Tak letos na jaře jsme měli být původně úplně někde jinde. Na podzim na naší plánovací „besídce“ jsme se totiž dohodli, že na jaře dáme Dánsko. Hlavně Atlantický val, který jsme nestihli během letní akce 2010. Jenže těsně před akcí napsal Honza Pavel, že nemůže. A Michal tentokrát nedostal od rodiny opušťák. Takže jsme zbyli necelý měsíc před odjezdem já a Ondra. No ve dvou do Dánska nepojedeme. Navíc Ondra naznal, že tam toho zase tolik na týdenní akci není a že by se to dalo spojit s Norskem na velkou letní akci v příštích letech.
Po několika dnech váhání jsme se shodli jak na náhradní destinaci, kterou měla být severní Itálie (tam je ještě mraky bunkrů, co jsme neviděli), tak na tom, že je nám oběma líto nejet nikam a že tedy pojedeme v nouzi i ve dvou lidech. No a nakonec se podařilo v týmu K5ky najít novou mladou krev v podobě Koloucha, který netuše věcí příštích kývl na souhlas, že jako pojede. Ale musím na svou obranu říct, že jsem ho několikrát upozorňoval, že nás čekají jen bunkry, bunkry, bunkry. Od rána až do večera. A že jiný program není plánovaný.. :o)
28.5.2011, sobota
Ráno vyrážíme z Brna směr Klagenfurt a Tarvisio. Ondra je klasicky nemocný (organismus nedává předodjezdové organizační stresy). Kolouch se tváří optimisticky, protože ještě netuší, že na večeři budou vždycky jen dvě konzervy. Super je, že ve třech lidech je v autě nějak víc místa. Jinak klasika – celou cestu prší, aby v cíli svítilo slunce. Hurá.
Na dnešní bunkrologický program se těším. Na loňské akci během průzkumu kolem obce Rateče Ondra zmínil, že na hřebenu nad obcí jsou nějaké opery včetně dělostřelecké tvrze. A že by to stálo někdy v budoucnu za průzkum. Mapku máme a taky plánky podzemí jednotlivých oper. No a od té doby jsem na to myslel a natolik mě to lákalo, že jsem byl odhodlaný tam zajet na vlastní pěst třeba letos na podzim. Díky čemuž jsem měl už dopředu nachystané podklady, vytištěné mapy, a tak Ondra ani neprotestoval, když jsem navrhl, že bychom se tam mohli stavit nyní.
Průzkum byl nakonec jednodušší, než jsem čekal. Autem se dá dojet až téměř do cílového prostoru s operami. Hřeben jsem si původně vysnil bezlesý, což nebyla pravda, ale aspoň jsme se pohybovali převážně po širokých lesních cestách, takže nějaké hustníky se tentokrát moc nekonaly. Samotnou Monte Coppu s dělostřeleckými tvrzemi jsme si nechali až na konec a šli jsme nejdřív na průzkum opery 19 s objektem pro protitankový kanón (jinak jsou tu všechny opery pouze pro kulomety).
Operu 19 jsme nakonec našli až jako poslední metodou zvanou „útok přes les“, ale i úkryty 17bis, 18 a 18bis, které jsme viděli předtím, byly celkem zajímavé. Jen nám chvíli trvalo, než jsme se zorientovali v tom, který je který. V úkrytu číslo 18 jsme našli i zjevně původní dřevěný trakař pro převážení materiálu. U cesty, kolem které se nacházely vchody do úkrytů, jsme čekali i vchod do opery 19, ale to jsme se přepočítali, a tak nezbylo, než se vydat šturmem lesem do kopce, jak už jsem naznačoval.
Kupodivu jsme celkem intuitivně padli hned na objekt pro protitankový kanón. Střílna nebyla osazená, díky čemuž se připravenou dírou ve stěně dalo poměrně pohodlně vlézt dovnitř. Celý zdejší úsek byl opuštěn ve fázi výstavby, takže se zde nacházejí jak dokončené, tak pouze rozestavěné tvrze a díky omezeným podkladům jsme tak zažívali dobrodružství skoro jak na začátku devadesátých let při objevování čs. pohraničního opevnění. Navíc tu bylo liduprázdno a jak vykouklo slunce, otevřely se nám i nádherné pohledy na okolní hory.
Po prozkoumání oper 19 a 20 jsme se vydali zpět směrem k autu a hlavně k silnici odbočující na Monte Coppu. Svižnou chůzí kolem kasáren jsme vystoupali až prakticky na vrchol, kolem kterého jsou rozprostřené jednotlivé objekty dělostřelecké tvrze číslo 1. Byť koncem května, kolem vrcholu byl čerstvě napadaný sníh, což si užíval hlavně Kolouch se svými univerzálními sandály. Nutno ale přiznat, že narozdíl od Duba na dřívějších výpravách Kolouch ani necekl a v těch sandálech odchodil neuvěřitelné terény).
Jako první jsme našli zabetonovanou velkou pozorovatelnu na západní straně kopce. Bohužel dovnitř jsme se nedostali, tak jsme šli dál, kde jsme na vrcholu nad kasárnami našli dvě malé pozorovatelny, které podle plánku už měly být součástí opery číslo 1. Ale po zákopu mezi nimi nebyla ani památka, tak nezbylo, než sestoupit ze svahu směrem k dělostřeleckým objektům. Jeden jsme našli a štěstí nám přálo, neboť se skrz jeho střílnu dalo vlézt dovnitř. Podzemí hezké, mírným zklamáním bylo jen poznání, že ve zdejší oblasti jsou oblíbené vyrovnávací šachty s dřevěnými točitými schodišti, která se po tolika letech nachází v zoufalém stavu. No ale taky jsme v pozdemí překvapivě našli zákop mezi pozorovatelnami, co jsme viděli na plánku. Oni ho totiž Italové překryli betonovými nosníky a zahrabali, což vysvětlilo, proč jsme na povrchu nic neviděli. Jinak zdejší dělostřelecké objekty nelze srovnávat s našimi dělostřeleckými tvrzemi, jsou to jen jednoduché objekty pro polní kanóny.
Když jsme vylezli ven, bylo už po sedmé hodině, tedy příliš pozdě na to ještě někam jet. Nicméně ještě bylo docela světlo a na mapě svítila na jihovýchodní straně kopce další dělostřelecká tvrz – číslo 12. Ondra se nenechal dvakrát přemlouvat a vyrazili jsme k ní. Akorát že po příchodu na místo jsme stále nemohli najít žádný objekt, jen výlomy a velké výsypky materiálu z podzemí. Ondra tedy koukl do podkladů a vyšlo najevo, že tvrz má být rozestavěná. Chvilkové zklamání vystřídalo napjaté očekávání věcí příštích, když jsme v jednom výlomu našli ústí štoly vedoucí zjevně do vyrubaného podzemí.
