Jak já se na tento únorový výpad na bunkry do Francie těšil! Dovolenou jsem v práci už neměl ani nepamatuju, dokonce mezi Vánocema jsem chodil do kanclu. Sice taky proto, že jsem čekal, že tam tou dobou bude klid na práci, no ale stejně, když se to správně podá, tak jsem si vlastně tuhle krátkou dovolenou už zasloužil. Plánování jsem se moc nevěnoval, s výjimkou zjišťování kudy se dá vlézt do vytipovaných velkých tvrzí Maginotovy linie.
Organizace probíhala již tradičně, v úterý večer jsme se různě srocovali napříč republikou, abychom se ve středu ráno potkali na Svaté Kateřině a již bez velkých okolků šlápli na plyn, ať už vidíme nějaké ty bunkry. Já spal s Vaškem u Honzy v Praze, Ondra nám posílal polovojenské obrázky z hostiny u Duba.
4.2.2015, středa
Ranní vstávání bylo přerušeno Honzovým nenadálým rozsvícením světla, přestože večer avizoval, že můžeme vstávat kdy chceme. Takže kecal. Dal jsem si na snídani sušenky (ať žije zdravá strava, ale na expedicích prostě takto jíme), k tomu čaj od babičky z krabičky a bylo zaděláno, i když jsem to ještě nevěděl. Sedm nula dva dojel Pavel Lach, proběhlo nalodění a vyrazili jsme. Kluci se mi předtím smáli, že nedokážu zkopírovat soubor. Zjistil jsem totiž, že dostat do Sygicu POI body nebude jednoduchý úkol. No prostě jsem to podcenil. Zkoušel jsem laborovat s mobilem v autě, a najednou jsem zjistil, že je mi blbě. Mně, kterému se v autě špatně zásadně nedělá. Ups. No nakonec jsme museli za Prahou zastavit na benzince. Pak už se to naštěstí zlepšovalo. Na Kateřině, kde jsme měli sraz s Ondrovým autem, jsem si dal bagetu a pak už mi bylo jen líp a líp. Taky jsem si přesedl k Ondrovi do auta coby takynavigátor. No a jelo se, směr Manonviller.
Manonviller, totálně rozstřílený francouzský fort, byl v podstatě jediný dnešní plánovaný program. K vidění tam toho kromě trochy podzemíčka a údajně jednoho zvonu Digoin moc není. Ale prý to byl jeden z největších francouzských fortů a vůbec je docela známý, tak aspoň tu historickou hodnotu má. Po dojezdu na místo jsme zastavili u silnice vedle památníku a začali se převlékat, když z lesa vyjel Golf a zastavil u nás. Pán chtěl zjevně vědět, co tam děláme. Tak jsem s ním šel komunikovat. Naštěstí uměl anglicky. No ale veselé to moc nebylo. Ukázalo se, že jde o majitele pozemku. Na fort prý nemůžeme, parkovat vedle pomníku taky ne. A na pozemku má roboše, co tam řeže dřevo, kterému prý hned zavolá, aby dohlédl na to, abychom tam nelezli. A že prý tam mají kamery. Hmm. Po chvíli nicméně pochopil, že jsme neškodní a snažil se napravit první dojem a zkontaktovat nás s nějakým jiným člověkem, se kterým bychom si jakože mohli domluvit prohlídku, jenže určině ne dřív než na další den odpoledne. No prostě smůla. Nakonec roboš zavřel bránu a bylo po všem.
Pakliže jsem to správně pochopil, tak pozemek koupil kdosi, kdo tam chová, nebo chce chovat, nějaká zvířata. Fort je mu ukradený, ale rozhodně nechce, aby si mu tam cizí lidi lámali nohy a ruce a kdesi cosi. Vedle toho funguje v místě jakási nadšenecká organizace spojená s místní samosprávou, která čas od času pořádá do fortu prohlídky a má to s majitelem domluvené. Bohužel tito lidé už anglicky prakticky neumí (soudím podle člověka, se kterým jsem se snažil domluvit po telefonu). Robošovi na pozemku by to asi bylo jedno, kdybychom mu dali pár piv, tak si myslím, že by nás tam i pustil, ale to bychom se s ním museli domluvit francouzsky. A hlavně, jestli jsem někde nečekal problémy, tak u téhle trosky. Roky už v okolí Metz a Thionville ignorujeme všelijaké zákazové vojenské cedule a nakonec nás dostane Mr. Kowalski, majitel ruiny, osobně.
