Aneb první stovka, kterou mi nebylo přáno nedokončit.
sobota 3. října 2015
Tedy, ne že bych snad už nějakou stovku nedokončil, zatím čistý dres. Ale tentokrát jsem byl fakt rozhodnutý, že to zabalím. Od pátka jsem cítil, že na mě něco leze. Ne tolik, abych to zabalil už před startem, ale k ideálu daleko a v krku knedlík. No, zase abych nepřeháněl, knedlíček.
Sázel jsem na to, že se před startem vyspím a ono se to zlepší. Startovalo se v sobotu ráno od základní školy v České Vsi. Prezenčka probíhá v pátek večer, do rána dost času. Loni jsem naspal jen dvě hodiny. Takže letos jsem vzal tenčí spacák, špunty do uší a zalezl si do prázdné třídy. Klid na spánek zajištěn, ale nedokázal jsem zabrat. Prostě jsem nespal prakticky vůbec. Asi předstartovní napětí či co.
Tak to sice nevyšlo, ale zbytek jedu podle plánu. Trasa letos trošku těžší než loni – přibyla jedna tisícovka v podobě Smrku. Prvních patnáct kilometrů to jde, i když zvolna. Pak to jde ztuha. Začínám přemýšlet, že to zabalím. Variant je víc – na Ramzové, na Červenohorském sedle nebo na Skřítku.

Ranní pohled z Jeseníku na Jeseníky. Na horizontu je Praděd, tam taky jdeme.

Trail po žluté nad Jeseníkem. Stejné místo jsem fotil i loni.

Na třetí kontrole chybí voskovka a zároveň se potkáváme s Pavlem. Oba jsme překvapení, že já nejsem vpředu a Pavel vzadu.

Výhled z Medvědího kamene. Loni se v údolí válela mlha.

Cestou na Lví horu

Konečně na Smrku. Fotím plac do foroty, kdybych třeba nenašel kontrolu…
No ale počasí je super. Tedy až na ten fukejř. Fouká fakt zčerstva a jsem rád za hnutí osudu, které mě přimělo si vzít větrovku a ne jen vestu. No a říkám si, že když už jsem sem jel, tak bych si mohl projít aspoň hlavní hřeben Jeseníků. Věřím, že moje oblíbené hory mě vyléčí skrz psychiku Tuším totiž, že za těžkosti na trase může minimálně z poloviny hlava, která už pochopila, že tentokrát jsem ochoten vzdát a netrápit se.
Tak jako tak, na Ramzovou dobíhám unavenější, než loni. Taky o hodinu pozdějc než loni, ale nedá se to moc srovnávat, loni byl jednodušší začátek. Holky na kontrole jsou pozitivně naladěné, nabízí i griotku. Dávám se dohromady a je mi jasné, že tady to rozhodně nezabalím.
Valím dál na Šerák. U odbočky k Vražednému potoku trapně bloudím. Doprava nahoru vede pěšina, ale než je mi divné, že na ní není značka, už jsem vystoupal pěkných pár metrů. Vracím se zpět a asi po dvaceti metrech odbočuju po té správné odbočce. Mezitím mě tu předběhl benjamínek Dalimil.
Do kopce nespěchám. Na Šeráku ale nestavím, z kopce pobíhám, když je zrovna chuť. I tak mi to ale na Červenohorské sedlo trvá z Ramzové o půl hodiny dýl než loni. Při seběhu z Červené hory zakopávám a házím držku v přímém přenosu před turisty. Naštěstí bez následků. Aspoň cestou víc fotím.

Obří skály. Tady je hezky za každého počasí.

Výhled od Obřích skal. Tam někde dole z údolí jsme ráno startovali.

Na Šeráku nestavím, ale je tu krásný výhled, tak aspoň to foto…

Keprník. Sem jsme kdysi jako pionýři chodili na východ slunce.
Na červenohorském sedle na kontrole dobíhám Peťu s cyklistou Adamem. Konečně vím, jak vypadá, byl jsem celou dobu zvědavý, jak si povede. Taky Jirka Helleší tu sedí, pohodička největší. No toto, tak to asi na tom nejsem tak zle, tak to ještě chvíli popojdu.
Cestou na Praděd proti nám utíká spousta běžců, probíhá tu závod v beer trekingu. Takový nějaký divný sprint na necelých 14 kilometrů s šesti lahváčema, co se musí cestou vypít. Někteří na nás zmateně volají, že běžíme špatným směrem, párkrát běží docela sympatické holky, jednou chlapík do půl těla, co vypadá, že to s ním každou chvíli šlehne. No docela si oddychuju, když se naše cesty opět rozdělí.
Od Švýcárny nahoru k Šeráku závodím s jednou cyklistkou. Tedy, já ani neběžím, ale ona je marná, místo aby si přehodila na lehčí převod, tak slézá z kola. Ani netlačí, jen postává a sbírá síly, takže ji vždycky bez problémů dojdu a nakonec i předejdu.

Švýcárna a Praděd

Praděd, nejvyšší bod výpravy. Letos jsem tu už potřetí.
A fouká a fouká. Na Pradědu už toho mám plné zuby, míjím se znovu s Petrou a Adamem, dokonce jsem někde předběhl Pavla Fexu. Ale už se vidím na Ovčárně. Doufám, že bude zase gulášovka jako loni.
A taky že jo. Super. Ale jinak číšník moc nestíhá, mají plno. Prý když si objednám nějaké jídlo, tak to bude nejdřív za půl hodiny. Hmm, co už, na bednu to už asi nedám, hlavní je přežít, a tak si objednávám kynuté borůvkové knedlíky. A rozhoduju se, že na Skřítku končím. Zavolám tátovi, aby pro mě dojel. Tu nejhezčí část trasy mám za sebou a není se třeba trápit, no ni?
Jenže se nemůžu dovolat. Neklesám na duchu, cestou na Skřítek bude času ještě dost. Pěkné horské louky kolem Vysoké hole vidím ještě za světla. Potkávám rodinku s maximálně desetiletými dětmi. Byli se mrknout na západ slunce na takové skalce nad Ztracenými kameny. Jestli na tohle někdy nalákám svoje děti, tak budu štastný jako blecha.
Tátovi zkouším volat každé půl hodiny, ale furt nic. Kouká doma na fotbal a mobil nesleduje… Když už jsem na Skřítku, tak si říkám, že to je znamení. Stejně tu nemůžu postávat, dala by se do mě brzo zima a do motorestu se mi nechce. Takže se jde dál. Už potmě.

