Sobota 4.1.2014
Před několika lety jsem na internetových fórech objevil několik málo lokalizací objektů rakouského opevnění stavěného po 2. světové válce proti východnímu bloku. Moc toho nebylo, tak jsem si je uložil a čekal, zda se časem údajů nevynoří více. V mezičase jsem navštívil výborné rakouské muzeum ve Würzenpassu na hranici se Slovinskem, které se snad jako jediné tomuto opevnění uceleně věnuje (ale objevují se zprávy, že vzniká podobně zaměřené muzeum nedaleko Vídně). Tam mi bylo průvodkyní řečeno, že armáda se po deaktivaci objektů snažila předat pozemky původním majitelům ve stavu blížícímu se stavu před výstavbou opevnění. Tak nějak jsem si tedy představoval, že kromě demontáže tankových věží a pancéřových prvků byly objekty zahrnovány zeminou, pokud nebyly dokonce zcela demolovány.
Na Internetu nových informací od té doby příliš nepřibylo, alespoň co se týče Dolních Rakous nebo Vídně, tedy oblastí nejblíže Brnu. Skoro se zdá, že pokud existují nějací rakouští bunkrologové, tak je pro ně jejich vlastní opevnění minoritní záležitostí nebo přinejmenším mají zábrany cokoliv o tomto opevnění publikovat.
Takže konec čekání, jde se na vlastní průzkum. V sobotu vyrazila z Čech do Rakouska výprava ve složení Honza, Michal, Dub a já. Cílem byla lokalita u obce Petronell-Carnuntum, známá spíše pozůstatky po pobytu římských vojáků. Ve světle toho, co jsem už věděl, jsem ohledně fortifikací nečekal žádné zázraky a výsledek mě více než příjemně překvapil. Ale nepředbíhat.
Cestou z Brna po dálnici do Bratislavy kluci nadávali, že je hustá mlha a počasí tedy nic moc. Nakonec jsme myslím byli rádi za tu mlhu. Nebylo nás totiž tolik vidět v akci. Taky oranžový batůžek s reflexními páskami nechám příště doma. Místní obyvatelé byli totiž více než podezřívaví a hned na začátku na nás zavolali policii. Stačilo k tomu málo – zaparkovat naše auto s pražskou značkou na kraji vesnice Schaffelhof (nebo spíše shluku několika domů) a po veřejné polní cestě vyrazit z civilizace do mlhy.
Ještě před příjezdem policie jsme ovšem narazili na pěkný objekt pro věž z Charioteeru přímo pod cestou. Sice zazděný a zašpérovaný, ale jinak poměrně dochovaný. Natěšení nadějným nálezem jsme vyrazili k remízku na kopci, kde se měl dle mapy nacházet shluk několika dalších objektů. Ten první objekt pod cestou byl mimochodem v mapě zakreslen úplně jinde (a nebo tam nebyl vůbec). Hned první objekt v remízku – podzemní úkryt – nás nadchl. Dochované vybavení (postele, židličky, stoly, seznam inventáře, nějaké ty rozvaděče…) zdaleka předčilo má očekávání. Po chvíli běhání mezi místnostmi jsme prolezli vstupní mříží ven (doprovázeni Dubovým nadáváním na nevhodně zvolené oblečení – výlet na bunkry do polí se totiž poněkud lišil od představy gurmánských zážitků v bratislavských restauracích) a vydali se hledat další objekty. Z úkrytu jsme se přesunuli hlouběji do lesa, kde jsme našli vodárenský objekt, ale pak už jsme se vrátili zpět na cestu, neboť ke všem normálním bunkrům se přeci dá dojít po cestě. A taky že ano, hned za ohybem cesty nás vítal objekt pro věž z Centurionu. Bohužel opět zašpérovaný. A za plotem, jako většina rakouských objektů. Na druhou stranu, obvykle se v plotě nacházela díra s vyšlapanou pěšinou, takže jsme si z toho nedělali těžkou hlavu.
