V Čechách je obvyklou zábavou bunkrologů tzv. chození po linii. Zvolí se úsek linie opevnění, nejlépe těžkého, a jde se, bunkr po bunkru. Po nějakém čase už ovšem začíná být nuda chodit stále ty samé bunkry, přeci jen jich u nás tolik není. Při dřívějších návštěvách Maginotovy linie ve Francii postupně nazrávala myšlenka uskutečnit něco takového tam. Zahraniční návštěvy se obvykle uskutečňovaly autem, člověk si oběhal tvrz, případně pár kasemat v okolí nedaleko od auta a jelo se zase dál. Ale člověk tím zase přijde o bezprostřední nažívání krajiny a pocitu z linie opevnění, na který byl zvyklý u nás.
A tak jsme letos na jaře zahájili plánování typického liniového výletu na Maginotovu linii. Kritériem byla hlavně dobrá dostupnost bez auta, tedy vlaky a autobusy. Také jsme zvolili období vegetačního klidu namísto obvyklého léta. Jednak touhle dobou ještě po lesích necourá tolik turistů a také zemědělce tolik nedráždíme, když přecházíme pole, na kterých ještě nic nevyrašilo. A v neposlední řadě jsou bunkry mnohem více fotitelné, než v létě.
Jako cíl byly nakonec vybrány severní Vogézy, lesnatá pahorkatina stranou od průmyslových center, která kromě bunkrů slibovala i hezkou přírodu. Plán zněl dojet autobusem do Strasbourgu, odtud vlakem do stanice Soultz-sous-Forets, kterou jsme vyhodnotili jako nejbližší vesnici Lembach, kde jsme chtěli výpravu započít. Ze Soultz-sous-Forets je třeba pěšky ujít asi 10-15km přes masív Hochwaldu. Z Lembachu pak jít klasicky česky po linii směrem na Bitche, odkud nám jel vlak zpět do Strasbourgu. Na začátku i konci této cesty jsou tvrze. U Lembachu GO Four-á-Chaux a PO Lembach (pokud nepočítáme GO Hochwald), na konci pak tvrze GO Schiesseck, nepřístupné PO L’Otterbiel a GO Le Grand Hohekirkel, případně GO Simserhof. Převážnou část linie pak tvoří samostatné blockhousy a kasematy CORF (asi 40). O ty se v roce 1940 na několika místech i bojovalo.
6.4.2006
Ve čtvrtek večer jsme odjeli z pražského autobusového nádraží Florenc linkou společnosti Eurolines. Cesta do Strasbourgu trvá asi 7 hodin. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že cesta tam je horší, nikdo z nás nedokázal kloudně usnout, zatímco při cestě zpět už jsme byli utahaní a uběhlo to mnohem rychleji. Nevýhodou je, že tato společnost ve Strasbourgu staví na periferii, odkud je to na nádraží skoro hodinu chůze. Výhodná je přímá linka a cena – za zpáteční lístek dáte v závislosti na termínu a aktuálních slevách od 1500Kč do 3000Kč (v našem případě 1945Kč).
7.4.2006
Ve Strasbourgu jsme byli na čas před šestou hodinou. Na ulicích liduprázdno, naštěstí spolu s námi vystoupila mladá dívčina, která ve Strasbourgu žije a pro kterou měl přijet přítel autem – nabídla nám odvoz blíže k nádraží. Od autobusové zastávky sice na nádraží jezdí i autobusy a šaliny, ale nikdo z nás neuměl francouzsky, netušili jsme, jak funguje systém MHD, takhle to bylo mnohem jednodušší.
Při zpáteční cestě už jsme se rozkoukali – lístky v autobuse se dají koupit u řidiče, v šalině ne. Ale na zastávkách šaliny bývají automaty na prodej lístků. Přestupní lístek na hodinu stojí 1.20 EUR a šalina od autobusové zastávky jezdí přímo k nádraží. Pokud se jde pěšky, je asi nejjednodušší držet se jejích kolejí. Jinak pěší ve Strasbourgu mají skvělé podmínky, prakticky všechny silnice jsou lemovány jak chodníky, tak cyklostezkami.
