Západní val a pevnost Strasbourg (2014)

Už se z toho pomalu stává tradice, vyrazit na začátku února na pár dní do západní Evropy na všelijaké bunkry. Tentokrát jsme měli strávit dva plodné dny v Německu na zbytcích Západního valu a poté se přesunout do Strasbourgu a objet maximum německých fortů této pevnosti. Akce pro mne byla veskrze překvapivá a poněkud jsem si napravil obzory. Ohledně Západního valu se obvykle v literatuře dočtete hlavně o tom, jak byl po válce masivně ničen a že se dochovaly jen úplné zbytky. Pamatuji ostatně návštěvu muzea Gerstfeldhöhe na konci devadesátých let, kde bylo lze navštívit pouze pár podzemních tunelů, neb z povrchových objektů zůstaly jen rozvaliny. Průzkum webu před akcí v rozporu s tímto vyplivl poměrně velké množství dochovaných kopulí a i starších kulometných objektů, byť tedy často různě v zástavbě.

Co se týče německé fortové pevnosti Strasbourg, pár fotek fortů už jsem viděl, ale měl jsem za to, že většina fortů je pozavíraná, ať už kvůli armádě nebo kvůli tomu, že tam sídlí různé firmy. Docela jsem tedy byl zvědavý, jak se situace změnila a co nás bude čekat.

No a hlavně! Měli jsme domluvenou speciální prohlídku festu Mutzig i s návštěvou obvykle nepřístupných částí. Sice to nakonec kvůli francouzským zeleným mozkům nevyšlo, ale k tomu se ještě dostanu.

5. února 2014, středa

Vyrazili jsme již klasicky ve středu ráno, plánovaný návrat v neděli večer. Spal jsem u Honzy, abychom mohli brzo ráno vyjet. Ještě se měl přidat Vašek, ale ten pohrdl Honzovým pohostinstvím a nabírali jsme ho až ráno na jižní spojce. S Ondrou jsme se srazili také již tradičně na Kateřině, odkud už jsme pokračovali již víceméně v koloně směr západ.

První plánovaná zastávka byla v Pirmasens už již zmíněné tvrze Gerstfeldhöhe, kde si chtěl Ondra vyfotit fortifikačně upravenou tankovou věž z Panthera a i poměrně ojedinělou kopuli 423P01, která byla nainstalována u vchodu do muzea. Cílová destinace nás přivítala deštěm, takže výsadek na focení byl opravdu rychlý.  Na další plánované zastávce nás čeká podzemíčko, tam déšť vadit nebude. Tou zastávkou byla další rozestavěná tvrz, Buchwäldchen mezi Pirmasens a Zweibrücken. V uzávěru vchodu pro mužstvo někdo autogenem prořezal díru, kudy se dá vlézt dovnitř.

Očekávání byla velká. Nicméně z původně plánovaného podzemí v rozsahu více než 4 kilometry chodeb a sálů bylo během války dokončeno jen asi 1345 metrů. Po válce bylo podzemí odstřeleno a následně částečně opraveno pro účely americké armády. Dnes je přístupných jen asi 600 metrů chodeb, ve kterých není prakticky nic k vidění. Ale je to zajímavé, to zase jo.

Návštěva byla vcelku rychlá. Také přestalo pršet, takže opět přicházely v úvahu i různé samostatné objekty. Jednak jsem na Geocachingu našel zachovalý objekt R B1-23 s třístřílnovou kopulí u Sulzbachu (lokalita též označovaná jako Quierschied), jednak jsem klukům opakovaně podsouval myšlenku, že ačkoliv nemáme přesnou lokalizaci objektu pro český kanón L1 v Alsbachu u Blieskastelu, že to přeci najdeme. No a Ondra pro změnu navrhoval B-Kleinstwerk na zahrádce školky v Rentrisch.

V Alsbachu se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, nejdřív jsme hledali na logičtější, nicméně nesprávné straně údolí. Poté, co jsem se zkusil zeptat několika domorodců, vyšlo najevo, kde bunkr asi je, ale že je to privát. On je totiž pod lesem u někoho na zahradě. Kluci tam nakonec pronikli z lesa, ale oproti fotkám z internetu už je bunkr poměrně zarostlý a snad to za to ani nestojí. Jinak Michal Večeř našel v lese nevybuchlý dělostřelecký granát z války.

Objekt WH723 s třístřílnovou kopulí 61P8 pro MG34 u Schulzbachu, resp. Fischbachu byl mnohem atraktivnější. V podstatě kompletně dochovaný a přístupný i zevnitř. Kulometná kopule má zevnitř azbestové izolace, jestlipak tehdy věděli o vlivu azbestu na plíce vojáků? Pěkně jsme se tu vyřádili, i proto, že vevnitř to bylo jen o trochu větší, než náš řopík, takže chvíli trvalo, než jsme se tam všichni vystřídali.

