23.5.2008, pátek
Konečně nadešel dlouho očekávaný okamžik a je tu další jarní bunkrologická akce. Tedy, já už mám letos těch bunkrů téměř plné zuby, ještě před týdnem jsem bunkroval v Holandsku, ale přeci jen ve skupině je to něco jiného, člověk užije více srandy a dozví se zase spoustu nových drbů.
Letos je cílem MRU (pro mne poprvé, pro ostatní už je to jen nostalgická vzpomínka na bunkrologické začátky) a cestou zpět pak Oderstellung, který ještě z nás neviděl nikdo. Sestava je klasická, Ondra Filip jakožto řidič, Honza Pavel jako závozník, (resp. navigátor), Dub jakožto kuchař a operátor nákladového prostoru a já. A Michal, jakožto sledovač prvního vozu.
V pátek měl být sraz u Dubeho v Praze (konečně uvidím tu jeho garsonku). Volám mu asi půl hodiny před příjezdem, v které hospodě jsou, a dozvídám se sice, kde je zbytek výpravy, ale také to, že Dub si šel místo hospody lehnout, protože se cítí nemocný. Pěkně to začíná. No ale tak jsem aspoň dostal Dubeho novou knížku o poválečném opevnění i s věnováním.
24.5.2008, sobota
Konečně vyrážíme na ty bunkry! Tentokráte dvě auta pro pět lidí. Jedu v rudém Peugotu s Michalem. Máme neskutečný komfort, nepamatuju se, že bychom někdy na bunkrologickou akci jeli v jednom autě pouze dva. Zato se pamatuju, jak jsme jeli malou Mazdou do Krakova čtyři a na každém hrbolu jsme třeli zástěrkami o zem (hlavně na straně, kde seděl Dub). Cesta ubíhala celkem nudně, po několika hodinách (už v Německu) jsem si alespoň zapnul GPSku, abych se dozvěděl, kde to vlastně jsme. Kromě komfortu se zlepšuje i vybavení naší skupiny. Vysílačky vozíme už několik let, ale GPSky začaly až loni. A letos se ukázaly i velmi užitečné, ale o tom až později.
Hned po přejezdu do Polska jsem se začal v duchu modlit. Oproti spořádaným Němcům (byť východním), Poláci jezdí opravdu jako prasata. Předjíždění natvrdo středem silnice mezi míjejícími se auty nebylo výjimkou, ale standardem a odbočení z hlavní silnice doleva se stalo dobrodružstvím. Naštěstí k MRU to od německé hranice není daleko, takže už kolem třetí hodiny odpolední jsme byli u Werkgruppe Scharnhorst.
MRU (Miedzyrzecki Rejon Umocniony) resp. správněji německy OWB (Oder-Warthe-Bogen) je německý pevnostní systém postavený na tehdejší hranici s Polskem (dnes už zcela v Polsku). Měl zabránit útokům na Berlín a Němci s ním měli přímo megalomanské plány, které ovšem postupně umíraly. Výsledkem je několik desítek velkých, převážně kulometných, bunkrů (tzv. Werky) propojených desítkami kilometrů rozlohou a velikostí předimenzovaného podzemí. Jednotlivé objekty na povrchu byly sdružovány do skupin, nazývaných Werkgruppe (česky tvrz). V současnosti je v několika takovýchto tvrzích muzeum (např. Werkgruppe Scharnhorst), většina objektů v centrální části je zavařená, aby se nedalo vlézt do podzemí. Co se týče podzemí, bývá střídavě více a méně zaplavené (viděl jsem fotografie, jak lidé plují podzemím na nafukovacích člunech, zatímco my jsme v těchže místech měli téměř sucho). Vchodů je mnoho a zdá se, že místní organizace vedou boj s černými návštěvníky, kteří neustále přeřezávají zámky nebo sváry na uzávěrech. Kromě toho je přes zimu podzemí velkým zimovištěm netopýrů a ochranáři zde berou prý svou práci nesmírně vážně.
