Stockholm – Helsinky (2024), část 3.

Pokračování druhého dílu naší anabáze ze Stockholmu do Helsinek. A tentokrát jedeme do finále!

neděle 30.6., den 16., 59 km

Ráno vyrážíme už v sedm. Od jedenácti má dost foukat od jihozápadu, to se nám moc nehodí. Tak chceme na klidném ranním moři ujet co nejvíc kilometrů. Široko daleko není ani živáčka, jen sem tam vystrkuje z vody hlavu tuleň. Jedu vepředu, kurz je jasný. Teda, aspoň si to myslím. Ale jen do chvíle, než mě u jižního cípu ostrova Kuggö Terka vyvede z omylu a uhýbáme víc na východ do závětří ostrovů. Bude to sice delší a nelíbí se mi to, ale máme demokracii, nechci se hádat. Pravda je, že moje varianta by ušetřila maximálně 2-3 km, tzn. třeba půl hodiny času, to není zase tak moc. V 11 bychom byli už úplně stejně v závětří, jako v Terčiné variantě. Jenže Terka je prostě opatrná. Někdy možná zbytečně, ale je to určitě lepší, než kdyby nebyla. A tak se víc soustředím na pádlování po klidné hladině a sním o tom, že sem se ještě někdy vrátím. To pádlování je vlastně způsob meditace. Ponořit pádlo do vody, aby to nešplouchlo, zabrat, vyndat ho z vody opět bez šplouchnutí… Chvílemi jsem skoro v tranzu a představuju si to jako tanec s kajakem.

Po 13ti kilometrech a 2 a půl hodinách pádlování zastavujeme na ostrově Söderlandet na obvyklou ranní pauzu. Snažíme se to ale moc neprotahovat, k pevnině je to ještě kus cesty. Slunce svítí a zatím ještě pořád nefouká. Ale ono začne, Windy přece nelže ;-). Cestou k dalšímu ostrůvku se mi zdá, že vidím na jeho břehu tuleně. Ale jak se blížíme, ukázalo se, že jsou to jen kameny. U ostrova Sandön začíná trochu foukat, naštěstí k jižnímu cípu finské pevniny, který potřebujeme obeplout, je to už relativně blízko. Terka naviguje a daří se jí nás navést ve vlnách a větru do průlivu mezi ostrovy Hamnholmen a Korvholmen. Tedy ideální a momentálně nejkratší cestou. Ten průliv ale nebyl z moře moc zřetelný a na první pohled to vypadalo spíš jako ústup z vln. Dobrá práce, já se nejdřív divil, kam nás to vede, ale pak jsem si vnitřně sypal popel na hlavu, jel bych sám jinam a hůř…

Nicméně závětří ostrova jsme si užívali jen asi 2 kilometry, než přišel další větrný rozvlněný úsek. Naštěstí na nějakou dobu poslední, po jeho zdolání už jsme se ocitli v závětří ostrovů u jižního cípu pevniny. Nebe se zatáhlo, ale neprší. A přichází nedílný souputník na podobných výpravách – hlad. Tož dáme oběd.

Výstup z lodi do žabince tentokrát nic moc, ale co by člověk neudělal pro kuš žvance. Horší je, že po skále, na které by se dalo jinak krásně sedět, lezou miliony velkých mravenců. Stačí se na chvíli zastavit a už lezou po nohách, no fuj! Vařím oběd v podřepu a pak to jím za pochodu po skále. Nesnáším mravence!

V plánu bylo dnes dojet k nějaké chatičce, kterou bychom zabookovali přes internet. Mělo to být asi 45 km a hlavně v dobré výchozí poloze pro obeplutí mysu Hanko následující den. Jenže teď přes oběd, když jsme ji chtěli zabookovat (protože už bylo jasné, že to k ní nějak doplácáme), se ukázalo, že byl někdo rychlejší. Olala… vymýšlení náhradních variant nám moc nejde, morálka týmu se začíná rozpadat. Asi únava nebo co.

Tak co teď? Změna plánu – jedeme nakupovat do Dalsbruku. Ani nevím, kdo s tím přišel a nejdřív si říkám, proč? Ale vlastně je mi to jedno, stejně není dnes už žádný konkrétní cíl.