Na nádraží jsme při koupi lístků bez problémů uspěli s angličtinou, podle zkušeností se zdá, že spousta lidí včetně průvodčích tu umí i německy. Na společný lístek pro tři dospělé osoby jsme dostali slevu 40% (na dvě osoby žádná sleva není, to jsme poznali při cestě z Bitche). Vlaky fungují prakticky stejně jako u nás, jen je potřeba jízdenku označit v označovači na nástupištích před nástupem do vlaku, jinak je neplatná. Označovačům se říká composteur, jízdenky jsme pěkně zkompostovali, průvodčí je pak ve vlaku znovu označil a byl spokojen.
Hned za výstupní vesnicí jsme potkali první bunkr (bunkry této velikosti jsou často značené v turistických mapách jako „block.“, občas jsou ale takto značené i malé kulometné MOM objekty, čert aby se v tom vyznal). Do Lembachu jsme dorazili po turistických cestách – ty jsou značené geometrickými symboly jako kosočverec, čtverec, proužky, křížek, kolečko, kroužek apod. v různých barvách. Ze začátku jsme se divili, proč to nekreslí přímo na stromy, ale přibíjejí tabulky, asi třetí večer jsme ale zjistili, že značky při nasvícení fungují jako odrazky, tak asi proto.
Krajina hezká, ale masív Hochwaldu je pekně příkrý kopec, když člověk přijde z roviny, hned nás přešly chutě na procházení tvrze, která navíc byla bokem naší cesty. Na severní straně hřebenu je zato krásný výhled na vchodové objekty tvrze Four-á-Chaux. Tu jsme si prošli a následně se u ní i opalovali, protože Lobo zjistil, že ztratil karimatku. No, tři hodiny běhal po lese, nenašel. Tato tvrz jinak funguje jako muzeum, celkem zajímavé, dělají prohlídky i v němčině. Počasí na tvrzi Four-á-Chaux bylo velmi fotogenické: vchod pro mužstvo, blok 6 s Lobem a bez Loba (už hledajícího), kulometná věž s výhledem na Lembach…
Mezi tvrzemi Four-á-Chaux a Lembach není žádná samostatná kasemata, zato říčka. Nechtělo se nám obcházet kilometr proti proudu k mostu, zvolili jsme brodění. Zapařené nožičky si alespoň pěkně odpočaly. Kryštof sice vydával muhehe zvuky, když chytal balanc, ale jinak proběhlo brodění beze ztrát.
Pěchotní tvrz Lembach byla ještě na konci devadesátých let využívána soukromníkem, teď vypadala relativně opuštěně. Objekty sice stojí na pozemku obklopeném sady, blízko nich ovšem vede turistická značka vedoucí napříč sady rovnoběžně s říčkou v údolí, kterou se k nim dá dostat. Druhá možnost je použít silnici vedoucí přes les do Markbachu, po které se dá dojít ke vchodovému objektu a postupovat od něj. Do podzemí se dostat nedá, pokud se nedokážete protáhnout střílnou v kulometné kopuli (to by dokázal tak Míša Večeř…). Objekty obou tvrzí jsou velmi fotogenické, jsou kolem nich zachované protitankové překážky – viz. fotky bloku 2 a bloku 1 tvrze Lembach (dřív, dokud nebyly zarostlé, to ale bylo mnohem lepší). Dál kolem samostatných blockhousů v lese jsou pro změnu krásně zachované obvodové protipěchotní překážky včetně ostnatých drátů. V hustém lese a kopcovitém terénu jsme několikrát blockousy našli podle překážek, které jsme viděli první.
Spali jsme před kasematou Lembach (asi 100m severně od vchodového objektu tvrze Lembach). Je tam postavený takový dřevěný altán se střechou. Kdysi toto místo někdo udržoval, kasemata je plná nářadí, ale soudě podle rozpadlých laviček, stavu zarostlosti a postupně se rozpadajících zídek pod altánem už je to nějakou dobu opuštěné. Voda z potoku pod altánem se dá po převaření pít. Ostatně vodu jsme nabírali převážně z různých potoků a potůčků bez následků. Pravda, já jsem raději vždy převařoval, ale Kryštof s Lobem ji pili sem tam i nepřevařenou a nevypadali nemocně. Možná proto, že jsme vodu zajídali syrovým česnekem :)).
