tempo aspoň po rovince, ale bylo to na mě moc hrrr.

Takže si tak dál klušeme s Honzou noční krajinou a úplně mi to splývá. Nad hlavou hvězdy, sem tam vesnice. Asi třikrát jsme potkali pár lidí s foťákem na stativu, vypadali, že fotí bludičky na trase. Jsem zvědavý, jestli nějakou z těch fotek uvidím. Za kontrolou u Tří kamenů chvíli stojíme, Honza řeší čelovku. Sice si koupil nové baterky, ale asi je vyrobili v Číně, výdrž nic moc. A před Františkovem nás dohání další holka. To už je nějaké podezřelé, je na čase zvýšit tempo, tak cukáme a naštěstí jsem ji pak už neviděl.

No a už je tady asfaltka údolím do Branné. Konečně je kosa. Hodinky ukazují 9 stupňů, takže budou tak tři. Doteď jsem se dost pařil. Pár dní před startem jsem sledoval webkamery kvůli počasí na Šeráku a na Pradědu a dospěl jsem k názoru, že to na dlouhé gatě není a ani sněhu že tam nebude toho půl metru nebo kolik že to napadlo čtvrnáct dní před startem. Jenže organizátoři tvrdili v pokynech, že je to určitě na dlouhé a já si říkal, jsou místní, vědí dobře co a jak a poslechl jsem je. A teď toho trochu lituju. No ale nějak to přežiju, na ultra je málokdy všechno cajk.

Šmatlám si to teda po té asfaltce noční krajinou. Čelovku jsem zhasnul, aby to nelákalo ty za mnou a nevarovalo běžce přede mnou, ke kterému se blížím. Trochu to kazí Honza svítící asi 50 metrů za mnou. Ale už je tady Branná s pouličním osvětlením, tak je to stejně jedno. Za nádražím u studánky ve svahu dobírám vodu a šup šup nahoru na náměstí ke kontrole. Prý jsem 26-tý, no co už. Doufal jsem, že budu rychlejší, ale konkurence je tu mohutná a nezbývá mi, než si přiznat, že jsou na tom mnozí líp. Ale zase, je to teprve začátek, nějakých 30 kilometrů, a ty největší kopce teprve před náma, je brzo házet flintu do žita. Takže banán, pomeranč, třetinku kofoly na ex a jedeme dál, země se točí… Čas na kontrole tak tři minuty.

Honza mě posílá napřed, zase má problémy s čelovkou, pak se tváří jako že je moc rychlé tempo… Tak ale teď bude krpál na Šerák, tak to moc nehrotím. Předtím se teda ještě musíme dostat na Ramzovou. Kontrola u pěchotního srubu mi udělala radost, není nad to spojit dva koníčky dohromady. Ale na prohlídku interiéru není čas. U kontroly potkáváme Míru z Hradce, vracel se k ní, prý ale jen několik set metrů. Dál po neznačené vrstevnicové cestě by to mělo být až na Ramzovou relativně v pohodě. Ale hned na první křižovatce je šipka umístěná tak nešťastně, že ukazuje spíš doleva dolů z kopce. Nezdá se mi to a GPSka mi dává za pravdu, že se má jít rovně mírně do kopce. Odtamtud se někdo vrací, tak mu říkáme, že jde dobře, ale on že to prý balí. Později se dozvídám, že to byl Martin Benroth, prý křeče v žaludku či co. Ale my s Honzou to nebalíme a makáme dál. Jen se shodujeme, že to značení bylo pěkně debilní a jak bychom to oba dva udělali správně. Akorát jsme nevěděli, že to nebyla práce organizátorů, ale nějakého vtipálka. O kus dál se situace opakovala, zase na křižovatce ne zrovna dvakrát jednoznačná šipka, ale už to bylo lepší než posledně. A pak už se nám nad hlavami objevila ztichlá lanovka a my dorazili na Ramzovou.

