Brněnský Masakr (2014)

20. září 2014, sobota

A je to tu zase. Takový trošku reparát. Brněnský Masakr je závod kolem Brna, převážně v terénu, ale na druhou stranu dost často po lesních šotolinových cestách, takže vysloveně kozí stezky to taky nejsou. S výjimkou červené turistické značky po skalním hřebenu Babího lomu, kde se různě skáče po kamenech a o běhu se moc nedá mluvit. Loni byla trasa dlouhá 61 kilometrů, letos dokonce 63. Normální běžecké závody mě moc nelákají, ale jak jsem zahlédl upoutávku na tento, hned jsem věděl, že bych se rád zúčastnil. A tak se taky stalo.

Loňský Brněnský Masakr byl můj první běžecký závod vůbec (okresní kolo v přespolním běhu na gymnáziu nepočítám). Sluší se podotknout, že jsem přitom nehýřil ambicemi. Uběhnout nejdřív aspoň maraton? Pche, dětské trasy přenechám jiným. Ale zase, 61 kilometrů je 61 kilometrů. Nejvíc jsem do té doby ušel padesát. Za necelých sedm hodin. A už je to pěkně dlouho, to mi bylo asi šestnáct. Takže jsem si říkal, že ujít, pardon uběhnout, to za méně než devět hodin bych snad mohl. A taky že jo, v roce 2013 jsem dokončil za osm hodin někde kolem 160. místa. Ale pak jsem viděl své fotky z trasy a ten oplácaný programátor středního věku mě tedy příliš nenadchnul. A ztráta na vítěze asi tři hodiny taky ne.

Dobíhám do Vranova. Fotil Juraj Kožiak.

Od té doby jsem začal více běhávat. Nejdřív o víkendech takové seběhy domů na Lesnou z Útěchova, pak sem tam do práce (hned při prvním pokusu se mi podařilo si podvrtnout kotník) a od ledna jsem tomu dal řád a snažil se v rámci Ligy 100 na serveru bezvabeh.cz uběhnout měsíčně aspoň 100 kilometrů. Logicky mi tedy na mysli vytanula myšlenka zkusit letos opět Masakr, abych zjistil, jestli jsem se teda zlepšil a jak moc.

Na startu jsem se cítil již lépe. Čepici, nákrčník nebo návleky na ruce už jsem narozdíl od loňska nechal sebevědomě doma. Přeci mám v plánu běžet, tak se snad zahřeju, ne?  Jen těch lidí běželo trochu méně, někteří zvolili dětskou variantu na 30 kilometrů. Taky tepák jsem si nebral, ještě by mě znervózňoval svým pípáním a co pak.

Hned od začátku jsem se trpělivě prokousával vpřed. Snažil jsem se sice trošku krotit, ale docela to šlo. Výběh na Babu celkem v pohodě (loni jsem to šel pěšky, protože tepák pípal jako o život). Kus před Českou předbíhám takovou holku se svalnatýma nohama a aniž bych to věděl, tak jsem se tím posunul do ryze mužského startovního pole. No ale ona mě pak zase předběhla po po pár kilometrech zpátky, takže to takové vítězství zase nebylo.

Před Lelekovicema jsem chtěl běžet po trase, co znám z loňska, naštěstí na nás zavolal nějaký místní pán, že tam jako nééé, že to vede jinudy. Zrovna tutaj to teda moc dobře značená odbočka nebyla. Před stoupáním na Babí Lom jsem se ohlédl (já vím, že se to nemá, ale já to udělal nenápadně, v zatáčce ;)), abych za sebou spatřil štrůdl minimálně dvaceti dalších běžců. No těpic, abych přidal.

Kozí stezka od rozhledny až na rozcestí pod Babím Lomem byla letos nádherná. Schválně jsem spěchal, abych tam byl brzo, protože loni se to tu šprajclo a vznikla solidní zácpa. Na pěšince po skalách se moc předbíhat nedalo. Letos pohoda, byli jsme asi tři a pěkně jsme si notovali, jak je to tu bez té zácpy super. Takže pln očekávání a optimismu jsem vyrazil jako laňka dál.

Dole pod kopcem najednou auvajs. Takový malý náznak křeče. Jak to? První křeče ve stejném místě jako loni, to jsem tedy nečekal… Hned jsem do sebe lupnul Antikrampu, ale mám podezření, že to bylo spíš z námahy. A zase stejný vývoj, do kopce k Máchovu památníku se mi moc běžet nedalo, hned mě chytalo lýtko. Postupem kilometrů se to ale zlepšovalo, navíc zkopce se běželo v pohodě, tak aspon v něčem to bylo lepší než před rokem.