8.4.2006
Dnes začíná ten správný pochod po linii. Používám kombinaci turistické mapy IGN a mapy vytištěné z Atlasu CORF. Hned první blockhouse du Markbach je cca 150m vedle než podle mapy. Naštěstí na jaře je i v hustém lese vidět dál než na 20 metrů, tedy jsme ho našli. Dokážu si ale představit, že v létě bychom ho hledali i hodinu. Na druhou stranu je třeba říct, že ze 40 objektů byly takto mimo jen asi dva blockhousy a jeden dělostřelecký srub (ten byl ale úplně jinde), takže celková výtěžnost map z tohoto atlasu byla překvapivě vysoká. I cesty víceméně odpovídaly skutečnému stavu, často se dalo chodit i bez turistické mapy.
Jinak hned první blockhouse znamenal překvapení v tom, že sousední objekty na sebe vzájemně neviděly. Od nás jsme zvyklí na opak. Teprve nyní jsem si uvědomil, jak klíčová byla přítomnost mezilehlých jednotek na Maginotově linii. Také to řádově zvyšuje důležitost dělostřeleckých tvrzí. Prostě boční palby jsou krásné, ale souseda naslepo těžko zachráníte. Tento první objekt nebyl výjimkou, nýbrž pravidlem. Postupně už jsme se ale nedivili ani podivuhodným řešením, kdy na hřebínku umístěný blockhouse byl vzdálen 500 metrů vzdušnou čarou od blockhousů na protilehlém hřebínku, na kterém se pro změnu nacházely hned tři po sto metrech od sebe (ale ani jeden z nich nestřílel dolů do údolí, když nepočítám střílnu ve zvonu). Naopak to v nás podnítilo vyprávění různých vtipů o Francouzech.
Blockhouse de la Verrerie byl vzdálen přes kopec asi kilometr vzdušnou čarou. Nevím, jak to chtěli těmi lehkými kulomety postřelovat (naše araby jsou proti jejich blockhousům supermoderní odolné objekty, blockhousy a kasematy ve Vogézách měly jen výjimečně dieselagregát, žádný objekt nemá zalomenou chodbičku, jen několik kasemat má alespoň dvoje pancéřové dveře. Výzbroj tvoří v drživé většině pouze lehké kulomety pod betonem, sem tam nějaká kopule pro dvojče TK, použití protitankových kanónů pod betonem by se dalo spočítat na prstech jedné ruky). Asi proto byly tak důležité kulometné objekty MOM. Ty bývají srovnávány s našimi LO vz.36, ale i to je zcestné. Sice měly pancéřová dvířka, ale tloušťka betonu byla menší, zapuštění do země prakticky žádné, jen byly obrovnané valouny, které ovšem první granát musel rozmetat (i tady tipuji, že skládaná rovnanina z lomového kamene byla soudržnější). Blockhousy jsou ale jinak velmi hezké a fotogenické, mají zachované zvony a často i části vnitřního vybavení.
Kasematu de la Verrerie a Blockhouse de la Clariere jsme neviděli, nachází se na území soukromého pozemku zámku a při naší úrovni francoužštiny jsme neměli odvahu jít loudit o povolení k prohlídce (v roce 1940 to bylo jedno ze dvou míst, kudy Němci prorazili, více o tom dole) . Ostatně na území tohoto zámku se nachází i následující blockhousy Trautbach Centre a Est (Ouest = západ, Est = východ), ty jsou ale v lese a dají se prohlédnout, ostatně značení hranic pozemku je dost tristní, Francouzi zjevně nejsou zvyklí na lidi jdoucí po linii, byť po lesních cestách, označení se zákazem vstupu bylo jen na asfaltových a turistických cestách. Zajímavý je i blockhaus Trautbach Ouest, který je postavený přímo v korytu potoka. Kupodivu, člověk by očekával, že bude postřelovat cestu vedoucí kolem potoka směrem k nepříteli, ale to ne, dva protitankové kanóny mířily přesně opačným směrem – do týlu.