Zajeli jsme aspoň k nedaleké trosce německé podzemní nemocnice, což byl jediný náhradní fortifikační bod v oblasti, vyfotili podzemíčko a bylo. Co teď? Po rychlé akční poradě byl navržen náhradní program – Toul, fort Tillot. Prý tam jsou předpancíře věží. Tak jsme tam vyrazili.
Na místo jsme dojeli asi hodinu před setměním. Vedle brány stál dům, zjevně obývaný. A fort oplocený. Hmm. Takže jsme zaparkovali opodál, vyrazili podél plotu a z čelní strany přes plot vyrazili k fortu. Dub nezvládl akční přelezání plotu a poměrně záhy kapituloval s tím, že tam na nás počká. No nakonec tam čekal asi hodinu a půl. My zatím pronikali k týlu fortu. Pěkným trnitým křovíčkem jsme slezli k šíjovým kasárnám a zanořili se rovnou do kapitální poterny. Postupně jsme se podzemíčkem dostali až na čelo fortu, kde jsou krásně zachované šachty po dvou kanónových věžích (vždy 2x 75mm) a jedné kulometné věži. Kromě toho jsme našli tři zachované Digoiny a jeden pěchotní lehký pozorovací zvon. Pěkné. Ven jsme pronikli už za tmy rovnou kolem brány na dohled domu a vrátili se k autům. Fort bývá zjevně využíván pro pastvu zvířat, ale poslední dobou spíš méně než více. Ještě jsem zaběhl do lesa pro stepujícího Duba, a pak už následoval jen přesun autem do Metz do našeho oblíbeného hotelu F1.
5.2.2014, čtvrtek
Ráno jsme vstávali o půl sedmé s tím, že ve třičtvrtě na osm vyrážíme. To jsme zvládli, akorát jsem si připadal jako zombie, protože Ondra večer usnul jako první a začal okamžitě chrápat. A já přemýšlel, jak usnu. Asi bych měl začít vozit špunty do uší. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si pustil pohádku na dobrou noc a asi to zafungovalo, protože si nemapatuju, jak to skončilo.
Tak jsme tedy vyrazili od F1 a pomalu se ranními kolonami začali probíjet z města ven k postavení s malými pozorovacími a kulometnými objekty v předpolí festů. Objekty to byly hezké, i s pancíři, ale dobrého stačí málo, a tak jsme je po nějaké době přestali hledat všechny a vyrazili na další atrakci. Tou byla německá pozorovatelna na svahu nad potokem. Ta byla v ranním slunci docela fotogenická, všichni jsme nalezli dovnitř a kromě zvonu obdivovali i francouzské obscénní kresby na stěně. Vzhledem ke snižující se atraktivitě objíždění podobných pidiobjektů se naší poslední podobnou atrakcí stala pozorovatelna v lese Les Jurieux nedaleko obce Sillegny, opět se zvonem. Souřadnice sice Honzovi zrovna dvakrát neseděla, ale bez zaváhání odnavigoval o pás set metrů dál na správné místo. Na odbočcce na lesní cestu vedle pozorovatelny stál s autem nějaký Francouz a docela koukal, když k němu zabočily za sebou dva SUV s cizími SPZ, vyrojili se z nich lidé a zmizeli v lese. Ale nakonec asi usoudil, že nebudeme moc nebezpeční a beze slova rozloučení odjel. No a to bylo z malých objektů opravdu vše a my odjeli na druhý konec Metz na boční obranná postavení festu Lothringen (podle plánu doslova „levý“ a „pravý“ opěrný bod, nebo také redouty Curély a Lasalle).
