Nové Vallo Alpino (2015)

Změna je život. Dřív jsme jezdili na velké výpravy převážně během letních prázdnin. Mělo to spoustu nevýhod. Bunkry byly maximálně zarostlé, všude se motali turisté… Postupně se naše bunkrácké expedice přesouvají více do jara a podzimu. Letos v září byla původně naplánovaná akce na jih Francie, ale Honza Pavel svou účast odřekl, já nakonec v původním termínu nemohl… A tak vznikla náhradní akce v podobě výpravy do Itálie na objekty Nového Alpského Valu. Výstavbu Nového Alpského Valu Italové zahájili někdy v padesátých letech a průběžně objekty modernizovali až do začátku let devadesátých, kdy je opustili. Během deaktivace byly objekty zbaveny výzbroje a částečně i vnitřního vybavení, a také byly vesměs zabezpečeny proti vniknutí zavařením vstupů. Takto postupně zarůstaly vegetací až někdy do roku 2013, kdy začala velká likvidační akce, při které soukromá firma na základě jakéhosi povolení zahájila na Novém Alpském Valu brutální těžbu pancéřových kopulí a polokopulí, kdy například neváhali buldozery vyjezdit nové cesty napříč lesem. Nabízí se podobnost s poválečnou akcí Kovošrotu na našem území. Italská firma se nezastavila ani před chráněnými územími nebo rezervacemi a plundrovala jeden pevnostní uzávěr za druhým. Vzhledem k tomu, že to momentálně vyšetřuje policie, se zdá, že zdaleka neměli povolení na těžbu v rozsahu, v jakém ji nakonec provedli. A hlavně, objekty po jejich nájezdu byly zahrnuté hlínou, kamením nebo i různým bordelem, částečně i zevnitř, neboť se to šachtami po vytrhaných kopulích sypalo i dovnitř vesměs malých prostorů v interiérech objektů.

Maskovaná kulometná kopule

Maskovaná kulometná kopule objektu M4. Uzávěr Val Uque.

Každopádně se stále několik pevnostních uzávěrů dochovalo, především v horách na hranici se Slovinskem. Lokalizace objektů nebyla úplně jednoduchá, ale něco jsme našli v knížkách, něco na italských fórech, Ondra dokonce oslovil přímo italské bunkrology. Ve výsledku z toho bylo pět dní strávených intenzivním průzkumem na severovýchodě Itálie.

Čtvrtek 24.9.2015

Po noci strávené v Brně jsme ráno v šest vyrazili směrem na rakouské hranice. Čekali jsme zdržení kvůli kontrolám uprchlíků, ale jediné zdržení znamenala oprava dálnice z Brna na Pohořelice. Po uprchlících ani vidu, ani slechu, jen na hranicích pár policajtů kontrolovalo dodávky. Cesta přes Rakousko ubíhala celkem v pohodě, jen jsme lehce znervózněli z toho, že chvílemi pršelo, bylo kolem 10 stupňů a na štítech okolních hor byl jasně vidět čerstvě napadaný sníh. Krátce jsme podiskutovali o případné změně plánu a výletu k moři, ale neprošlo to a my už krátce po jedné hodině po obědě stoupali horskou silničkou z Ugovizzy k prvnímu uzávěru – Val Uque.

Pršet přestalo, teplota stoupla někde ke dvanácti stupňům a na místě ve výšce 1100 m.n.m. nebyl žádný sníh. Takže čistý dres. Začal klasický proces hledání objektů. Kulometné objekty s italskými verzemi panzernestů vyrobenými z čelních polokopulí, objekt s druhoválečnou kulometnou kopulí, který sloužil zároveň jako velitelské stanoviště, objekty pro protitankové kanóny 76/40 (později přezbrojené na nízkotlaké kanóny ráže 90 mm)… Všechno parádně maskované. Laik by mohl mít problém kulometnou kopuli najít i kdyby stál pár metrů od ní. Do většiny objektů jsme se dostali, byť různými nouzovými východy nebo v případě kanónového objektu přímo otvorem ve střílně (nic pro tlusťochy). Jeden kulometný objekt v zatáčce jsme vynechali, protože hned vedle něj zrovna bagr upravoval svah nad silnicí a nad objektem samotným točil lžíci. Ještě jsme měli souřadnice nějakých oper starého Alpského Valu, ale jaksi nezbýval čas. Čekal nás totiž přesun do hor a v září se přeci jen už stmívá dřív.

P2, Val Uque.

Demaskovaná střílna objektu P2 pro protitankový kanón uzávěru Val Uque.

P1, Val Uque.

Na úpatí skalnatého svahu vpravo je dokonale maskovaný objekt P1 pro protitankový kanón. Uzávěr Val Uque.

Sjeli jsme tedy odtud zpátky do údolí Felly a jeli dál do vnitrozemí až k Resiuttě, kde jsme údolí opět opustili a vydali se do nitra Julských Předalp. Tam nás v jednom téměř opuštěném horském sedle čekal uzávěr Sella Carnizza. Z Resiutty to sem bylo asi 18 kilometrů, minimálně z poloviny po horské silničce, kde by se dvě auta horko těžko vyhýbala. Ale jak říkám, je to tu dost opuštěné a v protisměru jsme potkali jen tři motorkáře. Nahoru do sedla jsme dorazili sice ještě za světla, ale na focení to už moc nebylo. 

Začali jsme tedy tím nejdůležitějším – objektem pro protitankový kanón maskovaným jako dřevěný domeček u cesty. Vyrazil jsem k němu od auta, když slyším ránu. Tak si říkám, kluci si hrají s petardami, ale ono ne. Michalovi vypadl z kapsy zapalovač a hned po dopadu na silnici explodoval. No kdybych to neviděl, neuvěřím. Objekt samotný byl zavařený, na střílnu se ale jaksi zapomnělo a my už v pronikání střílnami máme cvik, takže chvíli na to jsme už obdivovali i vnitřek.

