Fuerteventura (2024)

Aneb pádlování ve velkých vlnách.

To jsem tak vyjel pádlovat do světa s Ondrou Niklem a on povídá: „surfování na velkých vlnách tě posune o level vejš“.
„Tak určitě“ pomyslel jsem si a pustil to z hlavy. Ondra to totiž říkal v době, kdy jsem se cítil na kajaku sice už docela komfortně, ale taky jsem měl v paměti moje neslavné pokusy ve vlnách u San Sebastiana na krátkém kajaku se Šimonem Babíčkem. Ale čas běží jak splašená koza a po roce už mi to jako sci-fi nepřišlo. Takže vlastně proč néééé a přihlásil jsem se přes Ondru na kurz na Fuerteventuře.

Plán byl jasný. Letadlem tam, čtyři dny na moři s Jorgem (čti [chorchem]) a pak ideálně zase letadlem domů.

Vyrazilo nás nakonec sedm. Ondra nás už od začátku masíroval poznámkama, že to bude hustý, že předpověď počasí slibuje opravdu velké vlny. A taky historkama, jak padající vlna umí ulomit obě lopatky pádla a jak budeme v jednom kuse plavat. Šibalsky se přitom usmíval a užíval si naše čím dál větší obavy. No nic, nějak bylo, nějak bude.

 

pátek 29. listopadu 2024

Je to tu! Ráno v devět přistála na ulici před naším ubytování prorezlá Toyota s neméně prorezlým vlekem s kajaky a vystoupil vousatý Jorge, co nás hned začal titulovat „my friends“. Tak jsme se představili, nastoupili do jeho bouráku a vyrazili na pláž. Cestou Jorge začal nenápadně, že swell je docela velký a že pro začátečníky to není úplně nejvhodnější, ale ani na okamžik nenaznačil, že by se snad plánovaný program neměl uskutečnit. Tož bude to zážitek, to je jasné.

Na pláži se nás nejdřív vyptával co kdo umí. Ze sedmi lidí umí eskymovat tři dobře a dva sem tam (takže skoro vůbec), zbytek nic. Ok. Vyfasoval jsem plastový kajak P&H Scorpio, k tomu už poněkud jeté karbonové pádlo a turistickou šprajdu, která kupodivu seděla na kokpit jak ulitá. Naštěstí jsem měl vodáckou bundu, která šprajdu uzavřela shora, takže snad budu moct i eskymovat, když na to přijde.

Proběhla krátká instruktáž k tomu, jak se chovat v surfu, domluva signálů (ke mně, stop) a podobně. To trvalo asi hodinu, načež jsme se konečně vydali na moře. Teda vlastně na oceán.

Po levé i po pravé straně pláže přistávaly solidní vlny, což jen podkreslovalo celkovou napjatou atmosféru mezi námi začátečníky. Plán byl přeplout asi 4 km k ostrůvku Lobos, kde má Jorge oblíbenou zátoku s mělkým vjezdem, na kterém se dělají pěkné vlny k surfování. Výhoda je v tom, že když někdo zaplave, neskončí v písku na pláži (už jsem zažil a není to nic příjemného), ale v hluboké vodě zátoky, kde je záchrana jednodušší.

Při přejezdu jsme měli zleva pěkné skoro třímetrové táhlé vlny (swell). Nic náročného, pokud vám nevadí, že chvílemi nevidíte všechny kajaky kolem sebe nebo dokonce ani ostrov, ke kterému jsme mířili. Prostě houpačka. Ty čtyři kilometry nám trvaly asi hodinu (bylo to i trochu proti větru). Necelý kilometr od pláže jsme po levé straně minuli mělčinu, na které se zvedaly solidní hradby. Člověk byl najednou tááákhle maličkej. Na Jadranu ani na Baltu jsem nic podobného zatím nezažil.

U ostrova, kam jsme mířili, vyrazil Jorge napřed, že obhlédne situaci. Vlny, které se zvedaly z vlnění u Jorgeho zátoky, byly už na první pohled masivní. Vůbec jsem nechápal, kudy chce Jorge do zátoky proplout. Nakonec se vrátil a že prý budeme pádlovat „one by one“. Takže on to fakt myslí vážně? Okééééj.

