Loudání (2015)

A je to tu zase, několik dní intenzivního dobrodružství, zrychleného přesunu na kole napříč republikou, krásných výhledů do krajiny, přemáhání sebe sama, krizí, euforie. Celý svět se během těch pár dní zúží na „jíst, spát, šlapat“.

Ano, mám na mysli čím dál populárnější závod napříč republikou, pojmenovaný výstižně „Loudání českou krajinou„. Je to takový dlouhý vícedenní orientační závod pro horská kola, kde cílem je co nejrychleji projet trasu od startu do cíle. Trasa je přitom do poslední chvíle tajná, závodníci se ji dozví až ze štosu papírových map, které dostanou asi hodinu před startem.

Dostat se do startovky není úplně snadné. Na závodu se přitom snadno vytváří závislost. Jak kvůli samotné myšlence – vždyť podobně funguje třeba americký Tour Divide napříč Skalistými horami z Kanady až do Mexika, tak kvůli fajn partě lidí, která se kolem závodu seskupila. Já sám se letos zúčastnil už potřetí, opět s cílem dojet v časovém limitu (během předchozích startů se mi to nepodařilo). Od loňského roku je přitom časový limit přísnější, daný 133% času vítěze.

Příprava cyklistická nebyla letos zrovna ideální. Sice jsem si pořídil silničku, na které jsem objel pár delších tratí jako třeba Brno-Praděd-Brno, ale suma sumárum nájezd od nového roku odhadem v řádu 2 tisíc kilometrů moc optimistický nebyl. Optimistou jsem ovšem zůstával díky běhání. Od loňského roku, kdy jsem začal systematicky běhat, šla kondice nahoru, kila dolů. A fakt, že běh rozvíjí jiné svaly než cyklistika, no koho by to rozhodilo? Mně tedy ne :)

Asi měsíc před startem jsem koupil nové sedlo. Nechal jsem si ve Spešlu změřit zadek a s překvapením zjistil, že jsem až doteď jezdil samá úzká sedla. Asi proto mě při delších tripech pobolívalo pravé koleno (preference silnější nohy na úzkém sedle). Koupil jsem si od nich i gatě, sice na první pohled nevypadají, že moc vydrží, ale jsou neskutečně pohodlné (aby ne za ty prachy). No to by v tom byl čert, abych letos ten limit nezvládl.

Předpověď počasí byla jasná, teplo, slunečno, sucho, dokonce žádné bouřky. Takže jsem doma nechal blatníky a nakonec i spacák. V podsedlové brašně jsem vezl pár drobností typu pohotovnostní lékárnička, cestovní (upilovaný) kartáček na zuby, lehký membránový žďárák a zateplený dres na spaní a pro případ nějakého nenadálého ochlazení. Na zádech lehoučký a dobře sedící 10l běžecký batoh na pár dalších drobností typu peněženka, mobil, multiklíč, pumpička a jídlo na cca půl dne jízdy. A to bylo v podstatě vše. Co nemáš, nepotřebuješ, no ni? Jo, nesmím zapomenout na izotermickou fólii, ta hrála důležitou roli.  Kolo nic extra, normální hliníkový hardtail od Pellsu, navíc mnohými opovrhovaná 26″.

Den před startem jsem definitivně usoudil, že stávající přehazovačka už to má asi za sebou a seřídit se mi ji nepodaří, vyrazil jsem tedy cestou do práce do obchodu poptat devítirychlostí přehazovačku. Měli pouze Alivio, ale aspoň to bylo levné. Také jsem v očekávání velkých kopců vyhodil starou kazetu se 34 zuby za novou se 32 zuby (což samozřejmě do kopců lepší není, ale těch 34 je zbytečně moc). A dal jsem nové pláště, ty staré už měly dost obroušené boky. A pro jistotu i nové duše.

A teď hurá na start.

Středa 3.6. 2015

Výtlač na Biskupskou kupu u Zlatých hor

Výtlač na Biskupskou kupu u Zlatých hor

Startovalo se z Velké Polomi u Ostravy, klasicky v 10 večer. Oproti mému prvnímu Loudání znám víc lidí, takže čas do startu bez problému prokecám. Kolem deváté jsme všichni vyfasovali mapy a GPS tracker, díky kterému nás mohli fanoušci sledovat online na trase.

Hned po startu následoval kalup po silnici na Opavu. Je tu v okolí spousta bunkrů, díky tomu to tu trochu znám, tak jsem nemusel moc koukat do mapy a valil 30+, abych se co nejvíc dotáhl na čelní skupinku. Foukal vítr, takže se jako výrazná výhoda ukázalo vytvoření vláčku. Kdo jel ve vláčku, uspěl a čelo se díky tomu vzdalovalo tím rychleji. Když jsem někoho předjížděl, tak jsem schválně zrychlil až třeba na 40, aby se zmenšila šance, že se chytne. Chvíli jsme takhle docela dobře valili s Kočkou (David Moučka), ale udělal jsem hloupou navigační chybu, kvůli které nás zase všichni ti lidé dojeli a předjeli a já jsem ztratil motivaci se znova zkoušet dotáhnout dopředu. Takže od téhle chvíle jsem si jel v pohodě svoje asi v půlce závodního pole.

Osobně se mi vláčky v takovýchto závodech moc nelíbí, výhoda je příliš velká, zvlášť když fouká vítr. Zavedl bych zákaz podobně jako v Tour Divide nebo v triatlonu. Ať si každý jede za své. Líbílo by se mi i pravidlo omezení kooperace mezi závodníky, byť není jednoduché najít vhodnou hranici – je například půjčení multiklíče ještě v pořádku?  Myslím si, že by potom všichni víc platili za své vlastní chyby nebo nedostatky. A nebo ať je to závod dvojic nebo trojic. To by mohlo být taky zajímavé a zase v mnohém jiné.

