Ledopádová stovka (2016)

A je to za mnou. První „zimní“ stovka. Taky první „Olafovina“. Tak to jen rychle sepsat, než to všechno zase zapomenu. Za pár dní si to celé budu malovat jen v růžových barvách. No a to by teda nešlo, když jde o tak vážnou věc.

To máte tak. Já se stovek v zimě bál. Co když mi bude zima? Se zpotím a pak prochladnu a tak stále dokola, dokud ze mne nebude troska. Nebo cestou zmrznu. Nebo mi třeba budou mrznout uši, no stát se může cokoliv.  No a pak ta „Olafovina“. Tak se říká pochodům, na jejichž přípravě a organizaci se podílí Olaf Čihák. To je jako trasér Čépa při Loudání. Jak je v místě nějaký kopec, tak je jasné, že se musí jít přes něj. Takže jsem měl dva roky respekt a až letos jsem si řekl: „dost bylo válení, musíš začít makat“ a přihlásil jsem se na Brtnické ledopády s oficiálními parametry 110km a 4300m převýšení.

Olafovy dobře míněné rady před akcí na Internetu jsem se snažil brát s rezervou. Jako že je to náročná zimní akce pro dobře trénované jedince a že nemáme podcenit výbavu a kdesi cosi. Něco už jsem zažil, vlasy už mi šediví, tak snad to nějak přežiju. Ale starosti jsem si dělal, to zase to. Třeba z toho, že nemám hůlky, se kterýma bych se chtěl tahat (rozuměj něco lehkého a aby z toho bylo poznat, že jsem ten správnej ultra runner). Tak jsem pár dní řešil, jestli jako 115cm dlouhé nebo 120cm dlouhé, až bylo pozdě něco řešit a já vytáhl staré osvědčené heslo „co nemáš, to nepotřebuješ“ a na start se postavil bez hůlek.

Ono teda naštěstí před startem se dost oteplilo, a tak ty sněhové závěje, co omylem popadaly z nebe po Novém roce, zmizely jako pára nad hrncem a ze zimní stovky byla rázem spíše stovka podzimní. Takže chybějící hůlky mě až tak netrápily.

No ale popořadě.

Do Mikulášovic na start jsem dorazil v pátek po téměř pětihodinové cestě z Brna. Celou cestu jsem se připravoval na to, že nebude kde zaparkovat, ale bylo to v pohodě. Tak jsem se převlíkl, pozdravil se s pár lidma, dobalil pět švestek a postavil se do fronty na čipy. A pak už jen krátké čekání na start a o půl desáté večer běžíme!

Mám nové hodinky, ukazují mi tempo! Tak jsem si říkal: „nebuď blázen, nepřepal začátek“. Tož ja. Když už se to začlo blížit pěti minutám na kilometr, tak jsem poctivě zpomaloval. Navíc jsem před sebou zahlédl Daniela Mártona. Ten přeci musí vědět, jak běžet, nebudu to přehánět, pěkně na půl plynu.

Pak přišel první les a hned první kufr. Ono je to hezké, že máme GPS track, ale na vícero místech vedla značka kousek jinudy. Pokud se to zrovna sešlo s občasným zvykem místních značkařů malovat značku na stromy ne častěji než po 300 metrech, byl kufr raz dva. Jako obdivuju lidi, co to šli jen s mapou a bez GPSky.

Před první kontrolou náhle borec přede mnou krutě mění směr rovnou v pravo a bez zpomalení peláší přes louku někam k lesu. Tomu říkám volání divočiny! (Později jsem ho ještě náhodou potkal a fakt to tak bylo.) A už je tu první kontrola na nějakém 6tém kilometru. Pípám čip a hned valím dovnitř do hospody U Oty, čímž jsem trochu překvapil kolemstojící. Ale jdu jen pro vodu. Přišlo mi hloupé ji s sebou tahat těch šest kilometrů, když ji můžu nabrat až tady a pošetřit síly. Taktika kurde.