Na Scharnhorstu měli naštěstí zrovna otevřeno a za mírný poplatek 17 Zlotých jsme se mohli zúčastnit velké prohlídky, při které jsem těměř nic nerozuměl. Zase tak moc mi to nevadilo, aspoň jsem měl klid na focení, zatímco průvodce ukazoval polským návštěvníkům místní atrakce, jako podobmácku vyrobenou mechanickou drezínu, na které se mohli návštěvníci svézt asi tak 10 metrů v jednom ze sálů a zpět. Pak jsme šlapali odhadem kilometr na centrální galerii, kde jsme se podívali na bojler a šlapali v téměř úplné tmě zase zpět. Naštěstí jsme byli vybaveni baterkami, narozdíl od většiny polských návštěvníků. Podzemí muzea vypadá úplně stejně jako desítky kilometrů nemuzejního podzemí. Je víceméně prázdné (když nepočítám odpadky). Ale jsem rád, že jsme tam byli, to už je taková úchylka bunkrologa, že musí téměř všechno vidět.
Prohlídka začíná v panzerwerku 717 a končí tím, že návštěvníci vylezou ze sousedního werku 716. To se týká tzv. dlouhé prohlídky. Je možné si zaplatit i krátkou a předpokládám, že pak se návštěvníci podívají jen do werku 717 a přilehlého podzemí. Za svůj poměrně krátký pobyt jsem si všiml, že Poláci rádi sedávají na zvonech objektů a když už tam jsou, tak odmítají slézt dolů. Že by třeba byť jen znervózněli, když si někdo jiný chce zvony vyfotit, tak to ani náhodou. Nezbývá, než se obrnit trpělivostí a čekat a čekat a čekat… (a pak to vzdát, zlatý Photoshop). V Holandsku se mi celkem běžně stává, že když si chci nějaký bunkr vyfotit, tak mi lidé automaticky uhýbají, v Polsku ani náhodou. Třeba to nějak souvisí se stylem jízdy na silnicích.
O půl šesté, po několika kilometrech v podzemí a druhé kávě v místním kiosku vyrážíme dál k vesnici Wysoka. Rádi bychom se dostali do podzemí, kluci se přou o to, kudy. Nakonec se dohodnou a začíná naše jízda autem po polních a lesních cestách (prý nemám prozrazovat, kudy jsme tam lezli, ale i tak si myslím, že po půl roce, kdy zveřejňuji tuto zprávu, už je to asi jedno). Ty jsou dost prašné, takže z rudého Peugeotu vidíme jen mračna prachu a když už zase vidíme víc, tak Peugeot dávno není rudý. Je asi šest hodin, když se ocitáme před vchodem do podzemí, který vypadá otevřeně. Nejsme tu sami, zevnitř právě leze skupina Poláků. Na otázku, jestli nechají vchod otevřený, odpovídají, že bude otevřeno do pondělka. Odpověď divná, ale uspokojující. Zřejmě to tu periodicky chodí někdo zavařovat. Tak tedy vyrážíme.
Měla to být jen taková krátká procházka před večeří, na seznámení se s místní lokalitou, resp. podzemím. Po třech hodinách chůze nám začíná být jasné, že jsme zase propadli mánii. Dubovi to bylo samozřejmě jasné už od začátku, že nevíme, kdy přestat. Nevadily mu ovšem nachozené kilometry, ale absence večeře. Za tu krátkou podvečerní procházku jsme nachodili něco kolem 15 kilometrů. Chodbami, kalužemi, občas bahnem, občas na suchu (třeba v Petle nietoperske), sem tam nějaké schody nahoru do panzerwerku a zase zpátky dolů do strašidelného podzemí (ale stejně, kdo to nezažije na vlastní kůži, ten si to nikdy nepředstaví). Když už jsme se blížili zpátky k východu, kudy jsme vlezli dovnitř, vypadal jako zavřený. Trošku v nás hrklo, jestli nám ti Poláci nelhali, ale naštěstí byl jen přivřený, takže Dub se nakonec dočkal i večeře.
