Holandská Nová vodní linie v okolí Utrechtu (2008)

5.4.2008, sobota

Tento víkend jsem měl na výběr z více možností, nicméně nakonec zvítězila lenost. Nechtělo se mi cestovat vlakem s nejistým výsledkem, když jsou za městem forty a navíc předpověď počasí neslibovala nic příjemného. Pravda, forty jsou starší, cihlové, no ale snad to projednou přežiju. Stejně bych si vyčítal, že jsem je neviděl, když byly tak blízko. Navíc se mi během týdne podařilo koupit v informačním centru v Utrechtu mapy a nějaké průvodce o Nové holandské linii, vybaven jsem byl tedy poměrně dobře.

Ráno při pohledu z okna se mi potvrdila předpověď počasí. Déšť a vítr. Měnila se pouze intenzita deště. No ale přece mne to neodradí od pevností, že. Trošku jsem znejistěl, když jsem zjistil, že jsem si doma zapomněl své skvělé outdoorové kalhoty. Plátěné kapsáče z C&A budou muset protentokrát stačit.

Hmm. Po půlhodině pochodu ulicemi směrem k předměstí jsem byl od pasu dolů durch. V jednom okamžiku už jsem byl obrácený zpátky k hotelu, ale pak jsem si to nevím proč rozmyslel a pokračoval v původním směru. Nakonec asi po hodině přestalo pršet a po další hodině jsem byl zase suchý. Ne nadlouho…

Prvním fortem tohoto dne byl fort Blauwkapel. Problémem v Holandsku jsou jednak soukromé pozemky, které jsou většinou ohrazeny různými ploty z ostnatých drátů znemožňujícími utéct ovcím, kozám, koním a bůhví komu ještě. A tam, kde nejsou ploty, jsou aspon grachty plné vody. Fort Blauwkapel je jednou z mála výjimek, vede přes něj dokonce ulice a lidé tu mají postavené rodinné domky (vždycky jsem chtěl bydlet v pevnosti…). Také jsem tu poprvé viděl typický holandský úkryt s pyramidální střechou posetou dráty (díky nim se na ni snadno leze). Holanďané těmito úkryty doslova poseli valy některých starších fortů, mezi které patří i Blauwkapel. Bohužel, valy jsou přístupné pouze částečně, na nejzajímavější části se pasou býci a v opravených muničních skladištích vedle kostelíka (velmi hezkého) mají chlívek kozy. Nebo ovce? Už si nepamatuju, ale bylo to rozkošné, kdyby zrovna nelilo jako z konve, nejspíš bych si to i vyfotil. Takto jsem si vyfotil pouze zátiší u kasáren. Na severní straně fortu jsou u silnice zbytky kolejnicových překážek. Podobné překážky, ale renovované jsou i o kus dál vedle fortu Ruigenhoek na hrázi Ruigenhoekse (Fort op de Ruigenhoekse Dijk).

Fort Ruigenhoek má opět valy poseté předválečnými úkryty, ale brána byla zamčená a nevypadal, že by fungoval jako muzeum, byť se na webu píše, že je provozován společností Staatsboesbeheer a bývá přístupný. Tato společnost, analogická Lesům České republiky, mimo jiné provádí turisty na největším fortu holandské Nové vodní linie Rijnauwen na východním okraji Utrechtu. Nicméně turistické využití tu může také znamenat, že fort je otevřen několikrát do roka, například v září během tzv. Open Monument Day, kdy je během víkendu otevřeno množství historických objektů, běžně nepřístupných, široké veřejnosti. Na Nové vodní linii kromě toho funguje září jako tzv. pevnostní měsíc, kdy je opět otevřena veřejnosti většina jinak zavřených fortů.

Od fortu Ruigenhoek jsem se vydal po hrázích posetých úkryty směrem k fortu de Gagel. Cestou jsem několikrát zůstal stát v úžasu, když jsem před sebou viděl pole poseté betonovými úkryty. Holanďané jimi zesilovali kromě samotných fortů i obranu prostoru mezi forty. V jednom okamžiku jsem při focení ze stropu úkrytu viděl na poli před sebou dalších deset objektů a jeden jsem měl za zády. Celkem jsem během soboty těch úkrytů viděl snad třicet, aniž bych je nějak zvlášť vyhledával.

Fort de Gagel je maličký fort, který je sice zamčený, ale povrch je volně přístupný, dokonce jsou tu i nějaké lavečky na posezení. Ostatně, je prakticky ve městě, takže v teplých letních měsících to tu může být celkem v obležení. A nemůžou chybět ani betonové úkryty.

