Čím dál tím víc se utvrzuji v tom, že bunkry jsou opravdu všude. Na konci června mne můj skvělý zaměstnavatel vyslal na Filipíny. Hned jak jsem zjistil, že má cesta povede do Manily, spojily se mi v hlavě drátky a já si uvědomil, že na konci devadesátých let jsme psali v časopisu Novodobé Fortifikace o železobetonovém fortu Drum postaveném v Manilském zálivu.
Špatné bylo, že do poslední chvíle nebylo jisté, zdali nebudu muset vyvíjet pracovní činnost i o víkendu, což je během služební cesty obvykle jediný vhodný čas pro návštěvy podobných atrakcí. Druhá špatná věc byla, že jsem neměl absolutně žádnou představu, jak se dopravím na opuštěný fort padesát mil od pobřeží uprostřed oceánu.
Nakonec to dopadlo tak, že fort jsem viděl z letadla při přistávání, ale to bylo tak vše. Víkendový strategický plán jsem změnil ve prospěch návštěvy ostrova Corregidor, který je také fortifikačně zajímavý – na čtyři míle dlouhém ostrově je postaveno asi 23 amerických pobřežních baterií, přičemž na většině z nich se dochovaly kanóny. Zvlášť lákavě vypadaly na Internetu fotky baterie Way se čtyřmi 12palcovými moždíři (ráže cca 305mm)…
O víkendu jsme nepracovali a kolegové příliš aktivity ohledně programu nevyvíjeli, takže jsem navigoval sobotní poznávací výlet do Manilského přístavu, odkud, jak jsem zjistil, měl na Corregidor vyplouvat trajekt. Dostat se do přístavu napoprvé byl docela kumšt, protože těch pět kilometrů přes město se dá rozumně překonat pouze taxíkem a vysvětlit taxikáři, kam chceme jet, se ukázalo dost náročné i s mapou. Nakonec jsme byli rádi, že nás po hodině vysadil asi půl kilometru od přístavu.
Slunce žhavilo, vlhkost obrovská, než jsme ušli toho půl kilometru, byli jsme durch propocení. V přístavu na terminálu společnosti Sun Cruise jsme zjistili, že trajekt jezdí jednou denně a v daném období není možné se pouze přepravit, ale je nutné si zaplatit zájezd, kdy nás společnost přepraví na ostrov a zpátky a na ostrově nás povozí v autobusech s výkladem a dostaneme oběd. No co už, když to jinak nejde, tak hurá do toho, zaplatili jsme zálohu na nedělní show a šli brouzdat po městě.
V neděli ráno jsme se taxíkem přepravili již přímo k terminálu, doplatili zbytek ceny a čekali na odbavení. Před nástupem na trajekt nás důkladně prošacovali, vše sledovali bedlivým pohledem dva maskovaní vojáci ozbrojení M16kami. Cestou na ostrov nám na videu pouštěli nekonečnou sérii PR filmů o tom, jak super společnost je SUN Cruise, jak pořádají na Corregidoru teambuildingové akce (dvacet tlusťochů pospojovaných za ruce se zavázanýma očima se snaží s jedním vidícím vytvořit čtverec a všechny to strašně baví apod.)
Asi dvacet minut před přistáním přišel nějaký vzdělanější filipínec a huhlavou angličtinou začal mluvit o historii Corregidoru. Po deseti minutách monologu, který skoro nikdo neposlouchal, si vynutil potlesk a řekl nám, že nás bude čekat sedm autobusů a kdo do kterého si má sednout.
Po přistání nás nahnali do autobusů a vyjeli jsme na objevnou pouť po ostrově. To už jsem tušil, že bude zle. Průvodce na nás stále pokřikoval nějaké chytrosti a snažil se být vtipný (ale nebyl). Poznávání pamětihodností vypadalo tak, že autobus zastavil u silnice, průvodce řekl, co to je, a jelo se dál. V lepším případě nás pustil na pět minut ven, aby nás už za tři minuty zase naháněl zpátky. Stavěli jsme u původních amerických kasáren (trosky, které se snaží filipínské úřady opravovat, ale zjevně marně), u čtyřech dělostřeleckých baterií (z 23) a na několika památnících (kde nebylo nic k vidění, ale trávili jsme tam obrovské množství času).
