Pradědova stovka (2014)

Když jsem na jaře šel kolem Brna svou první stovku, tak jsem si říkal, že pokud mi to půjde, tak bych mohl během roku ještě nějaké dát. Už jsem tou dobou vyhledával vhodné kandidáty na webu a Pradědova stovka mě hned zaujala. Nejvíc tím, že se odehrává v Jeseníkách. Mám Jeseníky rád, vyrostl jsem v Postřelmově a vždy, když jsem jel do Šumperka, tak na mě na bludovském kopci zdálky mrkal Praděd. Přes zimu jsme s kamarády každou chvíli vyráželi na Ramzovou na běžky, na Keprník jsem chodíval na východy slunce… Zkrátka jsem se těšil, že opět uvidím své oblíbené hory.

Stovka kolem Brna celkem vyšla, a tak jsem se celý natěšený na Pradědovu stovku přihlásil.

3.10.2014, pátek

Startovat se mělo v sobotu ráno v šest z České Vsi. Neměl jsem představu, jak bych se na tak brzký start dostával, nezbývalo tedy, než přijet už v pátek jako ostatní a přečkat noc v místní tělocvičně. Spoje nic moc, ale táta souhlasil, že mě sem ze Šumperka zaveze. Dojel jsem tedy z Brna do Šumperka, dal si u rodičů večeři a vyrazili jsme. Po příjezdu jsem si dal ještě jednu večeři a začal přemýšlet, kde tedy jako přespím. Spaní v tělocvičně jsem se bál, mívám v takových podmínkách problémy usnout. Ale nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím, protože jsem byl už dost unavený a myslel jsem, že to půjde. To bylo asi osm hodin. Jenže ono to nakonec nešlo a někdy po půlnoci neustálého převalování jsem to vzdal a vyrazil ven do zimy. To už bylo lepší a já do rána naspal asi tři hodinky. Daleko do ideálu, ale nakonec jsem byl rád, že jsem spal aspoň trochu. V tělocvičně na mě bylo hlavně moc vedro. Moje blbost, měl jsem si vzít letní spacák. A špunty do uší a klapky na oči No, uvidíme, aspoň je co zlepšovat.

4.10.2014, sobota

Když jsem ráno vstal, tak už to ve škole bzučelo jak v úle. Pochodníci se chystali ke startu, na záchodech se tvořily fronty… ale aspoň jsem se jakž takž probral. Dal jsem si vydatnou snídani v podobě sušenek s minerálkou, navlékl jsem na sebe kompresní návleky i ponožky, naposledy překontroloval obsah batohu, nachystal čelovku (byla ještě tma) a už jsem se chystal ven.

Před školou k nám krátce promluvil místní starosta, což tedy oceňuji, že se mu chtělo vstávat. Zbytek obce měl ještě noc. A pak už to šlo ráz na ráz. Start.

Tož jsem vyrazil. Čekal jsem, že lidé začnou uhánět jako o život, ale dav turistů a běžců se rozcházel dost chladně. Tak jsem vyběhl a rázem se ocitl na čele. Uff.

Prakticky hned po několika desítkách metrů začalo stoupání lesem na Zlatý Chlum. A já stále v čele. No toto, s tím jsem jaksi nepočítal. Takže za to vezmeme, ne? Vyhnal jsem srdce do otáček a rychlou chůzí jsme se posunovali krpálem nahoru. Postupně jsem pár borců pustil před sebe, ale nikam se moc nehnali, na kontrolu na Zlatém Chlumu jsem dorazil asi třetí v těsném závěsu. To už bylo naštěstí trošku světlo, takže jsem mohl schovat čelovku a užívat si seběh do Jeseníku. Na první živou kontrolu dole u řeky jsem dorazil asi šestý, někteří běžci měli zjevně rychlejší tempo a já si nedělal iluze, že bych je uvisel až do konce. Možná příští rok, heh ;o)

Start byl tedy poměrně intenzivní, jen co je pravda. A aniž bychom příliš vydechli, hned následoval další kopec z Jeseníku. Přes lázně na Studniční vrch a odtud dál na Medvědí kámen. Z mapy jsem věděl, že je kolem množství pramenů, tak jsem schválně netahal moc vody a počítal s tím, že ji tady doplním. Jak vymyslel, tak udělal. Někde od Medvědího kamene by normálně byla hezká vyhlídka nebýt té ranní mlhy. Takže jsem bez zastávky proběhl dál. Docela se mi tu v těch místech líbilo, takové krásné trailové pěšinky. Dolů z kopce tedy poněkud technické, protože pěšinka byla pokrytá kameny a vymletá vodou, ale bavilo mě to. Pak přišla asfaltka a seběh k jeskyním na Pomezí. Tady odtud už to trochu znám, navíc tu měla být první občerstvovačka. Pořadí si celkem držím, od Jeseníku mě předběhli jen tři lidi, z toho jednoho jsem dal zpátky, takže stále v první desítce, paráda.