Kousek od fortu de Gagel je malý starší fort Klop (Fort aan de Klop). Valy opět poseté úkryty, ze samotného fortu se zachovala pouze centrální reduta. V ní je otevřena restaurace s velmi příjemným personálem, soudě podle toho, jak se usmívali, když jsem se ptal, jestli jim nebude vadit, když si na jejich pozemku udělám pár fotek. Bohužel opět začalo pršet a pršelo a pršelo… Pršelo i cestou k Werku bij Maarsseveen, což mne mrzelo, protože jsem procházel kolem dvou krásných větrných mlýnů. Menší z nich byl postaven už v roce 1830, bohužel když jsem byl u něj, spustila se taková průtrž, že jsem taktak stihl udělat mžikovou fotku a nezbylo než pokračovat k werku.

Werk Maarsseveen má opět přístupný povrch, jinak je až na několik ročních příležitostí zavřený. Dostavěn byl na začátku osmdesátých let 19. století, což byla docela smůla, protože pár let nato ztratil jako cihlový vojenskou hodnotu. Werk v holandském pojetí představuje malý fortík, s kasárnami uprostřed. V případě Maarsseveenu se kromě něj kasárenského objektu nic jiného nedochovalo. Na mapě vedle werku jsou zakreslené i okolní betonové úkryty. Kousek od werku byl postaven betonový úkryt i během první světové války, ale na první pohled jsem v těch místech nic neviděl. Zato jsem si všiml, že na grachtu kolem něj plavou umělé kachny s kachňátky a co mě dostalo nejvíc, kus dál sedí na kameni typický linuxový tučňák.

6.4.2008, neděle

Navzdory předpovědi počasí, která slibovala podobné krásy jako v sobotu, od rána byla obloha oblačná a většinou svítilo slunce. Perfektní počasí k návštěvě fortu Vechten, který měl být podle Internetu otevřený a na jehož valech se nachází jedna z mála dochovaných předválečných kasemat typu G. Fort jsem našel snadno, cestou k bráně jsem si vyfotil jednu z kasemat, ovšem na bráně se skvěl masivní zámek. Asi jsem něco špatně pochopil a nálada se přiblížila bodu mrazu. Rozptýlit ji nemohly ani narcisy divoce rostoucí v týlu. Nicméně kasematu jsem si nakonec alespoň vyfotil teleobjektivem díky tomu, že je na valu hned vedle grachtu a touto dobou ještě nebyla úplně zarostlá.

Už cestou k fortu Vechten směrem od Nieuwegeinu jsem potkával spoustu betonových objektů, které mi svým tvarem nic nepřipomínaly, pouze jsem odhadoval, že by mohlo jít o úkryty pro mužstvo nebo munici a podle kvality betonu jsem tipoval, že by klidně mohly být ještě prvoválečné. Holanďané je tu sekali po polích a na vnější valy fortů se stejnou intenzitou, jako druhoválečné úkryty, které jsem viděl v sobotu. To, že se jedná o úkryty z první světové války, mi nakonec potvrdil průvodce na fortu Rijnauwen.

U fortu Rijnauwen jsem opět našel zavřenou bránu, ale byla na ní cedulka, kde bylo napsáno holandsky něco, z čeho jsem usoudil, že teoreticky v neděli v 10.30 a v 13.30 hodin jsou uskutečňovány prohlídky. Bylo půl jedné, tedy více než hodina času. Nad prohlídkou jsem až tolik nepřemýšlel, spíš jsem se chystal vyfotit jedinou zpoza plotu rozumně viditelnou část fortu, a to reduit v týlu fortu. Jenže slunce zrovna zalezlo za mraky a nebylo to ono. Tak jsem čekal, čekal, mezitím i lehce zasněžilo a když slunce vykouklo, do prohlídky zbývalo sotva půl hodiny a před branou se pomalu začali hromadit lidé. Řekl jsem si, že když už jsem tady, tak tu chvíli ještě počkám. Co mne zaujalo už na začátku, byla dřevěná bedýnka upevněná na bráně, ze které si kolemjdoucí mohli vybrat letáček se základní historií fortu, kontakty, informacemi o prohlídkách. Přišlo mi to jako jednoduchý a přitom dobrý nápad.