Z Ramzové dál není moc co popisovat. Prostě kopec až nahoru. Z minula vím, že mi to trvá na Šerák obvykle kolem hodiny, tak uvidíme, co dneskaj. Na Obřích skalách potkáváme fotografa, ale tentokrát to asi nebude nikdo od závodu, spíš si fotí rozednívající se krajinu nad Jeseníkem. Já to na mobil taky zkusil, ale moc přesvědčivé to není. Od skal na Šerák to tentokrát uběhlo nějak rychlejc. Nahoře předbíháme tři piknikující závodníky. Já se snažím jíst vždycky za pochodu, abych se moc nezdržoval, ale zase si tak neodpočnu.  Tady v kopci jsem nakonec neodolal opakovaným nabídkám Honzy, že mi věnuje namazaný rohlík, že má tři. Jsem si totiž postěžoval, že mi ty tyčky, co nesu, lezou krkem. Tak jsem mu dal místo rohlíku jednu z těch tyček a zakousl se do parádního pečiva se slaninou.

Jsem z toho na rozpacích, myslel jsem, že to jídlo už mám vychytané, ale jak jsem letos oproti loňsku zrychlil a nedejbože když je teplo, tak se žaludek těm mým tyčkám začíná bránit. A teď nevím, kterým směrem se vydat. Nějaké gely nebo radši ty rohlíky? Nebo že by eidam v kostkách? Magi v kostkách? Poraďte mi…

Cestou ze Šeráku na Keprník mě předbíhají zpátky ti tři piknikáři. A pak ještě Eliška Kaniová, uff. Je mi trochu zimenka, tak vytahuju z vesty rukavice a čepici, ale je to jen na chvilku, jak jsem se rozběhl, je mi rázem zase teplo a rukavice s čepicínakonec ponesu v ruce až skoro na Skřítek. Jinak běžím většinu cesty v tričku s krátkým a akorát podle potřeby stahuju nebo vytahuju návleky na ruce. Při výstupu na Keprník se nemůžu moc zastavovat, jednou jsem to udělal na blbém místě  a okamžitě jsem klouzal dozadu z kopce. Jsou tu totiž udupané zbytky sněhu a ledu a jak je ta horní vrstva natátá, tak to klouže hůř jak na ledu.

Na Keprníku ještě fotím východ slunce a pak na delší dobu mizím z dohledu Honzovi. Naznal jsem, že je na čase trochu kopnout do vrtule. Před Trojmezím potkávám dalšího baliče, míří do Koutů. Já mířím na Vozku. Tam doháním znova piknikáře a celou skupinu i s Eliškou předbíhám v seběhu a letím napřed. Jediný se drží Petr Skiba, s ním se budu míjet plus mínus až do cíle. Na Vřesové studánce dobírám vodu a jsem rád, že jsem vodně-logisticky zvládl úsek z Branné až sem.  Táhnu jen litr a když je teplo, tak to na nějaké dlouhé kilometry moc není. Navic ty moje tyčky se musí poctivě zapíjet, jinak si koleduju o malér. Martin Benc sice tvrdil na kontrole v Branné, že běžně pije vodu z potoka cestou na Obří skály, ale já už jsem městský člověk a jíst bio a pak to zapít vodou z potoka mi přijde už ultra bio, a to by nemuselo zůstat bez následků.

Dolů na Červenohorské sedlo to jde samo. Když si vzpomenu, jak jsem tu trpěl na podzim při Pradědově stovce, kdy jsem dokonce zakopl a hodil držku, to se vůbec nedá srovnat. Kolem chat jsem jen prosvištěl a hned do protějšího kopce. Vodu mám a na nějaké polívky je brzo. Navíc jsem psychicky připravený na to, že první otevřená chata bude tak maximálně Ovčárna.

Předbíhám další lidi, z toho jednoho se psem. Pes lítá kolem, sil má na rozdávání a i páníček si jen tak vzpřímeně pochoduje, zdánlivě úplně na pohodu, ale zmizet jim z dohledu nějak nedokážu. U Švýcárny pro jistotu zase doplňuju vodu aspoň do jedné flašky, sluníčko už peče, ať mi pak nechybí. Jinak se nic moc neděje, furt se předbíháme s Petrem Skibou, oba předbíháme jednoho zombíka před Pradědem, co vypadá, že toho má už dost.