V Dalsbruku máme za sebou už asi 36 km. Lodě vytahujeme ven na břeh na kraji maríny. Supermarket v centru je otevřený a po moři tu jezdí dost motoráků, ale jinak v maríně samotné jsou všechny obchůdky zavřené. Je teda neděle a skoro čtyři hodiny odpoledne…

Do supráče jdeme společně, zpátky jdu sám, protože ostatní ještě nakupují a mně se nechtělo čekat. V parku u maríny jím koupený salát a ostatní stále nejdou, tak jdu k lodím. A tam se na mě vrhají tři postarší Finové – Jorma, Hannu a Mikko. Zajímají se o kajaky, jsou nadšení. Přinesli i vlastní zarámovanou námořní mapu. To už se vrací i ostatní pádleři. Chvíli to vypadá, že bychom u mých nových kamarádů mohli i přespat a dát si saunu, ale objevují se i manželky, a ty už nadšení Finských kamarádů tolik nesdílí. Tak asi popojedem.

A aby toho nebylo málo, zbytek výpravy byl v kavárně na dortíku a upekli další plán – dnes ještě budeme pádlovat. Prý celých 20 kilometrů! Prý na pobřeží severně od Hanko je nějaká pláž, na které by se mělo snad dát přespat. No tak jo. Proč ne. V duchu sázím, že po pár kilometrech je to přejde a budeme kempit někde dřív, ale nikdo s takovým nápadem kupodivu nepřišel.

Vyplouváme z Dalsbruku a čekají nás trochu vlny. Ale je to takové relativně hravé, skoro bych se nebál říct, že mě to baví. A začíná poprchávat. Ale je teplo, tak bundy zatím nikdo neřeší. Jižně od velkého ostrova Finsjölandet děláme krátkou pauzu, při které se rozpršuje víc, tak si tu bundu nakonec přece jen oblékám. Už začíná být šero, ale pořád to nikdo nechce zabalit, ač do cíle je to ještě nějakých 10 km. To musel být v Dalsbruku mega dortík!

Bereme to průplavem mezi ostrůvky Långholmen a Gloholmen. Za ostrovem Appelön se srocujeme a vytahujeme světýlka. Čeká nás 5 km volného moře k ostrůvku Padvaön. Vítr se mezitím stočil a fučí přímo proti nám. A dělá vlny. Tak půl až třičtvrtě metru. Chvílemi prší a vítr zesiluje, ale teď už není cesty zpět. Je to takový ten okamžik, kdy člověk prostě zatne zuby a maká, protože stávající varianta je pořád ze všech dostupných variant ta nejlepší. Člověk má přitom pocity mořského vlka – voda se rozstřikuje od přídi po celé palubě, déšť, stmívá se… A vy se prostě probíjíte vpřed tam někam, kde tmavý obrys naznačuje pobřeží.

Trvalo to hodinu a byli jsme myslím všichni rádi, když jsme měli tenhle úsek za sebou. Ale ono to pokračuje! První pláž je rezervace a nevypadá to, že spát na ní by byl dobrý nápad. Tak ještě dva kilometry dál na další pláž. Na tu dorážíme potmě a v dešti půl hodiny před půlnocí. Nějaký stan tu už stojí, ber to čert. Stavíme ty naše stany okolo a hurá do spacáku. Dnes to tedy byl pravý expediční den.

pondělí 1.7., den 17., 0 km 

První a poslední zero day je tu. Fouká. Fouká tak, že nedává smysl pádlovat. Jsme na pláži Sandviken. Oblast vyhrazená pro rekreaci. Je možné tu postavit stan (až na 2 dny), jsou tu záchody. A roste tu spousta borůvek. Ideální místo na nabrání sil. Kdyby teda nefoukalo jak o život Běháme po břehu v péřovkách a chvílemi je dost kosa. Ne však Finům. Ráno ještě v mlze se do moře šla koupat starší paní, odpoledne zase ve vlnách dováděli dva mladíci v plavkách na paddleboardu.

