Lanzarote (2026)

Aneb jak se dva suchozemci vydali získat Coastal Sea Kayak Award od Paddle UK.

S mořským kajakem se to má tak – buď si můžete jen tak jezdit po přehradách, sem tam do Chorvatska nebo na Balt a vlastně spokojeně užívat pohodu poměrně stabilní lodě. Však při pohledu na fotky mořských kajakářů má jeden často pocit, že jde o sport pro starší a pokročilé.

Nebo můžete vyrazit na oceán a přitom zjistit, že se máte ještě hodně co učit. Na oceánu je všechno větší. Vlny i vítr. Do toho příliv a odliv, které z klidné hladiny dokážou udělat tekoucí řeku s peřejemi, proti které neupádlujete ani metr. Nebezpečí, která na menších mořích nejsou tak velká, na oceánu mohou být fatální. Třeba když se jednou za půl hodiny přižene nenápadná vlna, která na mělčině (vzniklé chvíli předtím kvůli odlivu) vytvoří divokou masu vody, která smete všechno, co se jí postaví do cesty.  Koukat do dálky na stovky metrů se může vyplatit, aby člověk tahle místa včas odhalil. Vůbec víc koukat kolem sebe.

Když mě nějaký sport baví, chci se v něm zlepšovat. S mořským kajakem to mám stejně. Kurzy v Čechách mám za sebou, dostal jsem se do fáze, kdy pokukuju po zahraničí. Britská organizace Paddle UK vytvořila metodiku kurzů pro pádlování na mořském kajaku v různých podmínkách. Velká Británie je na tyhle kurzy ideální – oceánské prostředí s přílivy svou velikostí přesahujícími jiné oblasti v Evropě. Jednotlivé úrovně kurzů jsou označené jednou až pěti hvězdičkami podle obtížnosti. Začíná se kurzy pro jednotlivce (personal award), na ně navazují kurzy pro vedoucí (leadership award). Kdo kurzem úspěšně projde, dostane mezinárodně uznávaný certifikát. S ním pak máte například jednodušší půjčení kajaku v místě vaší dovolené.

Nebylo těžké přemluvit Jíťu, že přesně takový kurz potřebujeme. Na pět hvězdiček zatím nemám zkušenosti, ale i čtyři hvězdičky Coastal Sea Kayak awardu vypadají poměrně ambiciózně.

Kurz má teoretickou a praktickou část. V teoretické musíte prokázat znalost navigace v prostředí s přílivy a odlivy. To znamená umět odhadnout směr a vývoj rychlosti přilivových proudů, kompenzovat je při navigaci s kompasem, naplánovat trasu. Kromě toho nějaká teorie k vybavení, pohybům ve skupině a dalším věcem, které vám obvykle přijdou zřejmé, pokud na mořském kajaku jezdíte na vícedenní akce s tábořením. Praktická část kurzu zahrnuje provádění samozáchran (self-rescue aneb „pomož si sám“) a asistovaných záchran (assisted rescue) v prostředí s vlnami do 1,5m a větrem do 8 m/s. A také praktickou navigaci s kompasem v tomto prostředí. Výuka samozřejmě probíhá v angličtině.

Našel jsem na Internetu kurzy od britské Seakayak Academy na západním pobřeží Británie. Kolem Nového roku měli vypsáno docela dost termínů, ale na konci ledna, kdy jsem chtěl kurz zabookovat, jsem s hrůzou zjistil, že už zbyly jen nějaké volné termíny na podzim. Zkusil jsem teda hledat jinde. Někdy kolem té doby na mě na Facebooku vykoukly fotky ze stejného kurzu pořádaného na Lanzarote. Vypadalo to na podobnou divočinu (vlny) jako v Anglii, tak jsem jim poslal mail, jestli neplánují ještě termín v dubnu nebo květnu. Odpověď přišla vzápětí. Jestli chceme, tak pro nás kurz uspořádají uprostřed dubna. Tak ok, let’s go for it.

To bylo někdy na začátku února. Říkali jsme si s Jíťou, že by nebylo špatné ještě před kurzem trochu oživit naše znalosti záchran, ale pak jsem byl nemocný a voda studená a támhleto tohleto. Nakonec jsem byl rád, že jsem si pár víkendů před odletem na Kanáry zapádloval. Nevadí, stejně jsme to brali tak, že se tam jedeme hlavně něco naučit. A i kdybychom neprošli úspěšně certifikací, aspoň budeme příště vědět, co to obnáší. Ono totiž z informací na internetu nebylo úplně zřejmé, co konkrétně po nás budou chtít.