I bez vláčku to ale docela odsýpalo, samý asfalt, rovinky, jen škoda toho větru. Dvakrát jsem zahlédl kunu. Jeli jsme po cyklotrase 55 přes Opavu na Krnov. V Branicích před Krnovem jsme prosvištěli kolem fotícího Štěpána. Jeho dodávka nás bude provázet celý závod. Z Krnova dál stále podél hranic na Město Albrechtice, Slezské Rudoltice až do Osoblahy. Od Krnova mi začala blbnout čelovka, což mě tedy poněkud rozhodilo. Při posledním Loudání mi dva CR123A články vydržely v pohodě celou noc, tentokrát jsem už po třech hodinách musel přepnout na slabší režim a taky kvůli tomu zpomalit na polních a lesních cestách. Náhradní jsem dávat nechtěl, nevyšel bych na další noci a koupit tyhle články v pohraničních vesnicích byla dost futuristická myšlenka. Kdybych negramařil a vzal si své osvědčené nabíjecí 18650, mohlo se to vyvíjet jinak.

A ještě jsem udělal jednu neprozřetelnost. Nové sedlo jsem sice trochu ojezdil, ale na jiném kole. Na tom, co jsem jel Loudání, jsem ho osadil pár dní před závodem a zjevně ještě nebyl úplně doladěný posed. V Opavě jsem začínal mít tak otlačený zadek, že jsem sedlo snížil. Problémy se zadkem přestaly, jenže jsem ho snížil moc a poznal jsem to až v Krnově bolestí v levém kolenu (které mě přitom prakticky nikdy nebolí). Takže jsem sedlo zase hodil trochu nahoru, tentokrát už do relativně dobré polohy, ale natažené kolenní vazy budu cítit ještě asi dva dny a nejmíň jeden den nehrozí nějaká silová jízda jindy než z kopce.

Čtvrtek 4.6.2015

Noc plynule přešla do rána a já beze spánku dojel až k Biskupské kupě před Zlatými horami. To už jsem měl v nohách přes 100km víceméně rovinatého nebo jen velmi lehce zvlněného terénu, převážně po asfaltu. Něco při Loudání naprosto neočekávaného. Biskupská kupa byla taková malá Loudací příprava. Asi dva nebo tři kilometry výtlač kolmo na vrstevnice a pak pěšina se šutry dolů kolmo z kopce. Sjezdovému bajkování moc neholduji, takže i pasáže dolů často tlačím. Cestou nahoru mě předběhli Vašek Brož s Marglem, to mě překvapilo, myslel jsem, že už jsou dávno vpředu.

Za Zlatými horami následuje první delší stoupání dolinou až nad Rejvíz, v horní části si naplno užívám kašpárka. Cestu z Rejvízu do Vrbna už znám a pěkně jsem si to užil. Nad Rejvízem jsem to rozjel a valím a valím. Pod Rejvízem míjím Štěpánovu dodávku, ale nikoho kolem nevidím. Do Vrbna jsem dojíždím ve čtvrt na deset, v nohách 160 km, ztrátu na čelo mám tou dobou už skoro tři hodiny, průběžné pořadí na začátku dvacítky. Ale v tuto chvíli jsou rozestupy ještě malé a dost se to mění třeba zdržením při nákupu. Já dávám v cukrárně nějaké zákusky a kafe (na dlouhou dobu poslední), pak v krámě o kus dál kupuju rohlíky s anglickou slaninou, Colu, nějaké tatranky a pak už hybaj do dalšího kopce.

Soncna už solidně rumpluje (jako že je hic pic), stoupání po asfaltě na kašpárka po červené na Anenskou myslivnu a pak po žluté až na Hvězdu. Odtud vede krásné 9km stoupání na Praděd, ale to se nás netýká a Čépa nás posílá místo toho terénem dolů na Malou Morávku a pak dál podél Slezské Harty a Kružberské přehrady až do Budišova nad Budišovkou.

Na checkpointu ve Valšově už jsem 26., ztráta na čelo 4 hodiny a 19 minut. Asi lepší oddíl, no. Chvíli na to další pořádné tlačení, po modré kolmo do kopce od Slezské Harty na kótu Pod Návrším. A uprostřed tlačení Štěpán na stromě. Díky za fotku!

Tlačím od Slezské Harty. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.cz.

Tlačím od Slezské Harty. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.

O kus dál se sjíždím s Adamem Záviškou, se kterým pojedeme až do Jeseníků.  V nohách mám už asi 200 km, chtělo by to nějaké jídlo. U cesty je hospoda se zahrádkou, tak stavím. Zrovna odtud odjíždí Radek Nedbal (myslím) a že prý mají česnečku a guláš. Tak objednávám to samé. Když to servírka donese, tak zjišťuju, že nacpat to do sebe nebude jednoduché. Musím pomalu, žaludek trochu stávkuje. Ale stálo to za to, polívka i guláš mě spravily, odteď až do konce Loudání nebudou žádné problémy se žaludkem.

V Budišově stavíme u benzinky, chci Colu, ale nemají, jen Pepsi. Ani minerálku bez bublinek, ale to už je jedno. Obsluha benzinky nechápe, co jsme to za blázny, hnát se v tom vedru takovou štreku na kolech. Jinak nikde nestavíme i když vím, že na náměstí je super cukrárna. Ale je šance, že objedeme pár Loudalů a jídlo máme, takže není důvod se moc zdržovat.