Stan, který jsme v noci obklopili, patřil mladé Fince, která dojela na kole 60 km na oslavu narozenin. Měla český stan a docela ho chválila. Prý večer jen přemýšlela, jestli nepotřebujeme pomoct, když jsme dorazili tak pozdě. Ráno jsme chvíli pokecali, načež Finka sbalila svůj stan a odjela domů. My celý den polehávali, což bylo tedy dost nezvyklé.  No ale Helsinky jsou ještě daleko a čas se krátí, zítra se zase musíme posunout dál.

úterý 2.7., den 18., 51 km

Vyrážíme ráno krátce po sedmé. Trochu fouká od jihozápadu od moře (asi 5 m/s), jsou asi půlmetrové vlny. Vitr má podle předpovědi zesilovat a máme obavy, že nebude snadné obeplout mys Hanko, protože ten od jihozápadu není téměř vůbec chráněný ostrovy, a tak kolem něj můžou být vlny větší. Zatím ale dobrý.

U ostrova Västerskär se opakuje situace z předvčerejška. Já bych to vzal okolo ostrova Porsö a pak rovnou na Hanko. Pět kilometrů otevřeného moře, ale v dosavadních podmínkách, které se mi zatím zdají únosné.  Místo toho se držíme v relativním závětří pobřežních ostrůvků až k ostrovu Horsön a na Hanko to točíme odtamtud, samozřejmě po ranní kávové pauze. Výhodu to má v tom, že úseky přes volné moře jsou jen zhruba dvou až tříkilometrové a vítr nemáme z boku, ale zepředu šikmo zprava.  Ale je to delší a i časově se tím oddaluje obeplutí mysu. Na úrovni severního pobřeží Hanko padaly návrhy, že bychom mohli přistát a jít do města na kafe, ale to už mi přišlo ujeté, když předpověď slibovala zesilující vítr. Zkrátka jsem už chtěl mít mys Hanko za sebou, abychom tu náhodou nezkysnuli další dny. Takže nakonec jsme udělali jen malou přestávku na břehu asi 2 km před mysem samotným a pokračovali v pádlování.

Obeplout mys Hanko bylo nakonec docela v pohodě. Vládnul tu sice čilý provoz, ale za mysem nám pomáhal vítr ze zad a ani vlny nebyly ve finále moc velké. Takže v jednu hodinu odpoledne po téměř 22 kilometrech míjíme mys a míříme do přístavu, kde přistáváme po další hodině na písčité pláži v centru. Čeká nás konečně ta kavárna a taky nákup. Na další cestu vyrážíme po dvou hodinách asi o půl páté odpoledne.

Mastíme si to s větrem v zádech a docela to odsejpá. Navečer se dostáváme z otevřeného pobřeží kolem Hanko mezi ostrovy a probíhá diskuze o tom, kde spát. Vyhraje to veřejná sauna na ostrově Byxholmen. Podobně jako před Hanko, i zde je celý ostrov určený pro rekreaci. Je to blíž Helsinkám, a je tu proto i více lidí. Když před devátou připlouváme, kolem přístaviště se saunou kotví několik jachet. Ale jinak je to tu v pohodě, stavíme stany, vaříme, i na tu saunu došlo. A přišel si za námi popovídat i německý seakayakář, dává mi tipy na nějaké německé kajakářské maratony.

Ráno má pršet, a tak se domlouváme, že nebudeme hrotit vstávání a vyplujeme až kolem desáté.

středa 3.7., den 19., 36 km

Ráno fakt prší. Jachty pomalu jedna za druhou odplouvají a i my nakonec zvedáme kotvy. A potkáváme dva finské kajakáře! Pán má na sobě Hiko vestu a pádluje s Galuškou a chválí ho, no to čučím. Jako ony to nejsou špatný pádla, jen na seakayak si myslím, že existují i lepší.  Ale taky horší. Třeba doteď nechápu, jak může někdo dobrovolně pádlovat s Wolferine pádly. Zkoušel jsem to a nerozuměli jsme si spolu (s tím pádlem). Chvíli jsme kecali, a pak jsme je nechali svému osudu a vyrazili na Helsinky. A o pár kilometrů dál najednou koukám, Finové pádlují z bočního průlivu… Tak to jsme asi přehlídli nějakou zkratku, ehmmm. Teda já přehlídl, protože dnes zatím naviguju já.

