12.4.2008, sobota
Po dlouhém přemýšlení a plánování jsem se nakonec rozhodl se dnes vydat na Hoek van Holland. Primárně se sice snažím jezdit za bunkry, ale když jsou někde i jiné zajímavosti, tím líp. Ve hře byly ještě Antwerpy a Lutych, jenže pro Lutych nakonec předpověď slibovala přeháňky a navíc příliš nevychází spoje a co se týče Antwerp, tak podle Internetu jsem doznal, že na forty vnitřního okruhu nemám náladu a k těm vnějším zatím nevím, jak se jednoduše dostat a nerad bych ztrácel čas zjišťováním až na místě. Pro Hoek van Holland slibovala předpověď počasí zpočátku cokoliv (slunce i přeháňky, později spíše polojasno bez přeháněk. I když, tady člověk nikdy neví, pro nedalekou Anglii hlásili „heavy showers“ a v Holandsku prší skoro pořád.
Jízda vlakem proběhla jako obvykle bez problémů, z Utrechtu do Rotterdamu jezdí rychlík každou čtvrt hodinu. V Rotterdamu jsem vyhlížel katedrálu, ale asi jsem to popletl, protože jsem viděl akorát pár mrakodrapů a pak si ještě vzpomínám na tovární komín, co z něj valil žlutý kouř. Z Rotterdamu až do Hoek van Hollandu jsem jel osobákem. Nejdřív si mě fotily nějaké puberťačky, ale tomu jsem se znažil nevěnovat pozornost. Nebo se fakt tak liším? No ale ony fotily potom i samy sebe, zjevně viděly poprvé foťák. Za mnou seděla nějaká muslimka s šátkem kolem hlavy. Zaujalo mne, že jako vyzvánění na mobilu měla stylově jakousi orientální melodii, kterou nám nechala asi čtvrt minuty vyhrávat na celý vagón, než to vypnula. Ale jinak vypadala celkem neškodně, když to srovnám s některými kolegy bunkrology…
První, čeho jsem si všimnul po vystoupení z vlaku byl slaný vzduch. Později jsem si všímal i jiných věcí, například všudypřítomného jemného písku, který díky neustálému frišnému větru poletoval všude kolem a nejraději se usazoval na foťáku. Snažil jsem se toho nevšímat a vydal jsem se hledat bunkry. Tedy, německé bunkry Atlantického valu. První byl snadný, stojí přímo na břehu a díky obří židli na střeše se nedá minout. Jedná se o typový objekt 611 S.K. na jižním okraji Stuetzpunktu IV M.FI.B. (protiletadlová baterie Nordmole). Kousek vpravo od něj stojí ještě menší objekt (zřejmě kulometný, ale díky zabetonované střílně těžko říct). O opuštěných německých bunkrech se dá napsat asi tolik, že buď jsou rovnou zasypané nebo jsou alespoň za plotem, prakticky všechny mají zabetonované střílny a pokud k nim je nedejbože dobrý přístup, tak jsou ještě počmárané. Typický bunkr tu vypadá asi takto (viz. fotka). Specifikem Hoek van Hollandu pak je ještě bunkrology oblíbený a mnoha šťavnatými termíny nazývaný trnitý hustník.
Celkem rychle jsem našel i muzejní objekt typu 625b pro protitankový kanón baterie Nordmole. Trošku jsem zaspal s přípravou, samozřejmě měli zavřeno (a to i v nedalekém holandském fortu). Touto dobou provádí jednou za měsíc, naposledy minulý víkend v sobotu, ale když si vzpomenu, jak jsem několikrát promoknul, tak si myslím, že je líp, že jsem tady zrovna minulou sobotu nebyl. Vodorovný déšť smíchaný s jemným pískem opravdu nemusím. Vůbec nějak měknu, už nelezu do kdejaké díry v zemi (stejně jsou všechny bunkry stejný)… Ale to odbíhám od tématu. Hned vedle muzejního objektu pro protitankový kanón stojí hezký tobruk. Na druhé straně stojí hezká kasemata typu G (fakt nechápu, proč ji inzerují na svých stránkách, G kasemata se z toho dá poznat jedině podle té zahnuté roury na střeše a pak ještě otisku kopule). No a pak jsem se vydal hledat postavení protiletadlových 10,5cm kanónů. Celkem tu jsou čtyři, ale vzhledem k tomu, že mi nějak ušlo, že to nejhezčí (tzn. vyčištěné) postavení stojí jen kousek od bunkru pro protitankový kanón, dal jsem si znovu výlet až skoro na pobřeží, samozřejmě hustníkem. Asi dvakrát jsem obkroužil skupinu deseti děží s několika dospělými, snad jsem je moc nevyděsil. Při svém okružním výletu po baterii Nordmole jsem si uvědomil, že muniční úkryty a podobné srandy opravdu hledat nebudu. Nakonec jsem našel jedno nepříliš patrné postavení pro protiletadlové kanóny a hned za ním ono vytoužené (typ Fla14). Za války tu byly osazené věže s kanóny, dnes už je tu jen beton. Jako obvykle. Hned je poznat, která země je bohatá (ve Švýcarsku se dají najít ještě věže na starých fortech) a která ne (v Polsku vyměňují v bunkrech železo za odpadky). Z baterie Nordmole stojí za zmínku ještě celkem dobře fotitelný muniční objekt typu Fl246, bohužel je v něm muzeum, které jednak bylo zavřené, jednak se vůbec netýká bunkrů, ale lodí a námořního záchranářství.
