Italské Vallo Alpino ve Slovinsku (2006)

linka1

Jarní bunkrologická akce letos směřovala do oblasti Slovinska, protože všechny bližší destinace už jsou kanceláří Mazaný Filip prošmejděné a na Slovinsko máme jednak příjemné vzpomínky z minula, jednak jsme měli k dispozici nové materiály o italském Vallu Alpinu. Termín akce byl určen na začátek května, kromě mě se ještě účastnil Michal Faltus a Jean Paul, kterého jsme měli vyzvednout akčně v italském Tarvisiu.

5.5.2006, pátek

Cesta tam přes Rakousko bez komplikací, prakticky celou cestu jsme prokecali (až jsem téměř chraptěl). Zajímavý postřeh je, že cestou zpátky už většinou mlčíme… Z Brna jsme vyjeli po deváté ráno, Honzu jsme měli vyzvednout po páté odpoledne v Tarvisiu. Stihli jsme to dokonale, na místo jsme dojeli dvacet minut před příjezdem vlaku, zkrátka perfektní načasování. A protože jsme byli nažhavení na bunkry a beton, hned jsme vyjeli prozkoumávat italský pancéřový fort Chiusaforte východně od Tarvisia (pracovní název čůzaforte). Kolem silnice vede zrušená železnice – koleje jsou vytrhané, štěrkový násep zůstal a trať prochází mnoha tunely. Tak že si zkrátíme cestu k nástupu do fortu po téhle železnici. Vyrazili jsme kupředu, prošli třemi tunely, abychom zjistili, že jsme nástup přešli o pár set metrů. Pak už jsme byli zdrženlivější.

Fort celkem zajímavý, věže se samozřejmě nedochovaly. Nejvíc mě asi zaujala strmá muniční svážnice ze skladiště do patra s věžemi a poterny s kulometnými bunkry v předpolí.

Času do setmění už příliš nezbývalo, spaní jsme měli vymyšlené pouze rámcově v okolí fortu Hensel, tak jsme raději vyrazili zpět k němu, abychom našli flek ještě za světla. Také se mi podařilo při koukání z okýnka auta cestou zahlédnout ve stěně nad řekou typický otvor střílny kousek od ústí železničního tunelu. Ostatní mi dali za pravdu, začala klíčit myšlenka na prohlídku, opera s vchodem z tunelu, do kterého se navíc musí po železničním mostě pár desítek metrů nad údolím, se nevidí každý den.

Nicméně dnes už bylo v plánu pouze vaření večeře a hajdy do hajan. K Henselu jsme dojeli tak jako tak už za šera. Tady jsem s překvapením zjistil, že se ode mě očekává funkce kuchaře výpravy, protože řidič ani navigátor to dělat nemohou a z dvojice Michal a já jsem byl shledán rychlejším. Ale ani tak nemám na Duba, který když má hlad (a to má skoro pořád), tak jídlo připravuje zkušeně dvakrát rychleji než já.

6.5..2006, sobota

Vstávali jsme těsně po šesté hodině (zatím neznám jiné bunkráky, kteří by byli ochotní a schopní vyrážet tak brzy a bez průtahů, jako my…). Pod fortem Hensel se nachází italská opera, která byla po válce modernizovaná a aktivovaná. Její součástí je i kamenná zeď se střílnami pro tuším 90mm kanóny, které jsou překryté plechem. Na ty jsme se chtěli zvenčí podívat. Dál jsme vymysleli, že by stálo za to vylézt ke střílně ve skalní stěně, zda tam není kanónová střílna, kterou by se snad dalo prolézt dovnitř, protože opera je bohužel zavřená (příště by stálo za to vzít  s sebou čtverhranný imbusový klíč..). Ke střílně jsem byl vyslán samozřejmě já, protože ostatní usoudili, že mé horolezecké schopnosti jsou největší. Ale nejsem hazardér, nenašel jsem odvahu lézt bez jištění přímo po skále, zkusil jsem to oblézt lesem shora. To se také podařilo, bohužel jsem ale zjistil, že střílny jsou kulometné a ani Michal Večeř by jimi neprolezl.