Na třicátem kilometru v Adamově jsem byl přesně za tři hodiny. Paráda, loni mi to sem trvalo čtyři hodiny. No ale pak mi kolem Alexandrovy rozhledny došlo. Utěšoval jsem se, že takové tempo jako loni snad udržím vždycky. No ale bylo to utrpení. Teda, ne vždy. Ač jsem se vždy podceňoval, co se týče běhu zkopce, tak jsem zjistil, že když to pustím dolů, tak najednou všechny předbíhám. Třeba seběh lesní pěšinou ke kontrole u zastávky v Babicích. Nebo před Bílovicemi, na začátku vesnice vede značka po betonových schodech. Dobíhalo mě několik běžců. Ale přišly ty schody, já to po nich pustil dolů a pak jsem se dole ohlédl a ti běžci nikde. Tož pěkně pěkně. V těch Bílovicích byla časová brána na hranici maratonu. 4:29:43 (pro škarohlídy bych rád podotkl, že trasa vedla terénem a za ten čas jsem docela rád).

Po zelené z Bílovic do kopce na Útěchov klasicky pěšmo, ke konci stoupání pak aspoň indiánským během. Od myší díry změna, indiánským během celé. Tady už jsem se cítil docela dobře, v porovnání s loňskem plný sil. Kontrola na hřišti v Útěchově byla zhruba na 50. kilometru, trvalo mi to sem asi 5h a 40 minut. To už je docela zlepšení, před rokem to bylo o hodinu víc.

Z Útěchova vedla trasa společně s dětskou třicítkou a já začal občas potkávat unavené běžce. Jako hezké to ode mě určitě nebylo, ale vnitřně mě nabíjel pocit, že běžím po padesáti kilometrech rychleji než oni po dvaceti. Pak jsem si musel odskočit stranou do křoví a když jsem se vracel na trasu, vidím, že se blíží Alena Žákovská. Docela známá brněnská běžkyně. Předběhl jsem ji ani ne kilometr za startem, přičemž mě překvapilo, že běžela na můj vkus docela pomalu. Jenže ona běžela furt. Takže zatímco mně po třicátém kilometru trochu došlo, jí zjevně nedošlo. Tak jsem si stanovil cíl, že je otázkou cti, abych svou pozici udržel. Držel jsem ji zuby nehty do chvíle, než jsem zastavil na chvíli smočit hlavu u studánky (byl už dost hic). Jenže ona proběhla kolem ani nezpomalila. Tož to je v kelu, tu už nedoženu. A do cíle je to ještě tak sedm kilometrů…

Aspoň jsem sem tam někoho předběhl a nepropadal tak trudnomyslnosti. Třeba jsem dobíhal holčinu s baťůžkem. Vypadala docela odpočatě, oddechl jsem si, až když mě ujistila, že běží jen 30km. Vypadat takto v pohodě na 55. kilometru, tak bych té trudnomyslnosti propadl okamžitě. Kus dál jsem se snažil cestou do kopce povzbudit nějakého kluka, co jen šel. A on, že prý vůbec necítí svaly na nohách, že ho prostě přestaly poslouchat.

A nakonec jsem dohnal i tu Žákovskou. Na občerstvovačce v Soběšicích. A taky jsem tam zaslechl, jak zmiňuje, že se jí klepou ruce (asi vyčerpáním), tak jsem do sebe rychle hodil kelímek jonťáku a hurá zase na trať. Ale ona kupodivu urychlila svoje pití a vyrazila za mnou. Tak jsem zrychloval, z kopce jsem to pouštěl, a ona taky zrychlovala a furt se mě držela. Po asfaltu, po stezce, nic nezabíralo. No toto… No nakonec jsem pozici uhájil, ale bylo to o fous. A mám neblahé tušení, že kdyby opravdu chtěla, tak tu pozici neudržím

Cíííl! Uff. Fotil Dan Orálek.

A je tu bilance. Letošní čas na 63km: 7 hodin, 14 minut, 53 sekund. Celkové pořadí 61. Přede mnou jen dvě ženy. Když to srovnám s loňskem, kdy jsem před cílem závodil s nějakou 60. letou běžkyní, tak paráda, spokojenost. Jen mi vrtá hlavou těch necelých 15 minut. Jestli vono by to jako nešlo ještě příští rok stáhnout :).

Tak už nikam běžet nemusím, super.

A ještě důkaz místo slibů.