Tady to bylo krapet ha hulváta, kolem hlavní cesty s docela velkým provozem byly po obou stranách rozmístěné cedule upozorňující na vojenský prostor a nebylo kde zaparkovat. Takže jsme zastavili přímo na trávě u hlavní cesty a zmizeli husím pochodem rychle v lese směrem na obranná postavení. Levý stützpunkt byl parádně fotogenický. Uvnitř nás zajulaly především originální záslepky oken z kolejnic na týlové stěně kasáren. Ani počmárané to tu nebylo, na valu byly na střeše každého z obou úkrytů hezké pozorovací zvony, sluníčko svítilo, prostě ideální dovolená. Pravý stützpunkt už byl přístupný trochu lépe, a taky to podle toho vypadalo. Samé graffitti, kolejnicové uzávěry oken rozkradené. Ale jinak velmi podobné předešlému postavení. Po návratu k autům si nás řidič jednoho právě projíždějícího auta podezřele dlouho prohlížel, ale my už byli na odjezdu, takže pokud na nás zavolal policajty, tak už to k ničemu nebylo.
No a navíc jsme se zde rozdělili. Ondra, já a Dub jsme vyrazili na pěchotní werky Marival a Bois la Dame, zatímco ostatní odjeli na postavení Horimont. Tam jsme měli jet původně všichni, ale Ondra navrhl zajímavější variantu kvůli focení. Já nebyl ještě ani na jednom, tak jsem souhlasil a rozhodně jsem nelitoval. Litoval snad chvílemi jen Dub, který si stěžoval, že moc ženeme a že netušil, že bude sníh, a tak. Nakonec si ještě narazil kostrč a tím to završil.
Opět náš výpad začal průchodem kolem cedule „vojenský prostor“. Ale zjevně to tu není tak žhavé, protože vzápětí se z křoví vynořila skupina asi osmi mladých lidí, převážně holek, a na stromech jsme občas zahlédli turistické značky. Takže vlastně bůhví jak to tu s těmi vojenskými prostory vlastně. Oběhli jsme nejdřív povrch I-werku Bois la Dame a aniž bychom nějak důkladně prozkoumávali podzemí, vyrazili jsme na Marival, dokud bylo světlo. Tamní atrakci, pancéřovou desku pro dva kanóny ráže 77mm s pancéřovou deskou pro světlomet, by totiž měl vidět každý správný bunkrák. Tak.
Jinak I-werk Marival nebyl dokončený (výstavba byla definitivně zastavena v roce 1916) a lze si tu udělat přestavu o vzniku podobného obranného postavení. Například podzemní poterny nebyly rubané pod zemí, ale hornina byla kompletně odtěžená z povrchu a do výkopu byly vybetonované, přičemž síla stěn se pohybovala i kolem dvou metrů, soudě dle jedné rozestavěné poterny mezi neexistujícím objektem a neexistujícími kasárnami I-werku Marival.
Cestou zpátky na Bois la Dame jsme ještě nakoukli na dva mezilehlé opěrné body Vaux-Süd a Vaux-Nord. Ty byly rok před první světovou válkou kompletně dokončené, ale nic zvláštního jsme tam neviděli. V podstatě to byla vždycky jen soustava zákopů obklopená protipěchotními překážkami a doplněná o několik železobetonových podzemních úkrytů a šnekovou pozorovatelnu na čele.
Na Bois la Dame jsme dokončili rekognoskaci podzemí. Opět bylo zjevné, že některé části byly dokončeny poněkud provizorním a zjevně ne původně plánovaným způsobem. To je vidět třeba na poterně spojující hlavní objekt s čelní příkopovou kaponiérou.