Následovala skupina pěti blockhousů Nonnenhardt (foto: Nonnenhardt 4, Nonnenhardt 3, Nonnenhardt 2). Přehrazují hřeben mezi dvěma údolími, jsou typické svými krycími křídly vyzděnými z kamenů. V čísle 1 byl dříve usídlený kdosi, kdo si tam vymaloval, vyházel před bunkr veškerou ventilaci (a nerezne a nerezne) a nadělal dřevené poličky. Téměř kompletně jsou zachované alespoň vstupní dveře, objekt je krásně umístěn v prudkém svahu, bez mapy se prakticky nedá nají, protože je obrostlý malými borovicemi a keři. Z údolí pod ním se již po pozvolných cestách dá dojít až do sedla Gunsthal, což je druhé místo, kudy Němci v roce 1940 prorazili. Po shlédnutí místa nám to nepřišlo vůbec divné, sedlo sice uzavírají dva blockhousy CORF, kupodivu ale na cestu nemíří žádná zbraň pod betonem (beztak opět jen lehké kulomety), pouze dva GFM zvony (opět pro lehký kulomet). S těmi si ale Němci poradili za pomoci 3.7cm protitankových kanónů. Kus dál do vnitrozemí se sice nachází i MOM objekt s čelní palbou na silnici, ale zjevně situaci nezachránil. Ani jiné kulometné MOM objekty hlouběji ve vnitrozemí…
Cestou do sedla Gunsthal cesta míjí velkou louku s farmou, která je zřejmě sídlem šíleného umělce. Na jeden bunkr u cesty namaloval obraz „Francie“ o rozměrech asi 1.5m krát 1.5m, druhému bunkru u louky natřel zvon stříbřenkou, na jiném místě nasázel kolem cesty umělohmotné oranžové houby na pozůstatky překážek, jinde zase rozmístil do lesa dřevěné koláče (imitace pařezů) s vypáleným nápisem, že se nemají kácet stromy. Raději jsme rychle upalovali.
Náročný den se pomalu chýlil ke konci, usnesli jsme se, že zkusíme přespat v dělostřelecké kasematě Windstein. Ta je atypická, stojí v týlu linie, známá je z obálky knihy J.B. Wahla. Plán hezký, nasměrování podle mapy IGN dokonalé, nebýt toho, že se Caspar v mapě Atlasu CORF seknul o jednu cestu. Hledali jsme ho skoro hodinu, naštěstí to stálo za to a i spát se v něm dalo královsky. Pro ty, co vlastní atlas CORF, hledejte jej o jednu cestu více na jih (tj. více na hřebeni). Jediná nepříjemnost spočívá v tom, že tu není voda. My ji sice nasbírali v potoce v údolí, ale tentokrát jsem převařoval raději skoro 10 minut. V létě z potoka navíc asi nic nebude.
Ještě krátká poznámka k lesním cestám. Tam, kde vedou turistické značky, je cesta většinou slušná, ostatní neznačené lesní cesty jsou v této části linie dost často rozježděné lesní dřevařskou technikou, navíc na jaře silně podmáčené, vyplatí se kvalitní obuv (tedy ani tenisky, ani sandály, ale pohorky). V celé oblasti je navíc zjevně velký výskyt divokých prasat, což ve spojení s jedlými kaštany a bukvicemi způsobuje, že obrovské plochy (často včetně cest) jsou doslova rozryté. V deštivém počasí nic moc a ani za sucha není rychlost pochodu srovnatelná s pochodem po zpevněné cestě.
9.4.2006
Slunečným dnům je konec. Od rána zataženo, v noci párkrát lehce sprchlo. Sestupujeme do údolí a jdeme na sever směrem na Windstein. Po asfaltce vede turistická cesta (značena žlutým kosočtvercem), která těsně před odbočkou na Windstein zahýbá doleva do lesů. Odtud pokračuje po bunkrech až do Neunhoffenu (po bunkrech pokračuje i dál, ale už ne po všech). U všech kasemat jsou cedulky se jmény, cedulky jsou i u betonových hrází, kterými se přehrazovala protékající říčka a vytvářela se tak přírodní překážka. Narozdíl od předchozí kopcovité části od Windsteinu postupuje linie údolím této říčky a výškové rozdíly jsou minimální. Kasematy jsou hezké, jsou dochované všechny zvony, vstupní dveře, často i zbytky krycích betonových desek před střílnami, obvodových překážek však začíná již ubývat (až dosud byly prakticky kolem všech objektů). Dochované jsou také všechny pancéřové kryty na světlomety, vůbec jsou zvenčí objekty velmi fotogenické, protože prakticky nejsou poškozené. Jen v létě budou některé z nich pravděpodobně zarostlé různými břečťany a podobnou antifotografickou havětí.
