neděle, 22.6.2014
Report o této akci píšu zpětně a už si ani nepamatuju, proč jsme jeli právě sem. Myslím, že to bylo tak, že kluci měli jet původně do Turecka, ale pak to nějak nevyšlo a Ondra se rozhodl, že nebude sedět doma a nějakou tu akci podnikne. Nabízelo se naše obligátní Tyrolsko. To mám rád a jsem tu pro každou akci, když to situace dovolí. A tentokrát dovolila a já mohl na týden zmizet z mumraje denních povinností a starostí. Ondra ještě domluvil svého starého kamaráda z Haničky Otu, čímžto pádem jsme už byli tři a tři, to jsou už výprava.
Neděle byla ve znamení odpoledního přesunu účastníků zájezdu do Plzně k Michalovi. Pokecali jsme u večeře v hospodě a hajde, ráno brzo vyrážíme.
pondělí, 23.6.2014
A ráno hned „Na Brenner, Vávro, na Brenner!“. Měl jsem trochu obavy z cesty kolem Mnichova v pondělí dopoledne, ale proběhlo to bez komplikací a už kolem poledne jsme se blížili k Brennerskému průsmyku. U mýtné brány jsem složil zkoušky z autoškoly, když jsem za volantem Ondrovy obrMazdy projel bez škrábnutí úzkým špalírem mýtné brány před průsmykem a hned vzápětí jsem mohl poděkovat navigačnímu šestému smyslu, že jsem zastavil na nejbližším odpočívadle akorát včas, abychom před samotným průsmykem mohli sjet na starou okresku. Ondra totiž básnil o tom, že tam snad někde jsou rakouské poválečné objekty.
Střílna pro kulomet v pancéřové polokopuli. Brennerský průsmyk, opera č. 2.
Nebudu napínat, cesta to byla hezká, skály, soutěsky, cyklisté, provoz, ale bunkry jsme neviděli. Ono se kvůli tomu provozu nedalo moc zastavovat ani zpomalovat. Kdyby tam nic nejezdilo, tak by se naše šance možná trochu zvýšily. Takže jsme projeli až do Itálie a pokračovali bez přestávky naším původním programem.
Šplháme (zbytečně) ke vstupu do opery. Uzávěr Brennero, opera č. 1. Fotil Ota.
Tím plánem byly pro dnešek italské opery, ve většině po druhé světové válce modernizované. Začali jsme pěkně hned od hranic v Brenneru operou číslo 1. Ta měla být modernizovaná, s přístupovým schodištěm ve skále, pozorovacím zvonem, blízko parkoviště… Prostě samé jistoty. Na místě to ovšem vypadalo trochu jinak. Parkoviště i schodiště jsme našli hned. Ale opera zamčená, bez zvonu a podle všeho nějaká malá, ani zbla odpovídající popisu. Jenže hned vedle byla další, otevřená, modernizovaná a se zvonem. Zjevně náš cíl, jen jsme netušili, že ty opery jsou de facto dvě. Na Internetu se k tomu píše, že operu číslo 1 tvoří de facto obě opery. Ta na skále byla dokončená už během druhé světové války, ta, kterou jsme prolezli, až v padesátých letech, kdy bylo rozhodnuto o modernizaci. Pěkně jsme tu otevřenou část prošmejdili a po nedaleké cyklostezce se ještě vydali k monobloku (opera č. 4) asi sto nebo dvěstě metrů severně odtud, co jsme ho viděli z auta. Byl sice zamčený, no ale když byl tak blízko…
Taky jsme ještě hledali operu číslo 3, kterou Ondra píchl do mapy jižně od opery číslo 1. Ale nenašli jsme ji. Asi nějaký renonc v podkladech. Na místě bylo zřejmé, že sto metrů okolo nic není a že máme lokalizaci špatně. Takže jsme se už hledáním moc nezdržovali a vyrazili na druhou stranu od dálnice k opeře číslo 2. Tu jsme našli snadno, byla tu hezká vojenská výstražná cedule a taky pěkné maskované polokopule. Nicméně bylo zamčeno, takže smolík.
Obloha se mezitím začala trochu zatahovat, tak nebylo na co čekat a my vyrazili k dalšímu opěrnému bodu – Tenne Novale u vesnice Colle Isarco (Gossensass). Malý objekt číslo 2 (kód NATO „Stra“) měl být východně od vesnice hned u pilíře dálničního mostu. To se ukázalo jako pravdivé. Jen zrovna probíhaly práce na celém dálníčním mostu, takže jsme k objektu museli přes louku kolem skladiště materiálu a vůbec to bylo poněkud nepřehledné a pod dohledem robošů. Na místě jsme se potom skrz vchodovou mříž přesvědčili, že bunkr byl modernizovaný, ale dovnitř jsme se nedostali. Vzhledem ke stavařům hned za rohem jsme se tu moc nezdržovali a vyrazili o kus dál k malé tvrzi číslo 5 (kódový název NATO „Broni“). Ta byla zase blízko nějakého statku, tak nám chvíli trvalo, než jsme se k ní probili (a než jsme ji v tom nepřehledném terénu vůbec našli, souřadnice také nebyly moc přesné). Vevnitř pozůstatky modernizovaného vybavení a zubní pasta s kartáčkem – zjevně sem místní kluci chodí kouřit.
Cestou od auta k této malé opeře jsme narazili ještě na jeden italský objekt, ale číslo jsme bohužel neznali. Z Intenetu jsem později vyčetl, že to byla opera číslo 4, při modernizaci přezbrojená na kanón 90/32. Bohužel si z ní někdo udělal chatu, takže toho času zavřená.
Z oblohy začalo krápat, naštěstí zatím jen mírně.
Výletníci. Každý s tím deštěm bojuje jinak. Vpředu Ota, vzadu moje maličkost. Fotil Ondra.
Ondra byl při přípravě podkladů produktivní a píchl do mapy i operu číslo 24 na druhé straně údolí a už poněkud v týlu. Prý je modernizovaná. Jeli jsme k ní po úzké asfaltce, po které už jsme kdysi jeli k modernizované opeře číslo 6 Salve. Na místě jsme chvíli bloudili beznadějně po lese v začínající bouřce, když Ota, který se mezitím hrdinně vydal do kopce do černého lesa, zavolal, že to má. No hurá. Bohužel se na místě ukázalo, že tato opera rozhodně nebyla modernizovaná, a tedy další drobný renonc. Ale zase bylo vidět, že těch oper jsou tu na severu po lesích fakt mraky. Až se zase někdy budeme nudit, můžeme je tady všechny obcházet.
