Letošní velká výprava by se dala nazvat poprvé ve Skandinávii. Měl jsem množství očekávání a představ, z nichž některé se splnily a některé ne. Třeba jsem nečekal, že se ve Švédsku anglicky domluvím opravdu s každým. Poněkud zkreslená byla představa o bivakování ve volné přírodě. Tedy, ne, že by nám to někdo zakazoval, ale dostat se do té volné přírody s autem bylo dost nesnadné. Zrovna, když došlo na lámání chleba a my potřebovali najít místo na přespání, tak vedly všechny cesty pouze k domkům, jinak byla všude džungle plná komárů. Celkový pocit ze Švédska mám ovšem kladný a přemýšlím, že se sem v dohledné době znovu podívám.
Středa 18.8.2010
Letos jsme přespávali u Honzy v Praze v Horních Počernicích. Ráno se sice po předchozím večeru v hospodě nevstávalo zrovna nejlíp, ale Dáša nám každému nachystala obrovskou snídani, kvůli které se vstát vyplatilo (teda, jak komu, Michal to asi po hodině jízdy neustál a museli jsme provádět zrychlený výsadek…). Z Prahy jsme vyráželi brzo, abychom se jednak vyhnuli ranní špicce a hlavně abychom byli co nejdřív v Rostocku, odkud jsme se chtěli trajektem přeplavit přes Balt. Dost dlouho jsme diskutovali o tom, zda to vzít do dánského Gedseru nebo přímo do švédského Trelleborgu. Švédská varianta by sice vyšla nejlevněji, ale zase bychom přistávali večer v devět a nebylo jisté, jak to tak pozdě bude vypadat s kempy. Takže jsme nakonec zvolili Gedser.
Jízdenku jsme sice neměli rezervovanou, ale nakonec nebyl problém, přeci jen hlavní sezóna už asi skončila. I tak jsme ji pro jistotu ale kupovali už asi 50 km před Rostockem u benzínové pumpy a nenechávali jsme to až na poslední chvíli. Z Rostocku jsme stihli trajekt ve tři hodiny, v pět jsme byli v Dánsku. Zatímco v Německu pršelo, tady vysvitlo chvílemi i slunce. Ale netrvalo to moc dlouho, už před Kodaní, když jsme se zastavovali na baterii Mosede, lilo opět jako z konve. Kvůli dešti jsme si ani neužili most přes úžinu Öresund z Kodaně do Malmö.
Ve Švédsku už byla skoro tma, takže jsme měli v úmyslu se jen rychle přesunout k Trelleborgu, kde jsme ráno chtěli zkouknout úsek Per-Albinovy linie a kde také byly nějaké kempy. Cestou kolem benzínové pumpy ještě Ondra navrhl, že by bylo dobré dobrat benzín. Ok, proč ne. Srandy je třeba si užít. Ony totiž jejich benzínové pumpy takto pozdě večer (a mnohé i přes den) fungují zcela samoobslužně a platí se kartou. Jenže ovládací menu je ve švédštině. Strčíte dovnitř kartu, naťukáte pin (první zádrhel, jaký mám asi tak pin ke kreditce, když není čipová a tudíž v Čechách se vždy autorizuji podpisem?), zvolíte maximální limit platby, častokrát ještě tlačítkem zvolíte palivo a můžete tankovat. Po dosažení limitu se pumpa sama vypne, co se stane při dotankování plné nádrže před dosažením limitu jsme nezkoušeli. Poznámka na závěr – po zkušenosti s první pumpou není zdaleka vyhráno; nevzpomínám si, že bych viděl dvě pumpy se stejným systémem, takže když se naučíte ovládat jeden automat, u druhého obvykle laborujete znovu od začátku.
Do kempu jsme přijeli až někdy kolem deváté večer. Kupodivu recepce byla stále otevřená, dalo se platit kartou (zase chtěli ten pin, i u karty s magnetickým proužkem. Podpisem jsem se autorizoval za celý pobyt je jednou…). Venku lilo, představa stavění stanu nebyla příliš lákavá. Do toho začal Michal mumlat cosi ve smyslu, že když jezdili s Alešem Horákem, tak spali vždycky v chatkách, že to bylo strašně levné. Nikdo ho moc nebral vážně, kromě Honzy, který se odvážně vrátil zpět do recepce vyzvědět, jak je to s těmi chatkami. Naštěstí. Vyšlo najevo, že chatka vyjde jen o švédskou stovku dráž, než naše dva stany. A hlavně, v chatce byla elektřina, lednice, veranda se stříškou proti dešti, vařič, varná konvice… Jedinou nevýhodou bylo, že chatky jsou standardně se čtyřmi postelemi, takže jeden z nás musel spát vždy na zemi. Počínaje tímto večerem jsme tedy večer museli vždy volit občana druhé kategorie, protože jsme se jednomyslně shodli, že švédské chatky mají před stavěním stanů jednoznačně řadu zásadních výhod.
Čtvrtek 19.8.2010
Z kempu Dalabadets (WWW stránky) jsme se vyknedlili už ráno kolem sedmé (poté, co jsme si zašli vyfotit kulometný objekt typu KSP I Per-Albinovy linie se zvonem u pláže na okraji kempu). Specifikem bydlení v chatičce ve Švédsku je, že vyfasujete úklidové náčiní a ráno musíte chatku uvést do původního stavu, včetně vytření podlahy.
Důvodem pro tak brzký odjezd kromě naší lačnosti po bunkrech bylo i to, že na jednu hodinu po poledni jsme měli domluvenou prohlídku fortu Oscar II v Göteborgu a my chtěli ještě ráno stihnout úsek Per-Albinovy linie na pobřeží u nejjižnějšího bodu Švédska u Smygehamnu. K tomuto úseku jsme totiž na Internetu našli GPS souřadnice a fotografie jednotlivých objektů, takže jsme jeli prakticky najisto jen k hezkým objektům a zároveň jsme viděli většinu typů, které se v této oblasti na začátku druhé světové války stavěly.
Per-Albinova, resp. správněji Skanská (Skåne), linie byla stavěna především podél jižního pobřeží Švédska od začátku druhé světové války. Během války byly projektovány a stavěny vylepšené objekty a v období studené války byly objekty reaktivovány a modernizovány, například použitím tankových věží. Nejčastěji lze asi spatřit kulometné (vetšinou jednostranné) objekty pro boční palbu, tzv. typ KSP (švédská zkratka pro kulomet). Projektanti těchto objektů byli údajně inspirováni československými řopíky, na podzim 1938 byli dokonce švédští důstojníci na studijní cestě přímo v Československu. Méně častěji se stavěly pozorovatelny a objekty různých typů pro polní kanóny. Objekty jsou typické svými válcovými miniaturními plechovými zvony pro pozorování. Později se též používaly tankové věže, bohužel na území kraje Skåne se dochovala jedna jediná na objektu ve správě muzea Beredskapmuseet u Helsingborgu, všechny ostatní byly sešrotovány. Dnes tak lze na objektech po tankových věžích vidět už jen zabetonované šachty.
Co se týče přístupnosti objektů, tak Švédové se zjevně vyžívají v dokonalém uzavírání. Pokud je nějaký bunkr nebo fort zabetonovaný, tak je to provedeno natolik dokonale, že se dovnitř opravdu nedá dostat. Rozdíl oproti jiným evropským státům je markantní, ve Francii například stačí jen trpělivost při obcházení, dříve nebo později se někde díra většinou najde. Ve Švédsku se díra obvykle nenajde a jsou často zabetonované i střílny, kterými by prolezli tak maximálně netopýři.
Objekty u Smygehamnu jsou poměrně dobře přístupné, pohled do dálky na moře byl též fajn. Zblízka to už bylo horší, pobřeží bylo lemované směsí bahna a řas a pěkně to páchlo. Na koupání to tedy rozhodně nebylo. Moc jsme se nezdržovali a vyrazili jsme na dálnici do Malmö a dále na Göteborg.
Jízda po dálnici ve Švédsku byla z mého pohledu poměrně pohodová. Maximální rychlost omezená na 120km/h, moc aut, která by jela rychleji, jsme věru nepotkali. Ale zase je potřeba počítat s delším časem při přesunu na větší vzdálenosti. Někde na půl cesty jsme sjeli k odpočívadlu a já obdivoval výhody sociálního státu. Byť bylo odpočívadlo relativně opuštěné v lese, tak tam bylo čisto (dokonce hned na okraji lesa rostly houby), záchody fungovaly a velká informační tabule byla doplněná skříňkou, na které bylo napsáno něco ve smyslu „prosím, vezměte si mapu“. Tak jsem zmáčkl tlačítko a vyjela mi velká automapa této části Švédska. Tomu říkám komfort.