Dva měsíce uběhly jako voda a přišel den D.

 čtvrtek 16.4. 2026

Ráno o půl desáté nás má vyzvednout Juan blízko našeho ubytování. Jsme napjatí jak struny. Pár minut po půl desáté se v dálce objevila dodávka s přívěsem a na něm tři lodě. Ahááá, takže to vypadá na soukromou lekci jeden na dva.

Juan vypadá sympaticky. Jedeme jen kousíček směrem k pobřeží. Prý dopoledne bude teorie, odpoledne praxe. Na teorii má své oblíbené místo v baru známého. Je deset hodin a už do nás hrne námořní mapy, přílivy, odlivy, neap tides, spring tides, high water, low water… Vysvětluje principy, obvyklý směr a změny rychlosti proudů během lunárního cyklu. Ukazuje mobilní aplikace, tištěný přílivový atlas pro Británii a hned po nás chce úkoly. Jaký je příliv dnes v Playa Blanca? A co v Obanu (Skotsko) ve středu? A když je rychlost proudu dnes 2 uzly, jaká bude pozítří? A jaká za týden? (Dá se vypočítat z rozdílů hodnot přílivu a odlivu, případně s použitím přílivových koeficientů.)

V duchu děkuju za Online Seakayaking a jejich kurzy, díky nim se chytám v terminologii a i ty principy jakž takž naskakují. Jíťa na to kouká trochu víc vyvaleně, ale má školy, věřím, že to dá. Večer ji pak vnutím nějaké osvěžovací lekce právě z Online Seakayaking, byť u toho zavírá oči, že už jako spí. Protože v tomhle jede každý účastník kurzu za sebe. Stejně jako self-rescue ve vodě za nikoho neudělá ten druhej.

Juan se vůbec nezdržuje nějakým jídlem a pitím a hustí do nás jednu chytrost za druhou. Kolem druhé už jsem rád, že jsem rád. Prý čas na sendvič a pak hurá na vodu.

Praxe dnes bude v zátoce za větrem. Vyfasovali jsme ke kajakům krátkou kontakt lajnu (contact line), dlouhou tažnou lajnu (tow line) a jdem na to. Popojeli jsme dál od břehu a jedem jeden po druhém. Začínáme eskymákem. Pak re-entry roll. To znamená zalézt do kokpitu ve vodě a provést eskymácký obrat s lodí plnou vody. První pokus se nezdařil, pádlo mizí v hloubce, necítím vztlak. Tak znovu a lépe, druhý pokus už na pohodu. A jdem dál, přichází to hlavní – „back deck scramble“. Aneb jak jsme pak druhý den s Jíťou vtipkovali – scrambled eggs. V češtině to znamená vylézt do kajaku tzv. na kovboje. Prostě se vyškrábat obkročmo na kajak za kokpit a postupně se dosoukat až na sedačku. Dělal jsem to naposledy před dvěma lety a je to znát, kajak se pode mnou vrtí jak splašená koza. Nakonec jsem to dal (a ne jednou, protože přišel pokyn „znovu“ a „znovu“…), ale jistě to nepůsobí.

Pro posílení rovnováhy dostávám za úkol pádlovat dokola zatímco sedím obkročmo na zádi. Taky rady, jak se stabilizovat pádlem, zatímco nohama kvrdlám do kokpitu a z kokpitu. Levou holeň mám celou odřenou a na stehně modřiny od zoufalé snahy udržet pod sebou tu splašenou kozu. Jsem teda dost zvědavý, jak to bude vypadat ve vlnách, protože tohle je jen takový lehký úvod. Nejhorší se mi zdá vždycky ten kajak vylít. Kdyby byl naloženej, tak to asi nedám. A čím víc vody zůstane v kokpitu, tím splašenější pak ta koza je při nalézání.

Apropos, při nalézání na kajak jsem se furt někde zasekával. I hloupý dekl denní komory dává zabrat. Z toho plyne ponaučení – na zadní palubu nic nepatří, bude to zavazet ve chvílích, kdo to člověk nejmíň potřebuje. Stejně tak různé gumičky a popruhy na šprajdě. Z divoké vody vím, že tam nemají co dělat a zatím jsem je vždy nemilostrdně odřezával, pokud tam byly. Tady se ukázalo, že na moři je to úplně stejné. Bylo mi hned jasné, že s gumičkama na šprajdě bych se na kajak už nevyškrábal vůbec.