24.5.2008, neděle
Na dnešek byl plánován hlavní průzkum podzemí. Pečlivě jsme se připravili, zabalili svačiny, pití, náhradní baterky (já jsem nosil rovnou dvě svítilny) a v osm hodin nastoupili stejným vstupem do podzemí. Postupovali jsme systematicky a přes pasáže, které jsme prošli už včera, bez zastavení. To nám dovolilo být už ve čtvrt na deset na nejsevernějším konci hlavní chodby. Ovšem to byl teprve začátek, ven z podzemí jsme se tentokráte vyloupli až ve čtvrt na dvě, tedy po více než pěti hodinách mašírování. Po poradě jsme naplánovali zpáteční cestu přes prakticky všechny panzerwerky (panzerwerk 730 má krásně dochovanou konstrukci výtahu v šachtě do podzemí) a prozkoumali jsme všechny boční chodby a nádraží (např. z nádraží Nord jsou známé záběry nedokončeného kolejiště). Zpětně jsme spočítali, že jsme za oba dva dny jen v podzemí nachodili více než 30 kilometrů. Dnes už nás netlačil čas (byť Dub začal být v čase oběda lehce nervózní), takže se našly chvilky i na blbinky, jako různé fotografické variace. Také jsme neustále diskutovali nad významem celého komplexu. Podzemí pro několik tisíc lidí a nákladní vlaky, na povrchu rozmístěných několik desítek panzerwerků, jejichž nejtěžší zbraně byly zhusta kulomety (když nepočítám minomet M19).
Po krátkém studeném obědě jsme se vydali nachodit další kilometry na povrchu. Nejprve na Werkgruppe Gneisenau, kde jsme si prohlédli Werky 719 a 720. Obzvlášť 720 se svými kopulemi obrostlými lučním kvítím byl fotografický zážitek. Ještě kdybi si polští nenechavci odpustili sprejování po všech zvonech.. Ale to už bych chtěl asi moc. Bohatě stačí, že je objekt stranou civilizace a odpadky se vozí jinam.
Další na programu byla Petla Boryszynska. Uskupení několika panzerwerků s plánovanými dělovými věžemi (u těchto objektů byla dokončena pouze týlová patra). V rozsáhlém podzemí polští průvodci provádí návštěvníky. V posledních letech dostali nějaké peníze z EU, za které postavili parkoviště a ještě nějaké nesmysly. My přijeli ke konci zavírací doby. Pán se sice ptal, jestli chceme dovnitř, ale po 30 km v severní části už nikdo z nás nečekal nic převratného, takže jsme jen nakoupili literaturu (včetně mapy Oderstellungu v Cigacicich) a vydali se na samostatný průzkum povrchu. Jak už jsem psal, z těch zajímavých objektů Němci stihli postavit jen týlová patra, takže objekty jsou utopené v terénu. Deska mezipatra objektu A-1 je vyčištěná, zbytek zarostlý. Nakonec se jako mnohem fotogeničtější ukázal nedaleký panzerwerk 715 werkgrupy Jahn. Ondra nás také táhl k panzerwerku 713, kde se dochovala třístřílnová kopule 60P8, ale bohužel se dala fotit jen proti slunci, takže vznikl obvyklý zoufalý záběr typu „hlavně aby tam něco bylo“.
Pomalu se blížil ke konci náš program na O.W.B. Kluci začali nad mapami vymýšlet, kde budeme spát. Cestou jsme sice ještě viděli totálně rozvalené panzerwerky 778 a 780 s uřezanými polokopulemi 3P7. Aha, a nebo další poněkud poničený panzerwerk 701 werkgrupy Koerner, kde se zachovaly dvě pancéřové desky 7P7, ale jinak je objekt totálně promočený, špinavý a celkově nevábný. A samozřejmě zajímavý, jak jinak. Spát jsme chtěli původně v kempu v obci Lubrza, jenže jak jsme se blížili cíli, vypadalo to čím dál tím víc, že tu chcípl pes. A taky že jo, kemp samozřejmě zavřený. Takže jsme nakonec spali na stejném místě jako předchozí noc, v lese.
25.5.2008, pondělí
Po ranním kafi a nákupu pečiva a piv ve vesnickém obchůdku vedle cesty (naším nákupem asi osmi piv různých značek jsme prakticky vykoupili celou zásobu piv, které se daly pít, zbyly jen nějaké místní patoky) jsme se přesunuli na jih do Cigacic, kde nás čekaly vytoužené objekty Oderstellungu, které z nás ještě nikdo neviděl. Dokonce tu mělo být muzeum v jednom z objektů! Hned vedle mostu přes Odru, kde jsme parkovali, vyčuhuje z trávníku pozorovací kopulka zasypaného objektu. Obloha nevypadala přívětivě, navlékli jsme bunkdy. Po sto metrech chůze jsme je zase rychle svlékali, protože se ukázalo být docela teplo a také déšť ne a ne přijít (přišel až večer, před spaním).