Zpátky opět po té úzké asfaltce až do vesnice, neb to bylo nejschůdnější a nejrychlejší řešení. Zastavili jsme aspoň nad tvrzí číslo 6 a vydali se podívat, jestli se za těch sedm let, co jsme tu nebyli, něco nezměnilo. Měli jsme navíc plánek podzemí, na kterém byl značený ještě jeden východ na východní straně, o kterém jsme tehdy rozhodně nevěděli. Nicméně jsme ho ani tentokrát nenašli. A to ani přes zvýšené úsilí při hledání, v těch místech je totiž skalnatý prudký svah spadající dolů k řece a z plánku není jasné, jak vysoko od řeky vchod je. A teoreticky už tam ani být nemusí, pokud ten plánek popisuje stav před modernizací. Zbylé vchody jsou stále zavřené, a tak se změnilo jen to, že povrch je trochu rozježděný od stavařů opravujících dálnici a farmář ze statku na nás tentokrát nepokřikoval.
Hledáme bunkry. Vlevo Ota, vpravo já, fotil Ondra.
Takže další přesun na jih. V podkladech připravených pro tuto výpravu bylo několik objektů uzávěru Mules u stejnojmenné obce, ale nějak si nevybavuju, že bychom tam zastavovali. Místo toho jsme ujížděli s větrem o závod, abychom se ubytovali co nejblíž vesnici Perca, kde nás další den čekal perný bunkrologický program.
Nakonec jsme dojeli až do kempu Bersaglio u Brunecku. Byli jsme tu úplně sami. Provozují to tu starší manželé, pán mluvil německy, no problém. Večer se spustil déšť a protože to byl první večer a my byli ještě plní elánu a sil, skončili jsme nakonec na umývárkách a udělali si tam takový malý mejdan. Bylo tam teplo a sucho a o to šlo :). Místo samotné bylo vybráno strategicky – další den jsme měli v plánu italské pevnostní uzávěry nedaleko odtud.
no images were found
úterý, 24.6.2014
Ráno jsme si zpestřili tím, že jsme se vraceli několik kilometrů zpátky do kempu, protože Ondra si na záchodech zapomněl foťák. Naštěstí kemp byl liduprázdný, nikdo nic nevzal, cajk. Poté nás už nic nemohlo zastavit a místo toho zastavili my, a to nedaleko modernizované opery číslo 2 uzávěru Perca severně od stejnojmenné obce. Modernizace spočívala mimo jiné v osazení věže ze Shermanna. Ta už na místě samozřejmě není, zato na mříži se lesknul zbrusu nový masivní visací zámek. No toto. Zdá se, že nějaká místní autorita spatřuje v bezpečnosti nebohých bunkrologů svou prioritu, samozřejmě k naší nelibosti.
No co už, tak hybaj na druhou stranu údolí, k vytipovaným operám číslo 7 (modernizovaná pro 90mm kanón) a 6bis (poválečná kopule maskovaná dřevěným domečkem).
Zaparkovali jsme u lesa kousek od sedmičky a překvapivě opět… zamčeno. Aspoň že na stropě byl velmi hezky maskovaný pozorovací zvon. Poměrně skepticky naladěni jsme se vydali po louce ještě k domečku s kopulí.
A ten nás příjemně překvapil tím, že kopule byla stále na svém místě. Po nedávném masakru poválečných objektů více na jih jsme totiž pochybovali, že by tento objekt ušel pozornosti. Je teda pravda, že poté, co jsme se dostali dovnitř (konečně nějaký otevřený bunkr!), se ukázalo, proč tomu tak je. Ta kopule byla totiž betonová! Ale tvar měla téměř identický s ocelovým modelem.
Veselý ajťák v opeře číslo 6, uzávěr Perca.
No a když už jsme tu byli, tak jsme přemýšleli, jestli se nevydat k nedaleké opeře číslo 5bis. To jsme nakonec zavrhli kvůli terénu. ale místo toho se vydali k jiné opeře – číslo 6. Také nedaleko, nad železniční tratí a hlavně téměř po rovině a většinu z toho po louce. Chvíli nám nakonec trvalo, než jsme ji ve svahu nad tratí našli, ale zapnuli jsme internety a s pomocí souřadnic z wikipedie jsme to dokázali. A stálo to za to. Otevřená, vzhledem k nepříliš přívětivému přístupu na poslední stovce metrů minimálně poškozená, modernizovaná… Úplná náplast na duši po těch zamčených bunkrech z dnešního rána. Na zdi dokonce visel dobový hasicí přístroj.
Takže následný přesun na nedaleký uzávěr Rasun-Valdaora probíhal v poměrně dobré náladičce. Jako první jsme si vybrali velkou modernizovanou operu číslo 9 pro pět 90mm kanónů v lesíku mezi obcemi Valdaora di Sotto a Valdaora di Mezzo. U lesíka byly lavečky, na střeše dřevěný plotek, nečekali jsme po dnešních zkušenostech, že by opera mohla být otevřená, ale světe div se, byla. Sice poněkud vybrakovaná, ale ono je to relativní. I tak tu byl například agregát, nádrže na vodu či hromada obalů od 90mm dělostřeleckých granátů, takže ve srovnání například s objekty ve Slovinsku plně vybavený objekt :o)
Na stropě monobloku Rasun-Valdaora č.9 seskupení kolem pozorovacího zvonu. Zleva Alexandr, Ondra, Ota.
Další opera, tentokrát číslo 11 v lesíku jihozápadně od Valdaory, byla opět zamčená. Někdo ji využívá jako zázemí, kolem je zaparkováno nějaké zemědělské harampádí a nad zvonem je konstrukce z lešení. Ale také jsou tu dvě střílny původně pro 75mm kanóny 75/27, po válce modernizované pro 105mm kanón. Zajímavé jsou především tím, že se v nich povalují zbytky uzávěrů střílen i s úchyty pro periskop. Asi to bylo moc těžké a dotyčnému se s tím nechtělo tahat do sběru. A nikdo to neukradl, protože střílny jsou schované v solidním houští.
Hlavně všechno prošmejdit. Do kopule se musí podlahou. Opera č. 13, uzávěr Rasun-Valdaora. Fotil Ota.
Už se blížil čas oběda, ale my se ještě rozhodli stihnout operu číslo 13 východně odtud. Ondra si u ní poznamenal, že má poválečný zvon v plechové boudě. Opět nebylo jasné, jestli přežil, ale to jsme se měli brzy dovědět.
Inu, přežil. Nebyl to zvon, byla to kulometná kopule. A opravdu poválečná. A parádní. Pěkně jsme se vyřádili při jejím focení. Vůbec nám nevadilo, že hned vedle je hromada hnoje. Také opera se ukázala jako pěkně rozsáhlá (rozuměj délkou podzemních chodeb a množstvím bojových objektů), bohužel pozamykaná. Ale tentokrát se našlo řešení – protáhnout se skrze uzoučké střílny u vchodu. Já i Ota celkem v pohodě, jen Ondra musel nejdřív vydechnout a pokud se ve střílně nechtěl zaseknout, nadechnout se mohl až po protažení se dovnitř, a tak to měl doslova o prsa.
Do opery jedině střílnou. Vypadá větší než je. Moje maličkost, fotil Ota. Úzávěr Rasun-Valdaora, opera č. 13.