Prohlídka podzemí byla napínavá a zajímavá. Některé části, které už nevypadaly moc stabilně, jsme si raději nechali ujít, ale i tak jsme viděli polovybetonovaný malý sál, zbytky originální výdřevy a dokonce se mi podařilo najít originální lopatu (fotka od Ondry). Na zemi byly patrné stopy po vytrhaných pražcích úzkorozchodné drážky, no velmi poučné. Co se týče Vallo Alpina, tak už jsme viděli tvrze snad ve všech fázích výstavby.
Závěr dne se tímto velmi povedl. Sice ještě vůbec nebylo jasné, kde budeme spát, ale v tu chvíli nám to jaksi nevadilo. Dokonce jsme ještě prolezli jakýsi vodovodní bunkr hned vedle místa, kde jsme parkovali, ale i když jsme jasně identifikovali prvky Vallo Alpina, tak nám nebylo jasné, k čemu bunkr sloužil. Tečou z něj proudy vody a uvnitř jsou zabetonované trubky a jinak nic. Spali jsme nakonec na maličkém plácku nedaleko ruin kasáren, které jsme minuli cestou sem. Plácek sice nic moc, ale zase to bylo hezky zastrčené místo, kde jsme nebyli vidět.
29.5.2011, neděle
Už včera Ondra několikrát zmiňoval, že veze z Čech geocoiny a potřebuje je uplacírovat do nějaké kešky. Já našel dopředu kešku přímo v opeře Vallo Alpina v uzávěru Malborghetto Valbruna. Nejen že to bylo po cestě, ale dokonce to přesně zapadalo do našeho plánu, neb na tomto uzávěru jsme plánovali zastávku i bez kešky. Jediný rozdíl byl v tom, že Ondra plánoval velkou operu číslo 5, o které sice nic bližšího nevěděl, ale byla nejblíž cesty, zatímco keška je v opeře číslo 4, která už je od cesty asi 400 metrů. Ale taky je velká.
K opeře číslo 4 sice vede stará přístupová cesta, kterou jsme ovšem přejeli a zvolili klasický postup přímo přes les za šipkou. Divné bylo jen to, že lesík byl na naprosté rovince a nic nenaznačovalo, že by se snad terém měl nějak během těch 400 metrů měnit. Takže jsme byli o to víc zvědaví na tu velkou operu. O to víc jsme byli překvapení, když se po 300 metrech z naprosté roviny zničeho nic zvedl pravidelný kopec s prudkými svahy o základně odhadem 300 metrů. A v něm schovaná opera. Vchod v týlu a po obvodu kopce kulometné objekty. Vyškrábali jsme se i na vrcholek a dobře jsme udělali, našli jsme tam velmi fotogenický betonem maskovaný pozorovací zvon Falck (s výhledem na hory).
Vchod měl být sice podle listingu kešky otevřený, ale nebyl. Bez speciálního klíče (který už jsme si chtěli několikrát vyrobit, ale znáte to, tolik důležitějších věcí…) se dveře ve vchodu prakticky nedají otevřít, tak jsme se vydali po obvodu kopce, že třeba najdeme jiný vchod. A taky jsme našli, ale beznadějně zašpérovaný. Naštěstí se dovnitř opery dalo protáhnout střílnou jednoho z objektů (jen pro štíhlé). Vnitřek opery byl parádní – dochovaná návěští, části vybavení, spousta ventilátorů, zajímavě řešená šachta se žebříky do pozorovatelny a v jednom z objektů dokonce zbytky ochranných obalů granátů ráže 90 mm do poválečného protitankového kanónu. Jediné negativum této opery bylo, že nám zabrala skoro dvě hodiny času (utíkalo to strašně rychle) a tudíž jsme museli ořezat další plánovaný program. Ale stálo to za to. Každopádně, je tu bunkrů ještě na několik takových výprav!
Další plánovaný uzávěr Ponte del Cristo se opět nacházel v údolí Felly blízko od silnice. Zvolili jsme operu číslo 3, která je podle plánku podzemí asi největší v tomto uzávěru a navíc se až k ní dá dojet autem (prakticky až 100 metrů od vchoďáku, což byla paráda). Dokonce jsme ze silnice na svahu viděli jeden bojový objekt. Jenže ouha, opera se nachází v prudkém a špatně schůdném svahu, navíc z větší části zarostlém. Po asi půl hodině zběsilého kamzíkování (Kolouch kupodivu v sandálkách ani moc neprotestoval) jsem zahlédl v houští komínek, který obvykle bývá na vchodových objektech. A taky že jo, vchoďák. Dovedně schovaný a dovedně a beznadějně zašpérovaný. Čas ubíhal a stále nebylo jasné, který ze dvou vchoďáků to je, takže plánek podzemí se stále nedal pro nalezení druhého vchodu použít. Sice neradi, ale naznali jsme, že rozumnější bude vyklidit bojiště a přesunout se na další lokalitu, ať ten den ještě něco uvidíme.
Tou další lokalitou byl uzávěr But a Priola severně od Tolmezza. Ondra někde vyštrachal zmínku o velké dělostřelecké opeře číslo 1 u obce Priola. Navíc jsme již z loňska věděli o monobloku, který se nachází u hlavní silnice vedoucí z Tolmezza na rakouské hranice. Umístění tvrze u obce Priola jsme vytipovali poměrně rychle, vhodný terénní kopeček tu byl jen jeden. Sice jsme netušili, kde jsou vchody, ale to nebývá problém. Většinou dříve či později na nějaký vchod narazíte, stačí se jen projít kolem.
Stejně tak tomu bylo i tady. Poměrně záhy jsme objevili na úpatí skalní stěny s cvičnými lezeckými cestami (Koloucha okamžitě přestaly bunkry zajímat) také několik objektů s obrovskými střílnami pro 75 mm kanóny. Jednou z nich jsme nakonec vlezli dovnitř a začalo obvyklé hemžení. Opera sice nebyla dokončená, ale většina chodeb vypadala po stavební stránce hotově. A hlavně, podzemí je opravdu velké. Nachodili jsme tu určitě nejmíň kilometr. Vzpomínám si na dvě zajímavosti. Projektanti tvrze zjevně měli v úmyslu využít podzemí prvoválečných kaveren, do kterých ústí dvě schodišťové šachty a je na něj napojeno i několik bojových objektů. No a druhá zajímavost spočívala v tom, že plánek podzemí z knížky v mnoha detailech vůbec neseděl se skutečností. Ondra si sice kreslil poznámky, ale jsem sám zvědav, co z toho vyleze, neboť zvlášť rozdíly v místech napojení na prvoválečný kavernový systém byly tak zběsilé, že bych to při překreslování do plánku nedokázal aplikovat. Návštěva opery opět znamenala téměř dvouhodinový program.