A v tomto okamžiku za námi přijelo policejní auto. Takže Grüss Gott, zpátky přes plot na cestu a už jsme si povídali. Někdo z vesnice je na nás poslal. Vzápětí dojela ještě dvě civilní auta s policajty bez uniforem (asi nějací agenti soudě podle urputných výrazů v jejich tvářích). Celkem jich na nás bylo pět, takže síly byly poměrně vyrovnané. Proběhla identifikace, cvičný šacung obsahu batůžků, ale jinak v pohodě, jeden se s námi i vyfotil. Pochopili, že máme zájem o bunkry a řekli, že jim to nevadí. Jen máme dávat pozor na to, že všechny ty bunkry stojí na soukromých pozemcích a majitelům se to líbit nemusí. Tak proto tedy nakonec díky za tu mlhu. Ostatně, o pár hodin a kilometrů dále jsme v polích (opět na cestě) potkali nějakého místního zemědělce, který se tvářil zachmuřeně a na pozdrav nereagoval. Tak nevím, nevím.
No a my po odjezdu policie už na nic nečekali a pokračovali jsme v průzkumu remízku. Našli jsme tu ještě dva objekty pro 106mm bezzákluzový kanón M40A1 Bofors (později nahrazovaný 84mm protitankovou lehkou zbraní Carl Gustav). Poznat se dají jednoduše podle střílny (fotka je z týlu), kde byl zřejmě za boje pěkný průvan. Jeden objekt byl zavřený, druhý komplet otevřený, včetně úkrytové části. Také jsme našli něco, co byla zřejmě pozorovatelna (zavřená), další zazděný objekt pro věž z tanku (zřejmě opět Charioteer) a pak takovou malou pixlu, ze které se vyklubal opevněný vodní zdroj. Kolem bunkrů byly kromě plotu i zbytky protipěchotních překážek (prasečí oka podobná českým) a na zemi spousta vystřílených slepých nábojů (ty jsme nacházeli toho dne téměř u všech objektů).
Po tomto úspěšném průzkumu jsme se vrátili do vesnice k autu, kde jsme byli opět podezřívavě pozorování jedním domorodcem, a vyrazili jsme pěšky na druhou stranu od hlavní silnice, kde mělo být podle mapy velitelské stanoviště a další objekt pro věž. Velitelské stanoviště jsme našli, bohužel zašpérované a evidentně užívané novým vlastníkem. Objekt pro věž z Charioteeru jsme našli vzápětí hned vedle železniční tratě. Mimochodem, u velitelského stanoviště jsem posvítil do vchodové chodbičky a spatřil jsem tam vchodovou střílnu. V ostatních objektech, co jsme ten den viděli, nikdy nebyla.
O pár set metrů dál na jih pokračoval náš průzkum dalšími dvěma objekty pro tankové věže (tentokrát Centurion), které se oba nacházely v blízkosti železniční trati (v současnosti používané již minimálně). Opět oba dobře zabezpečené, nedostali jsme se ani do jednoho. A věže už jsou samozřejmě pryč. Na Internetu je pár fotek z jejich demontáže právě z této lokality a byl to docela hezký pohled, dokud tu byly. Takto jsme kromě betonového deklu na šachtě pro věž mohli obdivovat hlavně množství komínků, kterými bývají rakouské objekty doslova posety. Snad aby se dobře hledaly vojáky navracejícími se v ranních hodinách z restauračních zařízení… Co mě ovšem překvapilo, že roury komínků byly často z novoduru. Odolnost tedy nic moc, byť se to pokusili čas od času rakouští soudruzi vylepšit oplácáním betonem. Také jsme zde narazili na (toho dne náš první) krásně dochovaný maskovací domeček pro tankovou věž. A na krásně zachovalou kadibudku. Ale nebyla to obyčejná kadibudka, byla to vojenská kadibudka. Takové jsme nacházeli téměř u všech objektů, jen byla obvykle už v rozkladu.
Pěkně jsme si to užívali. Kromě toho jsem fotil Duba s jedním komínkem žertovně nasazeným na hlavu, ale jen do chvíle, než zjistil, že v komínku je vosí hnízdo. Od těchto objektů jsme poslali na Google plus fotku Ondrovi, aby měl nad čím slintat. Jaká byla naše radost, když vzápětí fotky okomentoval s povzdechem, ze kterého bylo jasně vidět jak lituje, že nemohl jet. Následoval další zašpérovaný objekt pro Charioteer v zatáčce hlavní cesty, tentokrát kvůli blízkosti frekventované silnice jen s rychlým výsadkem na dvě fotky, a přesun k lokalitě u obce Rohrau.