Původní plán byl, že najedeme do průlivu severně od ostrova Skärlandet a pojedeme tudy dál až kam to půjde. Byli bychom totiž chráněni před větrem od moře. Jenže dnes nefouká, tak volíme kratší cestu otevřenějším mořem mezi ostrovy víc na jih. Asi po 12 kilometrech a 2 hodinách pádlování děláme krátkou pauzu na kafe a svačinu na ostrově Lilla Mistön. Pořád trochu prší a zjišťujeme, že jak zastavíme, je dost kosa. Navlékám se do stormcagu, to mě už několikrát zachránilo. Je to taková veliká pláštěnka zevnitř pokovená, takže odráží teplo zpátky k tělu.

A pak zase dál a dál. Východně od ostrova Stora Sandö se před námi otevírá několikakilometrová laguna. K ostrovům na protější straně je to asi 4 kilometry. Jenže ke kterým? Zkoumám chvíli mapu a pak jedu zase jednou podle kompasu. A pěkně to cinklo, tak mám radost. Teda, nejedu sám, mastíme to vepředu s Vikim asi 7 km/h. Moře je klidné, a tak snad tolik nevadí, že se ostatním vzdálíme. Však my počkáme, až se přiblížíme k ostrovům. Na karbonovém kajaku si to docela užívám. Plastový kajak má jedinou výhodu v tom, že je odolnější a tahat ho na skálu nebolí tolik jako u kompozitového kajaku. Ale ty jízdní vlastnosti, ty jsou prostě u plasťáku horší.

Před ostrovem Kälkö křižujeme několikrát lodní trasy, ale kromě motoráků a jachet tu nic nejezdí. Ale tak jsem se zmátl, že to beru 500 metrů víc na jih, než bych chtěl. Je mi z toho stydno, naštěstí si nikdo nestěžuje. Pořád totiž naviguju. No a opět přišla diskuze nad místem našeho dnešního spaní a opět to vyhrála sauna, tentokrát na jihu velkého ostrova Orslandet.  Místo k rekreaci pod stejnou hlavičkou jako předchozí dny, tentokrát dokonce se dvěma saunami. Jen, jak se přibližujeme Helsinkám, za saunu se už platí. A stejně tak i za kempování. Ale je to pár Eur a je tu pěkně.

čtvrtek 4.7., den 20., 50 km

Dnes má skoro celý den foukat 8-9 m/s od JJZ. Tišit se to má až po páte hodině odpoledne. A my chceme kam? Porkkala je přímo na západ, ale pojedeme víc podél pobřeží, takže třeba na SZ. Tzn. vítr z boku. A vlny. Takže je třeba vybírat trasu uvážlivě, využívat závětří ostrovů a tak. Jenže hned po pár kilometrech se nemůžeme dohodnout, jestli ostrov Älgsjölandet obeplout zprava nebo zleva. Zprava je to víc exponované, ale ne zásadně a i tam je kde se poschovávat. Zleva je to ze začátku víc v závětří, ale je to delší. A navíc to vypadá, že když poplujeme zleva, čeká nás nakupování v Ingå. A s tím jsem já třeba nepočítal. Ono by zase o tolik nešlo, ale už jsme unavení a Helsinky jsou pořád relativně daleko na to, že bychom tam ideálně zítra měli být. Tak mi tyhle prodlužky nedávají smysl, zvlášť když v zátoce Ingå vítr stejně schytáme.

Ale nechci se hádat, takže zleva. Nebaví mě to a asi je to na mě vidět. A je nás tu víc takových. Vlastně tím objevuju vlastní limity. Tři týdny v kuse fyzické námahy na expedici jsem zatím nezažil. Fyzicky to zvládám myslím dobře, psychicky je to horší. Poznávám hranice vlastního individualismu. Jasně, v danou chvíli bych byl nejradši, kdybych to mohl udělat po svém. Ale taky cítím, že jsme na expedici a měli bychom táhnout pohromadě. Tak si brblu buď pro sebe nebo když jsme s Vikim napřed.