No a pak hurá mírným sešupem po modré značce do studeného skalního údolí podél hranice někam na jih. Docela to sviští, na cestě jsou sice zledovatělé zbytky sněhu, ale vždycky je tam nějaká stopa, po které se dá v pohodě běžet. A tak běžíme. Poslouchám borce kolem, jak si vypráví a kilometry naskakují… 5, 10, 15, 20… aha tak, ne. Běžím do kopce a najednou jsem první a nikde žádná značka. Tak otáčím celou grupu, modrá se odpojovala někde pod kopcem. A tak je to se vším.

Kolem skály, škoda, že je tma a nic nevidíme. Pak sešup do nějaké rokliny a z ní výstup na druhou stranu. Korytem se stezkou zurčí voda z tajícího sněhu, ani jsem se nenadál a už mám v levé bodě severní ledový oceán. Co už. Asi po dvou kilometrech s uspokojením konstatuju, že voda z boty odtekla, nebo se aspoň ohřála a zůstala jen vlhká ponožka, když tu tsunami nebo co, mám ledový oceán zase v druhé botě. Tak to bychom měli komplet. V nohách maximálně 20 kilometrů, ze čtyř kilometrů převýšení ukrojených tak 300 metrů, hlavně se nenechat znervóznit. Jestli si někdo myslí, že se jako budu přezouvat do suchých ponožek, tak to teda nebudu.

Hlavně, že jsem zdrhnul tomu davu. Celou dobu se těším na osamělý noční přesun panenskou přírodou, a pak takový lidový běh :-). Zůstal jen Pavel Marek. Dáváme se trochu do řeči, ptám se, nač ten velký batoh a prý tam tahá svačinu. A je vegan, a tak kecáme o jídle, trochu o stovkách, na kontrolu v Rynarticích v penzionu Na konci světa (24,5 km) dobíháme prakticky spolu. Pípám se na devátém místě, pěkně pěkně! Ale tuším před sebou ještě 100 kilometrů, takže hlavně neusnout na vavřínech.

Z Rynartic přes Pavlínino údolí dál na Studenec. Prý největší kopec na trase. Nahoře je rozhledna, samozřejmě musíme až nahoru. Svítí měsíc a začíná být nějaká kosa. Zpětně koukám, že někde přímo u značky měl být řopík. Tak ten jsem ale neviděl. No stejně bych si ho v té tmě nemohl vyfotit, tak takhle je to snad lepší.

Posledních pár set metrů k rozhledně vede po kamenné cestě se zídkou, toho času pokryté ledem. Balancuju po krajích cesty nad tou zídkou, kde ten led stačil odtát, akorát nesmím sletět dolů. Cestou dolů míjím Dalíka stoupajícího nahoru. „Tak pojď pojď, už mě skoro máš!“  Běžím dolů, pod kopcem na asfaltce je na stromě červená šipka z protisměru namalovaná tak nešťastně, že to z našeho směru vypadá jako bychom měli odbočit doprava na Lísku (mělo se běžet po asfaltu doleva). Pár nás tam běží, uff, další kufr. Dál až na Pustý zámek se už naštěstí nic moc neděje.

Pustý zámek je nějaká zřícenina na skále v údolí, zase musíme až nahoru. V jedné pasáži jsou i řetězy, ale za aktuálních podmínek mi přijdou zbytečné, je to sotva lezecká dvojka. No ale podle Olafa tu někde má být nějaká propast dolů či co. My vidíme jenom tmu. A čelovky ostatních. Vždycky když doběhnu pod kopec a vidím tam v té výšce nad sebou světýlka, mám všelijaké myšlenky.