Oderstellung byl tvořen už poněkud realističtěji než postavení O.W.B. V liniích lze ponejvíce najít malé kulometné objekty a pěchotní úkryty. Kulometné objekty mají (resp. často už pouze jen „měly“) střílny v pancéřových deskách, občas i zvon. Samotné postavení v Cigacicích patří k těm lépe dochovaným úsekům (dokonce jsou některé objekty doplněny vysvětlujícími tabulkami) a my se na něj patřičně těšili. A to se nevyplácí. V předchozích letech po povodních totiž Poláci obnovili kolem Odry hráz. A ty nejzajímavější objekty – kulometné se zvony – do hráze pohřbili. V lepším případě vykukuje alespoň malá pozorovací kopulka. A z muzea se vyklubal sice opravený, ale už notně zarostlý a zabedněný objekt. Inu, není se co divit, v Čechách též mnoho „muzeí“ končí podobným osudem. A Cigacice rozhodně nevypadají na obec s rozvinutým turistickým ruchem. Na druhou stranu, stále to tu stojí za návštěvu, několik kulometných objektů bez zvonů se zachovalo, zajímavý je i rozstřelený objekt, kde uvnitř ze stropu visí pozorovací kopulka.
Tradiční betonový program měl být v následujících dvou dnech několikrát přerušen staršími (ale údajně zajímavými a hezkými) pruskými cihlovými blockhausy na obranu mostů přes Odru. V prvním případě se jednalo o dvojici blockhausů u železničního mostu u Bobrowniků. Tož, nebylo to špatné, ale dovnitř blockhausu jsem nevlezl. Obvyklá směs špíny a odpadků mne odradila. Zato jsem si užil adrenalinu na oné železniční trati. Nehrozilo sice přejetí vlakem, protože trať už je zrušená a občas chyběly i koleje. Ale zjistil jsem, že mám psychický problém jít po pražcích, pokud se pod nimi nic nenachází a já vidím do hloubky, což v tomto případě znamenalo docela dost metrů nad hladinou Odry. Opakoval jsem si, že je to vlastně bezpečné, že když bych zakopl, tak zůstanu ležet na pražcích, ale znáte to – pražce od sebe nejsou sice daleko, ale zároveň ne tak blízko, aby se po nich dalo chodit malými krůčky. Jakékoliv zaváhání způsobilo zrychlení tepu a… nakonec jsem se vrátil asi po padesáti metrech s tím, že si tento adrenalinový zážitek nechám ujít. Kluci došli až skoro do půlky mostu, ale nakonec se taky vrátili. Ještě jsme si udělali společnou fotku a hurá k autům a na další bunkry.
Program se opět vrátil k betonovému Oderstellungu. Další na řadě měl být unikátní objekt pro pancéřovou kasematu 5P7 u obce Nowa Sol. Podle mapky jsme ho sice původně hledali o několik desítek až stovek metrů jinde, ale po těch letech jsme nemohli být neúspěšní, takže jsme ho samozřejmě i navzdory husté vegetaci nakonec našli. Když se tak zpětně dívám na fotky, tak si říkám, jestli už to se svým koníčkem občas nepřeháním. Pancéřovou kasematu už dávno někdo vytěžil (což je v Polsku obvyklé), objekt samotný byl zatopený a i těch pár železobetonových stěn jsme museli vysekávat z vegetace, abychom mohli alespoň udělat pár fotek. Kolegové v práci chápou mé zanícení pro pevnosti, když jim ukazuji fotografie objektů s dělovými věžemi či pancéřovými zvony, ale tady by asi nic nepochopili.