Tož co, tož nic. Tož slez. Stále jsme měli v hlavách operu se vchodem z tunelu ze včerejška. Nakonec jsme upravili plán postupu a rozhodli se k kní vrátit. Opera samotná nebyla nic moc extra, pouze vyražené chodby ve skále a betonové střílny, ale ta cesta po zrušené železnici a most přes údolí stála za to.

Další podklady k této oblasti jsme již bohužel neměli, tak jsme se vydali na plánovaný přesun do Slovinska do sedla Vršič, kde se nalézají celkem čtyři opery. Serpentinové stoupání úzkou silničkou bylo zážitkem samo o sobě, kolem nás skalní štíty…

Prakticky hned jak jsme dojeli do sedla, se ukázalo, že průzkum oper nebude žádná legrace, vždy dvě a dvě se nacházely na úpatích protilehlých skalních stěn, převýšení 100 metrů nebyla žádná míra. Zkrátka plnohodnotná vysokohorská vycházka, navíc ztížená zbytky sněhu (přímo v sedle místy až dvoumetrové závěje) . S tím jsem měl zpočátku potíže, uvědomoval jsem si, že kdybych po něm sjel, tak už mě nic nezastaví, u druhé opery už jsem měl ale kroky celkem jisté, navíc na slunci sníh trochu změkl, tak se do něj dalo zarýt, když by člověk spadl. Ale i tak to bylo akční. Navíc jsme zjistili, že po suťovisku bez sněhu to je spíš ještě horší, člověk spíš sjížděl dolů, než aby vystupoval nahoru.

Hned nad chatou v sedle se na malém hřebínku nachází betonová stanice lanovky a malá strážní budka. Od ní jsme postupovali po stezce směrem na Prisojnik ke skalní stěně, ve které je první opera. Právě tady byly postupy po suťovisku i sněhovém poli nejakčnější. Také někdy v těchto chvílích jsme začali debatovat o tom, jak moc by asi Dub nadával, kdyby s námi jel. Výhledy a počasí byly ovšem suprové. Také interiér opery byl poměrně zachovalý, s ocelovými dveřmi či zbytky lafety v jednodílné velké kulometné střílně.

Podle betonové nádrže jsme lokalizovali pravděpodobné umístění druhé opery na pahorku pod námi. Po sněhovém poli jsme sestoupali rovnou k němu, leč ani po půlhodinovém oblézání jsme operu nenašli. Nakonec jsme vymysleli útěchu – určitě byl vchod pod sněhem (Michal totiž našel schůdky se zbytky ostnatého drátu, takže jsme byli blízko). Podklady k operám jsme měli z placené stránky www.valloalpino.com, a už hned ve Vršiči jsme jejich autora začali nehezky pomlouvat. Přístupy měl popsány vysloveně laxně, výběr fotek takový, že se podle nich nedalo prakticky nic poznat a i záběry bunkrů zvenčí jsme poté, co jsme se k nim dostali, přestali chápat, neboť se v 80% případů daly udělat mnohem lepší fotky, kde byly bunkry pořádně vidět. No však o něm ještě bude řeč.

Mokrým sněhem už jsme byli mírně promáčení, když se začaly projevovat naše silné osobnosti. Najednou chtěl každý z nás sestoupit do údolí jinou, podle něj nejlepší cestou. V praxi to vypadalo tak, že vždycky někdo akčně vyrazil daným směrem, ostatní se vydali víceméně za ním, abychom se navzájem neztratili, ale po cca 100 metrech se dotyčný ocitl v koncích a někdo jiný navázal svou nejlepší cestou. Ale i tak se nám podařilo dostat na silnici asi kilometr jižně od sedla. To už jsme byli natolik vyčerpaní, že návrh vzít to k operám na protějším svahu oblíbeným šturmem, se nesetkal s žádným ohlasem a my zamířili k autu doplnit síly.