Cestou dolů zase potkávám Dalíka. Jako je super, že na vracečkách vidím, kdo je za mnou, ale zároveň ti ostatní vidí, jak malý náskok mají ti před nima a vlčí pud má možnost propuknout v plné síle. A to samé s viditelností čelovek v noci. Vždycky, když se chci ohlédnout, jestli za mnou nějaké nejsou, tak tu svoji nejdřív zhasnu

V téhle části už se obíhám stále s těmi samými lidmi. Jeden chlapík s velkou ledvinkou a hůlkama do kopce supí jako lokomotiva a heká, že mu to dává zabrat. Přitom po rovině si to mašíruje rychlostí, že mu chůzí nestačím a musím popobíhat. Chvíli kecáme a říkám mu, že v tom není sám, že taky trpím. A on, že prý na to nevypadám, haha. Ale je to tak, při těchto vzdálenostech prostě přicházejí a odcházejí různá nepohodlí a bolístky a je na hlavě, jestli to dokáže odignorovat.

A přichází další kontroly na kopcích. Střední vrch, pak úbočím Tetřevího vrchu a copak to tu máme? Přímo před námi Ovčácký vrch. Ještě s dvěma lidma ztrácíme značku, tak to bereme šturmem houštím přímo nahoru ke kontrole na vrcholu. Jaké je moje překvapení, když zjišťuju, že ti, co šli kousek od nás po olafoznačce, šli vlastně taky houštím. Žádná normální cesta na vrchol totiž nevede. Prostě cestou necestou kolmo nahoru a pak druhou stranou podobným stylem dolů. Křoví, spadané listí, větve, kamenná pole, všeho dost. Ještě, že jsem psychicky vytrénovanej z Loudání. No ale i tak už se těším dolů do Horního Prysku na další kontrolu s polívkou.

Dobíhám tam ráno ve čtyři a je pěkná kosa. Až vylezu z tepla zase ven, tak asi umrznu. Kilometrů by mělo být 47, ale hodinky už ukazují přes padesát. Na druhou stranu, v těch skalách nebyl asi nic moc signál a po načtení do mapového softwaru mi každá aplikace bude ukazovat něco jiného. Tak třeba je těch 47 správně.

Na kontrole jsem nějakých 12 minut, šup dovnitř s polívkou a ať už jsem pryč. Venku je fakt kosa, ještě že trasa vede nejkratší cestou na nejvyšší kopec v okolí. Tím je Šenovský vrch a trasa vede bez zbytečných zatáček rovnou na vrchol. Pak chvíli nějak plus mínus běhatelně přes Kamenický Šenov k dalšímu kopci s rozhlednou – Zámeckému vrchu. Už začínám nějak zpomalovat, tady někde mě předběhl Dalík.

Ráno kolem šesté dobíháme ještě s jedním borcem do České Kamenice. Od zámku to máme vzít po modré. Místní omladina zrovna míří z flámu, jeden nás aktivně posílá rovně. Prý „běž, běž, to vyhraješ“. Moc mu nevěřím, všiml jsem si rozcestníku, tak se tam jdu podívat. Mladík se tváří dotčeně, že mu nevěřím. Podle mě bychom měli jít doleva, ale GPS trasa jde ještě kousek rovně a v mojí mapě (podklad asi Shocart) odbočuje modrá až o kousek dál podél potoka nebo co to je. Tak běžíme ještě kousek rovně, no ale jasně, že špatně. Ještě, že mám tu GPSku, stříháme to kolem kostela paralelní ulicí na naši trasu a valíme (no dobře, suneme se do kopce..) dál.

Trasa zrovna není moc kopcovitá. Přes Filipov a Srbskou Kamenici vede k Dolskému mlýnu. Cestou potkáváme několik řopíků. Už začíná svítat, tak aspoň vidím ty siluety. Ale na nějaké focení to teda není, škoda. Taky mi začíná pomalu docházet, asi nějaká krize či co. Sice je ještě brzo, ale sahám k záložní metodě – sluchátka do uší a jedééém. Pro tentokrát jsem si připravil experiment v podobě vážné hudby. Třeba Vivaldiho Čtvero ročních období v podání Pražské filharmonie nebo Novoroční koncert Vídeňské filharmonie. A je to pecka! Radetzkého marš mě pěkně elektrizuje, najednou pádím vpřed plný sil a předbíhám celou tu grupu, co mi ještě před chvílí nenávratně mizela v dálce. Jenom je tu pořád ta otázka, jak dlouho mi to vydrží