Do Göteborgu jsme dojeli s minimální časovou rezervou a nastalo hledání fortu. Navigace nás navedla přímo ke vjezdu do kasáren, kde vojáci kontrolovali každé auto. To sice bylo divné, na webu nebyla o vojenském prostoru řeč, ale budiž. Zeptal jsem se vojáků u brány, jestli tudy vede cesta do fortu a že prý ano. A že jestli jsme na seznamu. Tak jsem odpověděl, že nevím, ale že návštěvu máme domluvenou. Vojáci si tedy vyžádali naše doklady a my čekali. Za chvíli přišel vojín, že prý na seznamu nejsme. Hmmm. Čas kvapil, pět minut do jedné a my byli ztracení někde velmi blízko fortu. Tak jsme se nakonec rozhodli to zkusit objet jinudy kolem kasáren před vilovou čtvrť. Vojáci nám to trošku komplikovali svou vstřícností, snažili se nám vnutit, že seženou někoho, kdo ví, jak se k fortu dostat a že nás tam dovede. Ale na to už nebyl čas a výsledek byl též nejistý, takže jsem je musel doslova odhánět, že to zkusíme sami.
Vstup off topic: Přímo na trávníku u parkoviště před kasárnami rostly nádherné křemenáče a nikdo si jich nevšímal. Později jsem viděl hromady hub růst i přímo v kempu a taky bez povšimnutí…
Nakonec jsme v jedné z bočních uliček vilové čtvrti našli úzkou odbočku vylámanou ve skále, na jejímž konci už nás vyhlížel průvodce. Značení tedy nic moc, ale našli jsme to. Fort stojí na okraji vojenského prostoru s kasárnami, cesta přes kasárna k němu taky vede, ale z druhé strany. Nicméně průvodce nám mimojiné řekl, že jako cizince by nás do kasáren nepustili.
Na fortu Oscar II jsme poprvé viděli, co je to švédský fort. Příkopy vylámané ve skále, vnitřek fortu taktéž. Pod stropy vylámaných kaveren byly pověšeny plechové střechy zabraňující skapávání vody, pod těmito střechami byly postaveny vlastní místnosti. Vzhledem k velmi vysoké vlhkosti a absenci údržby se za sto let existence fortu vnitřní instalace postupně rozpadají a dnes je pohled spíše neutěšený. Průvodce si neustále stěžoval na problémy s vodou.
Ale na druhou stranu zálibně hleděl na krápníky visící ze stropu a neustále nás upozorňoval, abychom si dávali pozor a žádný nezlomili. A také se mu líbili ve fortu žijící pavouci. Celý výklad byl směsicí technických údajů prošpikovaných podivnými údaji, kterým se zdráhám věřit. Jako například, když nám průvodce tvrdil, že kaponiéra má zabetonované střílny proto, aby tam nelétali ptáci (nebo netopýři, už si to moc nepamatuju). Podezřele velký důraz ve výkladu kladl i na údajně jedny z nejstarších dochovaných artefaktů „Jugent“ stylu ve Švédsku (pochopil jsem, že to má co do činění se secesí).
Fort byl během druhé světové války trošku přestavěn a zároveň byl připraven o všechny dělové věže a kanóny na výsuvných lafetách v otevřených postaveních. Současnému provozovateli se podařilo nainstalovat zpět oba původní 24cm kanóny. Bohužel již bez originálních lafet, ale i tak je na ně impozantní pohled.
Na prostranství za fortem je roztomilý depozitář se čtyřmi věžemi pro 57mm kanóny vytrženými z jakéhosi fortu na ostrově před pobřežím, které by na Oscaru v budoucnu rádi nainstalovali (pokud prý budou peníze). O onom fortu na ostrově, nám průvodce chvíli vykládal. Prý je dnes už vše zabetonované, ale že když budeme „tricky“, tak bychom se dovnitř dostali. Ale že to za to nestojí, protože tam jsou „deseases“, tedy nemoci. Tak možné je všechno, ale když už nebyly nemoci v Polsku v objektech zasypaných odpadky, tak nevím, co by mohlo být ve vybrakovaném opuštěném fortu na ostrůvku v moři. Asi plísně, ty jediné by tam přežily.
Kromě 24cm kanónů se podařilo na Oscar znovu osadit dvě dělové věže se 152mm kanóny. Dokonce jsme byli vpuštěni dovnitř. A nejen do věží, průvodce nás vzal i do spodního patra fortu, kam se normálně neprovádí, protože už se tam vše rozpadá. To vše jen proto, že jsme vše zuřivě fotili a projevovali zájem. Průvodce konstatoval, že máme „extraordinary“ zábavu. Vtipné bylo, když nám chtěl poté, co zjistil, že dál míříme na Karlsborg, doporučit forty v lese u Vabergetu západně od Karlsborgu. Že prý by nás to mohlo zajímat. Ale poté, co zjistil, že k těmto fortům máme poměrně solidní podklady a máme už dávno v úmyslu tam jet, už nám moc nic nedoporučoval.
Osobně mi moc nevyhovovalo, že tempo prohlídky bylo i přes časovou rezervu poměrně vysoké. Nestihl jsem si například průvodci říct o to, jestli by nám neotevřel kasematu s 57mm kanónem. Ale zase nás ochotně zavedl k baterii Götiska, což je objekt pro čtyři 57mm kanóny postavený na břehu zátoky asi 200 metrů za fortem. Baterie se stále nachází ve vojenském prostoru, bez průvodce bychom se k ní asi jednoduše nedostali, leda bychom byli extrémně tricky. U baterie nás ještě na chvíli napjal tím, že nám ukáže něco, co jiní neviděli, a sice postavení pro světlomet. Tak super, ale kaverna pro světlomet je aktuálně zazděná, takže zase taková zajímavost to nebyla (u Vabergetu jsme viděli mnohem hezčí, byť zarostlejší).
Prohlídku fortu je sice třeba domluvit předem, nemají žádnou pravidelnou otevírací dobu, ale stojí to za to. Tedy, za předpokladu, že se člověk zajímá o fortifikace, pro normálního smrtelníka bude stejný zážitek třeba v podzemí na Boudě…
V Göteborgu jsme se ještě chvíli motali po městě v odpoleční špicce, protože kluci chtěli vidět i reduty Kronan a Lejonet ze 17. století. Na můj vkus už to bylo moc kamení najednou, ale Kronan je celkem hezky opravený a hlavně u obou redut byla geocache, takže jsem se uspokojil jinak.
Díky navigaci jsme se nakonec i šťastně vymotali z města a vydali se po silnici E20 směrem na Stockholm, resp. v našem případě na Karlsborg. Bylo to poněkud únavné, na druhou stranu, ve Švédsku mají tyhle hlavní silnice vyřešené poměrně dobře, každých pár klometrů jsou v obou směrech dva souběžné pruhy, na kterých se dají rozumně předjíždět pomalejší auta. Už téměř za tmy jsme dorazili do Karlsborgu, kde jsme na první pokus našli jediný kemp široko daleko a ubytovali se opět v chatičce. Pán v recepci byl milý, prý jsme první hosté z Čech. Pouze asi měsíc před námi tu byli poprvé Slováci. A Adamovi jsem tu koupil takového roztomilého plyšového losa se švédskou vlajkou.
Pátek 20.8.2010
Tento slunečný den byl určen pevnosti Karlsborg (někteří Švédové tvrdí, že je největší na světě) a opevnění kolem kopce Vaberget západně od Karlsborgu. Tam jsme se nakonec také hned po snídani vydali.
Ještě před deseti lety se zde nacházel vojenský prostor (ostatně, na jezeře Vättern u Karlsborgu jsou na mapě stále vyznačeny palebné vějíře z míst na pobřeží, kde armáda stále čas od času provádí ostré střelby). V současnosti je Vaberget protkán sítí lesních cest, které jsou při troše opatrnosti průjezdné i běžnými osobními auty, a několika turistických tras pro pěší. Oba forty, jižní i severní, jsou navíc popsané na naučných cedulích před jejich branami.
My dojeli autem nejdříve k jižnímu fortu (Södra Fortet). Brána byla sice uzavřená, ale fort je jinak opuštěný a pokud už se dostanete za bránu, tak i celkem bezpečný. Většina vstupů a střílen je totiž pečlivě zabetonována, takže proniknout lze pouze do kaponiér, kde největší nebezpečí spočívá v koupání se ve vodním příkopu před vchodem. Z kaponiér vedly poterny k šachtám předsunutých dělových věží, na které jsme se těšili. O to větší však bylo naše překvapení, když jsme na vlastní oči viděli technické provedení – jednoduchá chodba vylámaná ve skále bez jakéhokoliv betonu, zakončená strmou šachtou též pouze vylámanou ve skále. Šachta byla kdysi opatřena stoupacími kramlemi, a to je vše. Jak tam nahoru tahali materiál, mi není úplně jasné.