U auta jsme klasicky dřepěli za otevřeným kufrem nad plechovkou luncheonmeatu, na otevřených bočních dveřích byly rozvěšené mokré ponožky… Asi jsme působili exotickým dojmem, vedle nás zaparkovalo auto s městsky oblečeným mladým párem, kterému trvalo minimálně deset minut, než se odhodlal vystoupit. Možná proto, že špinavé mokré ponožky byly od dveří řidičky ani ne metr :o).

Plni sil jsme vyrazili na druhou stranu sedla k opeře číslo tři. To šlo traverzem celkem snadno. Od ní ale bylo nutné klesnout po sněhovém poli asi 50 výškových metrů dolů na cestu k opeře číslo 4, kterou jsme identifikovali opět jen pravděpodobně v kleči. Po sněhovém poli jsme se vydali docela akčně. Dokonce tak, že skialpinista pod námi neměl odvahu nám křížit cestu a čekal zmateně, co se bude dít. Česky jsme pokecali a vydali se pro změnu opět traverzem k úpatí s klečí. Probojovat se ke vchodu do této opery byl téměř půlhodinový urputný výkon, být fortifikátorem, začnu místo protipěchotních překážek vysazovat kleč. Ale opera stála za to, jako jediná ze čtyř v okolí sedla měla protitankový kanón a dochoval se zde i zbytek minimální lafety pro něj.

Sjezd z Vršiče na jih do údolí Soči byla opět kapitola sama pro sebe, nedělá mi moc dobře koukat v serpentinách do hlubin a klást si pořád dokola otázku, zda to brzdy ještě vydrží (ona ta pravděpodobnost, že to auto zvládne, je asi celkem vysoká, ale zkrátka nikde v Čechách se nic takového jako alpské průsmyky nevyskytuje, tak na to nejsem zvyklý..).

Maník z webu pro nás nachystal další bojovku v podobě hledání třech oper série 15000 (ty největší), které měly být podél řeky Soči v údolí Spodnja Trenta . Bojovku proto, že popis byl opět standardní typu „na pahorku vlevo“, přičemž údolí má celkem asi 15 kilometrů a pahorků tam byly mraky. Ještě, že jako bunkráci máme na bunkry už celkem slušný čich, operu „na pahorku vlevo“ jsme našli, byť poté, co jsme předtím několikrát přibržďovali a scanovali přilehlé svahy. Pahorek nebylo nic jiného, než nabetonovaný bunkr s několika obrovskými střílnami a pozorovatelnou na vršku. Druhá opera měla být přímo na svahu přes silnici. Měla být nedostavěná, zato s čelní jednodílnou kulometnou deskou, kterou už Italové nestihli nainstalovat. Tož jsme koukali dalekohledem přes údolí, ale jediné, co jsme viděli, byl náznak kamenné zídky. Přesto jsme se rozhodli zkusit štěstí, právě kvůli té pancéřové desce.

K této opeře je jediný rozumný přístup šturmem (direktivou přímo nahoru) po suťovisku. Operu jsme do poslední chvíle neviděli, ale na suťovisku byly vysypané cihly, což nás utvrzovalo v dojmu, že „by to mohlo být ono“. A taky že jo. Opera má pouze vybetonované a částečně obezděné podzemí. Také jsem zde byl poprvé svědkem italského způsobu výstavby. Po vybetonování podzemních sálů je ještě obezdili dutými cihlami, kterými zároveň vytvářeli budoucí výklenky ve zdích. Jediný problém je v tom, že nyní už je většina oněch cihel popadaná. V místě jednoho z budoucích objektů se opravdu nachází čelní deska z chromniklové oceli. Měla by vážit tři tuny, tloušťka v místě střílnového otvoru je 20 cm. Parádní kousek.