Monoblok u silnice (opera číslo 4) jsme též zkoukli. Zvědavý jsem byl stejně jako Ondra na avizovanou střílnu pro plamenomet, ale ve finále vypadala jako typická střílna pro kulomet. Ostatně moc dobře si vzpomínám, jak jsme loni v uzávěru Rateče hledali „unikátní“ pozorovací zvon Falck, abychom byli na místě zklamaní, že vidíme obyčejný Fiat. Až letos jsem pochopil, že zvony jsou prakticky stejné, pouze vyráběné různými fabrikami. V monobloku byla i střelecká místnost pro polní kanón postřelující silnici. Bohužel zvenčí nic není vidět, protože monoblok je obezděný kamennou stěnou. Zůstává otázkou, zda to není původní záměrné maskování…
Z výpadu na sever jsme se vrátili zpět k Tolmezzu, kde jsme u vesnice Verzegnis u Tolmezza (uzávěr Di Villa – Ponte Avons) již opery hledali nepříliš úspěšně loňský rok. Tentokrát jsme však s hledáním byli 100% úspěšní. Dělostřeleckou operu číslo 4 za vesnicí jsme našli téměř hned. Loni jsme od ní byli kousek, ale tehdy bylo po dešti a opera je dost zarostlá, takže si pamatuji, že houští jsme moc nezkoumali. I tentokrát jsme zvenčí viděli prakticky jen oba vchody. Tím pravým se dá vlézt dovnitř, ale fotil jsem málo, například střílny pro 75 mm kanóny, zbytek mi až tak zajímavý nepřišel.
A opět přesun (je teprve šest hodin odpoledne) na další lokalitu. Následoval druhý pokus (po loňském, který skončil zoufalou neúspěšnou snahou o slezení po suti pouze vylámanou šachtou někam do podzemí) o nalezení dělostřelecké tvrze číslo 4 pro 75 mm kanóny v uzávěru Di Invillino (skupina Východ – Gruppo Est). Loni jsme v dané lokalitě bloudili křížem krážem asi hodinu a našli jsme jen tvrz číslo 3 a vstupy do rozestavěné tvrze, o které jsme nakonec usoudili, že to byla čtyřka. Jenže nebyla. Podle všeho se jednalo o rozestavěnou operu číslo 1 v Gruppo Siens. Dělostřeleckou operu číslo čtyři jsme letos našli téměř hned (loni jsme chodili kousek kolem ní, ale vchoďáky jsou schované v takové malé rokli). Sice měla být dokončená, ale úplně nebyla. Jako i ostatní opery v této oblasti typicky neměla nainstalovaná točitá schodiště v šachtách do objektů. Takže jsem vyfotil aspoň střílny pro pětasedmdesátky ve skalní stěně (bohužel obrostlé stromy, takže výhled nic moc) a vyrazili jsme na další tvrz.
Dnešní poslední operou byla opět velká tvrz – číslo 1 v uzávěru Di Villa–Ponte Avons. Podle lokalizace se zdálo, že ji najdeme snadno. Ve finále jsme ihned našli jeden bojový objekt u silnice, ale po dalších objektech jako by se slehla zem. Už jsme to málem vzdali, když Ondra našel jeden vchoďák a já druhý. Tím mým se dovnitř vlézt nedalo, tím Ondrovým ano. Navíc ten Ondrův nebyl dostavěný a vypadal velmi monumentálně. Díra ve svahu s ohromným betonovým pilířem. Škoda, že už se začínalo šeřit, světla na focení bylo zatraceně málo.
Už podle stavu vchodového objetku se dalo soudit, že opera nebyla úplně dokončená. Střílny 75 mm kanónů byly zazděné, takže žádné pozorování ze střílen se tentokrát nekonalo. Kasárenský sál prázdný, jak je to zvykem u oper, které nebyly reaktivované. Také jsme zjistili, že šachta do pozorovatelny, kterou jsme marně hledali na povrchu, je teprve rozestavěná. Krásně byly vidět jednotlivé tubusy vyrubané v hornině šikmo nad sebou. Normálně bychom na to zírali jen zezdola z vybetonované chodbičky, ale Kolouch hned, že vylezeme z chodbičky ven, že to je easy. A vzápětí vyskočil nahoru. Nejdřív jsem zkoušel udělat pár fotek zezdola, ale nakonec jsem neodolal a za Kolouchovy pomoci se také vyškrábal nahoru, aby byly pořádné fotky. No a Ondra na nás chvíli z díry mžoural, ale taky neodolal a škrábal se sem taky. Přitom jsme se shodli, že nebýt Koloucha, tak by nás to vůbec nenapadlo a zůstali bychom dole v chodbičce. Inu, Kolouch sice večer co večer prndal ohledně kvality naší expediční stravy, ale jinak se jeho přítomnost na akci ukázala být přínosem (a to ještě bude řeč o pronikání do zajištěného objektu průstupem pro fotofoniku…).
Z podzemí jsme vylezli krátce po osmé. Doby urputných průzkumů do půl desáté jsme, zdá se, opustili, neboť jsme svorně naznali, že je čas vyrazit do kempu. Ten jsme naštěstí znali už z loňska a počítali jsme s tím, že bude i takto večer otevřeno. Letos jsme v něm nakonec byli sami, ale chlapík byl ve stejné pohodě jako tehdy.
30.5.2011, pondělí
Vyrážíme na západ směr Dolomity! Po pečlivém plánování jsme se ještě rozhodli dát si pro chuť nějaké Vallo Alpino v horském průsmyku, než se na nějakou dobu zaměříme pro změnu spíš na forty. Stran Vallo Alpina jsme zvolili uzávěr v údolí Frison (Val Frison) nedaleko od obce Campolongo. Z našeho kempu jsme sem jeli asi hodinu. Nebylo to sice daleko, ale už jen po klikatých okreskách horami. Při přípravě jsem zvažoval, zda do průsmyku dojet z jihu nebo ze severu od Campolonga. Nakonec zvítězila druhá varianta, protože jsem si říkal, že cesty z jihu podle mapy budou spíš horší a trvalo by to déle.
Ó, jak dobře jsem to naplánoval! Cesta průsmykem sice vede, ale sjízdná je pouze pro terénní vozidla, případně horská kola. Po asfaltu ani památky. Přitom přímo v oblasti uzávěru byly na fotografiích vidět serpentiny nově postavené asfaltové silnice, které ani v nejmenším nenaznačovaly, že asfaltový úsek je jen několik set metrů a zbytek je pouze buldozerem napříč suťoviskem rozhrnutý štěrk s kameny zvícími velikosti kokosového ořechu. Jet sem z jihu, tak by Ondra asi dostal infarkt, protože by to znamenalo několikahodinové objíždění…
Ale zpátky k bunkrům. Ty jsou zde impozantní. Začali jsme od opery číslo 1, která se nachází na úpatí skalního štítu s výhledem na hluboce zařezaný tok horské říčky. Pěšinka vedoucí ke tvrzi nás sice nejdříve dovedla k zazděnému vchodu, ale podle Ondrových podkladů měla mít opera vchody dva. K druhému vchodu se musí poněkud krkolomně hustou vegetací a pak prudkým svahem, ale byl otevřený. Hledat vchod se vyplatilo, opera byla po válce reaktivovaná (jako obvykle se zachovalo nějaké vybavení) a z pozorovatelny je nádherný výhled na údolí Frison. Také jsme od vchodu viděli další operu (3 bis, v lesíku nad řekou).