Na Pomezí dávám colu a beru jabko na cestu, žádné velké zdržování. Chvilku běžím s Tomášem Svobodou, ale má na můj vkus moc rychlé tempo, tak ho nechávám běžet v dál. Potkal jsem ho pak ještě na Pradědu, on mířil dolů, já nahoru, vypadal dost jetě, ale dokázal se zkousnout až do cíle, nadělil mi asi hodinu.

Také se za jeskyněmi poprvé předbíhám s Pavlem Fexou. Po rovině nebo zkopce mi vždycky poodběhl, ale doháněl jsem ho na kopcích a budeme se míjet až skoro do 90. kilometru. Od cesty na Ramzovou jsem neměl žádná očekávání, věděl jsem, že to bude plus mínus lesem bez nějakých zajímavostí.

Na Ramzovou jsem doběhl chvíli po příjezdu vlaku. Proti mě do kopce stoupali turisté, nutilo mě to hrdě běžet, přeci nepřejdu potupně do chůze. No jo, motivace přízemní, ale funguje V jedné z dřevěných chatiček pod sjezdovkou cestou na Šerák byla první velká občerstvovačka. Dávám banán, dolívám vodu a ještě vynikající domácí koláč. Ten bodl náramně!

Plný optimismu vyrážím poklusem s banánem v ruce do kopce na Šerák. Pár turistů obdivně komentuje můj výkon, paráda, to mají mazlíčci rádi. U kontroly na začátku stoupání údolím Vražedného potoka za sebou slyším nějaké hlasy. To vypadá, jako že mě někdo dohání, no tak to je na čase kopnout do vrtule. Makám, co to jde, i když o běhu se moc nedá mluvit. Následuje krátká asfaltová rovinka pod Obří skály. Tady konečně zase chvíli běžím, ale dostává se mi od nějakých důchodkyň nelichotivého komentáře, že už vypadám dost sešle. Baby jedny.

Předpokládal jsem, že mi výstup na Šerák vezme asi hodinu a moc jsem se nespletl. Zvlášť ten poslední úsek po modré od Obřích skal stál teda za to. Na chatě jsem u baru vypil na stojáka jednu malou kofolu a za pět minut už jsem zase pokračuju v cestě dál na Keprník. Tady na hřebenu jsou davy turistů. Je hezké slunečné počasí, tak asi proto. Nikde se moc nezastavuju, občas mi lidé poradí na rozcestí, když váhám kudy dál. Trasa je značená v takových místech bílými čtvrtkami s nápisem Pradědova 100, a ti turisté mají občas lepší přehled o značení než samotní závodníci.

Za odbočkou na Vozku mě dobíhají a předbíhají Lukáš Vrobel a David Štěpán. Na první pohled se mi zdá, že jejich tempo nemám šanci uviset, ale od Vozky už zase běžím v čele. Snažím se minimalizovat prostoje a vyplácí se mi to. Budu se s nimi míjet až za Praděd, ale pak už mi utečou doopravdy. Vždy, když jsme se míjeli, tak jsem se snažil s nimi prohodit pár slov. Ten menší se celkem chytal, ten větší vypadal, jako že moje rádoby vtipné věty nechápe. No, je otázka, jak moc vtipné byly, už jsem měl pár kilometrů v nohách…

Před Vřesovou studánkou prohazuju pár slov s turisty, které jsem předbíhal jednou za Keprníkem. Akorát, že oni šli přímo na Vřesovku, kdežto já musel ještě na Vozku. Od Červené hory vede kousek hezký trail po pěšince klečí, a pak už jen nudná široká cesta na Červenohorské sedlo. Aspoň že je to zkopce.

A je tu další občerstvovačka. Doháním tu asi tři běžce, dávám nějaký ten chleba se sádlem, colu, doplňuju vodu.. A vyrážím dál. Začíná se trochu zatahovat, vypadá to, že na Pradědu už nám sluníčko svítit nebude. Hlavně ať neprší. Zase se míjím s Pavlem Fexou, zapomněl cosi na občerstvovačce, tak se musí vrátit. Z cesty na Švýcárnu si vybavuju jen ty dřevěné chodníky přes slatě. Ty jsem komplet běžel. Stoupání od sedla bylo menší, než jsem čekal. Byl jsem tu naposledy někdy patnáct dvacet let zpátky na běžkách a ten kopec jsem si pamatoval větší. Možná proto, že mi to na těch běžkách tehdy vůbec nejelo, špatně namazáno a furt se mi lepil sníh na skluznici…

Kolem Švýcárny jen probíhám a po asfaltce indiánským během pokračuju až na Praděd. Potkávám dalšího běžce, Na Pradědu skrumáž lidí, chvíli mi trvá, než najdu razítka, naštěstí mě zase nějací turisti nasměrují. Ještě jednu vrcholovou foto a hurá dolů na Ovčárnu, kde mě čeká polévka. A teprve půlka trati, ale na to se snažím nemyslet.