Jinak jaro zde bylo v plném proudu, kalhoty i boty jsem měl pokryté souvislou vrstvou žlutých pylových zrníček, ani prášky na alergii nepomáhaly utišit mou sennou rýmu, takže jsem smrkal a smrkal… Ondra měl pro změnu pylem pokryté kontaktní čočky, no legrace.

V údolí Spodnja Trenta se měl podle podkladů nacházet ještě unikátní dělostřelecký srub pro dva kanóny ráže 75 mm. Popis lokace zněl zhruba „vysoko nad údolím“,   k tomu byla fotka pořízená údajně od srubu do údolí, ze které jsme usuzovali, kde to je (druhý den jsme pak zjistili, že to nebylo focené od srubu, ale pravděpodobně z místa pár set metrů od něj, což v nepřehledném terénu potěší, zvlášť když jsme podle tohodle pohledu srub hledali ve vzrostlém lese). Nicméně dnes už jsme na jeho hledání neměli sílu. Svorně jsme se shodli, že už je pozdě (bylo asi sedm večer) a že bychom to nestihli. Kromě toho při pohledu na okolní prudké svahy ono „vysoko nad údolím“ neznělo moc optimisticky.

Na konci údolí, kousek před Bovcem, jsem pak zahlédl pod hřebínkem na pravé straně údolí něco, co vzdáleně připomínalo dělostřelecké sruby na alpské Maginotce, už jsme ale nezastavovali, abychom to ověřovali.

Poměrně vysíleni jsme dorazili asi o půl osmé večer do kempu v Bovci. Kromě českých vodáků zde už nebyl prakticky nikdo ubytovaný, paráda. Sprcha přišla vysloveně vhod. V počítači měli naše osobní údaje ještě z minula.

7.5.2006, neděle

Vstávali jsme celkem pozdě, z kempu jsme odjížděli až o půl osmé. Ze včerejška nám zůstal jako rest dělostřelecký srub pro dva 75mm kanóny vysoko nad údolím. Zastavili jsme u dřevěné dolní stanice lanovky na stahování dřeva. Předtím jsme se ovšem ujistili, že to, co jsem viděl pod hřebínkem, bude asi opravdu onen srub. Kolem projížděl opakovaně divný děda na mopedu, který přísným okem sledoval naše jednání, asi nějaký ochranář, či co. Ale bylo nás víc, bordel jsme nedělali, tak nenašel odvahu prudit. Vedeni mapou jsme našli lesní cestu odbočující z asfaltky požadovaným směrem. Ta ovšem záhy končila na louce, nezbylo než se vydat po hřebínku oblíbeným šturmem. Nakonec to bylo i přínosné, na hřebínku pod srubem se nachází i systém opevněných zákopů z první světové války (pravděpodobně).

Srub samotný je jen jedním z objektů (jediný dokončený) poměrně rozsáhlé opery. Z jeho stropnice je hezký výhled na údolí, střílny pro 75mm kanóny působí celkem impozantně, rozhodně se vyplatí námaha spojená s výstupem k němu.

V dnešním plánu byly dále dvě superopery série 15000 (podle některých zdrojů je jedna z nich největší ve Slovinsku) na planině Polog zhruba severně od Tolminu. K jedné opeře jsme měli i plánek, o druhé jsme věděli pouze to, že tam někde pravděpodobně je, protože materiály hovořily o operách Polog 1 a 2.

Cesta  z Tolminu na planinu Polog je srandovní, je to taková uzoučká lesní prašná cesta zařezaná do skalní stěny, na které se auta mají šanci vyhnout jen tak jednou za 500 metrů. Navíc se po ní jede k jakémusi poutnímu kostelíku, což provoz spíše zvyšuje, zvlášť o víkendech. Nicméně směrovka hovořila jasně – pěšky dvě hodiny, tož jsme jeli autem, že.