Den se mezitím nachýlil, zbývaly už jen nějaké cihlové blockhausy v městečku Glogow. Resp. jeden blockhaus u železničního mostu a Montalemberská věž. Zaparkovali jsme na parkovišti vedle rodinných domků na pokraji džungle jako vystřižené z knížky o Stalkerovi. Různé železobetonové trosky, hromady odpadků, hustá rumištní vegetace… A z různých stran se vynořující a zase mizející polští týpci neurčitého vzezření i věku. Často si říkám, proč zrovna v Polsku musí být tolik pevností? Podobné věci se mi honily hlavou, když jsme došli k železničnímu mostu, na jehož druhé straně stál blockhaus. U mostu jsem nedokázal říct, zda po něm ještě jezdí vlaky nebo už nikoliv. Neurčité stáří i stav, zarostlý (později projel vlak). A opět mezi pražci chybějící výplň. Došel jsem s tlukoucím srdcem asi do půlky mostu, kluci už v dálce okupovali blockhaus, ale nakonec jsem přiznal porážku a obrátil se zpět. Na konci mostu jsem si sedl a čekal, až se kluci vrátí. Snažil jsem se přitom tvářit drsně a nebezpečně, zvlášť když kolem po tomtéž mostu procházela polská zevlující mládež. Montalemberská věž již byla na té „správné“ straně mostu, bohužel přímo před ní měli ležení příslušníci nějaké zvláštní větve Hippies. Takže dovnitř jsme se nepodívali. A rádio jsme jim taky nespravili.
Spací místo jsme po dlouhých chvílích plánování, hledání v mapě a rozmýšlení (mezitím sprchlo) našli u jedné anonymní lesní cesty. Navzdory polským zvykům jsme od zaparkování až do rána nepotkali žádného člověka.
26.5.2008, úterý
Ráno jsme se standardně probudili kolem šesté, Dub vylezl ze své jámy, uvařili jsme kafe, sbalili se, pojedli něco sušenek. Náhle jsme uslyšeli auto. Kolem projela tmavě zelené auto velikosti malucha. A pak to šlo ráz naráz. Brzdy, vystoupil zeleně oblečený mužik a že prý doklady a co tam děláme a jestli jsme byli polovat… Spacáky a vařič už byly naštěstí sbaleny v autech. Kdyby věděl, že jsme tam spali, tvářil by se asi jinak. Vyšlo najevo, že do lesů se v Polsku autem nesmí, byť u cesty nebyl žádný zákaz. Tak jsme na něj chvíli civěli a dělali hloupé, že jsme nevěděli (což byla koneckonců pravda). Nakonec vyměkl, řekl, že má rád Prahu a že ať to nevypadá, že nemá rád Čechy, tak ať jedeme. Super. Na výjezdu na normální silnici následovalo totéž v bledě modrém s jeho kolegou v jiném malém zeleném autě, ale ten už se spokojil s vysvětlením, že nás už umravnil předchozí kolega. Následujících asi 10 kilometrů jsme ještě potkávali u silnice postávat nimrody v plné polní a podobná zelená vozítka, zjevně jsme se probudili do mysliveckých manévrů. Nebo že by cvičení domobrany? Ha.
Dnes byl v plánu přesun směrem do východních Čech s tím, že cestou ještě prozkoumáme další objekty Oderstellungu a opět nějaké pruské blockhausy. Začali jsme v Radoszycích. Zaparkovali jsme auto u přívozu (samo o sobě zajímavé, v Čechách se podobné věci moc nevidí) a vydali se do vesnice, kde se někde na zahradě mezi domy měl nacházet poměrně zachovalý objekt. Ondra, jakožto osoba s nějvětším polským jazykovým nadáním, se šel zeptat babek na návsi, kolem kterých jsme procházeli, že šukáme taký schron bojowy. Babky se chvíli dohadovaly, jak nám vysvětlí, kde to je. Skončilo to tak, že se rozešly a jedna, že nás tam zavede. Tak super. Jenže to jsme stále netušili, že se jedná o osobu, která bydlí v domě, na jehož dvorku zmíněný bunkr stojí. Takže nakonec se konala i prohlídka zevnitř, což bylo super, protože objekt je opravdu poměrně zachovalý a navíc maskovaný jako hospodářská budova (s novodobou přístavbou). Žena z toho měla asi zážitek – uprostřed agrárního novověku jí bunkr na dvorku najednou oblézalo pět lidí s hi-tech fotoaparáty, blesky práskaly jeden za druhým… Zahájení dne super. Také nám ukázala, jak se dostaneme k dalším bunkrům v houštinách na břehu Odry, ale ty už za moc nestály. Pokud teda nepočítám, že jsem měl možnost vidět nejzarostlejší úkryt Oderstellungu. (Stáli jsme na střeše a stále nebylo jasné, jestli je to bunkr nebo ne.)