Nepoměr času byl dobře vidět na bateriích. Na baterii Way se čtyřmi moždíři jsme strávili všeho všudy deset minut, a to jsem ještě stihnul vytáhnout z batůžku baterku a prošmejdit přilehlý muniční sklad. U baterie Hearn jsme strávili také asi deset minut, tady jsem pro změnu stihnul prošmejdit přilehlý tunelový komplex (ostatní turisté ovšem s podobnými věcmi nepočítali, takže baterku samozřejmě neměli) a udivil jsem průvodce dotazem, zda můžu slézt pod kanón k základům lafety. Lezlo se tam po žebříčku a 70% přítomných by se do průlezu se žebříčkem nevlezlo…
Byť nespokojen s pouhými deseti minutami času, netušil jsem, že může být hůř. Další zastávkou byl Pacific War Memorial. Budiž, docela zajímavé místo, tak na těch deset až patnáct minut i s muzeem, které tam pro nás bylo otevřené. Leč strávili jsme tu přes půl hodiny. A kolem baterie Geary pro osm 12palcových moždířů jsme pouze projeli (tak tak jsem stačil během patnáctisekundové zastávky autobusu vyskočit a udělat celkovou fotku). Baterie je zajímavá tím, že zde vybuchlo muniční skladiště a oněch osm moždířů je různě poházených po okolí.
Poslední zastávkou před obědem byla baterie Crockett. Dvě úžasná otevřená postavení 12palcových pobřežních kanónů na výsuvných lafetách. S přilehlým komplexem bunkrů nejmíň na půl hodiny poklidného prozkoumávání. Po pěti minutách autobus hlásil odjezd. Tak tak jsem stačil s vyplazeným jazykem vyfotit kanóny. Zkrátka infarktová situace, na které bylo nejhorší to, že drtivé většině turistů to stačilo a mnohem víc se těšili na oběd. Ten jsem taky zkrátil, jak to šlo a vyšel si alespoň do blízkého přístavu.
Málem bych zapomněl na Malinta tunel. Nejvyšší hora ostrova – Malinta – je podkopaná systémem tunelů, ve kterých měla americká posádka ostrova během druhé světové války velitelské stanoviště (velel odtud na začátku války generál Mc Arthur, než musel evakuovat a nechat zde několik tisíc mužů napospas Japoncům). V komplexu tunelů byla i rozsáhlá skladiště a centrálním tunelem projížděla šalina. A právě do tohoto centrálního tunelu jsme se též mohli podívat.
To, že jsem si musel zaplatit vstupenku, i když společnost před zájezdem avizovala, že všechny vstupní poplatky jsou v ceně zájezdu, jsem překousl. Ale prohlídka podzemního komplexu v podání Filipínců se, diplomaticky řečeno, od prohlídky evropských tvrzí liší. Hlavní tunel byl na podlaze přepažen několika bílými čarami. Vždy nás skupinově nahnali na tyto startovní pozice, načež nám z ampliónů pustili anglický výklad, případně doplněný nasvíceným bočním tunelem s bronzovými sochami nebo promítáním krátkého osvěžujícího filmu na zeď. Jakmile dozněl ampliónový výklad, průvodce zařval hromovým hlasem „next please“ a zezadu se k nám začali přibližovat ozbrojení strážci tunelu, aby tomu jako dodali vážnost… Třistametrový přímý tunel jsme takto prošli za půl hodiny (nuda). Poslední zastávka se týkala toho, jak na konci války došlo k osvobození Filipín a ostrov opět padl do rukou těm, kterým patří, přičemž na stožáru uprostřed tunelu zavlála filipínská vlajka rozevívaná ventilátorem a zazněla filipínská hymna. Nějak zapomněli, že Filipíny získaly samostatnost až po válce… Z podzemního komplexu jsme jinak skoro nic neviděli.
Pak nás ještě zavedli na vlastenecký filipínský památník, kde byly z mého pohledu důležité pouze záchody. Ještě že alespoň zájezd zakončili na japonském postavení protiletadlového dělostřelectva, odkud byl v dálce na moři vidět fort Drum.
Ostrov je úžasný (i přes odrazující zájezd jsem rád, že jsem se tam dostal a mohl vidět aspoň to málo), americké baterie mají ve většině stále osazené kanóny, ostrov je rozlohou malý, takže je možné jej bez problémů obejít pěšky. Je tu i hotel, kde se dá spát a najíst, celý ostrov slouží téměř výhradně turismu, na pobřeží je dokonce kemp (prázdný). Když zapomenu na zážitek organizovaného poznávacího zájezdu, určitě bych se sem chtěl ještě jednou podívat a baterie si prohlédnout v klidu. V přístavu je prý i možné domluvit si s domorodci výlet loďkou na fort Drum. Problém je se na ostrov dostat. Z Manily sem jezdí pouze SUN Cruise. Takže jsou pouze dvě možnosti – dopravit se sem z Manily se SUN Cruisem a hned v přístavu utéct z dosahu autobusů nebo se sem dostat z poloostrova Bataan, což je blíž než z Manily (Corregidor leží v relativně úzkém hrdle Manilského zálivu jižně od pobřeží Bataanu). Byl by to super výlet tak na týden i s cestou, počítám, že strávit na ostrově tři dny i s výpravou na fort Drum by bylo tak akorát.