P2, Sella Carnizza.

Poválečný objekt P2 pro protitankový kanón maskovaný jako domeček. Uzávěr Sella Carnizza.

P2, Sella Carnizza.

Jak se leze do objektu pro protitankový kanón? Přece střílnou! Objekt P2, uzávěr Sella Carnizza.

M2, Sella Carnizza.

Maskovaná polokopule pro kulomet, objekt M2, uzávěr Sella Carnizza.

Další kanónový objekt a k tomu jedno velitelské stanoviště se nacházely přímo u chat v sedle. Zaparkované auto budilo dojem, že v chatě někdo je, ale nebylo tomu tak a my mohli slintat nad obnaženou polokopulí pro kulomet. Ondra vlezl i dovnitř, ale kromě obvyklých skládacích stolečků tam prý nic moc nebylo.

Už se začínalo pomalu stmívat, ale stejně jsme se ještě vydali do nedaleké stráně mrknout na dva kulometné objekty a pozorovatelnu. Zvlášť pozorovatelna byla vypečená, nepodobná zatím ničemu, co jsme na Alpském Valu už viděli.

No ale to už byla fakt tma. U kostelíka na protější stráni, kde jsme chtěli původně kempovat, parkovalo nějaké auto a navíc se odtamtud ozývaly zvuky, jako by se tam páslo stádo jelenů v říji. Takže jsme nakonec zakempili na takovém travnatém plácku asi 200 metrů od sedla přímo vedle silnice. Za celou noc jsem nezaznamenal ani jedno auto, fakt opuštěná oblast. Pokrytí signálem nula. Prostě žádná konektivita. Což bylo houpé, protože obvykle píšu domů až večer, a tak tentokrát netušili, co se děje. Ale bylo tu krásně.

no images were found

Pátek 25.9.2015

Přes noc párkrát sprchlo, ale ráno byla obloha téměř vymetená. Pozor, zvýšil se provoz, projel kolem nás traktor! Ale jinak pohoda jazz. Zajeli jsme ještě ke kostelíku ze včerejška, kde nám chyběl poslední kulometný bunkr. Krásně se fotil a vevnitř byla celá horda mloků. Nedaleko měla být podle podkladů ještě jedna pozorovatelna, ale tu jsme nenašli.

M6, Sella Carnizza.

Pohled na východ přes kulometnou polokopuli objektu M6, uzávěr Sella Carnizza.

Bylo tu sice hezky, ale zase nás čekal den plný bunkrů, takže jsme se moc nezdržovali a vydali se horskou silničkou na druhou stranu průsmyku přes vesnici Uccea do průsmyku Tanamea se stejnojmenným uzávěrem. Na té horské silničce začala přibývat auta. Nějací houbaři, jednou lesáci s traktorem, naštěstí vše bez nehody. V průsmyku Tanamea jsme dokonce potkali v protisměru autobus, ale na druhou stranu frekvence aut nepřekročila tak jedno za deset minut.

U Nového Alpského Valu platí, že každý uzávěr se něčím liší od těch ostatních. Mírně jiné uspořádání vnitřních prostor, jiné maskování apod. V uzávěru Tanamea nevypadají kulometné objekty jako obvyklé kopečky z betonu imitující skálu, ale jsou obetonované poměrně hladkými stěnami a vypadají víc jako bunkry. V případě kulometných objektů jsme pronikli pouze do jednoho, zbylé byly důkladně zavařené. Zato do kanónových objektů jsme se dostali do všech. S výjimkou jednoho, kde jsme šli přímo vchodem ze silnice, to bylo do všech dírami ve ventilačním žebrování ve stropě střeleckých místností. Sice to vyžadovalo krapet horolezeckých schopností, ale zase jen tak akorát. Údolí bylo uzavřené poměrně solidně, na krátkém úseku zde Italové postavili celkem čtyři objekty pro protitankové kanóny a téměř dvakrát tolik kulometných objektů.

M1, Tanamea.

Kulometný objekt M1 (obetonovaná pancéřová polokopule), uzávěr Tanamea.

M2, Tanamea.

Pohled na strop objektu M2 přes vojenský patník. Uzávěr Tanamea.

Pozorovatelna, Tanamea.

Pozorovací zvon samostatné pozorovatelny uzávěru Tanamea.

Bohužel jsme nepronikli do velitelského objektu uzávěru, což je škoda. Velitelské objekty bývají největší, často dvoupatrové, spojené s pozorovacím stanovištěm ve zvonu… Jeden pozorovací zvon na hřebenu nad údolím jsme našli, ale v tomto případě se jednalo o samostatnou pozorovatelnu. Taky dokonale zavařenou. Kousek od velitelského objektu se nachází ještě opuštěný muniční sklad. Je to tu super, skončili jsme s průzkumem kolem oběda. Nicméně před obědem samotným jsme se ještě rozhodli přesunout do další lokality k uzávěru Monte Pridolna o údolí vedle.

Kousek za sedlem Tanamea nám najednou začaly pípat mobily – objevil se signál! Hned jsme zastavili a hromadně posílali domů SMSky, že je všechno OK, nikdo se neztratil, a tak podobně.

Cestou míjíme uzávěr Musi, ale Ondra tvrdil, že tam proběhlo trhání kopulí a kromě toho nemá komplet podklady, takže si to necháme na příště, až už fakt nebude co objíždět.

Uzávěr Monte Pridolna nás přivítal pohledem na typický plechový sud s anténou coby maskování kulometné kopule. Bohužel jsem byl asi jediný, kdo si ho všimnul. Ondra totiž nezastavil a pak už ani nebylo kde, takže jsme nakonec přistáli až pod kopcem na druhém křídle uzávěru. Však k té kopuli se ještě vrátíme.