Od opery číslo 1 jsme vyrazili přes řeku a po serpentinách k dalším operám. V jedné z horních serpentin je přímo u silnice opera (monoblok) číslo 3. Obešli jsme ji, ale vše zašpérované. Bylo ovšem na první pohled poznat, že byla též reaktivovaná. Už jsme to chtěli vzdát, když se do celé věci vložil Kolouch. Zkušeným horolezeckým okem naznal, že když rozbijeme křehkou cementovou maskovací krustu nad kamuflážními vchodovými dvířky, tak se tím bude dát protáhnout do interiéru, neboť pancéřové dveře za dvířky už byly otevřené. Kolouch se hned akčně chopil největšího šutru, který byl schopen vrhat proti dveřím a začalo kino. Kupodivu mu šla práce pěkně od ruky, a to už jsme přidali ruku k dílu všichni a po pěti minutách zel nad dvířky otvor, kterým jsme se sice krkolomně, ale přeci jen, navigováni horolezcem Kolouchem, protáhli postupně dovnitř. Ale lidi s mišelinkou kolem pasu by to nedali, tak velká ta díra zase nebyla (ale takoví už s námi do hor stejně nejezdí :o) ).
Uvnitř se potvrdilo, že opera je spojená chodbou s operou 3bis, kterou jsme viděli z jedničky. To bylo super, neboť v 3bis jsou zábavné exponáty jako například střílna pro protitankový kanón. Ale i v trojce jsou pěkné věci k vidění – dochované rozvaděče nebo kus lafety pro lehký kulomet. Ven jsme nemuseli lézt stejnou cestou jako dovnitř, neboť ve spodní polovině spojovací chodby mezi operami 3 a 3bis vyúsťuje na povrch samostatný východ. Ústí ve svahu kousek pod operou 3 a dá se odtud celkem pohodlně vylézt nahoru. Ovšem nutno říct, že je natolik nenápadný, že se nedivím, že jsme si ho zvenčí nevšimli, když jsme okolí trojky oblézali.
Poledne už bylo za námi, jako obvykle nám průzkum lokality zabral více času, než jsme plánovali. Původně jsme měli v plánu prozkoumat ještě opery 4 a 5 umístěné v druhé (týlové) linii, ale nakonec jsme zvládli jen pětku, neboť když jsme viděli, jak terén ve skutečnosti vypadá, bylo jasné, že čtyřka by nám trvala další minimálně hodinu času. Navíc opery v týlu nebyly modernizované. Ujít jsme si plánovitě nechali i operu číslo 2, která je sice podle plánku poměrně členitá a s převýšením mezi objekty přes 50 metrů, ale je bohužel trochu bokem a přístup by trval neúměrně dlouho. Prohlídka opery číslo 5, kterou jsme našli doslova po čuchu nad poměrně hustým lesem, trvala jen chvíli, neboť velká část podzemí je zatopená a do části podzemí se kvůli zříceným točitým dřevěným schodištím nedá dostat.
Jinak v průsmyku pozor, jsou tu zmije, jedna se nám přeplazila přes cestu a výhružně přitom syčela :). Počasí nám vyšlo až moc, asi jsem tu trošku dostal úžeh, přestože jsem nosil poctivě čepici a v jednom kuse pil vodu.
Nakonec to nebyl poslední Alpský Val dnešního dne, Ondra ještě naplánoval, že se stavíme u monobloku číslo 2 u San Stefano di Cadore. Italové o něm na webu píšou, jako by to mělo být muzeum, ale zjevně to byly jen nějaké plány na muzeum, protože stávající stav je dost tristní. Objekt je zpoloviny zasypaný sutí a odpadky a nachází se v areálu deponie materiálu nějaké stavební firmy. Naštěstí aspoň střílny se zvláštním maskováním jdou jakž takž vyfotit a kasárna lomená do oblouku jsem snad také zatím u Italů neviděl, takže to nebyla tak úplně marná zastávka.
Po čtvrté hodině odpolední se konečně dostalo i na forty. První zastávku jsme učinili u italského pancéřového fortu Pian dell“Antro. Dá se dojet autem prakticky až k němu. Poprvé v praxi jsme tu viděli italské Ecomuseo. V poslední době začali Italové v této oblasti čistit opuštěné pevnosti, zabezpečovat je proti pádům a všelijakým úrazům a opatřovat tabulemi s dobovými plány, fotografiemi a texty. Zabezpečení jsou obvykle dělána poměrně citlivě tak, aby se člověk dostal téměř všude, je to tedy něco úplně jiného, než jsme zažili loni v Benátkách.
Fort Pian dell“Antro měl kromě klasického bateriového objektu pro 149 mm kanóny Armstrong i několik samostatných kulometných věží částečně propojených poternami. Hledali jsme i kaverny pod fortem, ale nepříliš úspěšně, našli jsme jen několik otevřených postavení pro kanóny částečně vysekaných do skály. V místě vstupu do tunelu vedoucího ke kavernám je jen velké suťovisko.
O půl šesté jsme byli zpět u auta a přemýšleli, co s načatým dnem. Samozřejmě nás nenapadlo nic lepšího, než se ještě vyškrábat na fort Monte Rite ve výšce 2180 m.n.m. Autem se sice dá dojet až na vrchol, ale cesta je bohužel v sedle Cibiana (1530 m.n.m) zavřená závorou (což jsme samozřejmě dopředu netušili). Když jsme dojeli k závoře, tak už bylo šest hodin, tudíž bylo jasné, že nikam jinam už se dnes nedostaneme. Zvážili jsme situaci, zvlášť příznivé počasí (obloha byla celý den vymetená), a vydali se na pěší výstup. Těch asi 650 metrů převýšení nám trvalo hodinu a půl. Určitě to stálo za to, protože nahoře se nám otevíraly krásné výhledy. Samotný bateriový objekt fortu je poněkud zprzněn futuristickými přístavbami (je zde muzeum Reinholda Messnera), ale takhle pozdě tady aspoň necourali turisti, takže tu byl klid.
K autu jsme se dostali v devět večer. Stan se nám stavět nechtělo a nakonec jsme se krásně vyspali pod širákem vedle parkoviště, na kterém jsme byli úplně sami. Jen ten večer u auta jsem si tentokrát moc neužil, bojoval jsem s úžehem nebo čím…
31.5.2011, úterý
Ráno nás probudilo sluníčko, nádherné vstávání v horách. Akorát, když jsme se sbalili a vytáhli papíry s podklady, abychom naplánovali další program, přijelo na parkoviště první auto. Dnes dopoledne jsme se hlavně hodlali přesunout velký kus cesty z Dolomit dolů k Arsiè. Trošku smůla, že přesun vyšel na dopoledne, protože poslední dny bylo krásné a teplé počasí, při kterém odpoledne hrozí bouřky (a všechny ty forty, co jsme chtěli navštívit, jsou na vrcholcích kopců). Ale nakonec se bouřka konala až večer, tak to klaplo.