Modrá z Budišova do Horních Guntramovic je nekonečná a celkově už toho mám plné zuby. Přesto se ještě doplazíme až do Nových Valteřic, kde si v Penzionu u Zajíců dávám smažák. Je nás tu asi pět loudalů, jeden zůstává i přes noc, zbylí čtyři jedeme dál najít nějaký šláf plac před Rýmařovem. Přece jen ještě není ani osm hodin, trochu brzo na to jít spát. Smažák mi sedl, Adam si ale stěžoval, že by potřeboval větší porci. V lese míjíme tři Loudaly, chystají bivak. Ale my ještě popojedeme až do Stránského, kde se před desátou večer rozhodujeme pro bivak v autobusové zastávce.

Moc se mi to nezdálo kvůli dlažbě, měl jsem obavy, že od země bude zima (taky byla), ale jedna noc mě nezabije. Navlíkám se do dresu a žďáráku, budíka na dvě hodiny ráno a hajde. V jedenáct se budím solidní zimou. Tak to by teda nešlo. Vytahuju z batohu izofólii a balím se do ní a pak ještě do žďáráku. Hned je mi nádherné teplíčko a znova usínám.

Kolem druhé už se zase budím a je mi opět zimenka, ale už menší než bez fólie. Ona totiž jak se orosí, nějak přestává fungovat. Vyšlo to vždycky tak na ty tři až čtyři hodiny, což byla značka ideál, přesně jedna spánková perioda. Aspoň jsem nezaspával. Spaní v izofólii jsem okoukal z reportů z adventure závodů, tam taky nikdo spacák netahá. Tady v zastávce byl problém hlavně ve tvrdé a studené zemi, příště si lehnu někam do jehličnatého lesa, to bude na jistotu.

Jediné, s čím mám problém, je přinutit se vstát. Dokázal jsem to až 40 minut po budíku. Ale pak už to šlo rychle, i díky tomu, že jsem už byl oblečený v dresu, stačilo se obout, slupnout rychle nějakou tyčku, sbalit těch pár švestek a hup na kolo roztočit pedály, ať se tělo zahřeje.

Pátek 5.6.2015

Dnes jsou na pořadu dne Jeseníky. Ale ne hned. Nejdřív do Rýmařova (checkpoint 297 km). Tam jsme s Adamem ve čtyři ráno, průběžné pořadí 18.-19. Svítání nad hřebenem Jeseníků nabíjí mou mysl povznešenou náladou a očekáváními. Adam mě ještě přesvědčuje k zájezdu na místní benzínku, což se nakonec ukazuje jako docela dobrý nápad. Jednak mají mé oblíbené tyčky, jednak jsem lupl bagetu k snídani a zalil to Colou. No a pak to jelo samo.

Cestou z Rýmařova na Rabštejn

Cestou z Rýmařova na Rabštejn

Adam Záviška cestou z Rýmařova na Rabštejn

Adam Záviška cestou z Rýmařova na Rabštejn

A nakonec já cestou z Rýmařova na Rabštejn...

A nakonec já cestou z Rýmařova na Rabštejn…

Jenže k Jeseníkům nevede přímá cesta, ale závlek přes Rabštejn. Tam to znám, původně jsem tam doufal dojet ještě předchozí noc, ale už to moc nevycházelo. Po prudkém sjezdu nás zahřál 2km výtlač z Bedřichova. Na Rabštejně se vysvlékám z teplých věcí a přitom někde ztrácím čepičku pod přilbu. To je hloupé, ale naštěstí je teplo a další noci vydržím i s šiltovkou. Na Skřítku nás dojíží Teepex s Karlosem. Prý vstávali asi až hodinu po nás. To teda nedávám, museli jet docela rychle. Asi mám ještě co trénovat.

Asi v půlce stoupání ze Skřítku na Dlouhé stráně poodjíždím Adamovi, do kopce se trápí víc, než já. Já už si na ta stoupání zvykám, důležité je zaměstnat hlavu. A tak si často opakuju dětské říkačky, abych nepřemýšlel o té námaze a šlapal. Koukám přitom metr dva před přední kolo a ono to pocitově víc odsejpá. Po chvíli už vím, že tlačení kola jsou 4km/h, jízda na kašpárka 5 až 5,5 km/h, druhý nejlehčí převod 6 km/h a třetí nejlehčí už 7km/h.

Nahoře máme obkroužit nádrž po spodní cestě. Když se vracím z okruhu k příjezdovce, zrovna dojíždí další Loudalové. Také dva Pepové (Lojíni). Zvlášť ti dva vypadají plní sil a jedou do kopce docela rychle. Tak na nic nečekám, mávám Adamovi, který se taky blíží a doufá (asi marně, protože závora na příjezdovce byla ještě zavřená) v otevřený bufet nahoře, a valím dolů do Koutů.

Pěkný sjezd, krásný široký asfalt, nulový provoz, maximální rychlost asi 62km/h. No byl to hukot, jen dole už jsem trochu dřevěný z aerodynamického posedu.

A začínáme pěkně od nuly z údolí (resp. z nějakých 550 m.n.m.) až na vrchol Pradědu (1492 m.n.m.). Takže skoro vertikální kilometr, paráda :). Jedu celkem bez přestávek, tlačím jen chvílemi před Švýcárnou. Dole projíždím kolem lesáků, stahují dříví a říkají, že mám štěstí, že za mě už dají závoru a nikdo neprojede. A z řečí ostatních později zjišťuju, že to tam fakt vždycky na chvíli zastavili a Loudalové museli čekat :)

Na Pradědu. Pokolikáté už tento měsíc?

Na Pradědu. Pokolikáté už tento měsíc?