Zpátky z psychologie na vodu. Do Ingå připlouváme s větrem v zádech po 17 km a asi 3 a půl hodinách. Marína je pěkná, ale není tu nikde místo pro vystoupení s kajaky.  Navíc kolem vlnolamů je to zase jednou pořádná horská dráha. Manévrovat v tom s kajakem není úplně jednoduché a jsem rád, když jsem z vody venku. Což ovšem znamená, že kajaky taháme ve dvou po hrázi sypané z velkých kamenů. Lepší místo tu fakt není, nebo jsme ho nenašli.

V supráči nakupuju obvyklý salát a nějaká piva. Jak mám hlad, kupuju víc věcí, než potřebuju. Takže když po nákupu ostatní zamíří do bistra na oběd, zůstávám venku a dlabu nově nakoupené zásoby. Po asi 2 a půl hodinách vyrážíme opět na vodu. A čeká nás hned z úvodu 2 kilometrová řežba ve vlnách proti silnému větru. Pak se dostáváme do závětří ostrova a je to lepší. Ale už nic neřeším a pádluju. Odpoledne kolem páté se opravdu začíná vítr tišit a když jsme dopádlovali k východnímu cípu ostrova Vormö, je z něj jen slabý vánek a z vln jen takové příjemné vlnění.

Na cestě k Helsinkám nás čeká ještě jeden důležitý bod, který by nás mohl v případě nepříznivého počasí zabrzdit – mys jihozápadně od Porkkaly. A ten chceme dnes obeplout. U ostrova Vormö jsem příjemně překvapený, když Terka bez řečí zamíří přes moře přímo k mysu. Je to asi 10 km bez možnosti vystoupit, když teda nepočítám malý vojenský skalnatý ostrůvek Yttre Ådgrundet asi po dvou kilometrech. Takže jupí, jedéééém.

Když jsme u onoho ostrůvku, Honza se rozhodne vystoupit na čůrání. Vtom najednou slyšíme za sebou zvuk lodního motoru. A hele, sto metrů od nás jede finská raketová loď Naantali. A jak tak stojíme vedle vojenského ostrůvku, loď najednou zastavuje a natáčí se přídí směrem k nám. Koukáme tam tak na sebe asi pět minut. Honza už je zpátky v kajaku, děláme, že nic a vyrážíme dál k mysu, zatímco Naantali nakonec nabírá původní kurz kamsi k pevnině. Zajímavé setkání.

O pár kilometrů dál pro změnu křižujeme námořní koridor, po kterém se zrovna blíží velká loď. Dívám se do mapy, kde asi jsme a říkám ostatním, že bychom to mohli stihnout před lodí. O kus dál už jsou vidět bóje označující mělčiny, tam námořní kolosy nemůžou. Tak jedem! Nakonec jsme to stihli s poměrně velkou rezervou. Jen mys je pořád nějak daleko a ne a ne se přiblížit. S Vikim jedeme zase vepředu, chvíli závodíme s jachtou plující pod plachtami. Jede asi 4 uzly a je to velmi vyrovnané.

Na mysu vystupujeme z kajaků. Místa na zakempení tu moc není a já se přiznám, že bych raději ještě pár kilometrů popojel, ať jsme za mysem. Zítra má totiž zase foukat. Vlastně poslední dny pořád fouká, být tohle na začátku ve Stockholmu, tak asi ani nevyplujeme. Nakonec se domlouváme, že tady uvaříme večeři a ještě popojedeme. Ale nikdo už nechce nic rozhodnout.

Cestou dál jedu s Vikim opět v čele a vedu to cestou, která nebyla nejkratší. Co jsem myslel, že je pevnina, byly ve skutečnosti ostrůvky, mezi kterými se dalo proplout. Na svou obranu dodávám, že už byl večer, v rukách přes 45 kilometrů, už mi to úplně nemyslelo. Kromě toho se mi o kus dál podařilo se tak zamyslet, že jsem to málem napálil do tyče ohraničující plavební kanál. Jak jsem na poslední chvíli brzdil, abych předešel srážce, namotal jsem se do vlasce, který z tyče visel, což bylo docela zábavné, protože jsem se do něj zamotal špičkou kajaku, na kterou jsem nemohl dosáhnout. Tak jsem tam chvíli manévroval a když už jsem vlasec dostával blíž k ruce, abych ho mohl přeříznout, uvolnil se sám a já byl opět volný.