K Dolskému mlýnu se mě drží jeden běžec. Mlýn je taková kamenná zchátranina u potoka ve skalní soutěsce. Vidím malou černou šipku, tak se po ní vrhám do mezery mezi zeď a skálu a najednou jsem nad řekou a pokračování nikde. Tak zpátky, promotat se zříceninou a už vidím modrou značku. Po schodech rovnou z rokliny nahoru. Do sluchátek mi duní orchestr a borce za sebou nekompromisně utrhávám. Tý jo, kdyby mi to takhle šlo celou stovku, tak jsem snad na bedně

Nahoře už jen kus po asfaltu a jsem na další kontrole na 63. kilometru ve Vysoké Lípě. A jsem tu desátý! Tak šup šup polívku. Stojím u pultu, vidím talíř se závinem. Na minulé kontrole byl též a zadarmo, jeden do sebe tlačím a hostinský mimochodem poznamenává, že ten závin je za dvacku Polívka byla výborná, ale vařící.

Dál vyrážíme společně s dvěma běžci. Dávám opět sluchátka  a v optimistické náladě jdu napřed. No a to byla chyba. Nějak jsem se nepochopil s itinerářem ani s mapou a od odbočky na Šaunštejn valím rovně. Borci za mnou křičí, ale jak mám sluchátka, tak nic neslyším a pěkně si běžím dalších 400 metrů, než jsem zjistil, že je něco špatně. Tak zpátky. Díky tomuhle kufru mě zase všichni předběhli. No co už. Nálada je zatím i tak dobrá. Šaunštejn je zřícenina nějakého hradu na skální věži. Musíme až nahoru. Po schodech, žebřících, lávkách. Místy docela exponované, s dětmi bych tu měl pěkné stresy. Nahoře si chvíli užívám výhledu i zkouším fotit.

A nastává anabáze s krycím jménem „skalní město“. Jako pěkné skály (Jetřichovické stěny), místy nádherné jehličím pokryté traily, radost běžet. Jen teda hodinky už ukazují přes 70 kilometrů, sil přestává být na rozdávání. A pak ty schody. Jak se jde někde nahoru, tak je to po schodech. Na půl cesty po zelené od Pohovky do Jetřichovic značka trochu uhýbala do lesa a do kopce. Stojím tam asi pět minut a zkoumám mapu a vymletá hlava není s to akceptovat, že mám jít jako fakt dál po té značce. Pomalu přichází největší krize této stovky. Dosahuje vrcholu při stoupání po schodech pod Mariinu skálu. Kdo ty schody stavěl, mířil asi na obry, mně ty místy skoro půlmetrové stupně docela unavovaly. Když už jsem nahoře na vyhlídce, tak koukám kolem a vidím hned vedle další skálu – Vilemíninu stěnu. Na vršku vidím zábradlí, tak tam určitě taky jdeme. A taky že jo.

No mám dost. Na kontrolu na Tokáni na 74. kilometru jsem se došoural až na 18. místě na konci sil. Dávám polívku, v klidu vytahuju baterku na dobití hodinek (pro jistotu), jsem tu asi 20 minut. Ještě si kupuju balík chipsů na cestu a až skoro pod Úzké schody na žluté značce je chroupám a z běhu tudíž nic není. Tady už je společná trasa s kratšími pochody, takže každou chvíli někoho potkávám.  Naštěstí až do Kyjova je jednodušší cesta po širokých cestách, tak se trochu dávám dohromady. I když teda zrovna v Kyjově míjím odbočku naučné stezky, kudy máme pokračovat, takže ideální to není. Po chvíli se vracím na místo a když vidím naprosto jasně a viditelně namalované šipky, tak tuším, že myšlení v těchto chvílích už nebude mou silnou stránkou.