Na Pradědu jsem krátce po jedenácté, je tu nádherně, lidí málo. A aby toho nebylo málo, míjím se tu s Vaškem Brožem a Marglem, průběžné pořadí 13., no tak to je paráda a motivace. Navíc vím, co mě čeká na Šeráku, znám to tady, takže nejsem překvapen a chutě se hrnu do dalšího krpálu. Ještě dole ve Filipovicích u cesty stavím na polívku a palačinku, aby byla nějaká energie. Dojížďí mě Honza Zídek, chvíli kecáme, ale pak v kopci je rychlejší a mizí mi. Zase ho potkávám na Šeráku, dává Marlenku, zatímco já se jen fotím a valím dál. Ještě se s ním budu objíždět další den. Sil má, zdá se, víc než já, ale dost často kufruje a díky tomu ho nakonec nechám za sebou definitivně.

S Honzou Zídkem na Šeráku

S Honzou Zídkem na Šeráku

Mé já a výhledy ze Šeráku

Mé já a výhledy ze Šeráku

Ze Šeráku dolů po oficiální cyklotrase radši kolo tlačím. Na mě je to až moc technické a kromě pádu se bojím, že bych mohl trhnout plášť nebo zničit hazku, a to by mi za těch pár minut k dobru nestálo. Dole na Ramzové kupuju nějaké vody a Pepsi (Cola opět není, divný kraj) a zase stoupák pod Obří skály. A pak dlouhý sjezd až prakticky do Jeseníku. Vůbec to dnes byly na střídačku samé dlouhé výjezdy a dlouhé sjezdy.

Cestou z Ramzové na Obří skály

Cestou z Ramzové na Obří skály

V Jeseníku u Penny mě dojíždí Pepové a je tu i Honza Zídek. Nakupuju plnou náruč jídla a část toho hned spořádám na lavičce vedle obchodu. Minerálky, hermelín, čerstvé rohlíčky, to mají přeci mazlíčci rádi. Nikam nespěchám, neboť opět vím, co mě čeká. Hodinový výtlač po červené na Zlatý chlum a pak stlač po modré dolu do České vsi. Loni na podzim z České vsi přesně po téhle trase, ale v opačném směru, startovala Pradědova stovka. Dole před Českou vsí to už jde trochu jet, ale zastavuje mě fotící Štěpán. Potvrzuju, že Honza Zídek jel napřed, takže už je asi v čudu, ale to ještě nevím, že si v tu chvíli užívá kufrování ze Zlatého Chlumu někam v dál. Takže je zase za mnou.

Sjezd po modré do České Vsi.

Sjezd po modré do České Vsi. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.

Nashledanou Jeseníky

Nashledanou Jeseníky

Já pokračuju dál výtlačem přes louku a přes lázně Jeseník vstříct Rychlebkám. U Večerního pramene (jak příznačné, být tu za soumraku) doplňuju vodu, trochu se oplachuju a pak pomalu dál. Sil už moc není, ale zase je škoda to někde zabalit, dokud je světlo. A navíc cesta je zatím fajn.

Jakmile se cesta přehoupne do klesání, tak už to tak fajn není. Naplno si užívám, už za světla čelovky, průchod potokem po červené cestou dolů ze Sokolího vrchu. Canyoning s kolem jsem ještě neprovozoval, to je vzrůšo! Původně jsem to chtěl zakrosit někde u zříceniny Kaltenštejnu, ale když jsem tam dorazil, tak ty pěšinky a cestičky byly tak jezdivé, že jsem nakonec dojel až za Černou vodu a spal na začátku trailu podél Černého potoka. Vítaly mě tady srnky, ale jsem přece pán tvorstva, tak jsem si sebevědomě ustlal na jehličí vedle cesty a o srnky se nestaral.

Spaní parádní, teplo, měkká zem, dobré to bylo.

Sobota 6.6. 2015

Kolem třetí ráno, když už jsem byl sbalený a chystal se vyrazit, vidím blížící se čelovku. To musí být Loudal. A taky že jo. Honza Zídek. Akorát mi hned ujel, nějak mi po ránu blbla přehazovačka, chladný vzduch vháněl slzy do očí, trvalo mi to se trochu rozjet. Na hazku naštěstí nakonec pomohlo utáhnout lanko. Trail super, jen jak jsem byl rozespalý a jel ho na hraně svítání s čelovkou, tak jsem to moc nevnímal. Jediný dojem, co mi utkvěl, je, že to bylo nekonečné. Epická projížďka Velkou Kraší byla taky nekonečná. Úplně jsem ve vzduchu cítil tu zoufalost dětí, které sem rodiče za komunistů poslali na letní tábor (alespoň od nás z Postřelmova se sem myslím jezdilo). Nic tu není, totální díra. A spojení nulové.

Dojíždím Honzu, po silnici jsem rychlejší. Kecáme a společně dorážíme do Javorníku. Průběžné pořadí 15.-16., v nohách 464 km. Z vedlejší ulice se vynořují Pepové, spali v penzionu. Blbé je, že jsme tu brzo, všechno je zavřené a já už nemám moc jídla. No co, budu muset vydržet.

Bílá Voda, nejsevernější obec Moravy.

Bílá Voda, nejsevernější obec Moravy.

Na začátku Bílé Vody se ještě nechávám od Pepů vyfotit u cedule. Mám takový plán na víkendovou trasu Brno-Bílá Voda-Brno. Sice jsem to ještě neuskutečnil, ale tohle je taková poloviční realizace. Na Rychlebky se docela těším, oproti Jeseníkům jsou menší, nečekám velké záludnosti.