Dole u odbočky na polní cestu jsme zbóchali nějaké ty klobásky coby bunkrácký oběd a celí natěšení vyrazili po polní cestě přes krásnou louku k lesíku, kde měly být dva kulometné a jeden kanónový objekt. Na mapě to vypadalo hezky. Zblízka se lesík zahušťoval, až se před námi vynořila solidní džungle, jaká se u nás dá vidět třeba v lužních lesích. Aha, tak proto byly ty fotky v knížce ze zimy. No každopádně kulometný objekt M1 jsem nakonec našel a i vyfotil. Ale poté, co jsem ostatním vylíčil, co je v tomto případě čeká, to všichni vzdali. Ještě jsme chvíli hledali vedle stojící kanónový objekt P1, ale nenašli. A kulomeťák M2 jsme už ani nehledali a místo toho vyrazili zpátky k autu se zastávkou na dalším kulometném objektu M3 na takovém pahorku kousek od cesty. Prý snad měl být otevřený.

Na místě jsme M3 našli relativně snadno podle maskovací plechové budky na kopuli. Najít vstup, resp. otevřený vstup, nám trvalo podstatně dýl, ale nakonec i v tomto jsme uspěli. Vevnitř jsme se pěkně vyřádili. Dochovaný interiér, plně funkční ventilátor i s ukazatelem tlaku vzduchu, kopule… No paráda.

Celí natěšení jsme se vrátili k autu a po chvíli plánování se ještě pěšky vydali k nedaleké zatáčce, kde měl být další kanónový objekt P2. Ony teda ty kanónové objekty tady byly pro věže z Pershingů, takže pokud se nedostaneme dovnitř, bude to smutný pohled, protože ty věže tam samozřejmě už nejsou.

No co vám budu vykládat. Džungle ještě větší než v lesíku před hodinou. Ostružiny, křoví… Nakonec jsem s nasazením vlastních kalhot pronikl až na střechu kýženého objektu abych zjistil, že vstupy jsou zavařené a objekt samotný je natolik zarostlý, že se to nedá ani vyfotit. Takže nebylo na co čekat, šup zpátky k autu a hurá na kopec k té kopuli, co jsem viděl hned na začátku.

Tím kopuláčem jsem myslel objekt M6. Vegetace kolem něj byla po nájezdu koz z nedaleké farmy přiměřená a kupodivu vchod nebyl zavařený, takže další atrakce! Někde tady jsem začal natáčet videa z interiérů. Konkrétně v tomto bunkru si kromě dochovaného vybavení pamatuju ještě hodně pavouků. Na Novém Alpském Valu jsou pavouci poměrně často k vidění – jejich kokony visí ze stropů, oni sami jsou rozlezení po stěnách a jsou pěkně velcí. Jmenují se mety temnostní (dřív se jim říkalo křižáci temnostní, ale křižáci to nejsou). Prý jsou sice jedovatí, ale lidem by neměli být nebezpeční :) Každopádně nedoporučuju lézt dovnitř někomu s arachnofobií.

M6, Monte Pridolna.

Kulometný objekt M6, uzávěr Monte Pridolna. Pod ocelovým válcem je schovaná poválečná kulometná kopule, v popředí jsou poklopy na vchodech.

O kus dál v lese měl být velitelský objekt. Našli jsme něco, co vypadalo jako dávno nepoužívaná přístupová cesta, tak jsme se po ní vydali. Cesta se pomalu měnila v pěšinu, pak v džungli. A na konci nás čekal on, dvoupatrový velitelský objekt s pozorovacím zvonem na stropě! Opět zachovaný interiér – skládací stolky i lavice v hlavním sále, nádrže na vodu a sprcha i s pákovým čerpadlem. Tak jsem zkusil začerpat a zdálo se mi, že to tahá vodu. Hmm, tak zkusíme otevřít kohoutek u nádrže, znovu čerpadlo a… juch, sprcha funguje! Tak to je gól. Zajímavé bylo technické řešení sprchového koutu – v zemi jímka, odkud trubka osazená dalším pákovým čerpadlem měla čerpat vodu pryč.

 

 

Jo, pěkné to tu bylo, zase jsem natočil video. Relativně nedaleko (150 metrů vzdušnou čarou) měl být kulometný objekt M7. Zajímavý tím, že neměl osazenou kopuli, ale mělo to být takové zodolněné kulometné hnízdo s kulometem na pivotu. Ondra se vydal do džungle, že se ho pokusí najít. My ostatní zatím sestupovali zpátky pod kopec a jen slyšeli z hřebínku nad námi praskání větví. Nakonec Ondra začal řvát, že ho našel. No potěš. Prý máme jít po hřebínku. Tak jo. Skalnatý zarostlý hřebínek, na jehož konci nás čekalo betonové kulometné hnízdo. Ale jako jo, bylo to zajímavé. I to, že dovnitř jsme museli lézt střílnou. Resp. spíš průzorem nebo jak to nazvat.

No ale čas utíkal, tak jsem se rozhodli další objekty uzávěru vynechat (z každého typu jsme už něco viděli) a rozjeli jsme se na další uzávěr – Platischis. To mělo být relativně rychlé, v zatáčce pod skálou za vesnicí jsou hned vedle sebe dva kanónové objekty a jeden kulometný. A taky že jo. Aji rychlé to bylo, neboť všechny objekty byly dokonale zašpérované. U spodního kanónového bunkru (P1) by laikovi ani nemohlo být jasné, že se jedná o bunkr, protože střílna byla zakrytá betonovými deskami. Moc dlouho jsme tu neokouněli, protože terén byl dost nepřehledný – na jedné straně silnice skalní stěna, na druhé straně sráz dolů, takže o hledání nedalekého kulometného objektu M2 nemohla být řeč.