Díky pečlivému zabetonování všech potenciálních vstupů byla prohlídka fortu rychlá. Času tedy bylo dost, tak jsme se ještě vydali naokolo kolem příkopu (též pouze vylámaný ve skále). Pro Čechy bylo překvapivé obrovské množství všudypřítomných borůvek a brusinek. Průběžně jsem též kontroloval, jestli v okolí nejsou nějaké geocache. A díky tomu jsme zde našli též stanoviště světlometu, o kterém jsme se sice dočetli na naučné ceduli u brány fortu, ale nečekali jsme, že bychom to dokázali najít. Nalákal jsem totiž ostatní na necelých 200 metrů vzdálenou geocache na objektu permanentní baterie číslo 6. (Před forty je vysunutá linie šesti baterií, z nichž byly ale dokončeny pouze baterie číslo 4 až 6.). A zhruba na půl cesty k baterii pěšina procházela kolem úkrytu pro světlomet, ze kterého na obě strany vybíhaly kolejnice, po kterých bylo možné světlomet podle potřeby přesouvat.
Severní fort (Norra Fortet) na tom byl velmi podobně jako jižní (příkopy ve skále, kaponiéry ze žulových bloků…), pouze s tím rozdílem, že přelézt bránu bylo velmi „tricky“. Tento fort neměl zabetonován vstup, nicméně jsme záhy pochopili proč. Velká část interiérů je totiž zatopená. Už samotný průchod od brány k centrálnímu masivu fortu velmi připomíná průchod bažinou a jako jedinou rozumnou obuv lze doporučit gumáky. V interiérech se ovšem dochovalo něco málo vybavení a lze z něj vylézt na strop fortu, takže já byl navzdory mokrým botám spokojen.
Po návštěvě tohoto fortu jsme si u auta rozložili vlhké oblečení a boty a udělali jsme si malý piknik, po kterém jsme se již převlečení do civilních hader přesunuli do centra Karlsborgu natěšení na tu největší světovou pevnost.
Pevnost samotná je stále z velké části využívaná armádou a podle toho to taky vypadá. Spousta lidí v maskáčích, vojenská auta a uprostřed toho všeho turisté, obchůdek se suvenýry a pevnostní muzeum. Tedy, spíše armádní muzeum, pevnostní je jen svým umístěním. Raději jsme svůj čas věnovali obchůzce kolem valů. Kaponiéry na západní straně jsou hezky renovované, zatímco na východní straně již jen zarostlé a opatřené zákazy vstupu. Díky armádní přítomnosti jsou také poměrně často vidět cedulky zakazující fotografování prostoru za cedulí, ale z těch jsme si moc nedělali, protože naštěstí většina zajímavých prvků byla volně přístupná. Nejvtipnější to bylo na jihovýchodním konci pevnosti u dělové věže. Tu někde na Internetu vyhrabal Ondra a zajímavost tohoto typu si přece nemůžeme nechat ujít. Takže jsme se zaradovali, když jsme zjistili, že navzdory obklopení vojenskými prostory ze všech stran, louka s věží u silnice je volně přístupná. Oblézali jsme věž jako malí kluci a zjevně jsme tím vzbudili pozornost. Po návratu na silnici jsme se vydali k dalším kaponiéram a za námi se vydalo velmi pomalu terénní vozidlo švédské vojenské policie. U kaponiéry jsme zastavili a chvíli na to i policejní vozidlo. Velmi robustní řidič za volantem spustil okýnko a koukal na nás. Tak jsem pozdravil „hello“, načež přišla odpověď „what’s up?“. Tím mě ovšem vyvedl z konceptu, protože jsem netušil, co mu na tuhle blbou otázku mám odpovědět. Takže jsem odpověděl, že jen fotíme (což bylo vzhledem k nedalekým cedulkám se zákazy fotografování poněkud odvážné). Ale policistu to uspokojilo, řekl fajn a odjel. Po zkušenostech s pohraničníky na bratislavském předmostí jsem čekal větší výslech, ale Švédové mají zjevně turisty celkem na banánu. No a „what’s up“ se úspěšně stalo námi často používanou frází na několik dalších dní.
Prohlídku pevnosti jsme skončili uprostřed odpoledne, ale z bunkrů to bylo dnes vše. Den nato nás totiž čekal bohatý program v oblasti Stockholmského archilepaga, kam je to ale z Karlsborgu ještě poměrně daleko, takže jsme získaný čas raději obětovali na přesun. Také jsme v supermarketu doplnili zásobu pečiva a voďáků.
Tady si neodpustím malou odbočku. Ve švédských supermarketech je prakticky nemožné koupit normální alkohol. Nejtvrdší jsou tam voďáky, tedy piva všech možných (i českých) značek, ovšem se sníženou voltáží, typicky 2,8% a 3,5% alkoholu. A i u nich se na vás Švédové už budou dívat jako na alkoholiky. Bohatá byla nabídka ciderů, ale při obsahu alkoholu do 1% se tomu u nás obvykle říká mošty… Takže jsem vyzkoušel jen jeden – sladké to bylo jako produkt z nutrie. Alkohol se sice dá koupit ve speciálních obchodech, ale za celou dobu jsme nenarazili ani na jeden. Myslím, že jsou vlastněné státem a reklama na ně asi taky nebude veškerá žádná. Apropos, zajímavostí jsou zálohované PET láhve a i hliníkové plechovky od nápojů, cenově asi stejně jako u nás skleněné láhve (takže u platíčka voďáků už to není zrovna zanedbatelná položka).
Někdy navečer jsme zkusili kemp po cestě a opět jsme si bez problémů pronajali hezkou červenou chatičku. Jediná komplikace nastala (když nepočítám, že se Ondra snažil zaplatit nefunkční kartou) u názvu České republiky. Podobně jako v Holandsku, ani Švédové většinou na první pokus neví, co je to Czech Republic. Píšou to totiž „Tjeckien“ nebo taky „Tjeckiska republiken“, takže v jejich softwaru je potřeba hledat taky pod T. Ve Francii to hledání jednou vzdali a udělali ze mě Kubánce.
Sobota 21.8.2010
První cíl dnešního dne byl jasný už dlouho, a to pobřežní baterie Femöre u Oxelösundu. Tato baterie s kódovým označením OD byla dokončena jako jedna z prvních tohoto typu v roce 1964 a byla osazena třemi novodobými pevnostními věžemi se 75mm kanóny Bofors. Deaktivována byla až v roce 1998 (to už jsem běhal po Maginotově linii) a armádou zcela opuštěna až v roce 2003. Podobných baterií bylo ve Švédsku postaveni celkem 30. Bohužel, po opuštění armádou byly v drtivé většině případů za nemalých nákladů vytěženy věže a jiné kovové prvky a vzniklé otvory pečlivě zabetonovány. Baterie, kde byly zachovány věže (a občas ne všechny tři) se dnes dají spočítat na prstech jedné ruky. Proto jsem byl na tuto lokalitu obzvláště zvědavý.
Dnes zde funguje muzeum, takže je možné shlédnout i interiéry, opět stavěné ve švédském stylu, tj. komunikační galerie vyrubané ve skále a skladovací a kasárenské sály vestavěné do vytěžených prostor formou ocelových konstrukcí se stěnovými panely a střechou. Modernější baterie měly dokonce ocelové konstrukce opružené silentbloky kvůli otřesům při výbuších na povrchu.
Muzeum má rozumně otevřeno pouze přes léto. A navíc až od 11 hodin. To by normálně nevadilo, jenže my měli jako obvykle naplánováno víc cílů, než je zdrávo. Mnohé z nich byly na různých ostrovech, kam po skončení prázdnin už neplulo tolik lodí, a tedy jsme museli náš časový plán zásadně optimalizovat. Po několika plánovacích diskuzích večer v kempu a ještě i zde na místě jsme se rozhodli obětovat návštěvu interiérů muzea ve prospěch přesunu na další lokalitu, ostrov Öja. Poslední rozumná loď totiž odplouvala po druhé hodině a GPS navigace hlásila dojezdový čas na limitní hranici bez rozumné rezervy.
Takže jsme si prohlédli baterii aspoň zvenčí. I tak to byl super zážitek. Jedna dělová věž je kompletně zbavená maskování, vypadá jako tanková, ale to je jen zdání. Druhá věž je kompletně schovaná pod laminátovým krytem a třetí má odkrytou hlaveň. U stanoviště pro řízení palby si Honza neodpustil kousavou poznámku v tom smyslu, že design tohoto bunkru jistě vyžadoval na švédském generálním štábu mnoho diskuzí.