Následuje tažení na krátké lajně, pak na dlouhé (několika způsoby včetně toho, kdy se tažený může sám rychle odepnout). Juan si rád hraje s 3D tiskárnami a sám si vyrábí různé části vybavení. Až uvidíte něco s logem Sea Flow Design, tak to je od něj. Jeho contact line nás natolik uchvátila svou funkčností, že jsme si ještě večer objednali pro každého jednu. Taky tažný hák na dlouhé lano.

A když už umíme táhnout, tak si jen tak pro jistotu vyzkoušíme asistované záchrany. Samozřejmě zábavnější variantu, kdy zachraňovaný neudrží kajak a šoupne ho do dálky, aby ho zachraňující musel nejdřív přitáhnout a až pak řešit zbytek. Po dvou hodinách téhle gymnastiky se cítím poněkud vysíleně a snažím se nemyslet na to, že je to teprve první den.

Na závěr ještě Juan říká, ať si nasadíme helmy a vyráží směrem ke skalnatému pobřeží. Blížíme se k malé jeskyni, před kterou se periodicky vynořuje z vln velký plochý balvan. Chvíli ho pozorujeme, pak se Juan rozjíždí a přes kámen přejíždí na přelévající se vlně. Za kamenem se otáčí a čeká, až ho budeme následovat. Ufff, rock hopping jsem nějak nečekal. Nemáme odhad, a tak nám trvá dlouho, než se osmělíme a kámen taky přejedeme. Pak už je to lepší, přejíždíme ho ještě několikrát. A že prý se vrátíme podél pobřeží zpátky. O kus dál Juan zajíždí mezi balvany blíž ke skalám. Vypadá to jednoduše, ale zrovna, když najíždím na stejné místo, se jako naschvál přivalí set větších vln a už mě to hrne fůůůůů doleva na skály, pak zase fůůůůů doprava na balvany jak se vlna vrací zpátky. A ještě jednou. Statečně bojuju v malé laguně a hned jak set odjede, mastím to pryč za Juanem. Ten jen čeká opodál a lišácky se usmívá. A nic neříká, takže nevíme, jestli si vedeme dobře nebo špatně.

Každopádně utahanej jsem docela dost.

pátek 17.4. 2026

Dnes je plán podobný jako včera. Dopoledne teorie, odpoledne praxe. Stejné místo, stejný průběh.

V teoretické části opakujeme látku ze včerejška a bavíme se nově o tom, jak se mění vlny v závislosti na směru větru, proudů apod., jak funguje tzv. swell, tedy vlnění způsobené vzdálenými bouřemi, jak se mění jeho perioda a podobně. Pak dostáváme za úkol naplánovat obeplutí nějakého skotského ostrova, asi 25 km, v konkrétní den. Což zahrnuje předpověď počasí, časy přílivů a odlivů, odhad proudů a jejich rychlostí… to vše zkombinovat, abychom byli ve správnou dobu na správném místě, naplánování možných bodů přistání… Hráli jsme si s plánem skoro dvě hodiny, až už jsem byl úplně zblblej a hlava mi přestávala fungovat. Normálně bych to zdaleka neřešil tak podrobně, ale chápu, že pro výukové účely nás trápil co to šlo.

Pak zase sendvič, to už jsem hlady šilhal, a hajdy na vodu. Stejné místo jako včera, jen trochu větší vlny. Na levé straně zátoky malá pláž, asi 20timetrová, přitáhla Juanovu pozornost. Než jsme se stačili rozkoukat na vodě, už jsme zase přistávali. V těch vlnách. Nic velkého, ale dost na to, aby nás to i s kajakem poslalo při sebemenším zaváhání někam, kam jsme nechtěli. První přistání podle toho vypadalo.