Vevnitř jsme se chvíli brodili doslova ve sračkách (ta hromada hnoje byla venku složená přímo nad našimi hlavami a někudy to sem prosakovalo), ale pak už to šlo ráz na ráz. Celé podzemí jsme ovšem neviděli, neboť opera je postavená ve svahu a chodba ke spodní části byla bohužel zatopená.
Po úspěšném průniku do podzemí jsme venku zády k hromadě hnoje poobědvali s krásným výhledem na onu poválečnou kopuli a poté se rozjeli zpět do vesnice, kde nás přímo u hlavní silnice čekala ještě opera číslo 7 se šachtou po věži z tanku M4 Sherman s kanónem 76/55. Bylo pěkně, nálada dobrá, a tak jsme cestou ještě zastavili u monobloku opery č. 12 a vůbec nám nevadilo, že nebyl modernizovaný.
Tak a teď ta opera číslo 7, to bylo docela zábavné. Zaparkovali jsme hned u hlavní silnice a vydali se (hlavně nenápadně!) obhlédnout operu zvenčí. Pěkně velká, vyzbrojená několika protitankovými kanóny (po modernizaci třemi 90/32L pod betonem a jedním 76/55 v tankové věži), objekty rozesetých nejmíň sto metrů od sebe, dva vchody (bohužel zamčené a zavařené), v lese hnízdo ventilačních komínků. I tu šachtu po tankové věži jsme našli. A na šachtě plechový dekl. Na první pohled to vypadalo, že je přivařený. Jenže nebyl. Zato byl těžký jako kráva. V té šachtě měl být původně pozorovací zvon. Jenže nikdy nebyl osazen a po válce při modernizaci italští vojenští plánovači naznali, že umístění je vhodné pro onu věž ze Shermana.
No ale my byli tři (ve dvou bychom to asi nedali) a podařilo se nám ho odsunout tak, abychom se protáhli dovnitř. Hurá! Stálo to za to. Modernizovaná opera se zbytky agregátu, zábavné skladiště vojenských demižonů (taková zelená plastová krabice s polystyrenem a v něm skleněný demižon – krabice i polystyreny ok, demižony všechny ko). Dokonce jsme si tu chvíli hráli s funkčním ventilátorem. No jako malí kluci.
Po nějaké té hodině vevnitř jsme zase vylezli ven, zatáhli za sebou poklop na šachtě od věže a vyrazili vstříct dalším dobrodružstvím. Čekal nás poměrně dlouhý přesun až do sedla Kreuzbergpass (uzávěr Comelico). Tam už jsme sice taky byli, ale tentokrát jsme měli naplánovány opery na východ od sedla, které jsme ještě neviděli (však jsem už psal, že těch bunkrů jsou tu mraky).
V sedle nás však přivítala odpolední bouřková fronta. Chvíli jsme postávali u auta, pak to vypadalo, že to dáme bez deště, tak jsme vyrazili šturmem do kopce po turistické značce. Daleko jsme nedošli, jen asi kilometr k opeře číslo 13. Napínavé bylo hledání, souřadnice nám neseděly minimálně o sto metrů. Nakonec jsme ji našli, byla modernizovaná a zamčená. A začalo pršet. Takže jsme se vyprdli na zbytek plánů na turistický výšlap k dalším operám a vydali se zpátky do průsmyku.
Ale úplně jsme to ještě nevzdali. V jižní části průsmyku se nachází tři poválečné bunkry – dva pro tanky Pershing a jeden s kulometnou kopulí. U všech už jsme byli, ale v žádném vevnitř. Tak jsme se chtěli podívat, jestli se tam v mezičase někdo neproboural, že bychom se jako konečně pozvali na návštěvu.
U tankového objektu blíž k silnici jsme chvíli zaklínali nově vypadající visací zámek, ale bylo to marné. Už v solidním deštíku jsme tedy vyrazili k objektu s kulometnou kopulí. A tady jsme slavili úspěch, neb byl otevřený! Zajímavá byla asi hlavně samotná kopule s fungujícími posuvnými uzávěry střílen na kuličkových drahách. Fungovaly tak dobře, že si tam Ondra málem ucvaknul prst. A venku mezitím přestalo pršet a vykouklo sluníčko. Takže jsme fotili, natáčeli videa a tetelili se blahem.
Ale každá sranda jednou končí. Když už jsme naznali, že jako stačí, tak jsme ještě chtěli vztyčit zpátky boční stěny maskovacího domečku na kopuli. Přitom jsme zjistili, že záleží na pořadí a násilí při otevírání není třeba, pokud se nejdřív normálně odemkne a otevře ta správná část. No, smůla. Každopádně, co jsme sundali, jsme zpátky i vztyčili, tak to dobře dopadlo. Ony teda stejně některé ty kusy byly už částečně urezlé, takže to fungovalo tak napůl.
Druhý tankový objekt již žádná tajemství nevyjevil, neb byl opět zašpérovaný. A tak jsme se vydali zpátky k autu.
A tehdy se to stalo. Ondra si chtěl kapnout do oka a vytratil přitom čočku. A to byl průšvih, protože jeho čočky se nedají jen tak někde koupit. Ota to moc nechápal, já radši nic neříkal, neb stresu bylo najednou i tak až až. Začali jsme prohledávat asi metr čtvereční trávy, který jsme vyhodnotili jako nejpravděpodobnější místo dopadu, ale byla to marnost nad marnost. Asi po dvou a půl hodinách zoufalství jsme se téměř za setmění rezignovaně rozhodli to zabalit a vyrazit do kempu v Auronzu. Už jsem byl připravený na to, že akce končí a my pojedeme předčasně domů. Auto do kempu jsem odřídil já, navigace s námi laškovala a hnala nás přes nějaký boční hřeben a další průsmyk, ale zvládli jsme to. Dole ve vesnici jsme ještě chvíli hledali kemp, ale i to klaplo.
Asi bylo dobře, že jsme se rozhodli nejdřív zakempovat. Ondrovi se to celé trochu rozleželo v hlavě a rozhodl se zkusit přežít další den s původním programem. V plánu byl celodenní výstup na 2140 metrů vysokou horu Monte Tudaio a tam prý oči tolik potřebovat nebude :o). Na vrcholu té hory postavili Taloši pancéřový fort (původně vyzbrojený čtyřmi kanóny 149mm ve věžích), proč bychom tam taky jinak lezli, že.
středa, 25.6.2014
Večer i v noci pršelo, ráno bylo v údolí pošmourno a mlhavo. Přesunuli jsme se k výchozímu bodu výstupu na Monte Tudaio – parkovišti u restaurace Pino Solitario (osamělá borovice) ve vesnici Pinié, asi 878 metrů nad mořem. Sice jsme jeli celou dobu po asfaltu, ale přišla v kopci ke slovu i jednička. No byl to krpál ještě než jsme vyšli. Na parkovišti bylo překvapivě liduprázdno, a tak jsme měli horu prakticky sami pro sebe (taky co čekat uprostřed týdne a v takovém počasí). Čekalo nás 18 kilometrů dlouhé stoupání s převýšením nějakých 1300 metrů.
