8.6.2008, neděle
Dnes se mi nějak zvlášť nikam nechtělo, ale den to byl slunečný, škoda nevyužít, tak jsem si naplánoval alespoň návštěvu nedalekého fortu Vechten (z mého dočasného bytu to mám vzdušnou čarou asi pět kilometrů), který už jsem se pokusil jednou neúspěšně navštívit na jaře. Mezitím jsem se zdokonalil v holandštině natolik, abych usoudil podle jejich webových stránek, že tentokrát snad opravdu bude otevřeno.
Na fort jsem se patřičně těšil, ale ani ne tak kvůli němu samotnému (vedlejší fort Rijnauwen jsem už viděl a je prakticky stejný, jen větší a lépe zachovalý), ale hlavně kvůli kasematám G, které se na jeho povrchu dochovaly. Na jaře jsem vědel o jedné, dokonce se mi ji podařilo alespoň přes vodní příkop vyfotit. Jenže ony se tu dochovaly celkem tři, což je úžasné, když si člověk uvědomí, že v celém Nizozemí se z asi 700 těchto kasemat dochovalo jen sedm. Respektive pouze u sedmi z nich se dochovala pancéřová kulometná polokopule, kvůli které je tento malý bunkřík tak zajímavý.
Už když jsem se blížil k fortu, potkával jsem poměrně hodně lidí i aut, což působilo nadějně. A taky že ano, brána byla tentokrát otevřená. Kupodivu, z těch desítek lidí jich drtivá většina mířila do restaurace. Hned vedle ní měli provozovatelé stolek s letáčky, kde mi paní sdělila, že fort je opravdu přístupný, v celém prostoru se mohu pohybovat sám a vstupovat všude, kde je otevřeno. Mají i prohlídku s průvodcem, ale ta začínala až za hodinu a hlavně holandsky bych se toho moc zajímavého nedozvěděl. A to vše prosím zadarmo! Navíc zde mají i malou expozici týkající se holandské Nové vodní linie, jejíž částí fort je. Prodávají tu i nějakou pevnostní literaturu a trička s logem oné vodní linie, ale obchod jsem neudělal žádný, protože nabízené knížky už všechny mám a bílé tričko nemusím, byť je pevnostní.
Neprodlužoval jsem tedy pobyt mezi civilisty motajícími se kolem restaurace a vyrazil na val fortu za kasematami G. Na GoogleEarthu se mi dokonce podařilo najít GPS souřadnice (pravda ve dvou případech nepříliš přesné, ale objekty se s nimi i tak daly dohledat vcelku bez problémů). Spěchal jsem, abych je měl všechny co nejdříve vyfocené. Co kdyby třeba začaly padat trakaře nebo nevím co. To už je taková obsese. Vyfotit co nejdřív, ať to stojí, co to stojí. Ale objekty jsou to celkem hezké a navíc vzácné, tak co bych nefotil, že. Holanďané vyprojektovali i podobnou verzi pro protitankové kanóny, ale nedokázali pro ně do začátku války už žádné kopule nainstalovat – dnes jsou tak k vidění pouze v ženijním vojenském muzeu ve Vughtu, kam je takřka nemožné se dostat, protože mají otevřeno jen v nesmyslných (pro pracující lid) termínech. Na valech fortu Vechten jsem moc lidí nepotkával, jen pár mileneckých dvojic, které jsem musel udivovat žárem v očích a uslintaným foťákem s obrovským bleskem.
Když jsem se po vyfocení všech tří G kasemat uklidnil (stále se nic nestalo, slunce dál vesele svítilo a lidé mi též davali vcelku pokoj), řekl jsem si, že bych si mohl koneckonců prohlédnout celý fort. Na valech byla hezky posekaná tráva, všude byly hezké cestičky a většina objektů byla otevřená, a tedy dle pokynů paní od letáčků i přístupná. Což jsem si ověřil vzápětí, když jsem vlezl do naprosto tmavého interiéru kasárenského objektu. Osobně mi tma příliš nevadila, chodím standardně vybaven baterkou. A přeci nevynechám kvůli tmě tu hezkou baterii, co tam byla. Potkal jsem tam i dva místní výrostky, kterak přemisťují nějaké stoly a lavice. Má přitomnost je nikterak neudivila, pozdravili a dále si mě nevšímali. Zajímavé. O kus dál jsem zase vlezl do objektu s fortovou kuchyní a pekárnou, do kterého jsem už vlezl jednou na začátku z druhé strany, ale to jsem si nebyl jistý, jestli pouze nevětrají, protože druhý vchod vedl do naprosté džungle, ze které by nedělně oblečení Holanďané v polobotkách nejspíš nepřišli.
Obešel jsem tedy většinu remíz pro kanóny, různých úkrytů a baterií (například i kasematní baterii, a to i zevnitř, na pravém týlovém bastionu, která se mi tak líbila na jaře, bohužel tehdy pouze přes vodní příkop) a svou výpravu jsem zakončil u týlového reduitu, který mi na Vechtenu připadal nejzajímavější (hned po kasematách G). Je to samostatný objekt s kaponiérkami v týlu fortu, obklopený vlastním vodním příkopem, jakási poslední bašta odporu. Fotil jsem ho ze všech stran. Zrovna když jsem stál na lávce přes vodní příkop na jeho levé straně, přišel po silnici jakýsi turista a ptal se, jestli je to otevřené. To jsem ještě nevěděl, tak jsem pouze naznačil, že nevím a ukázal jsem, kde je vchod (za rohem). Milý turista chvíli přemýšlel a pak šel dál. Nu, každému dle zásluh, reduit byl samozřejmě otevřený. Podobně jako na Rijnauwenu i zde je uvnitř uprostřed velká hala s točitým litinovým schodištěm a záchody naokolo. Vypadá to poměrně hezky. Kromě toho bylo možné vnitřkem obejít jednu polovinu reduitu podél obvodové zdi se střílnami, ale poté, co jsem zjistil, že zdi zároveň velmi prospívají jakési plísni, rychle jsem se zadržovaným dechem vycouval. I tak je to ale moc hezký objekt, jen škoda, že svítilo ostré slunce, kvečeru by se daly udělat mnohem lepší fotky.
Zpátky do Utrechtu jsem šel pěšky kolem fortu Rijnauwen. Před jeho špicí jsou vyčištěné dva objekty z roku 1918 (vše doplněné krásnými barevnými vysvětlujícími tabulemi). Při jarní návštěvě se spustil déšť, tak jsem tyto objekty vynechal. Teď jsem to chtěl tedy napravit. Trošku jsem po příchodu znejistěl, protože na louce vedle objektů se opalovaly holky. No ale přece neodejdu s nepořízenou. Snažil jsem se, abych s foťákem nevypadal jako úchyl a focení objektů jsem neprodlužoval, i tak ale došlo ke vtipné situaci, kdy jsem už komponoval záběr, když v tom zpoza bunkru vylezla holka v plavkách. Jakmile mě spatřila, hned zase zaplula zpátky, ale asi se hodně divila.