Jinak neochota cokoliv rozhodnout pokračovala – kde budeme spát? Nevíme. Podíval jsem se na uuvi.fi a zjistil, že kousek od nás je další rekreační ostrov. Tak ok. Když jsme tam připluli, byla už skoro tma. Hlavní ostrov vypadal dost obydleně a nikdo z výpravy nejevil ochotu tam jet. Tak co teď? Ještě k tomu patří menší vedlejší ostrov. Tak tam. Naštěstí jsme našli ploché skály s lesíkem, kde se daly postavit stany. Nakonec pěkné místo. A myslím, že jsem nebyl sám, kdo byl rád, že dnešek je za námi. Bylo to docela náročné. Dávám si finské 8% pivo, stavím stan a hajde. Stejně už je skoro 11 hodin večer, dnes to bylo dlouhé.

pátek 5.7., den 21., 38 km

Spalo se mi dobře až do tří hodin do rána, kdy mě vzbudili racci. Ty potvory chodily kolem stanu a řvaly a řvaly. Ten jejich chechtot byl nervy drásající.  Ráno se shodujeme, že racci štvali každého.

Vyrážíme v šest! Proč? Protože Helsinky už jsou skoro na dohled a od oběda má zase foukat 9 metrů za sekundu. A protože my do těch Helsinek prostě musíme.

Zatím je hladina moře jako sklo. Klídek, pohoda. Bereme to tedy vně pobřežních ostrovů blíž otevřenému moři. Je to kratší, není zatím důvod se schovávat. V dálce začínají z mlhy vyčuhovat věžáky Helsinek. Ale je to ještě 30 km vzdušnou čarou.

Na ostrůvku Brändökobben po dvou hodinách a 11 kilometrech na chvíli stavíme na kafe. Je dost kosa, což je obvyklé. V kajaku je teplo a jak člověk pádluje, zahřívá se. Na břehu najednou zmizí mikroklima kokpitu a dá se do vás rychle zima.

Na úrovni ostrova Svartholmen, už prakticky v Espoo (předměstí Helsinek) nás dohnala fronta. Krátce zapršelo a zvedl se vítr. Obloha vypadala hrozivě. A pořád nebylo jasné, kde budeme spát. Na ostrůvcích kolem Helsinek je spaní ve stanu zakázané a zkoušet to načerno je problematické, když máte sedm kajaků. Viki několikrát navrhoval kemp na ostrůvku Pihlajassari jižně od terminálů trajektů v Helsinkách, ale to bylo ještě 10 kilometrů a některým se už nechtělo, taky vzhledem k zesilujícímu větru.

Ještě jsem našel další rekreační ostrov, ale když jsem se na něj vylodil, našel jsem informace, kde bylo napsané, že kempování je přísně zakázané.  Tak jsme tedy nakonec zamířili k pláži Matinlahti v Espoo, kterou navrhovala Terka. Tam jsme se vylodili a prohlásili expedici za ukončenou. Co budeme dělat do druhého dne, než se vrátí dva kluci s autem ze Stockholmu, to teď nikdo moc neřešil. Vyfotili jsme se, trochu zkulturnili, a vyrazili se najíst do blízké restaurace v maríně. Tam jsme si dali burgry a šampaňské. Mně se po jídle rychle zavíraly oči, jen jaksi nebylo kde spočnout. Pláž, na které jsme přistáli, byla docela frekventovaná, představa kempování víc než divoká. Kdyby aspoň nemělo v noci pršet. A tak jsme se zvolna rozhodli, že nakonec přece jen přejedeme do kempu, který navrhoval Viki.

První půlka z 10tikilometrového přejezdu proběhla celkem ok, pak jsme se dostali ze závětří ostrovů a naplno si užili bočních skoro 9 m/s a metrové vlny. Pro Finy asi normální počasí, kolem nás ve vlnách řádilo pár lidí na wingfoilech.