První cíl byl italský fort Leone (Cima di Campo). Podle Ondrových podkladů se k němu mělo dát dojet autem. Navigace to potvrdila, ale teda ty cesty… Od hlavní silnice vedoucí údolím následovalo deset kilometrů úzkých horských silniček se serpentinami a v závěru asi kilometr štěrkové nepříliš rovné cesty. No ale nahoře na loukách bylo super místo na oběd. Dřevěné lavičky a stolky s výhledem přímo na fort, liduprázdno, paráda.
Fort prochází rekonstrukcí, dokonce má i na italské poměry nebývale přehledné a obsažné webové stránky (www.forteleone.it). V době naší návštěvy tu však nebyla ani noha. Takže jsme příliš neváhali a celý fort prošmejdili jak zvenku, tak zevnitř. Po původně nainstalovaných dělových věžích samozřejmě není ani památky. Dobrodružství jsme zažili, když jsme se snažili zmapovat systém podzemních poteren po obvodu fortu. Měli jsme dva různé plánky, ale ani na jednom z nich to nebylo úplně správně. Na povrchu je po obvodu fortu vybetonovaný docela hezký parapet, kam mj. ústí výstupy z poteren. Kromě dělových věží měl fort i několik kulometných věží, ale ty se samozřejmě také nedochovaly. A pozor, fort měl i protilatadlovou obranu tvořenou 75 mm kanóny v otevřených postaveních. Docela hezký byl muniční sál v podzemí.
Po tomto autovýletu jsme vyrazili na fort Lisser. Opět fotogenické umístění na vrcholu kopce, bohužel na druhé straně údolí. Takže jsme si dali zpátky těch deset kilometrů serpentin a pak něco podobného na druhé straně nahoru. Ovšem tentokrát se nedalo autem dojet až k fortu a museli jsme ho nechat pod závěrečným kopcem. Fort jsme viděli celou dobu pěšího výstupu nad sebou, takže jsme nic neřešili a vzali to s Ondrou po loukách tzv. šturmem. Kolouch, horolezec, který před akcí stále básnil o tom, jak chce chodit po horách, to tentokrát moc nedával a chvíli to vypadalo, že zůstane sedět v půlce kopce uprostřed louky. Holt asi neměl tu správnou bunkráckou motivaci, která mě a Ondru hnala kupředu a nahoru :).
K fortu jsme dorazili kolem půl čtvrté odpoledne. Počasí naštěstí stále parádní slunečné. A fort též parádní. Sice trošku rozstřílený od rakouského dělostřelectva, ale aspoň bylo krásně vidět, že i když je fort moderní (byl dokončen krátce před první světovou válkou) a má osazené dělové věže, tak pokud není z betonu, nic ho nezachrání. Dnes je volně přístupný, je tu „Ecomuseo“, při jehož přípravě byly odstraněny od zdí kasáren poměrně velké objemy suti. A také byly nainstalovány obligátní naučné tabule. Dělové věže už samozřejmě nemá. Ale je tu aspoň malé hezké podzemíčko (muniční sál s pravděpodobně odvodňovací štolou).
Časově jsme to moc nezvládali, tak ještě skupinovku a šup z kopce dolů. Autem jsme od Lisseru vyráželi kolem páté hodiny večer. Ještě jsme se rozhodli zkusit zajet na kavernovou baterii Coldarco, kde je také naše oblíbené Ecomuseum a na kterou byla šipka z jedné serpentiny cestou z údolí nahoru.
Hledání Ecomusea baterie Coldarco bylo trošku záludnější, protože je nedaleko obytných domů a s těmi šipkami to tentokrát moc nepřeháněli. Ale s pomocí GPS jsme po místních pěšinkách nakonec přeci jen doklopýtali až k baterii.
Baterie je jedna velká kaverna s pěti okny vystřílenými do skalní stěny. Jedno bylo pozorovací a zbylá čtyři byla pro 75 mm kanóny. Postavená v letech 1912–1914. Ecomuseo tu funguje tak, že na skále je solární panel, ze kterého jsou napájené speciální zářivky v podzemí. Ty se pouští fotobuňkou při vstupu. Tedy, měly by se pouštět, protože v době naší návštěvy jim to moc nefungovalo. Ale nám to nevadilo, nosíme vlastní baterky.
Podzemí je vyčištěné a prázdné, pokud nepočítám kanón, který je umístěn za mříží v jedné z kasemat. Zpočátku se nám zdál trošku pobouchaný, jakoby ho váleli ze svahu. A jak jsme ho začali zkoumat blíž, tak nám čím dál tím víc začínalo být jasné, že to není kanón, ale socha. Prostě ho někdo vymodeloval z hlíny. Nebo z moduritu. Navíc úplně jiný model, než tu opravdu byl. Škoda, těšil jsem se na něco realistického. Zajímavé bylo, že podzemní prostory byly původně obezděny tenkými zdmi, předpokládám, že mělo jíž především o izolaci proti vlhkosti.
Už bylo dost pozdě na návštěvu nějaké další atrakce v okolí, takže jsme se dohodli, že bude nejrozumnější přesunout se opět dál směrem k další lokalitě – Planině sedmi obcí u Asiaga. Další den jsme totiž chtěli zahájit pancéřovým fortem Monte Verena.
Když jsme projížděli Asiagem, tak už bylo po sedmé hodině. V oblasti není moc kempů, tak jsem byl lehce nervózní, jak to bude vypadat v tom vytipovaném v Roaně. Navíc kluci zachaosili a těsně před cílem jsme museli zastavit před lokálním supermarketem, protože prý nemáme pečivo nebo co. No nabídka byla podle očekávání asi jako v Albertu po náporu důchodců. Naštěstí těch pár kilometrů do kempu už žádný další supermarket nebyl.
A kemp opravdu byl, bohužel zavřený. Ale po loňské letní výpravě jsem asi vážně vydrsněl, a tak jsem se nevzdal a začal volat na telefonní čísla uvedená na recepci. Bohužel to nikdo nezvedal. Takže další pokus, vyrazit pěšky do kempu a někoho sehnat. Což nebylo úplně snadné, protože to nebyl úplně typický kemp, ale spíš stabilní ubytování pro letní hosty. Kemp měl vlastní ulice, čísla popisná… No nakonec jsem u jedné chatičky narazil na odpočívajícího chlapíka, tak jsem se zkusil zeptat nejdřív anglicky a pak rukama nohama, jestli neví, kde seženu někoho z obsluhy. Tak že prý někomu zavolá. Tož dobře, vrátil jsem se na recepci, kam mezitím přijel nějaký jiný Ital, který též někomu zavolal. Byla s ním sranda, furt se úlisně usmíval a tvrdil, že umí francouzsky a španělsky. Anglicky prý taky, ale neuměl prakticky vůbec. Kupodivu ale sehnal majitele. Hurá. Ten nás ubytoval na louce na konci kempu, platit nechtěl, že prý až ráno. Domluvili jsme se opět rukama nohama na osmou ranní. Pak za námi přijeli ještě jednou a divili se, že ještě nemáme postavený stan. Na to jsem s plechovkou piva v ruce ležérně odpověděl „maňána“ a vyhodil složený stan z kufru auta vedle na trávu. To je pobavilo natolik, že už pak nejezdili. Ale jinak sprchy komfortní a ráno kupodivu byl chlapík opravdu na osmou v recepci. Asi měl nějaké německé předky, jinak si takovou přesnost u Italů nedokážu vysvětlit :).