Ještě bylo trochu světlo, ale na žádné velké průzkumy už to nevypadalo, tak jsme se ještě vydali i na ten B-Kleinstwerk do Rentrisch (objekt WH337). Také proto, že tam někde je ještě objekt s další třístřílnovou kopulí 61P8, ale ten jsme bohužel nenašli. Kleinstwerk jsme našli, je to taková minitvrz s vchodovým objektem, jednou kulometnou střílnou a stropem posetým různými kopulemi, například třístřílnovou 407P9 (bohužel za plotem školky, ale fotit se to jakž takž dalo).

A to bylo toho dne vše, zvládli jsme už jen přesun do hotelu F1 v Merlebachu, kam jsme dorazili už za úplné tmy.

no images were found

6. února 2014, čtvrtek

Tak a dnes, dnes to teda měla být smršť všelijakých kopulí. Plán byl takový, že za svítání vyrazíme po dálnici do Merzigu, odkud se budeme postupně přesouvat přes Beckingen, Dillingen až někam do Saarlouis. Jak vymysleli, tak i provedli.

Začali jsme v Merzigu panzerwerkem R110b (WH 326). Je postavený pod státovkou, na jedné straně vchod, na druhé straně 47t vážící třístřílnová kopule 407P9 pro kulomet MG34. Dovnitř jsme se podle předpokladu nedostali, vchod byl pečlivě zakrytován nerezovými deskami. Takže jsme se opět nalodili do aut a vyrazili do Bietzenu. Kolem Merzigu je těch dochovaných bunkrů víc, i různé deskáče a ještě minimálně jedna kopule, ale neměli jsme přesné lokalizace, tak snad někdy příště.

V Bietzenu jsme se nejprve vydrápali na svah nad nádražím, kde se dochoval jeden SK (Sonder Konstruktion) panzerwerk s kopulí 20P7. Dost rozstřílenou. A bunkr je pečlivě zabetonován, byť s ním prý mistní bunkráci mají nějaké zpříštupňovací úmysly. Dost jsme se tu vyřádili, dnes první šestistřílnová kopule a ještě navíc se zásahy ze všeho možného.  V lese za bunkrem je patrná linie zákopů a dalších bunkrů, ty už jsou ovšem daleko za horizontem své životnosti. Dost tomu pomohly poválečné demolice. Ale v Bietzenu samotném je dokonce muzeum, tak jsme se rozjeli ještě tam. Muzeum je v typovém objektu R10a. To je takový bojový úkryt se střílnami pro kulomet. Ale nestálo to za to, je to totálně oplocené, střílny zarostlé, všude kolem baráky. Takže pokud není zrovna otevřeno, tak se vzhledem k ostatním atrakcím v okolí moc nevyplatí tam jezdit.

Takže další přesun do Beckingen. Počasí nám přeje, začíná svítit sluníčko. První zastávka byla hned u nádraží, kde jsme po asi desetiminutovém hledání místa k zaparkování skoukli bunkr R108b WH727 „Otto“ s pěknou deskovou střílnou pálící přes potok Mühlenbach. Vchod mám vyfocený asi jen já, kluci nečekali, že by to nebylo zasypané, tak tam ani nešli.  O kus dál v obci jsme si dali další cvičné hledání místa k parkování, odkud jsme vyrazili šturmem na kopec, kde jsme měli lokalizaci jiného dochovaného úkrytu R10a. Tentokrát bez plotů a zástavby, otevřeného a pěkného. Jen tedy ty střílny vypadaly víc jako okna než jako střílny. Vevnitř jen betonový podstavec na trojnožku, lafetaci tady zjevně žádnou nepoužívali. Zkrátka taková zodolněná mansarda.

Zato za protějším kopcem, u panzerwerku R114a WH767 „Erlkönig“, to byl úplně jiný dojem. Na stropě šestistřílnová kopule 20P7, u vchodu obrovský krakorec a pod ním kulometná střílna jako kráva. Velikostí ten bunkr připomínal naše tvrzové objekty. Vevnitř je docela hezké muzeum, bohužel otevírací doba jednou za měsíc nám moc šancí nedala. Na louce pod bunkrem dva menší objekty, někdo si dává práci, aby je odkopal, nějak se tu ta bunkrologie začíná rozmáhat. Cestou dál ještě Honza nabádal, že bychom se mohli podívat na nějaké pěkné deskáče u cesty, ale ono nebylo jasné, jestli nejsou náhodou nahoře na skále a čas kvapil, takže jsme se nakonec nezdržovali a chvátali dál na Dillingen.