No, trošku jsem se s těmi záludnostmi zmýlil, co se dá dělat. Už stoupání na Borůvkovou horu (rozuměj několik km výtlač) naznačovalo, co se bude dít. Větší problém ovšem byl, že po trase nebyla žádná civilizace, a tedy ani možnost dokoupit zásoby. Až v Horní Lipové. Už mi i docházela voda, tak jsem trochu spoléhal na pramen na Borůvkové hoře, ale studánka byla vyschlá. Nakonec jsem dobral vodu až v Zálesí, měli jsme sjet po modré do vesnice a hned u prvního baráku jsem si všiml na zápraží vodovodního kohoutku. Voda teče, hurá. Jestli bude dobrá, jsem moc neřešil, leda by v těch trubkách stála už delší dobu. Z chuti jsem nic nepoznal.

Rychlebkami po hranici s Polskem

Rychlebkami po hranici s Polskem

Dál mi to splývá, pamatuju si jen krásnou louku v místě zaniklé obce Hraničky, navíc s luxusní studánkou udržovanou skauty z Přelouče. Hned jsem vylil vodu z kohoutku a nabral tuhle čerstvou pramenitou. Zase dojíždím Honzu Zídka, tentokrát už naposled.

Zaniklá obec Hraničky

Zaniklá obec Hraničky

Pokračuju téměř stále po hranici přes Špičák až po sedlo Peklo. Postupně víc a víc jezdím i sjezdy. Loudání se zdá být parádním tréninkem techniky jízdy. Na konci vždycky zvládám kamenité sjezdy, které bych na začátku šel pěšky.

Poprvé v životě se dostávám i k Nýznerovským vodopádům. Nedaleko jsem jezdil dlouhé roky na letní tábory a mnohokrát jsem sem plánoval výlet, no nikdy to nevyšlo. Hezké to tu je, pravda. Ale moc času na kochačku bohužel není, tak vyrážím dál po modré dolinou Bučinského potoka. Zpočátku standardní pozvolné a dlouhé stoupání, zakončené pěkným tlačením bahnitým terénem kolem potoka. Za sedlem Tři studánky následoval moc fajnový sešup dolů, zase v mém případě s nějakým tím tlačením. Takhle to zní snadno, ve skutečnosti byl tohle typický loudací terén. Hodinová tlačenka do kopce a nahoře, na pokraji sil, krpál dolů, který se ani nedá souvisle sjet a musí se zase pěšky. Kam se hrabe Libín!

Už mám docela hlad, ale zároveň nechci po zasekaných Rychlebkách ztrácet čas v nějaké hospodě v Horní Lipové, když vím, že se budu chtít najíst na Paprsku. Tak jedu dál s tím, že se stavím v Lesním baru a snad tam nějaké ty tatranky budou.

No, od mé poslední návštěvy prodělal Lesní bar pořádnou evoluci. Dole pod kopcem parkovací plochy, všude davy lidí, v baru samotném lidí nejmíň padesát. K tomu opékání buřtů, no úplná pouť. Sladké balené věci na mě žádné nezbyly, tak jsem vzal zavděk klobásou s chlebem a hořcicí (po studenu, nechtěl jsem ztrácet čas opékáním) a nějakými minerálkami.

A pak už hej hola dál na Smrk, ať už jsem na tom Paprsku. Slunce už zase žhaví ze všech sil, ale snažím se ho ignorovat a jedu a jedu. V lese a na hřebenech aspoň není dusno jako v Brně, tak se to dá vydržet.

Od rozcestí od Císařské boudy to už znám velmi dobře, plný euforie, že těžké pasáže skončily, jsem to rozvalil a hurá na Paprsek.

Na Paprsku měli zrovna nějakou svatbu, tak byla pomalejší obsluha, ale já se nekompromisně vnutil se svou objednávkou přímo na baru. Guláškovka, pěkně mastná, krkovička s knedlíkem a zelíčkem, spousta energie. No jel jsem na to pak skoro tři hodiny. Přisedl si ke mně nějaký cyklista, co dojel na Paprsek doslova z posledních sil. Měl problém do sebe nacpat aspoň tu polévku, tak to mi přišlo vtipné, jak jsem to do sebe vedle něj házel já. Trochu dobíjím logger, měním mapy v mapníku, nakupuju nějaké Snickersky a Tatranky a po čtvrté hodině vyrážím dál na Kraličák. Vzpomínám, že zrovna během jednoho letního tábora jsem si půjčil od kamaráda horské kolo, tehdy novinku, a trasa Paprsek – Medvědí bouda byla jedna z mých první tras na něm. No ale to už je skoro dvacet let, ty jo.

Trefit odbočku z asfaltky do Kunčic by bez GPS byl trochu oříšek. Ne že bych měl problémy s mapou, ale čas od času by mohla mít větší měřítko. Po lyžařské magistrále k Adélininu pramenu uháním sám, kolem naprosto liduprázdno. Před přechodem do Polska jsem se rozhodoval, jestli nejet ještě kousek k prameni, bo mi docházela voda, ale nakonec jsem usoudil, že to dojedu k chatě pod Sněžníkem a vezmu vodu tam.

Chata Schronisko na Sniezniku

Chata Schronisko na Sniezniku

Jak rozhodl, tak udělal. Cesty v Polsku se mi celkem líbily, jen by se místy hodilo celopéro. Z těch šutrových dlažeb na některých cestách mám poněkud omlácený zadek. Na chatě se moc nezdržuju, jen beru vodu a hybaj dál na Malý Sněžník. Tak nějak jsem tušil, že cesta po hranici nebude nic extra a budu muset i tlačit. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká dole pod lesem na loukách kolem Dolní Lipky a Lichkova.