Až na Ovčárnu to jakž takž jde. Polívku si tu ovšem nedám, otevírají až za hodinu a půl. Tak to není na co čekat, jde se dál. A jde se i s krizí. Trochu mi začíná docházet a nedaří se mi do sebe cpát ty moje tyčky, bo žaludek už je nechce ani vidět. Tak aspoň piju vodu a snažím se nějak to posouvat. Před Vysokou holí me předbíhá Honza! A prý pojď pojď! Ale já si radši zůstanu sám se svým trápením. Navíc budu muset někam do křoví odhodit závaží. Snažím se to oddalovat, co to jde, ale jsem marnej, tak nakonec házím ručník do ringu a jdu do toho křoví. Taky přitom definitivně balím do vesty rukavice s čepicí, tady už je vedro, že bych potřeboval spíš trenky místo těch dlouhých elasťáků. Když se vracím na cestu, tak akorát nad klečí vidím letět pouštní čepici Honzy Suchomela. Pádí ještě s někým jak o život. Tý jo, tolik energie, to bych teď chtěl taky mít.

No nic, pouštím bomby do sluchátek a ze zatnutýma zubama se sunu dál indiánem směrem na Skřítek. A už je mi úplně jedno, jak vypadám, když probíhám kolem turistů v protisměru. Před Ztracenýma kamenama mě předbíhá Honza Dušánek, zaujal mě hlavně červenou čepicí. Nechápu, že mu není vedro. Někde kolem Ztracených kamenů jsem ho vzal zpátky. V seběhu se za mě zavěsil, ale zrovna to šlo, tak jsem přidal do kroku a vypařil se. Juj, to bylo najednou radosti

Navíc kontrola za rohem. Piju na ex další třetinku kofoly a přemýšlím, co s načatým dopolednem. Petr Skiba se právě vrací z motorestu a pochvaluje si polívku. A že prý to trvalo jen dvě minuty. Tak jo, jdu taky do toho, třeba mi to spraví žaludek. Dávám si vývar a i když to nakonec trvalo asi patnáct minut (a předběhli mě díky tomu další lidi včetně Dalíka a Elišky) a přestože vývar byl dost hnusnej (asi z kostky a s instantníma knedlíčkama), tak žaludku to udělalo dobře a další dvě hodiny byl klid.

Co nečekám a bylo nás víc takových, že ze Sobotína budou ještě nějaké vážnější kopce. Jako pěkně, trasa ze Skřítku fakt nabrala ještě skoro 1000 metrů převýšení. Na to bych si teda před startem nevsadil. Aspoň že to šlo často lesem.  Sice i tam bylo vedro, ale ne tak jako třeba v Rapotíně na ulici. Tam mi hodinky ukazovaly 29 stupňů (takže bylo tak 20-25). Místy to byly pěkné traily, například ty kamenné zídky v lese kolem Černých kamenů před Rapotínem, to bylo parádní popoběhnutí.

Na louce těsně před Rapotínem předbíhám dalšího zombie. Jít z kopce normální chůzí znamená, že něco není v pořádku :o). A potkávám se taky znova s Mírou z Hradce. V Rapotíně mě překvapil tím, že si šel nabrat vodu z potoka uprostřed ve vesnici. Prý vypadala čistě a že to takhle dělá běžně. Fíha. Ale předtím si ještě oba dáváme zmrzku. Před železniční zastávkou byl hned u trasy stánek s asi třiceti druhy báječné zmrzliny. Dal jsem si dvě a tlačil jsem je do sebe přesto, že ke konci už jsem si nebyl jistý, jestli si žaludek nezačíná znova stěžovat. Ale je to fůra tuků a to právě teď potřebuju.

Ve stoupání z Velkých Losin na Bukový kopec předbíhám naposledy Petra Skibu. Sedí u cesty a stěžuje si, že ho bolí hlava. Já tu svou už několikrát polil vodou, abych se ochladil a jsem celkem ok. Do kopce už sice sil dvakrát nepřebývá, ale z kopce jsem stále schopen běžet a po rovině na indiána to jde taky. O kus dál s Mírou vidíme nad sebou v kopci pajdající postavu a heleme se, Dalík. Jak nás viděl, tak ožil a už nepajdal. Zato furt řešil, kdo ho kde předběhl a jak to, že Honza Suchomel je před ním, když ho nikde nepředběhl. A do třetice všeho na kontrole doháníme Elišku Kaniovou. Vypadá vyřízeně, ale moc se tomu nedivím, je navlečená od hlavy až k patě a v tomhle vedru je to vražedná kombinace.