Dillingen je normální město, kde jsou bunkry rozeseté většinou přímo v zástavbě, bylo to tedy takové zaparkovat, vyběhnout, vyfotit, nastoupit a brm brm k další kopuli. V jednom z bunkrů,  R114b SK WH020 “Douamont”, je i muzeum. Samozřejmě v době naší návštěvy zavřeno. Podle fotek na internetu by stálo za to podívat se dovnitř, zvenčí toho moc vidět není, jen šestistřílnová kopule a taková malá štola ke vchodu. Docela by mě zajímalo, jak ten bunkr původně vypadal.

Jinak jsme to brali poměrně systematicky a postupně. R108b WH23 (deskáč vedle parkoviště), R107b WH11 (další deskáč, tentokrát se zásahy kanónem přímo do desky, ovšem necitlivě překryté nerezovým pletivem), R115 WH8 se šestistřílnovou kopulí (v areálu fotbalového hřiště), již zmíněný R114b SK WH20 v parku vedle dětského hřiště,  R114SK WH32 se šestistřílnovou kopulí 20P7 v areálu školy. Pro průzkum místní lokality nemůžu, než doporučit tuto mapu.

Těch šestistřílnových kopulí je tu opravdu dochovaných relativně hodně, abychom zachovali variabilitu, rozhodli jsme se pro vsuvku v podobě objektů rozesetých kolem kolejiště u říčního přístavu. Lákal nás například R139 WH87, který byl původně vyzbrojen českým dvojčetem těžkých kulometů v české střílně. Bohužel objekt byl zjevně odstřelen a následně zahrnut, takže v současnosti je z něj vidět jen pozorovací zvon 90P9. To nedaleký objekt R112 WH45 s klasickou šestistřílnovou kopulí 20P7 je na tom lépe, pokud teda nepočítám růžové graffiti. Po neúspěchu s objektem R139 jsme pokračovali dále už jen v osvědčených kopulích, například objekt R114 WH49 s kopulí 20P7, pro změnu opět u trati.

Mimochodem, kam se hrabe Ostravsko, tady také kam oko dohlédlo nějaká konstrukce, komín, spousta železa, příkopy plné bordelu, zkrátka echt průmyslová oblast.

K dalšímu bunkru jsme pro změnu lezli přes plot. Ono tedy, kdyby mi docvaklo, co je to za bunkr, tak bychom šli správně po cestičce, ale takto jsme od našeho prvotřídního parkingu u  recyklačních kontejnerů vyrazili po pěšině do parku a pak se tak dlouho blížili k souřadnici, až bylo jasné, že je to za plotem. No a za plotem už bylo jasné, že jsme na hřbitově. A bunkr, R120b WH b121 je kompletně zasypaný a čouhá jen dělostřelecká pozorovací kopule 441P01, sloužící jako základ pro vlajkový stožár. Je tedy v Dillingenu i jedna hezčí kopule 441P01, méně zasypaná, ale k té jsme buď neměli přesnou lokalizaci nebo už nevím, proč jsme zvolili tuto. Asi že byla po cestě.

Dřív, než nás mohl někdo vyplísnit za lezení přes plot, jsme se ze hřbitova vymotali a vyrazili do Saarlouis. Ono to tedy tvoří spolu s Dillingen víceméně nepřerušovanou aglomeraci, takže jsme vlastně jen pokračovali v hledání bunkrů v zástavbě. Na začátku Saarlouis jsme si dali další R114 WH305 se šestistřílnovou kopulí 20P7, pro změnu v areálu firmy. Tj. za plotem, ale fotit se to dalo, ony jsou stejně všechny ty bunkry buď zasypané tak, že kouká jen kopule, nebo zabetonované. Takže jde víceméně jen o to vyfotit kopuli a mašírovat dál.

V centru Saarlouis právě probíhaly nějaké stavební práce, při kterých zjevně opravovali i fortovou pevnost. Otevíraly se nám docela hezké výhledy, kluci jukali nadšením, ale nebylo moc kde zastavit, tak to dobře dopadlo a naštěstí jsme se žádnými kamenáči nezdržovali :)

U vjezdu do kasáren jsme se vyfotili u vytržené kopule 20P7 i s informační cedulkou a následně se z centra vrátili zpátky na severní okraj Saarlouis, kde jsme pokračovali linií objektů s kopulemi 20P7. R115 WH373 v lesíku se stopami postřelování, pak jedna vesele pomalovaná kopule 20P7 objektu WH374 na dětském hřišti mezi domy, R114a WH375 v lesíku s další kopulí 20P7 (proti fotkám z Internetu již bez příruby na periskop ve vrchlíku), R115a WH378 i se zbytky vnitřního zařízení vevnitř kopule 20P7… V tuto dobu už jsme rezignovali na objíždění všech 20P7 v okolí. Zajeli jsme se ovšem podívat na mnou vytipovanou třístřílnovou kopuli 407P9 na objektu R133b WH672 nedaleko haldy a předchozí kopule 20P7. Lokalizaci jsem měl jen přibližnou, ale našli jsme to hned a kopule byla tedy parádní. Jen škoda, že objekt byl klasicky komplet zasypaný, ani nebylo poznat, kde byl vchod.