Cestou z Malého Sněžníku

Cestou z Malého Sněžníku

Západ slunce na hřebeni

Západ slunce na hřebeni

Na Malý Sněžník jsem se vydrápal kolem deváté večer, chvílemi jsem po hřebenu jel, chvílemi tlačil. Měl jsem obavy, abych někde neříznul plášť nebo neohnul přehazku, tak jsem to moc nehrotil. Taky si užívám západ slunce, je to nádhera. Dole v údolí už bude asi tma. Na půl cesty ke Klepáči mám trochu krizi, tak stavím a tlačím do sebe Snickersku. Vtom slyším přicházet hlasy a do toho zvuky, jak když někdo šoupe kolem o šutr. Uff, tak to mě asi dohání nějací Loudalové. Jak mě uvidí, už se jich nezbavím a těžko jim v současném stavu zdrhnu. Takže rychle balím a ze všech sil uháním dál močálem černým kolem bílých skal. Chvílema jedu na hraně svých technických schopností, ale všechno jsem ustál a přestože přehazka zase začíná blbnout, tak to nebylo tím, že bych ji někde opřel, ale jednoduše tím, že při neustálém natřásání na nerovnostech se rychlejc vytahuje lanko. Stačilo ho opět trochu utáhnout kolečkem na řadící páčce a zase to funguje dobře.

Zpětně zjišťuju, že ti dva za mnou byli opět Pepíci. Já měl v úmyslu jet celou noc, cíl na dohled, tak proč se šetřit. Oni nakonec někde spali.

Na Klepáči je spousta lidí, pár si jich na mě svítí halogenkou z rozhledny a mají z toho legraci. Také je tu několik lidí s koly, podle řečí nějací keškaři. Zdravím, ale odpovědi se nedočkám, tak se nezdržuju a valím dál. Nemůžu se nějak zorientovat a nevidím pokračování zelené značky, místo toho jdu dolů na nedaleký hraniční přechod přímo po hranici po červené značce. V mapě je to beztak značené dohromady a obé po hranici, tak to neřeším.

Od hraničního přechodu opět přecházím na polskou zelenou a pokračuji ve sjezdech, čím dál tím delších, neb ubývá kamenitých pasáží. Až se dostávám na louky pod lesem. A začíná anabáze podobná návratu legionářů z Ruska. Cesta prakticky neexistuje, jen sem tam se ujišťuju, že jedu dobře podle toho, že vidím buď hraniční patník nebo zelenou značku na stromě. Naštěstí přede mnou jeli nějací Loudalové a tráva se ještě nestihla úplně zvednout, takže když posvítím čelovkou do dálky nad louku, vidím linii jejich cesty a jedu po stopách.

Absolutně netuším, jaký je podklad. Sem tam je to podmáčené, ale naštěstí jen málo. Sem tam se projíždí ostružiním, různě se pěšinka motá mezi keři a stromy. Zřetelná cesta je jen v lesících. Někde na úrovni Dolní Lipky se chytám do pasti na medvědy v podobě zarostlé díry akorát na přední kolo. Naštěstí letím do měkkého a kolu taky nic není.

Cesta vůbec neubývá, navíc mi opět dochází baterky v čelovce, no paráda. O půlnoci konečně dojíždím na silniční hraniční přechod u Dolní Lipky. Zrovna se blíží nějaké auto a když mě vidí, tak brzdí a zastavuje. Čekám, co se bude dít, ale jen tam tak půl minuty stojí a pak jede dál. Já u opuštěné celnice měním baterky do čelovky a do další etapy se mi tedy vůbec nechce. Ale nedá se nic dělat. Vyrážím dál. Je to podobný opruz, jen cesta už je zřetelnější. V jednom místě při přelízání nějakého protitankového příkopu nebo co to bylo plaším stádo srn. Srnec to nese nelibě a rozčileně na mě poštěkává z louky. V jiném místě projíždím kolem nějaké samoty a začíná štěkat pes, tak radši v rámci možností přidávám.

Na hraničním přechodu u Adamu jsem si trochu oddechl. (Mimochodem, ani ne kilometr odtud je další dělostřelecká tvrz. Vůbec se letos jede kolem samých bunkrů.) Mám za to, že to nejhorší je za mnou, podle mapy bude další část víceméně z kopce. A taky že jo. Mapa už ale nezmiňuje bažinaté území kolem opuštěné polorozbořené vesnice. Jsou asi dvě ráno, svítí měsíc, tráva je mokrá a já míjím ruinu kostela. O kus dál se oblékám, bo mi začíná být nějaká zima. Následně chvilku tlačím přes podmáčený kus louky. Když jsem konečně dojel na asfaltku, tak si opět myslím, že to nejhorší je za mnou. Jako asi jo, ale žádná výhra to není ani tak. Strašně to tu smrdí, jako by tu všichni pálili čínské cvičky. Od téhle chvíle budu ten smrad cítit průběžně až do cíle, z čehož usuzuju, že to byla nějaká kytka, ale jistý si nejsem. Možná to byla jen sugesce.

Taky silnice je v zoufalém stavu, v podstatě posledních padesát let na ni jen lepili záplaty, takže jakákoliv rychlejší jízda v sedle znamená docela utrpení. A neubývá to. Nakonec se pronadávám až k hraničnímu přechodu do Bartošovic, kde cítím obrovskou úlevu na českém krásném hladkém asfaltu. Tady svět zase funguje jak má. Krásná země.

Neděle 7.6.2015

Jsou asi tři ráno a já cítím spánkovou deprivaci. Jedu čím dál pomaleji a dost často se motám po silnici zleva doprava. Když na konci vesnice vidím po levé straně super autobusovou zastávku s budkou, moc neváhám a rozhoduju se na půlhodinový spánek. Nakonec to bylo asi 40 minut, které jsem strávil zabalený v alufolii ležmo na lavičce vevnitř. A dobře jsem udělal, jelo se mi pak podstatně lépe a už jsem na kole neusínal.