Na severním okraji vesnice Dambach je v kasematě Dambach Nord muzeum, bohužel otevřeno je jen o nedělích od půlky června do půlky září. Nicméně pokud umíte dobře francouzsky, můžete zkusit kontaktovat správce, který bydlí nedaleko v Neunhoffenu, třeba vás provede i mimo tuto dobu.
Jsou zde také hospody, kde se lze občerstvit. Zdá se, že je zde obvyklé mluvit i německy (ostatně je to blízko hranic) a i francouzština místních zněla chvílemi spíše jako němčina. My si dali každý za dvě eura pivo. Překvapením bylo, když nám ho donesli ve čtvrtince na stopce. Ale po dvou kouscích jsme byli veselí, asi má víc voltů. Viděli jsme pak i chlupaté krávy.
Cesta od Neunhoffenu vede podél říčky Rothenbach až k rybníkům u Glasbronnu. Cestou jsou opět značené kasematy, ale ne všechny. Jakmile dojdete k první značené – de Grafenweiher – minuli jste kasematu Grafenweiher Est (východ), která je asi 200 metrů zpátky, v hustém houští po pravé straně cesty. Je ale poničená a dost zarostlá, ani mimo vegetační období se nedá kloudně vyfotit. Jinak v této části jsou asi čtyři kasematy prakticky zničené (něco ve stylu R-S 70), kupodivu ale i v tomto stavu mají zvony a většinou i schránky na světlomety.
Cestou se prochází kolem skalních pískovcových věží, většinou tam vedou i turistické značky a občas jsou na nich vyhlídky, ale my měli oči jen pro bunkry, tak jsme je míjeli bez povšimnutí :).
Na konci u rybníků lze o víkendu potkat piknikující Francouze hrající petangue. Na tuhle hru jsou zde vhodné podmínky, zem je samý písek. Také už je poznat přiblížení k vojenskému prostoru východně od Bitche, sem tam tudy projíždí vojenská vozidla. Nás míjela nákladní sanitka s několika podmračenými vojáky, kterým jsme se zjevně nelíbili (narozdíl od civilistů, kteří se s námi s úsměvem zdravili).
U kasematy de Glasbronn je na čase skončit s turistickou cestou a opět se vydat do kopců čistě po linii. Následuje sedm blockhausů du Biesenberg a jedna kasemata. Toto je jedna z nejhezčích částí linie ve Vogázách. Blockhausy jsou stavěné v členitém terénu, mají přibetonované zídky podél palebných směrů, jsou uvnitř poměrně čisté a suché (kasemata du Biesenberg je ideální místo na spaní) se spoustou dochovaného vybavení (třeba keramické turecké záchody – ty se dochovaly ale prakticky všude). Škoda jen, že když jsme tudy procházeli, již se začínalo stmívat, tudíž nic moc na focení.
Ani tady si však Francouzi neodpustili svoji bunkrovinu v podobě blockhausů du Biesenberg číslo 6 a 5. 6ka je na ostrohu nad zářezem. Cesta od něj směrem k pětce znamená nejdříve sestup do zářezu, následně namáhavý výstup do dost prudkého svahu. Až na hřebeni zjistíte, že tam žádný bunkr není, dejte se doleva, při troše štěstí narazíte na zvony. Tyhle dva blockhausy jsou od sebe skoro kilometr vzdušnou čarou, přičemž 5ka do údolí samozřejmě vidí jen skrz jeden svůj zvon GFM pro lehký kulomet. Další bunkry následují pro změnu doslova po padesáti metrech.
Spali jsme tentokrát venku před vchodem do kasematy du Biesenberg. Původně pro jistotu, protože nebe moc přívětivě nevypadalo, a taky že jo, ráno kolem druhé začalo pršet a pršelo a pršelo… a nepřestalo. Kryštof si neodpustil rozdělání ohně, prý by to jinak nebyl žádný čundr. Ale déšť mu to pak zhasnul, takže to dobře dopadlo.
