20.4.2008, neděle
Počasí slibovalo hezky na celý den. Nikam se mi zvlášť nechtělo (klasická lenost přibývající s věkem), ale Naarden zase nebyl moc daleko a měl jsem v plánu se tam podívat, takže to měl být takový odpočinkový výlet. O tyhle staré cihlové pevnosti se sice obvykle moc nezajímám, na druhou stranu tato pevnost je celkem známá, je dokonce na naší dvousetkorunové bankovce, jako člověk zajímající se o pevnosti jsem si ji nemohl nechat ujít, že.
Musím říct, že jsem nelitoval. Pevnost samotná je relativně kousek od nádraží hezkými klidnými ulicemi s udržovanými domky. Hned jak jsem se dostal k vodnímu příkopu u bastionu Promers, začalo mi být jasné, že pevnost je velká a hezká. Zřejmě tomu tak nebylo vždy, na webu jsem našel pár stránek s fotkami z oprav v nedávných letech, ale dnes je téměř celý obvod pevnosti opravený – krásně dochované kurtiny, bastiony, kasematy, radost pohledět.
Začal jsem návštěvu u Utrechtské brány. Jako obvykle jsem musel uhýbat cyklistům, ale to byl asi tak jediný problém, se kterým jsem se setkal. Na všechny bastiony se dá bez problémů vylézt po vyšlapaných pěšinkách, přístupnosti ideální. Koncem dubna nebyly ani příliš zarostlé (s výjimkou bastionů na severní straně – Oud Molen a Katten. Dokonce to spíše vypadá, že tráva na bastionech je pravidelně sekaná. Vydal jsem se doleva přes bastion Promers a postupně fotil a fotil. Zajímavostí je zde dost, například se mi líbily dělové kasematy na straně k Utrechtské bráně nebo krásný výhled na ravelin Oranje-Promers, kolem kterého jsem před chvílí prošel. Hezký výhled je i na ravelin Promers-Turfpoort, na kterém sice nejsou zachované žádné stavby a je uprostřed vodního kanálu, ale zase jsou na něm už zdálky krásně vidět všechny terénní úpravy – dělová postavení s traverzami.
Bastion Turfpoort jsem musel odložit na později, v době, kdy jsem kolem procházel mělo pevnostní muzeum zde umístěné ještě zavřeno a bastion je jinak nepřístupný. Prošel jsem tedy k bastionu Neuw Molen, kde jsem se snažil o pseudoumělecké záběry s květinkami. Slunečné počasí k tomu přímo vybízelo, byla to taková pohodová procházka.
Bastion Oud Molen je sice zarostlý houštím, ale pěšinky jsou i zde. Nenechal jsem se odradit a dobře jsem udělal – odměnou mi byl pohled na nádherné batardeau vedoucí přes vodní příkop ze špice bastionu. Druhé batardeau, ale dle mého názoru už ne tak hezké, vybíhá ze špice bastionu Oranje východně od Utrechtské brány. Tam jsem nakonec také došel, cestou kolem různých dalších dělových kasemat, poteren a podobně. Tím jsem během necelých dvou hodin dokončil obchůzku pevnosti, ale stále bylo poměrně brzo na návštěvu pevnostního muzea.
Vydal jsem se tedy zpátky kolem obvodu pevnosti, ale městskými uličkami kolem kasárenských objektů a portálů dělových kasemat a poteren. Úplně náhodou jsem procházel i kolem muzea Jana Amose Komenského. Samozřejmě jsem věděl, že je tu pohřbený, ale že bych podobné památky vyhledával, to tedy ne. A teď jsem stál před vchodem, smály se na mě informace v mé rodné češtině a já si vzpomněl, že podle učitele národů byla pojmenovaná i má základní škola a před jeho bustou jsme se jako malé děti každoročně fotili. Tedy, proč ne, šel jsem se podívat dovnitř. Nebylo to špatné, nakonec to bylo docela dojemné, dozvědět se o tom, jak byli jiní Češi úspěšní v cizině. Zalistoval jsem i pamětní knihou, podle které to vypadalo, že sem jezdí spíše starší spoluobčané. S paní pokladní jsem zkoušel mluvit česky, ale to mi neprošlo, tak jsem přešel zpátky do angličtiny a alespoň si koupil letecké pohledy Naardenu.
Na šíji bastionu Oud Molen jsem si ještě vyfotil krásně opravenou budovu arsenálu a pak už jsem si to šupajdil rovnou do muzea. Tam se mě v pokladně ujala sympatická slečna, která mi vysvětlila, kde co je a dala mi anglický leták, kde to bylo ještě napsané. A pak už jsem jen chodil sem a tam a fotil a fotil… Moždířovou baterii, naslouchací chodbu, děla v otevřených postaveních, děla v kasematách.. Zaujaly mě i interaktivní exponáty. Ty už jsem zažil loni v Lutychu a pokaždé to byl docela dobrý zážitek. Tady měli diorama zákopu, kde když člověk zmáčkl knoflík, najednou to kolem něj začalo dunět výbuchy a střelbou, jen škoda, že jsem nerozuměl, co si ti vojáci povídají. Další exponát byl velký model holandské Nové vodní linie, kde po zmáčknutí knoflíku začala proudit voda s propustí a člověk si mohl udělat názornou představu, jak chtěli nepřátelům zabránit v postupu na holandské území.
Strávil jsem v muzeu nejmíň dvě hodiny, spousta exponátů se týkala i jiných holandských fortifikací, než fortů, bohužel popisky byly výhradně v holandštině. Což znamená, že kdybych uměl holandsky, mohl jsem tu také být i čtyři hodiny. Zlatým hřebem byla návštěva pevnostní restaurace, kde jsem si koupil krásné knížky o Amsterdamském pevnostním postavení a holandské fortové Nové vodní linii. Sice v holandštině, ale fotky naštěstí překládat není třeba a na texty se s trochou dobré vůle dá docela slušně aplikovat strojový překladač googlu. Sice do angličtiny, protože s češtinou to moc dobře nefunguje, ale i tak už je to řádově srozumitelnější. Hezký Naarden mne docela příjemně překvapil a naladil.