No a hlavně jsme vlezli do pancéřové střelecké kulometné galerie. Tam se muselo po žebříku. Do části s kulometnými střílnami to šlo docela dobře a vylezl tam nakonec i Dub poté, co slyšel, jak tam s Ondrou nevázaně jucháme. Do oddělené části pro světlomet jsem lezl sám poté, co jsem zavzpomínal na svůj dávný horolezecký výcvik. Na žebříku tam totiž chyběly šprušle a navíc poklop v podlaze byl zarezlý v polootevřené polože, takže jsem se pod ním musel poněkud nepohodlně soukat. Ale myslím, že to stálo za to, otvor pro světlomet byl totiž krytý spouštěcí pancéřovou oponkou, která je stále na místě i s protizávažím.
V nejspodnějším patře kasáren jsme pro změnu fotili velkou nádrž, zřejmě na naftu. Honza říkal, že tu kdysi byly dvě, dnes už po té druhé není ani stopa. Ještě je tu poněkud záhadných pět velkých železobetonových nádrží na vodu, každá o objemu 96000 l vody. Na co jí bylo potřeba tolik, to by mě zajímalo.
Když jsme vylezli ven, tak už byla tma a na hodinkách asi čtvrt na sedm. Takže už jen šup šup k autu a hurá do F1 v Thionville.
6.2.2015, Pátek
Ráno zazvonil budík a já už začal tušit, že zase něco není v pořádku. Takový lehký náznak virózy. Ale zatím nic, kvůli čemu bych se měl rozrušovat, takže pokračujeme dál podle plánu. A tím byla dnes Maginotka. Konkrétně tvrze Brehain a Molvange. Ta druhá s otazníkem, neb nebylo jasné, jestli se tam dostaneme.
Cesta od hotelu k Brehainu probíhala zpočátku hladce, ale jen do té chvíle, než provoz na dálnici zastavily sněhové jazyky. Hlídka údržbářů rozpačitě stepujících před závějí naznačovala, jak to bude dnes na francouzských silnicích vypadat. O kus dál jsme viděli auto mimo dálnici, již zpola zaváté sněhem, na kruháči u výjezdu jsme byli dvakrát svědky divokého brejkování na rozježděném sněhu, skoro jakoby Francouzi jezdili stále na letních gumách.
Na Brehain jsme původně chtěli vyrazit z Ville de Brehain. Jenže na konci vesnice bylo okamžitě zřejmé, že by se jednalo vskutku o polární výpravu, tak jsme plány operativně změnili ve prospěch šturmu od východu. Tam jsme ve vesnici Errouville našli na návsi krásné parkoviště a vyrazili pěšky nedalekou lesní cestou za dobrodružstvím. Sotva jsme se vyškrábali na hřeben, otevřel se nám pohled na francouzskou cvičnou střelnici z dob Maginotovy linie, která měla být původně o kus dál (Honza ty souřadnice tentokrát nějak odflákl). Jen jsme stihli střelnici okouknout a vyfotit, vynořil se z lesa starší pán v holínkách a cosi říkal. Naše náznaky typu focení a bunkr mu asi stačily a poradil nám zkratku přímo ke vchoďákům Brehainu. No páni.
Navzdory mým původním obavám byl průlez ve vchodu pro mužstvo dostačující k tomu, aby se tam dostal i Dub, takže byli všichni spokojení. Resp. Dub stále nadával na baterku bez baterií, která aby aspoň trochu svítila, tak se muselo neustále točit kličkou. Čelovka mu vypověděla službu, tak absolvoval dvě velké tvrze Maginotovy linie s touto srandabaterkou.
Jakmile jsme byli všichni uvnitř, nastalo typické bunkrácké šílenství. Tzn. všechno prošmejdit, kde je jen náznak něčeho zachovalého, hned fotit. No a hlavně těch schodů, těch bylo. Ono po těch osmdesáti letech od výstavby už výtahy většinou nefungují, takže do všech objektů se musí po svých. A my samozřejmě lezli do všech. Resp. s výjimkou jedné dělovky, kde bylo v přístupové chodbě dost vody a nikomu se nechtělo namáčet. Brehain je uvnitř sice relativně vybrabčený, dokonce odtud byly na Fermont odvezeny nějaké věže, ale všichni jsme ho chtěli vidět vevnitř, protože byl dlouhé roky nepřístupný. Ven jsme vylezli až skoro po čtyřech hodinách.