No a nemohli jsme si nechat ujít muzejní objekt R111a WH650 s 50t těžkou třístřílnovou kopulí 60P8 pro MG34 nedaleko Schwalbachu. Prý se jedná o poslední dochovaný exemplář kopule tohoto typu na Západním valu. Objekt je vyfocený a zmíněný i v knížce Der Westwall od Jörga Fuhrmeistera. Narozdíl od knížky a fotek na internetu se v reálu zdá, že muzeum samotné dost chátrá a objekt je poněkud zarostlý a posprejovaný. Nicméně vzhledem k unikátnosti kopule stojí za to se sem mrknout.

Den se již nachyloval, světla ubývalo, dali jsme si tedy ještě jednu sice počmáranou, ale hezky rozstřílenou kopuli 20P7 na objektu WH659 u Ensdorfu a slavnostně jsme tím zakončili náš rychloprůzkum dochovaných objektů na Západním valu. Zdaleka jsme nestihli vše, a to ani v lokalitách, kde jsme se pohybovali. V lesích víc na sever směrem k Aachen se například zachovaly některé kulometné objekty, stejně tak kolem Merzigu a Metlachu jsou tyto objekty k vidění. A koneckonců i aglomerace Dillingen-Saarlouis má ještě co ukázat.

Další den jsme se již měli pohybovat kolem Strasbourgu, přesun do hotelu F1 ve Strasbourgu byl tedy poměrně logickým dalším krokem naší výpravy.

7. února 2014, pátek

A je tu Strasbourg. V plánu jsou forty vetší i menší, různé pozorovatelny, baterie, zvony… No je toho hodně. Tak hurá do toho.

Ráno jsme byli ještě čerství, a tak jsme zahájili den hodinovým šturmem od parkoviště směrem k mezilehlému malému werku (Zwischenwerk 5) „Werder Schwarzhoff“. Na jeho levém křídle se nachází baterie č.39 pro 10cm kanóny na štítových lafetách (jako jsou na festu Keiser Wilhelm II) a ještě o kus dál směrem k Rýnu (a fortu Schwarzhoff) Honza vytipoval na pravém břehu kanálu Le Rhin Tortu dochovanou malou německou pancéřovou pozorovatelnu. Jestli jsem to správně pochopil, tak byla součástí obrany (spolu s malými úkryty číslo 69 a 70) stavidla přes kanál, pomocí kterého bylo možné zatopit poměrně velkou oblast v předpolí. Ve třicátých letech pozorovatelnu Francouzi integrovali do Maginotovy linie pod označením Rhin Tortu.

A tak jsme mašírovali a maširovali. Na kole by to bylo asi rychlejší (Francouzi udělali kolem všech fortů cyklostezky, z webu se dají stáhnout mapky). Cestou jsme potkávali různé další atrakce v podobě všelijakých  německých úkrytů či francouzských objektů MOM z výstavby Maginotovy linie.

Zwischenwerk „Werder Schwarzhoff“ byl opuštěný, zarostlý, přesně tak, jak to mají bunkráci rádi. Během chvíle už jsme vevnitř obdivovali dochované dřevěné latríny, pozorovací zvon P.B.St 96 (byl nainstalován během výstavby zmíněné 10cm baterie na levém křídle) a vůbec všechny přístupné interiéry. Únor je mimochodem ideální pro návštěvu, v létě tu skrz vegetaci nemůže být nic vidět. Po prohlídce Zwischenwerku jsme se přesunuli na nedalekou baterii. Kanóny ani štítové lafety už se bohužel nedochovaly (ani na jiných samostatných bateriích tohoto typu kolem Strasbourgu). Původně jich bylo kolem Strasbourgu rozmístěno 13, dalších 10 těchto kanónů pak bylo nainstalováno na festu Kaiser Wilhelm II). Dochovalo se jen bezdomovecké stanové ležení (nikoho živého jsme ovšem nepotkali) a pozorovací zvon.

K německé pozorovatelně jsme se museli vrátit poněkud do týlu, k mostu přes kanál Le Rhin Tortu. Cestou jsme potkali kabelovou komoru, pár MOMíků a samozřejmě další německý úkryt, tentokrát pro rotu pěchoty s kódovým označením I95. Vůbec Němci k té obraně přistupovali poměrně systematicky. V prostoru mezi jednotlivými forty byly stavěny až tři linie různých úkrytů pro vojáky bránící tento prostor – pěchotní úkryty, úkryty pro dělostřelce a úplně vzadu ještě muniční úkryty.