Ke kempu jsme nakonec přepluli úspěšně, nikdo se nevysypal, a tak můžeme expedici podruhé označit za opravdu ukončenou. Honza s Vikim letí pro auto do Stockholmu, my ostatní si užíváme odpoledne v kempu. Ten funguje tak, že postavíte stan, večer dojede chlapík na čtyřkolce a všichni za ním dojdou zaplatit poplatek za stan. Obvykle kartou. Pohoda.

Jsem rád, že jsme v kempu. Jen přemýšlím, jak dopravit další den Vikiho loď na pevninu. Mám z toho trochu nervy. Je to asi kilometr, z toho pár set metrů bude ve vlnách, má totiž zase dost foukat. Ale… ráno moudřejší večera. (Nakonec jsem to zvládnul, ale bylo to akční, tažená loď se v nejdivočejším místě měla tendenci převracet.)

A to je vše. Helsinky! 710 kilometrů celkem z původně odhadovaných 500-600 :-).

Konec 

Sluší se to nějak uzavřít, že?

Jsem rád, že to Terka zorganizovala. Děkuji za to! Sám bych nejel. Teda, teď už možná jo, ale ty zkušenosti se zkrátka musí někde nabýt. Kilometrů neurékom. Na začátku jsem myslel, že s naloženým kajakem (50-70kg) bude problém upádlovat i jen 25-30 km, které byly minimálně denně potřeba, abychom za tři týdny stihli do Helsinek dojet. A my pak dávali i 40-50 km za den. Překvapivě to zase takový problém nebyl, tělo si zvykne. Obrovská zkušenost pro mě byla i moje psychika ve stavu neustálé únavy a fyzické námahy.

Konec dobrý všechno dobré :). Děkuji! Posunulo mě to zase dál, a to se počítá.

Pár slov k vybavení

Slíbil jsem na začátku nějaké chytré řeči k vybavení, co se jak osvědčilo.

Nebudu popisovat věci typu stan, karimatka, spacák… Snad jen, že spacák je péřový, čistě z důvodu malého objemu po sbalení.  Věci samozřejmé jako například záchranná vesta (PFD – personal flotation device), tažné lano, náhradní pádlo popisovat také nebudu.

Loď. Jel jsem na karbonovém kajaku Vegaøyan od Ondry Nikla (NiklKayak.com), pádlo používám karbonové ProXX od téže firmy. Kayak mám v menší LV verzi, ale objem komor je i tak impozantní, zabalit se na tři týdny nebyl problém. (Problém byl pak ten tanker unést směrem k vodě.). Naložený kajak se choval velmi dobře ve vlnách, radost pádlovat. Nebyl problém udržovat i s naloženým kajakem cestovní rychlost kolem 7 km/h. Obavy jsem měl ze šutrů a z odolnosti trupu, ale kromě povrchových škrábanců loď přežila velmi dobře i uvíznutí na mělkém kameni, ze kterého jsem musel doslova seskákat.

Bezpečnost, záchrana. VHF vysílačku jsme neměli, pouze Garmin InReach pro případ nouze. Vezli jsme také několik světlic a dýmovnic. Každý měl na světlo na vestu. Nejsou vhodná světýlka ze záchranných vest, která se spínají stykem s vodou, na kajaku máte vestu na sobě prakticky stále i v dešti, případně na vás stříká vodní tříšť z vln a světýlko by se každou chvíli zbytečně zapínalo a vybíjelo. Já mám Scotty Sea Light – malá vodotěsná baterka s bílým světlem, která se dá připevnit na vestu. Dělají se i blikající verze, které jsou podle mě vhodnější, ale nepodařilo se mi takové v Čechách sehnat, tak jsem nakonec vzal zavděk tímto. Místo světlice jsem si na použití za zhoršených světelných podmínek pořídil LEDkovou výstražnou lampu Odeo Distress Flare. Dodává se i s neoprenovým pouzdrem na vestu, je vodotěsná a plave na vodě.  V létě ve Skandinávii asi trochu zbytečná, protože slunce svítí zhruba od tří hodin ráno do jedenácti večer, takže případně použijete spíš dýmovnici než tohle (podobné prostředky se používají, pokud zavoláte záchranu, na vaše finální dohledání).