První vyrazili kus po sobě Tomáš a Jíťa. Úplně nebylo zřejmé, co se tam dělo, ale přišla vlna a oba zmizeli. Tomáš vykrysil, Jíťa vyeskymovala, ale pádlovala zpátky k nám jenom s půlkou pádla. Tak paráda, není nic povzbudivějšího, než když vidím, že mám jet někam, kde první dva skončili neslavně, z toho jeden se zlomeným pádlem. Říkal jsem si, tak snad to Jorge přehodnotí, ale ono zase néééé. Vrátil Toma zpátky do kajaku, přípádloval s ním k nám, Jíťa vyfasovala od Ondry náhradní pádlo a zase: „one by one“.

Nakonec jsme propluli všichni, ale teda srdce až v kalhotách. Ještě že nám Jorge neříkal rady typu „water is your friend“, co nám říkal o pár dní později. To bych asi neocenil.

No jo. Takže v zátoce jsme se uklidnili a vyrazili surfovat. Nebo někteří spíš zkoušet surfovat. Tenhle den jsem si vlny ošahával a párkrát se zkusil svézt. Ale vždycky to skončilo tím, že mě to stočilo do boku a já se pral s vlnou přes „low brace“ o to, abych zůstal hlavou nahoře. Což se mi jakž takž dařilo (nezaplaval jsem ani jednou).

Asi po hodině a půl seznamování se s vlnama Jorge naznal, že dáme pauzu. V zátoce byla pěkná pláž, ke které jsme vyrazili. Ještě před přistáním nám ale ukázal, jak nejrychleji provádět záchranu těch, kteří zaplavou. Resp. to mělo být školení pro plavce, jak nejrychleji nalézt do kajaku. Tak si říkám, že to chci taky zkusit. Ale předtím ještě zkusím eskymáka. A až když se nepovede, tak vyplavu a zkusím tuhle záchranu.

Tady trochu odbočím – já se ty eskymáky učím už dva roky, ale pořád mi to nešlo. Eskymácký obrat je to, že se pádler převrátí hlavou dolů do vody a potom zase zpátky, nejčastěji s pomocí pádla. Začal jsem se to učit se Šimonem Babíčkem, pak procvičoval při různých akcích s Jíťou. To už jsem ho párkrát docela přesvědčivě udělal, ale vždycky po pár pokusech to zase nešlo. Asi problém v psychice nebo co. Důvod, proč mi to trvalo tak dlouho, je ten, že Šimon učí asi toho nejtěžšího eskymáka, co existuje. A já jako Beran nechtěl povolit, dokud ho nebudu umět, i když mi jiní říkali, že ty ostatní způsoby jsou mnohem jednodušší…

Takže jsem to tam lupnul a vůbec jsem neměl jistotu, že se vynořím. A najednou hoplá, jsem zase hlavou nahoru a vůbec to nedřelo. Tak paráda. Zalila mě euforie a celý zbytek dne jsem se nad tím pochechtával.

Po přestávce už surfování moc nebylo, s odlivem se snižovala hloubka vody a Jorge začínal mít obavy, že to pro nás bude moc mělké. A tak jsme zamířili zpátky na moře. Což teda bylo taky akční, protože to znamenalo probít se přes vlny ven ze zátoky.

Jorge zavelel svoje obvyklé „one by one“ a vyrazil kupředu s Jíťou. Zůstal stát asi v půlce cesty, Jíťu poslal dál a zvedl pádlo jako že „další“. A to jsem byl já. Tak jsem vyrazil. První půlka cesty ze zátoky byla celkem v pohodě, sem tam mě to přelilo, ale nic zásadního. Už jsem minul Jorgeho, když najednou se přede mnou zvedla stěna, před kterou nebylo úniku. Tak jsem akorát srovnal loď kolmo na ni, nachystal si pádlo šikmo na záběr (abych o něj nepřišel), sklonil hlavu a bác, vlna na mě spadla. Kupodivu se nic moc nestalo, ustál jsem to a rychle pádloval dál. Přišla za ní ještě jedna podobná, ale i tu jsem zvládnul. A to už jsem byl venku.