Z Pradědu je to z kopce, takže běžím skoro celou cestu až na Ovčárnu. Polívka tam opravdu čeká. Tuším gulášovka. Luxusní. Jsem za to rád, protože jsem měl obavy, abych neskončil se žaludkem jako v srpnu v Javorníkách, kde jsem nedokázal dojíst vývar na Portáši, protože jsem měl žaludek jak na vodě. Takže tentokrát zatím žádné žaludeční problémy. Ještě dolévám do láhve půl litru kofoly a hurá zpátky na trať.

Trochu propadám trudnomyslnosti, když pomyslím na to, že mě čeká ještě jednou taková porce kilometrů. Běhat už se mi moc nechce, odteď už je to takový indiánský běh. Vždycky 100, max. 200 metrů běh, pak chvíli obyčejnou chůzí, než se hlava zmobilizuje k dalšímu pokynu k běhu. Ale jinak to jde, kromě stehen mě nic nebolí, puchýře nejsou, super. Stehna mě bolí z těch kopců. Ty mi teda daly zabrat. Ale teď už jich moc nebude, tak to už nějak půjde.

Sbíhám se na chvíli s Tomášem Kotalou. Přišlo mi, že měl víc sil než já, ale furt se neměl k tomu, aby mě předběhl a odběhl. Takže jsme pobíhali společně až ke Ztraceným kamenům. Tam si potřeboval spravit ponožky nebo tak něco. Já si zase potřeboval odskočit, takže jsem šel dál s tím, že nebudu spěchat, aby mě mohl dohonit. Jenže on pak stále nešel, a ten kopec dolů na Skřítek by byla škoda neběžet, tak jsem to pustil dolů a Tomáše jsem zahlédl znovu až na Rabštejně.

Na Skřítku se nechávám vyfotit u skřítka, chvíli debatuju s mladým párem s dětmi, co mě vyfotili, ale zase kolem proběhl Pavel Fexa, tak povídání rychle ukončuju a hurá za ním. Na Rabštejn je to sice z kopce, ale pár kilometrů po asfaltu. To není nic moc pro chodidla, naštěstí na okraji po jehličí to celkem šlo. Na Rabštejně byla kontrola až úplně nahoře na té nejvyšší skále. Zase potkávám Pavla. Nahoře na vyhlídce jsem zrovna kolem západu slunce, sedí tam nějaký horolezec a kouká do kraje. Tak mu škodolibě prozrazuju, že dnešní romantiku naruší ještě několik desítek běžců a turistů, co sem průběžně celou noc polezou.

Dole na louce je hospoda. Sice jsem se původně nechtěl zastavovat, ale hodilo by se trošku zklidnit žaludek. Už začíná z těch tyčinek, co furt jím, trošku jankovatět. Pavel se taky tváři, že by se tu zastavil, navíc tu mají takové hladové okénko, tak to snad bude rychlé. Dávám bezinkovou domácí limonádu (ta mi moc nechutnala) a párek s hořčicí (ten mi bodl).

Při odchodu se přiřítili tři běžci, ale z opačného směru. Prý zabloudili. To nechápu, orientace nebyla vůbec těžká. Hmm, než se vyškrábou ke kontrole na skálu, tak to máme náskok tak půl hodiny… Není na co čekat, za chvíli bude tma, hybaj dál.

Pavel mi zase utíká a já ho zase doháním, tentokrát na Kamenném vrchu. Pavel má hůlky, já hůlky nemám. Jak to, že ho vždycky doženu na kopci? Pod vrcholem bivakuje nějaký tremp, ale když od nás slyší, co ho čeká, tak se chystá přebivakovat někam bokem. Běžíme dál nocí s Pavlem a netrvá to dlouho a je tu zásek v podobě rozcestí pod Smrčníkem. Zaboha nevíme, kudy dál. Dohání nás tu Maďar Márton Dániel. Pavel má GPS, já mám GPS, Márton nemá ani šajnu. Má baterku v ruce a na nohách tepláky. Zrovna v tomto místě by se moc hodila nějaká jasná cedule, kudy dál. Ta odbočka moc nesouhlasí s mapou. Asi po pěti minutách Pavel naštěstí nachází tu správnou cestu, tak si můžeme všichni oddechnout a vyrazit dál močálem černým kolem bílých skal.

