Fuerteventura (2025)

Pádlování na oceánu again! Co pádlování, surfování! Na mořském kajaku.

Loni na podzim (Fuerteventura 2024) byl zážitek velký, ba přímo ohromný. Tak velký, že jsem bez velkého váhání naznal, že chci znovu. Pádlování ve vlnách mě přece posouvá vpřed. Mentálně otupěn, nohy zdřevěnělé věčným sezením, záda ochromená neustálým pádlováním, kdo by to nechtěl? Pro ten chvilkový pocit svobody pohybu, nadřazenosti nad pozemskými krysami hemžícími se někde támhle na břehu… Zkrátka, rok se s rokem sešel a já opět nechávám na Kanárech proudit vítr ve vlasech. A bude se pádlovat, ne že ne!

Je nás sedm – Ondra s Míňou, kteří to celé zařídili (díky za to!), a Jarda, Tomáš a Tomáš a já s Jíťou jakožto frekventanti kurzu. Bydlíme v apartmánech v městečku Corralejo na severu ostrova Fuerteventura. Oproti loňsku se toho moc nezměnilo, cítím se tu skoro jako doma. A je tu parádně – v Čechách mrzne a sněží, tady svítí slunce a je příjemných 23 stupňů.

Náš kurz pod vedením místňáka Jorgeho měl být zaměřený na jízdu v surfu, ale nakonec budeme surfovat jen dva dny a dva dny prý bude „výlet“. Za mě to mohly být čtyři dny surfování, pokud podmínky dovolí, ale moc se tím nestresuju. Počítám, že i na výletní variantě si najdu něco, co mě bude bavit a myslím, že hlavní slovo bude mít ve finále počasí. Co si budeme vykládat, oceán není moře a i ten výlet může být napínavý.

28.11. 2025, pátek
A taky že jo. Hned první den pádlování nás Jorge vzal na západní pobřeží. Vítr fouká od severu, tak prý výjimečně není tohle pobřeží bičované velkými vlnami a můžeme si tam zapádlovat.
Startujeme z malé zátoky Los Molinos a ve zhruba třičtvrtěmetrových „prcačkách“ (rozbité vlny ze všech stran) nás Jorge táhne blízko skalnatého pobřeží směrem na sever. Zajímavé to je. Vyfasoval jsem sklolaminátový kajak NDK Romany Classic, přijde mi o dost míň stabilní než P&H Scorpio, co jsem měl loni. Břeh máme doslova na dosah, vlny se po něm rozlévají, sem tam se tříští o skály, vypadá to docela dramaticky. Kdyby přede mnou nejel Jorge a netvářil se přitom, že „nudááááá, pohodáááá“, tak bych měl nervy v kýblu a rozhodně bych do toho nevjel. Ale kupodivu se nic moc dramatického neděje. Chvíli. Protože najednou Jorge kouká kolem sebe a pak si to namíří do takového skalního výklenku, kde voda šplíchá obzvlášť pěkně. A jak se tak blížíme, objeví se před námi temný chřtán jeskyně. A Jorge jede dovnitř. A my za ním.

Tam už to dramatické docela je. Hladina lítá nahoru a dolů, kolem se ozvěnou rozhléhá děsný hukot a jak tak postupně všichni členové výpravy najíždí dovnitř, já začínám přemýšlet, jak se otočím a jak se odtamtud bez újmy vymotám. Ale zážitek velkej, to zase jo.

O kus dál nás čeká ještě jedna jeskyně, ale už menší, tentokrát vzniklá propadem stropu lávového tunelu. Tady tentokrát voda nebouří, je tu pěkný klídek, a tak si můžu konečně trochu protáhnout nohy.

Odtud nás už prý čekají jen asi dva kilometry (proti větru) a když se zadaří, přistaneme na pláži a dáme si v polních podmínkách oběd.

Jak vymyslel, tak učinil. Před pláží, na kterou se očividně už teď valí spousta surfovacích vln, se Jorge vzdálil, že to okoukne. Za chvíli se vrací s obvyklým „one by one“. A že nám ukáže kudy jet. Že za skalním ostrohem vpravo podél břehu jsou vratné proudy od pláže a vlny se tam tudíž nerozbíjí a my se tudy prosmýkneme. Jedeme teda. Ondra, Míňa, Tomáš a pak já. Jorge mě posílá, za rohem na břehu vidím Ondru, stačí se vyhnout pár šutrům a už přistávám.

