Konečně nastal okamžik, kdy jsem měl spatřit velkou rakousko-uherskou pevnost Komárno. Ač nedaleko, bez auta přeci jen trošku z ruky. Zato autem je to z Brna coby dup. Toho využila naše skupina Novodobých Fortifikací pro víkendovou výpravu. Postupem času je totiž čím dál těžší najít neco, co jsme ještě neviděli a co není na druhé straně zeměkoule. Samozřejmě mám na mysli pevnosti, kdo by se taky staral o něco jiného, že ;o)
Sobota 10.3.2007
Base camp byl tentokrát díky výhodné poloze zřízen u nás doma v Brně, odkud jsme ráno v sedm hodin vyrazili směrem na Bratislavu a dále Komárno. Předchozí den jsme se shodli, že nebudeme riskovat standardní silnice a zvolili jsme cestu po dálnici Maďarskem až prakticky do Komárna. To se ukázalo jako schůdné řešení, o půl desáté jsme již parkovali před fortem Igmánd v Komárně.
Jediným zdržením byla koupě maďarské dálniční známky, která se narozdíl od slovenské nedá koupit na benzinkách u D2 v Čechách. Nakonec jsme ji koupili v budce vedle maďarské celnice. Sice nás dost zkásli na poplatcích, ale co už, i tak vyšla známka jen na necelé dvě stovky. Počínaje celnicí pro nás začal svět, kterému jsme příliš nerozuměli. Kupování vstupenek do fortů na maďarské straně probíhalo tak, že jsem přišel k pokladně, ukázal na prstech počet vstupenek a to byl konec komunikace. V Igmándu jsme se podívali na výstavku římských kamenných rakví, kde byl zákaz fotografování, resp. po chvíli, kdy paní napsala na papír číslovku 2000 jsme pochopili, že jako za naše dvě stovky tam fotografovat můžeme. No ale rakve nás moc nezajímaly, byli jsme tam hlavně kvůli fortifikacím. Což jsme ovšem vysvětlit nedokázali :). Naštěstí fotografování v prostoru fortu už bylo zdarma.
Igmánd jsme ještě prošli celkem pečlivě, val s muničními skladišti, poternami do kaponiér, obešli jsme i celý příkop a část kontreskarpové galerie, ale to už jsem začínal tušit, že za celý den Komárno rozhodně nestihneme…
Dalším cílem byl fort Monoštor (Sandberg) na břehu Dunaje. Pevnost o rozloze asi 18ha, obrovský dvůr, rozlehlá kasárna s dlouhými chodbami a zase chodbami, hluboké příkopy s kaponiérami, poterny pod valy vedoucí do příkopu, trojpatrový obrovský bastion s dělovými střílnami (dělostřelecká galerie zevnitř) s výstřelem do příkopu (tam asi stříleli pepřem, jinak si nedokážu smysl některých střílen vysvětlit). Prohlídka probíhala tak, že jsme dostali plánek s vyznačeným směrem pochodu a šli jsme. Celkem často jsme chodili kolem výstražných cedulek s vykřičníkem a nějakým nápisem. Mysleli jsme, že to je upozornění ve smyslu, že na valy pouze na vlastní nebezpečí, nebo podobně. Nicméně na konci za námi dojel nějaký člověk a snažil se nám vysvětlit, že na valy je vstup zakázán. Ale to už bylo stejně jedno, protože už jsme se vraceli a to hlavní jsme viděli. Později jsme si na informační celudli vedle výpadové brány k Dunaji přečetli, že některé vnitřní prostory, které jsme drze podle plánku prolézali, jsou přístupné pouze v přítomnosti průvodce. Tož co, tož nic. Ale to jsem zvědavý, jak by nám to tou jejich maďarštinou vysvětlovali :).