Hned kousek od parkoviště byla na naučné ceduli zmíněná nějaká opera Vallo Alpina, ale rozhodli jsme se nezdržovat cestou nahoru a zastavit se tam případně až při návratu. Sice stále nepršelo, ale mlha v cárech nám nedávala vidět na víc jak několik desítek metrů. A tak jsme stoupali po původních serpentinách úpatíčkem, které bylo natolik prudké, že v každé zatáčce trčel ze skály železný kruh, přes který lanem vojáci kdysi vytahovali do kopce děla. A v některých pasážích bylo na zemi položené pletivo, asi aby se zabránilo erozi.
No a nakonec začlo i pršet. Nejdřív méně, pak více a více… Takže když jsme dorazili po několika kilometrech v jedné serpentině na opuštěnou vojenskou strážnici, moc jsme neváhali a uchýlili se dovnitř. Svlékl jsem totálně mokré a studené bavlněné triko (vůbec nechápu, jak v tom ti vojáci můžou přežít nečas) a vytáhl z batohu vlněný svetr. I tak mi byla po chvíli pěkná kosa. Abychom se zahřáli, tak jsme chvílemi pochodovali uvnitř strážnice kolem dřevěného stolu s lavicemi. Pořád dokola. Ale moc to nepomáhalo.
Přístupová cesta na Monte Tudaio. Tudy tahali kanóny. Fotil Ota.
Čekali jsme tam takto nejmíň dvě hodiny. V oknech jsme chvílemi lovili zbytky mobilního signálu, abychom se podívali na nějaký místní radarový server. Což se nakonec podařilo a italský server nám tvrdil, že kolem poledne pršet přestane. Moc jsme tomu nevěřili, ale fakt. Kolem poledne postupně přestalo pršet. Bylo to doslova za pět minut dvanáct, protože už jsme byli dost nalomení k návratu zpátky k autu.
Takhle nezbylo, než si zase obléct mokré triko a vyrazit dál do kopce. V jednom místě byla turistická trasa provizorně přeznačena kolmo šturmem nahoru, neb kolem serpentiny se nacházely polomy po lavině. Zdola to nevypadalo, ale poté, co jsme se pracně vydrápali (místy po čtyřech) prudkým svahem na horní cestu, jsme usoudili, že vzít to přes ty polomy by nebyl dobrý nápad. Nebyly to jen tak popadané stromy, ale totální změt zakrslých jehličnanů a všecho možného dalšího křoví.
Cestou na Monte Tudaio. Zleva Ondra, Alexandr. Fotil Ota Jirků.
Počasí se minutu od minuty lepšilo, chvílemi se mraky i roztrhaly a já si v jednom okamžiku, kdy jsme nad sebou zahlédli jakési vrcholky skal, říkal, že snad nepůjdeme až tam k té věži nahoře. To přeci musí být nějaký vedlejší vrchol. No, nebyl. A lezli jsme až tam. Do oblak. I sníh tu ještě místy byl.
Nahoře nás čekalo překvapení. Dochovaly se zbytky kasáren a různých podružných hradbiček. Ale z hlavního bateriového objektu fortu zůstaly jen beztvaré hromady suti. Dokonalá likvidace. Aspoň, že mraky se chvílemi protrhaly a my viděli až dolů do údolí, kde jsme v noci kempovali. Pěkný výšlap. Chodit to dvakrát třikrát týdně, tak zvládám všechny československé dálkové pochody s prstem v nose.
Cestou dolů jsme se ještě zastavili v kavernové baterii Col Muto budované (a nedokončené) v letech 1916-1917, ale to už bylo vše.
Tedy, vlastně, ne tak úplně. Dole pod kopcem jsme sešli po značené pěšince k avizované italské opeře. Byla vyčištěná, opatřená vysvětlujícími popisky a hlavně otevřená! Chvíli jsme tam blbli, ale pořád nebylo jasné, proč ten plánek podzemí vůbec nesedí. Až teda jsme se nějak domňoukli, že ty schody, co vedou podél skály kamsi dolů, možná vedou ještě k další opeře. A to snad bude ta správná.
Schodů bylo neurekom, ale opravdu, dole byla ještě jedna opera. Opět v podobném duchu (otevřená, vybavená pseudomaketami zbraní, opatřená vysvětlivkami, dokonce s návštěvní knihou). A kdo zná trochu Vallo Alpino, tak možná zažil italská točitá schodiště v několika vyzděných válcových šachtách šikmo nad sebou, kterými byly často na podzemí napojené například objekty pozorovatelen. Tak ty tu byly také. Jenže dřevěná schodiště už dávno odnesl čas a místo nich tu byly novodobé kovové žebříky. Jako pěkné to bylo, jen u nás by to asi neprošlo jako dostatečně bezpečné řešení, když se musí do schodišťových šachet na českých tvrzích dávat zábradlí i s pletivem, aby si chudáci turisti náhodou neublížili… Internet později vyjevil, že se jednalo o dvojici oper 9 (ta spodní) a dělostřelecké 9bis uzávěru Cima-Gogna.
Venku se během naší prohlídky opět zatáhlo a žačalo hřmět. Pěkně nás to motivovalo se zmíněným venkovním schodištěm podél skalní stěny navzdory celkové sešlosti věkem i vyčerpáním co nejrychleji dostat zpátky na turistickou cestu a pak k autu. Jenže stále jen tak krápalo, žádný chlapácký déšť, tak jsme ještě koketovali s myšlenkou navštívit za světla i nedalekou baterii Col Ciampon. Jenže sotva jsme dojeli do vesnice Laggio di Cadore, odkud tam vede cesta, spustil se ten dlouho očekávaný slejvák takovou silou, že stěrače auta skoro nestíhaly odhazovat vodu z předního skla. Takže jsme usoudili, že to netřeba hrotit a otočili se směr kemp z předchozí noci.
no images were found
čtvrtek, 26.6.2014
Ráno byla obloha vymetená a my s východem slunce vyráželi zpátky na Col Ciampon. Ve vesnici Laggio di Cadore jsme se krátce pomotali po jednosměrkách (ještě, že jsme to včera zabalili!) a když už nás to nebavilo, tak jsme najeli na tu jedinou správnou cestu k baterii. Byla to taková typická italská úzká asfaltečka, sem tam s kamennými zídkami, už jen trefit se tam s Mazdou bylo chvílemi o nervy. Naštěstí nikoho nenapadlo, že by mohl ve stejnou dobu vyjet z protisměru. Na konci asfaltky jsme zaparkovali hned vedle nějakého domku a vydali se lesní cestou pěšky asi kilometr k baterii samotné.
