20.7.2008, neděle
Fort bij Spijkerboor je jeden z nejlépe dochovaných betonových moderních fortů na Stelling van Amsterdam. Jeho největším lákadlem je zřejmě dochovaná a restaurovaná věž Gruson pro dva kanóny Krupp ráže 105mm. Fort bývá otevřený několikrát do měsíce, a to buď tzv. volnými dny, kdy se návštěvníci po fortu pohybují víceméně sami (ovšem věž je zavřená), nebo otevíracími dny, kdy jsou pouze prohlídky s průvodcem. Ty provádí i v interiéru věže, nevýhodou je, že jsou v holandštině a je třeba se na ně dopředu registrovat (telefonicky nebo přes Internet).
Návštěvu fortu jsem dlouho plánoval a dlouho odkládal, zvláště kvůli tomu, že jiné forty a pevnosti jsou dostupnější. Po Holandsku jsem se pohyboval v drtivé většině případů vlakem, ovšem ke Spijkerbooru je to od vlaku dost daleko – asi 7 nebo 8 kilometrů. Nakonec jsem si vybral den volných prohlídek a našel si na Internetu autobusové spojení z Purmerendu (na stránkách www.9292ov.nl). O vlacích jsem myslím už psal. Autobusy jsem moc nejezdil, protože jsem zpočátku nevěděl, jak fungují jízdenky a člověk nikdy nevěděl, jestli mu bude řidič rozumět cílovou destinaci. Placení bylo díky univerzálním strippenkartám bez problémů. (V Holandsku si lze koupit předplacenou jízdenku s proužky, které postupně řidiči v autobusech orazítkovávají, a které platí v autobusech téměř po celém Holandsku s výjimkou několika spojů.)
Počasí bylo typicky holandsky letní. Tzn. chladno, zataženo, deštivo. Ale vzhledem k plánovanému konci pobytu v Holandsku už jsem neměl moc na výběr a nechtěl jsem nechávat návštěvu tohoto unikátního fortu naposlední chvíli. Nakonec to s tím deštěm nebylo tak zlé, přestalo pršet těsně předtím, než jsem k fortu dorazil, a nakonec i na chvíli vysvitlo sluníčko.
Ve fortové pokladně měli jen spoustu letáků a knížku o Stelling Amsterdam, kterou už jsem si koupil dříve jinde. Překvapivě až na jednoho muže středních let tu nikdo neuměl anglicky. Zaplatil jsem vstupné a zeptal se, jestli můžu fotit (povoleno beze všeho) a jestli by nebylo možné se podívat i do věže. Tak že prý když si připlatím dalších necelých pět EUR, tak že ano. Inu, jasně, pokud člověk nepřepočítává na koruny, tak to zase nebylo tolik peněz. Dostal jsem anglicky psanou tištěnou brožurku, se kterou jsem si nejdřív prošel sám celý fort zevnitř i zvenčí a poté se vrátil do pokladny, kde už čekal onen jediný anglicky mluvící člověk, který se mnou zašel se mrknout do věže.
Podle mého průvodce se věž dochovala zřejmě kvůli tomu, že Němci, kteří jinak vytrhali prakticky všechny další věže na fortech kolem Amsterdamu, fort Spijkerboor využívali jako vězení a při trhání předpancířů, o které měli údajně největší zájem kvůli objemu kovu, by objekt byl těžce poškozen. Takže vytrhli pouze dvě věže pro 6cm kanóny. Dochovaná věž Gruson byla v letech 1997–2004 zrestaurována v armádních loděnicích v Den Helderu a uvnitř vypadá velmi zachovale. Překvapilo mě pouze to, že do věže se lezlo po žebříku a postrádá muniční výtah. Pouze mezi spodním a bojovým patrem samotné věže dopravoval jednotlivé granáty jednoduchý pater noster. Do věže se leze poněkud netypicky přímo z kapitální poterny fortu. Samotnou posádku věže tvořil 1 důstojník, 2 podavači, 2 nabíječi a 2 muži obsluhy otočného mechanismu. Věž bylo možné otáčet pouze ručně, přičemž otočení o 360˚ trvalo 50 sekund. Kanóny Krupp byly na svou dobu (rok 1911) poměrně rychlopalné, dosahovaly kadence údajně až 24 ran za minutu.
Kromě dvou 105mm kanónů Krupp v této věži byl fort ještě vyzbrojen dvěma věžemi pro 6cm kanóny a těžkými kulomety Schwarzlose vz.08, podle toho, co jsem viděl, především v otevřených postaveních po obvodu fortu. Kasárenský objekt je dvoupatrový s jednoduchou týlovou kaponiérou pro dva 6cm kasematní rychlopalné kanóny, spoustou ubikací, umývárnou a kuchyní. Interiér byl ovšem upraven pro potřeby vězení.
Výkopové práce začaly sice již v roce 1887, fort byl ale dokončen až těsně před válkou v roce 1913. Už v roce 1917 byl přestavěn na vězení, které tu bylo víceméně pro různé účely až do roku 1951, kdy se fort stal radiozákladnou holandského a posléze i britského vojenského letectva. Kromě toho zde byl zřízen naváděcí radiomaják pro letiště Schiphol. Ten byl zrušen až v roce 1990, kdy objekt převzala asociace, která se o fort nyní stará. Jak je v Nizozemí zvykem, fort není zdaleka využíván jen jako pevnostní muzeum, ale probíhá zde celá řada kulturních akcí, které nemají s fortifikacemi nic společného. Povrch fortu je též jakousi přírodní rezervací (ale to je v Nizozemí též typické, každý les je tu chráněný a vůbec má člověk pocit, že na ochranu přírody se tu dbá více než u nás). Uvnitř též bývají pořádané slavnostní hostiny, rauty a různá setkání.
Kolem fortu je malý turistický okruh, ten jsem ale vynechal, to hlavní jsem viděl na povrchu (byť mě nenapadlo vylézt na střechu kasárenského objektu, abych si prohlédl alespoň zvenčí krásný pozorovací zvon, jako výprava kamarádů před třemi týdny. Ono je na povrchu koneckonců zakázáno chodit mimo vyšlapané cestičky (ovce ale můžou všude, bee). Po několikaměsíčním pobytu v Holandsku jsem byl už tak zblblý, že jsem si připadal nepatřičně i když jsem tento zákaz porušil, abych si mohl alespoň vyfotit samožnou věž několik metrů od cestičky. Holanďané jsou v tomto často až nechutně disciplinovaní a například v pobřežních dunách u Haagu mne upozorňovali, že se nesmí mimo cestu, i když jsem chtěl využít pouze dlážděný chodník. Prostě už byl za ohrádkou a basta, smysl nesmysl.
Exponátů jsem ve fortu moc nenašel, vesměs jsem viděl pouze prázdné ubikace (a nástěnné malby moc nemusím). Ale věž je opravdu zajímavá a i jen kvůli ní určitě stojí za to fort navštívit. Informace o otevíracích dobách jsou k dispozici na stránkách fortu (viz Agenda).
Ostatní forty směrem k Purmerendu už jsou bohužel zavřené a nepřístupné. Zvolil jsem tedy cestu po druhé straně kanálu. Až do Purmerendu přes něj sice není žádný most, ale zato se přes něj dá přímo u Spijkerbooru dostat malým turistickým přívozem za necelé euro. Odměnou mi byl mj. krásný větrný mlýn stojící u cesty asi dva kilometry před Purmerendem.