Tedy, to byla metafora. Následuje úsek cesty přes Volyň. Takový trail borůvčím po skalnatém hřebínku. Už je totální tma, běžíme s čelovkami. Ale mně se to líbí. Užívám si to a z kopce klukům poodbíhám. Ne na dlouho, jak přijde lesní cesta od Mrtvého muže dolů k Dobré náladě, tak mi zase odbíhají oni. Trochu mě štve, že musím každou chvíli odskakovat do křoví a ztrácím tím čas i trpělivost.

U Dobré nálady v Mladoňově je další živá občerstvovací kontrola. U prvního stavení můj průchod způsobí psímu hlídači záchvat zuřivosti. Tak to se asi místní dnes moc nevyspí. Klukům na kontrole moc nezávidím, je pěkná kosa. Navlékám čepici i rukavice. V nohách mám 89 kilometrů. Dávám colu a chleba s máslem. A začíná krize. Pavel mě navnadil, že těch kilometrů už je tu asi 97, to by bylo parádní. No byl to omyl, pro mou psychiku fatální. Tady jsem Pavla i toho Maďara viděl před cílem naposled. Následující hodinu jen mašíruju, žádný běh. Na ten nějak nezbývají síly. Škoda, terén to byl místy docela vhodný.

Nakonec si vzpomínám, že mám přece v batůžku ještě to sušené maso. Tak ho dlabu. A krize pomalu odchází. Od Benkova se mobilizuju a přichází už i nějaký ten běh. Před Brníčkem volám tátovi a hlásím odhadovaný příchod do cíle, aby mě mohl vyzvednout. Taky mám strach, aby mě díky mé krizi nedoběhli ještě ti tři běžci z Rabštejna, tak běžím čím dál víc. Poslední dva nebo tři kilometry do Brníčka běžím skoro furt.

Také mě motivuje, že to tu znám. Na Brníčku jsem byl nesčetněkrát, na Markovici se vysloveně těším. U Obrázku pod Markovicí jsem jako kluk byl každý týden nejmíň jednou, prostě erupce vzpomínek. Na kontrolu do Brníčka dobíhám o půl jedenácté. V nohách 104 kilometrů, do cíle v Zábřehu ještě devět. Dávám tradičně colu a banán a hurá na tu Markovici.

Výstup na Markovici jde jako po másle, jsem tam co by dup. Jen ten seběh jsem si tedy představoval jinak. Ten moc nedávám, stehna už mám na hadry, au au. Od Obrázku (od té BTSky) vede dolů do Lesnice taková lesní cesta, ale pořadatelé to natáhli o kousek dál přímo trávou po louce. No proti gustu… Aspoň že je to vyznačené těmi reflexními nálepkami. S těmi jsem měl problém jen jednou u Benkova. Svítím před sebe a reflexky vpravo, reflexky vlevo, kam teď? Až po chvíli si to to zvíře vlevo rozmyslelo a reflexky zmizely a zůstaly jen ty skutečné vpravo.

Tak a jsem dole v Lesnici. Snaží se ke mně přidat nějaké roztomilé kotě. Musím ho zahnat, aby se mnou neběželo až do Zábřeha. Odtud do cíle je to na morál. Asi čtyři kilometry po asfaltu. Takže indiánským během. Nakonec mi pomáhá pomyšlení, že když běžím do práce, tak to přece ubíhá rychle. Přesvědčuju hlavu, že vlastně o nic nejde a ono fakt, už jsem v Zábřehu. Celou dobu se snažím zrychlovat, protože to vypadá, že bych to snad mohl stihnout do půlnoci. Jedem jedem, ať to sviští po letišti.

V Zábřehu to ještě celkem žije, lidi bloudí z hospod domů. Já tu chodil čtyři roky na gympl, tak aspoň nemusím hledat značky a jdu po trase na jistotu. Makám makám, je tu půlnoc… Uff. tak aspoň kdyby se podařilo do pěti minut přes čas… Jo! Do cíle vbíhám čtyři minuty po půlnoci.

Tak to bychom měli. 113km, 18 hodin a 4 minuty. Tak jako pomýšlel jsem na lepší čas, ale z těch několika stovek, co jsem zatím absolvoval, byla tato bez diskuze nejtěžší, takže jsem nakonec docela rád i za toto.

Sprchy jsou v patře, vysléct se z těch kompresních věcí je trošku hlavolam, tělo už pochopilo, že nemusí nikam spěchat a já se začínám pohybovat jako invalida. Když vysprchovaný a převlečený scházím znovu dolů do přízemí, tak už tam na mě čeká táta. To je super. Jen je mi líto, že tam tím pádem nemůžu ještě chvíli posedět a pokecat s klukama. Příště budu muset domů nahlásit pozdější čas