Povrch baterie byl takhle ráno opuštěný a částečně ještě ve stínu kopce, takže focení vyžadovalo velkou dávku sebezapření. Největší atrakcí byl asi poměrně velký fragment nosného prstence dělové věže z nedalekého fortu Monte Tudaio, který sem snesli z fortu helikoptérou. Kromě toho byla všude kolem hromada jakýchsi polních opevnění, ale těm jsem moc nevěnoval pozornost, bo jak to není aspoň ze šutrů, tak je to houby bunkr.
To další bod z dnešního plánu vypadal mnohem zajímavěji. Chtěli jsme se totiž vydat na horský hřeben na druhé straně údolí, kde stojí pancéřový fort Col Vidal. Tento italský fort z první světové války byl postaven v nadmořské výšce 1880 m a byl vyzbrojen čtyřmi věžemi Armstrong pro 14,9 cm kanóny a kulometnou věží. Dnes tam z té výzbroje samozřejmě nic není, ale aspoň uvidíme zase nějaký beton. Jen ta dvanáctikilometrová přístupová cesta z vesnice Lozzo di Cadore se spoustou serpentin vypadala už z mapy hrůzostrašně, zvlášť když jsem si představil, že budu řídít. Nemám nic radši, než tyhle horské asfaltky na šířku jednoho auta bez svodidel a se srázem dolů na jedné straně.
Nakonec jsme cestou nahoru nepotkali naštěstí ani jedno auto. Jen asi v půlce byl zákaz vjezdu a jakási A4ka psaná italsky. Pochopili jsme, že se tam cosi opravuje, ale přece se nebudeme vracet, tak jsme jeli dál. Na těch papírech většinou bývají napsané nějaké obskurní časy, kdy se jako pracuje a kdy ne, jenže kdo tomu má v té italštině rozumět. A pak ještě ty serpentiny – většinu jsem jich projížděl nadvakrát, abych se v nich vytočil. Ondra to samozřejmě zkušeně komentoval, že si prý blbě najíždím, že musím až ke krajnici a pak tááákhle rychle točit volantem a kdesi cosi. Nutno podotknout, že s očima na tom byl už tak dobře, že se rozhodl, že dolů do vesnice to pojede on a byl pak v některých těch serpentinách docela překvapený, že i on musel nadvakrát.
Nahoře na hřebeni bylo útulné parkoviště se studánkou, nádherné počasí i výhledy, balada hadr. Jen k tomu fortu to zase bylo skoro dva kilometry turistiky. Fort samotný si v první světové válce zrovna dvakrát nezabojoval (resp. vůbec), ale dnes je z něj ruina, protože před druhou světovou válkou z něj Italové vytěžili všechny železné prvky. Jsou tu k vidění odolná kasárna, totálně zdevastovaný objekt samotné pancéřové baterie, který vypadá spíš jako hromada šutrů, a také nějaké to podzemíčko s muničními sály.
Cestou k fortu Col Vidal. Fotil Ondra.
Všechno jsme prošmejdili a nakonec se vydali po hřebenu ještě kousek před fort na nedokončenou kavernovou baterii Col Ciavallon. To je v podstatě taková soustava podzemních štol (částečně vybetonovaných) s jedním vchodem a několika „střílnami“ po obvodu pahorku. Kromě závalu ve vchodu vypadalo podzemí poměrně čistě a bezpečně.
No jo a co teď? No přeci oběd! Ten pravý bunkrácký, na parkovišti vedle auta, stále s parádními výhledy. Po něm už jsme jen sjeli zpátky těch 12 kilometrů do vesnice. Tam jsme chvíli maturovali na samoobslužné benzínce uprostřed vesnice a kluci taky zaběhli do krámku koupit nějaké pečivo. Takové atrakce jim rád přenechám, nakupovat stylem ruce nohy mě zrovna dvakrát intelektuálně neuspokojuje 
Ondra odněkud vyhrabal, že dole v údolí je na pahorku nad vesnicí Vigo di Cadore malý pancéřový fort Col Picollo. A když už jsme tady, tak jakože to vysbíráme všechno. Tak jo. Vypadalo to na pohodovou procházku. Zaparkovali jsme auto u hřbitova a relativně nalehko se vydali pěšinou do lesa tím správným směrem. Jenže pěšina po chvíli skončila, nastoupily houštiny a na konci toho všeho jsme se vynořili vedle jakési budovy s otevřenými dveřmi. Nebylo na první pohled jasné, jestli je nebo není opuštěná. No naštěstí byla. V podstatě jsme se už nacházeli v areálu fortu, kde si Italové po válce postavili nějaké další budovy a zřejmě tu byla nějaká posádka. Dnes tu lišky dávají dobrou noc. Fort je mrňavý a jediné, co se dá jakž takž fotit, jsou odolná kasárna. Z bateriového objektu zbyly zase jen krátery roztroušené po lese.
Takže zpátky k autu, tentokrát po přístupovce. Ale stejně se to nakonec zvrhlo v průstup nějakými houštinami. No a co s načatým dnem? Tak co kdybychom jeli třeba zase do průsmyku Kreuzbergpass, kde jsme nestihli dokončit uzávěr Comelico Alpského valu? Jak vymyslel, tak udělal.
Z hlavní cesty do průsmyku jsme před ním odbočili na takovou úzkou asfaltku k chatě Malga Coltrondo. Naštěstí jsme cestou nikoho nepotkali a naštěstí jsme měli SUVčko. Místy, hlavně v druhé půlce, je silnička už horší a jsou na ní příčné rýhy, kde bychom s normálním autem museli opatrně. Pamatuju si, jak jsme tu kdysi jeli s Michalem červeným Peugeotem a museli jsme to otočit, protože to auto málem zavařil :o).
Tentokrát jsme dojeli až k chatě a vyrazili solidním kvapíkem do kopce směrem k opeře č. 7. Tou byl dělostřelecký monoblok pro dva 75 kanóny. Docela zajímavý objekt, navíc v nádherné přírodě. Jenže když jsme k němu dorazili, tak jsme zjistili, že dveřmi se dovnitř asi nedostaneme. Hmm, tož co teď? Nálada poklesala, ale jen do té doby, než jsem si všiml, že zazdívka jedné střílny tam drží doslova na dobré slovo. Takže nakonec jsme se podívali i dovnitř. Objekt nebyl rozhodně dokončený, například nebyl osazený pozorovací zvon, pro který je tu nachystaná šachta.
Cestou zpátky Ota usoudil, že další opera (ryze kulometný monoblok č. 6) tohoto uzávěru, na kterou jsme se chtěli s Ondrou ještě před západem slunce rychle podívat, pro něj není dostatečně atraktivní a vydal se zpět k autu. No a my s Ondrou to vzali šturmem k dalšímu monobloku. Trochu záludné bylo, že naše lokalizace nebyla dvakrát přesná a po urputném prohledávání houštin na daném místě jsme usoudili, že tady to nebude. Začali jsme se rozptylovat po okolí, víc a víc se vzájemně vzdalovat (někde tu přece být musí!), až po notné chvíli se Ondrovi podařilo monoblok objevit o pěkný kus (několik set metrů) dál směrem k průsmyku. Navíc zavřený, ale zase tolik to nevadilo, protože byl docela fotogenický. A hezky nasvícený zapadajícím sluncem.