Od pozorovatelny zpátky k autu to bylo nejkratší cestou asi 2,5 kilometru, takže jsme opět mašírung.

Fortový věnec kolem Strasbourgu jsme chtěli vzít poměrně systematicky, pěkně jeden fort po druhém. Jako první se tu nabízel Fort IX „Werder“. Na jeho levém křídle se opět nacházela baterie 10cm kanónů na štítových lafetách, tentokrát č.38. Už nevím, kdo chystal lokalizace, ale hnal jsem kluky do míst, odkud byl sice přes vodní příkop hezký výhled na fort Werder, ale baterii jsme tam nenašli. Moc mi v tu chvíli nedocházelo, že hledáme bunkr o velikosti našeho dělostřeláku, jinak bych hned pochopil, že ta souřadnice je prostě špatně. Naštěstí kluci hned vytipovali jediné logické umístění asi o 200 metrů dál, kde baterie opravdu byla. Bohužel se nedala moc fotit, byla dost zarostlá. Nakoukli jsme i k bráně fortu Werder, ale bylo zavřeno. Cedule naznačovaly, že v sezóně bývá fort otevřený veřejnosti a vede kolem něj cyklostezka po fortech.

A hned vedle parkoviště jsme měli blockhaus MOM Ecluse de Fort Uhrich (francouzský název fortu Werder) pro kanón ráže 25mm.

Dalším fortem na řadě byl až Fort VII „Kronprinz von Sachsen“. Z čela jsou nějaké sklady či co, obklopené plotem a kamerami, zezadu to vypadalo, že by se dalo. Zaparkovali jsme tedy u přístupovky a pěšky se vydali k bráně fortu. Stála tam dodávka s nějakými roboši, ale zrovna se chystali k odjezdu. Týl fortu byl celý zplundrovaný, otevřel se nám krásný pohled na šíjová kasárna. Takže jsme typicky vyrazili v rojnici, aby každý ulovil tu nejlepší fotku. To dělníky asi znejistělo a vyrazili za námi, cože tam chceme. Ale jak zjistili, že jsme bunkráci, tak se hned uklidnili a ještě nám radili, kde jsou další forty. Moc jsem to nepochopil, protože mluvili francouzsky, ale snad má jejich asociace s fortem nějaký zájem, proto ty rozsáhlé zemní práce.

Pak už nás nechali být a my si mohli v klidu obejít příkop na pravém křídle. Přitom jsme hned za hranou příkopu narazili na malý úkryt s výtahem někam do podzemí. Hned jsme tam vlezli v naději, že by to snad mohlo být propojené s fortem, ale tahle představa se ukázala jako naivní. Podle všeho to byl muniční úkryt M52. Venku při obcházení příkopu jsem zaslechl nízko letící letadlo, koukl jsem nahoru, rychle cvakl fotku a nakonec pěkná silueta. Až doma jsem z mapy zjistil, že fort je přímo v ose přistávací dráhy letiště Strasbourg.

Další program, fort VI Bismarck (nebo francouzsky Kleber), musel chvíli počkat, až na parkovišti vedle brány dodlabeme expediční oběd. Byl to jako obvykle docela fast food, ono únorové teploty k nějakému dlouhému postávání nepřinášely tu správnou motivaci.

Takže jen co jsme se najedli, vyrazili jsme do nitra fortu. Ten je upraven pro veřejnost, funguje v podstatě jako part, kde se nacházejí lavičky, dětské hřiště s prolézačkami, ale taky ZOO koutek s pávy a všelijakou další havětí. Kapitální poterna je osvětlená. Ale kromě osamělých běžců jsme tu v tuto dobu nepotkali nikoho dalšího, takže jsme měli celkem klid na obcházení povrchu. Na čele jsou dva zarostlé pozorovací otočné zvony vz.90. Celé to působí opraveným dojmem, například v příkopu u čelní kaponiéry to vypadalo, že část zdiva byla postavena z nových kamenů. Prošli jsme všechny cestičky na povrchu a já už začínal být poněkud uchozený. A to den ještě zdaleka nekončil.

Zhruba počínaje dalším fortem jsme začali narážet na různé francouzské adaptace německých objektů pro účely Maginotovy linie. Třeba takový německý úkryt A33, ke kterému v roce 1936 Francouzi přistavěli dělostřeleckou pozorovatelnu se třemi průzory a z druhé strany blockhaus se střílnami pro dva kulomety.