Jiné to bylo s velitelským objektem. Měl by být někde nahoře na té skále. Od vesnice to vypadalo na relativně rozumný přístup, tak jsem kluky namotivoval, že to jako dáme. No… Hledali jsme, hledali, ale nenašli. Džungle maximální, terén nepříliš přehledný a času málo. Takže jsme to po chvíli zabalili, abychom ještě za světla stihli další uzávěr. A jak tak doma koukám na satelitní snímky, tak je mi hned jasné, proč jsme to nenašli. My se totiž od vesnice drápali na hřebe průsekem. Ten je na satelitu krásně vidět. A ono je to vlevo od něj a my hledali vpravo.

P2, Platischis.

Objekt P2 pro protitankový kanón, uzávěr Platischis. Kdyby to nebylo jasné, tak jsou to ty betonové desky (kryt střílny) vpravo. Vlevo vzadu v zatáčce je vidět kanónový objekt P1.

P1, Subit.

Maskovaný objekt P1 pro protitankový kanón, uzávěr Subit.

Dalším uzávěrem dne byl Subit. Uzávěr je to poměrně rozsáhlý, ale my se vzhledem k pokročilému času a blížícímu se večeru zaměřili jen na část s kanónovými objekty. Jeden stál hned u silnice a byl pěkně schovaný v dřevěné maskovací boudičce. Bohužel jsme se do něj nedostali.

Druhý jsme našli v lese přes cestu až po notné chvíli hledání. Souřadnice objektů jsme měli spíš přibližné. Takže jsme nejdřív víceméně náhodou našli kulometný objekt M3 (asi), ovšem zavřený. Nakonec kluci našli i střílnu kanónového objektu P2. Tak zarostlou, že jsem ji snad fotil jen já. Na nejvyšší citlivost a clonu otevřenou naplno.

Kluci už se vydali k autu, ale já se ještě rozhodl omrknout vchody. A stálo to za to, jeden sice zavřený, ale s krásně dochovaným kamuflážním nátěrem. A druhý se zídkou imitující hradní cimbuří, díky kterému jsem si ho v té džungli vůbec všimnul, byl… otevřený! Takže jsem zavolal na kluky, že mám otevřený vchod a hurá dovnitř. Pěkné zakončení dne. Venku akorát padla tma.

Ondra si odřídil hodinovou cestu do kempu v Monfalcone a my se mohli připravovat na další den nabitý pevnostními atrakcemi.

Sobota 26.9.2015

Ráno jsme nějak zvlášť nespěchali, stan necháváme v kempu, bunkry uzávěru Sablici byly blízko. Jediná záludnost spočívala v navigaci na silničku s parkovacím placem. Byla to taková nenápadná odbočka z divokého pseudokruháče kolem sjezdů na dálnici. Přes důkladnou navigační přípravu se to napoprvé nepodařilo trefit, takže Ondra musel rebelsky otáčet expediční auto přes plnou čáru. Naštěstí napodruhé se zadařilo, takhle v sobotu ráno nebyl moc silný provoz.

M3, Sablici.

Maskovaná kulometná kopule objektu M3, uzávěr Sablici.

Uzávěr Sablici má objekty rozeseté po nějaké přírodní rezervaci, díky čemuž bez úhony přestály těžbu pancířů v minulých letech. Jen se holt musí nějaký ten kilometr pěšky, bo autem do rezervace by to bylo dost na hulváta.

Kulometný objekt M1 byl první objekt s místně typickým betonovým maskováním kopule, který jsme viděli. V podstatě je nad kopulí vymodelovaný betonový šutr s okenicemi před střílnami. Okenice jsou pozamykané visacími zámky a téměř bez výjimky zavařené, včetně těch zámků. Na začátku to bylo super, druhý den, kdy jsme stále nacházeli jen tyhle betonové krasavce se zavařenými vchody, už to bylo poněkud monotematické.

Hned vedle byl objekt P1 pro věž z tanku Pershing. Zavařený, ale zajímavý tím, že se zde dochoval kompletní laminátový kryt na věž i s hlavní, to celé imitující šutr.

Pro neznalce by možná bylo namístě zmínit, že M u názvu objektu obvykle znamená, že se jednalo o kulometný objekt, P znamenalo objekt pro protitankový kanón, ať už ve střílně nebo v tankové věži. Velitelské objekty bývají značené jako PCO.

Hledání objektu M2 jsme pro zarostlý terén vzdali. U M3 chyběla jedna okenice na betonové masce nad kopulí, takže fotografové se mohli vyřádit. Nedaleký objekt P2 pro věž z tanku Pershing neurazil, ale ani nenadchnul. Jo, kdyby se tak dalo dostat dovnitř, to by byla jiná. Zdejší objekty jsou vevnitř pěkně suché a zachované. Ale o tom ještě bude řeč.

 

M5, Sablici.

Vrchol italského poválečného opevňování, atypický kulometný objekt M5. Uzávěr Sablici.

PCO, Sablici.

Společné foto výpravy v hlavním sále velitelského stanoviště uzávěru Sablici. Zleva Alexandr, Michal, Michal, Ondra.

Vzali jsme to po cestičce na další kulometný objekt M5, prý nějaký atypický. No a opravdu, doslova vrchol poválečného opevňování v podobě vyzděného zákopu s podstavcem pro kulomet. Tak to jsem zvědavý, jak vypadá nedaleké postavení pro minomety s podzemním úkrytem. Nebudu vás napínat, taky jsme to našli. V takové roklince. Postavení samotné totál zarostlé, takže jsem nic neviděl. Ale podzemíčko ušlo. Částečně vyrubané ve skále a kdybych sbíral staré vojenské cedule, tak bych si tu přišel hned na dvě.