Zde jsme měli v mapě dva objekty. Z jednoho se vyklubal objekt pro věž z Centurionu (s krásně zachovaným oplocením). Klasicky zajištěný, ale aspoň jsme pod jedním plechovým krytem našli hezký poklop řidiče z tanku, který zde zjevně sloužil pro pozorování (řidič měl k dispozici otočný a výklopný periskop, ale zvětšení asi nebylo vesměs žádné). Druhý objekt v této lokalitě byl mnohem zajímavější. Bylo to něco jako aktivní úkryt. Vybavený mimojiné otočnou kulometnou kopulí a jednou polokopulí. V kulometné kopuli se používaly buď těžké kulomety ráže 7.62mm nebo velkorážní kulomety ráže 12.7mm. V polokopuli pak původně 75mm bezzákluzový kanón (patrně M20 Bofors), později opět Carl Gustav. Tento konkrétní objekt se před nějakou dobou objevil na internetu na prodej za 39000 EUR, ale zjevně se nenašel žádný zájemce, protože na plotě byla stále cedule s údaji realitky a pozemek vypadal poměrně zanedbaně. O to lépe to vypadalo uvnitř. Opět vybavený bunkr, tentokrát včetně přenosné vojenské centrály na výrobu elektřiny, rozvaděče, baterií (vyschnutých) a opět seznamem inventáře datovaným do roku 1996. Perličkou pak byly již zmíněné pancéřové prvky, zvlášť kulometná otočná kopule, která se mi podle fotek zdá více zachovalá, než analogická kopule v muzeu ve Würzenpassu.
Ještě jsme vyrazili do polí (po cestě pro pěší) k dalšímu objektu, jehož komínky jsem viděl na fotce z Google Street View. Objekt (asi pro Charioteer) jsme nakonec našli, ale bylo to „tricky“. Jednak má fotka na Googlu nepřesnou polohu, jednak byl na té fotce velký posed hned vedle objektu. Jenže teď už tam ten posed nebyl. On byl totiž posunutý do pole asi 100 metrů za bunkr – celý byl na konstrukci s kolečkama. A od objektu vedly vyjeté koleje k posedu v poli. Doteď bych nikdy nečekal, že posed bude mobilní a bude měnit polohu. Tak pozor při lokalizacích podle fotek! Bunkr zavřený, ale viděli jsme další exemplář tankového deklu pro pozorování, který se stal vítanou záminkou pro sekvenci portrétních fotografií.
Čas pádil, nastal okamžik k přesunu zpátky do Bratislavy. Cestou jsme ještě zkontrolovali tři objekty pro věže z Centurionů přímo v Petronellu. Všechny zavřené (jak jinak), ale přesto se vždycky našloněco ke koukání – dřevěné bedny na maskování hlavní, nebo dva objekty hned vedle sebe, oba s dochovanými dřevěnými maskovacími boudičkami (jedna jako druhá) a nezvyklou vysokou týlovou betonovou stěnou.
A při pohledu na fotky si uvědomuji ještě jednu věc, vedle vchodů do objektů, překrytých plechovými poklopy, se často válely staré pneumatiky. Na fotkách jsou na podobných místech (někdy položené, někdy zavěšené na nějakou trubku) a i množství objektů naznačuje, že to nebude náhoda ani bordelářství místních lidí. Můj odhad je, že pneumatiky sloužily na odkládání plechových krytů vstupních otvorů, ale můžu se samozřejmě mýlit.
Po úspěšné akci by se slušelo učinit nějaké závěr. Tak tedy, Rakušané jsou paranoidní a zjevně mají větší vítr z porušování příkazů a předpisů a mnohem více než Češi respektují soukromé vlastnictví. Nebo se tak aspoň naoko tváří. Naštěstí na začátku mlhavého ledna jsme až na pár výjimek (slovenský cyklista, jeden mlčenlivý zemědělec a dva hlasy) u bunkrů nikoho nepotkali. Co je důležitější, dochovalo se toho překvapivě mnoho, rozhodně neplatí, že by armáda pozemky vracela v původním stavu. Naopak, mám podezření, že pouze demontovali tankové věže a i v zazděných objektech nechávali základní vybavení. Rozhodně jsem tedy namotivován na další průzkum – bunkry se hledají díky plotům a komínkům docela dobře a několik lokalit je ještě v záloze. Takže, „stay tuned“.