A mě definitivně přestalo být dobře. Dilema. Ondra naznačoval, že by bylo rozumnější, abych jel na hotel, ale mě se moc nechtělo a než jsem se mohl rozhoupat, tak jsme vyrazili na Molvange. No a stejně jsem si říkal, že se tam patrně nedostaneme, tak je to bezpečné. A své udělal i ibáč od Pavla. Vesnice Escherange západně od Molvange byla opět naše konečná. Žádné rejdění po lese se nekonalo, neboť ani s našimi SUV vozy si řidiči netroufali vyrazit do sněhovo ledových cest. Takže jsme si udělali pěší výlet. A po turistické značce! Mimochodem, na Brehainu jsem za celou dobu viděl jen jednu ceduli „vojenský prostor“, resp. ještě jen její zbytek. Tady už se sem tam nějaká ta cedule v lese ukázala, ale i tak je to tu v porovnání s minulými léty celkem v pohodě.
Vchod pro mužstvo tvrze Molvange jsme našli snadno. Kanónová střílna, kterou se dříve lezlo dovnitř, je již zazděná. Zato byla proříznutá mříž. A za ní zavařené pancéřky. Jenže nějaký chytrák prořezal otvor ve ventilační rouře pro nasávání vzduchu do tvrze. Takže se prořízlou mřížkou nasávání ventilace prolezlo do ventilační trubky, slezlo po přistaveném žebříčku o patro níž a tam byl ve stěně ventilační roury prořízlý otvor pro štíhlé. Nic pro Duba. Když už jsme všichni kromě něj byli vevnitř, tak mě ještě napadlo, že bychom mohli zkusit zevnitř otevřít hlavní vchoďák. Tak jsme tam s Honzou vyrazili tak rychle, že nás ostatní nestihli následovat (uznávám, chodbičkou kolem nádrží na vodu a malou poternou bych bez plánku taky asi nenašel).
Když jsme dorazili k muničnímu vchoďáku, tak už tam Dub stepoval. A hlavním překvapením bylo, že byla otevřená mříž. No tak super, vyfotit zvenku, dokud je světlo a šup dovnitř za ostatními. Molvange byla také dlouho zavřená, a to proto, že ji aktivně používala armáda. Část podzemí je přestavěná na kanceláře. Ale s výjimkou jedné pozorovatelny se stavební úpravy prakticky nedotkly objektů. I věže byly v mnohem lepším stavu než na Brehainu, méně zrezlé. A v muničních sálech pod objekty často fungovaly výhybky závěsné muniční dráhy. Jen těch objektů už bylo ke konci prostě moc. Navíc jsem získal pocit, že jsou typově stejné objekty prostě stejné. Třeba objekt pro kulometnou věž měl nejdřív vedle schodiště nádrž na vodu. Dělové věže zase měly na stejných místech filtry, bylo to doslova jako přes kopírák. Ke konci už to chtělo dost přemáhání lézt zase do těch schodů. Ven jsme vylezli po víc jak čtyřech hodinách těsně před osmou večer. Ještě že k autu to bylo z kopce. No a já se už těšil na teplou sprchu a do postele, protože při smyslech mě držel už jen paralen.
Pro představu, Brehain má osm bojových a dva vchodové objekty, Molvange má devět bojových objektů (včetně pozorovatelny) a dva vchodové objekty. S výjimkou muničního vchoďáku na Molvange, který je na podzemí napojený svážnicí, jsou všechny zbývající objekty napojené svislými šachtami. Takže jsme absolvovali stovky až tisíce schodů. Škoda, že nikdo neměl sílu to spočítat, docela by mě to zajímalo.
7.2.2015, Sobota
Pro mě bohužel už nic zajímavého. V noci jsem měl teplotu a ráno jsem nenašel sílu vylézt z postele. I když jsem se původně na dnešní program těšil, raději jsem se dobrovolně rozhodl zůstat v posteli. Nakonec z toho byl pěkný zápal průdušek a antibiotika. Už to není jako za mlada :).