Na břehu kolem ostatních pobíhá pán a mluví česky. A že prý jsme borci a že tam jsou proudy a vůbec nechápe, jak to zvládáme a tak. Vylezám z lodi, sundávám vestu… a nic. Za mnou už nikdo nepřijel. Si říkáme, že asi nějaký problém… A taky že jo, chvíli na to se blíží Jorge a gestikuluje, že máme zase nasednout a papalala, odjezd.

Tak jo teda, kapitána je třeba poslouchat. Čech na břehu je čím dál víc extatický, že prý „respekt!“. Pravdou je, že ocenění potěší, byť od laika.

Cesta zpátky probíhá kupodivu taky bez větších nesnází. Až zpátky ve skupině se dozvídáme, že druhý Tomáš se cestou rozhodl si zaplavat a Jorge ztratil nervy, prý už tak byl ten průjezd na hraně a jak nastupuje odliv, mělo se to zhoršovat. Takže nás čeká plán B, totiž pádlování po větru a oběd na jiné pláži, tentokrát jižně od naší výchozí zátoky.

Neuplynulo ani dalších šest kilometrů a my tentokrát přistáváme všichni. Na pláži se válí dva starší nudisti a jak nás vidí, oblékají si plavky. Jorge nám pak řekl, že na téhle pláži byl zatím vždycky sám a tvářil se přitom zpruzeně, že těch turistů je tady čím dál víc.

My si dáváme na oběd španělskou tortilu a bagetu s hummusem. A pak posilněni jdeme na vyhlídku, o které Jorge už nějakou dobu básnil. A prý je tam pěkné jezírko na vykoupání. Tož ja teda.

Jezírko je pěkné, čisté, hluboké… Pár nás tam skočilo ze skalního stupně. Voda je tak čistá, že jsem byl dost překvapený, když jsem ani u kraje nedosáhl na dno – tam to totiž tak hluboké nevypadalo. A jsme nejmíň deset metrů nad hladinou moře, ale voda v jezírku je slaná.

A to je zhruba vše.

Jo, vlastně není! Chybí moje akční přistání na naší výchozí pláži.

Tam nás Jorge navigoval do míst, kde zdálky zdánlivě bylo méně vln. Ale jak jsme se přiblížili, tak se i tam najednou vyrojily. Zkrátka přistání v surfu, přitom ale s pokynem, že surfovat nemáme. Že tam jsou šutry a Jorge nechce, abychom odřeli lodě.

Tak ja. Tak teda čekám, až přistanou ti přede mnou a pak se vydávám ke břehu. Jednu vlnu nechám podjet, chvíli na to mě bere další a rozjíždí. A já pamětliv Jorgeho pokynu, že nemáme surfovat, brzdím, co to jde, aby mě podjela. Jenže ona si mě stočila bokem. Tak co, tak low brace. No a protože to dělám po dlouhé době poprvé, dělám školáckou chybu a o pádlo se opírám víc než je zdrávo. Vlna najednou mizí, přece jen už jsem blízko břehu, a já letím za pádlem. Vody je tu sotva po prsa, ale říkám si, že opustit loď nebo se snad odrážet pádlem ode dna by bylo potupné. Takže si nachystám pádlo do výchozí polohy a točím eskymáka. A lup, jsem zase hlavou nahoře. Můj první eskymák v bojových podmínkách! Olalá, to si nechám líbit :).

Chvíli na to přistávám u břehu a vidím Jorgeho, jak to komentuje: „well done!“. Tak paráda. Nakonec ten výlet nebyl tak marnej.

29.11.2025, sobota

Dnes surfing, říká Jorge.
Plavba přes průliv k ostrovu Lobos proběhla vcelku v klidu, byť teda jsem nabral trochu vody do kokpitu při nasedání. Přišla vlnka a já zrovna nasedal. No co už. Víc jsem řešil posez. Zkrátil jsem si před jízdou trochu pedály a tím pádem jsem v tom seděl víc natěsno. Stabilitě kajaku to dost pomohlo, mým nohám se to líbilo už míň. Furt si říkám, že musím víc času věnovat protahování a furt skutek utek.

K Lobosu to máme přes průliv nějakých 3,5 km, to je hned. A u Lobosu koukáme, že vlny, které Jorge sliboval, tu jaksi nejsou. Tož co, tož nic, tož slez.

Jorge vyráží dál k vesnici a my za ním. Ondra říká cosi o tom, že jedeme na kafe, ale to se teda spletl. Jorge nás vede kolem útesů a u jednoho z nich jižně od ostrova to vypadá na vlny. Tak jo, tak jezdíme tady.