Těsně před půl druhou přijel z nitra fortu na kole starší pán, ze kterého se vyklubal průvodce. Na blůze měl napsáno, že průvodcovství dělá dobrovolně. Další dobrý nápad, když to vezmu z pohledu vlastní průvodcovské zkušenosti. Průvodce od každého vybral čtyři Eura (čekal jsem, že mu budou návštěvníci dávat ještě drobné na konci prohlídky, jak je to tu často zvykem, ale nic takového se nedělo) a na dotaz mi řekl, že prohlídka obvykle trvá asi dvě a půl hodiny. Super, větší radost mi nemohl udělat. Byl jsem jediný, kdo neuměl holandsky, ale ujistil jsem průvodce, že mi to nevadí, že sem tam něco rozumím, navíc zhruba vím, o co jde a budu šťastný, když budu moct dělat fotky. Koneckonců nebyl problém se na cokoliv zeptat anglicky, když mě to zajímalo, anglicky tu umí snad i uklízečky. Hned po vstupu na centrální shromaždiště se mi otevřel pohled na kasárenský blok. Průvodce nám mimo jiné řekl, že Rijnauwen je největší fort holandské Nové vodní linie. S 31 hektary rozlohy bych tomu docela věřil. Postupně jsme prošli kasárenský blok, jednu z bočních kaponiér (s hezky vymalovanou kasematou), vystoupali jsem po rampartu k muničnímu skladu na valu fortu, prošli se po valu kolem čelní kaponiéry a úkrytu na ní a nakonec i kapitální poternou do kaponiéry samotné. Kaponiéra je od fortu oddělená mimojiné i dalších grachtem (vodním kanálem) postřelovaným ze střílen fortu. Cestou kolem křídla kasárenského objektu se mě dva mladí Holanďané ptali, odkud jsem a když jsem řekl, že jsem z Čech, tak se jeden z nich pochlubil, že má doma traktor Zetor. Prohlédli jsme si zevnitř kaponiéru, průvodce nám ukázal systém osvětlení petrolejkami umístěnými ve světlících a úplně nakonec jsem se vydali k reduitu v týlu. Do něj jsme se dostali po padacím mostě přes gracht, který jej obklopuje. Uprostřed bylo krásně dochované kovové zábradlí se zdobenými nosnými sloupy a také záchody mužstva i pisoáry pro důstojníky. Velmi zajímavé téma :). Prohlídka trvala přesně dvě a půl hodiny. Území fortu je přírodní rezervace, průvodce nám líčil, jak na podzim centrální shromaždiště a valy rozkvetou, prý tam rostou i orchideje.

Každopádně, prohlídka fortu stála určitě za to a spravila mi náladu pokleslou po neúspěšné návštěvě fortu Vechting. Vypráskal jsem asi 150 fotek, což je dost na to, že fort je cihlový (ostatně, moje drahá polovička už si začíná stěžovat, že ze zahraničí vozím hlavně fotky bunkrů…). Cihlové forty jsem ještě před několika lety bral jako okrajovou záležitost, ale čím víc pevností jsem viděl, tím začínám rozšiřovat záběr. A koneckonců, zrovna Rijnauwen je krásně zachovaný. Vnější val fortu kolem grachtu byl opět poset betonovými úkryty, a to jak prvoválečnými, tak i druhoválečnými. Průvodce to komentoval celkem logicky tak, že vzhledem k tomu, že celý fort je cihlový, neměl během první světové války moc velkou hodnotu, proto se obrana přesunula spíše do jeho okolí. Jediné kanóny v kasematách byly v kaponiérách, hlavní výzbroj byla u těchto cihlových fortů výhradně na valech v otevřených postaveních. U fortového prstence kolem Amsterdamu už to tolik neplatí, zde se už vyskytují i dělové věže, ale na fortech kolem Utrechtu nic takového nebylo, byť byly některé z nich dokončeny až poměrně pozdě v osmdesátých letech devatenáctého století.

Holandská nová vodní linie má vcelku profesionální propagaci, v turistických informačních centrech jsou k dostání informační brožurky a dají se koupit mapy Nieuwe Hollandse Waterlinie-Zuid a -Noord v měřítku 1:35000, ve kterých jsou zakreslené všechny forty a většina dochovaných menších werků či jiných zajímavostí, jako jsou třeba větrné mlýny. Lze koupit i velmi hezky udělané turistické průvodce, kde jsou kromě technických informací popsané i pěší či cyklistické okruhy po pevnostech a jiné možnosti vyžití, jako různé sportovní události, víkendové ubytování ve fortech a podobně. Mnoho základních informací lze najít i na oficiálních webových stránkách www.hollandsewaterlinie.nl.

12►