Kromě samotných dělových věží se na pobřeží nachází starší druhoválečné objekty, úkryty a několik věží klamných. A spousta borůvek a komárů. Mimochodem, v klamných věžích byla v rámci věrohodnosti prý umístěna i ohřívací tělesa, aby měla věž stejné tepelné vyzařování jako ta skutečná.
Po příchodu na liduprázdné parkoviště jsme zjistili, že hned za nás zaparkoval nějaký Holanďan a opět se tím potvrdila teorie, že Holanďany potkáš všude. Koukl jsem do auta, zaujala mě molitanová matrace ledabyle pohozená na zadních sedadlech, pomyslel jsem si cosi o tom, že asi ještě nezjistili nic o karimatkách. Ta matrace byla nakonec dost důležitá, díky ní jsem auto zpětně identifikoval následující den, ale o tom ještě bude řeč.
Kolem jedenácté hodiny jsme místo návštěvy muzea nasedli do auta a s dobrým pocitem slušné časové rezervy vyrazili vstříc našemu dalšímu cíli. Na ostrov Öja pluje loď z přístaviště Ankarudden. Z nějakého důvodu navigace na toto místo původně hlásila asi o půl hodiny delší čas než výsledný, byť jindy odhadované časy vycházely zatraceně přesně. Jediná rozumná hypotéza tkvěla v tom, že jsme museli přes dva zvedací mosty, a tedy při nejhorší variantě mohla ta cesta opravdu trvat o půl hodiny déle.
Jinak ostrov Öja jakožto nejjižnější ostrov Stockholmského archipelaga funguje jako oblíbený výletní cíl, a podle toho to taky vypadalo (ještě že jsme jeli až na konci prázdnin). Cesta do přístaviště je lemována desítkami stabilních radarů kontrolujících dodržování velmi nízkých rychlostních limitů (v podstatě plus mínus padesátkou až do cíle). A na konci jsme zjistili, že přestože jsme dojeli asi hodinu před vyplutím, není již kde zaparkovat. Lidé to řešili různě, například stáním kolem příjezdové cesty, což jsme nakonec učinili také. Nebylo to ale šťastné rozhodnutí, ještě před odplutím jsme si všimli, že auta začal obcházet jakýsi uniformovaný člověk a za stěrače strkal nekompromisně žluté papírky. Nás nakonec taky jeden čekal. Ze žlutého papírku se vyklubala pokuta za špatné parkování (zpětně jsem se dočetl, že ve Švédsku je zakázáno parkovat u hlavní silnice). No ale tentokrát fakt nebyla jiná možnost.
Na ostrově jsem nečekal nějaké časově náročné přesuny, věděl jsem o jedné baterii s věžemi pro 152mm kanóny. Ovšem z Internetu bylo dopředu zřejmé umístění pouze dvou z nich (kolem majáku na jižním cípu ostrova), přičemž ještě před přistáním bylo vidět další věž a několik kulometných objektů pobřežní obrany (alá Per-Albinova linie). A to jsem ještě narozdíl od Ondry nevěděl, že na ostrově byla postavená i moderní poválečná baterie ERSTA s třemi dělovými věžemi pro 120mm kanóny.
Zkrátka se návštěva tohoto ostrova opět zvrhla ve zběsilé pobíhání po žulových balvanech a vřesovištích, přičemž druhoválečné kulometné a pozorovací objekty kolem vesničky Landsort už jsem ke konci zcela vědomě ignoroval. Vyskytovaly se tu i klamné objekty, soudě alespoň dle jednolité struktury betonu a betonového „zvonu“.
Dovnitř žádné z baterií jsme se samozřejmě nedostali, ale i tak byl pohled na 152mm dělové věže impozantní. Blízko severního okraje vesničky jsme dokonce našli jedno z postavení baterie 120mm ERSTA s kódovým označením LO (Landsort). Bohužel, po věži již není ani památky, pouze země rozježděná od těžké techniky a přistavený kontejner svědčily o tom, že jsme sice dorazili pozdě, ale ne až tak moc. Být tu o pár let dříve, tak jsme kromě drobných pozůstatků v podobě ventilačních výdechů nebo laminátového krytu na postavení pro 40mm protiletadlový kanón Bofors (šachta pod ním už je také prázdná) viděli i samotnou věž ERSTA. I tyto moderní baterie (LO byla dokončena v roce 1978) bohužel armáda po deaktivaci podrobila šrotování. Ze tří věží na ostrově se zachovala jediná – v severní části ostrova. V době naší návštěvy jsme bohužel ještě neměli její lokalizaci. Ale prý je s ní počítáno pro nové muzeum, tak doufám, že jsem tento nádherný skalnatý ostrov neviděl naposled.
Při odjezdu z ostrova jsme chvíli zmateně pobíhali po vesnici a nebyli jsme sami. Na ostrově jsou totiž celkem tři přístavy a nebylo nám úplně jasné, jak se určuje, ze kterého bude nakonec loď na pevninu odplouvat. Až po chvíli jsme si všimli dřevěné tabule s názvy přístavů a háčky. Závaží bylo pověšeno u názvu jednoho z nich – zjevně toho, odkud loď měla odplouvat. Nejspíš se přístaviště volí podle aktuálního počasí, větru, apod.
Po návratu k autu už bylo dost pozdě, bohužel v dosahu nebyl žádný rozumný kemp a se spaním na divoko to tu není zrovna jednoduché. Další den jsme měli v plánu opevnění kolem Vaxholmu, takže jsme s Honzou provedli v našich navigacích průzkum kempů v tomto směru. Já stahoval souřadnice švédských kempů z poiplazza.com, a zjevně jsem jich tam měl víc než Honza. Ten, který jsem nakonec našel, byl prťavý kemp, kde se nedalo platit kartou, záchod a sprcha byla v jedné malé chatičce a museli jsme spát ve stanu, ale všichni jsme za něj byli vděční. A jako obvykle, do poslední chvíle nebylo zřejmé, jestli ten kemp existuje, první směrovou ceduli jsme viděli asi 50 metrů od cíle…
V kempu jsme pak měli téměř úplně pro sebe louku vedle záchodové chatičky. Ondra naše místo ještě vylepšil přenosnou solární lampičkou, kterou sebral o kus vedle a zapíchl ji přímo doprostřed našeho debatujícího hloučku. Jednodušší než rozdělávat oheň, no ni? Vždycky si zpětně říkám, že příště budu fotit i různé nebunkrové zajímavosti. Abych si víc vybavoval atmosféru. A vždycky z toho nakonec sejde a jsem rád, že plácám aspoň ty bunkry. Tady si třeba vzpomínám, že dřevěná recepce zapadlého kempu byla zvenčí obložená knížkami. Takový malý antikvariát v přírodě.
Neděle 22.8.2010
Dnes nás čekal Vaxholm. Plán nebyl nijak napjatý. Vzhledem k tomu, že jsme netušili, jak to bude ve finále vypadat na přívozech, tak jsme kromě Myttingeské linie a Vaxholmu samotného už nic víc nečekali. A i ten Vaxholm nebyl plánovaný nějak najisto, protože se na něj musí taktéž loďkou.
Začali jsme tedy časně zrána malými forty na ostrově Värmdon (3. a 5.&nbps;batteri). Kolem jsou stále poměrně rozsáhlé vojenské prostory, ale forty samotné už jsou opuštěné a přístupné. A bohužel totálně zabetonované. V podstatě jsme si u každého z nich prošli naokolo fortový příkop a za pět minut jsme měli prohlídku za sebou. Škoda. Díky tomu taky nebyl moc čas na hledání kešek, které jsou u každého z nich (a schované tak dobře, že jsem ani jednu nenašel). No ale zase to mělo ten pozitivní efekt, že jsme ráno v devět stihli přívoz na ostrov Rindö. Provoz byl touto dobou minimální, přívoz je zadarmo, neboť supluje most, který zde kvůli velkým trajektům nemůže být.
Na ostrově Rindö jsme přirazili v týlu hned za fortem Oscar Fredriksborg. Na focení v protisvětle takhle ráno nic moc, ale i tak byly pancéřové kasematy směřující své střílny do průplavu docela impozantní. Stejně jako kaponiéra. Ještě nedávno byly před fortem volně ložené vytrhané dělové věže z okolních fortů – v době naší návštěvy už po nich nebylo ani památky, což zvláště Ondru roztrpčilo, protože se na ně těšil. Fort prochází zjevně rekonstrukcí, ale jestli se chystá i nějaké otevírání pro veřejnost, zřejmé nebylo. Severně od něj na břehu průplavu jsme ještě okoukli jednoduchou torpédovou stanici, jenž jsem lokalizoval díky kešce (kterou jsem opět nenašel).