Louky za Vysokou holí
Čistá turistika, žádný běh. No, je to na dlouho, ale jde to. Aspoň už po loňsku vím, do čeho jdu. Místy musím koukat do GPSky, jinak bych asi bloudil. Třeba na rozcestí pod Vinnou horou. Na Rabštejně je banda z Horské služby a k tomu asi nějací horolezci. Je tam veselo a hodně sympatická servírka, která se o nás pochodníky stará na jedničku. Potkávám se tu s Milanem. Takový maník s velkým batohem, co se vždycky odněkud vynoří a nevypadá vůbec unaveně. Cestou na kontrolu na rabštejnské vyhlídce kecáme, já přiznávám, že jsem skoro zdejší. A pak jak na potvoru cestou dolů bloudím až běda a Milan mi mizí, protože správně pochopil, že se tam vůbec neorientuju. Naštěstí mám GPSku a vymotávám se nakonec taky a pak už to jakž takž jde. Ostatně, nejvíc vždycky bloudím, když s někým jdu. Třeba ráno jsem běžel za Pavlem Fexou, on špatně odbočil a já bezmyšlenkovitě za ním…
Tak šup šup, jde se dál. Cestou baštím slané chipsy, co jsem si koupil na Rabštejně. Stoupání na Kamenec, míjíme se tu s Milanem. Pak při sestupu stejně jako loni hledám odbočku modré. Aspoň už vím, kde určitě není, a tak mi to trvá jen asi pět minut. Skalnatý hřebínek přes Volyň. Loni jsem tam dolekopcem běžel, uff. Zase louky od Dobré nálady do Benkova mi letos přišly rychlejší, tam jsem loni zažíval maxikrizi. Zpestřením jsou krávy za Hrabišínem. Zajímavý pocit, procházet v jednu ráno kolem ležících krav. Ale jen asi dvě krávy z celého stáda jsem vyrušil natolik, že povstaly. Víc nic.
Na kontrole v Benkově sama uprostřed noci čeká dobrotivá víla s prostřeným stolem. Jako v pohádce. Jen teda když řekla, že je to ještě 14 kilometrů do cíle, to mě nepotěšila. Ale co. Dobře vím, že už mě čeká akorát jeden vážně míněný kopec, hřebínek mezi Dlouhou a Markovicí před Postřelmovem už se nepočítá.
Před Moravou koukám, že se za mnou objevila čelovka. Tak jako sice nezávodím, ale zase nechat se předběhnout kilometr před cílem, na to nemám povahu. Takže zrychluju a kontroluju záda. Čelovka mě nakonec dohání – nějaký Slovák mě dobíhá sto metrů před cílem. Tak aspoň tak, doběhneme spolu, ten kousek vyšší tempo udržím.
Před cílem vidím čekat tátu, tak se vevnitř moc nezdržuju. Jen prohodím pár slov, beru diplom a kramle. Stejně už se vidím v posteli, druhá noc beze spánku už není nic moc.
Dojmy? Jsem rád, že jsem nakonec dokončil. Trochu jsem tím potrénoval psychiku. Navzdory virózce na tom byla tentokrát hůř hlava. Další dojem – vůně tlejícího listí. Nebo co to bylo… Úplně stejně mi smrdí běžecká vesta, co jsem měl na sobě, tak možná to byl můj pot Ale spíš ne. Posledních asi dvacet kilometrů jsem to cítil furt.
A dojem největší nakonec. Vždycky jsem si myslel, že jít stovku turisticky je lehčí. Pohoda, nikam se nespěchá… Jenže v reálu mám pocit, že mi ta chůze rozbila nohy víc než kdybych pobíhal, jak jsem zvyklý. Navíc ten nápor na psychiku, že kilometry vůbec neubývají… No, nevím. Každopádně už se na turisty z druhé půlky startovního pole nebudu dívat skrz prsty, slibuju. Mám teď pocit, že to mají těžší.
Trocha bilance – čas 23:06, pořadí 24 (z 59 celkem). Celkem 115 km, převýšení asi 4500 m. Z toho prý 3500 m na prvních 60 kilometrech.
Puchýře nemám žádné, jen pár otlaků (boty, co mám, už si znova nekoupím). Taky do krve rozedřená třísla, ale to mívám často a zatím jsem to vždycky přežil. Kompresní návleky na lýtka jsem tentokrát nepoužil a lýtka celou dobu naprosto v pohodě, ani náznak křečí. Takže jasná volba pro příště. Resp. příště ještě vysadím stehnové návleky. Žaludek taky cajk od té doby, co jsem přestal na pochodech pít jonťáky a jedu na čisté vodě. Tak ještě pár (desítek) stovek a budu to mít všechno vychytaný

Důkaz místo slibů.

Kontrolní list. Šneka na K2 mám od Honzy Suchomela, srdíčko na K5 od Zuzky Urbancové a kebuli na K8 od Evky Zborníkové. Jinak časy K3 7:25, K17 21:23, K18 22:54.