10.4.2006
Po klidné neděli následuje obvykle pondělí. To naše začalo deštěm. Vojákům v nedalekém vojenském prostoru (taky asi kilometr vzdušnou čarou) to ale zjevně nevadilo – od osmi probíhala nejdřív mohutná dělostřelecká příprava, pak se mísila palba kulometů a samopalů. Myšlenky na to, zda by se nedal provést výpad do prostoru na dělostřeleckou tvrz Grand Hohekirkel nás rychle přešly. Jediné, co jsme zvládli, byl výpad na kasematy Main du Prince, které leží asi 100 metrů za hranicemi prostoru, ale půlky jsme měli sevřené, protože nedaleko od nás neustále rachotily kromě palby jezdící vojenské náklaďáky. Kus dál jsme ještě shlédli abri de Wolfschachen, když jsme asi půl kilometru před ním minuli čtyřjazyčnou ceduli, kde nějaký orgán vyhrožoval smrtí, přičemž nebylo jasné, zda zakazuje vstup do lesa nebo spíše na cestu, po které jsme šli. Nicméně v naší speciálce byla cesta značená jako hranice voj. prostoru, navíc hned za abri jsme z ní chtěli odbočit lesní cestou pryč do bezpečí, tak jsme to riskli. Abri má zabetonované oba vchody, ale na Internetu jsem viděl fotky z podzemí. Jedinou a poslední šancí je tedy vstup nouzovým východem (hned u cesty). Ten vypadal otevřeně, ale byli jsme nějak zdeptaní a nezkoušeli jsme to. Kromě toho byla zima a pršelo, podmínky nic moc.
Vůbec obcházení vojenského prostoru bylo dost depresivní, motali jsme se asi osm kilometrů po všelijakých neznačených cestách, překřížili jsme zrušenou železniční trať do Bitche (zpátky jsme chtěli jet vlakem) a Bitche furt nikde. Do toho písek, mokro, zima… Palba z prostoru ustala pouze na hodinovou polední siestu, munice mají Francouzi zjevně dost (další den pálili taky…) Po třech hodinách nám Bitche přišlo jako vysvobození, hned jsme zapadli do Lídla a bylo nám líp.
Po krátké aklimatizaci jsme prošli městem a podél silnice se vydali směrem na velkou tvrz Schiesseck. Tak nějak jsme doufali, že bychom se třeba dostali dovnitř. Před vchodem pro munici byla sice cedule zakazující vstup a hlásající cosi o vojenském prostoru, ale předpokládám, že ani Francouzi to neberou moc vážně, neboť v mapě přesně kolem něj vedla turistická značka a i na stromech se dala najít. Navíc jsou všechny vstupy zavařené (nikoliv zamčené), nevypadalo to, že by se někdo bál narušitelů. Bojové objekty už pro změnu žádnými cedulemi obehnané nejsou, jen v mapě je vyznačený prostor kolem nich s poznámkou o občasných střelbách a že je možné rozpis střeleb získat na policii nebo radnici. Inu, to tak.
Beztak lilo jak z konve, povrch vypadal zarostle, cedule ani plot tam žádné nebyly, tak jsme si objekty prošli. Potkali jsme akorát nimroda, který rozsypával ptactvu kukuřici, ale nás si nevšímal. Objekty jsou hezké (třeba dělová věž, kulometná věž), snad ještě hezčí jsou zachovalé pásy překážek (všechny, protitankové, obrostlé a obrostlé), dovnitř se ale nikudy dostat nedá (leda byste se opět dokázali protáhnout střílnou bez vložky v kulometné kopuli).
V dešti jsme marně přemýšleli, kam na spaní. Padaly zoufalé návrhy, že budeme mezi stromy napínat igelit. Tak jsem ještě navrhnul, že bychom se mohli podívat na kasematu Freudenberg, která je kousek přes cestu od pozorovatelny Schiessecku. Kasemata je velká, ze dvou stran ohraničená cestami, okolí je vyholené, na dveřích byl řetaz. Počáteční zklamání z řetazu vyřešil Kryštof nenechavec, který jediný se nenechá podobnými věcmi odradit a při pohledu zblízka zjistil, že řetaz, ač se zámkem, je jedním koncem jen tak volně přehozený přes armaturu, tudíž vlastně není zamčeno. Mě s Lobem to jako slušňáky vůbec nenapadlo zkoumat… Vevnitř bylo čisťoučko, ve střelecké místnosti i suchoučko, parádní místo na spaní, zvlášť když venku pršelo.