Po dojezdu na samý konec cesty (asi 6km) cestu přehrazuje ohradník pro krávy, za nímž je vidět po pravé straně viditelný vstup do opery. Jásali jsme, že jsme to tak rychle našli. Opera úžasná, spousta střílen, rozsáhlé podzemí, pozorovatelna, dva východy, dvoupatrová, s ukázkou betonového maskování v řezu… Akorát jaksi nesouhlasila s plánkem v naší knize. Nejdřív jsme polemizovali o kvalitě plánku, nakonec ale naštěstí zvítězila naše nedůvěřivost a my se přes ohradník vydali hlouběji do planiny Polog. Naštěstí. Vlevo pod lesem se nachází zpola nedokončená opera, která v našich podkladech vůbec nebyla. Kus dál po pravé straně za domky směrem k řece se nachází ona vytoužená „největší“ opera ve Slovinsku. Tvoří ji tři velké bunkry postavené v prudkém říčním svahu nad sebou, které jsou propojené podzemím. Každý bunkr má vlastní vchod. Jediná nevýhoda byla, že kolem horního bunkru zrovna byly puštěné krávy a jak jsme starší, nějak ztrácíme odvahu, takže jsme se k opeře kradli potajnu podél okraje luk, abychom mohli briskně prchnout do krytu lesa (což naštěstí nakonec nebylo potřeba).

Planina Polog je bunkrologicky velmi zajímavá destinace. Bunkry jsou prý oblíbené i u milovníků hor, které ji ze všech stran obklopují a vytváří tak velmi fotogenická pozadí. Akorát si místní obyvatelé myslí, že bunkry jsou ještě z první světové války…

Dnes jsme neměli konkrétní místo na spaní, v plánu bylo jet směrem na Idriju k Logatci, před kterým u Godoviče budeme spát kdesi v lesích tak, abychom druhý den měli blízko k místním operám. Cestou do Idrije jsme ještě zajeli do Bače pri Modreju, na kteréžto křižovatce tří cest se měly nacházet tři opery, z nichž jedna měla být vestavěná do pilíře mostu, druhá u železničního tunelu a třetí měla mít čtyřstřílnovou kopuli. Tedy samé zajímavosti.

Po příjezdu k mostu jsme zjistili, že na jednom jeho konci, kde se měla nacházet opera, je zároveň postavená rakousko-uherská železniční strážnice. Tu jsme samozřejmě nemohli vynechat, podle slov kluků si mysleli, že podobné se dochovaly jen v Polsku. Zdejší měla navíc prakticky kompletní pancéřové okenice a dokonce miniaturní sponzon, což je v Polsku prakticky nemyslitelné. Do úpatí zdi strážnice byla vestavěna ona opera, na druhé straně viaduktu přes údolí stojí tunel s druhou operou… bunkrologický ráj. Abych nezapomněl, u strážnice je přistavěný i jednoduchý železobetonový bunkr nejasného určení, shodli jsme se na tom, že to bude nějaká partyzánština.

Od strážnice byla opera s kopulí přes údolí pěkně viditelná, také se ve svazích rýsovala jasná nástupní cesta. Z blízka se ukázalo, že se jedná spíše o soukromé cestičky přes zahrádky v bezprostřední blízkosti rodinných domků, zvolili jsme raději konspirativní cestu oklikou přes houští. Konspirace ovšem záhy vzala za své poté, co se u domků rozštěkali nervózní psi, kteří způsobili, že majitelé koukali s vervou nahoru do svahu, cože tam je. Opera byla navíc obehnána čtyřvrstvým elektrickým ohradníkem (v lese, nikdo z nás nechápal, jaký to má smysl). Ale i tak jsme do ní pronikli. Zpátky jsme to vzali obráceným šturmem přímo po loukách dolů. Než stačili překvapení místní zareagovat, byli jsme pryč :o). Jako bonbónek jsme si nechali operu u tunelu. Zvolili jsme klasicky zdánlivě nejjednodušší, v praxi pak nejhorší cestu – vniknout tunelem na okraj mostu, proniknout (doslova se prodrat) hustým houštím ke vchodu, abychom zjistili, že opera má ještě jeden východ ústící kousíček od cesty kolem řeky, po které jsme obcházeli skálu s tunelem. Kromě zajímavého umístění je ovšem horní vchod v houští opatřen pancéřovou strážnicí, což se také moc nevidí. Podzemí je dost výškově členěno, což na zajímavosti jen přidává, zkrátka, pro Baču pri Modreju samá kladná doporučení.