Elektřina. Ta byla potřeba asi jen pro dobíjení mobilu a případně baterií do čelovky (nepotřeboval jsem). Vezl jsem novou věc – 28W skládací solární panel BigBlue. Ale na značce tolik nezáleží. Vytahoval jsem ho při každé delší pauze, pokud jsem si na to zrovna vzpomněl. Zvládal celkem bez problémů dobíjet dva telefony najednou, porty má tři. Dobíjel jsem s ním i powerbanku. Ve Skandinávii svítilo slunce téměř stále, za mě tedy kus vybavení, který se velmi osvědčil a příště ho určitě vezmu zase. Zmíněnou powerbanku jsem vezl jako zálohu pro zatažené dny. Nicméně solárnímu panelu stačilo, aby slunce jen vykouklo, a už dobíjel. Samozřejmě méně, než na plném slunci, ale dobíjel.

Mapy. Podobnou akci jde uskutečnit s offline mapami v mobilu (například aplikace mapy.cz nebo Locus). Vezl jsem i papírové mapy a byl jsem trochu za exota, ale dávají mi smysl. Pokud používáte papírové mapy, nečučíte každou chvíli do mobilu, ten tedy déle vydrží nabitý. A se zhoršujícími se podmínkami na vodě (vítr, vlny) je používání mobilu méně a méně komfortní – jednak potřebujete držet pádlo, jednak se bojíte, abyste mobil neutopili. Používání papírových map zase vyžaduje víc pozornosti, nejde pádlovat si půl hodiny jen tak na pocit a přemýšlet, kde jsem, protože to prostě většinou už nepoznáte. Resp. někdy ano, ale kolem vás jsou stovky ostrovů a ostrůvků a orientačních bodů moc nebývá. Papírové mapy jsem objednával dopředu, švédské jsem sehnal za rozumnou cenu jen topografické (měřítko 1:50000), finské byly již napůl námořní (i pro kajakáře) s údaji o hloubkách, mělčinách, námořních koridorech (měřítko také 1:50000). Všechny mapy byly vytištěné na Tyveku, takže se téměř netrhají a vydrží i nějakou tu vlhkost. Stejně jsem je ale na palubě měl v mapníku (Sea to Summit Map Case).

Papírové mapy jsem doplnil kompasem Silva 58 Kayak. O použití kompasu už jsem psal, za mě skvělá věcička pro usnadnění orientace a navigace.

Voda! Vody není nikdy dost. A od podzimní akce na Liparských ostrovech, kde byla voda jen v petkách, co nešly po otevření pořádně zavřít, jsem se poučil a pořídil jsem si vaky na vodu (Sea to Summit Watercell X). Mám vaky o objemu 4l a 6l. Ten šestilitrový už je na manipulaci zbytečně velký, čtyřlitrové mi přijdou akorát. Vak je na první pohled poměrně odolný, jde použít i jako sprcha, ale to jsem zatím nepotřeboval. Vozím i jednu PETku, do které si vždy z vaku odleju vodu na pití a rychlé použití na vaření. Vak samotný zabere málo místa a nekutálí se jako PETka.

Plovací pěnové nudle. Koupil jsem jednu asi za 60Kč v Decathlonu a uřízl z ní dva kusy, které vozím v kokpitu zastřčené z boku sedačky. Na břehu jimi podkládám kajak, aby neležel přímo na skále nebo na šutrech. Není to můj nápad, okoukal jsem to na internetu a velmi se mi to osvědčilo. Totiž do kajaku na břehu každou chvíli lezete, něco v něm hledáte… A jak nandáváte a sundáváte dekly, kajak se dře o podklad a zbytečně vznikají další a další škrábance. Je jasné, že pokud máte plastovou loď, tak se vás to asi netýká, ale kompozitové lodě podobné zacházení ocení.

Ještě zmíním takovou blbost – ve Stockholmu jsem si v Decathlonu před vyplutím koupil balíček s opalovacím krémem, gelem po opalování a tyčinkou na rty s faktorem 50. Geniální věc. Zvlášť tu tyčinku na rty jsem používal prakticky denně poté, co se mi po pár dnech začaly na sluníčku loupat.

Všechno ostatní harampádí, co jsem vezl, už bylo standardní vybavení pro pobyt v přírodě, ať už oblečení nebo potřeby na vaření…