1.6.2011, středa
No a ráno pršelo… A pršelo… A k parkovišti pod Monte Verenou to byl jen kousek. Takže dešti jsme neujeli. Ale vysokohorská turistika v mlze a dešti má také něco do sebe, ne?
Monte Verena je italský pancéřový fort na vrcholku kopce ve výšce 2000 m.n.m. Dnes odtud vede dolů do údolí několik sjezdovek, pod kterými se dá zaparkovat auto. K fortu je to od parkoviště něco málo přes 300 metrů převýšení. Takže oproti minulým dnům pohoda. Taky jsme to vydupali přímo šturmem po sjezdovce celkem rychle. A i počasí se trošku smilovalo, byla jen mlha. Pořádně pršet začlo až při sestupu :o).
Ve fortu opět úřadovalo Ecomuseo. Dokonce opravovali jak bateriový objekt, tak šíjový trakt s kaponiérou. Když jsem psal u fortu Lisser, že kamenný fort nemohl vydržet žádné pořádné ostřelování, tak tady pro změnu je jasně vidět, že ani italský beton situaci moc nezachránil. Rakušané tento fort v roce 1915 ostřelovali z 305 mm moždířů a jeden granát projel doslova skrz bateriový objekt a vybuchl až pod ním, což eufemisticky řečeno způsobilo v objektu nad místem výbuchu dost neplechu. Prostě není nad pořádný železobeton.
Cestou dolů jsme ještě okoukli jednu otevřenou baterii na levém křídle fortu, ale opravdu jen letmo, protože se pořádně rozpršelo. Dole v autě se rozhostila tísnivá nálada a měl jsem co dělat, abych své kamarády přemluvil, že návštěva pohostinského zařízení není dobrý nápad. A dobrý nápad že je naopak návštěva nedalekého fortu Campolongo. A taky že nakonec byl. Zrovna když jsme k němu v mlze a mrholení došli, mraky se začaly trhat a chvílemi se ukázalo i slunko. Prostě v horách je možné vše.
I na Campolongu úřadovalo Ecomuseo. Schválně jsem si nafotil některé fotky na naučných cedulích, které ukazovaly, jak fort vypadal předtím a jak potom. Ondra se sice durdil, že plechovými maketami věží fort zprasili, ale mě osobně je asi jedno, jestli koukám na zprasený plech nebo díru po vytržené věži. Jinak je to tu zajímavé. Od brány vede do fortu z týlu tunel, štoly vyrubané ve skále spojují bateriový trakt s kasárenským objektem, který je pod skálou v týlu fortu (dnes bohužel notně sešlý s popadanými podlahami). Od kasáren se dá dojít krytou cestou po terase vyrubané ve skále do týlu fortu. Ve spojovacích štolách je nainstalované osvětlení s napájením solárním panelem, které bylo tentokráte funkční.
Pořádně namlsáni jsme vyrazili na autopřesun k dalšímu fortu – Punta di Corbin. Tady jsem byl trošku zklamaný, protože poté, co jsme projeli několik kilometrů po dost hrozné přístupové cestě až k fortu, jsme zjistili, že je zašpérovaný a je zde muzeum. Otevřeno o prázdninách denně, jinak jen o nedělích. Brrr. Momentálně jsem neměl náladu na pobyt v ilegalitě, a tak jsem zbaběle hlídal auto.
Zkrácenou návštěvou fortu Punta di Corbin se poněkud otevřely časové možnosti na návštěvu dalšího pancéřového fortu, se kterým jsme původně moc nepočítali, a to Campomolon. Po dlouhých rozvahách jsme usoudili, že by se kolem něj dalo jet směrem na Folgarii a Trento, kde bychom mohli přespat. Vyjeli jsme tedy autem směrem na Arsiero a odtud přes kopce cestou s mnoha tunely směrem na Folgarii. Trošku nás přiváděla do nejistoty cedule značící, že cesta je za několik kilometrů uzavřená, ale kdo má té italštině pořádně rozumět.
Takže jsme jeli, tunely byly opravdu impozantní, sráz po pravé straně cesty taktéž. A po dlouhé době jsme dojeli až do místa, kde byl zákaz vjezdu a vyšlo najevo, že dál je sesutá silnice. Hmm. Situace nevypadala moc příznivě, naštěstí hlava (jak familiérně přezdíváme GPS navigaci) přišla s tím, že z daného místa vede jakási lokální silnička, která by se po třech kilometrech měla opět napojovat na naši silnici. A taky že jo. Lokální znamená úzká. Dvě auta by se těžko vyhýbala. A také místy pěkně prudká. A nikdo nevěděl, jestli to k něčemu bude. Ale nakonec bylo, vyjeli jsme přesně na druhém konci uzávěrky, čímž si všichni pěkně oddechli.
V sedle pod Campomolonem je na zrušené silnici pěkné odstavné parkoviště, na které padají z přilehlé skály kaménky. Tak tam jsme nechali auto a vyrazili po široké přístupové cestě (kam nesmí kola, ale proč?) směrem k fortu. Asi v půlce cesty je po levé stěně místo, kde byla původně kasárna, ale nyní jsou kompletně odtěžená. Na konci cesty se silnice stáčí kolem opěrné zdi a prochází krátkým tunelem, který je vidět na spoustě fotek. Prý se v něm ukrývaly houfnice, které před palbou vyjížděly do postavení před tunelem. Jsou zde i nějaké štoly, ale všechno zašpérované.
Jenže jsme stále neviděli samotný fort. Ten měl být dokonce pancéřový, tj. původně osazený čtyřmi dělovými věžemi pro 149 mm kanóny. Vylezli jsme tedy ještě na vrcholek kopce a tam jsme spatřili něco, co na první pohled vypadalo jako vykopávky Pompejí. Při bližším průzkumu se ukázalo, že to je bateriový objekt fortu. I s pěknými cedulemi Ecomusea. Díry pro věže byly překryté silnými skly, aby se po nich dalo zvenčí chodit a vevnitř bylo světlo. Jenže tu stále cosi nehrálo. Podle cedulí byl fort dokončen, ale my se shodli na tom, že to, co vidíme, nejsou trosky, ale rozestavěný a nedobetonovaný objekt. Stejně tak v šachtách věží byly ještě nezabetonované díry na šrouby pro montáž věží samotných. Na Internetu se píše, že věže nebyly osazeny, tak leda, že by takto rozestavěně vypadal objekt před osazením věží. Každopádně místo 149 mm kanónů ve věžích tu měli Italové provizorně zmíněnou baterii 280 mm houfnic.