Vzápětí procházím kolem popadaných náhrobků. Nějaký starý opuštěný hřbitov. Trasa vede tak, že vlevo je zadní stěna náhrobku, vpravo zeď hřbitova a mezi nimi, kde je asi půl metru místa, máme projít. Zajímavé. Asi po kilometru se tahle naučná stezka napojuje na červenou značku vedoucí po asfaltce údolím. Na té je ale vrstva umrzlého sněhu, takže běžet se dá jen po vyšlapaných pěšinkách po stranách nebo chvílemi uprostřed. Také je tu docela dost turistů, ale musím s povděkem kvitovat, že 90% z nich, když slyšeli, že běžím, tak mi uhnuli a pustili mě. Tak vždycky poděkuju a šup šup, ať to sviští po letišti. On teda ten běh už není moc rychlej, ale dost na to, aby mě nikdo nepředběhl.

A je tu dost atrakcí na malém prostoru. První z nich je Jeskyně Víl. Taková škvíra pod převisem, kde se tvoří ledové stalagmity, okrášlená čajovými svíčkami. Docela hezké, ale mobilem se to vyfotit nedalo a těch lidí, co tu bylo! O kus dál u Turistického mostu jsem narazil na první a poslední tajnou kontrolu. Doslova kantýna. Dostávám nabídku na párek a nenechám se dlouho přemlouvat. Panečku, dobré to tu je. Pět minut spočnu a vyrážím dál do údolí po zelené značce vstříc dalším atrakcím v podobě všelijakých ledopádů. Jediná nevýhoda je v tom, že jsou vesměs na kopci a já se momentálně pohybuju kde? No přeci v údolí. Takže zase nahoru dolů. Navíc je to všechno namrzlé, uklouzané… No ale ani jednou jsem sebou nešlehl, tak si vlastně nemám na co stěžovat. Zvlášť když vidím, jak tam balancují ostatní turisti.

Sotva jsem doskákal zpátky dolů na cyklostezku od Brtnického hrádku, běží proti mně Kristýna Hájková ještě s nějakým klukem. Zakufrovali a ptají se, jestli jdou správně na Brtnický hrádek a ten jeden ledopád za ním. Sotva stihnu přitakat a jsou fuč. Hmm. Dohání mě holky. Tak to asi budu muset přidat. Jenom už není moc kde brát. Ale aspoň se snažím rychle jít. Až na asfaltku je to pořád mírně do kopce, žádná sláva s tím během.

A od asfaltky začíná další Olafovina. Po šipkách rovnou lesem cestou necestou až na rozcestí pod Vlčí horou. Odtud po značce nahoru. Na rozhlednu tentokrát nemusíme. Mám podezření, že jen proto, že je soukromá a asi ne vždycky volně přístupná. Pěkně tu vyfukuje. Tak honem dolů do tepla. Ve Starých Křečanech je na 98. kilometru poslední živá kontrola. Je mi divné, že k ní děláme kolečko přes celou vesnici, když se dalo jít přímo po cestě, ale proti gustu…

Hospoda je plná, ale polívka je samoobslužná, tak to je super. Ani nesundávám batoh, jen do sebe valím polívku a za osm a půl minuty jsem zase na cestě. Za Starými Křečany za sebou někoho vidím, ale drží si odstup a ne a ne mě předběhnout. Tak to mastím dál. Dokonce i běžím, a tak se zdá, že se můj náskok zvyšuje.

Ale přichází stoupák vertikálou na kopec Vlčice. Zase přímo lesním průsekem, žádná cesta tu nikde není. Trošku nadávám na tyhle nápady, ale žádný jiný dopad to na mě naštěstí nemá. Těším se, že dolů zase popoběhnu. Když už jsem skoro nahoře, tak se ohlédnu a za mnou stoupají dvě postavy. Ach jo, člověk si vůbec neoddychne, furt ho někdo honí ;o)

No a dolů to s tím během zase není žádná sláva, připomíná mi ten pochod spíš orientační běh. A nebo se Olaf snaží z běžců udělat turisty. Pod kopcem na louce před Kunraticí za sebou slyším kroky, někdo se blíží. Jako na nějaké závodění to už moc nevidím, tak rezignuju a za chůze vytahuju tyčku a tlačím ji do sebe. Ještě zapít, kroky už jsou prakticky za mnou, ale furt nikdo nepředjíždí. Tak to by stačilo. Dávám se zase do běhu. Ty kroky byla opět Kristýna s tím klukem. Po tyčce mám zase trochu energie, tak se držím.