Na ostrově Rindö Myttingeská linie pokračuje dále. Hned za fortem Oscar Frederiksborg jsme se vydali prohlédnout menší fort Byviksfortet. Standardně byly všechny otvory zabetonované, ale tentokrát to bylo o něco zajímavější s pozůstatky úzkokolejky a zajímavě řešenou bránou. A konečně jsem našel kešku!
Zatímco jsem se logoval, slyším, že kluci se s někým baví. Tak jsem se dologoval, schoval kešku a vydal se za nimi. A koho nevidím, Caspara Vermeulena. Na začátku akce jsem vtipkoval, že by byla sranda, kdybychom potkali někoho známého. A protože lidí, co takhle systematicky jezdí po bunkrech, zase tolik neznám, zmínil jsem zrovna Caspara. Samozřejmě jsem nečekal, že by se to mohlo stát skutečností, bylo to takové tlachání na začátku akce, kdy má člověk ještě hodně energie a chce si se všemi popovídat. Jenže skutečnost byla daleko neuvěřitelnější. Jak jsme si tak s Casparem povídali, vyšlo najevo, že na fortu Oscar II v Göteborgu první den akce jsme se minuli asi o dvě hodiny. A v jeho autě jsem okamžitě díky matraci pohozené na zadních sedadlech poznal onoho holandského Fiata, co za námi parkoval na opuštěném parkovišti u Femorefortetu předchozí den.
Chvíli jsme slintali nad knížkami, co si Caspar během své cesty nakoupil na různých muzeích (třeba provedením nádherná knížka formátu A4 na křídovém papíře dokumentující poněkud smutné šrotování dělových věží a jiných kovových zařízení novodobých švédských pevností). Také nám poradil, že na druhém konci ostrova se na stropě fortu 12. batteri dochoval pancéřový pozorovací zvon (byl prý vidět z valu). Takže jsme změnili lehce náš plán a zařadili do něj i tento fort. Ve finále se dokonce na strop dalo vylézt v jednom místě, kde byl skalní masív relativně lezitelný (to většinou nebývá) a zvony jsme na stropě objevili dokonce dva. Bohužel kromě bunkrologů na strop zjevně často míří místní omladina a vyplácává tu různě barevné spreje, což naši návštěvu lehce degradovalo. Caspar povzbuzen naší SMS vylezl na strop Byviksfortetu, tam se ale nic nezachovalo :).
Nad fortem 12. batteri jsme ještě omrkli polygonální redutu Rindö. Mě už tam sice trochu chyběl beton, ale zase byly dobré podmínky na focení. Příkop kolem reduty byl vypílený a kontreskarpa vyskládáná z kamenů se taky jen tak nevidí. Redutou se dá volně procházet, tuším je vevnitř nějaká galerie, tu jsme si ale nechali ujít.
A dalším bezplatným přívozem jsme se dostali na ostrov Vaxön, přičemž přívoz proplouvá kolem malého pevnostního ostrova Vaxholm. V tuto chvíli jsme ještě netušili, jesli se na Vaxholm dostaneme, ale motivaci jsme měli poměrně vysokou. Z druhého břehu totiž bylo vidět, že na trávníku kolem pevnosti jsou vyskládané různé typy švédských fortových dělových věží (těch, co jsme měli původně podle Ondry vidět u fortu Oscar Fredriksborg).
Po přistání jsme si nedaleko předplatili na necelé dvě hodiny parkovací místo a svižným krokem se vydali do nedalekého přístaviště omrknout, jak to chodí s loďkami na Vaxholm. Kupodivu jsme záhy našli jednu, co se právě chystala odplout a dle slov slečny průvodčí pendlovala každých patnáct minut. Rozhodnutí bylo okamžité, nastoupili jsme a jelo se. A protože jsme byli časově omezení naším parkovacím lístkem, nastalo na Vaxholmu opět bunkrácké šílenství. To znamená – vidět maximum v co nejkratším čase. Okamžitě jsme tak sice vypustili návštěvu interiérů, ale i venku je k vidění zatraceně hodně věcí – různých pevnostních zbraní, zmíněné dělové věže (u té největší jsme se museli všichni vyfotit), převozné kulometné věžičky, množství různých kanónů ráží od 57mm do 120mm… Až tady jsme si poprvé udělal například představu, jak vypadá ve skutečnosti takový 57mm kanón Nordenfelt, které se používaly třeba v objektech italského Vallo Alpina. A asi začínám stárnout, když se chci fotit s dělostřeleckými granáty, jako naši dědové za první světové války….
Návštěvu Vaxholmu jsme završili královským fást-fůd menu. Hambáč, hranolky, pepsi… Když už tak už, ve švédském podání se ty hamburgery kupodivu celkem daly jíst. A jak jsme si tak pochutnávali, tak jsme si říkali, že až do uslyší Dub, tak bude nadávat, že s náma nejel :).
Nu ale co teď? Viděli jsme z našeho plánu víc, než jsme čekali, přitom na hodinkách bylo teprve půl druhé odpoledne. Nastalo veliké přemýšlení a plánování, které nemohlo skončit jinak, než návštěvou dalších vypečených bunkrů. A taky že jo. Po chvíli vyšlo najevo, že dnes je poslední den, kdy jezdí loď na Siaröfortet i navečer. Tuto neděli totiž ve Švédsku končily letní prázdniny. Původně jsme na tento ostrůvek sice chtěli jet až v pondělí a plánovali jsme tím zabít celý den, ale možnost navštívit jej ještě dnes byla příliš lákavá. Takže jsme vyrazili dál na východ do Stockholmu vstříc této bunkrologicky lákavé lokalitě.
Do přístaviště Östanå jsme dojeli tentokrát s dostatečným předstihem. Sice nebylo úplně jasné, odkud pluje loď na Siaröfortet, ale prodavač v kiosku nás nasměroval a dřevěný semafor, kterým se dává lodi najevo, že na ni čekáte, tam byl také. I tak jsme ale do poslední chvíle napjatě očekávali, jestli se loď opravdu objeví. Ještě asi dvě minuty před plánovaným odplutím totiž po ní nebylo ani vidu ani slechu. Ale ty lodě tu plují docela rychle, takže nakonec jsme odplouvali načas. Moc jsme si plavbu neužili, pět minut na to už jsme vystupovali na břeh ostrova, na který jsme se všichni už dlouhou dobu těšili. Fotky, co se daly najít na Internetu, totiž vypadaly jak z jiného světa – zvlněná betonová plocha, ze které vykukují ufoidní pozorovací zvony a dělové věže.
Ostrov je to maličký, několik set metrů dlouhý. A na velké většině jeho plochy se rozkládá typický švédský fort – podzemí vyrubané ve skalním masivu, strop pokrytý betonem věrně kopírující masiv pod ním. Nahoře jsou kromě dvou velkých pozorovacích zvonů a dvou 152 mm kanónových věží vyřazených z obrněné lodě Svea ještě malý pozorovací zvon, zakrytá šachta výsuvného světlometu a spleť „zákopů“. Na západní straně fortu je v zákopech rozvedená úzkokolejka, po které se daly do jednotlivých postavení přesouvat jednak světlomet, jednak 57mm kanóny.
Prohlídky jsou s průvodci i bez. Také se připravuje audioprůvodce, kdy budou návštěvníci chodit s aparaturou a na různých místech se jim bude do sluchátek linout patřičný výklad. Bohužel v době naší návštěvy byly průvodci i aparatury pouze ve Švédštině, takže jsme absolvovali obyčejnou prohlídku bez výkladu. Ale i to stálo za to. V podzemí jsou i nějaké vysvětlující tabule a v jedné místnosti ubikací lze shlédnout krátký dokumentární film z výcviku mužstva na této pevnosti před druhou světovou válkou. Místy je to vtipné, třeba jak plavali nahatí ve vodě kolem ostrova.