 

 

To nejzajímavější z tohoto uzávěru nás stále ještě čekalo. Kulometný objekt M4 spolu s nedalekým velitelským objektem. M4 sám o sobě docela fotogenický, na povrchu stále ještě chuchvalce ostnatého drátu a zavařené vchody. Jen to člověku nedá, co je to za díru hned vedle? Vypadalo to jako zarostlá díra po granátu a on tam ústil nouzový východ. No toto. A vevnitř pěkně sucho, v kopuli všechny uzávěry střílen – každý vyrobený v jiné fabrice. No pěkně nás to navnadilo a vzniklo tu další videjko.

Nedaleký velitelský objekt vypadal na první pohled nepřístupně. Jen nám přišlo divné, proč jsou na jednom plechovém deklu naskládané šutry. Michal za něj vzal, ale nepohnul s ním ani o píď. Bodejť by taky, když tam nechal ty šutry. Jakmile jsme je sundali, poklop se nechal sundat a před námi zela otevřená šachta nouzového východu. Tak hurá dovnitř.

Co jsme viděli, bylo fantastické. Sucho, čisto, všechny dveře zavřené. Takže jsme si to všechno pootvírali, prošmejdili a pak zase pozavírali. V hlavním sále velitelských bunkrů bývají stolečky a lavice z nenatřeného plechu, tady to bylo všechno pečlivě natřené tmavě zelenou barvou. Zase jsem natočil video :)

 

 

Ještě jsme chvíli venku poseděli na dalším objektu pro věž z Pershingu s výhledem na přístav a pak už jsme odpochodovali k autu, abychom dnes ještě něco stihli.

Autem jsme se přesunuli na nedaleký uzávěr Lago di Doberdò. Sice byl částečně zmastěný těžením pancířů, ale prý lesáci firmu trhající kopule záhy vyhnali, takže nějaké objekty se dochovaly. Začali jsme dvojicí objektů P3 (věž z Pershingu) a M3 (kulometná kopule). Prohlídka M3 proběhla briskně – jedna fotka betonového maskování, zato u P3 jsme setrvali déle, dostali jsme se totiž po dlouhé době dovnitř. Určitě jsem už v nějakém objektu pro věž z Pershingu byl, minimálně v předpolí fortu Hensel na severovýchodě v roce 2004 (ale ten už myslím neexistuje). Nicméně proniknutí dovnitř tohoto typu objektů je docela vzácnost. A taky jsme tu zjistili, že snažit se otevřít malý poklop hned vedle šachty věže nedává valný smysl, protože se jedná o kryt ventilace a prolézt se tamtudy tak jako tak nedá.

 

 

Slunce nad hlavami hlásilo, že je čas na další bunkrácký klobáskový oběd. Hned po něm jsme vyrazili na druhou stranu jezera, ale tam už to bylo rychlé. Pár fotek zavřených objektů P1 a M1 a přesun k objektům P2 a M2, kde jsme hned zjistili, že máme co do činění s krajinou po bitvě. Resp. kdo se chcete podívat, jak vypadají objekty po nájezdu šrotovací firmy, tak nějak takto. Buldozerem rozhrnutá suť. Ještě jsme se vydali k nedalekému velitelskému objektu, který ale také podlehl nájezdu. Aspoň jsme tu našli jedno polozasypané vstupní schodiště, kudy by se dalo dostat dovnitř, ale nikomu se tam nechtělo plazit. Jednak z těch několika pokusů bylo, co jsme udělali, bylo jasné, že bychom byli jak prasata, jednak by to ještě chtělo trochu práce s rejčkem, abychom vyloučili možnost, že na nás sjede hlína z horní části schodiště. Tak třeba někdy příště.

Mimochodem, objekty pro věže z Pershingů se ve zdejší oblasti stavěly vetšinou tak, aby nedaleko stál i kulometný objekt, který chránil přistup.

Tím jsme program uzávěru vyčerpali a mohli se přesunout na další bunkrologickou atrakci – uzávěr Monte Sei Busi. Jen co by kamenem dohodil, na druhém konci nedaleké vesnice. Zase to byla spousta chození, uzávěr je rozprostřený na takové planině s polními cestami. Spousta kulometných objektů s kopulemi, tentokrát většinou bez maskování, objekty pro věže z Pershingů, jeden velitelský objekt s parádním pozorovacím zvonem. Když to zkrátím, nikam do interiérů jsme se nedostali. Ale jinak co se týče fotogeničnosti, tak ideální lokalita. Jedna kopule hezčí než druhá. To maskování kopulí tu původně samozřejmě taky bylo, ale asi jiný typ s menší životností (našli jsme zbytky trubkových konstrukcí).

Ještě nás dnes čekal jeden velký uzávěr, o kterém Ondra už dlouho básnil – Monte San Michel. Ve velitelském bunkru tam vzniká muzeum (takže tam se asi nedostaneme, ale třeba to aspoň bude hezké na focení) a na jedné kopuli je jako maskování laminátový kryt imitující hranici dříví.

Kvůli focení a blížícímu se večeru jsme jako první vyrazili k objektu s laminátovým krytem alá složené dříví. Našli jsme ho bez problémů a kolem bunkru jsme chvíli debatovali na téma, že je jasné, proč Italové nejsou dobří válečníci. Dávájí totiž příliš velký důraz na podružnosti typu design. Ten laminátový kryt byl totiž tak dokonalý a musel dát tolik práce, že se absolutně nemohl vyplatit. Jednotlivé plaňky měly otištěné i letokruhy.

M2, Monte San Michele.

Unikátní a velmi věrné (včetně letokruhů) laminátové maskování kulometné kopule objektu M2, uzávěr Monte San Michele.