Jako by nám příroda chtěla vynahradit denní depresi, asi hodinu před západem slunce pršet přestalo, obzor se zalil červánky a my mohli západ slunce sledovat pěkně ze stropnice… romantika hadr.
10.4.2006
Tento den už nebyla v plánu žádná Maginotka, nýbrž pochod zpět do Bitche, kde jsme si chtěli prohlédnout citadelu a pak s francouzskými železnicemi zpět do Strasbourgu, odkud nám měl večer jet autobus do Prahy. Obloha už od rána byla jako vymalovaná, citadela impozantní, ale zrovna v opravě, takže jsme viděli jen kousek. Paní v pokladně moc anglicky ani německy neuměly, tak to bylo takové rozpačité. Pod citadelou jsme viděli na chlápka čůrat do keříku, no ne nadarmo se občas říká, že Frantíci jsou nám podobní.
Na „vlak“ jsme chtěli jít už na půl třetí, byť měl jet i později, protože do poslední chvíle nebylo jasné, co znamená poznámka „autocar“ v jízdním řádu. Tedy, tušil jsem, obzvláště po nalezení opuštěné trati, ale pro jistotu jsme chtěli mít možnost dalších pokusů, kdyby ten první nevyšel (při představě, že se francouzsky dohadujeme s řidičem busu, co vlastně chceme, že). Navíc mají Francouzi své oblíbené období stávek a v českých médiích kolovaly zprávy o stávkovém omezování železniční dopravy…
Nakonec to proběhlo hladce, na nádraží jsme si koupili jízdenky. Teda, úplně hladce to neproběhlo. Mojí připravené francouzské větě pokladní nerozuměl, naštěstí se chytil na angličtinu. Zapnul počítač (to už jsem začal být nervózní, protože před budovu mezitím přijel autobus, kterým jsme měli odjet), spustil program a pak už jsem jen koukal na záplavu chybových hlášek (soudím podle červených trojúhelníčků s vykřičníkem, které se mu zobrazovaly). Narozdíl od zkušenějšího kolegy ve Strasbourgu nám nedokázal vydat tři jízdenky na jednom papíru, ale jednu jízdenku samostatnou a jednu pro dva lidi, tudíž ze slevy nic nebylo. Po nezbytné kompostaci v přístroji jsme uháněli k autobusu. Nervozita byla ale zbytečná, ještě jsme museli deset minut čekat, až se řidič vykecá.
Pak už celkem hladce jsme dojeli do Hagenau, kde jsme přestoupili na standardní klimatizovaný vlak do Strasbourgu. Do odjezdu autobusu zbývalo skoro osm hodin (trošku jsme to překombinovali), tedy fůra času na šmajdání po městě. Hned od začátku nás uchvátilo množství cyklistů. Kola jsou fakt rozšířená, jezdí na nich všichni od dětí přes maminky až po důchodce, kravaťáci i alternativní mládež. Navíc všechny (opravdu, všechny) silnice jsou lemované cyklostezkami a chodníky pro chodce. Kam se hrabou české pokusy o cyklostezky… a kam se hrabou české zámečky na kola. Tady už jsou technologicky dále, kola přivazují řetazy tlustými na tři palce. Ale symbióza s cyklisty je vidět opravdu všude. Například jedna z univerzitních budov má na své terase docela slušně velké parkoviště pro kola.
Zpět k městu, původní Lobův záměr podívat se na budovu soudu sám Lobo zavrhl, nakonec tedy zvítězil návrh podívat se k Rýnu. Cestou jsme mimochodem viděli i studentskou demostraci, ale bylo to dost odlišné od toho, co nám tu v Čechách prezentují média. Jednak studenti byli věkem spíše středoškoláci, jednak to bylo pokojné postávání několika desítek lidí na náměstí. S rudými vlajkami (ale předpokládám, že to neznamená náchylnost ke komunismu, ale odvěkou barvu revoluce, ostatně rudé revoluční vlajky vyvěsily i lodě rakousko-uherské válečné flotily na konci první světové války).