Strávili jsme na ostrově něco přes tři a půl hodiny, během kterých jsme si fort parádně užili. Dá se tu i najíst. Čas ubíhal docela rychle. Fort je tak neskutečný, že jsem stále plácal tytéž fotky dokola, kdyby náhodou ta nová byla lepší než ta poslední. No a neodpustil jsem si i různé srandičky, jako třeba pohled na trajekt před potopením nebo fotku kanonýrů. Ostatní na tom nebyli o mnoho lépe. Jediná nevýhoda byla, že po návratu k autu už bylo kolem sedmé hodiny a my neměli v této oblasti zmapovaný žádný kloudný kemp. Chlácholili jsme se sice, že ve Švédsku se přeci dá spát kdekoliv, ale ani po půlhodinovém ježdění po vedlejších cestách jsme nenašli vhodný plácek. Jen stále křoví, balvany, bažiny apod. Kemp v Norrtälje měl před osmou večer už zavřeno a touhle dobou jsme ještě nebyli tak asertivní, abychom volali na telefonní číslo uvedené na recepci. Takže jsme nakonec skončili na trávě před Sandvikens kempingem na pobřeží ostrova Väddö, po kterém se musí jet na ostrov Arholma. Přijeli jsme těsně před setměním, recepce zavřená a už jsme byli všichni příliš k.o. na hledání jiného místa na přespání. Chvíli po nás kolem projela i policie, ale ani nezpomalili, žádné prudění tedy nepřišlo. A spalo se tam celkem dobře.
Pondělí 23.8.2010
Slunečné ráno, pojedl jsem borůvek. Dnes byla v plánu původně téměř neplánovaná (protože jsme mysleli, že to nebudeme stíhat) baterie Arholma. Nachází se na ostrově Arholma, kam jezdí loďka z přístaviště Simpnäs. Do přístaviště vede úzká a klikatá cesta z ostrova Väddö. Nevyplatí se jet moc rychle, kromě náklaďáků jsme na ní potkali i kloubový autobus, se kterým jsme se tak tak vyhnuli. Do přístaviště jsme dojeli jen s malou rezervou.
A v přístavišti začalo kino. Parkovacích míst bylo sice volných dost, ale většina z nich byla označena podivnými nápisy, ze kterých to vypadalo, jako že jsou rezervovaná rezidenty nebo něco podobného. Dost jsme se nad tím nadedukovali, příště by nebylo od věci před cestou do Švédska absolvovat nějaký linguistický rychlokurz. Nakonec jsme parkovali přímo na molu. Ještě jsme pochopili tolik, že i místa na molu podléhají nutnosti zaplatit parkovné v nedalekém automatu. Ten ovšem nebral karty, a tak pro nás jediná možnost byla posbírat mince. Skládali se doslova všichni, lovíce mince po kapsách, protože jinak jsme měli samé bankovky. Vrchol všeho byl, když automat mince schlamstl a nevydal lístek. Jen tiskárna byla slyšet, asi došla páska. Nebylo koho se zeptat a vládla obava z další pokuty. Času do odplutí lodi už ale moc nezbývalo, takže jsme to šalamounsky vyřešili psaným vzkazem na palubní desce, kde jsme napsali, dokdy máme zaplaceno. A dobře to dopadlo, pokuta se tentokrát nekonala.
Původně jsem se bál, že na ostrově Arholma to bude hlavně o pěší turistice a očekával jsem velké přesuny. Ve finále to nebylo tak strašné, baterie Arholma (kódové označení AH I) je od přístaviště jen asi kilometr chůze po velmi slušné šotolinové cestě. V době naší návštěvy sice nebylo otevřené podzemí (mají otevřeno snad jen o prázdninových víkendech), ale i zvenku se jednalo o super zážitek. Nejdřív jsme našli nám už známou zakrytovanou věž pro 40mm protiletadlový kanón Bofors m/48. A o kus dál na skalnaté plošině na nás vykoukly nejdříve kopulky zaměřovačů a o kus níž konečně hlavní atrakce – 105mm bezposádková dělová věž. Následovalo obligátní focení ze všech stran. Nikam jsme nespěchali, protože do nejbližší loďky zpátky zbývalo moře času a hlavně počasí nám nádherně vyšlo.
Z GoogleEarthu jsem měl ještě jednu souřadnici s fotkou poblíž východního pobřeží ostrova. Tyhle baterie sestávaly vždy ze dvou zbraní, takže jsem měl důvod se domnívat, že by to mohla být druhá věž. Vyrazili jsme od Arholma Norry podél elektrického vedení napříč ostrovem na východ. Vedení mou domněnku podporovalo – proč by asi v téhle pustině vedli doprostřed lesa elektriku? Ne všichni členové výpravy sdíleli moje nadšení, protože cesta průsekem kolem drátů byla sice o řád lepší než cesta okolním lesem, ale i tak stále namáhavá. Člověk neustále padal do obrovských keřů borůvčí, čvachtal v bahně, klouzal po žulových kamenech…
Tento výpad směrem k východu skončil tak, že jsme dorazili k pobřeží, el. dráty byly svedeny do země a šlus. Trošku jsme se porozhlédli kolem, ale nic jsme nenašli, takže jsem usoudil, že fotku na GoogleEarthu umisťoval někdo, kdo souřadnicím moc nerozumí. Podél pobřeží jsme nakonec došli zpět k baterii AH I. Na severním cípu ostrova jsme přitom našli pozůstatky nějakého polního postavení pro kanón, ale to bylo vše.
Zpětně jsem pak na Internetu vyčetl, že druhá věž opravdu existovala, dokonce dráty zjevně patřili k ní, ale celá instalace (kódové značení AH II) byla provedena na malém ostrůvku Ovanskär, na který jsme z východního pobřeží koukali. Bohužel věž se tam nedochovala, byla demontována někdy kolem roku 2000.
Dnešní bunkrologický program byl návštěvou Arholmy prakticky vyčerpán a my se vydali na přesun přes Stockholm zpátky na jih. Původně jsme chtěli dojet až někam do Karlskrony, ale cesta byla pomalejší, než jsme čekali, a tak jsme skončili v kempu ještě daleko před ní. Navíc do kempu jsme přijeli, když zrovna začínalo pršet a recepce byla už dávno zavřená. Záchody na speciální kartu… Ale byli jsme dost utahaní na nějaké myšlenky na hledání dalšího šláfplacu. Naštěstí si nás všiml nějaký Švéd, který se znal s provozovatelem kempu, a pak už to šlo ráz na ráz. Po pěti minutách došel mladík, který nám otevřel recepci, dostali jsme klíč od chatičky, mohl jsem hned zaplatit kartou a také nám řekl, kam ráno hodit klíče od chatky, až budeme odjíždět. Prostě bomba.
Úterý 24.8.2010
Jednou z posledních plánovaných lokalit ve Švédsku pro nás byla Karlskrona. Tento důležitý přístav byl v průběhu posledních několika století průběžně opevňován. Osobně jsem se nejvíce těšil na moderní baterie na ostrově Aspö a na fort na ostrově Västra Hästholmen. Kromě nich je ovšem kolem Karlskrony celá řada dalších fortifikací, například na ostrovech Sturkö a Tjurkö. Je možné absolvovat skrz cestovní kancelář v Karlskroně i výlet na armádou stále obsazenou pevnost Kungsholmen, ale z vyprávění jsem pochopil, že zájemce o novodobé fortifikace (rozuměj beton a pancíř!) musí strpět poměrně rozvláčný výklad týkající starších částí pevnosti. S výjimkou ostrova Aspö, na který je nutné se přepravit lodí (i s autem), je většina ostrovů dostupná po silnicích přemosťujících mořské průlivy mezi nimi.
Naše plavba na Aspö proběhla neplánovaně mimo jízdní řád, neb jsme byli vpuštěni na přívoz plavící se speciálně kvůli cisterně s benzínem. Michal tím sice přičel o možnost obdivovat v přístavu rozličné lodě, ale na Aspö jsme tak získali minimálně půl hodiny k dobru.
Na ostrově jsme cestou k fortu Ellenabbsfortet míjeli betonové bunkry. Ondra tedy jako obvykle zastavil a my vyrazili na průzkum. Překvapením pro nás byla dochovaná kopulka zaměřovače baterie Ellenabben (EN). Betonové bunkry (například toto postavení) ovšem patřily převážně k předválečné baterii Hyttorna pro 12cm kanóny. Objekty baterie EN pro poválečné pevnostní věže se 75mm kanóny jsou rozprostřené po různých částech ostrova. Řídící centrum se strojovnou se nachází v centrální části ostrova poblíž věže pro řízení palby baterie Aspöberg. Bojové objekty s věžemi baterie EN se pak nacházejí podél pobřeží v předpolí fortu Ellenabbsfortet. Věž přímo před fortem je dochovaná, ostatní dvě byly demontovány. To jsme ovšem v době naší návštěvy ještě nevěděli, takže jsme minimálně hodinu strávili hledání další věže. Ovšem v místním pobřežním megahustníku jsme našli (víceméně náhodou) už jen jedno otevřené palebné postavení pro 15cm kanón m/98 baterie Bäckstrand.