Musím říct, že na první den docela husté zážitky. Jen jsem se děsil, co bude další den.

sobota 30. listopadu 2024

Dnes se opakovalo dění ze včerejška. Jen s tím rozdílem, že proti vlnění foukal vítr asi 5-6 m/s, což u Jorgeho zátoky na Lobosu přidalo nějaké další vlny z jiných směrů. Nikdo z nás se na surfování za těchto podmínek moc netvářil, a tak Jorge naznal, že teda vyrazíme na kafe (kousek dál na ostrově) do vesničky El Puertito. Ta je ovšem obklopená útesy. A v dnešních vlnách tyhle útesy vypadaly jako všechno možné, jen ne zrovna klidné místo. Jorge nás nejdřív chtěl protáhnout mezi dvěma útesy, na kterých se rozbíjely vlny, ale zase se nikdo z nás neměl k tomu to s ním zkoušet. Takže jsme to vzali naokolo a pak jako husy ve vláčku za Jorgem. Prý „keep the line and don’t make shortcuts“. Prostě kličkujte za mnou a nezkracujte si to.

Tímhle způsobem jsme se proplavili do kryté laguny, kde najednou vládlo sluníčko a krásná klidná voda. Prostě mír a pohoda. Zkoušeli jsme si tu něco málo z pádlovacích technik, třeba edging neboli náklony při překonávání přílivového proudu. Ale celkově už to bylo docela na pohodu. Po pauze na kafe přišel Jorge s tím, že prý to ještě jednou zkusíme zajet surfovat. Ale v ústí zátoky to dopadlo stejně jako ráno.  Takže ještě jednou do El Puertita, tentokrát na oběd, a pak už zpátky k autu.

Dneska jsem byl mentálně rozloženej. I ten přejezd průlivu sám o sobě nebyl zadarmo a já si večer říkal, že asi jednou na Fuerteventuru na vlny stačilo. Ale zase už mě nestresovala představa dalšího dne tak jako včera. Nejspíš zaúřadovala únava, začalo mi být tak nějak jedno, jestli to bude drsné i další dny.

neděle 1. prosince 2024

Už od rána bylo jasné z oken apartmánu (výhled na moře), že dnes jsou vlny nějaké menší. Takže Jorge měl pravdu, i když jsem mu to den předtím moc nevěřil a říkal si, že „Jorge toho napovídá“. I pádlování přes průliv k Lobosu bylo dnes jiné. Menší a kratší vlny a silnější vítr. Víc to bylo podobné tomu, co jsem už zažil. Nervozita ze včerejška byla pryč, užíval jsem si jak ten kajak skáče po vlnách. Vyjet na vlnu a cák dolů. Do zátoky jsme dnes projeli zase po jednom, ale mnohem víc v pohodě než první den. Ondra, Míňa a Jíťa jezdili jako zkušenější sami na větších vlnách, my ostatní vzadu pod vedením Jorgego zkoušeli menší vlny. Párkrát jsem se svezl, ale nic velkého. Pak jsem si jel na břeh protáhnout nohy a když jsem se po chvíli vrátil, Jorge už byl daleko vepředu, kam jsem si sám netroufl dojet. Mezitím Ondra zlomil další pádlo a netrvalo dlouho a stejně se celá skupina přesunula z vln na pláž a vyrazili jsme na kafe a oběd.