Probíhá obvyklá krátká instruktáž o tom, jak je důležité držet místo. Koukám – vlevo je útes, vpravo nic.  Hledám orientační body. Tak asi ten útes. Ale to už po jednom najíždíme do vln a snažíme se surfovat.

Vlny nejsou největší, ale když se správně rozjedu, dá se na nich svézt. Podařilo se mi to asi dvakrát nebo třikrát. Je potřeba se dost rozjet, jinak mě vlna podjede a nic z toho není. Ale když už mě veze, není tak velká, aby mě stáčela, takže je to relativně pohodička. Teda, jak pro koho. Zrovna se vracím zdola po úspěšném svezení a koukám, jak se Tomáš ze všech sil snaží ukormidlovat loď přímo. Jenže už je stočenej o víc jak 45 stupňů, a tak jeho snaha končí prozaicky pádem do vody. Ony ty vlny mají sílu, i když nejsou velké. Jak je loď stočená moc, přestává být hra na hrdinství aktuální a je na čase kapitulovat a použít low brace.

Jezdíme tu takhle tam a zpátky skoro dvě hodiny, až z toho začínám být unavený. Těším se moc na to kafe! Na oblíbené leche leche (kondenzované mléko zalité kávou a našlehaným mlékem). Přes oběd pak koukáme na jih na to, jak zesiluje vítr a na vlnách se dělají bílé čepice. Zvláštní jak tohle v Chorvatsku vnímám jako podmínky, do kterých se mi nechce, a tady je mi to tak nějak jedno.

Po obědě se vracíme na místo k útesu, ale jak zesílil vítr, zvětšily se i vlny. Jednou jsem se svezl, ale udržet se na výchozí pozici dá v těch vlnách větší práci a Jorge po chvíli naznává, že to pro dnešek balíme. Nechce, abychom končili na dalším útesu pod námi.  Vydáváme se teda v zadobočním větru zpátky přes průliv.

Cestou zastavujeme u zakotveného dvoustěžníku. Míňa fotí, Jorge fotí. Otočit se v těch vlnách není zadarmo, těším se na akční fotky. Jenže na fotkách klasicky není z vln vidět vůbec nic. Pohoda jazz.

Plavba zpátky přes průliv už je pak jen sérií krátkých surfů, docela si to užívám. Jak se blížíme k Fuerteventuře, míjíme útes, kde se obvykle zvedají vlny jako baráky. Dnes ne, dnes můžeme přímo přes něj. Ale zase jsme trochu překvapení, že  tu plavou šnorchlisti. Viděl jsem dva a říkám si, že měli docela štěstí. Bo netáhli žádnou bójku a byli celí v černých neoprenech. Vidět byli na poslední chvíli a jak nás žene vítr do zad, divím se, že jsme aspoň jednoho nepřejeli. Jinak se těším na zítřek, prý budou lepší podmínky než dnes.

30.11.2025, neděle

Zase surf!

Dnešní cíl opět Lobos. Přes průliv už bych asi trefil i bez Jorgeho. A mám tu cestu rád, zatím vždycky byly aspoň půlmetrové vlny.

U Lobosu jsou dnes větší vlny než včera a i když musíme občas chvíli čekat, surfovat se na nich dá. Jen jak postupuje odliv, tak nás Jorge neustále posouvá z místa na místo. A hlavně hlídá, abychom nejezdili moc ke břehu, asi abychom se neotloukli o dno a nerozbili mu lodě. Zase jezdíme asi dvě hodiny, na konci jsem už docela jetej.  Ale mám radost, že mě to ani jednou nesmotalo a dokonce se mi podařila jedna asi 120metrová jízda.

Později při jednom výjezdu z vln se mi za zády objevila vlna, co už se začala zalamovat. Byl jsem zrovna spíš bokem, tak jsem jen nachystal low brace a už mě to hrnulo ke břehu. Jen jsem si opakoval „pravý loket nahoru, levou ruku k břichu, neopírat se o pádlo, levé koleno nahoru…“ a ono to pěkně fungovalo.  Po pár desítkách metrů mě ta vlna zase pustila a hlavně jsem nespadl za pádlem jako předevčírem. Takže radost z úspěchu. Za každý den mám dva až tři takového světlé okamžiky, které si pamatuju a kvůli kterým si myslím, že ten den nebyl zbytečný. Pěkně se mi to zafixuje a příště to bude ještě lepší.

Odpolední surfing zhatil odliv. Jorge navíc říká, že nejpozději ve tři musíme vyrazit zpátky na Fuerteventuru, protože má začít foukat (tuším asi 8 m/s). Jsou dvě hodiny, tak využívám volný čas k nácvikům eskymáka. Voda je čistá a teplá, co víc si přát. Zleva mi už relativně jde, je na čase probudit svaly cestou zprava.