Včera jsem měl krátký neopren a odřené nohy, tak jsem si dnes vzal dlouhý neopren, že mě to trochu ochrání. Jenže jsem si v něm připadal neohrabanej jak strejda Michelin. Vylézt z kajaku bylo těžší než včera. Dostalo se mi komentáře k mému přistání a rady, jak to dělat lépe. Když jsme byli na břehu všichni, Juan otočil kajak, zašprajdoval se ještě na břehu a postupně se v příboji odposunoval na vodu a s přehledem odstartoval. Šel jsem po něm a trvalo mi to sice o dost dýl (zrovna nešly vlny), ale nakonec jsem to jakž takž zvládl, byť se mě příchozí vlna pokoušela stočit někam do kšá. A pak jsem jen koukal z vody, jak bojuje Jíťa. První pokus ji stočil bokem k vlnám, tak z toho zase vylezla a neodstartovala. No moc jsme se nepředvedli. A protože opakování je matka moudrosti, Juan nás nutil tohle cvičení opakovat, dokud se na to nedalo jakž takž dívat. Akorát Jíťa to odnesla nataženým kolenem.

Další kolo programu opět obnášeno nácvik záchran, zvlášť můj oblíbený „scrambled eggs“. Záchrany, které nám včera šly, jsme tentokrát vynechali. Oproti včerejsku ale přibyl ještě scull-rescue, tedy záchrana zraněného nebo příliš těžkého člověka. Zachraňovaný se v podstatě nasune do kajaku ještě ve vodě, kde ho nadnáší voda. Zachraňující ho následně otočí i s kajakem do správné polohy. To má svá úskalí. Pokud má zraněný vykloubené rameno, je nutné to dělat ze správné strany. Taky je potřeba, aby plaváček byl co nejvíce uvolněný, jinak ho nikdo nezvedne. (Zkuste přesvědčit někoho, kdo se s hrůzou topí, aby se uvolnil.) A v neposlední řadě je důležitá technika – jednou rukou táhnete, druhou tlačíte. Náš první pokus byl hrubou silou, kdy zachraňující táhle oběma rukama. Protože nejsme moc těžcí, tak se to podařilo i tak, ale dalo to fest zabrat.

Nejdřív takhle „zachránila“ Jíťa mě, pak já ji. A v tom se mi začalo dělat zle. Teplo v dlouhém neoprenu, vyčerpání, málo jídla a už to jelo. Snickerska to trochu zlepšila, ale že bych si pískal, to teda ne. Ještě že už jsme dnes měli téměř splněno. Juan chtěl sice zase dělat rock hopping, ale dnes jsem se raději držel v povzdálí. Hlavou se mi honilo, jestli tímhle stylem splníme požadavky kurzu… No, uvidíme.

sobota 18.4.2026

Předpověď počasí dnes slibovala vlny na severu ostrova v průlivu mezi Lanzarote a La Graciosa. Prý že si vyzkoušíme podmínky v přílivovém proudu, tak to jsem teda zvědavý. Odjezd už ráno v osm, abychom stíhali trajekt na Graciosu. Necítím se po včerejším odpoledni úplně čerstvý a mám trochu obavy, aby mi zase nebylo blbě. Snažím se hodně jíst a pít, ale hned jak trajekt odrazí od Lanzarote a vydá se do vln, není mi při houpání paluby ve vlnách zrovna do zpěvu. V průlivu je to samá bílá čepice (na vlnách) a dost fouká. Po přistání na La Graciose bere Jíťě vítr okamžitě z hlavy kšiltovku, tak to bude dnes asi legrace.

Přístav je chráněný vlnolamem, ale hned za vjezdem je vidět, jak vítr padající z hor na druhé straně průlivu mete vlny přímo proti přílivovému proudu. Podle toho to taky vypadalo. Juan nám představuje dnešní plán. Vyjedeme z přístavu takovým bočním tunelem ve vlnolamu a namíříme si to přímo doprostřed průlivu, kde jsou vlny největší. Tam budeme dělat to, co v předchozích dnech. Komplet set samozáchrany, asistované záchrany, tahání krátkou i dlouhou šňůrou, práce s kompasem, prostě všechno. Prý jsou podmínky víceméně F4, vlny sice menší (Juan tvrdil, že tak půl metru, mně se zdály tak třičtvrtě), zato vítr 25 uzlů, tedy asi 12 m/s.