Kousek od Rýna nás zastavil nějaký důchodce a strašně si chtěl povídat. Že prý byl celník a tak. Hned u Rýna (u Mostu Evropy) jsme náhodou narazili na kasematu, a to byl náš konec. Lobo pak v dálce zahlédl další, ke které jsme vyrazili. Já pak zahlédl ještě jednu a dál už bylo naštěstí slepé rameno, jinak bůhví kam bychom ještě došli. Kromě toho jsme viděli v centru města Vabaunovu bariéru, katedrálu… nachodili jsme pěkných pár kilometrů. Zpětně si říkám, že příště bych obětoval euro dvacet za šalinu, mohl jsem být míň unavený a víc vidět, ale co už. Autobus jel podle očekávání a díky únavě jsme cestu přes Německo přežili mnohem lépe než cestu tam. Cesta Strasbourg Praha za sedm hodin, pohoda jazz. V Praze stačilo udělat asi deset kroků pro přestup do busu směr Brno, tomu říkám komfort.
Bylo to poprvé, a jak se zdá, nebylo to naposled. Chození po linii se docela osvědčilo.
Historie:
Jak už bylo zmíněno v textu, Němci prorazili linii ve Vogézách na dvou místech. Linie kasemat a blockhousů CORF pouze zesiluje linii postavenou na blockhausech MOM a STG a na polním opevnění. 13. června 1940 byly však staženy mezilehlé jednotky, bez kterých samostatné objekty CORF prakticky ztrácely smysl a neměly šanci klást dlouhodobější odpor. Jedinou šancí na udržení linie zůstávaly tvrze Four-á-Chaux a Hochwald, v jejichž dostřelu byla část linie, kterou vojáci německé 215. pěší divize pod velením gen. Kniesse prorazili.
19. června 1940 zahájila tato divize za podpory Štuk a dělostřelectva útok na Maginotovu linii mezi Windsteinem a samotou Verrerie. Štuky útočily až do setmění také na tvrze Four-á-Chaux a Hochwald, přičemž se podařilo na Four-á-Chaux přerušit telefonní vedení a tím jí prakticky znemožnit intervenci ve prospěch linie blockhausů. Možnosti Hochwaldu byly menší, zásáhnout mohly svým dostřelem pouze kasematní 75mm kanóny bloku 12 a případně 75mm kanóny dělové věže B7 (v případě této věže se ovšem oblast nachází již na hranici dostřelu).
Pozemní útok byl veden ve dvou směrech. 380. pěší pluk (skupina Wachendorf) postupoval ve směru na Gunsthal. 435. pěší pluk (skupina Tafel) zaútočil kolem 14. hodiny východněji v prostoru Trautbach-La Verreire. Při útoku na pevnostní objekty Němci úspěšně používali 3,7cm protitankové kanóny a 2cm protiletadlové kanóny, kterými doslova rozstříleli zvony (je krásně vidět například na východním blockhausu v sedle Gunsthal). Jako první padl 19.června 1940 blockhouse de la Clariere, Němci byli ale úspěšní i v sedle Gunsthal a do večera se podařil rozsáhlý průlom prakticky na celé linii od Dambachu po Lembach.
V prostoru La Verreire Němci následně natáčeli i propagandistický film o dobývání francouzských bunkrů…
Zdroje:
- Mary, Jean-Yves: La Ligne Maginot. Tome 3.
- Wahl, Jean-Bernard: Die Maginot Linie im Elsass.
- Novák, Zdeněk: Pevnosti Maginotovy linie v boji.
- Vermeulen, Caspar & Vincent: Atlas CORF. CD, Version 1.1.
- http://www.lignemaginot.com/
Doporučené mapy:
- IGN 3713ET: Pays de Bitche. 1:25000.
- IGN 3814ET: Haguenau, Wissembourg – l’outre-forêt. 1:25000
- Plán Strassbourgu (lze vytisknout i z Internetu).
Pingback: Západní val a pevnost Strasbourg (2014) | Tady je Alexovo