Samotný Ellenabbsfortet byl také zajímavý, a to především dochovanými dvěma věžemi pro 57mm kanóny a pozorovacími zvony. Jinak je bohužel zamčený a i kvůli věžím na povrchu jsme museli přes plot. V týlu fortu byl v době naší návštěvy odložen demontovaný střelecký radar, pravděpodobně z baterie EN (vypadal téměř stejně jako radar, co jsme viděli na baterii Oxelösund (kódové označení OD, nyní také známé jako Femörefortet). Byli jsme se též podívat na dvoře místního muzea pobřežního dělostřelectva, kde mají výstavku různých děl a bojových vozidel. Našince asi nejvíc zaujme 21cm kanón Škoda m/42. Mně se líbila i vystavená raketa Robot 08 nebo auto s nosičem čtyř raket Robot 15 (aspoň myslím, že RB15).
Bohužel těch objektů je na Aspö tolik, že nám jaksi úplně ušla velká baterie Aspöberg, jejíž jedno postavení se nachází prakticky hned za halou muzea. Návštěvu ostrova jsme pak zakončili na stařičké bastionové pevnosti Drottningskär. Z mého pohledu hezky opravená, ale jinak nepříliš interesantní (chybí beton, pancíře!!!). Zajímavá zde ovšem byla volně přístupná malá expozice s fotografiemi exteriérů i interiérů moderních baterií. Úplně jako ve Švýcarsku.
Po návratu do Karlskrony jsme přemýšleli, kam dál. Nakonec zvítězila úvaha, že za panujícího slunečného počasí se kvůli fotkám vyplatí jet spíš na fort Västra Hästholmen, kde byla malá šance, že bychom se podívali do podzemí, zato velká šance na dochované věže na povrchu. Fort je v současnosti oplocený a neobývaný. Na Internetu lze najít protichůdné informace o jeho využití. Zřejmě je v opatrování jakési organizace z Karlskrony, která zde příležitostně provádí zájemce. Každopádně my na povrch pronikli po česku na hulváta. Na stožáru stojícím na oploceném pozemku je i průmyslová kamera, ale podle všeho sleduje provoz na hrázi a není zde kvůli dohledu nad opuštěnou pevností. Strop fortu je takové malé bunkrologické království. Člověk zde vedle sebe vidí rozličné pozorovací zvony, dělové věže pro 57mm kanóny, plechové štíty na parapetu… Největším lákadlem je ovšem baterie čtyř 120mm kanónů v dělových věžích. Zatím se nám tedy výlet do Švédska vyvíjel nad očekávání dobře, já tedy vůbec nemyslel, že budeme tak úspěšní.
Hodina již pokročila a zbývaly nám z Karlskrony ještě ostrovy Sturkö a Tjurkö. Na nějaké velké průzkumy už to nevypadalo, ale rozhodli jsme se přesunout do kempu na jednom z ostrovů, abychom měli následující ráno výhodnou pozici. Jako první na cestě jsme narazili na kemp na ostrově Sturkö. Zde jsme se poprvé za celou dobu pobytu setkali s neochotou, kdy nás provozovatel kempu natvrdo odmítl ubytovat v chatičce (protože nás bylo pět a chatičky mají typicky čtyři místa). Že prý ty chatičky jsou malé. Hmm. No co už, hrdost říkala, ať si trhne, a že zkusíme kemp na ostrově Tjurkö. A kdyby to nedejbože nevyšlo, můžeme se vždy vrátit sem a spát ve stanech.
Na Tjurkö jsme nejdřív trochu bloudili, kemp je dobře schovaný. A po nalezení jsme bohužel našli i zavřenou recepci. Ale na recepci byl lístek, že lidé se stanem nechť si je postaví, kde chtějí, a ráno že se staví majitel a vybere penízky. A pokud lidé chtějí chaloupku, tak ať volají. Tak co už. Tak volám. Majitel kempu sice nemluvil moc dobře anglicky, ale tolik jsme si rozuměli, abych pochopil, kde jsou chatičky. A že si máme vybrat druhou, že je nejlepší a že je odemčená a klíče jsou vevnitř na stole. A že se ráno zastaví. A to bylo vše. Nutno dodat, že chatička byla vysoce komfortní. Obložená dřevem, s elektrikou, nerezovým dřezem, nádobím, ledničkou… A největší, co jsme za náš pobyt zažili. A v kempu rostly na louce houby.
Rychle jsme se ubytovali a ještě jsme stihli přeci jen nějaké bunkry – dělostřeleckou baterii Stenbrottet. Najít k ní cestu z přístaviště loděk pro pevnost Kungsholmen nebylo úplně jednoduché, pěšina vedoucí kolem domů různě kličkovala mezi hájky a zídkami, až nakonec poblíž baterie zmizela úplně. A ve skutečnosti jsme hledali hlavně pozorovatelnu, kterou jsme neměli přesně lokalizovanou a která se nakonec nacházela úplně jinde.
Středa 25.8.2010
Ráno se stavil majitel kempu. Vůbec mu nevadilo, že jsme ještě chatku neuklidili (teprve jsme se balili). Inkasoval penízky, popřál hezký den a zmizel. Prostě maximální důvěra. Před odjezdem z kempu jsme se ještě po pobřeží vydali hledat pozorovatelnu z předchozího dne. V jednom místě jsme na pěšině čekali, až Ondra oběhne pobřeží, když tu se blížila Švédka se psem. Dali jsme se s ní s Honzou do řeči. Švédka byla v pohodě, pes taky, vůbec se nedivila, co tam děláme, naopak nám ještě poradila, kudy k bunkru. Ondra valil bulvy, strategii vyjednávání s domorodci příliš neuznává :). Po její radě bylo nalezení pozorovatelny otázkou deseti minut.
Cestou na pevninu jsme ještě navštívili pěchotní forty Tjurkö Skans a Sturkö Skans. Oba jsou vyklizené a volně přístupné a ovečky kolem nich pěkně odstranily vegetaci. Úplně nakonec jsme ještě na ostrově Sturkö navštívili jednu z telemetrických věží (Uttorp östra), ve které se dokonce po kramlích dalo vylézt až nahoru do pozorovacího prostoru. Jen ten výhled nebyl díky počasí ideální, ještě, že jsme na Västru Hästholmen jeli včera.
A přesouváme se k Helsingborgu, kde jsme chtěli po obědě navštívit muzeum Beredskapmuseet. Tohle muzeum je vybudované partou nadšenců kolem pobřežní baterie Hälsingborg vybudované během druhé světové války. Kromě jednoho ze čtyř objektů samotné baterie, který byl zrekonstruovaný včetně osazení původním 152mm kanónem je zde k vidění spousta dalších pevnostních exponátů, například objekt protiletadlové obrany baterie, nebo demontované věže z jiných baterií, jako například dělová věž 120mm baterie typu ERSTA nebo věž m/57 pro 75mm kanón, což byla během naší výpravy jediná příležitost vidět její zařízení zevnitř. Jen nás všechny štvalo, že zrekonstruovaný kanónový objekt baterie obklopili skleněnou stěnou, díky které se nedá kloudně vyfotit ani objekt, ani kanón samotný.
Uvnitř mají obchod s pevnostní literaturou, kde jsem nakonec neodolal a koupil dvě krásné knihy ve švédštině. S šéfem muzea jsme chvíli podiskutovali o bunkrech, například jsme se zde dozvěděli, že na ostrově Aspö už je dochovaná opravdu jen jedna věž baterie EN, nebo že na území Skåne je jediná dochovaná tanková věž na objektu linie Skåne, a to na objektu spravovaném tímto muzeem a že věž je zakrytovaná, takže nemá smysl ji hledat (původně jsme to měli v úmyslu). A ve finále zaperlil, když podotkl, že v Polsku máme také dobré bunkry… No, už se nám to párkrát stalo, že si nás lidé spletli s Poláky, čert to ber.
A přesouváme se do Dánska, sbohem Švédsko, bude se mi stýskat.
Dánsko nás přivítalo Kronborgem. Zámek křížený s pevností. Pro mě zajímavý hlavně asociací s románem Františka Běhounka Robinzoni z Kronborgu, který jsem jako prcek hltal. O souvislosti s Hamletem jsem neměl ani zdání (už moje třídní na gymnáziu jednou prohlásila, že jsem kulturní barbar).