Tak jedéém. Vyrazili jsme do vln a probíjeli se vpřed. Naštěstí už jsme podobné podmínky na moři párkrát zažili, a tak nám ovládání kajaku nedělalo potíže. Celou dobu jsem se cítil relativně bezpečně, jen jsem stále s respektem sledoval svoje okolí, aby mě nějaká vlna nepřekvapila. Projeli jsme asi dvě třetiny průlivu a že prý teda začneme. Nejdřív ovládání kajaku. Juan radí, jak pádlovat víc vepředu resp. vzadu podle toho, odkud vane vítr. Ze začátku to beru tak, že chce jen vidět, jak dokážeme kajaky v podobných podmínkách ukočírovat. Ale on se nám tím snažil naznačit, že můžeme zlepšit techniku pádlování. A je teda pravda, že jeho způsobem mi pak přišlo řízení kajaku ve větru o dost jednodušší. Úplně odpadlo silové zápasení a dlouhé únavné záběry pádlem, kdy se člověk snaží kajak dotočit do správného směru. Tak paráda!

A pak přišel ten dlouho očekávaný moment. Juan dal Jítě pokyn, ať udělá eskymáka. Ta to naštěstí zvládá s prstem v nose. Pak se podíval na mě a prý „teď ty“.  Tak hurá do toho. Nenápadně jsem se otočil tak, abych měl vítr ze správné strany a nezvedal kajak proti němu. Nadechnout a lup to tam. A tralalá, hned na první pokus čistě vynořen, tak to mám radost! Pak samozřejmě následuje self-rescue, tedy oblíbená „scrambled eggs“. Hupsnul jsem do vody a hurá na to. První pokus mi úplně nevyšel, protože v těch vlnách se mi nepodařilo kajak napoprvé dost vylít. Druhý pokus byl lepší, vody méně, tudíž stabilnější herka. Tlačil jsem hruď do kokpitu, co to šlo a nakonec jsem se tam úspěšně uvelebil i zbytkem těla. Zašprajdovat a juchů, mám to za sebou! Asi nejtěžší část dnešního dne.

Ale nebyl čas na odpočinek, Juan říká „mám mořskou nemoc, zacvakni si mě a táhni do bezpečí“. Tak volám na Jíťu, že potřebuju, aby přijela, cvakla si ho nakrátko a byla u něj, já zatím cvakl jeho kajak dlouhou šňůrou a vydal se k nejbližšímu břehu. Ujeli jsme asi 100 metrů a ok, další cvičení. Různé varianty tahání dlouhou i krátkou šňůrou proložené klasickou asistovanou záchranou. Já Jíťu, Jíťa mě. K tomu občas navigace typu „ukaž mi v mapě, kde teď přesně jsme“. Tzn. kompasem změřit azimut na nějaké orientační body, odečíst z mapy… K tomu otázky „kde je nejbližší bezpečné místo k přistání?“ (odečíst z mapy), nebo „potřebuješ nahlásit svou polohu záchranářům, nemáš GPS, máš jen kompas a mapu“, načež v těch vlnách následovalo měření azimutů ke vhodným orientačním bodům, odhad vzdáleností, a tak dále.

Takhle jsme tam vyváděli asi tři hodiny, než byl Juan spokojený a svolil, že přistaneme u břehu. Konečně jídlo! Energie je dnes potřeba. Po obědě už víme, že to nebude na dlouho, musíme stihnout trajekt zpátky. Ale i tak ještě zvládáme samozáchranu s paddle floatem, další navigační otázky typu „je mlha, máš jen kompas a mapu, potřebuješ polohu, co budeš dělat?“

Zajímavé pro mě bylo, že přestože foukal silný vítr, přílivový proud nás hnal proti němu a také tím pádem proti vlnám.

Dnešek jsem si fakt užíval. Úplně jsem zapomněl napsat, že jsme na těch vlnách také chvili surfovali. A v autě cestou zpět nám Juan řekl, že si vedeme dobře a že bychom mohli tím pádem kurz o den zkrátit a poslední den si udělat výlet podél pobřeží.

neděle 19.4. 2026

Vyrážíme v devět, směr jihozápadní pobřeží Lanzarote. Dopoledne budeme jezdit kolem majáku a opět cvičit záchrany a navigaci. Prý má foukat míň než včera, ale pořád je to solidních 8 m/s. Odpoledne prý nás čeká ještě nějaká teorie. Přemýšlím o tom, že hlavně v této fázi nesmíme nic zásadně pokazit.