Po obědě nás zase Jorge nutil surfovat. Píšu „nutil“, protože jsem to sice chtěl, ale jak jsem byl z těch vln připototo, tak jsem se do nich zrovna dvakrát nehrnul. Párkrát jsem si najel, Jorge vždycky křičel „paddle strong“, následkem čehož jsem vlně skoro ujel… No celkově jsem nejvíc zápasil s tím, abych ji vůbec správně chytil. A když už jsem se vezl, netrvalo obvykle dlouho a stočilo mě to na bok. Prostě jsem neudržel přímý směr. Ale něco jsem se přece naučil – víc koukat za sebe a naklonit se dopředu, když tu vlnu chytám. Nakonec mě jedna větší vlna dohnala těsně před zalomením. I jsem ji viděl a zkusil to uřídit, ale byla na mě moc silná a já skončil hlavou dolů. Zkusil jsem eskymáka, což klasicky neprošlo, a místo druhého pokusu jsem raději rovnou vyplaval. Jorge říkal, že jsem se vyklopil, protože jsem nekoukal za sebe. Já myslím, že to bylo jinak. Já tu vlnu viděl, jenže jsem neměl kajak rovně a myslel jsem, že mám. A myslet znamená houby vědět, žeeee. A ona ta voda má sílu. Ale to už jsem psal. Každopádně tím pro dnešek skončila moje chuť hnát se do vln.

pondělí 2. prosince 2024

Konec dobrý, všechno dobré. Dnes bylo všechno nejpřívětivější. Průliv jak na Jadranu, surfovací vlny tak akorát… Ovšem každý den se posouvá čas přílivu a my dorazili k zátoce na Lobosu moc brzo. Surfovat se sice dalo, ale pustili se do toho jen ti zkušenější. Začátečníci zatím vyrazili k pláži, kde se nás Jorge rozhodl během té asi hodiny, než víc stoupne příliv, naučit eskymovat.

Nejdřív nám ukázal klasické náklony ovládané koleny, pak jsme nastupovali jeden po druhém na praktickou výuku ve vodě. Náklony mi šly bez problémů, to už mám vypilované. Pak mi Jorge vrazil pádlo do ruky a řekl, ať si posunu žerď co nejvíc doprava, že bude větší páka. Tak ok. Překulil mě na sebe, srovnal lopatku a zabouchal na kajak. Já jel pádlem až dozadu a úplně na pohodu to zvedl. Až mě to samotného překvapilo, že ten „šroub“ je mnohem jednodušší, než co nás učil Šimon. Hmm, ok. Tak teď sám. Asi třikrát jsem to zvednul, úplně bez problémů.

Tak říkám Jorgemu, že jsem se učil storm roll, ale že se mi vždycky nepodaří. A on na to, tak ho udělej. Lupnul jsem to tam a zvednul se i Šimonovým způsobem. Že prý ok. A že šroub můžu použít jako zálohu, když se mi ten storm roll nepodaří. To už se blížila Jíťa a bylo na ní vidět, jak je rozčílená, že s ní jsem se šroub učit nechtěl, a pak přijde španělák a během pěti minut jsem ochotnej tímhle způsobem eskymovat. Tak jsem se tomu v dobrém rozmaru smál. Ještě jsme pak blbnuli chvíli ve vodě, zkoušel jsem i další kajak a došlo i na dvojboj, kdy mi storm roll nevyšel a druhým pokusem jsem to zvednul šroubem. Tak cajk, záloha funguje. Jako… neměl bych to říkat, ale fakt jsem byl překvapenej, jak easy je to zvednout šroubem i když jsem unavenej. Prostě radost až na kost.

Po eskymácké vsuvce nás Jorge nahnal surfovat a tentokrát se mi i párkrát zadařilo se svézt, když jsem kajak rozjel na vlně a udržel ho v přímém směru. Konečně jsem začínal mít pocit, že to mám jakž takž pod kontrolou. Bylo to supr. Trvalo to jen asi hodinu, ale spravilo mi to chuť ze surfování.

Po obědě už se mi do vln moc nechtělo, únava za čtyři dny se nakupila, zato jsem si dvakrát na otevřeném moři střihnul jen tak pro zábavu eskymáka. Pro zkušenější vodáky asi nuda, ale já měl takovou radost, že už nemám obavy z toho, že to nezvednu! Kdyby nic jiného, tak tohle bylo super.

Ono to teda zpětně bylo super celé. I ty první dva dny byly dobrá zkušenost. Dostal jsem se za hranici vlastního komfortu a zase se trochu posunul k lepšímu pádlování. Díky za to.

Resumé na konci čtvrtého dne – jel bych zase.