Tak a díky návštěvě této pevnosti jsme přijeli do kempu ve fortu Charlottenlund asi deset minut po zavíračce. Švédský přístup zde moc nefunguje, a tak nezbývá, než hledat jiné místo na spaní. Deset kilometrů přes Kodaň k dalšímu kempu, opět zavřeno. Jsme pořád prakticky v Kodani, nějaké spaní v lese tu moc nepřipadá v úvahu. Zkouším volat na telefon z cedule, ale nikdo to nezvedá. Ondra navrhuje nechat auto na parkovišti před kempem a na hulváta přespat v kempu a zaplatit ráno. Chvíli po nás přijíždí ještě jedno auto zoufalých cizinců hledajících nocleh. To už se kolem recepce motal jakýsi chlapík, ze kterého se po dotazu vyklubal majitel. No tomu říkám trapas, my už měli spacáky napůl v rukách.. Nicméně majitel, ač se netvářil moc přívětivě, tak otevřel recepci a jak cizince, tak i nás, ubytoval.
Čtvrtek 26.8.2010
Kodaň. Náš plán spočíval v objetí fortů na severu a východě a Západní val (Vestvolden).
Začali jsme Fortunfortetem a hned bylo jasné, že prohlídka pevnosti Kodaň bude poměrně rychlá. Fort zašpérovaný, věže vytrhané, smysl mělo jej obejít a podívat se na čelní kaponiéru (zarostlou).
Po zkušenostech ze včerejšího večerního kempování jsme se rozhodli zajet se v mezičase ubytovat na Charlottenlund. To se ukázalo jako prozíravé, protože kemp byl téměř úplně obsazený a dopoledne byla větší šance na volné místo. Po postavení stanů v tomto megadrahém kempu (nejdražší ubytování naší expedice) jsme si prohlídli fort samotný, známý hlavně svými bateriemi. Ale i kaponiéry byly zajímavé a lišící se od čehokoliv, co jsme dosud na fortech v jiných zemích viděli.
Od Charlottenlundu jsme se vrátili na fortový věnec na severu a pokračovali fortem Gardehoej. Ten funguje jako muzeum a jako jediný fort ve zdejší oblasti má dochované dělové věže. Muzeum má otevřeno jen jednou do roka, ale na jeho webových stránkách byl uvedený telefon i email, na kterých je údajně možné domluvit prohlídku. My to zkoušeli jak emailem, tak telefonem, ale neúspěšně – na mail nikdo neodpovídal a telefon nikdo nezvedal.
Ale nakonec jsme měli štěstí – na povrchu fortu skupina chlapíků místních technických služeb zrovna kosila trávu. Anglicky moc neuměli, ale jejich gesta byla jasná a proti naší prohlídce jinak oploceného a uzamčeného areálu nic nenamítali. Takže jsme si vše zvenku pohodlně nafotili. Nejdřív jsem myslel, že to bude vše, ale vtom Ondra našel otevřenou poternu, kterou se dalo projít do nitra fortu samotného, čímž začalo další z mnoha bunkrologických šílenství. Bylo nám jasné, že kosit trávu zde nebudou věčně, takže jsme fort prolétli dost v rychlosti, ale hlavní je, že jsme ho viděli i zevnitř. V jednom okamžiku se ozvalo vyzvánění. Kromě interiérů věží se vevnitř nenachází žádné exponáty, chodby jsou prázdné, takže představa, že jsme spustili nějaký alarm, byla dost absurdní. Nakonec se ukázalo, že u vchodu je obyčejný vyzvánějící telefon. Začínalo být jasné, kam jsem před odjezdem na expedici volal a proč to nikdo nikdy nezvedal. No a dobře, že jsme spěchali, málem nás tam kosiči trávy zamkli, právě když jsme odcházeli, tak se poslední z nich chystal zavřít bránu v plotu, zjevně šli na oběd. Pobaveně nás pustil ven a bylo. Úspěšnost expedice maximální.
Další v řadě je fort Lyngbyfortet. Měl být zavřený, takže jsme čekali něco podobného jako na Fortunfortetu. Ale uvnitř se svítilo a chlapík tam cosi instaloval. Slovo dalo slovo a už jsme šmejdili po interiéru. Částečně tam již byly připravené expozice týkající se pevnosti Kodaň, dalo by se tedy očekávat, že se zde chystá nějaké muzeum. Ovšem věže jsou vytrhané. A má docela hezkou kaponiéru.
Opojeni úspěchem jsme vyrazili na Bagsvaedfortet, u kterého se krásně dochoval fortový plot (nebo spíše mříž?) obklopující centrální masiv fortu. Fort vypadal opuštěně a Ondra tak dlouho tahal za jednu okenici, až se mu ji podařilo otevřít. V civilizaci bývám poněkud bázlivý, tak jsem radši čekal venku, než se ostatní vynoří. A vynořili se pěkně rychle, ve fortu se prý ve vedlejší místnosti svítilo a nakonec to vypadalo, že není až tak opuštěný, jak vypadal zvenku. Naštěstí zvenčí jsme si již fort prohlédli předtím (u kaponiéry jsme nostalgicky zavzpomínali na Polsko – vnitřek vypálený, před vchodem odpadky), takže jsme pragmaticky zahájili ústup z pozic a vyrazili k poslednímu fortu na severu – Gladsaxefortetu. Zvenčí velmi fotogenický, udržovaný, interiér zašpérovaný a na pancéřových okenicích nálepky bezpečnostní agentury upozorňující na alarm. Rozverně jsme Ondru nabádali, jestli se nechce podívat dovnitř, ale nechtěl.
Západní val je linie kaponiér, malých kulometných objektů, či otevřených postavení pro kulomety nebo dělostřelecké baterie s úkryty. To vše podél vodního kanálu na západu Kodaně. Dnes oblast slouží pro rekreaci, podél kanálu vede cyklostezka a jsou zde i informační centra, kde lze zakoupit nějaké knížky a vyžebrat brožurky o pevnosti Kodaň. V jednom z center (podle mapy to vypadá, že jsou minimálně dvě) jsme se i vyptali, odkud se dostaneme z přístavu lodí na fort Trekroner a Middelgrundsfortet. Já si též užíval keškování, krabičky tu byly rozmístěné každých asi 200 metrů.
Kodaň jsme zvládali tak rychle, že jsme ještě odpoledne v klidu stihli objet forty Kongelundsfortet a Dragorfortet. V prvním z nich je jakési mládežnické středisko, na dvoře se to rojilo jako u nás na letním táboře, ale nikdo si nás nevšímal a v klidu jsme si prohlédli skoro celý povrch. Druhý fort funguje jako hotel pro movitější klientelu, ale ošuntělých bunkráků pobíhajících po povrchu si taktéž nikdo příliš nevšímal.
Cestou zpátky do kempu jsme jeli kolem mezinárodního letiště. Byl to úchvatný pohled. Plot byl lemovaný souvislou řadou několika stovek ocelových rozsocháčů jak je známe z československého opevnění.
Pátek 27.8.2010
Poslední den akce s bunkráckým programem. Ráno v přístavišti zjišťujeme, jak často plují loďky na Middelgrund (jednou za den) a Trekroner (skoro každou hodinu) a je rozhodnuto, podíváme se na Trekroner. Už nevím, kdo to byl, ale i kdosi z místních doporučoval raději tento fort, že tam toho bude pro nás bunkráky více k vidění.
Trekroner je hezky vyčištěný a udržovaný, jsou osazeny naučné cedule (a sem tam i nějaké ty atrakce) a i když je malý, tak jsme to tu tak tak stihli prošmejdit, než připlula další loď. Cestou sem jsme obdivovali kadety pohybující se v ráhnoví nějaké školní plachetnice, pro nás suchozemce to byl úchvatný pohled.
Pomalu jsme začali naši expedici směřovat dolů na trajekt do Gedseru, odkud jsme se chtěli ještě dnes přeplavit do Rostocku. Cestou jsme se ještě zastavili na volně přístupném pancéřovém fortu Masnedo. Nebylo to na dlouho, interiér byl uzamčený a zvenku se to dalo obejít za deset minut.
V Gedseru jsme si hodinku počkali na trajekt a pak už to byla nuda. Zajímavé to bylo opět až v Německu, kde docela hustě pršelo a kde se hned první kemp ukázal být falešným vtipem naší autonavigace. Nakonec jsme až po osmé večer našli jakýsi kemp více ve vnitrozemí. Podle cedulí měl být otevřen, ale recepce byla zamčená a nikde jsme nikoho neviděli. No co už, během této akce jsem si zvykl volat na místní čísla, takže jsem vytočil číslo a spustil jsem na chlapíka anglicky, jestli se můžeme jako ubytovat. On mi odpovídal německy, ale vcelku jsme si rozumněli a za pět minut už byla recepce otevřená a my zachráněni. Dopili jsme poslední zásoby piv, každý se svými myšlenkami, že další super pevnostní dovolená je za námi a bůhví kdy a kde bude ta další…
Pingback: Stockholm – Helsinky (2024), část 1. | Tady je Alexovo