 

Pozorovatelna, Monte San Michele.

Pozorovatelna uzávěru Monte San Michele.

Hned vedle měla být pozorovatelna. Jako to, co jsme tam našli, jsme ale fakt nečekali. Pozorovatelna tam byla. Dřevěná zarostlá budka s plexisklovými průzory. Ta odolnost! Minimálně proti komárům (ale jen se zavřenými dveřmi). Ale zase tam téměř jistě bylo sucho. Byla totálně zarostlá, tak jsem to kolem trochu proklučili, udělali pár dokumentárních záběrů a rychle pryč.

A teď ještě rychle na to velitelské stanoviště. Cestou jsme projížděli kolem hasičárny, kde zpoza plotu vykukovala kopule objektu M3. Tak jsme zastavili. Ondra vzápětí zjistil, že plot je jen taková imitace, co se dá oblézt a kopule se dá tím pádem vyfotit pohodlně i bez něj. O kus dál je ještě jeden plot, který už by se přelézal špatně, a za ním hasičská zbrojnice umístěná v budovách původních kasáren.

M3, uzávěr Monte San Michele.

Ondra odhaluje Potěmkinovy ploty na objektu M3, uzávěr Monte San Michele.

No a pak už jsme jen popojeli ke hřbitovu a od něj konečně vyrazili pěšky do kopce k velitelskému stanovišti. Podle očekávání tu nikdo nebyl, ale povrch vyklučený a podvečerní slunce slibující dobré fotky. Ještě jsme si sundali laminátový kryt z pozorovacího zvonu a už to jelo, jeden snímek za druhým. Sem by stálo za to se někdy vydat, až tu budou lidé z muzea, objekt je spojený s pozorovatelnou a je tu i šachtička na malý výsuvný radar. Hned vedle pak kulometný objekt s kopulí. A pod kopcem ještě jeden. Obě kulometné kopule měly laminátové kryty imitující kameny. Po chvíli pozorování bylo vidět, že vzory se opakují. Zjevně vyrobili relativně malé laminátové desky podle nějaké zídky a ty poté posvařovali k sobě do tvaru kopuloidu.

Ještě jsme sjeli před vesnici ke kulometnému objektu M1, ale tam jsme našli jen ventilační komínky a srovnanou planinku. Tenhle objekt se stal obětí rabování kopulí. Jen bylo zajímavé, že tentokrát s buldozerem dokázali jezdit tak, že neponičili ani jeden ten komínek.

Tak. Slunce už se chystalo zapadnout a program alpského valu na dnešek byl vyčerpán. Ale ještě tu byla jakási fortifikační naučná stezka. A v podkladech pár souřadnic italských prvoválečných kavernových baterií. Nejbližší se jmenovala Cotici a z dálky to připomínalo dělostřelecký srub. Do skály vyrubané obrovské střílny, ze kterých pálily buď 149mm nebo 155mm kanóny. Interiér částečně vyztužený betonem, nechyběly reliéfy zřejmě s označením působící jednotky. Prostě Italové. O pár kilometrů dál jsme ještě okoukli další kavernovou baterii – Saint Michel. Poblíž je plno naučných cedulí popisujících okolní zákopový systém i samotnou baterii. Dovnitř této jsme se bohužel nedostali, funguje tam muzeum. Sice zadarmo, ale takhle navečer už zavříno.

Tak pro dnešek stačilo. Vracíme se do kempu.

Neděle 27.9.2015

Ráno balíme stan a rozhodujeme se ještě pro rychlou návštěvu uzávěru Pietrarosa, který jsme včera vynechali, protože Ondra si nebyl jistý, jak vypadá terén a na nějaké prolézání džungle nebyl čas.

M1, Pietrarossa.

Maskovaná kulometná kopule objektu M1, uzávěr Pietrarossa.

Zaparkovali jsme na vytipovaném plácku vedle silnice u plynové stanice. Zase je to nějaká rezervace či co, jezdit tam autem by asi nebylo to pravé ořechové. Mimochodem, celou dobu jsme potkávali běžce a i pár bajkerů. No ale co se týče bunkrů, tak to lze zkrátit na konstatování – množství kulometných objektů s kopulemi – vše zavařené a kopule pod betonovými maskovacími kryty. Jeden jako druhý. Pak množství objektů pro věže z Pershingů. Samozřejmě bez věží a vše zavařené. Jedno velitelské stanoviště, zavařené. Nějaké malé úkryty – do jednoho se hubeňour Michal po nemalém úsilí zasoukal, ale podle toho, jak líčil dost jednoduchý vnitřek, nikdo další necítil potřebu jej následovat. Suma sumárum lokalita odfajfkovaná, ale nic extra nového už jsme tu neviděli.

Místní program vyčerpán, jede se zpátky na sever! Náš další cíl byl ostrov Clapat uprostřed řeky Tagliamento severozápadně do Udine u vesnice Cornino. Na ostrově je skalnatý hřeben, který byl využitý mimojiné k postavení malé tvrze Sompcornino Nového Alpského Valu. Na jižním úpatí hřebene je malý vchod do podzemí (hned vedle chaty), na severním úpatí jeden kulometný objekt a nahoře na hřebenu objekt pro věž z Pershingu. Fotky v knížce o Novém Alpském Valu naznačovaly, že autoři byli vevnitř. Tak to se přece nenecháme zahanbit.

Taky jsme se tam dostali. Ale vyžadovalo to trochu úsilí. Vyklučit ostružiny v rohu polozasypaného objektu pro tankovou věž, kudy se dalo proplazit pod stropem k šachtě do podzemí. Těch šachet bylo tedy víc, vždy o kousek horizontálně vůči sobě posunutých. Žádné schody, jen žebříkové stupačky ve stěně. Na návštěvu s dětmi bych si netroufl. No a dole v podzemí jen pár dochovaných vypínačů. Ale zase je to raritka, poválečná tvrz.