O půl paté ráno posílám SMS z checkpointu v Rokytnici v Orlických horách a přichází mi odpověď, že jsem průběžně osmý. Moje drahá mi píše, že jsem „Boreeeec“. Olala, tak to mě tak nabíjí, že pak asi hodinu docela valím, aby mě nedejbože někdo nepředjel. Dvakrát mi cestou z kopce před kolo skáče srna, naštěstí jsem ani jednu nesejmul. Jediný problém je, že mi dochází jídlo, mám už jen tubu tablet s hroznovým cukrem, poslední Snickersku jsem do sebe nacpal v Rokytnici na náměstí. Nikde není nic otevříno, jednak je moc brzy a i kdyby nebylo, tak v těch zapadlých vesnicích mají většinou v neděli zavřeno. Ve Skuhrově nad Bělou vidím v mapě u hlavní silnice benzinku, tak k ní sjíždím s nadějemi, ale je zavřená. Ou je. Další naděje vkládám do vesnice Dobré, ale potraviny opět v neděli zavříno. V jednom místě špatně odbočuji a vzápětí dojíždím na konec ulice. Je tam paní na zahrádce a ptá se, co hledám. Tak se ptám na cestu a jestli tu někde nejsou otevřené potraviny. Tak že ne a že co bych potřeboval. Tak se ptám, jestli by mi neprodala nějaké rohlíky. Paní byla asi hodná babička, hned nabízí, že mi uvaří kafe nebo čaj, ale tomu se bráním a vysvětluju, že jedu závod a zatím by mě někdo mohl předjet. Rohlíky nakonec dostávám zadarmo i s nabídkou sýru nebo salámu, ale zase nechci její dobrotu zneužívat a beru jen ty rohlíky.

Doslova mě to zachránilo, hlaďák je zahnán a do Náchoda s tím v pohodě vydržím. Cesta opět docela odsejpá. Sjezd do Pekla je pekelný, hlavně spodní pasáž rozrytá od lesáků a vysypaná novými ostrými šutry. Modlím se, abych neprorazil plášť, ale dobře to dopadlo a já dojel do Pekla, abych zjistil, že hospody mají ještě všechny zavřeno. Ale to je dobře, taktičtější mi připadá se najíst až v Náchodě, bude to rychlejší a dělám si chutě na nějakou bagetu od benzinky.

Jiráskova chata u Dobrošova

Jiráskova chata u Dobrošova

Z Pekla výtlač kolmo hore, jak jinak než pekelný. Několikrát v životě jsem byl na Dobrošově, ale u krásné Jiráskovy chaty ani jednou, tak si ji hned fotím. Je vidět na spoustě dobovek místních bunkrů. Sjezd dolů do Náchoda už je v podstatě zadarmo a já konečně dokupuju jídlo a pití a hned toho půlku hltám na lavečce vedle obchodu.

Také poprvé zapínám v mobilu data a pouštím online mapu s ostatními Loudaly. Právě včas, abych zjistil, že Vašek Brož opouští Náchod a dojíždí mě Margl. Tak to teda prrr, rychle sbalit a hybaj na Pavlišov. Projíždím kolem bunkrů, tady jsem taky dlouho nebyl. Sentiment jede naplno, většinu z nich jsem prolezl ještě když byly opuštěné a nebyla tu žádná muzea. Za Hronovem si užívám modré značky před lesem Maternicí. Na hřbetu vlevo od cesty měla stát dělostřelecká tvrz, ale Němci byli bohužel rychlejší. Před Chlívci několikrát znejistím, jestli jedu dobře, byl jsem tu vždycky mimo vegetační období a nějak se mi nepozdává, že by T-S 20 byl tam nahoru… No ale samozřejmě, že byl, jen paměť byla zkreslená. No a pak věřte pamětníkům, když vám líčí, co se dělo před šedesáti lety, když já sám si nepamatuju věci staré pár let.

V Radvanicích opět přichází spánkový deficit. Rozhoduju se pro pětiminutový šlofík na lavičce. Jen pro jistotu ještě kontroluju online mapu. A tam vidím, že Vašek je kousek přede mnou a je tam i jakýsi NAV. Hmm, že bychom někoho dojeli? No samozřejmě, že ne, to jen nějaký chaos s loggerem, ale to jsem nevěděl a dělám si plané naděje, že poskočím o jedno místo v pořadí. Navíc, to nejdůležitější, zezadu se na mě opět dotahuje Margl a pokud tu budu pět minut spát, tak mě může dohnat. Takže nic nebude, pěkně hybaj do kopce na Jestřebí boudu.

Tam jsem se kdysi stavoval na vandru, provozuje to tuším KČT, polívku nebo guláš tu měli dobrý, nedaleko jsou výkopy pro pěchotní sruby… No tentokrát na zastávku není čas, jen zavzpomínám a letím dál na Trutnov. Poslední checkpoint a do cíle necelých 25 kilometrů. Přes Trutnov nemusíme dodržovat trasu, takže valím po hlavní. Teda, když kouknu na tachometr, jedu s bídou 25, to mi fakt tak ubylo sil? Je teda pravda, ze dost velkou část jedu proti větru, ale i tak…

Na výjezdu z Trutnova potkávám Vaška Brože. Vypadá zdrcle. Do kopce mu ujíždím, ale na celopéru mě zase dohání na hrbolaté rovince. Pak mu ujíždím víc, ale na křižovatce si nejsem jistý odbočkou, názvy v mapě nesedí s rozcestníkem, tak zapínám GPSku a Vašek mě má zase. Pak už to nehrotím a do cíle dorazíme spolu.