Hned za tímto úkrytem nás čekal fort V „Grossherzog von Baden“. Bohužel zavřený, patřící stále armádě. Jednou za čas bývá zpřístupněn veřejnosti, ale samozřejmě zrovna dnes nic. Tak jsme ho alespoň obešli podél příkopu a přitom na čele narazili na další objekt Maginotovy linie, tentokrát blockhaus Fort Frere pro dva kulomety Hotchkiss. Trošku jsme se tu navzájem rozutíkali, resp. jsme ztratili přehled, kdo kde je. Naštěstí všechny napadlo, že se sejdeme u aut, tak to dobře dopadlo.

Zase následoval přesun (překvapivě), tentokrát k fortu IV „Kronprinz“. Fort samotný moc zajímavý není, sídlí zde nějaká firma a z fortu samotného toho moc nezbylo. My sem jeli hlavně kvůli dalšímu objektu Maginotovy linie s názvem Fort Foch, který kombinoval dělostřeleckou pozorovatelnu s kulometným blockhausem a komunikační centrálou. Taková malá atypová divočina. U cesty na levém křídle fortu jsme cestou sem narazili i na nějaké německé úkryty, podle všeho M27 a modernizovaný (tj. obetonovaný) A25.

Moc nám toho už dnes nezbývalo, jen dva forty a nějaké objekty kolem. Prvním z těch fortů byl fort IIIa Podbielski. Zavřený, byť zde funguje příležitostně jakési muzeum. Šíjová kasárna vypadají dost atypicky, jsou celá obetonovaná, zřejmě v rámci výstavby Maginotovy linie. Na obou křídlech fortu se nachází kasematy pro dva kanóny. Postavené Němci původně pro 9cm kanóny, v rámci výstavby Maginotovy linie byly oba tyto objekty adaptované na francouzské 75mm kanóny. My našli jen objekt na levém křídle. Nějak si už nevzpomínám, jestli jsme o tom vpravo vůbec věděli.

Od fortu jsme popojeli po přístupové ulici kousíček zpět, kde jsou hned vedle sebe dva zajímavé objekty – německá pozorovatelna Cerisiers  s pancéřovým pozorovacím zvonem model 1896, ke které Francouzi v roce 1936 přistavěli blockhaus se střílnami pro čtyři kulomety. Hned na druhé straně silnice je pro změnu velký německý úkryt I6, ke kterému Francouzi přistavěli další blockhaus, tentokráte pro dva kulomety Hotchkiss a jeden lehký kulomet. Uvnitř tohoto úkrytu jsme našli zábavnou sbírku několika desítek poklic na disky různých značek osobních aut. Zrovna nám žádná nechyběla, škoda.

A tím opravdu posledním fortem dnešního dne byl fort II Moltke. Je tu myslím muzeum, ale zrovna v únoru v pátek těsně před setměním měli jak na potvoru zavřeno. Už jsme nikam nespěchali, tak mě napadlo, že bych mohl z kufru auta vytáhnout svůj triumf – několik kilogramů vážící stativ. Kluci mi hned zmizeli a já fotil a fotil a ono se stmívalo a mě to nevadilo. Poslední fotky příkopu s čelní kaponiérou jsem exponoval zhruba půl minuty. Kluci už dávno podupávali u aut a plánovali, kdo do kterého supermarketu pojede. Vypadali docela rádi, když jsem se konečně objevil. Nevím proč, ale můj stativ se opakovaně stává terčem vtipů. Snad že kvůli váze ho málokdy táhnu a když už jo, tak to stojí za to.

8. února 2014, sobota

Původně měl být dnešní v podstatě celodenní program spojený s návštěvou festu Kaiser Wilhelm II včetně nějakých nepřístupných částí v sektorech stále obsazených armádou. Několik let tyto prohlídky probíhaly  v zimním období zhruba jednou za měsíc až dva. Tak jsme se na jednu objednali, všechno klapalo až do včerejška, kdy jsme pro jistotu zkontrolovali webové stránky provozovatele muzea. A tam jsme našli prohlášení, že se omlouvají, ale že tyhle extra prohlídky už nebudou, protože jim to armáda stopla. Hmm. To zamrzí, mohli aspoň poslat mail, že. Takže jsme večer špekulovali a přemýšleli a nakonec se rozhodli, že ráno si dáme nějaký program ve Strasbourgu a okolí a po obědě zajedeme na fest na standardní prohlídku, neb někteří z nás (třeba já) tam ještě nebyli a prý je to tam hezké i tak.