Z Bače jsme vyjížděli o půl osmé, nejvyšší čas hledat místo na spaní. Nakonec jsme spali kousek od Godoviče, kam jsme jeli víc jak hodinu. Ondra už byl z řízení značně otrávený, zoufale jsme zabočili na lesní cestu, já s Honzou vyrazili na průzkum. Po chvíli jsme usoudili, že to k ničemu nevede a vyrazili zpátky k autu. Tak nějak jsme se vzájemně vyhecovali k rychlému běhu, 100 metrů před autem už to byl regulérní sprintérský závod. Kdyby tak Honzu viděli jeho vysokoškolští studenti… Další odbočka do lesa, další výpad. Tam jsem si pro změnu všiml lidské postavy stojící bez hnutí ve večerním šeru asi 100 metrů od nás, takže jsme raději dobrovolně vycouvali, byť místo už bylo snesitelnější a vyjeli třetí cestou. O půl desáté jsme konečně zaparkovali na zoufalé odbočce se závorou kousek od lomu nad Šebalkem. Tou dobou už jsme zdatně parafrázovali Duba zdatně na sebe pokřikujíce „to je tím, že nevíte, kdy skončit“, docela jsme se tím bavili. Po večeři jsme potmě s Michalem debatovali na témata „medvědi ve Slovinsku“ a „vliv přítomnosti důchodců na schůzích vlastníků bytů v panelových domech“, což mě obzvlášť pobavilo. Michal líčil, jak skupina „armagedonistů“ protestovala proti umístění BTS na střeše domu s tím, že až bude zase zemětřesení jako v osmdesátém druhém, celé se to propadne až do sklepa a všechny to zabije, zatímco skupina „parafyziků“ argumentovala nebezpečným vlivem záření. Spát jsme šli asi o půlnoci klasicky do lesa pod širák, aby nás ráno v šest vzbudily nákladní vozy projíždějící v několikaminutových intervalech do lomu.

Mimochodem, Laško pivo je lepší než Union.

8.5.2006, pondělí

U nedalekého Šebalku se nachází celkem dvě opery. Jedna z nich má dva objekty pro 57mm lodní kanóny Nordenfeld, na které jsme byli docela zvědaví (střílny pro tyhle kanóny jsme během akce potom viděli ještě několikrát, takže nám trochu zevšedněly, ale napoprvé to bylo vzrušující :o)). Druhá opera byla přes louku, opět obehnaná elektrickým ohradníkem jako ta v Bače pri Modreju, ale ani zde nás to nemohlo zastavit. I když, tentokrát to za to nestálo, podzemí bylo vlhké a dost poničené. Opera v serpentině asfaltky do Godoviče byla pro změnu tak zarostlá, že nefotitelná, a tak asi největším bonbónkem byla jiná opera (celkem jich je tu pět), která má jediný objekt, ale zato se čtyřstřílnovou kulometnou kopulí. Navíc je podzemí této opery přímo napojeno na několik set metrů dlouhý rozestavěný rakousko-uherský železniční tunel, kterým se měla za první světové války zásobovat fronta. Jsou na něm krásně vidět všechny stavební fáze – dvě těžební štoly nad sebou ve výlomu, pak horní odtěžená v celém profilu, částečně i úplně vybetonovaná, všechny fáze odtěžování materiálu ze spodní štoly od prorážení jednotlivých otvorů až po úplné odtěžení a kompletní betonáž v celém profilu. Po prozkoumání tunelu a všech pěti oper jsme vyrazili na nákup do Logatce a následně na průzkum unikátní jugoslávské kopie českého arabského pěchotního srubu v osadě Jezerce zhruba severně od Logatce.