Úspěch v infiltraci do podzemí tvrze jsme posléze oslavili bunkrologickým obědem. Tentokrát žádné klobásky, ale pěkně kulturně tuňák se zeleninou :o)

No a času bylo najednou nějak nazbyt, tak co s ním? Tož co kdybychom se vydali ještě na jih k vesnici Pinzano? Na skalnatém hřebínku nad řekou je tam stejnojmenný uzávěr Nového Alpského Valu s několika panzernesty a věží ze Shermanu. Už jsme tam kdysi byli, ale to bylo ještě před rabovací akcí italských šrotérů. Tento uzávěr prý přežil a dokonce je vylepšený naučnými cedulemi. No tak tam mrknem, ne?

Přesun po okreskách byl trochu opruz, stále jsem musel z role navigátora uklidňovat řidiče, že „už tam budem“. No a neuplynula ani hodina a opravdu jsme tam byli :o). Tabule tu opravdu také byly, ale tím to tak končilo. Plánek naznačoval, že by na čele památníku měl být jeden panzernest, který jsme posledně neviděli, ale nic jsme nenašli. Což tak moc neznamená, protože v daném místě byla pořádná trnitá džungle. Po akci jsem se díval do knížky a ten objekt (s označením M5) měl být v cihlovém domečku podobně jako dochovaný M4 na druhé straně památníku. Tak to nevím, jestli bychom přehlédli, to ho spíš zlikvidovali.

Ani cestičky na povrchu nebyly nějak zvlášť udržované. Co bylo nové, že budka s věží ze Shermanu (objekt M1) měla sundaný kus boční stěny, tak se tam dalo vlézt a jakž takž to vyfotit. A hlavně, kryt na vstupu do velitelského objektu byl proříznutý (ale načerno, s naučnou stezkou to určitě nesouviselo). Takže hurá dovnitř! Podzemí připomínalo tvrz normálního Alpského valu, skoro bych se vsadil, že pro velitelské stanoviště přebudovali starou Operu. Do pozorovacího zvonu vedla šachta se žebříkem a hlavně, na druhé straně podzemí je ještě jeden vchod. O tom jsme při první návštěvě neměli vůbec tušení.

M1. Pinzano.

Kulometný objekt M1 coby plechová budka maskující věž z tanku Sherman. Uzávěr Pinzano.

Na povrchu jsme zrovna fotili věž ze Shermanu, když slyšíme češtinu. No toto! Za chvíli přišli k nám, výprava z Jihlavy. Nebyli to tedy zrovna bunkráci a ani nevypadali překvapení, že tu potkali zrovna Čechy. Jeden z nich se stále ptal, že kde je ten tank? Na fotkách na tabuli byl totiž vyfocený Pershing, který byl celý zaparkovaný v betonovém postavení na hraně skalní stěny. Tank byl ovšem sešrotovaný už v devadesátých letech. Slezli jsme i dolů k blockhausu u mostu přes řeku, ze kterého by měl být vstup do opery pod ním. Ale jak jsme tak koukali na ten zvon na skalce, ani Ondra nechápal, jak tam dokázal posledně vlézt. Nenašli jsme tentokrát odvahu, tak jsme se vrátili k autu a vydali se na sever na uzávěr Trasaghis.

Uzávěr Trasaghis u stejnojmenné vesnice byl částečně zdemolovaný těžbou kopulí. Nicméně západně od vesnice je několik oper ve skalní stěně s jediným pancéřovým prvkem v podobě pozorovacího zvonu. Ten sedí na skále nad hřbitovem, asi to bylo pro šrotovací firmu příliš náročné, tak ho tam nechali.

Pozorovací zvon je součástí velitelského objektu, který vznikl přestavbou již dříve postavené opery pro kanóny.  Díky tomu má rozsáhlejší podzemí a je i propojený s kulometnými objekty. Takže další malá tvrz Nového Alpského Valu.

Sice nám trvalo docela dlouho, než jsme našli otevřený vchod, ale zadařilo se. Ono to ty vchody má dva. Jeden zavařený, druhý otevřený (na úpatí skalní stěny v křoví za hřbitovem). A pak ještě otevřený nouzový východ vedle pozorovacího zvonu. I k němu se dá po skále celkem bezpečně vylézt.

 

 

Vlevo od velitelského centra je ve skalní stěně ještě jedna opera M6 pro kulomet. V knížce byla fotka střílny ve skalní stěně s vodopádem. V jednom místě tekl po skále potůček, takže jsme to tam celé zoufale oblézali nahoru a dolů, ale pořád ne a ne operu najít. Nakonec jsme to chtěli vzdát, slezli jsme na cestu a kluci popošli ještě pár metrů po cestě… když se náhle vyloupla ze stěny nádherně viditelná střílna. Jen ten vodopád tam nebyl. Asi to bylo focené na jaře nebo po dešti…

Tak jsme tam tak stáli a koukali na tu střílnu, když k nám dojelo auto. Vystoupil děda, byl tam i s paní. Tož jsme čekali, co bude. Když jsme ukázali na střílnu a že jsme tam kvůli bunkrům, děda nám hned začal vysvětlovat, kde je vchod :o). A že ty další dole u vesnice, že jsou zničené. To jsme ovšem věděli. S dědou jsme se rozloučili, zamávali si a vydali se ke stěně. Ondra mu nevěřil, že by měl být vchod tam, co popisoval, ale bylo to tak. Opravdu byl severně od střílny v takové malé roklince na úpatí stěny ve směru k nepříteli, inu proč ne.