No a dopoledne bylo nakonec taky fajn, těšil jsem se hlavně na známé pancéřové kanponiéry. Škoda, že jsem o nich nevěděl během naší jarní výpravy s Lobem a Kryštofem v roce 2006, ty kaponiéry jsou kousek od nádraží a my měli tehdy tolik času…

Kaponiérami jsme nakonec začínali. Zaparkovali jsme v ulici za nádražím, prošli valem krásně opravenou bránou číslo II a z čelní strany pokračovali až na čelo bastionu XV, kde se nacházela první kaponiéra. Na fotkách vypadá obvykle menší než ve skutečnosti, je to pořádný macek. O kus dál, na čele bastionu XVII, je další kousek, tentokrát už trochu počmáraná, což je zjevně daň za to, že se nachází již více bokem než první zmíněná. V týlu tohoto bastionu jsme ještě mrkli zvenčí na betonová kasárna z roku 1916, ale hlavní přetrvávající dojem u mne byl v nehostinnosti místa, kde bydlí převážně obyvatelé různých etnických menšin. Večer bych tu být nechtěl.

Vrátili jsme se k autu a vydali se přes celé město až k Rýnu, kde kluci chtěli okouknout těch pár kasemat Maginotovy linie, co se tam nachází. Já už je viděl, tak jsem radši hlídal auto. Ale až poté, co jsem se vrátil od unikátní francouzské pozorovatelny, která spočívala v použití německého lehkého zvonu z první světové války. V jedné knížce jsem četl, že Francouzi použili ve Strasbourgu během výstavby Maginotovy linie celkem dva tyto zvony. Odolnost asi moc velká nebyla, ale je to zajímavé.

Jak se kluci vrátili od Rýna, tak jsme pomalu vyrazili na západ směrem k festu Kaiser Wilhelm II. Ještě jsme cestou vzali na postavení Rebberg zajímavý moderní pěchotní úkryt JIII z roku 1911, který se liší od úkrytů, které jsme zatím viděli (takový ten typický s válcovými kójemi s obetonovaným stropem z vlnitého plechu). JIII je mnohem větší, byla zde i kuchyň, je celý pod zemí kromě dvou východů po stranách. Je poučné vidět, co Němci stavěli třicet let předtím, než jsme začali budovat naše pohraniční opevnění.

Ještě zbývalo trochu času, tak se kluci tak dlouho dohadovali, co ještě zkusíme zkouknout, až padla volba na postavení Kolbsheimer Stellung, konkrétně pěchotní úkryt I79 s garáží pro dva 9cm kanóny, pro které byla hned vedle postavená malá kasemata. No ale víc jsme toho nestihli, neb bychom přišli o prohlídku festu. A o to tu šlo především.

Na parkoviště muzea ve festu Kaiser WIlhelm II jsme dojeli tak akorát, abychom do sebe stihli před takřka čtyřhodinovou prohlídkou narvat trochu pečiva s uzeninou (typický polní oběd během našich expedic). Byli jsme jediní návštěvníci v tom nečase (zase se trochu rozpršelo) a průvodce, když viděl, že se zajímáme, tak ničeho nedbal a ukazoval jednu vypečenost za druhou. Ale na nás si nepřišel. Třeba nám zvedl hned ve vstupu dekl od kaverny pod podlahou, ale my už veděli, že to sloužilo k ukládání hlíny při kopání protiminových štol. Také vysvětlil, které střílny byly pro kulomety, které jen pro pušky a odkud šajnovaly světlomety, a tuším zmiňoval i plamenomet (ale to se mi může plést s něčím jiným, ruku do ohně bych za to nedal), ale já to všechno bohužel záhy zapomněl. Kdo už někdy viděl kaponiéru německého festu, tak ví, že těch střílen je tam prostě moc.

A když jsem obdivně popisoval úkryt JIII, tak tady to je ještě všechno vyvedené do dokonalosti. Na povrchu jsou různé objekty dělostřeleckých baterií, úkryty mužstva, pozorovatelny, zhusta pospojované podzemními poternami a se vším možným zázemím od strojovny přes vodní čerpadla, pekárnu chleba nebo třeba kuchyň vybavenou i strojem na výrobu těsta. A průvodce mluvil a mluvil. Třeba že stroj na výrobu těsta nebyl objednán k doručení přímo na fest, ale kamsi do vnitrozemí, odkud si ho již armáda sama tajně dovezla do pevnosti. To aby z objednávky nebylo zřejmé, že se před Strasbourgem něco staví. U nádrže na naftu zase začal vysvětlovat, jak nafta při skladování pohlcuje vlhkost a hned ukazoval zařízení, kterým se takto vstřebaná voda z nafty dostávala zase ven. Ve strojovně nás zase vzal dozadu za rozvodnou tabuli, kde nám vysvětloval princip spínačů na stejnosměrný proud. No šla mi z toho hlava kolem.