Jinak celá monoštorská pevnost je úžasně fotogenická, napráskal jsem tady dost fotek, i když v časovém presu. Dokážu si představit, že bych sem někdy jel ještě jednou speciálně kvůli focení, asi by nebyl problém v pevnosti strávit půl dne…
V týlu za pevností jsou u železniční trati dva blokhausy. Viděli jsme je od silnice, tak jsme se na ně šli podívat. Oba jsou obydlené. Na brance jednoho z nich byl nápis „Lajos Nagy a jméno ulice a číslo“. Dovnitř jsme se raději nedobývali a pouze si udělali fotku z druhé strany, kde nebyly blockhausy obklopeny plotkem s bordelem.
Ještě jsme zajeli k Dunajskému předmostí, ale tam jsme nebyli příliš úspěšní, neboť jsme dojeli deset minut po zavírací době. Na druhou stranu, možná to bylo dobře, ještě nás čekal bohatý program na české straně.
Po silničním mostě jsme přejeli přes Dunaj na českou stranu, kde jsme nejprve vyrazili na západ směrem k železničnímu mostu, u kterého se měl nalézat betonový rakousko-uherský blokhaus. Cestou jsme na víc projeli kolem čs. pěchotního srubu Ko-3, který je sice lehce přestavěný, ale toho času prakticky nezarostlý, takže se dal vyfotit a dokonce byly patrné původní tvary.
Blockhaus u železničního mostu byl zato zarostlý dost. Navíc nedávno někdo odstranil poslední železné střílny, takže objekt je v dost bídném stavu. Se strážnicí v Bače pri Modreju ve Slovinsku, kterou jsme viděli loni (postavená ve stejné době ke stejnému účelu) se to nedá srovnat.
Zbývaly nám Palatínská a Vážská linie. Palatínská je v lepším stavu, tvořily ji bastiony I až V. Vážská linie na ni plynule navazuje na východní straně bastionem VI. Poslední objekt, o kterém lze hovořit, jako o bastionu, je bastion číslo VII. Dál od něj byla vážská linie tvořena již jen bateriemi (které byly mezi sebou spojeny valem s Carnotovou zdí, zatímco objekty Palatínské linie byly spojeny kurtinou.
Jeli jsme nejdříve na Bastion VI, který je opravený (uvnitř je římské lapidárium a restaurace). Zvenčí se dá bastion obejít po valu s výhledem na severní rondel a příkopy. Podél kurtiny se dá dojít k mezilehlé dělostřelecké kasematě směrem na západ k Bastionu V, kde se dá skrz kurtinu projít Apálskou bránou. Škoda jen, že ke střílnám ušnice bastionu VI postavila jakási místní firma železnou konstrukci, která zakrývá střílny. Vydali jsme se též na druhou stranu směrem k Vážské linii. Kus za Bastionem VI začíná Carnotova zeď za valem. Šli jsme kousek podél ní po bahnité polní cestě za domky, ale pak jsme v dálce před sebou viděli rojení tmavších spoluobčanů a odvaha nás opustila. Řekli jsme si, že to k dalšímu bastionu zkusíme autem z druhé strany. Tak se i stalo, zaparkovali jsme v týlu bastionu u železniční trati a vydali se pěšky směrem k němu.
Bylo to docela zajímavé, množství odpadů a smrad se zvyšovaly přímo úměrně tomu, jak jsme se k bastionu blížili. V jeho bezprostřední blízkosti stojí několik malých paneláků v dost hrozném stavu (zvenčí ohořené, bez oken apod.), kolem kterých se v době naší návštěvy různě brouzdaly v odpadcích děti, dospělí hráli fotbal na plácku vedle silnice. Prošli jsme kolem nich po silnici, aniž by si nás nějak výrazněji všímali (foťák jsme ovšem neměl odvahu vytáhnout), dostali jsme se až na val bastionu, kde jsme to otočili poté, co jsme zjistili, že vstup do něj je také zavalen odpadky a po valu před námi běhají opuštění psi. Takže jsme zase prošli kolem rómské komunity zpět k autu a vyrazili na západ.
Objeli jsme autem Bastiony V, IV a III, které jsou všechny v držení soukromých firem a postupně opravovány. U Bastionu II jsme se dokonce dostali na nádvoří a prošli se po jeho valu, což bylo docela hezké, neboť zde byl klid a žádný nepořádek.