Startujeme z maličké kamenité laguny mezi dvěma balvany a míříme k majáku. Vítr fučí, ale vlastně je to celkem na pohodu. Kolem majáku přílivový proud vytváří vlny, tak to bude dnes naše hřiště. První přichází na řadu oblíbené „scrambled eggs“, ale dnes je na nás Juan hodnej, prý nemusíme do vody. Stačí, když vylezeme z kokpitu a obkročmo si sedneme na záď, ale až za dekl denní komory. A pak zpátky. A zase. Můj první pokus nevypadá moc jistě, ale je úspěšný. Druhý už je lepší. Jíťa samozřejmě na jistotu, nic jiného bych ani nečekal.

Po téhle legraci se vydáváme surfovat ve vlnách. Netrvá to moc dlouho a že si vyzkoušíme scull-rescue. Včera odpoledne jsem Juanovi říkal, že bychom to rádi zopakovali, právě kvůli správné technice. Dobrovolně se vydávám do vody a dělám zraněného. Jíťa používá upravenou techniku, kdy zachraňovaného z vody táhnete pouze jednou rukou, zatímco druhá tlačí do kajaku. A prý je to opravdu jednodušší. Ovšem já se také způsobně uvolnil a vylehl jsem na vodu, aby to měla lehčí. Kdybych se křečovitě snažil držet vzpřímeně v sedačce, byla by moje záchrana o dost těžší. U velkých lidí i nemožná. Na velkého jsem si zahrál hned vzápětí, kdy jsem do kokpitu zalehl (ve vodě) břichem ke kajaku a oběma rukama objal záď. Takto prý je možné dostat zpátky do kajaku i hromotluky.

A pak už to bylo spíš o hraní si ve vlnách. Chvíli surfování, chvíli měření azimutů (s buzolou v ruce se skákající kozou pod sebou velmi zábavné). Naštěstí jsme u azimutů s Jíťou hlásili nezávisle na sobě podobné hodnoty. Po nějaké době jsme se vydali zpět k místu našeho přistání. Mezitím stoupnul příliv a vítr nás hnal směrem ke skalnatému pobřeží, kde nebylo místo našeho startu skoro vidět. Juan se na mě otočil a prý „budeš organizovat přistání. Co budeš dělat?“.  Což jsem nějak obecně odpověděl s tím, že se teda jedeme podívat blíž a když by to nevypadalo bezpečně, tak plán B je přistát na pláži asi 500 metrů odtud. Pokud si dobře vzpomínám, tak první by měl přistát ten zkušenější. Tak jsem se ještě zeptal, když to teda organizuju, jestli ho můžu jakožto nejzkušenějšího ze skupiny (5* leader!) pověřit tím, aby přistál jako první a pak nám pomáhal :).

Což se také následně stalo. Vyčíhnout si chvíli mezi vlnami a prosmýknout se s kajakem mezi kameny do lagunky, ze které jsme startovali. Tam bez zbytečného otálení vyskočit z kajaku (další modřina) a s pomocí druhého hup na břeh.

Opravdu jsem si oddechl až když byly všechny kajaky venku z vody. Nic jsme zásadně nepokazili, plán byl tedy splněn.

Teoretické odpoledne už se týkalo jen výpočtu azimutů s korekcí pro směry a rychlosti proudů a odhad času dosažení cílového bodu. Nečekal jsem zákeřnosti, ale stejně jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že obvyklá úvaha „zdravým rozumem“ nefunguje. Místo toho jsme skládali vektory, což naštěstí vzhledem ke vzdělání ani u jednoho z nás nebyl problém. Uvědomění číslo 2 přišlo, když se ukázalo, že kolmé přepádlování proudu není možné, pokud rychlost pádlování nepřevyšuje rychlost proudu.

A to je vše. Otázky? Nejsou. Tak končíme, congratulations. Čtyři hvězdičky mořského kajakáře jsou v kapse! Juchůůůůů!

Kurz byl super. Vystoupil jsem z komfortní zóny a posunul se zase o kousek výš. Už teď vím, že to nebyl poslední kurz, vidím stále prostor pro zlepšení. A samozřejmě mám radost, jak jsem postupně schopen se popasovat s těžšími a těžšími podmínkami.

pondělí 20.4. 2026

Dnes už jen výlet podél pobřeží. Přidali se k nám čtyři kanadští pádleři a společně jsme obdivovali skalnaté pobřeží s tisícovkami červených krabů, supími hnízdy (i se supem), sokolem, eskymáky… Prostě pohodový výlet za odměnu