A za Kunraticí je nechtě strhnu na špatnou cestu. Podle GPSky červená i trasa odbočuje ze silnice po louce doprava nahoru.  Chvíli tam vede taková jakoby cesta, pak ale přichází normální houští s pokácenými stromy. Uff, trapas. Naštěstí asi po dvoustech metrech na tu červenou značku narážíme – zjevně ji přeznačili ještě kus po té asfaltce. No a je tu další stoupák na nějakou vyhlídku. Trochu se trhám, ale jen pár metrů. Nahoře na vyhlídce potkáváme před kontrolou další pochodníky. A od kontroly je to z kopce, tak to pouštím a najednou koukám, že se mně drží jen nějaký kluk, co jsme ho dohnali u vyhlídky.

Ale je to furt mírně klesající po takové hezké louce a já si připadám jako velbloud na poušti, co zacítil studnu. Cíl je doslova na dohled, těch pět kilometrů je prd. Tak se koušu a běžím a běžím. Ten borec se stále drží na dohled, ale mám vyzkoušené, že málokdo je takhle ke konci ochotný akceptovat delší běh a na Knížecím trhám i jeho. Do Starého Hraběcího je to z kopce, hybaj nohy, žádné ulejvárny. Už docela padá tma, ale cesta je jasná, žádné zastavování, na to bude čas dole ve vesnici.

Tam už ale tu čelovku vylovit musím. Pokračuju po šipkách, už by to mělo být jen přes jeden kopec rovnou do Mikulášovic. Čelovkou jen občas bliknu, abych se ujistil, že jdu správně. Jinak nesvítím. Jestli mě zezadu někdo dohání, tak jak uvidí čelovku, už mu nezdrhnu. Na kopci vidím nějaká světla před sebou. Další důvod nesvítit. Aby nezjistili, že je někdo honí. Taktika, cive!

Já vím, normálním turistům je tohle jedno, ale závodíme, ne? Takhle mi to přijde zajímavější.

No jenže nahoře na kopci přichází chvíle, kdy náhle mizí šipky a i čelovky přede mnou tam najednou kličkují jako mouchy nad snídaní a zjevně hledají cestu. Za mnou na poli už vidím další nejmíň tři světla. Tak to není čas něco řešit, zapínám svůj skomírající halogen a podle GPSky trasuju přímo na tu čáru v mapě. Za chvíli jsem na cestě, po které bychom měli sbíhat. Ještě malý kufr přímo v Mikulášovicích – nevidím nikde šipky a minuli jsme odbočku k restauraci Hubert. Říkám minuli, protože už jsme zase dva – doběhl jsem nějakou Polku z kratší trasy. Ale už nic neřeším a podle mapy naviguju k hospodě zespoda od hlavní cesty. Hlavně ať už tam jsme.

A je to tam! Je pár minut před šestou a já jsem v cíli. Neskutečně jsem si oddychl, že už je tenhle výlet za mnou. U stolečku vidím Jitku Křížovou, novou Loudalku. Tak to musela někde zabalit. Dostávám od Olafa medaili a diplom. Zmateně na něj koukám a ptám se, jestli se nespletli s časem. Na diplomu je 20:21 a mně hodinky ukazují 19:11. Olaf znejistí a spolu to přepočítáváme a je to fakt těch 20:21. Hmm. Tak možná hodinky nepočítaly pauzy nebo tak něco. Nebo taky nějaká taktika. Budu to muset prostudovat, mám je pár dní a ještě jsem se s nima nesžil. Čas mě nijak neuchvátil, dělal jsem si naděje na cokoliv pod 18 hodin, ale zase je pravda, že 16. místo ze 121 startujících není úplně k zahození. A ještě heleme se, kdo tu sedí – Dalík. Doběhl před pěti minutama. Pěkně, tak to jsem ho stáhl od poslední živé kontroly o víc jak čtvrt hodiny :o).