S Mírou uháníme dál močálem černým kolem bílých skal až do Rejchartic. Tam už zase lapám po dechu, a tak když přichází stoupák po žluté nahoru k Městským skalám, tak nechávám Míru jít napřed a sunu se svým udržovacím tempem. Daleko mi stejně neutekl, u odbočky na zelenou jdeme zase spolu. Odtud už to jde, ta žlutá mi přišla horší a hlavně nekonečná. Pod skálama cvakám předposlední kontrolu, Míra stíhá mezitím zmizet, já už ne, protože na žebříku po zelené se mezitím udělala zácpa asi dvou rodin s malými dětmi. A navíc se v protisměru vynořuje běžec a hned za ním Honza Suchomel. Tak tomu říkám překvapení, myslel jsem, že už je v cíli a on mezitím s parťákem obíhal tenhle kopec po žluté, aby si pak dali solidní stoupání po zelené od jihu.

Jeho parťák (asi Radek Eschler) má sil dost, a tak letí dopředu, Honza už je na tom dost bídně  a  se drží se mnou. Prý už nechce bloudit, hehe. Já normálně nebloudím, ale musím být sám. Jak jsem s někým, tak mám divné tendence zkoušet jiné cesty, než jsou ty správné Asi proto, že jak je nás víc, tak pozornost poleví a automaticky spoléhám na to, že ten druhý mě kdyžtak opraví. No na Kokeš jsme se dobelhali. Honza se tam svalil do trávy, pohled pro bohy. Já běžím dál, teď už to snad konečně bude furt z kopce. Párkrát se ohlížím, jestli mě už konečně dohání, ale furt nic, tak na něho prdím a už bez zastávek jedu do cíle. Na kraji Šumperka koukám, kde je ten Kotel, co jsem tam s babičkou chodil před třiceti lety lyžovat, ale nic nepoznávám a pak už jsou tu garáže kousek od startu. Takže prdím na Kotel a přepínám se na cíl.

Dobíhám v čase 15:33 na 19. místě. (Později se posouvám až na 17., protože dva borci přede mnou neměli oražené všechny kontroly a vypadli tak z pořadí.) Hodinky ukazují 105km a převýšení 3860 metrů. Dvě minuty po mně dobíhá Míra, prý si musel cestou z Městských skal ještě odskočit. No a Honza Dušánek mi ze Skřítku nadělil víc jak hodinu, uff. I když odečtu to sezení nad polívkou, tak je to furt hodně. A asi si nedal v Rapotíně zmrzku

Tož jak? Odjel jsem zase k rodičům a před srazem z gymplu jsem stihnul ještě hodinového šlofíka

Jinak časově bych byl spokojenější, kdybych to zvládl pod 15 hodin, ale zase z 200 lidí na startu jich to 60 vzdalo, což je číslo, které jsem zatím na jiné stovce nezažil. Na mě bylo dost vedro, kdybych běžel aspoň v tříčtvrťákách, možná bych byl trochu rychlejší. A hlavně musím pořešit do budoucna žaludek, powerbiky od Nutrendu přestávájí být ta správná volba či co. A možná bych přeci jen mohl omilostnit ty hůlky, co si furt odmítám brát. Ve stoupání na Šerák jsem je měl chvíli půjčené od Honzy a zdálo se mi, že do kopce to s nima jde doslova samo. Hlavní závěr teda je, že mám nějaké rezervy.

A ještě jedna věc. Zapomněl jsem si vzít z domu kompresní návleky. Takže jsem si je po závodě jaksi nemohl navléct kvůli regeneraci. A víte co? V neděli ráno mě nic nebolelo, byl jsem míň rozbitý než po Lazovce. Tak já nevím. Bylo to těma návlekama? Nebo snad tím, že jsem si na srazu v sobotu večer dal 200g steak a zajedl to tatarákem? :o)

Tož tak. Pořadatelům díky a zdar a zase někdy na stovce!

PS: ty lampióny na kontrolách byly náhodou super!