Majitel blízké chaty na nás nejdřív křičel něco v tom smyslu, co tam hledáme, ale když jsme se vedeni instrukcemi Miloše Habrnála zeptali na „velilki bunker“, začal s pochopením mlet cosi o češkém (těžkém nebo českém??) bunkru a inženýrovi z Kršky (Habrnál tam pracuje, byl zde asi den nebo dva před námi) a ochotně ukazoval, kde bunkr stojí. Zjevně koukal na zájem Čechů o tenhle bunkr, který chtěl jiný chatař zbourat, aby tak získal více místa u své chaty. Prý ale řidič pneumatického kladiva po hodině zápolení prohlásil, že tam nechce strávit zbytek života (citace Miloše Habrnála), a tak se jim jen podařilo poškodit zvonovou šachtu. Zvenčí objekt vykazuje jasné české rysy, i vnitřní uspořádání je prakticky stejné, ale to už se zkoumá hůř, protože je celý vnitřek obložen dřevěnými deskami a obzvláštněn bizarní výzdobou (rozložený motor, dveře od auta apod.).

V lese na druhém okraji chatové osady je ještě zbytek druhé, tentokráte pouze jednostranné kopie. Vše nad zemí je ustřelené, dochovalo se pouze spodní patro, ale nikomu z nás se do jasně humusní díry nechtělo, takže jsme jen chvíli pokývali hlavami nad troskami a vyrazili zpátky k autu.

Z Logatce jsme pokračovali dále po silnici na Postojnou, za kterou jsme měli v plánu u obce Unec provést výpad k železniční trati Terst-Lublaň. Ve skalním zářezu měla být opera s muničním výtahem a střílnou pro Nordenfeld. Oboje tam bylo (i když muniční výtah je jen taková díra ve skále pár metrů nad tratí umožňující zjevně překládat přímo z vagónů), kromě toho je též zajímavá zpola vyvrácená čelní kulometná pancéřová třítunová deska.

Den jsme hodlali završit prohlídkou komplexu italských center na okraji krasové propasti Unska Kolisevka západně od Unce. Na to jsme se těšili, podle materiálů mělo být rozsáhlé podzemí (víc jak kilometr chodeb), minimálně sedm center, několik vchodů (z toho dva ústící do stěny propasti). Jeli jsme tam hlavně kvůli tomu podzemí, protože jsme věděli, že všechny objekty jsou rozstřílené (vytěžené kopule). Na webu (opět www.valloalpino.com) se psalo o nutnosti používat horolezeckou výstroj a o  tom, že část podzemí je zaplavovaná a kdesi cosi, což v nás vzbudilo očekávání, že to nebude žádná legrace.

Rovný vchod jsme nenašli (čekali jsme, že v tuhle roční dobu bude šikmý vchod se schodištěm pokryt ledem a bez lana neschůdný), ale našli jsme rozstřelená kasárna na hraně propasti s šikmým vchodem, který byl schůdný bez problémů. Podzemí hezké, horolezecké vybavení potreba není, pokud nemá návštěvník orgastické chutě na prolézání strmých šachet vedoucích k rozstřeleným objektům (tzn. nikam) nebo nouzových východů (jejichž prolézání má v případě existence celkem čtyř schůdných východů normálních nulový význam). Zaplavovaná část podzemí tvoří minimální část, a tak největší atrakcí byly nakonec asi dva vchody vedoucí do stěny propasti. Na plošině před jedním z nich jsme si nakonec udělali pohodový večerní piknik doprovázený houkáním sovy.