Těsně před západem slunce jsme ještě na chvíli zabrzdili před Bratislavskou bránou, která zůstala po Bastionu I.
Kolem Dunaje jsme ještě vyrazili na Vážskou linii, ale z ní jsme viděli jen část Carnotovy zdi za valem. Navíc už se valem stmívalo. Rozhodli jsme se tedy návštěvu Komárna ukončit a vyrazit zpátky do Bratislavy, kde jsme měli rezervovaný pokoj na ubytovně.
Hledání ubytovny bylo dobrodružstvím i s GPSkou, vyklubala se z ní klasická dělnická ubytovna na Staré Vajnorské za Teskem. Paní recepční byla celkem ochotná, i nás vyslala do restaurace Vodník, kde je to prý super. Tam jsme ale nedošli, zabloudili jsme v parku vedle Zlatých Písků a rezignovaně zamířili do Teska. Tam jsme pět minut před devátou stihli ještě zbaštit halušky, než všechna občerstvení zavřela.
Neděle 11.3. 2007
Ráno jsme klasicky vstávali v šest, abychom už o půl sedmé byli na cestě na kafe na benzínce vedle stanoviště velitele čís. 4. Jediný Ondra ještě bratislavské objekty neviděl, ale i pro mě to bylo zajímavé, vegetační období ještě nezačalo a objekty se daly slušně fotit. Pěšky jsme obešli B-S 13 a B-S 14, poté jsme autem zajeli na poloostrov s B-S 15, ke kterému jsme ovšem museli víc jak kilometr pěšky. Zdejší cesty už zdaleka nejsou to, co byly, když jsme tu před několika lety byli s K5kou. Pokud nemáte terénní vůz, už po nich spíš neprojedete. Cestou k B-S 15 jsme viděli též betonovou kouli, o které kluci tvrdili, že je to německý pevnostní objekt z konce války. Že prý se to umístilo do zákopů, vojáci si do toho vydlabali střílny a bylo.
Další na řadě byl objekt B-S 9, kam jsme dojeli autem. Pěšky jsme si potom obešli objekty B-S 8 s výhledem na město, B-S 7 a B-S 6 spolu s německými stěnami se střílnami pro ruské protitankové pevnostní kanóny a cvičnou maketou tanku z války. Na poli nás také dojelo terénní auto, ze kterého vystoupila sličná subtilní slovenská policistka a drsný rakouský policista se slunečními brýlemi. Slovenka se nás ptala, co tam jako děláme, kde jsme byli a tak. A chtěla pasy (a poté, co v Honzově pasu našla ruské a kanadské vízum, tak je i pečlivě prolistovala). Tak jí Honza řekl, že fotíme bunkry. Další otázka zněla, jestli nás tam někdo poslal je fotit. Tak že ne, že se o ně zajímáme. Asi jsme nevypadali jako převaděči, tak nás nakonec nechali jít. Od auta jsme ještě podél dálnice po poli došli k objektu B-S 10 (jediná přístupová cesta, pokud nechcete stát na dálnici nebo ji přebíhat). Tam nás pro změnu dalekohledem pozorovali další pohraničníci z rakouské strany.
Zbývaly už jen čtyři objekty. Auto jsme klasicky zaparkovali před rakouskou celnicí a vyrazili podél hranice k B-S 1. Všude rostly plantáže sněženek, což otevíralo nový rozměr pro focení bunkrů. Také to byla první akce, kdy jsme B-S 2 našli prakticky na první pokus, a to díky Honzově GPS. Podobně jsme našli i B-S 3, která už pomalu začíná obrůstat hustníkem (ještě před několika lety se dala celkem slušně fotit, teď už je to bída). B-S 4 se dá fotit celkem pohodlně, vede kolem něj frekventovaná polní cesta. Vevnitř jsou zajímavé lafety pro 85mm poválečný kanón.
A to je vše. Příjemný víkend, příjemný výlet, i když standardně hektický neustálou snahou stihnout co nejvíce bunkrů.