Tak, ale to by pro dnešek stačilo, bo tu není žádný kemp a my máme pro další dny i jiný program. Takže se plánovací rada usnesla, že vyrazíme z průsmyku na sever přes Sexten co nejdál to půjde. Nakonec jsme to zapíchli po osmé hodině v kempu u Brunecku, kde jsme spali první noc. Tentokrát nepršelo, a tak jsme mohli pořádat obvyklou večerní párty pod širým nebem.
Moje nové kanady po třech dnech chození po bunkrech. Ať žije polyuretan! Obuvník se vyjádřil, že ta mezipodešev byla úplně zpuchřelá.
Jo, moje nové kanady nevydržely výstup na Monte Tudaio. Prakticky jim odpadly obě dvě podrážky. Jak se to může stát? Ne, není to šmejd, jak jsem se dočetl na internetu. Jen je v podrážce použitý polyuretan a ten se prý nesmí moc dlouho skladovat, protože se pak vinou hydrolýzy rozpadá na prvočinitele. Je to prý normální a rozpadá se tím méně, čím více se v botách chodí. No a co se s ním stane po deseti letech skladování (odkud by se ty vojenské kanady asi tak daly sehnat odjinud, než z vojenských výprodejů skladů..)? Po třech dnech podrážky odkráčely. Dobrá zkušenost pro příště – nekupovat boty s podrážkou s polyuretanem, které byly skladované víc jak tři roky. A pozor, týká se to i většiny pohorek, které se za nemalý peníz prodávají v různých outdoorových obchodech. Naštěstí mi za šest stovek jeden dobrý obuvník v Brně kanady opatřil podrážkami ze surové gumy, a to je prý na furt.
no images were found
pátek, 27.6.2014
Tak a dnes jsme brzo ráno vyrazili dál na Brixen a pak po dálnici do Trenta. Před první světovou válkou patřilo toto město Rakousko-Uhersku a protože bylo ze tří stran obklopeno italským územím a tvořilo tak jakýsi výběžek, bylo mohutně opevňováno. Část těchto opevnění popisuje Ondra Filip na svém zápisníku. Fortů a pevnůstek je v okolí ovšem tolik, že lze těžko vše stihnout prozkoumat během jedné návštěvy oblasti, a tak jsme se tentokrát hodlali zaměřit na některé, které jsme ještě neviděli.
Začali jsme starým kamenným uzávěrovým fortem Albuso (dnes Bus de Vela) západně od města. Příjezd k němu je od kruháče nové silnice poněkud záludný, jak se špatně odbočí, člověk se ocitne hned v tunelu a není prostor na opravu. Přiznám bez mučení, že my jsme to zvládli až napodruhé. Zaparkovali jsme před zamčenou bránou chvíli před desátou. Asi minutu po nás dojel nějaký chlapík a že v deset se otvírá. To jsme tedy byli poněkud překvapení.
Skalní soutěska s původní cestou u fortu Albuso.
Ve fortu je jakési pseudomuzeum, zjevně spíše státní, protože to bylo zadarmo. Exponátů týkajících se opevnění však moc nebylo, nejhodnotnější mi přišel asi krátký film, který popisoval forty kolem Trenta za první světové války. Druhý nejhodnotnější bod prohlídky byly moderní, čisté a fungující záchody Také jsme nakoukli do skalní soutěsky s původní silnicí, kterou fort bránil. Hned bylo jasné, že to byla poměrně jednoduchá úloha. Dnes se jezdí po nové silnici již zmíněným tunelem. Byli jsme jediní návštěvníci, ale tak o víkendu je to možná jiné.
Oproti horám během předchozích dnů bylo tady v okolí Trenta pěkné teplíčko. Obloha vymetená, slunce žhavilo na plný kotel. Už abychom zase zalezli někam do podzemí.
Tak jsme vyrazili na druhou stranu údolí do zalesněných kopců na východ od města. Tam se na hřebeni Monte Calisio nachází takový kavernový podzemní částečně vybetonovaný systém, jehož součástí byly i dvě šachty s dělovými věžemi. No a abychom se cestou do kopce nenudili, tak na východním úpatíčku téhle hory jsme se ještě chtěli zastavit na pancéřové baterii Casara. O té Ondra básnil, že má také beton v podzemí a dokonce místo střeleckých kaveren zde jsou betonové dělostřelecké tradytory. A prý by se mělo dát dostat dovnitř. No tak paráda. Casara vznikla tak, že Rakušáci odstřelili původní fort, který se na tomto malém pahorku u cesty nalézal a na jeho místě vykopali v podzemí nějaké ty chodby s kavernami.
Když jsme celí natěšení dorazili ke Casaře, zjistili jsme, že vstup je poměrně nově zabezpečen tak, aby se dovnitř nikdo nedostal. Hledali jsme zvenku i ty tradytory a dokonce našli, ale střílny jsou dnes zmenšené pouze pro průlet netopýrů. Takže zklamání. Ondra ještě tvrdil, že někde na Internetu viděl plán podzemí, ale přes všechno zoufalé googlení na místě už na nic nepřišel. Nicméně, jak jsme tak šmejdili po povrchu, narazili jsme aspoň na nenápadnou plazivku kamsi do podzemí. A to bychom nebyli my, abychom se tam nemrkli, že. Tedy kromě Oty, ten se dobrovolně rozhodl, že s tou rudou hlínou, po které jsme se tam museli soukat, nechce mít nic společného a zajistí nás z týlu, tedy zvenčí. Já s Ondrou jsme se odradit nenechali a vevnitř narazili na pozůstatky podzemí. Daleko jsme se tedy nedostali, bylo to celé odstřelené a nejzachovalejší bylo cosi, co vypadalo jako vchodová střílna. Ale jako slabá náplast na zavřené hlavní podzemí to zafungovalo.
Podzemíčko na baterii Casara.
Pak už nám nic nebránilo vystoupat na vrchol Monte Calisio (1097 m.n.m.). Tam jsme hned našli obě šachty po věžích pro 150mm kanóny a chvíli poté i hlavní vstup do podzemí. Podzemí je tu poměrně rozsáhlé a volně přístupné. Dokonce, když jsme vylezli jednou kanónovou střílnou vystřílenou ve skále ven, tak jsme narazili na naučné cedule i s plánkem podzemí. Takovou turistiku mám rád! Žádné zabezpečování, jen ať se turisté poučí Ono teda to podzemí vypadalo vyrubané v poměrně kompaktní skále, tak to asi nebylo ani moc nebezpečné. Bylo to zábavné a cestou zpátky k autu to bylo s kopce. Cestou je těch válečných atrakcí vícero, celý kopec je prokopaný různými kavernami, zákopy a podobně, ale nic z toho už nám nepřipadlo tak atraktivní, abychom se nějak zásadně zdržovali. A taky hlad je hlad a u aut nás čekal obligátní (pozdní) bunkrácký klobáskový oběd
Ondra v podzemí baterie Busa Grande.