Tak to bychom měli. Čas na přesun do kempu. Ale ještě jsme se cestou stavili dole u vesnice mrknout, jak vypadá objekt pro věž z Pershingu (zavařený) nebo takový divný objekt hned vedle dálnice připomínající tvrz. Tam jsme ale našli jen další objekt pro tank z Pershingu. Z toho jsme usoudili, že plánek z knížky ukazoval bunkr, který tu byl předtím, než postavili dálnici a spolu s ní i objekt pro věž z Pershingu. Ten zajímavý objekt je buď úplně zničený, nebo minimálně zasypaný někde v té hromadě.

Tak už ale opravdu šup do kempu, byla skoro tma. Náš oblíbený kemp u jezera Cavazzo byl překvapivě zavřený, tak nezbylo než zkusit kemp hned vedle. Tam to nakonec bylo v pohodě a my strávili poslední noc v Itálii pohledem na měsíc vycházející nad jezerem a kecáním o všem možném.

Pondělí 28.9.2015

Tak a jede se domů. Teda, kluci ještě pojedou na dva dny do Rakous, ale mně kapitalista nepovolil víc dovolené, prý by se pak vydělalo málo dolarů.

No ale v Čechách jsme rychle, ještě něco stihneme. Co třeba uzávěr Cereschiatis? 10 minut od Pontebby. Tak jo, domluveno, jedem.

Cereschiatis je horský uzávěr. To v tomto případě znamená nepříliš přehledný terén s prudkými svahy a roklemi. Kluci tu prý už hledali bunkry pár let zpátky, ale naprosto neúspěšně. Tentokrát Ondra sehnal od jednoho Itala souřadnice objektů Nového Alpského Valu a i nějakých starších oper. Ne všech. Ale stejně by na všechno nebyl čas.

Vyjeli jsme z Pontebby, projeli vesnicí Aupa a zaparkovali v průsmyku. Kousek odtud měl být první kanónový objekt P2. Po chvíli hledání jsme stáli na stropě, ale dovnitř jsme se nedostali. No co už, tak šup na další kanónový objekt P1. Jenže cesta přímou čarou se zdála jako příliš velká výzva, tak jsme to místo toho obešli zezadu po silnici podél jednoho úkrytu a Opery 2. To je v případě tohoto uzávěru označení poválečného kulometného objektu. Když jsme k němu dorazili, ukázalo se, že se jedná o betonový zákop s palpostem ve stylu tobruku. Méně odolné než tobruk. Prostě jsme v horách a Italové tu, zdá se, poněkud improvizovali.

Kanónový objekt byl o kus dál a podařilo se nám dostat dovnitř. Sice střílnou, takže nic pro tlustý, ale jsme vevnitř! A bylo tam teplo! Zatímco venku jsme všichni pěkně klepali kosu v čerstvém horském větříku. Dole u moře v Monfalcone bylo skoro 18 stupňů, tady jen pár nad nulou.

Vevnitř kromě tepla byly i hordy velkých černých pavouků. Když jsem lezl dovnitř střílnou jako první, tak asi deset centimetrů ode mě číhal jeden kapitální kus, naštěstí jsem o něm nevěděl. V rohu za střeleckou místností se válely dva kusy rozřezané kanónové hlavně. Chvíli jsme tu pobyli, ale pak nezbylo než opět vyrazit do sibérie.

 

 

Na druhé straně průsmyku se opět nachází dvojice betonového úkrytu s kulometou operou v podobě zákopu s palpostem a o kus dál v předpolí další kanónový objekt. Tentokrát v prudkém svahu pod cestou – bez souřadnic bychom ho buď nenašli vůbec nebo bychom hledáním strávili nejmín půl dne. Celkem fotogenický, nicméně dovnitř jsme se opět nedostali.

A když už jsme tam byli, tak jsme ještě popošli kousek dopředu, kde měla být v zatáčce další novodobá kulometná opera. Tentokrát žádný zákop, ale modernizovaná předválečná opera. Střílnu jsme zvenčí neviděli, byla někde ve skalním bloku, vchod jsme našli, ale bylo to „tricky“. Vchod byl totiž způlky zasypaný a skrytý v prudkém svahu.

Z poválečných souřadnic nám zbývaly už jen Opera 6 a 6bis. K nim jsme se museli vrátit z průsmyku o pár serpentin zpátky. Cestou jsme projížděli kolem podezřelé dřevěné budky, která byla v naší mapě značená jako stará Opera 3. Tak když už jedeme kolem, tak se zastavíme, což?

No, to byla paráda! V dřevěné budce byl schovaný betonový tunel se vchodem do velkého modernizovaného monobloku. Dokonce s pozorovacím zvonem na střeše a dochovaným vybavením včetně třeba klimatizační jednotky. I jsme to obešli zvenčí, pěkná atrakce. Přitom u cesty to byla jen taková nezajímavá dřevěná boudička.

Oproti tomu u Oper 6 a 6bis se ukázalo, že cesta byla ve skutečnosti cíl. Nejdřív jsme museli spadnout prudkým svahem do roklinky s potokem a odtud se vyškrábat do stejně prudkého protějšího svahu. A co nás čekalo? Takový betonový zákop se střechou a plechovými dveřmi se spoustou oken ve stěně, sloužících asi jako střílny pro ruční zbraně. Vedle ještě jeden delší. Prostě Opera 6 a 6bis, vrchol italského opevňování. Navíc jsme se ani do jedné z nich nedostali. Nestálo to za to, ale zase jsme si aspoň ještě na chvíli užili zdejších kopců, co nám v Čechách budou některým určitě chybět.

A to je bohužel zase vše. Už aby tu byla nějaká další bunkrácká výprava.  Nechcete mi někdo platit za to, že budu jezdit po bunkrech a pak o tom psát? :o)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>