Žlutá za Jánskými Lázněmi je furt do kopce z kopce. Vašek několikrát avizuje, že ten kopec už je poslední a on obvykle není. Ale přeci jen přijde ten okamžik, kdy sjíždíme na asfaltku a čeká nás už jen sjezd do Černého Dolu. Odněkud se objevuje Štěpán s dodávkou a křičí na nás, že už jsme úplně vyloudaní, když jsme si ho nevšimli u cesty. Pak nám dělá doprovod až na chatu, luxusní dojezd!

Finální sjezd do cíle. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.

Finální sjezd do cíle. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.

Dojíždíme pár minut po čtvrté dopoledne, tedy poměrně s přehledem v limitu, navíc v první desítce na sdíleném 8.-9. místě. Takže euforie mi prýští i ušima. Do Loudání jsem šel s tím, že chci dokončit v limitu, že bych se objevil mezi lidmi v první desítce, v to jsem nedoufal. Začal jsem až někde na Paprsku, když jsem podle příchozích SMS viděl, že se postupně prokousávám kupředu a zároveň jsem se cítil dost dobře na to, abych jel opět přes noc.

V cíli spolu s Vaškem Brožem

V cíli spolu s Vaškem Brožem

Že prý nejlepší příprava na ultra je mít děti. Asi na tom něco bude :). Pak taky určitě pomohla moje nová záliba v dálkových pochodech. Jednak to trénuje psychiku, protože v druhé půlce stovek to už moc rychle neutíká a člověk se proti tomu musí obrnit. Jednak mi díky tomu nedělalo problém tlačit kolo a vůbec jakékoliv pochodování po trase. Kolena ke konci už v pohodě. Achilovky, se kterými jsem zápasil dva roky zpátky, naprosto bez problémů. K tomu možná přispěly i psí dečky, které jsem celou dobu nosil na tretrách, aby mi achilovky neprochladly. Vedro jsem nějak neřešil, jen jsem do sebe pravidelně sypal Anticrampy od Nutrendu a když byla příležitost, kupoval jsem minerálky. Jonťák jsem letos nechal doma, akorát mi to vždycky rozhasí žaludek. Jediné následky nesu v podobě odřeného zadku, ale za to si můžu částečně sám, protože poslední dva dny jsem s vidinou cíle na dohled zanedbával péči v podobě mazání :).

Tentokrát se tetování obzvlášť povedlo. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.

Tentokrát se tetování obzvlášť povedlo. Fotil Štěpán Stránský, Flukeatelier.

Jo a ještě jedna premiéra! Celou dobu jsem vydržel se nepřevlékat a jet v jednom oblečení. Fakt to jde a ani to nebolelo. Asi jsem teda nevoněl, sám sobě jsem si smrděl už druhý den jízdy, ale na čerstvém vzduchu se to dalo přežít.

A ještě jedna zajímavost, ačkoliv v Brně se touto dobou musím dopovat antihistaminiky, během Loudání jsem byl naprosto bez příznaků jakékoliv alergie a prášky jsem polykat nemusel. Asi to bude i o psychice…

 

Loudalové jedou vlakem

Loudalové jedou vlakem

Update z července – dostal jsem dárkem penalizaci hodinu a půl za nedodržení části trasy. Sice jsem si tím nepomohl (bylo to delší), ale pravidla jsou pravidla a měl jsem prý dodržet trasu.  Takže nakonec je z toho desáté místo kurde.

 

 

 

 

7 Komentářů

  1. Vašek

    Dobře jsme pokecali posledních 10km. Ujíždět poslední kolimetry o 8. místo je zbytečné, protože stejně se uplatní penále řádově v hodinách.
    Zabojoval jsi nejvíce po Paprsku, že jsi jel přes noc. My jsme zvládli kritický úsek za světla… zas ale jsme pak ztratili čas hospodou.
    K tomu vláčku na začátku: naopak si myslím, že je třeba toto nechat neomezené. Já považuji za chybu, že jsem se na začátku nechytl, protože ten protivítr sám byla vyloženě taktická chyba… Bylo to první Loudání, kdy bylo prvních 100km v podstatě silničních.

    1. alexandr (Autor)

      Jako ten vítr byl nepříjemný. Ale stačilo málo a jel jsem s časovkářskou hrazdou, ta by to dost eliminovala :) Každopádně to beru tak, že pravidla určují pořadatelé a pokud vláček není zakázaný, tak je samozřejmě strategická chyba toho nevyužít. To zase jo.

  2. Honza Zídek

    Pěkně napsané, Radku. Ale počkej, příští rok vylepším mapu a už mi neujedeš :)

    1. alexandr (Autor)

      Beru Tě za slovo 😉

  3. Michal N

    Gratulace. Přečetl jsem si celý článek. Tomu říkám parádní dobrodrůžo uprostřed naší civilizované a přelidněné Evropy.

  4. Radek Nedbal

    Ahoj Loudale

    Máš to krásně sepsané. Až teď v říjnu jsem si připomenul tu kupu zážitků. Docela mě překvapilo jak jste někteří mezi sebou závodili. Já jsem šel s cílem dojet a to se mi taky podařilo 😉

    Ještě mě překvapila jedna věc. A to, že na takovém závodě lidé jezdí ve dvojici. Za mého hlediska je to poloviční zážitek.

    R.

    1. alexandr (Autor)

      Ahoj Radku, díky!
      Na svém prvním Loudání jsem taky chtěl jen dojet :o) Jinak taky radši jezdím sám.
      Tak ať Ti to jezdí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>