Posilnění jsme se vydali na další skalnatou horu Cima Celva, kde Rakušáci postavili pancéřovou baterii Monte Celva. To posilnění bylo důležité, protože když jsme zastavili na parkovišti vedle fortu Roncogno ve vesnici Passo del Cimirlo, viděli jsme místo oné hory jen téměř 200 metrů vysokou skalní stěnu, na kterou jsme moc nechápali, kudy se tam asi tak budeme drápat. Vedla tam sice diretissimou nějaká via ferrata, na kterou se zjevně chystali jiní turisté z auta vedle nás, ale tu jsme tedy v plánu neměli.
My zvolili poněkud konzervativnější turistickou přístupovou cestu. Resp. takovou kozí stezku traverzem doprava a pak po hřebínku až na vrchol. Ideální na trénink kopců. Dvakrát denně nahoru a dolů a budu vyhrávat horské maratony s prstem v nose.
Podobně jako dopoledne, i tento kopec je prokutaný jako ementál různými chodbami a kavernami. Na první zjevně vojenské pozůstatky bunkrů a zákopů jsme narazili už v půlce výstupu. Dlouho jsme bádali nad smyslem hluboké (přes deset metrů) čtvercové šachty, ze které šel chladný průvan a indikoval tak, že tam dole bude možná nějaké podzemíčko. Na nic jsme ale nepřišli, a tak jsme pokračovali ve výstupu. Na vrcholu jsme hned našli šachtu po dělové věži a také podzemíčko s několika bunkry pro kanóny rozmístěné po obvodu kopce.
Cestu dolů jsme už podruhé míjeli dřevěnou směrovou ceduli na „stezku 100 schodů“. V mapě bylo značené cosi jako tunel nebo podzemíčko a jalo mne podezření, že to bude nějaká zábavná vojenská záležitost. Tak jsme tam jukli a fakt. Vyklubalo se z toho malé podzemíčko se střílnami pro kulomety a hlavně tunelem se spoustou schodů, který nahoře ústil na dně té hluboké šachty, nad kterou jsme neúspěšně bádali při výstupu.
Ještě nebyl úplně večer, a tak jsme se po krátkém plánování rozhodli zvládnout průzkum ještě jedné pancéřové baterie, a to Busa Grande na kopci nad jezerem Levico. On má Ondra pro tyhle „pancéřové“ forty, které už dnes pancéřové vůbec nejsou, nějakou slabost. Ale je fakt, že z těch všech kaveren v okolí, je to asi to zajímavější, často jsou k vidění různé betonové bunkry a je teda pravda, že když tu byly kdysi osazené pancéřové dělové věže, tak to musel být monumentální pohled.
K baterii Busa Grande jsme vyrazili pěšky do malého kopečka poté, co jsme zaparkovali u hlavní křižovatky malé vesničky Compet severovýchodně od jezera. Byla to taková příjemná podvečerní procházka, necelý kilometr. Od křižovatky k baterii a zpět vede dokonce malý pěší okruh lesem, jeho hlavní účel ale zjevně je (nebo spíš byl, protože to bylo celé poněkud omšelé) podpořit tělo různými cvičebními překážkami, hrazdami, kladinami a podobnými kejklemi.
Na samém vrcholku je malá louka se dvěma šachtami po věžích, pěkně oplocených, aby tam nikdo nezahučel. Nebylo moc co okoukávat, tak jsme se hned vydali hledat vstupy do podzemí. Našli jsme nakonec dva – jedním dovnitř a druhým, pohodlnějším, ven. Už nebylo kam spěchat, tak jsme si to podzemí pěkně užili, pokud se teda dá mluvit o prolézání chodeb a sálů poničených odstřely. Jedna z věží slouží navíc jako popelnice a dole se odpadky souvisle přelévají do hlavní galerie. No skoro jako v Polsku.
Dolů k jezeru jsme sjížděli už za šera a tak nějak doufali, že se nám podaří se upíchnout v jednom z kempů na břehu. A zadařilo. V recepci byl nějaký amík jako noční služba, ubytování proběhlo bez problémů, akorát tvrdil, že od nás nemůže vzít hotovost a karty už takhle v noci neberou, že ohledně placení musíme ráno. A že kasu otevírají v devět nebo tak nějak, zatímco my chtěli odjet dřív. No ale to se nějak poddá, hlavně, že jsme ubytovaní.
sobota, 28.6.2014
Ráno jsem naběhl na recepci s tím, že chci platit. Podobný problém měla nějaká cizinka, ale ta na tom byla hůř, protože jí tvrdili, že prý podělala něco v chatce, kde bydlela se svou kamarádkou, a musí teda zaplatit i to. Mně nejdřív naznačovali, že kasa ještě není otevřená, ale já skálopevně tvrdil, že mi recepční večer řekl, že když budu platit v hotovosti, tak nebude problém. A vyšlo to. Zaplaceno, abfahrt.
Dnes byl v plánu hlavně přesun po dálnici kolem Benátek zpátky někam do hor na sever k Rakousům. Ale zase nic se nemá přehánět a když je hned vedle kempu (pár kilometrů) vesnice Tenna se stejnojmenný starým kamenným fortíkem, kde jsme taky ještě nebyli, tak co bychom se tam nejdřív nepodívali, že?
Nakonec to byla rychlá návštěva – fort sice vyčištěný, ale oplocený. Takže jsme jen obešli plot a následovali původní plán. A taky začalo pršet. Ba dokonce lejt. Byly takové návrhy z Ondrovy strany, že bychom se mohli zastavit cestou na Monte Grappa. Na vrcholu této skoro 2000 metrů vysoké hory se nachází fort, muzeum, vojenský památník a prý rozsáhlé částečně přístupné podzemí. To všechno znělo zajímavě až na to, že tahle hora se nachází jaksi stranou, a tudíž přesun k ní sežere dost času. Dost dlouho jsme o tom diskutovali během obědové pauzy u Bassano del Grappa. Zrovna přestávalo pršet, ale čas byl neúprosný a vycházelo nám, že buď bychom už nestihli večer rozumně nic jiného nebo bychom museli Monte Grappu proletět takzvaně metelesku blesku. Nakonec jsme se shodli, že se tam podíváme jindy a místo toho jsme navštívili místní supermarket, že koupíme nějaké ty úplatky našim blízkým, co zůstali doma. Já nakonec klukům koupil fotbalové trubky (které pak nadšeně používali, naštěstí trubky se brzo rozpadly) a roborybičku do vany (tu asi někdo snědl, už jsem ji dlouho neviděl).