Krátce po šesté jsme se vrátili k autu a pokračovali směrem na Folgarii. Naplánovali jsme, že zkusíme dojet po dálnici až k Brixenu. A tam že bychom mohli zajet k tvrzi Col dei Bovi, kde je malé schované parkoviště i s vodovodním hydrantem. Zvlášť Kolouchovi se to líbilo, protože stále lobboval za spaní pod širákem a opuštění kapitalistické praxe nocování v kempech. Jízda po dálnici byla poněkud vysilující, protože brennerská dálnice má dost úzké pruhy a Ondra už byl unavený. Při jízdě kolem Bolzana jsem hltal okolní hory a skály, někdy bych se sem chtěl zajet podívat na Vallo Alpino. Jsou tu doslova stovky tvrzí, může to být zajímavé. Ostatně, to je na Vallu Alpinu vždycky, protože jednotlivé úseky se dost liší a člověk nikdy neví, co uvidí.
V Brixenu jsem navedl náš expediční vůz na odbočku k vytouženému spacímu plácku, ale ouha. Hned u hlavní silnice nás zastavila zbrusu nová zamčená závora. Před třemi lety tu žádná nebyla. Už bylo kolem osmé, takže jsme se s Ondrou celkem rychle rozhodli, že zajedeme do kempu u dálnice, kde jsme tehdy spali. Majitelé jsou příjemní, při poslední návštěvě dokonce Ondrovi schovali tyčky od stanu, co tam posádka jeho auta zapomněla. Jen Kolouch byl trošku zklamaný. Já s Ondrou jsme mu totiž líčili, že přestože je kemp vedle dálnice, je schovaný a docela tichý. Jen jsme si jaksi nepamatovali, že co deset minut kolem kempu projížděl nákladní vlak, což byl randál mnohem větší, než nějaká dálnice.
2.6.2011, čtvrtek
Tak dnes nás zase čekalo nějaké to Vallo Alpino. Podkladů jsme měli hodně, ale z časových důvodů jsme nakonec náš dnešní plán v podstatě ořezali na dva horské průsmyky v Dolomitech – Cimabanche a Tre Croci. Cestou jsme se ještě v Toblachu chtěli stavit doplnit zásoby jídla, ale to jsme se tedy škaredě přepočítali. Zjistili jsme totiž, že zrovna druhého června je v Itálii státní svátek (Den Republiky) a všude bylo zavřeno. No, popravdě, mně to až tak nevadilo, hlavně že bunkry měly „otevřeno“, ale Kolouch, ten trpěl…
K uzávěru Cimabanche jsme měli z italské wikipedie vytištěné podklady včetně GPS souřadnic tvrzí, takže to vypadalo na snadný průzkum. Zastavili jsme kousek za průsmykem a vyrazili hledat nejdříve operu číslo 4. Podle fotografií na Internetu měly mít opery v této oblasti atypické vchody s takovou kulatou kaponiérou. Nejdřív jsme chvíli zkoušeli najít pěšinu napříč svahem, co jsme viděli na mapě, ale pak jsme to vzdali a šli rovnou za šipkou.
Hledání čtyřky byl navzdory souřadnicím dost porod, protože terén je tu natolik strmý, že jsme místy lezli téměř po čtyřech. Navíc je čtyřka skrytá v lese na úpatí skalní stěny, takže není zdálky vidět. A díky strmým svahům v okolí GPS signál dost poskakuje. No hledali jsme a hledali a furt nic. Kluci už to pomalu chtěli vzdát, když našli jakousi kavernu. Vlezli jsme dovnitř a systém štol nápadně připomínal podzemí Vallo Alpina. Byl patrný výlom pro kasárenský sál, odbočky k objektům apod. Nebudu napínat, souřadnice z Internetu nás navedly na rozestavěnou operu 4bis. Tímto bylo jasné, že nemá smysl souřadnice dále používat, protože přesnost 300 metrů v takovémto terénu je k ničemu. A taky bylo tím okamžikem jasné, že na zajímavou operu číslo 5 ve skalní strži naproti přes údolí se dnes už asi nevydáme, protože bychom se zničili.
Čtyřku jsme ale nakonec přeci jen našli díky výsypkám materiálu z hloubení podzemí a stálo to opravdu za to. Hezké kulometné objekty nalepené na skálu, zmíněné atypické vchody a hlavně se uvnitř zachovala hromada vybavení. Například sporák nebo postele v kasárenském sále. Ty postele jsme snad zatím ještě nikde neviděli, všude jinde už byly uřezané. A další zajímavost – uvnitř žijí malincí štíři. Prý člověku nejsou nebezpeční :).
Od čtyřky jsme vyrazili k opeře číslo 1, která je dost podobná. I zachovalostí. Už poněkolikáté jsme ve zdejší oblasti viděli objekt nachystaný pro zabetonování nedodané pancéřové desky pro protitankový kanón, zde je také jeden. A jeden ze vchodů má parádně dochované a stále funkční dřevěné točité schodiště (to jsem viděl také poprvé, přeci jen je to už víc než 60 let, kdy ho stavěli). Jednička je zajímavá také tím, že postřeluje protitankový příkop vedoucí napříč sedlem.
Zhruba uprostřed suťoviska je v malém lesíku schovaná opera–monoblok číslo 2, na kterou jsem se těšil, protože Ondra sliboval střílnu pro plamenomet a maskování jako dům. To druhé jsme viděli, ale střílnu pro plamenomet doteď nepoznám, protože se ukázalo už na začátku akce, že od klasické kulometné střílny se moc neliší. Ale monoblok je to tedy impozantní, ještě kdyby nebyl tak zarostlý. A je otevřený.
Zaběhli jsme i k trojce na protějším svahu, ale byla zašpérovaná a my už měli docela solidní hlad, takže jsme nakonec obrátili kurz zpátky k autu. V sedle jsme chvíli slintali před restaurací, ale vypadalo to, že je dost plno a bůhví jak dlouho bychom tu zkysli, takže jsme nakonec zůstali u obvyklého salámu z Čech.
Už v sedle Cimabanche se začínalo všelijak měnit počasí a slunce se čím dál víc schovávalo za dešťové mraky. Přesto se nám ještě podařilo za sucha dojet do sedla Tre Croci. Zaparkovali jsme auto a vyrazili lesem k opeře číslo 2. Mapku jsme měli opět z italské wikipedie, ale je dost schematická, takže nám nakonec dost pomohla Kolouchova turistická mapa. Souřadnice z Wikipedie byly ještě o dost nesmyslnější než v sedle Cimabanche, tentokrát ukazovaly na silnici.