A hned zjišťuju, že eskymák z druhé strany taková prdel nebude, tělo na tenhle pohyb není zvyklé. Tak poprosím Jíťu, jestli by mi nedělala dopomoc. Jednou dvakrát bez pádla jen zvednout loď, pak jednou vést pádlo a pak sám. Lup, jakž takž jsem to zvedl, ale motá se mi z toho dost hlava, tak to asi nebudu hrotit.

Cestou zpátky ze zátoky musíme brodit útes, na kterém jsme dopoledne surfovali. O kus dál se dělají vlny na jiném místě. Jorge tam vyráží a prý že surfujeme. Ale mně už se nechce. Mentálně jsem se po obědě nastavil, že dnes už se surfovat nebude a taky jsem nějaký utahaný.  Tak čekám s Jardou a Tomem opodál, zatímco ostatní ještě asi dvacet minut řádí ve vlnách.

A taky začíná foukat. Na útesu, kde jsme včera míjeli šnorchlisty, už se zase dělají vlny jako domy. Jorge tu brzdí a vypadá, že si to chce jet zkusit sjet, ale pak si to rozmyslí a jedeme dál ke břehu.

Zítra prý má foukat skoro všude, bude výlet. Prý až na jihu, jinde by to na nás bylo moc. Uvidíme.

1.12.2025, pondělí

Ráno nás Jorge vyzvedává i se svým kamarádem Andym. Andy je Ir, je tu na dovolené s manželkou. Nevypadá úplně sportovně, takový typický důchodce, ale pak z něj vyleze, že ještě před 20ti lety jezdil závodně na surfkajaku. Hmm, připomíná mi to, chlapíka, co přeplaval Beringův průliv. Taky na to vůbec nevypadal.

Čeká nás cesta přes celý ostrov až k vesničce Giniginamar. Hodina jízdy vnitrozemím (Jorge asi nechce jezdit se svým lodním vlekem po dálnici).

Na pobřeží svítí slunce, hladina moře je jako zrcadlo (kde je ten vítr?), prý bude teplo. Tak si teda tu vodáckou bundu zase sundávám. Helmu taky potřebovat nebudeme, ale mě nenapadlo si vzít čepici. Tak si nechávám tu helmu. Oproti předchozím dnům je to dost jednoduché pádlování. Obdivuju pěkné pobřeží, útesy z lávových proudů… Na jednom místě nám chce Jorge ukázat hnízdícího sokola, ale sokol se neukázal.

Mám radost, že se mi na každém dni daří najít něco, co mě baví. Dnes sice svou techniku ovládání kajaku moc neposunu, ale zase tahám z Ondry rozumy ohledně pádlování a pádlovacího tréninku.  Pak ani nevím, jak se to stalo, ale tak nějak zrychlujeme. Proti větru. Jorge maká, Ondra maká, já mám tyhle RZty taky rád, tak zabírám. Že bych utavil Ondru, toho se nebojím, ale mám až dětskou radost, když to po nějaké době vzdává Jorge. Endorfiny prýští z uší, děti si zjevně zase mají kde hrát.

V městečku Gran Tarajal přistáváme asi po šesti kilometrech na pláži v centru a čeká nás obligátní leche leche. Zkusili jsme to dnes u Číňanů. Leche leche ujde, ale ti, co si objednali klasické kafe, hlasitě dávají najevo nevoli.

Tak ještě oběd a pak zpátky. Tentokrát s větrem v zádech. Těsně přes zátokou, ze které jsme dopoledne vyrazili, nám ještě Jorge ukazuje místo se sifónem. V nepravidelných intervalech z něj tryská vodní sprcha, ve které se skoro všichni fotíme. Teda fotí nás Míňa svým novým foťákem a docela jí to jde.

Bohužel tím naše letošní zdejší pádlování končí. Je mi líto, že to byla taková krátká vyjížďka, ale pobřeží bylo pěkné a taky jsem trochu napumpovaný endorfiny z cesty tam. Takže to asi přežiju, zvlášť když si pak ještě dávám velké pivo v místní hospodě. Andymu vyprávím o své loňské výpravě ze Stockholmu do Helsinek, vypadá, že ho to vážně zaujalo.

A pak už nás čeká jen hodinová cesta zpátky na sever ostrova, večerní párty, a zítra letíme domů. Do Prahy, do Podolí, do lékárny…