No a to je plus mínus vše. Polívku už si nedám. Mám dnes přepolívkováno. Doplácám se do sprchy, kde mi trvá neskutečně dlouho, než se zkonsoliduju. Jak tělo pochopilo, že už nemusí nikam spěchat, tak si to užívá. A co pak s načatým večerem? Přemýšlím, že bych se mrknul na avizovaný ledobál, ale nakonec se odsunu do školy, kde si na chodbě na chvíli sednu na karimatku a baštím rohlíky se salámem. Po pěti minutách je mi jasné, že už se odsud nehnu. Akorát se ještě přikrývám spacákem a chvíli kecáme s klukama kolem. Jeden si mě pamatuje z trasy podle kelímku u pasu Jo, ten byl tentokrát zbytečný, ale na Slovensku je to normální, tak jsem si ho automaticky vzal.

Trochu se mnou třese zimnice, a tak po chvíli zalézám do spacáku úplně a jsem raz dva tuháč. S jedním krátkým probuzením jsem se prospal až k ránu. Před pátou už to na spánek nevypadá, ale tak spal jsem skoro deset hodin, to by pro začátek mohlo stačit, zbytek dospím doma. Takže se balím a vyrážím k autu. Venku mě čeká překvapení, napadlo takových sedm centimetrů sněhu. Tak to jsem to dobře provedl, že jsem byl v cíli včas. A to jsem ještě nevěděl, že před sněžením asi dvě hodiny pršelo.

A ještě na závěr trochu rozumů. Už asi definitivně budu běhat bez kompresních návleků. Tentokrát ani náznak nějaké křeče. Obešel jsem se i bez solných tablet. Našel jsem na netu takový zajímavý blog, kde borec naznačuje, že jsou zbytečné. A taky bez hůlek jsem se obešel, i když ty by mi možná pomohly. Ještě jim někdy budu muset dát šanci. Ponožky jsem neměnil ani jednou. Cítil jsem na ploskách pár míst, kde to vypadalo na nějaké malé puchýřky, ale nic, co by mě zastavilo nebo nějak zásadně omezilo, tak jsem to neřešil. Na trase jsem chvílemi zápasil s navigováním. Itinerář byl super, ale neprakticky velký. To bylo furt sbalit rozbalit sbalit rozbalit. Škoda, že nebyl tištěný oboustranně. Dost často jsem zapínal mapovou GPSku. Jít to s papírovou mapou si dokážu představit jako turista, ale jako Speedy Gonzales bych se z toho věčného rozbalování a sbalování asi zbláznil. Navíc v noci bych ji měl tendenci tak akorát vyhodit. Žaludek tentokrát chvíli protestoval někde kolem třicátého kilometru, ale počítám, že to byly jen dozvuky předchozího dne. Ve čtvrtek večer jsem byl totiž na firemní večeři a úplně mi to nesedlo. V noci na pátek jsem dokonce chvíli přemýšlel, jestli pochod neodpískat, ale v pátek ráno už to bylo lepší. Akorát jsem se teda živil přes den dost dietně.  Ale během pochodu až na tuhle výjimku žádné problémy nebyly. Prostě nesmím jonťáky a ani gely mě zatím moc neoslovily

Bezprostředně po téhle stovce jsem cítil, že to byla jedna z těch obtížnějších akcí, co jsem absolvoval. Nedokázal jsem si představit, že bych to chtěl jít ještě jednou. Ale zase přesně takové akce mě posouvají kupředu a musím uznat, že trasa vedla přes spoustu hezkých a zajímavých míst. A je na každém, jestli chce závodit nebo se kochat, takže pokud jsem se někde nekochal, tak je to můj problém. Akorát budu muset ještě potrénovat ty kopce.

A teda ještě děkuju těm, které baví podobné akce organizovat (kdyby to náhodou někdo z nich četl ;o)).