No a pak už jsme to smažili po dálnici až někam do údolí Felly. Cestou jsme se dohodli, že zkusíme dojet bočním horským údolím až do průsmyku blízko hranic se Slovinskem, kde se měl nacházet poválečný uzávěr Vallo Alpina Selle Nevea. Nikdo z nás přitom nevěděl, jestli ho Taloši náhodou nevytěžili jako ostatní poválečné úzávěry, takže to bylo poměrně dobrodružné.
Hned na začátku odbočky do údolí s tímto uzávěrem nás čekal zákaz vjezdu a obvyklá italská A4ka s nějakými texty. Tož co teď? Stejně jsme tomu pořádně nerozuměli, tak jsme jeli dál. Asi po deseti kilometrech jsme narazili na rozestavěný úsek cesty, ale zrovna tam nikdo nepracoval, stroje byly zaparkované po stranách, nikde ani noha. Takže pohoda. Navíc jsme nebyli sami, kdo tu jezdil.
Typické maskování italského kulometného panzernestu. Uzávěr Selle Nevea.
No a pak přišla konečně cílová lokalita. Odstavili jsme auto u odbočky na lesní cestu, přestrojili se z cestovního oblečení do expedičního (takže ty zasviněné kalhoty z předchozích dní a pohory, resp. v mém případě zůstalo u botasek, protože o kanadách už jsem zmínil, že tuto akci jaks nerozchodily). A vyrazili jsme k souradnicím nejbližšího bunkru. Napětí by se dalo krájet. O to větší bylo naše nadšení, když jsme ten kulometný bunkr našli a zjevně netknutý. Pidi podzemíčko napojené klaustrofobní chodbičkou na italskou verzi Panzernestu. Zvenku dokonale maskované. No vyřádili jsme se tu maximálně. Pro mne to byl první poválečný objekt tohoto typu, do kterého jsem se dostal. O kus dál byl ještě jeden podobný objekt, který jsme taky prolezli.
Uzávěr Selle Nevea sestává s několika kulometných objektů popsaného typu, dvou objektů s polokopulí pro protitankový kanón a jednoho velitelského bunkru. Dva objekty, co jsme viděli jako první, se nachází poněkud v týlu, zbytek přehrazuje silnici v místě, kde tvoří serpentiny, asi o půl kilometru dál směrem ke Slovinsku. Tak jsme tam přejeli autem a pokračovali v průzkumu. Hned u cesty velitelský objekt, do kterého se nám podařilo dostat normálně vchodem. Hned vedle kanónový bunkr, ale přes veškeré oblézání a zkoumání jsme se do něj nedostali. No a pak jsme potkali týpka, který se po chvíli ptal Ondry, jestli není Ondra. Srandy kopec, srazili jsme se tu s Luka Novakem. Tento Slovinec bydlí v Rateče a už jsem si s ním kdysi psal, když jsme oba našli geokešku v jedné tvrzi Vallo Alpina v údolí blízko Tarvisia. On si pak ještě dopisoval i s Ondrou. Ondra se ho mimochodem ptal, jestli by neměl čas se mrknout na Selle Nevea, že bychom se tam rádi podívali, ale že pokud je to taky vytěžené, tak ať tam zbytečně nejezdíme. No a Luka na to nějak neměl čas a dojel tam až dnes. Pak si všiml auta s českou značkou a napadlo ho, jestli to nejsme my. A neuvěřitelný příběh se stal skutečností.
Setkání s Lukou Novakem. Zleva Alexandr, Luka, Ondra.
Luka s námi potom obešel několik kulometných objektů než jsme se zase rozloučili a on odjel, zatímco my pokračovali k čelu uzávěru. Tam se nám podařilo dostat nouzovým východem do druhého kanónového bunkru, ve kterém jsme strávili moře času už jen kvůli tomu, že jsme tam našli kulový čep s kanónové lafety a zbytky maskování hlavně. To byla taková trubka imitující dřevěný kmen, která byla vražená střílnou dovnitř a zvenčí přivařená. Zvenčí to vypadalo jako normální ocelový plát a vevnitř jsme měli ten železný kmen.
No parádní to tu bylo. Nevím jak Ota, ale já s Ondrou jsme byli v euforii z uskutečněných objevů. Akorát teda se den chýlil ke konci a my byli v zapadlém údolí stranou všech hlavních cest. No nenapadlo nás nic lepšího, než že sjedeme do Bovce do kempu a druhý den si to dáme přes Vršič do Krajnske Gory a pak dál do Rakous a domů. A dnes navečer že bychom ještě mohli nostalgicky vyběhnout k fortu Hermann.
Tak jo. Akorát že přišla solidní bouřka a zatímco jsme se ubytovávali v kempu, tak lilo a lilo. Chvíli jsme čekali a když to pak vypadalo, že už lije míň, stejně jsme vyrazili na Hermann.
Z parkoviště pod fortem už jsme šli nahoru jen za takového krápání. Ondra tvrdil, že prý tam snad zpřístupnili nějaké podzemí, tak snad uvidíme i něco nového. A taky že jo. Kolem fortu to bylo trochu popílené a v jednom místě stála nová naučná cedule a vedle ní šachta s točitým schodištěm vedoucí do malého podzemíčka se střeleckými pozicemi ve skále – ve směru od fortu vlevo jedna pro kulomet, uprostřed jedna pro světlomet a vpravo pozorovatelna. Na stropě zbytky prehistorických elektroinstalací, jako zajímavé to bylo. Jen jsem poněkud znervózněl, když jsem zjistil, že jsem si nechal na sedadle v autě peněženku. Utěšoval jsem se, že tady se přece určitě nekrade tak jako ve velkých městech. Sice to moc nepomáhalo, ale po návratu k autu tam peněženka stále byla, tak to dobře dopadlo
neděle, 29.6.2014
Tak dnes už žádné bunkry, jen přesun domů. Jen jsme včera už jaksi nezvládli odpoledne nikde natankovat. Ale v nádrži je ještě benzín na 100 kilometrů, to přeci musí vydržet, do Krajnske Gory je to s bídou dvacet kilometrů.
Jo. Jenže přes Vršič. To vám řeknu, to byl teda nápad. Z jihu je to snad ještě horší kopec jak ze severu. Jeli jsme to dost velkou část toho stoupáku na dvojku a benzín v nádrži ubýval světelnou rychlostí. Normálně jsem se začal bát, jestli nám to vyjde. Nahoře na Vršiči jsme na chvíli vyběhli ven do fukejře podívat se po okolních kopcích a zavzpomínat na akci, kdy jsme tu v květnu 2006 hledali italské bunkry. Ale zima byla taková, že nás to po chvíli přestalo bavit, tak jsme zase naskákali do auta a vyjeli do tepla na sever. K té benzince jsme to nakonec zvládli. O kus dál jsme ještě začali přemýšlet, jestli by se nedala zvládnout návštěva Würzenpassu, ale otevírali až v jedenáct, a to nám jaksi časově neštimovalo s dojezdem do Čech, takže jsme to poměrně rychle zavrhli.
No a pak už to byla nuda nuda šeď. Už aby tu byla další akce.