Vrátili jsme se tedy k autu a popojeli k další vesnici, kde se měly nacházet opět hezké objekty s deskami, navíc to podle mapy vypadalo jako kousek vedle cesty. Nutno podotknout, že v případě Oderstellungu je zachovalý objekt spíše výjimkou, mnohem častěji jsou vidět pouze železobetonové trosky, proto jsme tolik stáli o objekty se zachovanými pancéřovými deskami. Začali jsme prohledávat příkrý sráz nad řekou, kde se měly podle mapy objekty nacházet, ale neúspěšně. Honza se tedy vydal s vysílačkou na průzkum a na dobrou půlhodinu nám naprosto zmizel z očí v zeleni pod srázem. Pak se ozvala vysílačka, že jako našel a jestli když zakřičí, jestli ho slyšíme. Nic jsme neslyšeli. Situaci zachránil nápad s novou technikou, kterou jsme letos začali masivněji na výpravách používat – GPS. Honza měl jednu u sebe, já také. Takže nám vysílačkou odříkal své souřadnice a my se vydali za ním do džungle. Vzdušnou čarou byl od nás asi pětset metrů, které jsme se probíjeli přes mokřiny, kopřivy, spadlé stromy… Dodnes nechápu, jak ten objekt mohl najít. Bohužel, čiperní nenechaví Poláci autogenem odřízli půlku pancéřové desky (objekt jsme znali z fotografií na Internetu ještě s celou deskou), což nás pěkně znechutilo. Mrkli jsme ještě na nedaleký úkryt, ale zbytek objektů už jsme vzdali a vydali se zpátky k autům.
Další zastávka byla v obci Scinawa, kde jsou na obou koncích starobylého mostu postavené docela hezké cihlové blockhausy. Navíc pod mostem je malý ostrov, na který se dá po žebříku z mostu slézt, a na ostrově jsou další objekty Oderstellungu, jeden se zachovalou pozorovací kopulkou a druhý zajímavě umístěný pod vedlejším železničním mostem. Při obcházení blockhausů se u nás zastavil nějaký důchodce na kole a ptal se, co děláme. Nakonec usoudil, že dokumentujeme a spokojený odjel. Zajímavé, že Polákům nikdy nepřijde divné, proč by zrovna cizinci měli provádět nějaké dokumentování či vyměřování. Že by neměli vlastní odborníky? Nakonec jsme si ještě vyfotili krásně maskovaný objekt vestavěný do zdi domu stojícího kousek od mostu a vyrazili na další lokalitu.
Tato lokalita byla dnešní poslední a zároveň stylová. U obce Brzeg Dolny, opět pro změnu pod železničním mostem, se nachází dvojice kulometných objektů. Objekty jsou doslova nalepené jeden na druhý a ve spojení s mostem jsou docela fotogenické. Bohužel přímo k mostu se nedalo dojet, což způsobilo, že vyčerpaný Dub se odmítl výpravy za posledními objekty dnešního dne zúčastnit a raději zůstal sedět v autě a čekal na nás. K mostu se muselo totiž asi pětset metrů po pastvinách a nebylo jasné, jestli se po něm bude dát přejít na druhou stranu Odry k objektům. Mosty byly nakonec dva, jeden již starý a nepoužívaný, s mnou tolik oblíbenými pražci volně visícími v prostoru, po kterém bych nikdy nepřešel, a hned vedle most také starý, ale dosud používaný. U tohoto mostu byla kupodivu na boku lávka pro pěší, po které se několik set metrů dlouhý most dal poměrně pohodlně přejít. A to bylo dobře, protože objekty pod ním za návštěvu rozhodně stály. Jeden sice již přišel o svou pancéřovou desku, ale druhý ji stále má a jak už jsem psal výše, jedná se o útvar veskrze fotogenický. Pro milovníky jednodušších objektů ještě zmíním, že konec mostu hlídá hned vedle kolejí jeden již poněkud zašlý Einmannbunker.
A to je prosím vše. Už aby tu byla další bunkrologická akce.
Apropos, pokud vás oblast zaujala a rádi byste viděli to, co my, můžete si stáhnout soubor s GPS souřadnicemi navštívených objektů (otevřít nejlépe v Excelu, nebo mi napište o jiný formát).