Od baterie Nordmole jsem se chtěl vydat k řídícímu postu Markostand na severním okraji baterie Vineta, ale pak jsem si řekl, že slunce je ještě dost na východě a fotit bunkry proti němu nemá moc smysl, a tak jsem se vydal objevovat na chvíli krásy pobřežních dun mola k vlnolamu. Molo bylo dobré, lemovaly ho cedule, na kterých bylo vtipně nakresleno, že když kolem popluje loď, tak se vzedmuté vlny mohou přelévat přes molo a smést nešťastníka na druhé straně do Atlantiku. Lodě kolem pluly jedna za druhou, ale přelévání se naštěstí nekonalo. Zase tu ale funěl neskutečně protivný vítr, skoro jako na Králickém Sněžníku. Ještě, že jsem měl bundu s kapucí, kterou jsem si mohl navléct přes hlavu. Také mne pronásledovala jakási místní fotografka s obrovským teleobjektivem a práskala jednu fotku za druhou. Na konci mola na mě i promluvila, ale já se nedal, usmál jsem se na ni a raději jsem zmizel, takže nepoznala, že jsem jí vůbec nerozuměl. Na konci mola byly taky úžasné betonové kostky (minimálně metrové), které jsou vysypané ještě pěknou dálku do moře a fungují jako vlnolam. Vydal jsem se také projít se po pláži, ale má odvaha byla potrestána, když jsem nestačil utéct před nečekaně velkou vlnou a do mých krásných nových goretexových pohorek se mi vlila voda. Dobře mi tak, měl jsem jít na ty bunkry. Tak jsem si aspoň nasbíral nějaké mušle a vychutnal pouštní, eh tedy vlastně pobřežní duny. Taky jsem si myslel, že labutě vyhledávají spíš sladkovodní plochy, ale na druhou stranu, v Holandsku je možné skoro vše.
Vydal jsem se znovu na řídící postavení Markostand. Objekt M152 pro řízení palby jsem našel snadno, je hned vedle silnice. Jenom mi nebylo jasné, co odtud řídili (asi dopravu), protože jsem od něj neviděl na moře. Zato byl obrostlý hustníkem a počmáraný. Za ním jsou tři úkryty po posádku, přičemž objekty jsou navzájem propojené vyzděným a zasypaným okopem. Řídící objekt je zamčený (je součástí prohlídky muzejního objektu baterie Nordmole), zamčený je i vstup do okopu k dalším objektům, i když mi není úplně jasné proč, když se do něj dá vlézt z druhé strany od úkrytů pro posádku. I když, tam jsem nelezl, protože okop s jedním úkrytem momentálně okupovala banda místních harantů. Naštěstí si před bunkrem nechali kola, takže jsem je odhalil. Ale i když jsem nakoukl do okopu únikovým východem, bylo jasné podle množství odpadků, že bývá často navštěvován.
Nu což, tak se aspoň vydám na baterii Vineta, že. Její dělostřelecké objekty také lemují silnici (Strandboulevard), po které jsem přišel na Markostand. Na Internetu jsem viděl fotky zblízka, tudíž jsem předpokládal, že je přístupná. Jenže to jsem se přepočítal. První, co mne zarazilo, bylo, že prostor baterie je obklopený plotem z ostnatého drátu. Ale zase jsem tomu nepřikládat až takovou důležitost, protože to vypadalo jako typický ohradník, navíc v něm bylo na několika místech poměrně hodně děr na to, aby se jím dalo prolézt. To jsem také udělal a horko těžko jsem se prodral k jednomu z dělostřeleckých objektů (typ 671SK). Jenže byl tak zarostlý, že se nedal vyfotit, navíc byl obetonovaný nějakou kostkou. Z prostoru baterie vyrůstá několik vysokých stožárů s rádiovými anténami a na jižním okraji je cosi, o čem na Internetu psali, že je to radar. Na jednom z rádiových stožárů je dokonce kamera pokrývající nejmíň půlku baterie. Za těchto okolností jsem si řekl, že na to kašlu. Na druhou stranu musím říct, že co mne fakt zastavilo, byl onen hustník. I kdybych se dostal až k objektům, tak bych je zřejmě nevyfotil, ze silnice z houští čouhaly jen stropní desky. Chtělo by to nějaký eliminační nástroj.
Vydal jsem se ještě k nedalekému holandskému fortu. Jak už jsem zmiňoval, byl zavřený, ale aspoň jsem si mohl vyfotit skvělou dělovou věž pro kanón ráže 150 mm vyrobenou Kruppem v Německu. Věž sem byla přesunuta z fortu Velsen a náhodou jsem měl možnost vidět na videu, jak ji s pomocí jeřábu a ještěrky instalovali u plotu. Holanďané jsou celkem odvážní, počínání některých lidí při instalaci bylo poměrně lehkovážné a i dnes bych přemýšlel, jestli si pod věž vlézt nebo ne. Stojí pouze na lafetě a je podepřená čtyřmi lešenářskými trubkami, což by mne při hmotnosti věže řádově v desítkách tun příliš neuklidnilo. Nicméně samotný fort vypadá docela dobře, má osazeny makety tří věží (věže jsou obrovské, nejmíň třikrát větší než to, co se dá vidět třeba na Maginotově linii, trošku se tomu velikostí přibližuje francouzská věž Mougin model 1876 pro dva kanóny ráže 155 mm). Každopádně si myslím, že jsem tu nebyl naposled, ale příště už přijedu, až bude otevřeno. Vůbec to vypadá, že v Holandsku má opravdu význam jezdit po opevněních spíše když je otevřeno.