Dvojku jsme nakonec našli poměrně snadno, jenže byla zavřená. Ale Kolouch zaperlil. Obešel bunkr a při pohledu na díru od fotofoniky prohlásil, že tím by v pohodě vlezl dovnitř. Mě by to tedy nenapadlo, ale ukázalo se, že Kolouch měl pravdu a prolezli jsme všichni tři. Díra dlouhá nejmíň tři metry, čtvercový průřez o straně necelého půl metru. Tlustí a klaustrofobici by neměli šanci. Vevnitř je to docela hezké, zbytky vybavení včetně postelí. Specifikem téhle lokality je opět protitankový příkop napříč sedlem a obrovské střílny objektů.
Ohromně fotogenický je protější objekt opery číslo 3. Je postavený na konci protitankového příkopu, má opět obrovské kulometné střílny a je otevřený. Mimochodem, když jsme přecházeli silnici vedoucí do sedla, tak zrovna funěli do kopce nějací čeští cyklisté. Dost se podivili, kdo to na ně volá česky z houští. Opera číslo tři má i pozorovací zvon. Zajímavostí je, že je vyrobený firmou Falck a dokonce má výrobní číslo jen o jedničku vyšší, než zvon, který jsme viděli u Ugovizzy na začátku expedice.
Opera číslo čtyři je hned u turistické trasy, je otevřená, ale podzemí jsme viděli jen kousek, zastavily nás schodišťové šachty se zřícenými dřevěnými schodišti. Čas také dost kvapil, takže jsme ani nehledali zvenčí všechny objekty, byť by to možná stálo za to, protože těch pár, co jsme našli, vypadalo dost k světu. Spěchali jsme hlavně na rozestavěnou dělostřeleckou tvrz číslo 5. Skalní stěnu, na jejímž úpatí byla stavěná, jsme si prohlíželi od dvojky dalekohledem. Viděli jsme přitom jakési zdánlivě pancéřové dveře, ale jinak nic, takže jsme byli napjatí, jak bude probíhat hledání.
Nakonec jsme ji našli až příliš snadno, hned u cesty byly otevřené vstupy do podzemí. (Tam jsme z obavy před počasím zapluli tak rychle, že jsme si zpětně uvědomili, že jsme prakticky vůbec zvenčí nefotili jednotlivé výlomy pro objekty.) Tato opera měla prakticky jen částečně vyrubané podzemí, k žádné betonáži nedošlo. Výlom byl proveden v kompaktní hornině, nejsou tu téměř žádné opady. Hlavní galerie je poměrně dlouhá, ale na fotkách z bleskem to není patrné, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit klasickou fotku s dlouhou expozicí a postupným osvěcováním bleskem. Nikdy jsem to nedělal a zabralo to dost času, takže byl prakticky jen jeden pokus. Mám ještě co dohánět, ale délka chodby tam snad vidět je.
Od tvrze jsme uháněli dolů k autu. Ještě jsme cestou trošku zašturmovali, abychom našli ještě velitelskou operu číslo 7. Kousek od ní nás začala dohánět pěkná průtrž mračen, takže jsme zvažovali, jestli to už nezabalit. Ale mě se nechtělo, vyrazil jsem do kopce na průzkum a on tam ten objekt fakt byl, takže jsme největší liják přečkali uvnitř. Objekt měl mít podle propozic zvon, ale našli jsme jen prázdnou šachtu.
Po největším lijáku stále drobně mžilo a i když jsem se snažil, tak jsem ostatní k návštěvě posledního místního objektu – opery číslo 6 – už nepřemluvil. Tak jsem kapituloval a vyrazili jsme přes Misurinu zpátky do civilizace. U jezera Misurina se udělalo celkem hezky a Ondra se konečně zbavil geocoinu, co vezl z Čech, stavili jsem se tu totiž na kešku.
Z Misuriny jsme vyráželi určitě až po osmé, už se začínalo šeřit. Takže jsme moc neváhali a zakotvili v kempu na začátku údolí před Toblachem. Výběr míst pro stan nic moc, zato sociální zařízení na magnetickou kartu komfortní. Jen jsem nepochopil systém sprch a záchodů – bylo jich tam asi šest druhů a do některých mě karta pustila a do některých ne. A místo obvyklé konzervované večeře jsme vyrazili na pizzu do kempové restaurace. Číšníci byli docela zábavní, když zjistili, že jsme z Čech, tak nám chodili česky přát dobrou chuť a pak se s námi bavili směsí češtiny a ruštiny :o).
3.6.2010, pátek
Tento den byl poslední. Letos jsme plánovali návrat trošku dřív, byl to takový rodinný kompromis. Takže jako obvykle nás čekalo už jen pár krátkých zastávek cestou domů. Tentokrát to bylo několik specialit Vallo Alpina těsně před hranicí s Rakouskem.
Nejdříve jsme se zastavili na opěrném bodu Versciaco, kde je hned několik zajímavých oper. Jako první jsme zvolili operu číslo 23, která je maskovaná jako dřevěná stodola. Chvíli nám trvalo, než jsme našli přístupovou cestu pro pěší v zástavbě nových hotelů. Ale výsledek byl rozpačitý. Opera má sice zbrusu nové maskování, což je dobře pro fotografy, ale špatně pro nás, protože byla zamčená. Tak co už, vyfotit a rychle se přesunout na druhou stranu údolí najít operu číslo 19 se střílnou pro protitankový kanón. Zaparkovali jsme u protitankového příkopu a podél něj došli až k opeře 18. Ta mi ale nepřišla nějak zvlášť zajímavá, zato extrémně zarostlá.
Hledání devatenáctky nám chvíli zabralo . Už jsme se začínali smiřovat s tím, že ji zahrabali, protože Ondra na Internetu našel fotky s bagrem a prováděnými pozemkovými úpravami. Ale není to tak zlé, objekt má pouze částečně zahrnuté zvony. Jinak je otevřený a se slušnými zbytky poválečného vybavení. Ve střílně pro protitankový kanón se dokonce dochoval zbytek lafety. Jen jsem nepochopil, proč je jeden z východů na exponovaném místě hned vedle kanónové střílny.
Druhou a poslední bunkrologickou zastávku jsme udělali o pár kilometrů dál v uzávěru Prato Drava prakticky hned před hranicí. A to jsme se ještě z časových důvodů stavovali jen na snad nejzajímavějším objektu uzávěru – opeře číslo 1, která je shodou okolností hned u silnice. Ondra sliboval kopuli pro protitankový kanón, což jsme ještě neviděli. Objekt je parádně maskovaný, vchod otevřený, plný dochovaného vybavení (byť už chátrajícího). Jen z kopule pro kanón se nakonec vyklubala šachta po osazené věži ze Shermanna, což jsme zjistili až když jsme se do ní dostali úzkou a pořádně mokrou chodbičkou vedoucí pod silnicí. Tak aspoň že kulometná kopule tu stále ještě je.
Ale to už bylo vše. Expedice uběhla jako obvykle závratnou rychlostí, byť už třetí den nám historie dnů předchozích přišla strašně dávno. A opět se potvrdilo, že ve zdejším kraji je pro bunkrologa program ještě na několik dalších (desítek) let. Tak kdy zase vyrazíme?