9.5.2006, úterý

Ráno jsme vstávali už kolem šesté, neboť začalo lehce krápat. Sice záhy přestalo, ale zatažené nebe nevěstilo nic dobrého, raději jsme se vydali na cestu. To bylo nakonec klíčové rozhodnutí, neboť jsme tak získali čas na průzkum opěrného bodu Strane předtím, že začalo opravdu vydatně a vytvrvale lít.

Opěrný bod Strane (nazvaný podle obce, u které se nachází) západně od Postojné tvoří sedm oper rozesetých na svahu pod vápencovým hřebenem. Nejzajímavější byla asi opera číslo 4 se čtyřstřílnovou kulometnou kopulí a pak číslo 1 na okraji vesnice, která měla velmi dlouhé a svažité podzemí a také krásně zachovalou střílnu pro 57mm kanón Nordenfeld i se šrouby na připevnění lafety k podlaze. Zajímavá byla také vyvrácená jednostřílnová kulometná kopule u opery číslo 7 a následné neúspěšné hledání vchodu. Michal dokonce prolezl otvorem pod kopulí do podzemí a zkoušel vchod najít zevnitř, ale neuspěl pro zaplavenou chodbu. To už bylo zhruba půl jedenácté a počasí dalo jasně najevo, že s námi už dnes nepočítá. Začalo lít.

Zoufale jsme ještě zkusili dojet do Hruševje, kde je opera vbudovaná do skály hned vedle obce a vchod měl být lehce dosažitelný z asfaltového hřiště. První pokus na průzkum autem byl neúspěšný, zvolili jsme tedy náhradní program v podobě konzumace luncheonmeatu s čerstvým bílým chlebem a zapářkou (v autě). V jednu hodinu jsme podnikli další průzkumný pokus, tentokráte úspěšný. Podzemí bylo krásně vyčištěné, zvenčí to stejně nestálo díky zabetonovaným střílnám za nic (italské objekty totiž standardně vypadají jako skála, ze které jsou vidět právě jen ty střílny). Kavernové objekty byly díky absenci schodů nebo stupaček v šachtách nepřístupné, což byla sice škoda, ale co už.

Po prohlídce podzemí jsme se shodli, že v lijáku nemá smysl dál se pokoušet o nějaký průzkum a vyrazili jsme po dílnici přes Lublaň směrem na Kranj, za kterým u vesnice Podbrezje měl být podle mapy kemp. Sice tam byl, ale tak dovedně schovaný a bez směrových cedulí, že jsme v zoufalství najezdili několik desítek kilometrů, než jsme ho na poslední pokus našli. I v kempu byli celkem překvapení, že jsme k nim trefili, ale jinak to tam bylo fajne. Tedy až na to, že se mi jakožto kuchaři podařilo v eurofii posledního dne zvrhnout ešus plný jater na cibulce a rozlít to po stole. No ale však přístě bude kuchař Dub, tak snad dojem napraví.

10.5.2006, středa

Dnešek už byl vysloveně cestovní. Ráno jsme Honzu hodili na vlak, aby mohl na konferenci do Lublaně, my vyrazili přes průsmyk Ljubelj směrem na Klagenfurt, Gratz, Vídeň… Celkem pohoda, až na hustý lijavec před Klagenfurtem při sjezdu z průsmyku. Taky už jsme moc nekomunikovali, předpokládám, že každý se už viděl doma.

Koneckonců doma jsem byl ve tři, ještě jsem i stihl jít večer na přednášku o etických aspektech řízené reprodukce.

1 Komentář

  1. Lukáš Klein

    Ten objekt u železničního tunelu Baču pri Modreju mám pěkně zdokumentovaný a podařilo se mi sehnat i jeho nákres…
    Pokud chcete, mohu Vám ho zaslat :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>