Vylezli jsme i na povrch, a tam vysvětlování pokračovalo. Začalo to nevinně bednou, ze které se vyklubala originální popelnice. Hned jsem k ní kluky nahnal na focení, jen Ondra odmítl, že u popelnice se fotit nebude. Pak nás průvodce zavedl do zákopového přístřešku, kde nám ukazoval sto let staré nápisy po vojácích, kteří si zde kroutili vojenskou službu. Vyvrcholilo to upozorněním na dobové hambaté obrázky uvnitř jedné šnekové pozorovatelny. To se mi líbilo, uvědomil jsem si, že ti mladí kluci tehdy na vojně vyznávali stejné hodnoty jako dnes :)

Prohlídka pak vyvrcholila tím, že nás průvodce nabádal, ať si točíme jedním z 10cm kanónů na štítové lafetě, čímž nám chtěl ukázat, že dělostřelci mohli střílet nejen dopředu před parapet, ale v případě potřeby i třeba do týlu.

No a jak to bylo s tou původní speciální prohlídkou? Prý vojákům ruplo v bedně a prostě to najednou zakázali. Shodli jsme se jednomyslně, co jsou ti vojáci zač. A třeba je to jednou přestane bavit a my se konečně podíváme i na další atrakce tohoto festu. Ono totiž muzeum zpřístupňuje jen velmi malou část celé té pevnosti. Kam se hrabe Maginotka.

9. února 2014, neděle

Dnes už nás nic velkého nečekalo. V podstatě se jen vymotat z města, cestou vzít nějaké drobnosti v podobě kasemat Rýnské fronty Maginotovy linie a nejpozději kolem jedenácté už upalovat přes Německo nach Osten.

Nakonec jsme zaparkovali na parkovišti u velkého STG blockhausu Unterjaegerhof pro protitankový kanón a nějaké ty lehké kulomety. Kdyby byl takový bunkr na parkovišti u nás, tak už je v něm určitě muzeum, tady je ale tak přebunkrováno, že vevnitř byl akorát bordel. Více jsme pomýšleli na návštěvu fortu I Fransecky, i když to bylo dost nejisté, neboť internetové zdroje zmiňovaly aktivní vojenský prostor. Na místě se to vcelku potvrdilo zachovalým oplocením, bránou a cedulemi. Tak jsme si řekli, že nebudeme dráždit hada bosou nohou, ale když už  tu jsme, tak se aspoň mrkneme do lesa na nedaleké pěchotní úkryty I33 a I34. Nakonec jsme zkoukli jen I33 a vzájemně jsme se ujišťovali, že I34 bude to samé v bledě modrém.

Vyrazili jsme tedy na nějaké ty kasematy Rýnské fronty. První na řadě byla kasemata Bettenhoffen. Museli jsme k ní po zoraném poli, takže si dokážete představit, jak jsme vypadali. Navíc je tak obrostlá křovím, že se nedala rozumně ani v tomto nevegetačním období vyfotit. Když k tomu připočtu, že uvnitř byla komplet vybrabčená, tak jedinou věcí, která mě zde zaujala, byl z bojů poškozený zvon.

Další kasematou na řadě byla Muelrhein hned vedle silnice. Tu zase nebylo pro změnu kde zaparkovat, museli jsme stát opodál. Ale zase se dala hezky fotit, protože kolem zrovna probíhaly nějaké zemní práce, které totálně vyčistily okolí od náletových dřevin. Vevnitř to bylo nepatrně méně vybrabčené, než předchozí kasemata, ale stále žádný zázrak. Ondru už ty kasematy tak unavily, že se rozhodl déle své utrpení neprodlužovat a pod záminkou dlouhé cesty se zde posádky vozů rozloučily a v kasematách pokračovala jen naše posádka Honzova šedoletu.

Hned další kasemata, Offendorf, na tom byla podstatně lépe, než ty předchozí. Zachovaly se zde i zbytky ventilace. I když kritickým pohledem vzato, vždycky se mi v takových chvílích vybaví hláška Aleše Horáka z časů Boudy, že jednou to tam bude vypadat jako na Maginotově linii. Ještě několik let chátrání Maginotovy linie a bude to pomalu pravda, i když Aleš to asi tehdy myslel jinak :)

Výpravu jsme zakončili v obci Drusenheim, kde u jedné křižovatky stojí na jedné straně opravené Abri Ancienne Redoute (přístupné pro veřejnost, samozřejmě ne zrovna v době naší návštěvy), na druhé straně malý kulometný blockhaus MOM s názvem Hellwasser.

Dál na sever už je jen pár malých blockhausů a pak nic. Takže jsme i my prohlásili výpravu za ukončenou, převlékli se do civilu a vyrazili zpět domů, do práce, …

no images were found

 

1 Komentář

  1. FortMan

    Velice pěkné počtení a informace které jsem využil v roce 2016 po Strasbourgu.Díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>